David Lukšů, Aleš Palán (eds.): Rozsvítil pro mne – ukázka

David Lukšů / Aleš Palán (eds.)

Rozsvítil pro mne Přátelství Otokara Březiny a Matěje Lukšů

BrnO 2009

Tato publikace vychází s laskavou finanční podporou Ministerstva kultury České republiky

© David Lukšů, Aleš Palán, 2009 © HOST — vydavatelství, s. r. o., 2009 ISBn 978-80-7294-358-6

I/

Mé svědectví o Václavu Jebavém

„Mám právo se domnívat, že Otokar Březina nebyl k nikomu tak důvěrný jako ke mně.“ Tato sebevědomá slova vetkl do svých vzpomínek na velkého symbolistického básníka jiný literát, Jakub Deml.

Demlovo Mé svědectví o Otokaru Březinovi vyšlo poprvé v roce 1931.

A nebylo zdaleka jediné: na Otokara Březinu se záhy po jeho smrti v březnu 1929 rozhodla zavzpomínat celá řada osobností — některé z nich, vyřčeně či zastřeněji, vycházely z podobné premisy jako Deml: „K nikomu nebyl Březina tak důvěrný…“ K březinovskému boomu se zatoužili přimknout i takoví, kteří se s „Mistrem“ setkali jen jedenkrát v životě a v rozhovoru s ním setrvali pouhých pár hodin. Mnohé tyto práce si vzájemně odporují, Březina by podle nich k jednomu tématu zaujímal hned několik zcela odlišných stanovisek. Zapisovatelé vkládali básníkovi do úst výroky, které si však zaznamenávali s velkou, v některých případech až několikaletou prodlevou. Tímto způsobem se už na počátku třicátých let dvacátého století vytvořil v očích veřejnosti div ne kanonizovaný obraz osobnosti mlčícího básníka. Co na tom záleželo, že velmi neautentický.

Bez záznamových zařízení a bez Březinovy ochoty poskytovat jakékoliv interview musí být každá vzpomínka na básníka nutně subjektivní interpretací. nejmenší posun lze předpokládat u deníkové

formy záznamů setkávání s ním. Jednak pro malý časový odstup při pořizování zápisků a pak také proto, že deník ze setkání s Březinou si logicky mohli vést jen ti, kteří se s ním setkávali průběžně, tudíž k nim byl básník pravděpodobně otevřenější než k jiným a oni tak mohli sledovat proměny jeho myšlení v proudu let.

K takovým osobnostem patří i jaroměřický školní inspektor Matěj Lukšů — svůj deník si až s pedantskou důsledností vedl po dobu delší než třicet roků. Právě jeho jméno nacházíme i v Březinově závěti: Lukšů — a nikoliv Deml či kdokoliv další z obdivovatelů velkého básníka — je (spolu se sociologem Emanuelem Chalupným) jmenován vykonavatelem jeho poslední vůle a ustanoven dědicem bezdětného Březiny.

Kdyby Lukšů (20. ledna 1868 Třeštice u Třešti – 14. března 1931 Jaroměřice nad rokytnou) nezemřel dva roky po Březinově smrti (13. září 1868 Počátky – 25. března 1929 Jaroměřice nad rokytnou), možná by se jeho zápisky také časem dostaly mezi dobovou škálu prací snažících se jaroměřického básníka přiblížit jeho čtenářům a obdivovatelům. O tom se lze ovšem jenom dohadovat. Jisté je, že Matěj Lukšů za svého života nezveřejnil ani řádek svých deníkových poznámek, byť k tomu byl často vyzýván svým okolím, které o jeho dlouholetém důvěrném přátelství s Březinou dobře vědělo. Proč tak tedy neučinil?

