Ari Šavit Země zaslíbená — ukázka

ZEMĚ ZASLÍBENÁ ARI ŠAVIT Triumf a tragédie Izraele

HOST

ZEMĚ ZASLÍBENÁ ARI ŠAVIT

ZEMĚ ZASLÍBENÁ ARI ŠAVIT

BRNO 2015

Copyright © 2013 by Ari Shavit This translation published by arrangement with Spiegel & Grau, an imprint of Random House, a division of Random House LLC Cover photograph © Azaria Alon, 1955 Translation © Radim Klekner, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7491-428-7

Mé lásce, Timně

ÚVOD

Otazníky Co si jen dokážu vzpomenout, vzpomenu si na strach. Existenční strach. Izrael, v němž jsem vyrostl — Izrael v polovině šedesátých let —, byl zemí kypící energií, plnou života a naděje. Vždy jsem však cítil, že za fasádami domů s pečlivě upravenými trávníky, v nichž v mém rodném městě žije horní střední třída, se skrývá temný oceán. A kteréhosi dne se ve mně vzedmula obava, že tenhle temný oceán vystoupí ze svých břehů a my všichni v něm utoneme. Jakási mytická tsunami náhle udeří a spláchne z povrchu zemského můj Izrael a ten se stane novou Atlantidou, ztracenou v hlubinách moře. Jednoho červnového rána roku 1967, bylo mi tehdy devět let, jsem narazil na otce, jak se holí v koupelně. Zeptal jsem se ho, zda je pravda, že Arabové vyhrají. Dobudou náš Izrael? Naházejí nás opravdu všechny do moře? O několik dní později začala šestidenní válka. V říjnu 1973 začaly kvílet sirény ohlašující blížící se katastrofu. V pozdním odpoledni onoho tichého Jom kipuru jsem ležel v posteli s chřipkou, když oblohu protnuly stíhací letouny F-4. Prolétávaly nějakých sto padesát metrů nad střechou našeho domu a mířily k Suezskému průplavu, aby odrazily útok egyptských jednotek, které napadly Izrael. Řada z nich se tehdy z akce nevrátila zpět. Bylo mi šestnáct a zkameněl jsem hrůzou, když k nám dorazily zprávy o zhroucení našich obranných postavení v Sinajské poušti a na Golanských výšinách. Po deset hrůzostrašných dní se zdálo, že mé někdejší obavy se naplnily. Izrael byl v nebezpečí. Zdi „Třetího“ židovského chrámu se otřásaly. 8

9

V lednu 1991 vypukla válka v Perském zálivu. Na Tel Aviv dopadly rakety Scud, vystřelené Irákem. Obávali jsme se, že se můžeme stát cílem útoku, při němž budou použity chemické zbraně. Kam se jenom hnuli, nosili tehdy s sebou obyvatelé Izraele po několik týdnů plynové masky, připravené k okamžitému použití. Kdykoli přišlo hlášení, že na nás letí rakety, nasadili jsme si bleskurychle masky a schovali se do nějaké uzavřené místnosti. Ačkoliv se nakonec ukázalo, že tahle hrozba ve skutečnosti neexistuje, skrývalo se v tomhle bizarním rituálu něco děsivého. Naslouchal jsem zvuku poplašných sirén, zaznívajících z bezprostřední blízkosti, a hleděl do očí svých příbuzných, schovaných za skly plynových masek vyrobených v Německu. Zračila se v nich hrůza. V březnu 2002 otřásla Izraelem vlna teroristických útoků, při nichž zahynuly stovky osob. Měli je na svědomí palestinští sebevražední útočníci, kteří se tehdy zaměřili na linkové autobusy, noční kluby a nákupní střediska. Když jsem jedné noci něco psal ve své jeruzalémské pracovně, zaslechl jsem mohutnou ránu. Uvědomil jsem si, že zřejmě vyšla z nedaleké restaurace. Uchopil jsem zápisník a vyběhl na ulici. Před barem seděli u stolků nad nedopitým pivem tři hezcí mladíci — všichni byli mrtví. Na rohu ulice ležela na dlažbě drobná dívka — také ona byla mrtvá. Ti, kdo měli štěstí a byli jen zraněni, naříkali a plakali. Když jsem sledoval všechnu tu hrůzu kolem sebe v zářících světlech podniku, jenž se stal terčem útoku, musel jsem si jako novinář okamžitě položit otázky: Co přijde teď? Jak dlouho ještě dokážeme vzdorovat tomuto šílenství? Přijde čas, kdy vitalita, jíž jsou Izraelci proslulí, ustoupí silám temnoty, které se nás snaží zničit? Drtivé vítězství, jehož Izrael dosáhl ve válce z roku 1967, rozptýlilo obavy z další eskalace konfliktu. Hospodářské oživení v sedmdesátých a osmdesátých letech zacelilo hluboké rány z roku 1973 a mírotvorný proces v devadesátých letech zase pomohl překonat trauma roku 1991. Stejně tak dala ekonomická prosperita první dekády nového tisíciletí zapomenout na hrůzy roku 2002. Po všech těch letech nejistoty však mé obavy v žádném případě nepominuly. Ačkoliv hovořit o nich nebo je nahlas vyslovovat bylo tabu, zůstaly niternou součástí mé bytosti, kdekoli jsem se ocitl. Jako by izraelská města byla postavena na písku: zdálo se, že naše domovy nepředstavují sebemenší jistotu. I když můj národ sílil Otazníky

a bohatl, cítil jsem, že je nesmírně zranitelný. Uvědomoval jsem si, jak velmi jsme vystaveni nebezpečí, jak se nás naše okolí ustavičně snaží zastrašit. Ano, žili jsme i nadále velmi intenzivně a náš život dosahoval svého naplnění a činil nás v mnoha ohledech šťastnými. Stát Izrael kladl důraz na bezpečnost svých obyvatel, což potvrzovaly také konkrétní ekonomické a vojenské úspěchy, kterých dosáhl. Elán provázející náš každodenní život byl udivující, přesto jej provázel permanentní strach, že ten kypící život jednoho dne zcepení, jako tomu kdysi bylo v Pompejích, a má milovaná vlast se zhroutí, když ohromná masa arabských armád a radikální islamisté překonají její obranné linie a vymažou ji z mapy světa. Co si jen dokážu vzpomenout, vzpomenu si na zábory a okupaci. Pouhý týden poté, co jsem se otce zeptal, zda Arabové mají v úmyslu dobýt Izrael, obsadil židovský stát území na Západním břehu a v Pásmu Gazy, obývaná arabským obyvatelstvem. O měsíc později jsem se s rodiči a bratrem vydal na cestu po okupovaných městech Rámalláhu, Betlému a Hebronu. Kam jsme jenom přišli, všude jsme naráželi na zbytky vyhořelých jordánských džípů, nákladních aut a vojenských vozidel. Nad mnoha doma vlály bílé zástavy, symboly kapitulace. Některé ulice byly zatarasené vraky zčernalých, kdysi luxusních mercedesů se zmáčknutou kapotou, přejetou izraelskými tanky. V očích palestinských dětí, stejně starých i mladších, než jsem byl já, jsem viděl strach. Jejich rodiče byli zdrcení a ponížení. Během několika málo týdnů se z mocných, hrdých Arabů staly oběti a z Izraelců, žijících po léta v obavách, dobyvatelé. Židovský stát triumfoval a na každém kroku demonstroval svou pýchu a opilost mocí. Když jsem začal dospívat, vše nám připadalo tak snadné. Všeobecně se věřilo, že vojenská okupace arabských území je aktem dobročinnosti a že moderní Izrael přinese na palestinská území pokrok a prosperitu. Naši, dříve zaostalí sousedé nyní měli k dispozici elektřinu, tekoucí vodu a zdravotní péči, o čemž se jim ani nesnilo. Měli být proto skálo­ pevně přesvědčení o tom, že se jim nikdy nevedlo tak dobře. Očekávalo se, že budou vděční za vše, co jsme jim poskytli. A když konečně přijde tolik kýžený mír, vrátíme jim na oplátku většinu okupovaných území. 10

