Issuu

Volné pokračování úspěšné publikace, v níž se exaktní vědci svěřovali se svým vztahem k umění. V novém titulu na toto téma navazují další osobnosti, mimo jiné profesor Bruce Brown z univerzity v anglickém Brightonu, profesor Henk Borgdorff z Královské konzervatoře v Haagu, z domácích pak výtvarník Jiří David, spisovatelka Daniela Fischerová nebo kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha. Jedním z témat jsou také zahraniční zkušenosti se vztahem věd a umění a jejich vzájemná koexistence, nikoli jen principiální, myšlenková, ale také praktická, institucionální. Publikace vychází z příspěvků mezinárodní konference konané na podzim roku 2015 v Praze.

O umění s rozumem II

Henk Borgdorff, Bruce Brown, Jiří David, Daniela Fischerová, Marek Orko Vácha a další

229 Kč

ISBN 978-80-7491-696-0

Host

O umění s rozumem II

Host

O umění s rozumem II

Henk Borgdorff, Bruce Brown, Jiří David, Daniela Fischerová, Marek Orko Vácha a další

O umění s rozumem II Brno 2016

Tato publikace byla podpořena příspěvkem z Fondu vzdělávací politiky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR pro rok 2016. Recenzovali: PhDr. Ivana Polakevičová, Ph.D. Mgr. Jakub Chrobák, Ph.D. Editor and preface © Miroslav Zelinský, 2016 Preface © Miloslav Klíma, 2016 © Rut Bízková, Henk Borgdorff, Bruce Brown, Jiří David, Jiří Drahoš, Daniela Fischerová, Blanka Chládková, Jozef Kelemen, David Mareček, Peter Mederly, Sylva Petrová, Martin Škop, Marek Orko Vácha, Lenka Valová, 2016 Translation of Bruce Brown’s text © Alena Přibáňová, 2016 Translation of Henk Borgdorff’s text © Renata Kamenická, 2016

Obsah

Ještě stále o umění s rozumem

●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●

Miloslav Klíma: Úvodní slovo ke konferenci 10. září 2015

●●●●●

Rut Bízková: Nové výzvy vyžadují nová řešení — a tvořivost je jen jedna ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 17 Jiří David: Umělecké vzdělávání jako nezbytná marnost pro smysl života ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 20 Jiří Drahoš ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 27 Daniela Fischerová: A proč vlastně zemřela královna? ● ● ● ● ● ● ● 30 Jozef Kelemen: Kognitivistický pohled (na příkladu počítačové gra iky) ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 34 David Mareček ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 46 Peter Mederly: Financovanie tvorivej činnosti a úloha umenia očami matematika ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 49 Martin Škop: Právo, jazyk, literatura ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 61 Marek Orko Vácha: Divoká estetika vesmíru ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 72 Lenka Valová: O umění s rozumem — inanční aspekty ● ● ● ● ● ● 78 Bruce Brown: Design v industriální a postindustriální společnosti. Efektivně formované myšlení ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 84 Sylva Petrová: Evropský kontext českého systému RUV a RIV ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 96

Henk Borgdorff: O umění s rozumem — rozvažování skrze umění ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 101 Blanka Chládková: Komentář k příspěvku profesora Henka Borgdorffa ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● 110 Poznámky Literatura

●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●● ●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●

115 118

Ještě stále o umění s rozumem

● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ●

Laskaví čtenáři, již popáté otevíráte knihu s logem Registru uměleckých výstupů. V letech 2010 až 2012 jsme ve třech publikacích re lektovali především práce na vzniku hodnotícího systému uměleckých činností na příslušných akademiích a vysokých školách s uměleckými studijními programy, respektive uměleckými výukovými předměty. Podařilo se nám vytvořit trojkriteriální systém hodnocení, který, jak nás zahraniční kolegové přesvědčují, nemá v této oblasti v evropském prostoru srovnání. A co je asi nejdůležitější, Registr uměleckých výstupů se stal součástí novely vysokoškolského zákona a zúčastněné školy začínají pociťovat i inanční efekty. V určitém okamžiku jsme jako tým řešitelů začali pociťovat intenzivní potřebu zpětné vazby nejen v umělecké pedagogické komunitě, ale také u kolegů z oborů takzvaných „tvrdých“, exaktních. Na konci roku 2014 jsme tedy oslovili desítky českých a slovenských vědců s žádostí o osobní re lexi jejich vztahu k umění a umělecké tvorbě. O vstupní slovo jsme požádali doyena světové sociologie profesora Zygmunta Baumana a mezi dalšími přispěvateli nechyběli mimo jiné například Jiří Drahoš, Ivan Wilhelm, Rudolf Zahradník či Václav Pačes. Kniha, v pořadí RUV 4, s názvem O umění s rozumem byla doplněna i studií slovenské kunsthistoričky Vladimíry Büngerové na téma vztahu umění, které pracuje