Protože dobře znal Březinovo mínění o různých interpretech jeho názorů? Protože neměl dostatek času, aby je mohl zpracovat a vydat tak, jak by si představoval? Ať to bylo tak či onak, tyto zápisky nakonec zůstaly po mnoho let veřejnosti neznámy, skryty v rodinném archivu. na své „objevení“ si musely počkat až na počátek nového století… nechceme tvrdit, že Otokar Březina „nebyl k nikomu tak důvěrný jako k Matěji Lukšů“. Přesto: kdo jiný než on se s ním mohl během těch dlouhých desetiletí, co se znali, protnout tak cele po stránce osobní, profesní i ideové? Oba byli kantoři se zájmem o umění a lite

raturu, oba sousedé; po mnoho let se vídali téměř denně — a Lukšů si o tom vedl zápisky.

Matěj Lukšů ve svých denících i řídké korespondenci (oba mužové si byli povětšinou natolik blízko, že si nemuseli mnoho psát) oslovuje básníka Mistře či Vroucně milovaný básníku a důsledně o něm — v otázkách jeho pedagogického působení — hovoří jako o Březinovi.

Budoucího slavného básníka ale Matěj Lukšů v raném mládí poznal ještě jako Václava Jebavého — a ten se v dopisech starému příteli na sklonku života opět podepisuje jako Václav. V parafrázi na Demlovy vzpomínky bychom tedy mohli uvažovat o titulu této knihy: Mé svědectví o Václavu Jebavém. Volíme však jiný, vícevrstevný název.

V denících ho nacházíme pod hlavičkou 4. prosince 1926: „Na schodech [u Březiny] bylo rozsvíceno světlo. Na moje upozornění pravil, že rozsvítil pro mne.“ V knižní podobě vycházejí deníky Matěje Lukšů v tomto svazku poprvé. V roce 2003 vyšly časopisecky v brněnské revui Box — a to díky péči největšího českého březinovského znalce Petra Holmana. Podoba obou textů se však částečně liší. Autoři této knihy (jeden z nich je mimochodem pravnuk jaroměřického inspektora) vycházeli ze čtyř originálních deníků Matěje Lukšů, uložených nyní v Památníku národního písemnictví. Tyto deníky, černé školní sešity, do kterých si Lukšů někdy obyčejnou tužkou, jindy perem zapisoval po dobu několika desetiletí až do své smrti, obsahují převážně denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny, a především rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. V sešitech 2 až 4 se pak objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkání s Březinou.

Oproti tomu další, pátý sešit z pozůstalosti M. Lukšů, nadepsaný přímo titulem „Z rozmluv s Březinou“, v němž jsou právě jen a pouze březinovské reflexe a který byl takto publikován v Boxu, je ve skutečnosti

pouze přepisem vybraných částí původních deníků. několik zápisků zde ovšem chybí, jiné jsou ne zcela kompletní. Tento deník již není psán rychlým subtilním rukopisem Matěje Lukšů (který zjevně nemyslel na to, že by jeho zápisy měl číst někdo jiný než on sám), ale pečlivou ženskou rukou jeho manželky Anny. Ta po smrti svého manžela uvažovala o tom, že by zaznamenané hovory Lukšů s Březinou zveřejnila. I proto pořídila zmíněný přepis. V něm však Anna Lukšů některé věty zapsané těžko čitelným drobným písmem svého manžela nerozluštila vůbec nebo ne zcela správně. Častokrát tak byl změněn význam i vyznění jednotlivých pasáží textu.

Existuje však ještě jeden přepis deníků Matěje Lukšů, který pořídil jeho syn Vladimír. některé nečitelné pasáže originálu autoři knihy s tímto textem porovnávali, a v mnohých případech tak mohli doplnit dosud chybějící znění. Místa, kde se to ani touto cestou nepodařilo, jsou označena otazníkem v hranatých závorkách. Jde však vesměs pouze o jednotlivá slova nebo sousloví. na základě deníků Matěje Lukšů, vzpomínek jeho potomků, archivu Společnosti Otokara Březiny, březinovských edic (mnohdy právě z pera Petra Holmana) a dalších archivních materiálů se autoři tohoto svazku pokusili zrekonstruovat příběh dávného přátelství a nastínit vztah dvou výjimečných duchů odehrávající se ve venkovských kulisách Českomoravské vysočiny a posléze i v kontextu ospalého barokního maloměsta jihozápadní Moravy.