11

Na určitý čas se zdálo být v zemi izraelitů vše v pořádku. Židé a Arabové se těšili ze vzájemného soužití a na každém kroku si užívali klidu a hojnosti. Teprve když jsem nastoupil vojenskou službu, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Půl roku poté, co jsem se stal součástí elitních výsadkových jednotek izraelských ozbrojených sil, jsem dostal umístěnku právě do oněch okupovaných měst, kterými jsem projížděl s rodiči o deset let dříve jako malý chlapec. Teď mě čekala špinavá práce: služby na kontrolních stanovištích, domovní prohlídky, zatýkání a násilné rozhánění demonstrací. Nejvíce mě však traumatizovalo, když jsem společně s dalšími izraelskými vojáky v noci vnikal do cizích domovů a odvlékal k výslechům arabské mladíky. K čemu je to dobré, ptal jsem se sám sebe. Proč bráním svou vlast tím, že tyranizuji civilisty zbavené občanských práv a svobody? Proč můj Izrael okupuje cizí zemi a utlačuje druhý národ? A tak jsem se stal propagátorem míru na Blízkém východě. Nejdříve jako mladý aktivista a pak jako novinář jsem s faktem okupace palestinských území vášnivě bojoval. V osmdesátých letech jsem ostře vystupoval proti výstavbě židovských osad na Západním břehu a v Pásmu Gazy. O deset let později jsem podporoval vytvoření samostatného státu pod vedením Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V první dekádě jedenadvacátého století jsem souhlasil s jednostranným stažením Izraele z Pásma Gazy. Takřka všechny kampaně proti okupaci palestinských území, jichž jsem se účastnil, však skončily neúspěchem. I téměř půl století poté, co má rodina poprvé cestovala po městech na Západním břehu, zůstávala tato oblast pod izraelskou nadvládou. Navzdory vší zlovůli, představované tímto faktem, zůstává okupace palestinských území nedílnou součástí existence židovského státu. Stala se také nedílnou součástí mého života coby Izraelce. Jsem proti okupaci, nesu však za ni svůj díl odpovědnosti. Nemohu onen fakt popřít ani mu nijak uniknout: můj národ je národem, jenž okupuje cizí území. Teprve před několika málo lety jsem si uvědomil, že existenční strach, který ve spojitosti s budoucností mého národa pociťuji, a morální pobouření vyvolané okupační politikou Izraele nejsou dvě oddělené Otazníky

záležitosti. Na jedné straně je Izrael jediným státem hlásícím se k západní civilizaci, který okupuje něčí území. Na druhé straně je také jediným z těchto států, jehož existence je vážně ohrožena. Okupace i stav ohrožení činí podmínky, za nichž Izrael existuje, zcela ojedinělými. Okupace i stav ohrožení se staly pevnou součástí a pilíři naší existence. Většina politických pozorovatelů tento zásadní rozpor popírá. Ti na levici se soustřeďují na samotný fakt okupace a ignorují stav ohrožení, v němž Izrael přetrvává. U těch na pravici je to zase naopak. Pravdou ale zůstává, že pokud obě tyto skutečnosti nezačleníme do svého nazírání světa, nejsme schopni náležitě pochopit Stát Izrael a izraelsko-palestinský konflikt. Každý myšlenkový proud, jenž seriózně nevyhodnotí a nepropojí tyto dva prvky, vykazuje zásadní vady a nedostatky. Náležitý vztah k realitě a morálce mají jen zastánci takového přístupu, který zohledňuje jak výše zmíněný stav ohrožení, tak i okupaci palestinských území. Jen na základě takovéhoto přístupu jsme schopni pojmout příběh Státu Izrael pravdivě. Narodil jsem se v roce 1957 v univerzitním městě Rechovotu. Můj otec byl vědec, má matka umělkyně a část mých předků se řadí mezi zakladatele ideového směru označovaného jako sionismus. V osmnácti letech jsem, tak jako většina Izraelců, nastoupil do armády a pak sloužil coby příslušník výsadkových jednotek. Po skončení vojenské služby jsem studoval filozofii na jeruzalémské univerzitě, kde jsem se přidal k aktivistům bojujícím za mír na Blízkém východě a později i k hnutí za lidská práva. Od roku 1995 přispívám články do vůdčího liberálního listu publikovaného v Izraeli Ha’arec. Ačkoliv jsem se vždy zasazoval za mírové řešení konfliktu a podporoval myšlenku soužití dvou států, začal jsem si postupně uvědomovat chyby a předsudky provázející mírové hnutí. To, jakým způsobem jsem chápal okupaci palestinských území a permanentní stav ohrožení Izraele, mě poněkud odlišovalo od ostatních novinářů. Jako sloupkař jsem se snažil vypořádat jak s levicovými, tak i pravicovými dogmaty. Zjistil jsem, že na Blízkém východě neexistují na určité otázky žádné jednoduché odpovědi ani rychlé řešení izrael­ sko-palestinského konfliktu. A pochopil jsem, že podmínky existence Státu Izrael jsou mimořádně složité a svým způsobem snad i tragické.

12

13

V první dekádě jedenadvacátého století se lidem v Izraeli vedlo dobře. Teroristické útoky polevily, nejmodernější technologie vzkvétaly, naše každodenní existence pulzovala životem. Izrael se ukázal být ekonomickým tygrem, továrnou tvůrčích sil a životní vitality. Záře výjimečného úspěchu však nemohla zakrýt všudypřítomnou úzkost, v níž Izraelci žili. Lidé si začali nahlas klást stejné otázky, jaké jsem si po celý život kladl já. Už vůbec nešlo o střet levicové a pravicové politiky. Mnozí Izraelci začínali mít problém s podobou nového státu, který se utvářel před jejich očima, a ptali se, zda jsou stále jeho součástí. Ztratili víru v jeho schopnost překonat vše zlé. Někteří si opatřili cizí občanství, jiní poslali své potomky na studia do zahraničí. Společenské elity náhle viděly, že vedle volby představované Státem Izrael mají ještě další alternativu. A ačkoliv většina Izraelců svou vlast i nadále miluje a ctí všechna požehnání, kterých se jim dostává, mnozí ztratili neotřesitelnou víru v její budoucnost. Se zahájením druhé dekády nového tisíciletí zastínilo divokou touhu Izraelců užívat si života pět skutečností: fakt, že izraelsko-palestin­ ský konflikt nemusí v dohledné době skončit, obavy, že strategická nad­vláda Izraele nad jeho sousedy doznává změny, strach z toho, že samotná legitimita židovského státu je zpochybněna, nepříjemný pocit, že do hloubky transformovaná izraelská společnost je rozdělená a polarizovaná a její liberální a demokratické základy se hroutí, a vědomí, že nefunkční vlády v Jeruzalémě se nejsou schopny seriózně vypořádat se základními výzvami, jako je okupace palestinských území a dezintegrace společnosti. Každá z oné pětice skutečností v sobě zahrnuje skrytou hrozbu a jejich kombinace výše popsaný stav permanentního ohrožení ještě dramatizuje. Pokud nelze mír uzavřít, jak můžeme přestát konflikt trvající několik generací, když strategická nadvláda Izraele je ohrožená, legitimita naší existence se vytrácí, demokratická identita se tříští a naše vnitřní rozpory nás rozeštvávají? Zatímco izraelská společnost je i nadále inovativní, dynamická a atraktivní pro investory, nad její budoucností se vznášejí otazníky. Nad zemí visí mrak strachu jako oblak stoupající ze sopky hrozící výbuchem. Proto jsem se vydal na tuhle pouť. Pětašedesát let po svém založení si Izrael opět klade základní otázky spojené se svou existencí. Sto šest­ náct let po svém vzniku je sionismus znovu konfrontován se zásadními Otazníky

rozpory charakterizujícími tento ideový proud. Výzvy, jež před námi stojí, dalece přesahují problém okupace palestinských území a ještě více i samotnou otázku trvalého míru na Blízkém východě. Coby Izraelci čelíme třem otázkám: Proč právě Izrael? Co je vlastně Izrael? A bude vůbec Izrael? Izraelský problém nemůže být vyřešen na základě polemik. Jelikož je nesmírně komplexní, neslyší na argumenty a protiargumenty. Jediný způsob, jak se s ním vypořádat, je vyprávět příběh Izraele. A o to jsem se také pokusil v této knize. Stylem typickým pro mne samotného a skrze prizma mého nazírání světa jsem se pokusil uchopit naši existenci jako celek, tak jak ji sám chápu. Tato kniha je osobní odyseou jednoho Iz­rael­ce, který je zmaten historickým dramatem, jež pohltilo moji vlast. Je to pouť v čase a prostoru, na niž se vydal Žid narozený v Izraeli, jenž se snaží zkoumat širší souvislosti týkající se životního příběhu jeho vlasti. Na základě historie mé rodiny, mého curricula vitae a zásadních rozhovorů s řadou osob se pokusím s příběhem Izraele i oněmi třemi základními otázkami vypořádat. Co se stalo s mou vlastí za poslední jedno století, že jsme se ocitli tam, kde jsme? Čeho jsme dosáhli, co jsme udělali špatně a kam směřujeme? Je existenciální úzkost, kterou pociťuji, oprávněná? Je židovský stát opravdu v nebezpečí? Upadli jsme my Izraelci do tenat bezvýchodné tragédie, nebo se můžeme ještě pokusit o vlastní znovuzrození, zachránit sami sebe, stejně jako zemi, kterou tolik milujeme?