s re lexí vědeckých výzkumů. Nakladatelství Host, které ji v roce 2015 vydalo, připravilo pro čtenářský zájem také dotisk publikace. Tolik tedy krátké ohlédnutí za historií publikačních „zpráv“ o projektu Registru uměleckých výstupů za prvních pět let jeho trvání. A v tuto chvíli držíte v ruce v pořadí pátou „zprávu“ o našem fungování. Tentokrát má podobu konferenčního sborníku. Na druhou polovinu září 2015 jsme do Prahy, konkrétně do vlídného prostředí Fakulty architektury Českého vysokého učení technického, pozvali odborné publikum, abychom téma dané názvem „O umění s rozumem“ dále rozvíjeli jak v myšlenkové, tak rovněž v praktické a metodické rovině. V naší publikaci najdete většinu přednesených příspěvků v širokém tematickém i autorsko-profesním rozpětí: jen synekdochicky vzpomenu spisovatelku a dramatičku Danielu Fischerovou, výtvarníka Jiřího Davida či kněze a biologa Marka Váchu. Cenili jsme si přítomnosti světově uznávané architektky Evy Jiřičné, avšak její spontánní a bohatě obrazově dokumentovaná přednáška by byla knižně bohužel jen obtížně realizovatelná, a v knize ji tedy nenajdete. Byli jsme rovněž velmi poctěni dvěma významnými zahraničními účastníky, anglickým profesorem designu Brucem Brownem a holandským ilozofem a hudebním vědcem profesorem Henkem Borgdorffem. Jejich příspěvky si v naší knize přečíst můžete. Jsme potěšeni, ctění čtenáři, vaší přízní a zájmem o projekt Registru uměleckých výstupů. Obojí budeme do závěrečné etapy naší/vaší profesionalizace a institucionalizace potřebovat. S díky váš Miroslav Zelinský (editor)

Miloslav Klíma Úvodní slovo ke konferenci 10. září 2015

Věda má produktivní sílu, která však ve všech případech spočívá v tom, aby světu přinášela to nové, a ne aby podporovala to, co je obvyklé a žádoucí, dokonce bez posuzování a nápadů. Kromě toho neexistuje žádné měřítko, které by mohlo ve vědě s ohledem na očekávaný užitek předem rozlišovat mezi tím, co je plodné a co neplodné. […] Kdo se ve vědě nedotkne nemožného, zůstane průměrem i v dosahu možného. Vždyť k opravdovému umění vědce, a nejenom vědce, patří neztratit ze zřetele to správně nemožné.1 Téměř každá doba prohlašuje, že žijeme v přelomové době či přímo na počátku nové epochy […] pouze tehdy, nalezneme-li cestu k našim kořenům, jenom projdeme-li určitou duchovní katarzí, může se nám podařit zanechat po sobě podobně cenný odkaz, jakým nás obdařili naši předkové.2 Svět se zdá — a zřejmě i je — nestabilní, ekonomické trhy jsou nevypočitatelné, hodnota peněz relativní, zmizel pocit bezpečí stejně jako předvídatelnost klimatu a je velmi složité alespoň zčásti porozumět tomu, co se v dnešním světě vůbec odehrává…3

