Jonathan Skariton: Séance Infernale — ukázka

Jonathan Skariton SĂŠance Infernale

JONATHAN SKARITON

SÉANCE INFERNALE BRNO 2018

Copyright © 2017 by Jonathan Skariton All rights reserved Translation © Petr Štádler, 2018 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 isbn 978-80-7577-507-8

Otci

ČÁST PRVNÍ říjen 2002

1 Vstupní halou se rozléhalo klapání černých kožených lodiček po mramorové podlaze. Recepční prošla s Alexem Whitmanem kolem zdobné kašny a doprovodila ho až k mohutným dubovým dveřím na konci žulou obložené chodby.

Andrew Valdano se v koženém křesle otočil čelem k Whitmanovi. „Pane Whitmane, prosím,“ pokynul přes stůl ke křeslu pro hosty, do nějž se už Whitman mezitím uvelebil.

Valdanovi mohlo být klidně padesát i pětašedesát.1 Měl ocelově šedý knír a jeho vlasy si uchovávaly havraní barvu.

Z hedvábného obleku na míru mu vykukovala matná pleť.

Seděl za vyřezávaným stolem z hnědého mahagonu, je­ hož podstavu obklopovali čtyři sedící okřídlení gryfové.

Okno za ním skýtalo výhled na podzimní odpoledne v Los Angeles. Venku na město z gotické fasády shlížely žulové chrliče a v pařátech si držely ohyzdnou hlavu.

Na stěnách kanceláře visely zarámované filmové plakáty na pevném plátně, upomínky na noblesní klasiku: Intolerance,2 Zrození národa,3 M,4 Přehlídka smrti,5 a z fotografií hleděli velikáni, kteří tahle mistrovská díla režírovali: D. W. Grif ­fi th, King Vidor, Josef von Sternberg, F. W. Murnau. „Tak kde to je?“ promluvil Valdano do ticha tónem člověka zvyklého dostat, co chce.

11

„No jasně, úvodní titulky klidně přeskočte,“ ucedil Whitman.

Najali si ho, aby vypátral kopii filmu Příšerné plížení kočky,6 v němž dědička (Helen Twelvetreesová) přijíždí na odlehlé panské sídlo, aby se přihlásila o svůj majetek, ale v budově ji trýzní jednak uprchlý šílenec („Kočka“), jednak její příbuzní, kteří se derou za svým dílem dědictví. Snímek to nebyl nijak skvostný, jen další uchopení motivu „ponurého starého domu“, které se snažilo vytěžit z úspěchu Příšerné chvíle7 Paula Leniho — Příšerné plížení kočky byl jen zvukový remake. Na dlouhá desetiletí se o ­ všem ztratil, a tak se z něj stal žádaný kousek. Prahli po něm zejména soukromí sběratelé.

Alex Whitman pátral po všem možném, co se pojilo s filmy; působil v téhle branži trochu jako archeolog a trochu jako detektiv. Měl za úkol dostat se ve správný čas na správné místo. Díky téměř fotografické paměti na katalogy, lokace a popisy uměl vyzrát na sběratele a obchodníky, kteří riskovali tisíce dolarů podle toho, jestli měl nějaký filmový plakát správný formát, nebo ne, případně jestli jistý filmový kotouč nalezený v zatuchlém suterénu obsahoval nějakou ztracenou scénu, nebo naopak nežádoucí slepky.

Když se takové kusy dražily v Sotheby’s, v Bonhams, nebo i soukromě, nabídky se jen hrnuly. „Předal jsem to vaší sekretářce. Celkem osm kotoučů nitrátových filmů,“ odpověděl Whitman. „Doufejme, že nevybouchne.“ „Stav?“ „Na to, jak jsou staré, se pořád ještě dají promítat. Těch pár trhlin a nestabilní obraz v některých okýnkách vaši kumpáni určitě odstraní. Emulze každopádně není nijak zvlášť poškrábaná.“

12

„Takže jste to viděl?“ „Promítal jsem si to v obýváku na zeď, ale pak jsem usoudil, že zeď vypadá líp tak, jak je.“ Whitman si sáhl do kapsy svrchníku a vytáhl pomačkanou balenou cigaretu. „Tady kouřit nemůžete.“ Whitman vylovil zapalovač, zapálil si a nad stůl vyfoukl oblak modrého dýmu. Mezi rty mu ulpěla špetička tabáku.