14

15

I. KAPITOLA

Na první pohled, 1897 V noci na 15. dubna 1897 pluje malý elegantní parník po moři z egyptského Port Saidu do Jaffy. Na palubě je třicet cestujících, jedenadvacet z nich představují členové sionistického hnutí, kteří cestují z Londýna přes Paříž, Marseille a Alexandrii. Vede je Jeho Ctihodnost Herbert Bentvič, můj pradědeček. Bentvič je poněkud netradičním sionistou. Na konci devatenáctého století žila většina příslušníků jeho národa ve východní Evropě, Bentvič však má britské občanství. Židé byli tehdy vesměs chudí, on je gentleman a disponuje značnými finančními prostředky. Většina Židů je sekulárních, on je věřící. Pro podstatnou část jeho soukmenovců je v té době židovství jedinou možnou volbou, můj pradědeček si však židovství zvolil dobrovolně. Počátkem devadesátých let 19. století dospěl k názoru, že Židé musí znovu přesídlit do země svých předků, Judeje. Pouť, které se účastní, je také neobvyklá. Je první, jež je organizována britskými Židy z řad vyšší střední třídy, směřující do jejich pra­ původní vlasti. Proto také zakladatel moderního sionismu Theodor Herzl vkládá takové naděje do oněch jedenadvaceti poutníků. Očekává, že Bentvič a jeho doprovod sepíší o zemi izraelitů podrobnou zprávu. Herzl se zajímá zejména o současnou populaci Palestiny a možnosti osídlení tamního území. Předpokládá, že zpráva z cesty by mohla být předložena koncem léta na prvním sionistickém kongresu, jenž se má konat v Basileji. Můj pradědeček však takové ambice nemá. Sionismus v jeho pojetí je v zásadě romantický a Herzla rozhodně v lecčems předešel. I Bentviče ovšem nadchl anglický překlad jeho prorockého 16

17

manifestu Der Judenstaat neboli Židovský stát. Osobně také Herzla pozval do prestižního londýnského klubu, jehož je členem, a charisma vi­zio­nářského vůdce jej uchvátilo. Podobně jako Herzl je přesvědčen o tom, že by se Židé měli vrátit do Palestiny. Když si parník s plochým dnem, jménem Oxus, razí cestu temnými vodami Středozemního moře, Bentvič je plný iluzí. Můj pradědeček nechce dobýt území a ustavit na něm židovský stát, chce být blízko Bohu. Zůstanu chvíli na palubě parníku. Chtěl bych pochopit, proč Bentvič podniká cestu přes moře. Kdo je vlastně můj předek a proč se na tuhle pouť vydal? Na začátku 20. století žije ve světě něco přes jedenáct milionů Židů. Přibližně sedm milionů z nich obývá střední a západní Evropu, půl­ druhého milionu jich nalezneme v Severní Americe. Židovská populace v Asii a severní Africe a na Blízkém východě čítá necelý milion osob. Rovnoprávní s většinovou populací jsou Židé pouze v Severní Americe a západní Evropě. V Rusku je místní populace pronásleduje. V Polsku jsou přinejmenším diskriminováni. V islámských zemích jsou „chráněným národem“, představují občany druhé kategorie. Avšak i ve Spojených státech, Francii a Velké Británii existuje rovnoprávnost Židů jen na papíře. Na vzestupu je zde totiž antisemitismus. V roce 1897 se křesťanství s druhým náboženstvím nesmířilo. Pro mnohé lidi je obtížné dívat se na Židy jako na svobodné, hrdé, rovnoprávné bytosti. Ve východní Evropě je utrpení Židů velmi aktuální problém. Nově zrozený antisemitismus ve svém ryze etnickém pojetí vytlačil antisemitismus starý, jehož základem byla různost náboženství. Města a městečka v Rusku, Bělorusku, Moldávii, Rumunsku a Polsku zachvátila vlna pogromů. Mnozí obyvatelé židovských městeček si uvědomují, že jejich štetl nemá budoucnost. Stovky tisíc Židů proto vyrazily za oceán a přistály na Ellis Islandu, který je první zastávkou přistěhovalců na půdě Spojených států. Židovská diaspora opět prožívá kataklyzma masové emigrace. Ještě hůře než minulost však má vyhlížet budoucnost. V příštích padesáti letech bude celá jedna třetina Židů vyvražděna. Vyhlazeny budou dvě třetiny evropských Židů. Největší katastrofa, jaká kdy stihla Na první pohled, 1897

světové židovstvo, už je takřka za dveřmi. Když se Oxus blíží k břehům Svaté země, je proto potřeba dát Palestinu Židům zcela zřejmá. Pokud se tu nebudou moci usídlit, nečeká je nic dobrého. Pobřeží na obzoru pro ně představuje jedinou myslitelnou spásu. Nezbytné je hovořit ještě o jiné potřebě. V předchozím tisíciletí bylo přežití Židů jako národa zaručeno dvěma fenomény. Tím prvním je Bůh, tím druhým ghetto. Za to, že si Židé mohli zachovat vlastní identitu a civilizaci, vděčí svému příklonu k Bohu a izolaci od okolního nežidovského světa. Židovské království je věcí dávné minulosti, Židé nemají ani píď vlastního území. Jako národ je udržela pohromadě jejich víra, náboženské rituály spojené s jejím vyznáváním a síla tradice obsažená v židovském učení a spisech, stejně jako pomyslná zeď, kterou kolem nich vybudovala nežidovská populace s cílem je izolovat. V průběhu devatenáctého století však Bůh kamsi zmizel a zdi ghetta se zhroutily. Sekularizace a emancipace — jakkoli omezené — nahlodaly mantru přežití židovského národa. Nezbylo nic, co by Židům umožňovalo přežít uprostřed většinové populace. I kdyby je nemasakrovali carští kozáci a nepronásledovali francouzští antisemité, hrozilo by jim smrtelné kolektivní nebezpečí. Schopnost uchovat neortodoxní židovskou civili­ zaci v rámci diaspory je tak silně zpochybněna. Je proto zapotřebí uskutečnit revoluci. Pokud si mají Židé zajistit budoucnost, čeká je zásadní změna. Z komunity přežívající v rámci diaspory má vzejít suverénní národ. V tomto smyslu byl sionismus, zrozený v roce 1897, naprosto geniálním strategickým tahem. Jeho zakladatelé, v čele s dr. Herzlem, byli proroky i hrdiny. Devatenácté století se z toho důvodu stalo zlatou érou západoevropského židovství. Herzl a jeho spolupracovníci si dobře uvědomovali, co Židy čeká. Nemohli sice vědět, že 20. století s sebou přinese hrůzy Osvětimi a Treblinky, v devadesátých letech století předešlého však svými činy do jisté míry předznamenali to, co přišlo o padesát let později. Bylo jim zřejmé, že židovský národ čelí velkému nebezpečí: hrozbě vyhubení. A uvědomovali si také, že toto nebezpečí vyžaduje radikální řešení. Totální proměnu židovského národa, proměnu, k níž může dojít pouze na území Palestiny, jejich staré vlasti. 18

19

Pro Herberta Bentviče nebyl daný problém tak jasný a zřejmý, jako tomu bylo v případě Theodora Herzla. Nevěděl, že nadcházející století bude tím vůbec nejdramatičtějším v historii židovského národa. Intuice mu však napovídala, že nastal čas pro radikální činy. Uvědomoval si, že utrpení, jemuž jsou vystaveni východoevropští Židé, nelze dále snášet a že na západě kontinentu čeká jeho lid asimilace. Ve východní Evropě mu hrozilo smrtelné nebezpečí, na Západě jej čekaly nemalé potíže. Můj pradědeček velmi dobře rozuměl tomu, že Židé zoufale potřebují nové místo k žití, nový začátek, nový způsob existence. Pokud mají přežít, potřebují Svatou zemi. Bentvič se narodil v roce 1856 v londýnské čtvrti Whitechapel. Jeho otec byl židovský emigrant z Ruska, který se živil jako obchodní cestující a v Birminghamu a Cambridgi prodával po domech šperky. Pro svého milovaného syna však požadoval více, a Herberta proto poslal na pečlivě vybrané školy, jeho syn se mu odvděčil tím, že se dobře učil. Jelikož si byl vědom toho, jaké naděje do něj rodiče vkládají, disciplinovaný mladík na sobě tvrdě pracoval, aby se prosadil. Ve třicátých letech byl již úspěšným právníkem v severolondýnském St. John’s Woodu. Než odcestoval do Palestiny, představoval můj pradědeček vůdčí osobnost židovské komunity v Anglii. Byl odborníkem na autorské právo. Co se týče společenského života, patřil mezi zakladatele prominentního Makabejského klubu, kde se pořádaly bankety spojené s debatami o význačných politických otázkách. Byl také otcem a manželem, měl překrásnou ženu s uměleckými sklony, vychovávající v přísně vedené domácnosti na Avenue Road devět dětí. Další dvě děti se narodily v příštích letech. Herbert Bentvič je typický selfmademan. Jako většina mužů, kteří se vypracovali z ničeho, je poněkud zkostnatělý a pedantický. Mezi jeho dominantní rysy patří arogance, odhodlanost činit nemožné, velká sebedůvěra, zvyk spoléhat se sám na sebe a sklon k nonkonformismu. Přesto má romantickou povahu a slabost pro mystiku. Je typickým člověkem viktoriánské doby. Cítí se být velkým dlužníkem britského impéria, jež otevřelo své brány někdejšímu emigrantskému synkovi. Když mu byly dva roky, členem Dolní sněmovny se stal vůbec první Na první pohled, 1897

