Issuu

ZLATA SVOZILOVÁ

JOSEFUV PIVOVAR

Román o životních osudech zakladatele litovelského pivovaru Josefa Svozila

HOST

JOSEF女V PIVOVAR

Zlata Svozilov谩

JOSEF女V PIVOVAR

Brno 2015

Kniha byla vydána za finančního přispění Olomouckého kraje a Pivovaru Litovel a. s.

Hlavní osoby tohoto románu jsou skutečné. Je možné, že ne všechno, co je v románu popsáno, se ve skutečnosti přesně tak stalo, ale je to více než pravděpodobné…

Úvod

Rukopis románu — rodinné ságy — jsme objevili po smrti paní Zlaty Opichalové (1921—1994) v její pozůstalosti. S jejím synem, mým manželem, jsme celé dílo přečetli a upravili pro dnešního čtenáře. Osud to tak zařídil, že jsem se práci na knize mohla věnovat až do jejího vydání, šedesát let po jejím vytvoření. V padesátých letech bylo autorce knihy (stejně jako jejímu manželovi, našemu přednímu genetikovi) znemožněno najít jakékoli zaměstnání a pracovat v oboru dle svého vzdělání a kvalifikace. Celá rodina prožívala velmi těžké období. Z politických důvodů byli pomalu a skrytě likvidováni jako třídní nepřátelé režimu stejně tak jako mnoho dalších více či méně významných osobností s podobným osudem… Vše zlé je k něčemu dobré, a tak vznikl dvoudílný román, dílo do šuplíku. Román, nikoli biografie. V prvním dílu Josef Svozil je zajímavě popsán jeho život a okolí města Litovel od sedmdesátých let 19. století. Rodinné vyprávění sahá dokonce až do napoleonských válek. Josef Svozil (1847—1931), zemědělec, politik, novinář a podnikatel, založil v Litovli pivovar se sladovnou a Hospodářské družstvo. Stal se odborníkem na pěstování chmele (zavedl u nás drátové vedení), 21 roků byl poslancem Moravského zemského sněmu v Brně a 20 let poslancem v Říšské radě Rakouska-Uherska ve Vídni. Jako novinář pracoval až do pozdního věku.

Milovaný dědeček paní Opichalové Svozilové bojoval celý život za lepší postavení rolníků ve společnosti, za větší vzdělanost a osvětu, za prosazení českého živlu ve všech o blastech. Ve druhém dílu, který autorka nazvala Sestřenice, se prolínají osudy vnuček Josefa Svozila až do roku 1944, opět na pozadí historických událostí. Pozoruhodným způsobem je vylíčena láska německého chlapce ze Sudet a české dívky z Brna, která přečkala všechny události až do roku 1944. Dvoudílný román Josefův pivovar nejen zachycuje Josefa Svozila jako naši výjimečnou, významnou a veřejně činnou postavu, ale vypráví barvitě i o osudech celé rodiny na pozadí skutečných událostí naší nedávné historie. 2015 Vladimíra Opichalová Freyová

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, kdybych však lásky neměl, byl bych jen jako měď zvučící a jako zvon znějící 1. Kor. 13,1