Ohlédnutí a neustále znovu pokládaná otázka Johanna Wolfganga Goetha „Kdo jsme a kam jdeme?“ nás bezpochyby bude stále provázet a jakákoli formálnost se krutě vymstí. Snaha hledat jednoduché odpovědi a stručné návody v oblasti tak těžko postižitelné, jako je lidské poznávání, vede vždy rovnou do pekel, leč tuto chybu opakujeme až příliš často. Hledání jednoho metru na všechny výsledky bádání nikdy nepřineslo produktivní výsledek. Upřímné

konstatování, že tudy cesta nevede, je obzvlášť cenný a důležitý pozitivní výsledek, který ovšem účelové myšlení zaměřené na užitek málokdy může pochopit. Odtud pramení neustálé spory o to, zda a jak lze co nejmasověji poznání aplikovat, pokud možno okamžitě a s nepochybnými praktickými výsledky. Ale i v kreativní práci mnohdy můžeme spatřit snahu po opakovaném aplikování postupů, které přineslo obdivované, originální dílo. I v umění se setkáváme s principem „seká to jako Baťa cvičky“. Nebo v jiném případě se dílo může stát inspirací nových variant, které by nevznikly, nebýt onoho díla inspirujícího. Kubisté by mohli vyprávět… Lze se domnívat, že celá oblast aplikovaného výzkumu v dnešní době směřuje spíše ke komplexnějšímu přístupu, který nezahrnuje jen přímočarou účelovost, ale zohledňuje mnohdy zdánlivě odtažité souvislosti. Vždyť náš život není složen z jednotlivostí, jakoby samostatných částí, dílků, puzzlů, které jednoduše skládáme a dle potřeby používáme, ale probíhá ve vzájemných vazbách jednotlivých částí, které ovšem nemají statickou neměnnou podobu, protože jsou trvale procesuální, proměnné a teprve v živém a organickém spojení funkční a smysluplné. Tento přístup jsme uplatňovali rovněž při zrodu, přípravě a realizaci projektu Registru uměleckých výstupů. Naše dlouholetá snaha nalézt relativně spravedlivý způsob, jak poznávací schopnost umění v odpovídající rovnováze aplikovat k poznávání vědeckému, se nyní odrazila alespoň pro segment vysokého školství v samostatném paragrafu novely zákona o vysokých školách, který v současnosti projednává Parlament České republiky. Když jsme v sedmdesátých letech opisovali útlou knihu Konrada Lorenze Osm smrtelných hříchů civilizace, mnohým z nás, kteří jsme tehdy byli ještě ovlivněni zjednodušeným bipolárním myšlením, připadalo, že obnovu celistvosti lidské bytosti, společnosti a světa lze realizovat, vyhneme-li se oněm prohřeškům. Po pádu berlínské zdi se záhy ukázalo, jak je ona kýžená ztracená celistvost

jevem nestatickým, naopak vyvíjejícím se, procesuálním, a dokonce spíše limitním než pevně de inovatelným. Před časem v této linii myšlení sumarizoval kolektiv kolem Miroslava Bárty ve dvou knihách vydaných v nakladatelství Academia inspirativní úvahy o permanentní krizi a s ní souvisejících regeneracích a s odstupem se ohlédl za dějinami civilizací (viz citace v úvodu kapitoly). Před rokem jsme se v týmu řešitelů seznámili se statí profesora Bruce Browna „Design v industriální a postindustriální společnosti. Efektivně formované myšlení“, která zřetelně popsala onen složitě formulovatelný postoj k hodnotě a významu uměleckého díla. To v nás opět posílilo vědomí, že výběr a stanovení hodnotových kategorií a ukazatelů je sice vždy diskutabilní a jen zřídka měří přímo význam a výkonnost, která je zvláště v uměleckých oborech často sporná a proměnlivá, a že problémy s výkonovými parametry nejsou zanedbatelné, ale převažuje nutnost je hledat a používat. […] naivní víra v lineární, kumulativní pokrok poznání se zhroutila. Věda nepředkládá pravdy, ale klade otázky a nabízí jejich řešení […] komplexní problémy nemají jednoznačná, nasnadě jsoucí řešení a je třeba se rozhodovat s vědomě přijímaným prvkem či prvky neurčitosti…4