Žid v dějinách britské koruny. Když mu bylo patnáct, mohl na Oxfordu studovat první příslušník Bohem vyvoleného národa. A jako jedenadvacetiletý mladík zažil, jak se první Žid stal členem Sněmovny lordů. Pro Bentviče představují tyto milníky svět zázraků. Zrovnoprávnění jeho lidu pro něj není jen pozdním naplněním přirozeného práva židovského národa, nýbrž aktem boží milosti, uskutečněným Velkou Británií královny Viktorie. Svým vzhledem připomíná Bentvič prince z Walesu. Charakterizuje ho upřený pohled modrých očí, pěstěný plnovous a kupředu vysunutá čelist. Jeho způsoby jsou způsoby šlechtice. Ačkoliv pocházel ze skromných poměrů, Herbert Bentvič přijal za své hodnoty a zvyky impéria vládnoucího nad moři a oceány. Jako pravý gentleman miluje cestování, poezii a divadlo. Zná Shakespearova díla a Lake District je mu důvěrně znám. Ke svému židovství se však hrdě hlásí. Se svou ženou Susan vybudoval domov plný židovské i britské harmonie, v níž se dbá na ranní modlitby a hudbu, čte se Tennyson i Maimonides, zachovávají se rituá­ ly šábesu a potomstvu se dostane vzdělání na Oxfordu a v Cambridgi. Bentvič je přesvědčen o tom, že podobně jako má na tomto světě své poslání britské impérium, má ho i židovský národ. Cítí, že je povinností západoevropských Židů, kteří dosáhli zrovnoprávnění se zbytkem populace, postarat se o pronásledované soukmenovce na východě Evropy. Můj pradědeček si je naprosto jist tím, že podobně jako britské impé­ rium zachránilo jeho, zachrání i on své židovské bratry. Jeho loajalita vůči britské koruně a loajalita vůči židovství jsou navzájem pevně svázány a nutí ho obrátit zrak k Palestině. Přiměly ho, aby se postavil do čela této jedinečné delegace anglických Židů, putující k břehům Svaté země. Pokud bych Herberta Bentviče někdy potkal, nejspíš by mi nebyl příliš sympatický. Pokud bych byl jeho synem, jsem si jist, že bych se proti němu a jeho způsobům dříve či později vzbouřil. Roajalistický, reli­ gióz­ní, patriarchální a imperiální svět, který mu byl vlastní, je na hony vzdálen od mého světa. Když se jím ale zabývám na dálku, s více než staletým odstupem, nemohu popřít, že mezi námi dvěma nacházím jisté podobnosti. Jsem překvapen, v kolika věcech se se svým pra­dědeč­ kem ztotožňuji. 20

21

A tak se táži znovu: proč se ocitl právě zde, na palubě tohoto parníku? Jemu osobně nehrozí žádné nebezpečí. Jeho londýnský život se vyznačuje prosperitou, je plnohodnotný a po všech stránkách uspokojující. Proč se tedy vydal na plavbu do Jaffy? Jednou z příčin je právě jeho romantická povaha. V roce 1897 Palestina ještě není britskou, Britové se však o ni silně zajímají. V druhé polovině 19. století je touha získat Svatou zemi vlastní stejně tak Židům, jako Britům. Cestu k ní pomáhal dláždit román Daniel Deronda z pera Mary Ann Evansové, píšící pod pseudonymem George Eliot, ještě o něco dál posunul tyto tužby Laurence Oliphant. Fascinace Svatou zemí je základem anglického romantismu koloniální éry. Pro mého pradědečka, velkého romantika, Žida a viktoriánského gentlemana, je podobné pokušení neodolatelné. Touha po Svaté zemi se stala nedílnou součástí jeho bytosti. Je vyjádřením jeho identity. Druhá z odpovědí na předchozí otázku je důležitější a také relevantnější. Herbert Bentvič značně předběhl svou dobu. Skutečnost, že na konci 19. století přesídlil z Whitechapelu do St. John’s Woodu, je analo­ gická stěhování mnoha newyorských Židů, kteří ve století dvacátém opustili Lower East Side a našli si nový domov na Upper West Side. Jak se blíží magický rok 1900, je můj pradědeček čím dál tím více konfrontován s výzvou, které budou američtí Židé čelit v jedenadvacátém století: Jak je možné udržet si židovskou identitu ve světě vystaveném všemožným vlivům? Jak lze zachovat židovskou kulturu, kterou už nechrání zdi ghetta? Jak je možné zabránit tomu, aby svoboda a prosperita západní civilizace židovství nerozmělnily? Ano, Herbert Bentvič podniká cestu z londýnské Charing Cross do Jaffy, neboť chce skoncovat s mizerií Židů ve východní Evropě. Hlavním důvodem, proč se na tuto pouť vydal, je však to, že velmi dobře chápe marnost židovské existence na Západě. Jelikož se mu dostalo požehnání v podobě příslušnosti k privilegovaným společenským vrstvám, je schopen vnímat nová nebezpečí a dilemata, následující po výzvě představované antisemitismem. Tuší i pohromy, které přijdou po holokaustu. Uvědomuje si, že harmonický svět, v němž žijí angličtí Židé, čeká soumrak. Z toho důvodu podniká plavbu přes Středozemní moře.

Na první pohled, 1897

Šestnáctého dubna připlouvá do starodávného přístavu Jaffa, rozloženého u ústí řeky Jarkon. Sleduji ho, jak se probouzí v pět hodin ráno v kajutě první třídy a jak ve světlém obleku a stejně tak světlé pokrývce hlavy s malými kousky korku visícími na provázcích ze střechy klobouku, jež mají odhánět mouchy, stoupá po schůdcích na dřevěnou palubu parníku. Sleduji ho, jak hledí z paluby dolů. Nad klenutými průchody a kamennými vížkami Jaffy za chvíli vyjde slunce. Země, kterou můj pradědeček tolik dychtil spatřit, je právě taková, jakou si ji vysnil: ozářená ranním rozbřeskem, zahalená průsvitným závojem tajemného příslibu. Přeji si, aby se vylodil? Ještě to nevím. Jsem posedlý vším, co se týká Británie. Podobně jako Bentvič miluji Land’s End a Snowdon, stejně jako Lake District. Mám rád staro­ anglické domy, hospody i venkov Albionu. Anglickou snídani a vše, co ji provází, stejně jako čaj o páté či devonshirský krém. Fascinují mě Hebridy a Skotská vysočina i příjemná zelená pahorkatina Dorsetu. Obdivuji pevné přesvědčení Britů, že jejich národní identita je právě taková, jaká má být. Přitahuje mě idyla ostrovů, které jsou v britském držení po osm století, i kontinuita života, jejž Britové vedou. Totéž platí pro civilizovaný způsob, s nímž tento národ řídí své záležitosti. Pokud se Herbert Bentvič vylodí ve Svaté zemi, dá tomuhle všemu sbohem. On i jeho děti a děti jejich dětí budou vyrváni z kořenů, jež zapustili v Anglii. Židovský národ přesídlí na dlouhé generace na „divoký“ Blízký východ. Není to bláznivý nápad? Přímo šílený? Tak jednoduché to ale zase není. Britské ostrovy nejsou naší vlastí. Jenom jimi procházíme na naší věčné pouti, plné soužení a muk. Zelená anglická krajina nám poskytla pouze dočasné útočiště, krátký oddech na dlouhé cestě. Příští demografický vývoj bude neúprosný: V druhé polovině dvacátého století, kterou už Herbert Bentvič nezažije, se židovská komunita v Británii smrskne o třetinu. Mezi lety 1950 a 2000 klesne počet britských Židů z více než čtyř set tisíc na přibližně tři sta tisíc. Řada židovských škol a synagog bude postupně zavřena. Židovské diaspory ve městech jako Brighton či Bournemouth se scvrknou na minimum. Počet smíšených manželství v rámci židovské komunity mohutně stoupne, nad padesát procent. Mladí neortodoxní Židé se budou ptát, proč by vlastně měli být Židy. Kam tím vším mířím? 22