Aniž přerušil oční kontakt s Valdanem, plivl ji přes stůl.

Valdano se zvedl z křesla a přistoupil ke skříňce po své levici, u níž stály dvě lampy s výkyvným ramenem, každá z jedné strany. Vytáhl křišťálovou karafu, otočil se a podal Whitmanovi skleničku. Whitman si všiml, jaké má Valdano úhledné, dokonale pěstěné růžové nehty. „Nacházet věci se vám daří,“ podotkl Valdano. „Jen proto, že filmovému průmyslu se je už dlouhé roky daří ztrácet.“ Valdano jeho poznámku přešel bez povšimnutí. „Třeba tenhle kus. Pochlubíte se mi, co o něm víte, pane Whitmane?“ Pokynul k filmovému plakátu uprostřed stěny po své pravici, na němž sépiové krajině vévodily čnějící mrakodrapy a velkolepé obří konstrukce. K jeho futuristickým tónům přispívaly ostré, zubaté linie. „Berlín, rok 1927,“ spustil Whitman. „Původní návrh vytvořil Heinz Schulz-Neudamm, otiskli ho v souvislosti s premiérou filmu Metropolis,8 která se konala desátého ledna téhož roku. Původní velkoformátové plakáty vyrobilo německé filmové studio UFA. Většina z nich se po vylepení zničila nebo vyhodila. Zachovaly se čtyři původní exempláře.

Jeden ze dvou, které jsou v soukromých rukou, vlastníte vy.“ „Mimořádně působivé a znepokojivé umělecké dílo, stejně jako ten film,“ nadnesl Valdano.

13

„Tohle je pochopitelně kopie. Jako všechny ostatní plakáty v téhle kanceláři,“ podotkl Whitman.

Valdano se na něj potměšile, spiklenecky usmál. „A pročpak?“ „Nesedí mi ty rozměry. Mimochodem, hezký rám. Kde jste ho ukradl, na blešáku?“ Rozměry Whitmanovi ve skutečnosti seděly, ale usoudil, že Valdano není blázen. Filmový plakát oceňovaný na více než půl milionu dolarů by si jen tak nepověsil do kanceláře. „To se mi na vás líbí, pane Whitmane. Všímáte si detailů.

Jistě, je to povedená kopie. Dokonce i rozměry věrně odpovídají originálu, ale správně předpokládáte, že ten přechovávám jinde.“ Povídalo se, že má doma trezorovou místnost s regulovanou teplotou a vlhkostí, do níž je přístup jen přes otisky prstů. Obsahovala údajně ty nejvzácnější filmové kousky.9 Valdano si dál prohlížel plakát. „Předpokládám, že zrovna vy byste měl kopii poznat na první pohled.“ Whitman zívl. „Pozval jste mě sem pracovně, nebo…“ Sběratel ukázal na obraz nad windsorským kamenným krbem, černobílý portrét čtyřicátníka s malýma ušima a vlídnýma, moudrýma očima. Zbytek obličeje mu zakrývaly císařské licousy a plnovous. V jedné ruce držel bílý cylindr, v prstech druhé mu hořela cigareta. „Poznáváte toho muže, pane Whitmane?“ Whitman si prohrábl vousy. „To je Augustin Sekuler, ne?

Ten francouzský vynálezce.“ Otci Alexe Whitmana, obchodníkovi s filmovými suvenýry v době, kdy tenhle obor ještě nikdo neznal, visela v obýváku Sekulerova podobizna. Ženu ani syna tam zvěčněné neměl, zato mu tam nechyběla fotografie bratří Lumièrů, Thomase Alvy Edisona a Eadwearda Muybridge.

