Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.
Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána. El misterio del tesoro pirata Text © Roberto Santiago Illustrations © Enrique Lorenzo Copyright © Ediciones SM, 2016 Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria All rights reserved Translation © Romana Bičíková, 2026 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2026 ISBN 978-80-275-3007-6
ROBERTO SANTIAGO
Záhada pirátského pokladu Přeložila Romana Bičíková
Ilustrace Enrique Lorenzo
Vlak se plnou rychlostí řítí mezi kopci. Lokomotiva zahouká při projíždění stanicí, ve které vlak nezastavuje. Ve vagonu číslo 10 si někteří cestující v poklidu čtou nebo bezstarostně sledují z okna ubíhající krajinu. Vtom se v uličce ozve hluk. Zní to jako výkřik… Ne, ne: je to křik více lidí. 5
Jeden obtloustlý pán se na sedačce otočí, aby se podíval, co se děje. Paní s bílými vlasy a křiklavým náhrdelníkem taky zvědavě zvedne oči. Povyk se stále přibližuje. Během chvíle se v chodbičce mezi sedadly objeví pět dětí ve fotbalových dresech. Ženou se za míčem. Hrát fotbal ve vlaku je dost neobvyklé! Děti se jmenují Camuñas, Bobek, Osmička, Helena a Pešek. Pro ty, kdo to nevědí, Pešek jsem já. Teda, ve skutečnosti se jmenuju Francisco, ale od chvíle, kdy jsem v žákovské lize nedal
pět penalt za sebou, mi všichni říkají Pešek. Ale na tom teď vůbec nesejde. A na vysvětlování navíc není čas. Musím běžet dál. „Přihraj, přihraj!“ huláká Camuñas, který utíká v čele. Špičkou boty kopnu do balonu a ten vyletí přímo k němu. Camuñas ho už skoro má, ale na poslední chvíli ho někdo předběhne. Toni! Vyskočí a míč ukořistí pro sebe. „Mám!“ Toni se zjevil zničehonic a teď se s balonem u nohy rozběhne na opačnou stranu, přímo proti nám.
Osmička se ho pokusí zastavit. Vrhne se k zemi, aby ho o míč obral, ale Toni ho přeskočí a pádí dál. Bělovlasá paní na něj zakřičí: „Darebáku, tady jsme ve vlaku, ne na hřišti!“ „No jo, promiňte, paní, ale tohle je fakt důležité!“ odtuší Toni. „Jaképak důležité, nic takového! Okamžitě odsud zmiz!“ Paní se po něm ožene kabelkou. Jenže Toni je rychlý a má skvělé reflexy, takže se přikrčí, kabelce se vyhne a řítí se dál. Bobek vyběhne proti němu, aby ho zkusil zastavit a sebrat mu míč. Toni si ho všimne, kopne do balonu, ten se odrazí od kufru vedle uličky a Toni ho znovu zachytí a nechá Bobka za sebou. Neskutečné! Právě si nahrál s kufrem! Toniho nemám moc rád, občas se chová jako frajírek, ale nedá se mu upřít, že je fakt dobrý. Nastřílel nejvíc gólů z našeho týmu a skoro ho nejde odstavit od míče. Teď se o to pokouší Helena. Helena je nejhezčí z celé naší školy a má ty největší oči. Toni se na ni usměje… a překopne jí balon přes hlavu! Helena vyskočí a snaží se hlavičkovat, ale na míč nedosáhne. Balon spadne na zem a Toni s ním běží dál. Teď už jsem před ním jen já. „Pešku, couvni, nechoď do něj!“ křikne na mě Helena. „Rozkaz!“ odpovím a snažím se ji poslechnout. Ustupuju, přesně jak mi moje spoluhráčka řekla, ale není to snadné. 8