Prolog

Jsem BUDOUCNOST. Mám tisíce tvářností, jež prosvítají závojem zahalujícím mou tvář. Jsem snění milenců, jsem rozjímání mudrců, jsem nenávist utlačených, jsem krev ubitých, jsem bouře diktátorů, jsem přítomnost ztrácející se v dálavách. Zahalena v mlhách událostí, jež se stanou, nedostupná a neproniknutelná. Jsem vzdálená, neuchopitelná, neboť v okamžiku, kdy se mne dotknete, rozplývám se v PŘÍTOMNOSTI, jež má tvář jedinou. Jsem vzdálená, neuchopitelná, a přece tak snadno zranitelná a pokorně tvárná. Každá vaše myšlenka, každý váš čin mě zraňuje či hladí. Každá vaše myšlenka, každý váš čin formuje mou tvář. Zdá se, že se rodím od věků do věků, rodím se a nikdy se nezrodím. Zdá se, že nemám začátku ani konce, avšak není to tak. Zrodila jsem se s první myšlenkou probuzeného mozku. Generace po generaci nesou odpovědnost za moji podobu. Bude to mírný úsměv anděla, či ohnivý škleb ďábla? Dojde ve mně lidstvo spásy, či zatracení? Nevím. Sváří se ve mně tisíce podob a žádná dosud nedosáhla vítězství. Vy sami určujete, co zvítězí. Nesvalujte odpovědnost na Všemohoucího Tvůrce. Nejsem úradkem Božím. Jsem výslednicí vaší vůle pohybující se v kruhu svobody.

I. dĂl Josef Svozil

Kapitola I.

Napulijónka Cesta z panství na grunt

Charlotte de la Route se narodila na sklonku éry, jíž se pak ve Francii říkalo předrevoluční. Tato skutečnost inspirovala osud k poněkud podivnému určení jejího života. Vyrůstala v polozpustlém rodinném zámku, který za svůj úpadek „vděčil“ přehnaně kavalírským sklonům jejího dědečka, pana Adelaida de la Route. Pan Adelaide se naučil užívat světa od svého urozeného otce, který měl zase dobré učitele ve svých rodičích. Charlotta byla dcerou a také dítětem jediného syna páně Adelaidova, pana Louise. Charlottina matka Virginie, křehká a něžná bytost, zemřela při porodu a žádná jiná dáma doby Ludvíkovy neměla tolik životního optimismu, aby se stala chotí věčně zadumaného pana Louise a snachou sarkastického pana Adelaida, a to ještě za tak nepříznivých finančních podmínek. Jak Charlotta rostla, klesaly naděje pana Louise na druhý sňatek a na zachování rodu po meči. Charlotta tak jednou provždy uzavřela delaroutovskou rodovou linii. Ovšem v Charlottě se zdála být zhmotněna energie všech jejích předků, kteří ale museli své přirozené sklony značně krotit vzhledem k chatrnému stavu rodinného jmění. Zarůstající zahradou zněl její smích a veselý zpěv a na stromech vlály ve větru cáry z jejích tu a tam zatržených sukniček. Většina kousků malé Charlotty svědčila o značném smyslu pro humor, celkem dobrém srdci a pramalém sklonu k přemítání. Vše opravňovalo k nadějím na její šťastnou budoucnost. O Charlottinu výchovu se staral její otec sám. Ještě štěstí, že jeho suchopárné přednášky kořenil dědeček svobodo myslnými poznámkami, které otce přiváděly do stavu nasupené 17