23

Podobný proces proběhne i v ostatních západoevropských zemích. Komunity neortodoxních Židů v Dánsku, Nizozemsku a Belgii takřka zmizí. Poté co v průběhu více než dvou století sehráli klíčovou roli při utváření moderní Evropy — pomysleme jen na Mendelssohna-Bartholdyho, Marxe, Freuda, Mahlera, Kafku či Einsteina —, vyklidí postupně své pozice a přestanou hrát v životě kontinentu jednu z ústředních rolí. Zlatá éra Židů v Evropě bude u konce. Zpochybněna bude i samotná existence životaschopného, vitálního a kreativního evropského židovství. Nic z toho se už nevrátí. O padesát let později zasáhne stejná choroba dokonce i mocnou a prosperující komunitu amerických Židů. Procentuální poměr k nežidovskému obyvatelstvu dramaticky poklesne. Smíšená manželství se stanou obecným jevem. Někdejší židovský establishment prodělá proces fosilizace a do aktivního života diaspory se začne zapojovat čím dál tím méně ortodoxních Židů. Přesto bude židovská komunita v Americe mnohem více plná života než ta evropská. Diaspora v Americe však může dál sledovat, co na druhé straně oceánu dělají její evropští bratři, včetně těch britských, a ten pohled pro ni nebude příjemný. Má se tedy můj pradědeček vylodit a vstoupit na půdu Svaté země? Pokud to neudělá, zajistí mi v Anglii budoucnost, bohatství a úspěch. Nebudu muset sloužit v armádě, nebude mi hrozit žádné bezprostřední nebezpečí, nebudu muset řešit žádná morální dilemata a trápit se výčitkami svědomí. Víkendy budu trávit na rodinném sídle s doškovou střechou v Dorsetu, léto na Skotské vysočině. Pokud tak ale můj pradědeček neučiní, mé děti budou pouze polovičními Židy. Možná jimi nebudou vůbec. Británie postupně pohltí naši židovskou identitu. Na zeleném pažitu staré dobré Anglie, stejně jako v hustých lesích Nové Anglie může sekulární židovská civilizace jednoho dne zmizet jako pára nad hrncem. Komunity neortodoxních Židů se mohou postupně vytratit z obou břehů Atlantiku. Když se Bentvič a jeho lidé vyloďují, je hladina Středozemního moře tak hladká, že připomíná jezero. Arabští přístavní dělníci převezou cestující Oxusu na břeh v primitivních veslicích. Přístav Jaffa pro ně znamená mnohem menší trauma, než očekávali. Je to ale zřejmě tím, že ve Na první pohled, 1897

městě je trhovní den. Některé Evropany ovšem šokují zvířata stažená z kůže, visící u stánků, páchnoucí ryby a hnijící zelenina. Nemohou si také nevšimnout zanícených očí venkovských žen a vychrtlých dětí. A k tomu musí sledovat ustavičné hemžení, křik a špínu. Čtrnáct gentle­ manů, čtyři dámy a jedna služka se vydají k hotelu v centru města, bleskově jsou jim přistaveny elegantní kočáry společnosti Thomas Cook. Jen co opustí chaos arabské části Jaffy, nálada Evropanů se opět zlepší. Vdechují vůni kvetoucích pomerančovníků a nadchne je pohled na zářivě rudé i nesmělé purpurové květy v okolních polích. Jedenadvacet cestujících pozdraví můj další pradědeček, dr. Hillel Joffe, a udělá na ně velmi příznivý dojem. Během šesti let, jež uplynulo od chvíle, kdy se sám vylodil v Jaffě a nechal se převézt na břeh týmiž arabskými přístavními dělníky jako oni, se mu toho podařilo hodně dokázat. Jako lékař proslul snahami o vymýcení malárie. Totéž platí pro jeho společenské aktivity — je předsedou Sionistického výboru v Palestině. Podobně jako britští poutníci je posedlý myšlenkou, že prosperující diaspora na Západě musí pomoci zbídačeným Židům na Východě. Nejde jen o to, zachránit je před nevzdělanými kozáky, cítí přímo morální povinnost vzdělat je a seznámit s myšlenkami haskaly, židovského osvícenství. V drsných podmínkách odlehlé osmanské provincie je doktor Joffe šampionem pokroku. Jeho posláním je léčit pacienty i vlastní lid. Pod jeho vedením dorazí konvoj kočárů s Bentvičovými poutníky do francouzské zemědělské školy v Mikve Jisrael. Studenti odjeli na velikonoční svátky domů, učitelé a zaměstnanci však poutníky příjemně překvapí. Mikve Jisrael je oázou pokroku. Její skvěle vyškolení zaměstnanci učí mladé palestinské Židy obdělávat půdu s použitím moderních metod, posláním školy je připravit pro nové století kvalitní agronomy a vinaře. Francouzský způsob zemědělské výroby, který je na škole vyučován, se v příštích letech rozšíří po celé Palestině a z tamní pustiny učiní kvetoucí zahradu. Návštěvníci jsou nadšeni. Mají pocit, že sledují sémě, ze kterého vzejdou příští zelené výhonky. A to, co je vskutku zajímá, je budoucnost. Od školy v Mikve Jisrael cestují do židovské osady Rišon le-Cijon. Mecenášem osadníků je baron Edmund Rothschild. Místní správce, 24

25

zastupující barona, vážené hosty přijme ve svém domě, vybudovaném v koloniálním stylu. Britům se Francouz velmi zamlouvá. Spadne jim kámen ze srdce, když vidí, že i na tak odlehlém místě se mohou setkat s moderní architekturou, vznosným sídlem a skvělým jídlem. Co je však nadchne nejvíce, je nádherná, moderní vinice, vybudovaná baronem uprostřed osady založené o patnáct let dříve. Jsou okouzleni myšlenkou, že z Palestiny by jednoho dne mohla být Provence Orientu. Sotva věří vlastním očím, když hledí na koloniální domy se střechami z pálených tašek a zářivě zelené vinice, jsou ohromeni opojnou vůní kvetoucí révy, která v jejich židovské vlasti vykvetla po dlouhých osmnácti staletích. Kolem poledne, když dorazí do Ramly, mají už ve všem jasno. Pouhých sedm hodin poté, co jejich loď přistála u břehů Palestiny, nemá většina Bentvičových poutníků žádné pochybnosti: Judea je přesně to místo, kde by se měla usídlit pronásledovaná masa ruských, polských či rumunských Židů. Palestina se musí znovu stát židovským domovem, který jejich národu zajistí spásu. Poutníci se brzy vydají vlakem z Lodu, starodávné Lyddy, do Jeruzaléma. Muž, jakým Herbert Bentvič bez­ pochyby je, ale nechce promarnit jedinou půlhodinu. Jeho spolucestu­ jící jsou vyčerpaní a na chvíli si odpočinou. Jeden druhému se svěřují se svými dojmy. Můj pradědeček je velmi nervózní. Ve svém bílém obleku a bílém klobouku se vyšplhá na bílou věž, jež se tyčí jako maják uprostřed Ramly. A z této bílé věže spatří svou zemi zaslíbenou. Když z věže hledí na prázdnou krajinu z roku 1897, rozkládající se před ním, Bentvič vidí tichý příslib. Toto je jeviště, na němž se rozehraje drama, kde je vše, jak má být: koberce polních květin, sady se starými olivovníky, narůžovělá silueta Judských hor. A vzadu za nimi Jeruzalém. Můj pradědeček se jen čirou náhodou ocitl uprostřed dějinného dramatu. A v tomto klíčovém okamžiku musí učinit zásadní rozhodnutí: Dát se první cestou, či naopak tou druhou. Postupovat dál kupředu, nebo se vrátit. Zvolit si Palestinu, nebo ji zavrhnout. Můj pradědeček zatím není s to učinit takové rozhodnutí. Ještě neviděl zemi zaslíbenou, jaká je ve skutečnosti. Když jel v luxusním kočáře z Jaffy do Mikve Jisrael, nemohl si prohlédnout palestinskou vesnici Abú Kabír. Když putoval z Mikve Jisrael do Rišonu le-Cijonu, nespatřil Na první pohled, 1897

