Issuu

Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.

↑

Víc, výš, blíž

Peter Bednár

Brno 2026

↑

Text, sketches and illustrations © Peter Bednár, 2026 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2026 ISBN 978-80-275-2271-2

Úvod

Víc, výš, blíž

Část I: Jak vzniklo město 22 43 60 73 90 106

Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3 Kapitola 4 Kapitola 5 Kapitola 6

Město základ státu Město jako továrna i zahrada Město na kolech Město bez města Město stáří Město budoucnosti

Část II: Návod k městu 116 128 138 157 171 178 188 200

Kapitola 7 Kapitola 8 Kapitola 9 Kapitola 10 Kapitola 11 Kapitola 12 Kapitola 13 Kapitola 14

Základní stavební jednotka Recept na dobrou ulici Zeleň! Zeleň? Pravidla prostoru Za nákupy Jen houšť! Chaos podle plánu Politika půdy

Část III: Krize bydlení 214 227 245 257 264

Kapitola 15 Kapitola 16 Kapitola 17 Kapitola 18 Kapitola 19

Problém všech problémů Čekání na mrchožrouty Obecní mrakodrapy Luxus v barabizně Nejlepší plán

Část IV: Doprava a časoprostor 282 300 330 344 356 364 376

Kapitola 20 Kapitola 21 Kapitola 22 Kapitola 23 Kapitola 24 Kapitola 25 Kapitola 26

Kouzlo plochy Když auto spí Dveře se zavírají Nádraží v poli Pozor, chodci Cyklisto, sesedni z kola Město pragmatických vzdáleností

391

Závěr

Energie místa

410 436

Poznámky Použitá literatura

Obsah

Víc, výš, blíž Můj oblíbený obrázek ukazuje letecký pohled na polární výzkum nou stanici. Věčně zmrzlá pláň, mrazivé teploty a několik desítek obyvatel. Pro jejich pobyt musí existovat pádný důvod, dobrovolně by v takových podmínkách nikdo čas netrávil. Vědce a jejich personál sem přivedla práce: výzkum a související činnosti. K tomu potřebují několik typů budov. Místo, kde práce probíhá, místo pro jídlo a zázemí, sklady a bydlení. A také spojení se zbytkem světa, v tomto případě leteckou dráhu na okraji vesničky. Stanice zároveň ukazuje, že sídla nejsou jen funkční. Uspořádání domů není náhodné. Ubikace stojí v půlkruhu okolo společné bu dovy s laboratořemi a kantýnou a dohromady vytvářejí jednoduché náměstí. Stejné ubytovací budky naznačují, že obyvatelé jsou si v těchto podmínkách plus minus rovni, nikdo nemá palác a nikdo ne bydlí u záchodů. Z každé obývací buňky je výhled na náměstí, z okna je vidět, kdo jde zrovna kolem — v hrozné zimě nejspíš velmi rychle. Společná budova na rovné hraně náměstí je středobod, každý to do ní má podobně blízko a i na této krátké cestě je možné jít s kolegy, nebo je aspoň na dálku pozdravit či se některým vyhnout. Náměstí nemá žádný konkrétní účel. Ale když se někdo vítá nebo loučí, dělá se společná fotka, něco se slaví nebo jen vysvitne slunce, lidé se nejspíš sejdou právě tady. Polární stanice je protoměsto. Má účel, zázemí, stavby, symbo lické náměstí, formu, a hlavně vědomí, že praktické i nemateriální funkce je důležité nějak uspořádat, protože chaos a zbytečné cesty jsou v extrémních podmínkách věčného mrazu nebezpečným plýtvá ním. Symbolické a příjemné ale není na úkor praktického a nutného. Společně těmto lidem přinášejí důvod k pobytu a relativní spokoje nosti, i když je venku minus 48 stupňů. Stanice také ilustruje, že města nevznikají náhodně a nevysvět litelně. Tvoří je tři P: příroda, práce a pravidla. Příroda je jasná. Terén, klimatické podmínky a blízkost vody dá vají městu základní parametry a plochu k rozvoji. Města nevzniknou kdekoliv, vzniknou v místech zhodnocení lokálních zdrojů a jejich napojení na širší síť regionu a dalších měst. Typicky u řek, na pobřeží nebo na křížení už hotových cest. Město v kopcovitém terénu bude uspořádáno jinak než na rovině. V horkém podnebí dává smysl stavět budovy co nejblíž u sebe, aby na sebe stínily, zatímco v chladných podmínkách je naopak lepší poskytnout jim trochu prostoru a z mála slunce získat co nejvíc energie. Příroda určí, kam je vhodné město umístit, ovšem až práce mu dává smysl existence. Města nejsou samostatnými jednotkami, ale

