Luděk Marks Po hadí kůži
Brno
2017
Luděk Marks Host ReX 21
Po hadí kůži
© Luděk Marks, 2017 Doslov © Martin Machovec, 2017 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-7577-095-0
Připsáno Jiřímu Wolfovi
Delirium tristitiae zima 1984 In memoriam E. B.
I. Jsa rozpoložen pitím zdejším já utíkám se k předsudkům že možno vyhnouti se loužím a verše složit k odpadkům mé statky k cizím ostatkům jen položit a vše by hravě v mé srovnalo se duté hlavě (proč čelit nutným pohlavkům) proč světu padat k podpatkům proč unáhlen a nehotový se vrhat koním před podkovy proč nebýt symbol úpadku
11
II. Proč unaven se plížit rovy a myslet letmo na návrat proč nénie mi syčej sovy když smrti kundu lížu rád já podnapilý psychopat co vidí jak mu tyto chvíle jak děti v mozku rozpustile kříž vytetujou akorát (proč na soud boží spoléhat) tak proč se celý život zvedat na gilotině ostří hledat proč nebýt týrán nemít hlad
12
III. Za život vděčím černým múzám před nimiž jsem se v Karlíně já skryl a zjistil ke všem hrůzám že nejsou tomu na vině proč verše hledám ve špíně to zjistiv vyběhl jsem z domu (co tohle zas je u sta hromů) to mrtví křičí z Vítkova že řetězy mi uková můj odpor ke vší povrchnosti i u chudých i u vrchnosti tak běžím dál bez domova
13
IV. Proč dnes jsem zvolil cestu snadnou až symbol budí na pohled do smrti věčné budu chřadnout že hlupák já jsem na to vzhléd tam v místech kde jen praskal led jak rozlíbané růže z poutí se vánoční stromečky kroutí pod žárem rudých plamenů tak matně si jen vzpomenu že není tomu ještě dlouho kdy znásilňoval jsem se touhou být idolem všech křesťanů
14
V. Ten pán co živil oheň dravý si cigaretu zapálil mně povědomé jeho mravy bych hrobníkovi přisoudil a nad oběma asi blil když vím že prvý jenom stromy a stejným gestem bez pohromy ten druhý jen tak lopatou mě v materii zemitou všanc uloží všem různým plísním a jedno mu proč tolik trýzním pro věčnost sotva začatou
15
VI. To minul jsem jak důvod vzniku bych rozpomněl se pečlivě co chtěl jsem v dnešním otazníku snad hlídat pěnu na pivě jež chlemtám denně horlivě ne! povinen jsem napříč splínu zas shánět solnou kyselinu bych nemusel jak technokrat do hlavy svý si průjmy srát neb ucpaný mám záchod děsně ten v kterém hnětu svoje básně až dech popadám častokrát
16
VII. Jen rozlepím si ráno oči a z okna na mne kýchne den už v zádech slyším kroky něčí a vím že není to jen sen vždyť vodovod je utažen tak v éterickém stihomamu zas jako včera letím z domu přes park v němž hejno havraní ve mně vidí svou snídani když utichne rej netopýří zas hlavně z oken na mě míří (no není to snad k zesrání?)
17
VIII. Čas pokročil já vydechl si jak po honu zvěř leckterá jdu po ledovém sněhu bosý do Strahovského kláštera kde opustí mne příšera mé vynucené přítomnosti co v pokrokové současnosti je trpaslíkem na skalce neb jako jiné kopance — tam v Památníku písemnictví já masturbuju nad dědictvím jež opakem je kadence
18
IX. Noc jazykem mi líže rány sen budí spící výčitky a podpaluje slavobrány jež vystavěl jsem polibky i přes veškeré námitky mé dosavadní zkušenosti to věru je mi tuze k zlosti že vtělená jsem dobrota a v tomto směru měkkota je konec všemu odříkání a postel skáče do svítání když obelhávám varlata
19
X. Mráz ve vousech mi kreslí mlékem ty nejhnusnější obludy vím co je dobrým zimním lékem jdu domů přes tři hospody kde v teple pivní pohody tu jak Orfeus v říši stínů své žalmy krkám do komínů bych svojí milé zprávu dal kde fernet mě dnes udolal a kde ji čekám v plné kráse však ona za mnou přijde zase sám bych se stěží doloudal
20