Při téměř cyklicky se opakujících obdobích zmatků a pochyb — označovaných vždy za krizová, přičemž mnohá období jsou prohlašována za krizová s vidinou vyřešení krize jednou provždy — bude stále naléhavěji trvalou potřebou lidské existence komplexní proces poznávání. Čím dál víc se ovšem ukazuje, že naše objevování by mělo být co nejkomplexnější, neboť vzájemná provázanost mezi různými aspekty lidského společenství je už všeobecně zřejmá. Týmovost a spolupráce, vzájemné ovlivňování, propojování a korelace tak upozaďují roli sólistů. Do popředí se dostává potřeba slyšet se, naslouchat si, provádět zkoumání i v nečekaných souvislostech a trvale propojovat poznávání navzájem. Zdá se, že když

k této trvalé výzvě přistupují osobnosti ze všech oblastí, v nichž lze dospět k novým poznatkům, opětovně vzrůstá naše naděje, k níž se trvale obracíme jako ke Kantovu úběžníku. Registr uměleckých výstupů vstupuje do důležitého období, které, jak doufáme, povede k jeho plné profesionalizaci. Až Parlament České republiky schválí novelu vysokoškolského zákona, v níž je Registr uměleckých výstupů ukotven v samostatném paragrafu, bude nutné hledat relevantní vztah mezi Rejstříkem informací o výsledcích a Registrem uměleckých výstupů, jednak v jistém vzájemném porovnání, jednak při stanovování prostředků na uměleckou tvorbu (zatím v oblasti veřejného vysokého školství) chápanou jako proces poznávání světa. Na základě dosavadních výsledků musíme dále vypracovat podklady pro závaznou Metodiku Registru uměleckých výstupů, která bude vyhlášena za určující předpis Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Bude nezbytné připravit organizační a inanční podmínky pro zabezpečení provozu Registru uměleckých výstupů a doprovodné aktivity jako publikace, konference, semináře, vnější analýzy, zveřejňování výsledků, publicitu, každoroční Cenu Registru uměleckých výstupů atd. Úkolů je to jistě dost a měly by vést k završení řešení projektu Registru uměleckých výstupů, ale vůle a energie máme patrně stále dostatek.

Prof. Mgr. MILOSLAV KLÍMA (1941) je významný divadelní dramaturg, který během své životní dráhy spolupracoval s progresivními českými scénami (mimo jiné Západočeské divadlo Cheb, Divadlo Drak Hradec Králové, Divadlo Na zábradlí, Národní divadlo). Byl také dramaturgem Krátkého filmu Praha. V letech 1991–1994 byl děkanem DAMU, v letech 2005–2013 prorektorem AMU. Působí jako divadelní pedagog. Od roku 2010 je hlavním inspirátorem a výkonnou řídicí osobností projektu Registr uměleckých výstupů (RUV).

Rut Bízková Nové výzvy vyžadují nová řešení — a tvořivost je jen jedna ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ●

Nové technologické možnosti vytvářejí zcela nové příležitosti a ovlivňují život člověka i fungování společnosti. Tyto změny, označované někdy a jen v dílčích aspektech jako vytváření nových kyberneticko-fyzikálních systémů, obecněji čtvrtá průmyslová revoluce, souvisí s možnostmi rychlého přenosu velkého objemu dat, využití internetu a robotizace výrobních procesů. Jedná se o skutečně velmi rychlé změny, odehrávající se v měsících a letech, zatímco všechny předchozí „revoluce“ se prosazovaly po celá desetiletí, až staletí. Když jsme se touto problematikou začali v Technologické agentuře zabývat, nazvali jsme ji sami pro sebe „nové společenské výzvy“ a diskuse například s autory inovační strategie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nám dávají za pravdu. Téma je daleko širší, než se na první pohled zdá. Mění se způsob výroby i spotřeby, svět je v pohybu — což není nic nového, vždycky byl v pohybu (jak praví biblický Kazatel: „Co bylo dříve, to zase bude… Není nic nového pod sluncem.“). Avšak změny jsou dramaticky rychlejší, než bylo dosud zvykem, a to i ve srovnání s tím, co jsme — přestože jsme rychle se měnící společnost — doposud znali. Nové výzvy vytvářejí příležitosti pro nová řešení. V oblasti výzkumu bude jistě nadále nutné věnovat se základním disciplínám,