14

„No jistě,“ pokračoval Whitman. „Sekuler je považován za prvního člověka, který zaznamenal pohyblivé obrazy na filmový pás. Jeho Výjev z Princes Street Gardens10 je dokonce vnímán jako první klasický film. Záběry vznikly v Edinburghu v roce 1888, léta před Edisonem nebo bratry Lumièry.“ „Víte, co se s ním stalo, pane Whitmane?“ „To neví nikdo. Chystal veřejné promítání, ale k němu už nedošlo, protože v roce 1890 záhadně zmizel z vlaku.

Jeho tělo ani zavazadlo se nikdy nenašly. Pátrali po něm detektivové ze tří zemí. Neobjevili jedinou stopu. Myslím, že zmizel během cesty do Paříže.“ „Přesně tak,“ přisvědčil Valdano, pořád ještě zahleděný do Sekulerových očí. „Pobýval na návštěvě u bratra v Dijonu a chystal se, že se nejprve setká s přáteli v Paříži a potom bude pokračovat do New Yorku na plánovanou předváděčku. Bylo by to první veřejné promítání pohyblivých obrazů.“ „Ale do Paříže nedorazil. Vlastně už ho nikdy nikdo neviděl. Je to jako z nějakého Hitchcocka z dvacátých let, kdyby se zvrtnul.“ „Takže něco přesně pro vás,“ opáčil Valdano. „Viděl jste od Sekulera něco?“ „Právě Výjev z Princes Street Gardens. Celé ty dvě vteřiny,“ zazubil se Whitman a poposedl si. „Podle katalogů natočil ještě Provoz na Jižním mostě,11 Muže zahýbajícího za roh12 a Harmonikáře.“13 Valdano na něj znovu pohlédl s tím spikleneckým úsměvem. „To není úplně přesné.“ „Tohle se uvádí v katalozích.“ „Jistě, zdroje máte informované, ale ne zrovna precizní.“ Valdano povytáhl jeden ze šuplíků a z něj vykoukly dva volné listy. Podal je Whitmanovi.

15

„Tohle jsem nedávno získal od jednoho newyorského knihkupce.“ A jako by Whitmanovi četl myšlenky, dodal: „Dopis Carlylea Eistrowea příteli.“ „Carlylea Eistrowea? Toho okultisty?“ „Okultisty, spisovatele, horolezce, filozofa, šachisty, malíře a společenského kritika. Mimo jiné.“ „A taky černého mága, narkomana, sexuálního maniaka.

Pamatuju si ho na obalu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Zásadně ovlivnil řadu muzikantů, například Jimmyho Paige, který si koupil jeho hrad ve Skotsku.“ Valdano se usmál. „Druhý zleva — mezi Mae Westovou a Šrím Juktéšvarem.“ Carlyle Eistrowe v posedlé honbě za tajemstvím nesmrtelnosti zcestoval celý svět a při tom prováděl okultní rituály a psal příručky o ezoterice a magii (té pravověrné „Magick“, jak to označoval on). Spřátelil se s řadou nejvýznamnějších umělců a myslitelů té doby, včetně Augustina Sekulera.

Whitmana zajímalo, jak se tohohle francouzského vynálezce týká ten dopis. „Podívejte se sám.“ Whitman si nasadil brýle s ocelovými obroučkami a dopis vzal opatrně do rukou. Dva strojopisné listy se dvěma drobnými dírkami v místě, kde byly původně sešité.14 Oba už stářím vybledly, a jak kdysi ležely složené v obálce, vyrýsovaly se na nich jemné záhyby. Šikmým, zašpičatělým rukopisem bylo cosi připsáno černým inkoustem. Psaní s datem „16. srpna 1889“ mělo hlavičku „Hotel Blue Claridge“. Okultista ji přeškrtl a místo ní uvedl podle všeho svou tehdejší adresu:

16

Hotel Blue Claridge xxxxx — adresa nečitelná — xxxxx

Kathryn Longhornová West Saville Terrace 12 Edinburgh EH9 Spojené království

16. srpna 1889

Drahá Kathryn, už dlouho jsem tušil, že mé úsilí spěje k závěru jako z Alenky v říši divů, ale spěšně dodávám, že jsem tímto okamžikem otevřel oči krásám života.