V tu chvíli se vzadu objeví zbývající hráči: Anita, Marilyn a Tomeo. Jedeme příměstským vlakem s odjezdem ve čtvrt na jedenáct. Je neděle. Míříme do jednoho městečka v horách, kde se bude otevírat nové fotbalové hřiště. Zrovna teď se devět členů fotbalového týmu školy Soto Alto prohání celým vlakem. Rozdělili jsme se do dvou skupin a hrajeme proti sobě, ale jen na jednu bránu. První, kdo dá gól, vyhraje. Jenže ve vlaku žádná brána není. Takže se musíme s míčem dostat až do jídelního vozu, který je ze všech vagonů největší, jediný nemá sedadla, a nejvíc tak připomíná fotbalovou branku. První, kdo tam dorazí s míčem a kopne ho za bar, vyhraje náš minizápas na jednu bránu. Ti, co prohrají, pak budou muset nosit tašku s balony a vybavením na všechny tréninky během letní přípravy. V sázce je hodně. Toni uhání k můstku mezi dvěma vagony. Dochází mi čas. Za tímhle vagonem už je jídelní vůz. Pokud se tam dostane, vyhraje jeho tým. A my prohrajeme. To by byla katastrofa. 9
Musím ho zastavit, ať to stojí, co to stojí! Toni už je skoro u mě. Couval jsem před ním a nic na něj nezkusil, takže na mě nemohl vytáhnout jednu z těch svých kliček. Vidím, jak se za ním postrkují ostatní, perou se a snaží se dostat k nám. Spousta cestujících na ně rozzlobeně křičí. „Chuligáni!“ „Že se nestydíte!“ „Co vás to napadlo?“ „Zavolejte policii!“ Toni na mě upřeně zírá. 10
Pustím z hlavy křik a všechno ostatní a soustředím se. Nesmí projít, nesmí projít… A vtom Toni pronese: „Nasadím ti jesle.“ „Cože?“ „No, připrav se, protože ti nasadím jesle, hned teď a tady.“ „Ani ve snu,“ odseknu sebejistě. Chvíli oba mlčíme a jen se poměřujeme pohledem. Jako by to byl pistolnický duel na Divokém západě. Mezi dvěma vagony. Toni naznačí pohyb s míčem. 11
Já přitisknu kolena k sobě, rozhodně nehodlám připustit, aby mi nasadil jesle. Toni znovu velmi rychle naznačí, že chce kopnout do míče. Zase srazím nohy k sobě. Nepovede se mu to. Ostatní se blíží, v mžiku budou u nás. „Vydrž, Pešku, už jdeme!“ houkne Camuñas. Jenže taky se sem ženou naši protihráči. „Do toho, Toni, na něj!“ povykuje Marilyn, naše kapitánka. Musím něco podniknout, jinak bude pozdě. Napřáhnu pravou nohu k míči. A právě tohle, tenhle pohyb, všechno změní. Během ani ne jedné vteřiny. Toni ze mě nespustí oči, ale využije mého pohybu a postrčí nártem míč. Byl to bleskurychlý dotek s balonem, skoro nemožný… a to se ani nedíval! Sklopím hlavu a bojím se nejhoršího: vidím pod sebou míč, jak mi prochází mezi nohama. Je to jako ve zpomaleném záběru. „Nééééééééé!“ zavřeštím. Jenže je pozdě. Už nic nezmůžu. Toni mi nasadil jesle. „Já ti to říkal, chytráku,“ utrousí, strčí do mě a běží dál. Stojím jako tvrdé Y a nevím, co si počít. 12
Toni s míčem vběhne do jídelního vozu. Sotva se stihnu otočit. Během chvilky jsou u mě ostatní, zvednu ruce, aby mě nesmetli k zemi. „Bacháááá,“ zaječím. Ale všichni se řítí jako splašení a nedokážou zastavit. Tomeo do mě narazí, a do Tomea narazí Bobek. A do Bobka Anita. A pak všichni ostatní. Skácíme se na zem. „Áááááááá,“ křičím. Ze země, zpod hromady těl, vidím, jak Toni ladně vykopává balon od dveří vagonu. Míč letí, letí, letí… A padá přímo na barový pult… u kterého právě v ten moment stojí Alice s Filipem, naši trenéři, a popíjejí kávu. Filip polekaně vyjekne. „Ale co to…?!“ Balon spadne na jejich šálky s kávou. BUM! Tekutina vystříkne a pocáká je od hlavy k patě. Alice se celá mokrá a nakvašená otočí na podpatku ke dveřím vagonu. „Kdo to byl?“ zavrčí rozzlobeně, zatímco si papírovými ubrousky otírá tričko. Potom zvýší hlas a zopakuje otázku. „Jakého potřeštěnce napadlo hrát tady ve vlaku fotbal?“ Její zrak padne na Toniho. 13