jako je matematika, fyzika a chemie. Aplikované a aplikovatelné výsledky však stále častěji vznikají jako produkty provázaných, multidisciplinárních výzkumů, v nichž bude hrát stále větší roli aplikovaný společenskovědní výzkum. Jeho součástí bývá kreativní činnost, tvorba, která dosud není označována za výzkum a dle stávající de inice výzkumu / aplikovaného výzkumu (například v zákoně 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, vývoje a inovací) výzkumem většinou ani není. Je to však oblast kreativní lidské činnosti, bez níž nová aplikovatelná řešení nejsou možná. Je proto velmi vhodné, že dochází k vytvoření Registru uměleckých výstupů (RUV), který společně s Rejstříkem informací o výsledcích (RIV) vytváří jeden informační systém výsledků kreativních činností v České republice. Byť se v jednom i v druhém případě diskutuje o tom, zda příslušný registr má být zdrojem dat pro hodnocení, které má přímou návaznost na inancování dané oblasti, je nezbytné, aby umělecká činnost byla podporována daleko více, než je tomu dosud. Mělo by tomu být podobně jako ve výzkumu: vedle základního výzkumu — a volné umělecké tvorby — je nezbytně třeba podpořit aplikaci a aplikovatelnost znalostí a dovedností vedoucích k novým využitelným řešením. Pokud jde o výzkum, je zcela jasné, že novým řešením a novému přístupu k posuzování kvality, významu a užitečnosti výsledků výzkumu neodpovídají již zažité de inice „starých“ identi ikovaných potenciálních výstupů. Jejich nové de inování pak ovlivní také Registr uměleckých výstupů, protože čím dál častěji bude docházet k překryvu mezi tím, co je aplikovaný (zejména společenskovědní) výzkum a jeho výsledek a co už je umělecký výstup. Pro oboje se stále častěji používají tytéž technické a technologické postupy. Ve snaze podpořit tuto „diskusi kreativity“ jsme v Technologické agentuře otevřeli galerii TA.M a v ní dali příležitost mladým umělcům a studentům technických oborů vysokých škol k dialogu mezi technologiemi a uměním. Příspěvkem k novému pojímání

kreativity bude také Program Éta Technologické agentury, orientovaný na aplikovaný společenskovědní výzkum. Až teprve budoucnost ukáže, jestli se České republice v tomto „provazování oborů“ bude dařit. Ale podle mého by se dařit mělo, patříme přece k nejkreativnějším evropským národům — alespoň podle výrobců mobilních telefonů.

Ing. RUT BÍZKOVÁ (1957) byla v letech 2012–2016 předsedkyní Technologické agentury České republiky. V letech 1986–1988 vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a postgraduálně matematiku. V roce 1993 absolvovala tříměsíční stáž v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni. V roce 2010 zastávala post ministryně životního prostředí.

Jiří David Umělecké vzdělávání jako nezbytná marnost pro smysl života ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ●

Na každé přednášce, kterou si občas písemně připravuji, jsou asi nejtěžší úvodní slova. Ostatně jako na každém mém novém obraze jsou nejtěžší první tahy štětcem či rukou. Toto prvotní ohmatávání skrze mysl může však vždy rozdrtit prázdnota, která nás nutně obklopuje, a tím i náš kreativní prostor. Jak překonávat toto zatracení? Jak se zároveň nezbláznit v plnosti, jak si zaručit vlastní existenci osamocení, aniž by se člověk musel neustále předem omlouvat za budoucno? V tomto momentně už musím umět rozlišovat přechod z prvních tahů úvodu do samotného tématu… Řekl bych, že současné vizuální umění, chcete-li, tedy výtvarné umění, většinu obyvatelstva naší země, naší domovské krajiny, v podstatě nezajímá, možná ani většinu zde přítomných. Všimněte si prosím jen jednoho příznačného jevu. Náš asi nejsledovanější informační server Aktuálně.cz má ve své vstupní nabídce rubriky od domácích přes zahraničí, ekonomiku, sport až po názory, magazín a auto. Když tedy rozkliknete rubriku názory, kde předpokládáte možná i kulturu, server vám skutečně nabídne rubriky kultura, recenze, televize, celebrity, dobré zprávy, ilm, hudbu a kuriozity. Zkrátím to, neboť ani pod jednou z těchto podrubrik nenajdete nic o vizuálním umění, a to jsem zkoušel i u kuriozit. Tento trend veřejného zvýrazňování měkkých zón kultury, tedy víceméně zábavy, bohužel nastal zhruba před dvěma lety, neboť