II /

Telč

Kdyby po tom Matěj Lukšů toužil, mohl by pokračovat v rodinné tradici a jednou se stát starostou Třeštice, nevelké obce u Třeště. Jeho předkové tady na Českomoravské vysočině zapustili pevné kořeny sahající do sedmnáctého století, kdy se sem v době třicetileté války přistěhoval Pavel Lukšů, rodák ze sousedního Sedlejova.

Jméno Matějova děda Josefa zmiňuje ve své románové kronice z rodného kraje Šimon kouzelník spisovatel a univerzitní profesor František Hamza. V závěru vyprávění, při pohřbu hlavního hrdiny — vlasteneckého kněze bojujícího s církevními dogmaty — říká románový opat: „Pan otec ze Zálesí a starosta Lukšů z Třeštic uzavřeli rakev...“ Otec Matějův, taktéž Matěj (narozen 4. února 1831), vstoupil do kronik tím, že ve své domovské obci z pozice starosty založil a od roku 1887 také osobně vedl hasičský sbor. Jako náčelník sboru také ve svém domě č. p. 24 přechovával pýchu obce: zbrusu novou čtyřkolovou stříkačku v hodnotě 650 zlatých, kterou po velkém ohni ve vsi velkoryse darovala Třeštici banka Slávie. rodina třeštického starosty a sedláka Matěje Lukšů byla široce rozvětvená. Vedle syna Matěje (narozen 20. ledna 1868) vychovával se svou manželkou Kateřinou dalších sedm dětí: syny Františka, Jana, Tomáše, Antonína a dcery Kateřinu, Františku a Marii. Úřední zázna14

my skromně dokumentují Matějovu školní docházku: šest let chodil na obecnou školu do sousední vesnice Doupě (1874–1880) a ještě rok pak dojížděl do tehdy převážně německé Jihlavy. Ve třinácti a půl letech nastoupil, před školním rokem 1881/1882, do třetí třídy zemské reálky v deset kilometrů vzdálené Telči.

Přechod na střední školu znamenal pro vnímavého studenta životní přelom. Zde konečně mohl plně rozvíjet své záliby, na které dosud v otcově domácnosti nebylo tolik času. nyní se kromě školních povinností věnoval i sobotním zájmovým literárním kroužkům. Právě díky nim se seznámil s o sedm měsíců mladším Václavem Jebavým. nebyli spolužáci — Jebavý na podzim roku 1883 přestoupil ze třetí třídy měšťanské školy v Počátkách přímo do kvarty telčské reálky, tedy o ročník výš, než kam chodil Matěj Lukšů. „Nikterak se nepamatuji na dojem prvního setkání. Bezpochyby slabý, bledý hošík neupoutal na první ráz všeobecné pozornosti, neboť nikdo netušil, jakého ducha skrývá nepatrná jeho tělesná schránka... Častější styk s Březinou mi nastal od druhého pololetí školního roku 1884/85, kdy v kvartě umožněn mi byl vstup do literárního kroužku. Nedovedu si dnes uvědomiti přesně název tohoto volného sdružení studujících vyšší reálky, ani nemohu něco říci o jeho založení i zrušení. Za mých studijních let scházívali se studující vyšší reálky, kteří se do kroužku přihlásili, vždy v sobotu odpoledne v některé místnosti školní. Když v druhém semestru septimáni, připravujíce se k maturitě, z kroužku vystoupili, přibráni za ně byli kvartáni. Měli jsme svého předsedu, zapisovatele a knihovníka. Knihovnička nebyla veliká, ale knihy pro ni byly pečlivě vybrány. Při schůzích bývalo obyčejně po dvou přednáškách studentů. Po přednesu vyzval předseda dva z přítomných, aby o něm podali svůj úsudek. Rozpředla se velmi často živá debata, zvláště když posudek nevyzněl příznivě a referent byl nucen se hájiti co do obsahu i formy přednesu, udávati prameny svého elaborátu a odvolávati se k autoritám vědeckým nebo uměleckým. Každý přítomný měl právo 15