Ten se snaží dělat jakoby nic. Tváří se jako neviňátko. Usmívá se. Potom polkne, ukáže na mě a vyhrkne: „To byl Peškův nápad!“
14
Alice nám všem za trest uložila udělat tisíc kliků. „Ale to je nehoráznost!“ protestoval Camuñas. „Tisíc kliků?“ zopakoval Tomeo, jako by nevěřil svým uším. „Já jsem nic neudělala!“ bránila se Anita. „Všichni jste běhali po vlaku za balonem,“ opáčila Alice. „Do prvního ligového zápasu musíte udělat tisíc kliků, a kdo je neudělá, nebude hrát.“ „Ale to není fér, byl to Peškův nápad,“ žaloval znovu Toni. 15
„Ale ty hrnky s kafem jsi shodil ty,“ nedal jsem se. Pořád jsem ležel rozmáčknutý pod haldou spoluhráčů. „Mohli byste ze mě slézt, prosím?“ „Jste tým,“ trvala na svém Alice. „Všichni dostanete stejný trest.“ „Výborně řečeno,“ souhlasil Filip a úkosem se na ni podíval. „Ale není to trochu moc?“ „Je to strašně moc,“ přizvukovala Marilyn. „Nemohlo by to být třeba deset kliků?“ navrhl Bobek. „Řekla jsem tisíc, tak tisíc,“ uzavřela naše trenérka. „Na to jste měli myslet, než jste se tak rozdivočili!“
Potom se k nám Alice i Filip otočili zády a omluvili se číšníkovi, který mezitím otřel bar a připravil jim novou kávu. Ufffffff. Tisíc kliků. Možná že hrát fotbal na jednu bránu v příměstském vlaku s odjezdem ve čtvrt na jedenáct nebyl zas tak dobrý nápad. Potom co jsme od Alice všichni dostali trest, jsme vystoupili z vlaku a konečně dorazili na nový stadion. Byl ohromný. Na slavnostní otevření přišla spousta lidí, dospělých i dětí, a tísnili se kolem hrací plochy.
Nové hřiště v Los Justos bylo největší v celém kraji. Nebo minimálně největší ze všech školních hřišť, které jsem kdy viděl. Trávník byl přírodní, čerstvě zastřižený a dokonalý. Po obou stranách velikánské tribuny. Bílé lavičky s přístřeškem se blýskaly na slunci. Všechno tu bylo jako ze škatulky. Nejvíc pozornosti ovšem přitahovala obří vlajka v rohu hřiště. Na vysokém stožáru tu totiž vlál pirátský prapor. Černý, s bílou lebkou a dvěma zkříženými meči. Třepotal se ve větru. Byla to zvláštní vlajka, nikdy jsem takovou neviděl. Z hrubší látky než normální vlajky. Popravdě vypadala fakt působivě. Vidět nad školním fotbalovým hřištěm pirátský prapor není úplně obvyklé. Ačkoli tohle nebyla žádná obyčejná škola. Abych byl upřímný, ani to vlastně nebyla škola. Byla to polepšovna. Ústav pro mládež zvaný Los Justos. Něco jako vězení pro mladistvé. Otevřeli ho letos v létě, navzdory odporu místních obyvatel. Nikdo nechtěl bydlet v blízkosti party mladistvých delikventů. Ale jak prohlásil můj táta: „Někde to vybudovat museli.“ Můj táta se jmenuje Emilio a dělá v našem městečku strážníka. 18
