Tereza Šustková
Koutnice
Tereza Šustková Koutnice
© Tereza Šustková, 2024
Graphic art © Agáta Dokoupilová, 2024
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-2050-3
Františce Jirousové
I. Bílou nití
Na staré kredenci krmí motýly cukrem.
Pozoruje jejich zkřehlé nohy, úzkost ze smrti.
Venku první sníh, chvíle projasněná přáním zachránit, nasytit, spasit. Jenže čím déle motýl ochutnává sladkost, tím víc se mu rozšiřují oči, začne křídly mlátit o misku, zatouží pít přímo ze žil rozvitého poupěte, prudce vyletí proti lidské hrudi a rozbije si o ni hlavu.
Zahanbeni vlastní chtivostí před dětskými oltáři z písku sbíráme zablešené ježky, ptáky se špinavým peřím.
To, co se dává tušit až v nahotě nemoci, v prázdném koutě, kde touhy šílí.
Naše chromá ruka, přeražený nos, slepé oko k vidění.
Žíznit po ještě větší žízni, toužit po ještě větším hladu.
K Jákobově studni stoupáš v poledni, šaty přilepené na kůži.
Gesta a pohyby, které ti nejsou vlastní.
Dlaní se držíš za loket, ruce proplétáš za zády, plná strachu i vzdoru.
A právě proto, že jsi tak nepokorná, netvárná, protože neumíš milovat, chtěla bych tě celou obléct do krásy, udělat ti místo v lodi.
V květinách si do domu nosím housenky, červy. Paty přiskřípnuté v ostří nůžek.
V mé představě prochází velbloud uchem jehly lehce a klidně, takže si při tom bezstarostně vařím kávu, bezstarostně se dotýkám dávných přeludů, kterých jsem se tak pracně vzdala.
Přibíhají ke mně jako zapuzené děti, natahují ručky a já se s nimi mazlím, namísto toho, abych si ze svých vlasů upletla dlouhý bič.