strnulosti a Charlottu v obdivné vytržení. Zdálo se, že život půjde dál tak, jak si na něj všichni tři Delaroutové zvykli. Dny se od sebe lišily jen tím, že někdy pršelo, a jindy svítilo slunce, že někdy byla Charlotta živější a dědeček sarkastičtější, zatímco pan Louis vždy zachovával svou prkennou důstojnost. Doba ale bouřila, až se jednoho dne přelila i přes pobořenou zeď parku. Tak se i pan Adelaide dozvěděl, že byla ztečena Bastilla a že se té hanebnosti účastnil dokonce i jeho vnuk Guy de Lepetier. Starý pán se tehdy proti všem svým zásadám tak rozhořčil, že to odnesl věčným spánkem. Charlottě bylo právě devět let a brzy poznala dosah ztráty dědečka. Především se pak otcovy lekce staly ještě šedivějšími a nudnějšími. Charlottino srdce se bouřilo proti hodinám, které z ní měly udělat vzdělanou a duchaplnou mladou dámu. Utíkala před nimi, kdykoliv měla příležitost či záminku. Byla-li přece jen donucena sedět a poslouchat, šly jí otcovy výklady zpravidla jedním uchem tam a druhým ven. Nakonec Louis de la Route kapituloval a jeho odcizení celému světu později velice usnadnilo Charlottin sňatek s Jeanem-Marie de Panière. Politická situace za hranicemi jejich panství nabývala stále dramatičtějších rozměrů, takže Charlotta nalézala mnohem větší zalíbení ve zprávách o situaci ve Versailles než ve výkladech o dávné vládě Neronově. S neutuchajícím zájmem pak naslouchala všelijakým tulákům, pocestným a formanům. Charlotta měla totiž vybičovaný smysl pro přítomnost. Snad to byla reakce na tři předcházející generace, jež naopak pěstovaly smysl pro minulost, která byla k jejich rodové pýše přece jen mnohem velkorysejší. Minulost byla pro Charlottu zábavná asi tolik co zdechlá kočka. Nehýbala se. A mimoto v sobě měla něco nepříjemného právě tím, že kdysi byla, a teď není. Charlottina záliba v přítomných dějích, a tedy i ve vagabundech, měla pro rodinu daleko větší význam, než jaký by jí byl pan Louis přiznal. Ostatně když to jednoho dne ve Francii došlo tak daleko, že šlechtické hlavy padaly jako makovice 18

o žních, seděly roztomilá hlavička Charlotty de la Route i poněkud kozlí hlava jejího otce pevně na svých krcích. Což nebyla malá slečna přívrženkyní hesla „Volnost, rovnost, bratrství“? Mnoho času proseděla s prostými lidmi a proti všem společenským pravidlům se bratříčkovala i s tuláky. Co se týká milostivého pana Louise, ten pro ono revoluční heslo neudělal nic, nutno ovšem podotknout, že ani proti němu. Člověk si sice těžko zvyká, že si je s ostatními roven, ale naše slečna Charlotta je jeho dcera a jeho synovec dokonce pomáhal dobývat Bastillu. V Paříži by tyto důvody šlechtickou hlavu nezachránily, ale v Grignonu se pro davovou psychózu naštěstí nenašla příležitost. Pan Louis s dcerou tak žil dál na svém panství, scvrklém jako jablko zjara, zatímco jeho dva švagři skončili za ochabujícího zájmu lůzy na pařížském popravišti. Charlotta nakonec nevěděla, má-li být víc hrdá na bratrance, který dobýval Bastillu, nebo na své strýce, kteří hrdinně, a o tom nikdy nepochybovala, prolili krev pod gilotinou. Dívka tak ve své fantazii jednou hrdě vystupovala na krvavé popraviště, aby pařížské chátře ukázala statečnost francouzské šlechtičny, jindy s nemenším zanícením dobývala Bastillu.

Jednoho podzimního dne však Charlottiny útěky do snů skončily: přišla událost romantičtější než všechny sny dohromady. Přišla láska. Ostatně na sebe dala dost dlouho čekat, vždyť Charlottě bylo již osmnáct let. Jean-Marie de Panière byl mladý a krásný. Měl dovolenou a potuloval se po jižní Francii. Pohyboval se bezstarostně, neboť jeho svobodu nezatěžovaly starosti o správu majetku. Pohyboval se sebevědomě, neboť měl modrou krev, důstojnický patent a gloriolu egyptského tažení ve vojsku generála Bonaparta. Jel na svém ryzáku, bylo mu do zpěvu a toužil po lásce, když za pobořenou zdí zpustlého parku spatřil pod stromem štíhlé zjevení. Srdce mu řeklo, že je to mladá dívka, 19