do té doby se pod rubrikou umění skrývaly mnohé fundované recenze, informace o výtvarném umění, a to z celého světa. Pravdou je rovněž neradostná skutečnost, že tyto praktiky přebrala i mnohá tištěná periodika, která, až na trpěné fragmenty, většinou zaměňují výtvarné umění za hledání senzací či skandály a drby. Čest výjimkám, jako jsou stále například a paradoxně Hospodářské noviny a někdy i Lidové noviny. Mezitím sice vzniklo i několik speci ikovaných serverů, které se profesionálně podrobně zabývají vizuálním uměním, ty jsou však jen pro insidery, zasvěcence, ostatním jsou v elektronickém informačním vesmíru víceméně utajeny. Toto kratičké „odbočení“ do naší žité reality si dovolím zakončit pro mne příznačným citátem Johanna Wolfganga Goetha: „Nemusíme navštívit blázinec, abychom našli duševně choré; naše planeta je psychiatrickou léčebnou univerza.“ Když hovořím o současném umění, mám na mysli posledních sto let. Sám se tomuto marnému snažení věnuji, a to rozhodně nejsem osamocen, více jak čtyřicet let. Z toho téměř dvacet let jako vysokoškolský pedagog, nejprve na Akademii výtvarných umění a nyní na UMPRUM, a zčásti občas přednáším i na Slovensku na Akademii umění v Banské Bystrici a někdy i jinde po světě. Od počátků mé pedagogické práce pro ni hledám každodenní motivaci, neboť jsem od první třídy, kdesi v hlubokém severočeském pohraničí, na školy a později i jistý druh institucí zanevřel a nikdy se z této skepse nedostal. Přesto se s každým svým ranním probuzením a po nočních pochybnostech odvažuji přijít do školního ateliéru, mezi novice umění, a spolu s nimi se snažím porozumět stavu světa, vesmíru, ale i například anatomické stavbě ruky či ilmovému polibku, tedy porozumět sobě samým pomocí stavu rozšířeného vědomí. To znamená jediné, prožívat a zároveň vzájemně sdílet obsahy, proměnlivě plynoucí významy, které se nám postupem času vynořují z našich podvědomých psycho-ponorných řek a jimiž, pokud k tomu nastane vhodná

situace, udržujeme určitou kontinuitu smyslu. Tento smysl uchovává srozumitelnost něčeho, čemu sami nevládneme, ale přitom sdílíme s druhými lidmi, není už konstrukcí, ale objevem, není tu pro nás, ale naopak my pro něj. To mimo jiné znamená, že se pokoušíme říci, že síla umění (umělce) nespočívá pouze v identiikaci s náměty, ale ve svobodě, s níž se s těmito náměty nakládá. Paradoxně se tak dá spolu s Jorgem Luisem Borgesem říci, „že něco můžeme de inovat jen tehdy, když o tom nic nevíme…“. Snad i proto lze vyslovit domněnku, že neumíme sdělit to, co bychom chtěli, umíme sdělit pouze to, co umíme. Často tak pracujeme společně v jakémsi vědomém prostoru, jenž nese slovníkové označení „prequel“, což je pojmenování pro situaci, jejíž děj předchází přítomnosti, nebo která již jednou byla viděna, prožita. Dějově tak nenavazuje, ale objasňuje či dovysvětluje předcházející. Tam je možné vystopovávat reprezentaci přítomnosti ve splynutí minulosti v budoucnosti. To je vždy silná výzva, to je i naplnění permanentního konkursu na výše zmíněnou marnost. Marnost, která se zvnějšku může jevit jako prohra či součást nicoty, ale v této naší marnosti lze spatřit výše zmíněný smysl. Tedy něco jako jasně vnímaná chuť či vůně, která je naprosto nezaměnitelná, avšak jakmile se ji pokoušíme přesně pojmenovat, zmizí. Smysl se nám tak vyjevuje jen tehdy a pouze tehdy, když ve své plnosti uniká… Jakou úlohu by tedy měl plnit umělec v dnešní společnosti? Umělec by rozhodně nikdy neměl podléhat společenské poptávce, ať už politické, sociální či estetické. Neměl by však zároveň zapomínat, že intenzita se může ve šťastných chvílích transformovat do iniciačních polí, a ta si vždy najdou vhodnou, třeba i nečekanou formu. Je tudíž současný umělec svobodný, nebo limitovaný? Umělec obecně měří svou svobodu schopností vzájemného sdílení, nic jiného nemá. Pojmem svoboda však nelze zvyšovat ani limitovat samu kvalitu jeho práce. Jakou hodnotu/význam