další palestinskou vesnici Jázúr, ani Sarafand, ležící mezi le-Cijonem a Ramlou. V Ramle ještě stále netuší, že se jedná o město obývané převážně Palestinci. A když se rozhlíží z věže po okolní krajině, neví, že totéž platí pro Lyddu, al-Hadísu, Džimzú, al-Kubáb. Můj pradědeček stejně tak nevidí ani palestinskou vesnici Abú Šúša, rozloženou na úbočí hory Gezer. Jak jen to bylo možné, ptám se v úplně jiném tisíciletí. Jak je možné, že můj pradědeček tohle všechno neviděl? V Palestině žilo v roce 1897 přes půl milionu Arabů, beduínů a drú­zů. Tato osmanská provincie čítala tehdy dvě desítky měst a stovky vesnic. Jak to, že si toho všeho pedantický Bentvič nevšiml? Jak to, že si nesmírně bystrý Bentvič při pohledu z věže v Ramle neuvědomil, že tahle země je už někým obývána? Že zemi jeho předků mezitím osídlil jiný národ? Nechci být unáhleně kritický a hned odsuzovat. Právě naopak. Uvědomuji si, že země izraelitů, kterou přechovává ve své mysli, měří statisíce kilometrů čtverečních a že je do ní zahrnuto i dnešní Jordánské království. A že na této obrovské rozloze tehdy žije jen necelý jeden mi­ lion obyvatel. Pro Židy, kteří přežili výstřelky evropského antisemitismu, by zde mělo být místa dost. Velká Palestina může být domovem jak pro Židy, tak i pro Araby. Uvědomuji si také, že země, kterou Bentvič pozoruje, je obydlena mnoha beduínskými kočovníky. Řada Arabů, kteří zde žijí, je napůl nevolníky, kteří nemají právo vlastnit majetek. Drtivá většina Palestinců žije v roce 1897 ve skromných městečkách a vesnicích. Bydlí v primitivních příbytcích. Nemoci a chudoba je sklíčily natolik, že si jich vikto­ rián­ský gentleman nemůže všimnout. Je také pravděpodobné, že Herbert Bentvič, běloch viktoriánské éry, nepokládá příslušníky nebělošské rasy za sobě rovné. Snadno přesvědčí sám sebe, že Židé, kteří sem přijdou z Evropy, chtějí pouze zajistit místní populaci lepší život, že ji chtějí léčit, vzdělávat a kultivovat. Že mají v úmyslu žít s ní bok po boku v počestných a důstojných podmínkách. Má však ještě jeden, mnohem pádnější argument: v dubnu 1897 žádný palestinský národ neexistoval. O nezávislosti Palestinci v té době 26

27

vůbec neuvažují, o nějakém celonárodním hnutí vůbec nelze mluvit. Arabský nacionalismus se sice probouzí, je však na míle daleko: v Damašku, Bejrútu, na Arabském poloostrově. V Palestině žádná národní identita, podložená argumenty, není patrná. Politická kultura je v plenkách. V těchto odlehlých částech osmanské říše neexistuje samospráva a už vůbec ne palestinská autonomie. V případě hrdého poddaného Jejího Veličenstva je pochopitelné, že se na to, co se rozkládá před jeho očima, bude dívat jako na zemi nikoho. Jako na zemi, která je legitimním dědictvím židovského národa. I nadále se však ptám, proč tohle vše nechtěl vidět. Na břeh ho přece odvezli v dřevěných veslicích arabští přístavní dělníci. Na trhu v Jaffě procházel kolem arabských prodavačů. V hotelu ho přivítali arabští recepční a sluhové. Z kočáru spatřil cestou arabské vesničany, v Ramle a Lyddě všude viděl Araby. Totéž platilo pro doprovod, jejž jim dala k dispozici společnost Thomase Cooka: byli to arabští průvodci, kočí, služebníci. V turistickém průvodci, který si pořídil, se výslovně zmiňovalo, že Ramlu postavili Arabové a že bílá věž, na niž se vyšplhal, je arabská. Jestliže se trochu zamyslím nad slepotou, která stihla Herberta Bent­viče, když si z vrcholku věže prohlížel zemi zaslíbenou, dokonale mu rozumím. Můj pradědeček tohle všechno neviděl, protože byl hnán potřebou nevidět. Neviděl, protože kdyby tomu tak bylo, musel by se okamžitě otočit a cestovat zpátky. To však neučinil. A tak si mohl dovolit i nadále nevidět to, co vidět nechtěl. A tudíž pokračuje v cestě. Shromáždí své poutníky a všichni společně nasednou na vlak do Jeruzaléma. Železnici z Jaffy do Jeruzaléma postavila francouzská společnost před několika málo lety a vagony zářící novotou, s pohodlnými polstrovanými sedadly, táhne moderní parní lokomotiva. A stejně jako je Bentvič nadšen znameními pokroku ztělesněným novou vlakovou soupravou, uchvátí jej i krajina, kterou projíždí. Velikými okny vagonů, dodaných Francouzi, vidí zbytky starého hebrejského města Gezeru (nevidí však přitom sousední palestinskou vesnici Abú Šúša). Zahlédne hroby hrdinných Makabejců v Modi’inu (ne však palestinskou vesnici Midíji), spatří Samsonovu Cor’u, ne však Na první pohled, 1897

palestinský Artúf, ani Dajr al-Havá či Ajn Kárim. Můj pradědeček vnímá zašlou slávu hluboké soutěsky vinoucí se k Jeruzalému, ne však palestinské vesničany obdělávající skalní terasy Judských hor. Pohánějí ho dvě věci: historická paměť plná barvitých obrazů a víra v pokrok a na druhé straně touha oživit minulou slávu, jež zplodila pevné rozhodnutí vydláždit cestu modernizaci této země. Ano, cítí závazek vůči ruským Židům, úpícím pod carským jhem. Nikdy nezapomene na oběti pogromů, jež se v letech 1881—1882 odehrály na Ukrajině, ani na nedávné pronásledování židovské menšiny v Rumunsku. To, co jej však uchvátilo nejvíce, je bible a myšlenky modernismu. Touží oživit proroky a zároveň natáhnout napříč touto zemí telegrafní dráty. Mezi mytickou minulostí a budoucností plnou moderních technologií není v jeho mysli místo pro přítomnost. Mezi pamětí a sněním není žádné tady a teď. Zemi zaslíbenou v její současné podobě můj pradědeček vytlačil ze svého podvědomí. Nenalezneme v něm proto ani palestinské vesničany postávající před olivovníky a fíkovníky a zdravící britského gentlemana v perfektním obleku, jehož uchvátila biblická krajina, kterou pozoruje z okna vlaku. Když sleduji vlakovou soupravu, jak stoupá po trati k Jeruzalému, vzpomenu si na Ferdinanda-Mariu de Lesseps, francouzského generálního konzula v Egyptě, který načrtl detailní plán, jak umělou vodní cestou spojit Středozemní moře s Indickým oceánem, a pak založil akciovou společnost, aby mohl shromáždit peníze a uskutečnit svou vizi. Suezský kanál byl prokopán během deseti let za cenu obrovských ztrát na životech a Lesseps tak devatenáctému století dokázal, že v téhle době neexistují žádné nepřekonatelné překážky, že v tomto ryze racionálním věku lze vyřešit jakýkoli problém. Žádná hora není dost vysoká pro pokrok, jenž se řídí rozumem. Herbert Bentvič není Francouz, nýbrž Brit, a ačkoliv se neřídí karteziánskou filozofií a je především toryovec, Lessepsův duch je mu blízký. Je přesvědčen, že židovskou otázku je možné řešit racionálně. Theodor Herzl je pro něj židovským Lessepsem. Herzl by podle jeho názoru vzal mapu, narýsoval plán, shromáždil peníze a založil akciovou společnost. Herzl by také založil umělý národní stát, představující most 28

29

mezi Západem a Východem, spojil minulost s budoucností a přeměnil tuto pustinu v arénu, v níž se odehrávají převratné události a kde jsou naplňovány velké činy. Pradědečkovi spolucestující jsou vzrušení stejně jako on. Od rána toho spatřili hodně: Jaffu, Mikve Jisrael, Rišon le-Cijon, Ramlu, Judskou planinu, Judské hory, skalní soutěsku na cestě do Jeruzaléma. Loko­moti­ va jede pomalu a cestovatelé, těšící se ze služeb společnosti Thomase Cooka, dobře využívají čas strávený na cestě, když si pročítají kapesní průvodce a publikace pro turisty, ať již je vydal Baedeker, Smith, Thomp­ son, Oliphant či Condor. Když projíždějí Ajalonským údolím, vybavují si velké historické bitvy, které se zde odehrály. Jsou udiveni, když poznávají místo hrdinského vítězství Hasmoneovců u Bejt Choronu. Mají dojem, že cestují zpět v čase, razí si cestu mezi historickými epochami podivuhodných dějin synů Izraele. Podívám se na ně blíže. Mezi poutníky nalezneme šestnáct mužů a pět žen. Je mezi nimi šestnáct Britů a tři Američané, dva z cestovatelů pocházejí z kontinentální Evropy. Jen tři nejsou příslušníky Bentvičova národa. S výjimkou jedné jediné osoby se jedná o zámožné občany. Vesměs jsou to sečtělí, emancipovaní Židé moderní doby. A ačkoliv ve svých oděvech vypadají poněkud bizarně a je v nich značná dávka naivity, člověk u nich nepostřehne ani zášť, ani zlou vůli. Přivedlo je sem zoufalství a to plodí odhodlanost. Nejsou si vědomi mocných sil, které kolem nich krouží, aby tuhle zemi přetvořily od základu, ať už jsou spojeny s imperiální mocí, kapitalismem či moderní vědou a technologiemi. A když se tyto síly spojí s odhodláním židovských poutníků, už je nic nemůže zastavit. Tato energie je schopna přenášet hory a srovnávat vesnice se zemí. Jeden národ nahradí druhým. A tak když vlak putuje krajinou s poutníky, pročítávajícími si bedekry, hluboká proměna této země se stává nevyhnutelnou. Z jedenadvaceti cestovatelů se dá říci pouze o jediném, že nemá naivní představy. Israel Zangwill je známý spisovatel, jehož román Děti ghetta se stal bestsellerem i za hranicemi Británie. Zangwill má břitký jazyk a s nikým nezná slitování. Benevolentní konzervatismus mého pradědečka a jeho humanistický romantismus rozhodně nesdílí. Nemá v úmyslu si něco namlouNa první pohled, 1897