„A navíc to nejsou delikventi, jsou to kluci a holky, co udělali chybu a mají právo se polepšit,“ dodal. Otevření polepšovny Los Justos vyvolalo různé debaty. Na jedné straně mnoho lidí z okolních městeček demonstrovalo za to, aby nápravné zařízení přesunuli někam jinam. Ale pak na protest dorazili další lidi, kteří zase považovali za hanebnost, že někdo chce zavírat děti do vězení. „Taková ostuda,“ zhodnotila to moje máma. „Prosím tě, Juano, je to ústav pro mládež,“ vysvětloval táta. „Ty si tomu říkej, jak chceš, prostě je to kriminál,“ nenechala se odbýt ona. Postupně sem umístili mladé lidi mezi čtrnácti a osmnácti lety z celého Španělska. Celkem jich tu žilo devadesát osm. A nakonec otevřeli i tuhle část polepšovny zvanou sektor Z. Nevím, proč ji tak pojmenovali. Bylo to speciální oddělení pro mladší děti, pro holky a kluky do čtrnácti let. Podle zákona se děti do čtrnácti let zavírat nesmějí, jen ve zcela výjimečných případech, když se nebezpečných činů dopouštějí opakovaně, takže není zbytí. V takové situaci vydá soud zvláštní nařízení a na nějakou dobu je můžou do polepšovny zavřít. V celém Španělsku bylo takových dětí jen deset. A teď žily přímo tady. V sousedním městě. V Los Justos. Marilyn ukázala na třepotající se pirátskou vlajku a pronesla: 19
„Chybí tam kosti.“ „To je fakt,“ potvrdila Anita, největší šprtka z našeho týmu. „Na opravdických pirátských vlajkách je lebka a dva zkřížené hnáty. Ale už v sedmnáctém století žili piráti, jako třeba Jack Rackham, kteří kosti vyměnili za dva meče.“ „To fakt víš vždycky všechno, ty chytrá?“ zeptal se Toni. „Vždycky ne,“ opáčila Anita, „ale většinou jo. Což se o tobě ani zdaleka říct nedá.“ „Tak hele, já toho možná hodně nevím,“ frkl Toni, „ale jedno vím naprosto jistě: hned teď ti natáhnu takovou, že uvidíš hvězdičky, a potom si povíme.“ 20
„Jen si to zkus.“ „Taky že zkusím.“ Toni a Anita se postavili naproti sobě a zdálo se, že opravdu dojde na pěsti. „No tak, nechte toho, neperte se, to nemá cenu,“ vložila se mezi ně Helena. „Jsme tým a násilí nikdy nic nevyřeší…“ V tu chvíli nás vylekal cizí hlas. „Blbost! Násilí je nejlepší řešení!“ Všichni jsme se naráz otočili. Stál tam pihatý kluk s úplně nakrátko zastřiženými vlasy a vzpurně si nás prohlížel. 21
Žvýkal žvýkačku a šklebil se. „Vy jste ty tupouni ze Soto Alta?“ zeptal se. „Jo, to jsme my,“ odpověděl Tomeo. „Teda, chci říct, že jsme ze Soto Alta, ne že jsme tupouni.“ Kluk se rozesmál a vrazil Tomeovi záhlavec. „No vida, tenhle tlustoprd je i vtipnej,“ utrousil. „Hele, tos přehnal. Těmhle můžu facky a pohlavky dávat jenom já,“ ozval se Toni. „A já nejsem tlustoprd,“ bránil se Tomeo. Kluk probodl pohledem Toniho. Upřeně na něj civěl a nepřestával žvýkat. „Tak hele, chlapečku, já jsem tady zavřenej, protože jsem spáchal víc jak dvacet trestnejch činů, krádeže, napadení a rvačky. Založil jsem partu nezletilejch zlodějů. Utekl jsem z osmi pasťáků. Pronikl jsem na zakázaný místa, kam ty nikdy ani nestrčíš nos. Takže pokud budu tady tlouštíkovi chtít jednu vrazit, tak mu ji vrazím. Kapiš?“ Toni zavřel pusu a už ani nepípl. Snad poprvé mi připadalo, že se bojí. „Za mě v pohodě,“ špitl Tomeo. „Vždyť vlastně o nic nejde.“ „To bych řek,“ kývl ten pihatý. A vlepil Tomeovi další záhlavec. Tomeo se mu ani nepokusil uhnout.
22