má však vzdělání v tomto kontextu na poli umění? Osobně se domnívám, že vzdělání je šance, jak vnímat svět jako prostor pro radost myšlení. Je to však rozhodně i jistý druh narativu, vyprávění, do jehož konstrukce je třeba investovat a pak ho šířit, až ve společnosti převládne, protože jeho „uvěřitelnost“ je přímo úměrná jeho nárokům. Jsem tedy přesvědčen, že smysl má i živá komunikace, vzájemné sdílení, jež nevylučuje ani úvahy o transpersonalitě. Což mimo jiné potvrzuje mé domněnky, že smysl umění se rodí ve střetu mezi vizí umělce a vizí příjemce, i přesvědčení, že autentičnost v umění je rovna svědomí jednotlivých umělců, není jen hrou na svědectví. Zároveň alespoň z mé zkušenosti je nesporné, i když jakákoli osobní zkušenost je nepřenosná, že kvalitu pedagogů určují nároky studentů a souběžně kvalitu studentů určuje kvalita pedagogů. Jinými slovy, jako pedagog jsem se vždy snažil, aby se naši studenti stali umělci, a ne pouhými kulturními pracovníky, tedy aby si ve své dospělosti dokázali včas uvědomit, že například elitní umělecké školy nejsou zaopatřovacím, ale donucovacím ústavem a že to, co jim jako pedagogové můžeme předat i vlastním příkladem, je, že pro tuto životní marnost musí umět „zemřít“. Motivace je jen jedna: vlastní přesvědčení, že chci být umělcem, pak není cesty zpět, se vším negativním i pozitivním, co to obnáší. Od umanutých obsesivních stavů, stresů, depresí, malomyslností až po veřejné artikulace. V našem prostředí jsme proto, spolu s mými kolegy, vždy usilovali o vytváření prostoru pro kritické myšlení, které generuje kulturní hodnoty. Nesnažíme se však z těchto hodnot dělat apriorní zboží, ale ani jsme se nikdy nesnažili „prodávat“ (artikulovat) pouze dým (fumum vendere). Snažíme se tak například kontinuálně dešifrovat skutečnost, že současné myšlení se především snaží ukázat, že tradičně chápaná normalita, ale i pravda jako taková, nemá žádný přirozený základ, nýbrž že jde vždy o strategii moci.

V tomto ohledu se i tážeme, zdali jen tragikomicky neprosíme o pravdu, jako by pravda měla pokaždé přicházet skrze nadčasové udělení, a mohli jsme ji tak obdržet darem. Přitom se však pravdy od nepaměti zmocňujeme pouze násilným potlačením vlastní přirozené náklonnosti ke lži. A dál se můžeme ptát, jestli moc je přirozeností. Ptáme se, nakolik a jestli vůbec je komunikace s naší vlastní kulturní minulostí, současností, ale i budoucností důležitější, nezbytnější pro sebepotvrzování této identity než komunikace s ostatními kulturami, s nimiž spoluexistujeme. S tím souvisí další otázka: Co je jazykem dorozumění? Jazykem dorozumění je nějaká formální nebo obsahová řeč. Ale zajímá někoho obsahová řeč jednotlivých kulturních identit v Evropě? Čím je naše řeč speci ická? Je tak zřejmé a zároveň i polemické čili ambivalentní, že jazyk umění i způsob komunikace hluboce souvisejí (a zároveň se značně determinují) se vztahem k identitě, k vlastnímu národu i v rámci evropského prostoru. Jazyk umění se speci ikuje, čímž se stává nesrozumitelným, protože za obsahovou a formální řečí se samozřejmě skrývá komplexní historie a kultura, paměť daného místa. Pokud tedy nechceme přistoupit na tezi, která říká, že rozumíme pouze tomu, co je nám blízké, můžeme se domluvit na tom, že ono neporozumění obsahu vyzdvihneme jako zásadní a respektuhodný fenomén pro interpretaci či prezentaci daného území. Ptáme se samozřejmě i po morálních, etických gestech. Snažíme se najít odpověď na otázku, proč umění v blízkosti eticky nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než jako jeho karikatura. Ptáme se, proč umění hyne, pokud se umělec stylizuje do role morálního kazatele, i když v principu nezpochybňujeme, že morálka, respektive morální soucit, či rozhořčení do umění patří, ale mělo by se s tímto fenoménem pracovat živě, jako s nestálou (neabsolutní) hodnotou, která se nutně proměňuje s okolní realitou. Tyto proměny jsou mimo jiné i výrazem nezprofanované angažované kultury.