vat, nemá potřebu něco vidět ani předstírat, že to nevidí. Vše, co nevidí Herbert Bentvič, vidí naopak on. Velmi dobře si uvědomuje, že města Jaffa, Lydda a Ramla jsou palestinská, že palestinské jsou vesnice Abú Kabír, Sarafand, al-Hadísa a Abú Šúša. Na cestě do Jeruzaléma si samo­ zřejmě všimne, jak jsou tyto vesnice a jejich obyvatelstvo chudé. Vidí vesničany, jak se lopotí na polích a mávají přitom vlaku projíždějícímu kolem nich. Vše, co nyní vidí, ze sebe Zangwill vychrlí až po dlouhých sedmi letech. V zásadním proslovu, předneseném v New Yorku, celosvětově proslulý spisovatel šokuje své posluchačstvo, když prohlásí, že Palestina je již osídlena. Bude tvrdit, že v Jeruzalémském distriktu je hustota obyvatelstva vyšší než ve Spojených státech. Sionista Zangwill chce provokovat zavádějícími demografickými daty a vše okoření výrokem, podle něhož žádnou zemi s trvalým osídlením není možné dobýt bez použití síly. Svůj proslov uzavře prohlášením, že vzhledem k tomu, že země izraelitů je již obsazena, musí být její synové připraveni podniknout energickou akci. Je podle něj zapotřebí „vyhnat mečem kmeny, které zemi ovládly, tak jako to učinili naši předkové“. Zangwillovu řeč vnímá sionistické hnutí jako skandální a kacířskou. V roce 1897, a dokonce i v roce 1904 byl Zangwill jediným jeho příslušníkem, který přišel s tak otevřenou analýzou reality v Palestině a dospěl k tak tvrdým závěrům. Nonkonformistický spisovatel byl proto přinucen hnutí opustit, po několika letech se však vrátil a později, v druhé dekádě dvacátého století, prohlásil veřejně to, co si žádný stoupenec sio­nismu neodvážil říct sám pro sebe: „Neexistuje žádný zvláštní důvod k tomu, aby Arabové lpěli na těch pár kilometrech čtverečních. Sbalit si stan a potichu zmizet, takový je jejich příslovečný zvyk: umožněme jim nyní, aby se k němu vrátili… Musíme je s úsměvem na tváři přimět k tomu, aby se vystěhovali.“ To vše ale přijde až mnohem později. Teď jsme teprve na začátku. Toho pozdního odpoledne, v pátek 16. dubna 1897, vystupují Bentvičovi poutníci po dlouhé a vyčerpávající cestě z vlaku na novém nádraží, vybudovaném z kamenných kvádrů. Můj pradědeček je bez sebe nadšením. Dorazili k cíli své cesty, do Jeruzaléma. 30

31

Času nemají nazbyt. Za několik málo hodin začíná Pesach, svátek připomínající vysvobození Židů z egyptského zajetí. Na nádraží proto vítají židovské poutníky jeruzalémští hodnostáři a pak je rychle odvezou do Starého Města. Bentvičovi lidé jsou znovu konfrontováni s bídou Orientu: tmavé, kroutící se uličky, trh plný špíny a zápachu, hladově vyhlížející masy. Zbídačení Arabové a Židé v časech předcházejících rozmachu sionistického hnutí, kteří obývali Svaté město po dlouhé generace a žili jen z milodarů a modliteb, skýtají žalostný pohled. Když však poutníci konečně dorazí ke Zdi nářků, hluboce je dojme zbožnost těch, kdo se u ní modlí. Nad nefalšovaným zármutkem židovských starců s dlouhým vousem, kývajících rytmicky tělem dopředu a dozadu před jediným dochovaným zbytkem Druhého chrámu a oplakávajících osmnáct století starou tragédii, se jim sevře srdce. Britské dámy a gentlemani společně se svými americkými a evropskými protějšky jsou překvapeni, když zjistí, že i je samotné přemáhá tesknota a lítost. Do štěrbin mezi kameny ve Zdi nářků proto vloží i oni své papírky se svými tužbami a přáními. Jelikož ale opravdu nemají času nazbyt, Bentvič zadýchané poutníky pohání temnými, křivo­laký­ mi uličkami do hotelu Kaminitz, kde je čeká seder, veliko­noční večeře. Na druhý den ráno navštíví Davidovu věž a hrobku. A pak dechberoucí Olivetskou horu. Kdekoli se přitom poutníci ocitnou, čekají je nápadné protiklady: historická místa, spojená se slavnou minulostí, všude provází bída současnosti. V oslňující nádheře Starého Města živoří bok po boku Arabové i Židé. Mladí chlapci připomínají svým vzhledem starce. Všudypřítomné jsou nemoci a zoufalství. Na druhý den poutníci zamíří na sever. Teď je na společnosti Tho­ mase Cooka, aby se předvedla. Za čtyřiačtyřicet guinejí na hlavu jim prestižní cestovní kancelář dá k dispozici stovku koní a mul s anglickými sedly pro pány a bočními vidlicovými sedly pro dámy. Zajistila i vzdušné indické stany špičkové kvality. A také osmačtyřicet slou­ žících, včetně řezníka a kuchaře, a tým pečlivě vyškolených číšníků. Kaž­dé ráno se bude podávat pravá anglická snídaně, oběd dostanou poutníci v ručně tkaných košících na piknik a večer je čeká gurmánská krmě: teplá polévka, dva druhy masa a tři rozličné moučníky. Na první pohled, 1897

Družně probíhající cesta Bentvičova konvoje začne 20. dubna a trvá celý týden. Z Jeruzaléma poutníci zamíří do Bejt Elu a pak postupně do Šila a Nábulusu a odtud Dotanským údolím do Džanínu. Z Džanínu cestují Jizre’elským údolím k hoře Tábor a pak přes Hattínské rohy do Tiberiasu. Po dvou dnech strávených na břehu Galilejského jezera odjedou do Kafarnaumu a odtud do Roš Piny, odkud putují proti toku řeky Jordán až k jejím pramenům. Pak pokračují přes pohoří Chermon do Damašku a Bejrútu. Je tohle projev kolonialismu? Pokud něco vypadá jako kachna, kolébá se a kváká jako kachna, pravděpodobně to také kachna je. Fotografie z výpravy jsou usvědčující: bílé obleky používané na safari, klobouky se zavěšenými kousky korku, stany od společnosti Thomas Cook. Výrazivo, jež můj pradědeček používá ve svém deníku, také mluví za vše. Bentvič se vyjadřuje jednoznačně, nechodí kolem horké kaše. Úkol, který byl jemu a kroužku jeho londýnských přátel svěřen, je kolonizovat Palestinu. Herzlovi sionisté hledají pro své úsilí podporu britského impéria. A ustavičně se dvoří vlivným kruhům v Británii, Německu, Rakousku a osmanské říši. Chtějí, aby evropské mocnosti podpořily jejich projekt v zemi zaslíbené. Chtějí, aby Západ zkrotil tuhle část Orientu, aby Evropa umožnila konfiskaci arabské půdy a aby byl ryze evropský problém vyřešen za jejími hranicemi. Bentvič a jeho lidé však nechtějí dobýt tuto část světa pro větší slávu britského impéria, nýbrž jen proto, aby umožnili zachránit pronásledované židovské masy. Nezastupují impérium, jen strádající lid, hledající pomoc mocných. Nechtějí potlačovat, nýbrž osvobodit. Nechtějí tuhle zemi využívat k vlastnímu prospěchu, pouze mají v úmyslu do ní investovat. S výjimkou Israela Zangwilla se žádný z jedenadvaceti poutníků nedívá na tuhle misi jako na součást dobyvačné politiky, v jejímž rámci bude někdo zbaven majetku a vyhnán z domova. A tak když pozoruji židovské gentlemany, jak sedí obkročmo na svých koních, a dámy, jak se pohupují v bočních sedlech, nespatřuji v tom žádné zlo. Nevidím blahosklonnou snahu zbavit chudého pastýře jeho stáda. Ačkoliv celá situace vykazuje koloniální rysy a všechny zvyky jsou ryze koloniální, poutníci nejsou agenty koloniální mocnosti. 32