Dioráma, o kterém píšete, neznám. Mé pokusy na poli tohoto média skončily, ještě než začaly — jistý starý přítel byl totiž tak laskav a předvedl nám pravděpodobně první záznam pohyblivých obrazů na světě. Živě si vybavuji, že jeden z nich se odehrává v zahradě na edinburské Princes Street. Vzniká však ještě jiný, nanejvýš důmyslný. Jmenuje se „Séance Infernale“ a zachycuje prvotní hřích.

Jsem si jist, že v pohyblivých obrazech se skrývá magická pravda.

Dále se Eistrowe rozepisoval o obsahu své knihovny a o tom, co všechno plánuje vydat. Zjevně se adresátku snažil nalákat, aby taky nějak přispěla. Dopis uzavíralo rozloučení „S bratrským pozdravem Carlyle“.

Whitman vzhlédl od rukopisu a setkal se s Valdanovým netrpělivým pohledem. „Tak co? Co vy na to?“ „Myslíte si, že mluví o Sekulerovi. O dalším filmu. Séance Infernale.“ „No ovšem. O čem jiném?“ Whitman mlčel a očima klidně přejížděl řádky dopisu.

Valdano jeho úvahy přerušil. „S jistotou se dá říct, že první snímek, o kterém Eistrowe píše, je Výjev z Princes Street Gardens.“

17

„Ale není jasné, jestli dál píše o stejném člověku,“ po­dotkl Whitman. „Vždyť ani nevíme, jestli mluví o opravdovém filmu. Třeba se jenom snaží sbalit tu Kathryn. Eistrowe byl přece šejdíř, ne? Neustále se pokoušel lidmi manipulovat, aby dosáhl svého.“ „Říkal jsem si, že to oceníte. Že v jeho taktice uvidíte kus sebe sama,“ utrousil Valdano.

Whitman pokrčil rameny. „Všem se nám v životě dostalo nějakého nadání.“ Nad stolem se převaloval modrý opar z Valdanovy cigarety. „Co teda ode mě chcete?“ „Abyste mi ten film našel, pane Whitmane.“ „Nemám zájem.“ Valdano zabubnoval prsty o stůl. „Myslel jsem, že vás viktoriánská kinematografie stejně nezajímá,“ pokračoval Whitman. „Jak to, že máte takovou potřebu honit se za tímhle přeludem?“ „Člověk vždycky touží po tom, co nemá. Bude to mimořádný přírůstek do sbírky.“ „Zaplaťte mi za Twelvetreesovou a já půjdu. Říkal jsem vám, že Plížením kočky u vás končím.“ „Ano, byl jste té dobroty. A přece se pokaždé vrátíte.“ Valdano si povzdechl, a dokonce i v jeho povzdechu rezonovala netrpělivost. „Zatím jste mě ještě v životě nezklamal, pane Whitmane. Když tedy nepočítám ten plakát k Frankensteinovi,15 který jste mi měl najít před deseti lety. Ten jste mi nikdy nevypátral. Ale vzhledem k vašim tehdejším životním okolnostem jsem ochoten na to zapomenout.

Whaleovo dílo už mě navíc nezajímá.“ Na chvíli mu ztvrdl výraz v očích. „I když se tedy nemůžu zbavit dojmu, že jste tehdy ten plakát objevil, a nepředal mi ho.“ Whitman na něj nervózně zamrkal.

Blafuje. Nic neví. Jak by mohl.

18

„Nebral jsem vás jako někoho, kdo by se nechal svázat rodinným životem se vším tím zbytečným neštěstím, pane Whitmane.“ „A já měl zase dojem, že vy jste na rodinný život vysazený. Jen za tenhle měsíc jste ho určitě čtyřem pěti párům zničil.“ Valdano místo odpovědi stiskl tlačítko na hraně stolu a v elektrickém windsorském krbu pod Sekulerovou fotografií se roztančily plameny. Whitman se v křesle začal ošívat a potit. Z hlubin paměti mu vytanuly vzpomínky na oheň a zaplavila ho vlna nevolnosti. „Je všechno v pořádku, pane Whitmane?“ zubil se sběratel od ucha k uchu jako hrdina Muže, který se směje.16 Whitman ztěžka polkl a snažil se nedávat najevo, jak je mu nepříjemně. Do krbu se nedíval, aby náhodou nezpanikařil, ale cítil, jak tam plameny poskakují a lačně se plazí za vzduchem. „Nejsem si jistý, že se na to hodím,“ vypravil ze sebe.