Hledáme odpovědi na to, zdali umělec, který předem likviduje estetický rozměr díla, se příliš nespoléhá na prodejnost etického poselství a vlastní popularity. Lze tedy přijímat, či soudit umělecké etické gesto z estetického hlediska? Nezneužívá se častěji síla morálního soucitu (rozhořčení) vůči estetickému účinku uměleckého díla?! Etické chování se často slučuje s alibismem a alibismus je mnohdy zaměňován s etickým chováním. Stále pracujeme i s poučeným instinktem vědomě pěstovaného viru pro vlastní sebezničení, tedy při prvních příznacích nebezpečí konvenčnosti, a to i ve své významové souvislosti a vazbě vůči jednotlivým společensko-občanským postojům. To mimo jiné znamená, že sebeidentitu nemíníme potvrzovat jistotami, které se nám vnucují. Nejtěžší však je, jak tyto jistoty včas rozpoznávat, identi ikovat, dekódovat. Pokud se obsahem artefaktu stane sám jazyk, je třeba jiného jazyka na to, aby nesl obsah, což nastává ve společnosti, která svou vyspělost dokáže svobodně, nezaujatě dokumentovat právě na své vnitřní ostré kritičnosti — kritičnosti ve smyslu neustálé „kontroly i boření“ vznikajících autoritativních pozic. Jacques Derrida kdysi prohlásil: „Instituce nesnese, aby někdo manipuloval s jazykem. Instituce je ochotnější přijmout i zjevně revolučně ideologické formy obsahu, jen když se obsah nedotkne hranic jazyka a veškerých právně-politických dohod, jež jazyk garantuje.“ Což jinými slovy znamená, že neporozumění jazyku je naopak intenzivní a zásadní pro neustálé narušování institucionálních navyklostí a schémat. Spolu sdílíme situace, jak lidem nabízet (nikoli se podbízet) polemický obraz o nás samých, a doufáme, že mu lidé skrze nabízené prožitky porozumí jako svému obrazu. Hledáme i rozpor mezi modernitou a kapitalismem, kdy touha není (nesmí být) politickou kategorií, kterou lze jednoduše svázat ideologií, idejemi či sociálními vizemi, pokud je ovšem touha skutečnou „animální“ přirozeností člověka, jejíž úlohu na vyšší intelektuální úrovni přebírá kreativita spolu s ambicemi. Což jistě

vede rovněž i k různým formám politických i jiných mocenských manipulací. Jistě jsem již někdy řekl, že umělec nevlastní pravdu, nestojí nad ničím, a nemá se dokonce dojímat nad sebou jako revolučním spasitelem, zvláště když kritériem kvality umění, a to i angažovaného, rozhodně není míra společenského rizika, třeba i vědomě re lektovaného. Mnohdy to totiž může být pouhé alibi pro vlastní nedostatečnost. Závěrem bych si dovolil ještě poznamenat, že vizuální umělci jsou prostě z povahy své práce ryzí individualisté, plní ambivalentních ambicí, jistě i nabubřelé ješitnosti a hrdosti. Nutno dodat, že umění však není pro všechny, což nesouvisí se zdánlivým elitářstvím, ale je pro všechny, co jej chtějí. Respektive každá vrstva společnosti jej přijímá skrze hledisko, fokus svého intelektuálního, tak jako ekonomicko-společenského vybavení…

JIŘÍ DAVID (1956) je český malíř a fotograf. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 1995–2002 vedl ateliér vizuální komunikace. Je spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví, která vznikla v roce 1987. Již od osmdesátých let spoluutvářel atmosféru v českém výtvarném umění. Svými výrazně politickými symboly v obrazech formuloval postmoderní scénu. Postupně se začal věnovat textům reflektujícím pozice umění a umělců ve společnosti. Od roku 2004 vede intermediální a konceptuální ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.