a zrak mu brzy potvrdil, že je to dokonce hezká mladá dívka. Stála pod stromem a dívala se na něho. Jean-Marie zadržel koně. Dívka neutekla. Snad se cítila chráněna rozvalinami zdi. Neutekla však, ani když slezl z koně, přeskočil trosky a stál před ní. Její oči zářily jako hvězdy. Jean-Marie zatoužil vědět, jakou mají barvu. Přistoupil blíž a viděl, že jsou temně hnědé. Viděl také, že se do nich vkradl strach, ale dříve než se v nich mohl usadit, rozplynul se v plachý úsměv. Charlotta nebyla zvyklá přemýšlet o správnosti svého konání. Jednala naprosto spontánně. Tak se přihodilo, že ani neprchla plavým krokem víly, ani se neobrnila důstojným pohrdáním. Stála zde s úsměvem, který mohl znamenat mnoho, anebo nic. Jean-Marie původně přeskočil zídku s úmyslem, že dívku okouzlí a pomiluje. Teď tu však sám stál okouzlen. Kéž by dívka aspoň promluvila… Situace byla zoufalá. Jean-Marie se nakonec vzchopil a řekl jí své jméno, i když to předtím vůbec neměl v úmyslu. „Jmenuji se Charlotta,“ odpověděla. Tak tedy Charlotta. Vypadá vznešeně. Jmenuje se však pouze Charlotta. Co na tom? Není to tak dlouho, co Francie křičela do celého světa slovo „egalité“. Jean-Marie zůstal v parku u dívky jménem Charlotta. Když od ní ale odjížděl, věděl, že bude těžké ji opustit. Neodjel tedy dále než do nejbližšího hostince, kde se ubytoval. Nakonec, měl ještě týden čas. Týden se ale krátil stejnou rychlostí, jakou postupně rostla láska obou milenců. Za pár dní bylo zřejmé, že opustit Charlottu je nemožné. Ucházení se o nevěstu bylo jednodušší, než si představoval. Pan Louis se sňatkem okamžitě souhlasil. Konec konců nemohl očekávat, že si pro Charlottu přijede anglický král. Tak usoudil pan Louis a s klidným svědomím dal Charlottě své otcovské požehnání.

Život s Jeanem-Marie byl plný novosti a vzruchu. Nápadně se podobal kotlíku vody nad ohništěm, ve kterém voda vřela a klokotala podle toho, jak Napoleon Bonaparte, tehdy již císař Napoleon I., přikládal polínka. Až dosud se dny střídaly se závratnou rychlostí. Zdálo se neuvěřitelné, že je to již šest let, co Jean-Marie přeskočil zídku parku a poprvé stanul před Charlottou… Až teď se čas zastavil. Celých šest let minulo rychleji než tažení Rakouskem, myslela si Charlotta, když jela v prostém kočáře za svým manželem. Vesnice míjely jedna za druhou jako korálky růžence. Stejně jednotvárně a marně. Lid mluvící divnou tvrdou řečí se na pochodující vojsko díval nedůvěřivě až nevraživě. Charlotta nikde nezahlédla úsměv nebo přátelské pokynutí. Vlastně to byl pravý zázrak, když jednoho dne dostali nocleh v zámečku svobodného pána von Bally, který Francii považoval za kolébku kultury i po Velké revoluci a po tom, co jejich Beethoven roztrhal jakousi symfonii věnovanou Napoleonovi. Na stole tu dokonce ležela francouzská knížka. Och Francie, sladká, milovaná Francie. Herr von Bally se uklonil: „Bude mi ctí, madame, p řijmete-li tuto knížku jako projev mé úcty k Vám.“ Charlota knihu otevřela. Byla vytištěna ve Švýcarsku, ale přesto to byla knížka její vlasti. Hostitel odříkával přednosti knihy i jejího autora. Charlottě zněl dosud v uších jeho hlas vyrážející německé hrdelní r… trrrés interrressant… on ne comprrrend pas la vérrrité de votrrre grrrand Rrrousseau… Věru se zdálo, že toto hrčivé „r” svobodného pána von Bal lyho rachotí pod koly kočáru, který Charlottu odvážel z jeho pohostinství vstříc Slavkovu a osudu.