Sběratel vytáhl ze spodního šuplíku šekovou knížku a položil ji na stůl. „Šek, který jste ode mě dostal za Frankensteina, jste si proplatit nenechal. Tak jaký to má smysl?

Proč se pokaždé handrkujete o vyšší honorář, když ho ani nepoužijete? Vy to považujete za krvavé peníze, viďte?“ Zasmál se, jako by ho ta představa pobavila. „Jako byste upsal duši ďáblu.“ „Možná o tu zakázku prostě nestojím.“ „Lžete. Rozdávají se karty a vás svrbí ruce, jak moc chcete hrát.“ Valdano vyplnil a podepsal šek, vytrhl ho a složil na stůl. „Činy lžou hlasitěji než slova, pane Whitmane. Víte, vsadím se, že jestli jste ochoten tu sedět a poslouchat moje tirády, i když tady v mém krbu vzplanula vaše snad jediná životní fobie, určitě byste tuhle práci vzal i zadarmo.

19

A kdybyste ještě měl rodinu, i ji byste kvůli tomu dokázal zradit.“ „Běžte k čertu.“ Valdano se zasmál. „Tohle by vám mělo stačit jako záloha a pokrýt i veškeré cestovní výlohy a další náklady.“ Posunul papírek k Whitmanovi. „Další šek k neproplacení.“ Znovu stiskl tlačítko na stole, plameny pohasly a v krbu zůstaly jen uhlíky.

Whitman cítil, jak se mu uvolňují svaly a dech se vrací do normálu. Polkl a chvíli se jen vydýchával. Potom sáhl na stůl pro šek, uchopil ho ukazováčky a prostředníčky a pozvolna ho rozbalil. „Říkal jste, že se pokaždé vrátím. Tentokrát už ne. Mějte se.“ Mrskl šek před Valdana a vstal z křesla. „Pane Whitmane!“ slyšel, jak za ním sběratel volá. Otočil hlavu a vůbec poprvé spatřil ve Valdanově tváři prosebný výraz. Ano, sběratel se sice snažil nemrkat a zachovat si ten svůj panovačný, namyšlený úšklebek, ale prozrazovalo ho držení těla, už ne tak pyšné a sebevědomé — Valdano se hrbil, žadonil o pomoc.

Pečlivě teď vážil slova: „Když se zrovna netopíte v sarkasmu a sebelítosti, nemáte v branži konkurenci. Možná mi nejste sympatický, ale o to nejde. Odvádíte zatraceně dobrou práci.“ Jako ten otec z Tohle je náš svět,17 blesklo Whitmanovi hlavou. Valdanova kapitulace ho zaujala — zjevně jeho další propracovaná manipulace. Sběratel měl pravdu: Whitman byl na ty ztracené záběry doopravdy zvědavý. Sevřel se mu žaludek. Naučil se tomuhle varovnému tušení naslouchat, ale tentokrát se rozhodl ho nedbat.

Znovu se uvelebil v křesle a zeptal se: „Nějaký příbuzný?“ „Žádného Sekulerova potomka jsem nevypátral. Což by vás pochopitelně nemělo odradit od toho, abyste to zkusil

20

sám. Dal jsem dohromady podklady s veškerými informacemi k tomuhle projektu. Jak uvidíte, většina se pojí se Sekulerem samým, protože o Séance Infernale se neví nic.