Město každé velikosti je reakcí uzly v rozsáhlejší ekonomické, ekologické a sociální síti. Jejich pointa na okolní přírodní podmínky, plyne ze schopnosti na omezené ploše shromažďovat, zpracovávat místní pracovní a redistribuovat zdroje. Důvod, proč jsou obyvatelé spolu na malém příležitosti území, kde se musejí dělit o prostor a občas čekat ve frontě, je čistě a pravidla. Jejich určuje praktický. Města jsou díky koncentraci práce bohatší než ostatní kombinace vzhled, velikost, typy lidské krajiny a vysoce urbanizované společnosti mají vyšší ži funkčnost votní úroveň než ty méně urbanizované. Podle nobelisty Michaela i charakter.

Spence nedosáhla žádná země vysokých příjmů ani rychlého růstu bez výrazného zrychlení urbanizace. Ve městech navíc není jen ně jaká lepší práce, ale větší výběr z více různých prací. A po práci víc možností potkávat se s lidmi, které si určíme sami, a víc možností konzumace všeho možného: zboží, kultury, vzdělání, zdravotní péče i rekreace. Nikdo se do měst nestěhuje kvůli krásnému výhledu nebo parku. Koncentrace lidí, kteří se přistěhovali za prací, ale tyto měst ské výhody následně může vytvořit. Příroda dává městu možnosti, práce mu dává smysl, velikost a tvar. Obě tato P jsou z velké části mimo naši kontrolu, ani koncen trace práce se dlouhodobě nedá nařídit, i když se o to lidé v historii mnohokrát pokoušeli. Třetí P, pravidla, je ale čistě v naší režii. Pra vidla určují, co se kde smí postavit, jak široká bude ulice, co bude mezi domy, kdo se tam dostane a jak to bude vypadat. Pravidla rozhodnou, jaké město získáme. A na pravidlech záleží. Stav urbanizace, tedy kde jaké budovy stojí, za jakých podmínek vznikají a jaké mezi sebou vytvářejí vztahy, zásadně rozhoduje o lidském zdraví, kvalitě a délce života, pracov ních příležitostech, příjmech, spotřebě energií, přístupu ke vzdělání,

Úvod

rekreaci a zeleni i o nabídce a cenách zboží a služeb. Dobré a kva litní město se vyplatí. Stavebnictví a služby související s nemo vitostmi tvoří 13—15 procent světového HDP.1 Nemovitosti, které jsou na urbánním plánování závislé, dosáhly v roce 2025 celosvětové hodnoty 393 bilionů dolarů.2 Celý globální akciový trh má pro srovnání kapitalizaci 151,9 bilionu.3 Všechno zlato planety, to vytěžené i to pod zemí, má jen desetinu ceny všech světových budov a pozemků.4 To, co architektura navrhuje a urbanismus organizuje, je největší kate gorie ekonomické hodnoty, kterou lidstvo vytvořilo. Peníze ale nejsou ten hlavní důvod, proč na dobře uspořádané urbanizaci záleží. Kvalitu prostředí poznáme dřív, než ji stihneme pojmenovat. Do některých ulic se vracíme, jiným se vyhýbáme a vět šinou neumíme říct proč přesně. Identické budovy mohou působit vlídně a přátelsky, nebo chladně a nebezpečně jen podle toho, jak jsou rozmístěné. Stromořadí je samozřejmé, dokud ho někdo ne vykácí, a úzký špinavý chodník je tak běžný, že nikoho ani nena padne uvažovat o jeho rozšíření. Miliony lidí ročně platí za to, aby se po městech mohly projít, a zároveň by ostře nesouhlasily, kdyby podobné podmínky k chůzi mohly vzniknout v jejich městech. Nikdo se přitom nechodí dívat na dálniční sjezd a zblízka na sloup s billboar dem. Dobré prostředí se nedá vyčíslit v tabulce, přestože jeho vytvo ření něco stálo a jeho absence něco stojí každý den. Dobré prostředí je jako dobré zdraví. Dokud ho máme, nevnímáme ho. Všimneme si ho, až když o něj přijdeme. Urbanizace se navíc vyplácí těm, kdo začali brzy. Země, které měly v roce 1500 největší podíl obyvatel žijících ve městech, jsou dodnes bohatší než ty ostatní. Deset největších českých měst tvoří 0,2 procenta všech obcí a rozlohou zabírá necelé procento republiky. Žije v nich jen každý třetí až čtvrtý obyvatel, ale vytvoří se v nich 78 procent hospodářství celé země. Jejich osud je tak důležitý i pro ty, kteří ve městech nežijí a ani to neplánují. Úspěch i úpadek měst se projeví i prosperitou nebo úpadkem regionů okolo nich. Města jsou zároveň, ačkoliv to tak na první pohled nemusí pů sobit, nejekologičtějším typem osídlení. Vysoká hustota šetří kra jinu a zdroje tím, že koncentruje funkce a lidi do výšky, místo aby se rozptýlili do šířky. Obyvatel velkého města má navzdory vyšším příjmům a spotřebě typicky nižší uhlíkovou stopu, než je celostátní průměr, protože bydlí na menší ploše a většinu cest je možné usku tečnit veřejnou dopravou. Největším zdrojem českých emisí uhlíku je stavebnictví, provoz budov, výroba energie a doprava. To vše je přímo ovlivněné plánováním měst. Klimatologové, ekonomové i urbanisté se proto vzácně shodují: kompaktnější města znamenají lepší životní příležitosti, silnější hospodářství a zdravější krajinu. Pro stát, pro klima i pro peněženku udělá nejvíc vaše adresa.