33

Navzdory tomu, že jejich vzhled, myšlení a způsoby jsou evropské, nezastupují Evropu. Naopak, reprezentují její oběti, kterým chtějí pomoci. Je to příběh zoufalců. Generace Herberta Bentviče je generací emancipovaných Židů, kteří Evropu milují a spojili s ní svůj osud. Poté, co opustili zdi ghetta, v němž byli uzavřeni po dlouhá staletí, překročili svůj stín a spojili se s osvícenskou Evropou — přičemž obohatili ji i sebe samé. Když se ale 19. století začalo chýlit ke svému konci, Židé si uvědomili, že ačkoliv k blahu Evropy tolik přispěli, ona sama se k nim zachovala macešsky. Je pro ně něco jako náhradní matka. Vzhlížejí k ní s obdivem, uctívají ji, dávají jí vše, co mají. A pak si tito oddaní synové Evropy všimnou, že Evropa je nechce. Tvrdí, že páchnou. Z noci na noc se v očích matky Evropy objeví zcela nový, podivný výraz. Jako by měla brzy zešílet. Pozorují šílenství, jež se zračí v jejích očích, a je jim jasné, že musí uprchnout, aby si zachránili život. Z toho důvodu také Theodor Herzl svolává v pozdním létě toho roku kongres a proto také Herbert Bentvič a jeho spolucestující nyní putují starou zemí izraelskou. Jelikož evropský pokrok a osvícenství dosáhly svého vrcholu, Židé z ní musí uprchnout. V této bezútěšné zemi naleznou útočiště před Evropou — Medeou, jež podle všeho zešílela. Návštěvou Jeruzaléma Bentvičův deník znenadání končí. Možná byl můj pradědeček příliš unaven, aby jej psal dále, možná byl příliš plný dojmů. Jeden z poutníků tvrdil, že se zranil o opuncii, trnitý kaktus, a to mu pak znemožňovalo se náležitě soustředit. Z poznámek, které si dělali další poutníci, je ale zřejmé, že Bentviče během jeho cesty ze všeho nejvíce uchvátil pohled na Jeruzalém za soumraku, jak jej sledoval z hory Scopus krátce před odjezdem z města. Na druhý den ho zase nadchlo tajuplné, tisícileté ticho obklopující ruiny v Sebastii. Dojaly jej i biblické výhledy v Samaří: pahorky s terasovitými políčky, háje olivovníků, ospalá údolí. Přímo magicky na něj zapůsobilo pohoří Gilboa. Nejsilnější dojem na něj však udělalo Galilejské jezero za úsvitu, obklopené horami s rudou září červánků, a projížďka na plachetnici v ničím nerušeném klidu časného jitra. Sleduji svého pradědečka, jak v čele konvoje se stovkou koní a mul stoupá od Galilejského jezera přes Roš Pinu k Chulskému jezeru. A pak dále, jak od Chulského jezera vede své lidi k pramenům říčky Banias, Na první pohled, 1897

nad nimiž se tyčí zasněžený vrcholek Chermonu. Jako by se nad nimi vznášel jako nějaká hrozba, podobně jako nadcházející dvacáté století, jehož první polovina se stane největší tragédií v dějinách židovského národa, což můj pradědeček ovšem ještě nemůže vědět. Ani že v další polovině téhož století Židé vybudují za strašlivou cenu svůj novodobý stát. V tu chvíli však panuje všude klid a mír. Poutníci poslouchají, jak kopyta koní klapou na kamenité stezce vinoucí se po úbočí hory Chermon. A když se můj pradědeček otočí, spatří naposledy zemi, dosud nedotčenou důsledky jeho smělého podniku, zemi, kterou ještě neproměnily potřeby a zoufalství židovského národa. Pozoruje nehybnou hladinu Galilejského jezera, jeho magickou krásu, i Hattínské rohy, tyčící se zlověstně v dálce. Herbert Bentvič se prvního sionistického kongresu v Basileji nezúčastní. Ačkoliv na další sionistická shromáždění přijede, tentokrát to neudělá, a nemůže tak osobně přednést zprávu, s níž doktor Herzl tolik počítá u příležitosti oné historické události roku 1897. Jakmile však dorazí do Londýna, bude Bentvič o svých zkušenostech vyprávět i psát. Všude, kam přijde, bude neúprosný. „Palestina nikdy nepřijala za svou jinou populaci,“ bude tvrdit. S kritiky tohoto řešení se bude přít a trvat na tom, že Palestina je po všech stánkách příhodným místem pro „mnoha­ milionovou masu, strádající na východě Evropy, pro niž je možné nalézt nový domov s minimálními obtížemi a maximální mírou naděje“. V nadcházející debatě názor mého pradědečka zvítězí. Společně se svými přáteli a kolegy vytvoří pevnou základnu sionistického hnutí v jedné z nejdůležitějších evropských metropolí. Přesně dvacet let po své pouti do Svaté země se zúčastní i první schůzky mezi vedením hnutí a zástupci britské koruny, aby diskutoval o Palestině. V té době však už bude stárnoucí, i když stále důstojně vystupující žadatel jen stínem toho, čím byl. Jako projev úcty a zdvořilosti mu bude poskytnuto právo účastnit se první etapy dramatických vyjednávání. O půldruhého roku později, 2. listopadu 1917, přinesou tato vyjednávání slavný závazek o sedm­desáti slovech, zahrnutý v dopise, který ministr zahraničí lord Balfour zašle lordu Rothschildovi:

34

35

Ministerstvo zahraničí 2. listopadu 1917 Drahý lorde Rothschilde, činí mi velikou radost, když Vám z pověření vlády Jeho Veličenstva mohu sdělit, že aspiracím židovských sionistů, jež jí byly předloženy a jež také schválila, kabinet vyslovuje svou podporu. Vláda Jeho Veličenstva nahlíží příznivě na myšlenku, aby byl v Palestině vytvořen pro židovský národ nový domov, a učiní vše pro to, aby tohoto cíle bylo dosaženo. Rozumí se přitom, že nesmí být podniknuto nic, co by ohrozilo občanská i náboženská práva stávající nežidovské populace Palestiny, stejně jako práva a politický status, které mají Židé v kterékoli jiné zemi. Budu povděčen, pokud toto prohlášení předáte Sionistické federaci. S úctou Arthur James Balfour

Bentvičova cesta do Palestiny byla krátká a uspěchaná a poněkud absurdní. Zásadně však proměnila život mého pradědečka. Po svém návratu do Anglie už nebude schopen pokračovat v rutině provázející jeho předchozí existenci gentlemana viktoriánské doby. Přestane se tolik věnovat advokátské praxi, komorní hudbě, četbě Shakespeara a výchově devíti dcer a dvou synů, aby se z každého z jeho potomků stal pravý britský gentleman či pravá britská lady. Po dvanácti dnech, jež Bentvič strávil ve Svaté zemi, pro něj bude nesmírně obtížné užívat si pohodlí privilegovaného života na rodinném sídle v přístavním městečku Birchington-on-Sea. Kdesi daleko od pobřeží kentského hrabství teď před ním bude zářit světlo majáku. Bentvičové budou od této chvíle žít v ustavičném dialogu s tímto světlem. Palestina bude podivuhodně přitahovat duše všech členů rodiny. V roce 1913 si jedna z Bentvičových dcer s manželem postaví vzletné panské sídlo v židovské vinařské osadě Zichron Ja’akov. V roce 1920 se jeden ze dvou Bentvičových synů stane prvním generálním prokurátorem Britského mandátu v Palestině, definitivně schváleným rozhodnutím Na první pohled, 1897

Ligy národů o dva roky později. V roce 1923 pak i sám Herbert Bentvič založí první kolonii britských Židů na úbočí Tel Gezeru, na okraji palestinské obce Abú Šúša. O šest let později se stárnoucí Bentvič s konečnou platností usadí v zemi izraelské, kde také v roce 1932 zemře. Patriarcha bude pohřben na západním svahu hory Scopus, poblíž nově vybudované Hebrejské univerzity a nedaleko místa, ze kterého se mu v dubnu 1897 naskytl onen nezapomenutelný pohled na Jeruzalém zaplavovaný soumrakem. Parník, který Bentvičovu skupinu odváží od břehů Palestiny, si nyní razí cestu temnými vodami Středozemního moře do Cařihradu. Květnová noc je horká. Můj pradědeček je na horní palubě a sleduje bílou pěnu v brázdě za lodí. Jen mlhavě si uvědomuje, co právě učinil, jen v nejasných obrysech vidí proměny, které čekají vlast jeho předků. O tom, jak by projekt země zaslíbené měl vypadat, má jen velmi omezenou představu. Je mu však jasné, že jedna éra skončila a druhá začíná. Cosi velkého a strašlivého se dalo do pohybu, když Oxus přistál v Jaffě a přístavní dělníci odvezli ve veslicích na břeh poutníky, které parník vezl.

36

37