Začněte Muzeem vědy v Londýně a Sekulerovou někdejší dílnou v Edinburghu.“ „Co se s ním podle vás stalo? Myslím se Sekulerem.“ „Možná se míchal do věcí, do kterých neměl,“ utrousil Valdano se zrakem upřeným na Sekulerovu fotografii.18 „Že by mu to spočítal Edison?“ Thomas Edison si podal vlastní patent na filmovou kameru pouhý rok poté, co Sekuler zmizel. Vyrojily se konspirační teorie — krást nápady jiných vynálezců, to nebylo pro Edisona nic nového. „Ani bych se nedivil. Dějiny nepíší vítězové, ale nemilosrdní zloději patentů.“ „Podle názvu to vypadá na příběh, možná dokonce li­ neární vyprávění,“ poznamenal Whitman. „Skoro tři desítky let před Griffithovou Intolerancí? To by byl panečku objev. Ale nenechávejme se unést zbožným přáním. Štěstí bude, pokud to vůbec půjde promítat.“ „Štěstí bude, pokud to vůbec existuje. S takovýmhle druhem zakázek zatím tak úplně zkušenosti nemám.“ „Proto taky tolik nul na tom šeku.“ Schodiště z hlavního vestibulu Valdanovy kancelářské budovy klesalo na travertinovou dlažbu vedoucí ke kašně s mramorovým obloukem a k prapodivnému souboru soch. Nádvoří oddělovaly od okolního světa dvoumetrové zdi a elektronická železná vrata, což nebylo v téhle čtvrti obvyklé.

Sochy, tři ošklivé okřídlené bohyně oděné do jílovité barvy, jimž se po trupu, pažích a vlasech proplétali hadi, se halily do dlouhých smutečních rouch a třímaly biče pobité mosazí. Čišel z nich neklid, zlost, pomstychtivost. Zuřivě

21

se zmítaly v temnotách Tartaru a už je nemohly oblomit prolité slzy ani oběti. Zatracené hyeny podsvětí, blesklo Whitmanovi hlavou, co vyjí jako zmučené svědomí. Za ním do dáli civěly chrliče. Tahle gotická budova jako by mezi všemi těmi španělskými neokoloniálními rezidencemi historické čtvrti na tohle místo, do téhle doby ani nepatřila.

Whitman měl dojem, že za sebou někoho zaslechl, a pevně sevřel Valdanovu složku s materiály. Otočil se a spatřil, že jen někdo venčí psa. Přešel ztichlou ulici a minul vilu Andalusia a parkoviště. Mířil k rušnému Sunset Boulevard.

Na severní straně nejslavnějšího úseku téhle třídy se tyčil hotel Chateau Marmont. Whitmana napadlo, jestli teď náhodou jedním z jeho oken, uvězněný v nějaké časové smyčce, znovu neproskakuje James Dean, aby si zajistil roli v Rebelovi bez příčiny19 po boku Natalie Woodové.

Vešel do sympatického nenápadného baru schovaného za neonovým osvětlením a neoznačenými dveřmi. Nikam nespěchal. Posadil se na prostornou terasu do kuřáckého salonku a objednal si Grand Marnier. Za striptérskou tyčí rozpoznával spletité výklenky a schodiště. Na stěně tam visel portrét Mickey Mouse a několik televizí, na kterých běžely reprízy Zóny soumraku.20 Whitman vytáhl tabák a umotal si cigaretu. Podíval se na zapalovač a zamyslel se, proč ho panický strach z ohně přepadne pouze při pohledu na sirky, ne na zapalovače.

Když mu servírka přinesla drink, otevřel Valdanovu složku.

Nasadil si brýle na čtení.

Složka obsahovala vytištěnou zprávu o Augustinu Sekulerovi, jeho životě a dráze vynálezce, od narození v Metách až po záhadné zmizení ve vlaku z Dijonu do Paříže v roce 1890. Hlavními zdroji informací o vynálezcově díle byl seznam pramenů a odkazů. Mezi různými ofocenými články

22

a úryvky se nacházela Sekulerova fotografie, přicvaknutá k papírku nastiňujícímu hlavní teorie o jeho zmizení. Oddíl filmografie doplňovaly snímky všech dochovaných políček z jeho materiálů. A jako gesto dobré vůle Valdano rovněž připojil Eistroweův dopis.

Whitman upil ze sklenky a destilát ho příjemně zahřál.

Vytáhl z kapsy peníze a položil je na stůl. Z košile si oprášil smítka tabáku, vstal a nasedl do prvního taxíku, který před barem zastavil. Zdáli ho pozorovala temná postava.

23