Roger Laval stál již hezkou dobu v chodbě chudé krčmy před dveřmi Charlottina pokojíku. Připadl na něj úkol oznámit jí smrt hejtmana de Panière. Roger bezradně přešlápl z nohy na nohu. Venku mrzlo a jeho pomalu prostupoval nepříjemný chlad. 21

Nakonec se vzmužil a zaklepal. Otevřel dveře. Musel vyřídit své poslání dříve, než ho zase opustí odvaha. Odkašlal si. „Madame, bohužel mi připadla smutná povinnost oznámit vám hrdinskou smrt vašeho manžela.“ Charlotta upustila Rousseaua. Ve dveřích ubohého hostinského pokojíku stál zmrzlý pobočník jejího muže a ohlašoval jí něco nepochopitelného a neskutečného. „Chudák Roger,“ pomyslela si Charlotta, ale vtom jí blesklo hlavou, že ještě větším chudákem je Jean-Marie. Nakonec si uvědomila, že největší ubožák je ona sama. Byla tak zaskočena, že neuronila ani slzu. Roger mlčel. V teplé místnosti mu rozmrzla kapička u nosu a sklouzla do kníru. Roger zvedl ruku a mechanicky ji rukávem setřel. Do jeho melancholických očí se vkrádala oddanost Charlottě, která tu seděla mlčky a v příšeří, ač v jeho snech byla provázena sluncem a jasem. Můj Bože, co jen by jí měl říct? Čím by ji potěšil? Ach, nemusí se, holubička, bát cizí země. Roger ji doprovodí zpět do vlasti. Možná že cestou — Bůh ví, Roger ne, ten jenom doufá — pozná lásku a dobré srdce svého ochránce a místo domů (kdepak je asi její domov?) pojede s ním do Marseille, kde ji mateřská paní Lavalová uvítá jako dceru. Roger stál ve dveřích, styděl se za své myšlenky a zároveň si nemohl vzpomenout na jediné slovo útěchy. Konečně ho ze strnulosti vytrhla slova pronesená kvůli dojetí hlouběji posazeným hlasem: „Hned sem dám přinést tělo ubohého pana de Panière.“ Roger s hrůzou poznal svůj vlastní hlas a zdrcen svými nešťastnými slovy se otočil na podpatku a spěchal pryč. Jen pryč od Charlotty de Panière, které osud — a teď i on sám — tak ublížili. Charlotta osaměla. Ale je to divné… Necítila se sama. Je zde Jean-Marie. Stojí proti sobě ve zpustlém parku a do jejich srdcí se vkrádá láska, zlacená podzimním sluncem. Listí zvolna padá, padá a stopy jeho letu splývají v závoj svatební noci, z níž zaznívá okouzlený hlas Jeanův: „Tvé tělo je jako samet, Charlotto.“ A Charlotta cítí na svém těle něžné laskání a potom bolest, po níž následuje sladká únava. 22

Pokoj se zaplňuje. Přichází Jean-Marie z prvního jara manželství a přináší kytičku zimomřivých sněženek. Procházejí se spolu po polích se závratně rychle rostoucími klasy obilí. Sklánějí se nad Betlémem a Charlotta mu šeptá své tajemství. Vidí jej v květnu následujícího roku, jak sedí se slzami v očích u její postele a líbá jí ruku, která se marně těšila na pohlazení dítěte. Je zde i Jean-Marie z posledního večera, znavený napětím blížící se bitvy a snad i temnou předtuchou. Do Charlottiných vzpomínek vpadl hluk kroků. Snad už přinášejí mrtvého Jeana-Marie sem, kde je jich tolik živých. Ne, nesmějí ho přinést k ní, aby viděla, jak je znetvořen smrtí. Charlotta viděla během svého krátkého manželství již tolik mrtvých. Smrt pro ni ztratila velebnost, kterou měla ještě v rysech zesnulého dědečka Adelaida. Teď z ní zůstala jen bolestí stažená grimasa potřísněná zaschlou krví a blátem cizích zemí. Vtiskla smrt svou ironickiou masku i na tvář Jeana-Marie, aby tak zabila poslední stopy jeho života, jenž trvá v ní? Před mrtvým, který již nemůže bránit své druhé smrti, kdy se jeho tvář vytratí i ze vzpomínek, je nutné utéci. Ale kam, Bože, kam?

Již dva týdny bloudila Charlotta zemí plochou jako Boží dlaň. Přespávala v krčmách a plakávala do tichých nepřátelských nocí slzami, které teprve teď nalezla. Konečně se probrala ze svého smutku. Bylo nutné něco podniknout. Dobře, že Jean-Marie trval na tom, aby peníze mívala u sebe ona. Nemusela se aspoň starat o živobytí. Vrátit se domů? Ale pěšky? Koupila si koně a v jedné vesnici si na něj nechala vyrobit primitivní dámské sedlo. Náhodou pak jela cestou, která vedla podél domova dubinského svobodníka Svozila. Holé větve stromů aleje trčely prosebně k olověným nebesům, z nichž klouzaly první sněhové vločky. Charlotta natáhla ruku a na její tmavé rukavici se zachytila první hvězda. To bylo šťastné znamení. 23

Charlottě se vrátil starý životní optimismus. Jede se domů. Domů… Oh la la. Neukazuje snad tato hvězda, že nezůstane sama? Že Jean-Marie bude žít nadále nejen v její duši, nýbrž i v krvi jejich dítěte? Tentokrát jistě vše dopadne dobře, vzdor tomu drncání na vychrtlé herce. Bílé hvězdy nelžou.

Vírem chumelenice se houževnatě prokousával selský vůz. Těžký vůz, těžcí koně a mladý vozka v těžkých houních. Modré oči dobromyslně mžikaly před zběsilým tancem vloček. Najednou zaostřil: „Ať mě čert veme, ešle tam nejede na koňo ženská.“ Josef Svozil popohnal koně. Náruční se po něm nevrle ohlédl, ale přidal do kroku. Byla to ženská. Pod sněhovým závojem viděl Josef její podivný, jakoby rozhořelý obličej. Něco ho přimělo zastavit. Pro jistotu se poklonil, kdo ví, kdo jezdkyně je. Také neznámá zadržela koně. Josef se vyhrabal z houní a šel k ní. Nevěděl proč. Neznámá se něco ptala. Rozuměl jen slůvku „Franc“. „Franc je můj bratr,“ odpověděl a divil se, jak ho může cizinka znát. „Sme si trocho podobni, ale já se menojo Josef.“ Zdálo se, že cizinka napjatě poslouchá. Potom pokrčila rameny, ukázala před sebe směrem k městu a řekla znovu něco jako „Franc“. Byl trpělivý, jako všichni jeho krajané. Vysvětloval: „Tam je Litovel, ale Franc tam néni. Ten štodoje na panáčka a je fčil na vakace doma. Franc je tam,“ mávl směrem k Seničce. Charlotta se usmála a obrátila koně. Tváře jí hořely, po zádech běhal mráz, ale konečně se dozvěděla, kde leží Francie. Bílá hvězda přinesla štěstí. Josef Svozil stál a nehýbal se. Měl by té ženě nabídnout místo ve voze, vždyť jí musí být zima. Celá se třese. Ukázal na houně. Neznámá pochopila. Poděkovala kývnutím hlavy a slezla z koně. Pomohl jí na vůz a neohrabaně ji zabalil do houní. Její herku přivázal 24

dozadu a sám šel vedle koní. Neodvažoval se sednout si vedle cizinky. Měla oči temné jako Panenka Maria v Cholině a usmívala se jako… nevěděl, jak se usmívala, věděl jen, že takový úsměv ještě nikdy neviděl. Do Seničky již nebylo daleko. Josef se zaujatě díval, jak jeho hrubé boty vtiskují rozmarýnku do sněhového poprašku. Díval se na zkřehlé vrány v poli. Díval se na svůj dech sražený v páru, ale za nic by se nepodíval, zda se také z dechu cizinky tvoří mlžný opar. Vzdálenost mezi nimi a Seničkou se zkracovala. Byl by již byl rád doma, aby se dozvěděl, co chce cizinka od jejich France. Současně by tam však raději nedojel, neboť jí bude muset pomoct z vozu a z houní a ona se na něho podívá očima cholinské Panenky Marie. Snad se na něho dívá i teď. Odvážil se a zašilhal pod plach tu. Srdce mu přitom kleslo až na paty. Neznámá spala. Grunt už byl co by kamenem dohodil.

Franc už dávno odjel, ale neznámá — teď už to vlastně neznámá nebyla — zůstávala dál pod svozilovskou střechou. Když se poprvé probudila v pruhovaných peřinách na vysoké posteli, myslela, že je zase u staré selky v Grignonu. Avšak stařenu, která jí podávala lipový čaj slazený medem, neznala. Její řeč byla široká jako krajina z Charlottina blouznění. K posteli přistoupil urostlý plavovlasý mladík v obleku bohoslovce. Promluvil na ni směsí latiny a francouzštiny. Charlotta vyrozuměla, že musí zůstat ležet a pít lipový čaj s medem. Potom se může vrátit do Francie. Až bude zdravá, zaveze ji Franc do Vídně a odtamtud se už nějak dostane domů. Dvůr se o ni jistě postará, je přece šlechtična. V polovině ledna odejel Franc na studia a doma zůstal jen Josef. Charlotta se usmívá na Josefa, který proseděl celý den u její postele. Dobrosrdečný, plavý a modrooký. Hotový medvěd s těmi svými širokými rameny a velkými tlapami. Podívala se na něj znenadání. Zčervenal jako malý chlapec a sklopil oči. 25

Charlotta ho jednoho dne pohladila po vlasech a Francie, la douce France, se vzdálila.

Konečně mohla Charlotta vstát. Na cestu k otci ovšem nebylo ani pomyšlení. Byla příliš slabá. A potom, v jejím požehnaném stavu bylo vyloučeno dát se na takovou cestu. Nikdo již nemohl pochybovat o nejpřirozenější formě nesmrtelnosti urozeného pána Jeana-Marie de Panière. Ani Charlotta ne. Byli však lidé, kteří tomu nevěřili. Říkali, že na tu nesmrtelnost si může dělat právo jiný, méně vznešený muž. Dokonce i Svozilova chasa o tom šuškala. Neproseděl snad mladý Svozil u té princezny celé dny? A když tam sedával ve dne, kdo může vědět, jestli tam nesedával i v noci? Oči ta Napulijónka má, že by svatý neodolal. Natož potom Josef Svozilů. Kdopak ví, jak to s ní vlastně je. Rychtářka Svozilová říkala, že je to francouzská šlechtična. Copak neusekali Francouzi nedávno všem šlechticům hlavy? Rozhodně to bylo podezřelé, i když ten Svozilovic panáček Francek vezl do Prahy psaní s dlouhou cizí adresou. Vzrušení vzrostlo, když koncem května došel list pro Mme Charlotte de Panière, nés Mlle de la Route, maintenant à Senička près de Litovel, Moravia, Autriche. Dopis obsahoval stručnou zprávu, že 28. prosince loňského roku pan Louis de la Route zemřel a jeho majetek byl rozprodán na částečné uhrazení dluhů. Charlotta přitiskla ke rtům zlatý křížek. Poslední věc ze starého domova. Ještě v květnu se stala Charlotta Josefovou ženou. V červenci se narodil syn Jeana-Marie de Panière. Cholinský farář zapsal do matriky: Josef Maria Svozil, narozen 30. července Léta Páně 1806 v Seničce, syn Josefa Svozila, svobodníka tamtéž, a manželky jeho Karoliny, rozené Delaroutové.