Pokud tomu Česko nepůjde naproti, zadělává si na problém. Špatně nastavená pravidla totiž neovlivní jen makroekonomické ukazatele, klimatické bilance nebo fasádu domu, kterému kvůli nějaké povinné kombinaci odstupů, požární bezpečnosti, oslunění a podzemní garáže nelze navrhnout hezké nároží. Ovlivní a ovlivňují životy všech. Současná pravidla mají za následek nedostatečnou nabídku bydlení, které tím pádem zdražuje, což vytlačuje z měst celé věkové i profesní skupiny, ovšem pracovní, studijní nebo nákupní pří ležitosti se s nimi nepřesunou. Kdo na život v místě prosperity nedo sáhne, musí akceptovat horší podmínky, služby a pracovní příležitosti či komplikovaně dojíždět. Následkem drahého bydlení a dojíždění lidé přicházejí o čas, peníze nebo chuť zakládat rodinu. Firmy ztrácejí přístup k lidem a celé Česko atraktivitu pro cílenější investice. Rozdíl mezi prosperujícími a upadajícími městy a obcemi se promítá do po litiky, kde živí frustraci. Plánování je ve veřejné debatě minoritní téma, mnoho českých problémů přitom má urbanistický základ: věci jsou doslova jinde, než kde by dávalo smysl, mohly by tam být, ale z velmi nepraktických nebo zastaralých důvodů tam být nesmí, i když by je tam někdo po stavil rád. Urbanizace ale nezmizí, jen se přesune do podob a rozlohy, jež nikdo neplánoval: do dražšího bydlení, ještě delšího dojíždění a rozlézání staveb do krajiny, která se následně mění rychleji, než stíháme reagovat. Města nějak porostou tak jako tak. Otázka zní, jestli porostou dobře. V Česku dnes dobrému růstu stojí v cestě mnohé, od nedostatku bytů po plánovací systém, který kompaktní rozvoj spíš blokuje, než umožňuje. Po celé zemi vznikají kvalitní jednotlivé budovy a frag menty úspěchu. Rutinně z nich vytvářet souvislá prostředí se nedaří.

Takový výčet problémů a výzev může znít pesimisticky. Kde a jak vlastně začít? Urbanismus má naštěstí tu výhodu, že jeho úspěchy stojí na ulici a dá se jimi projít, vyfotit si je a změřit. Dobrá metoda pro tuto knihu i vaše město může být ta, že si najdeme prostředí, které — podle zájmu vyjádřeného cenami bytů, počty turistů a kon centrací té nejlépe placené práce — zjevně funguje, a zpětně se podíváme, jaké jsou v něm budovy, jaké mají mezi sebou vztahy, jak jsou vysoké a jak daleko jsou od sebe. Všechny tyto parametry kvalitních míst je totiž možné zopakovat i jinde, ale možná v tom jen něco brání. První krok tak spočívá v předpokladu, že prostředí na levém ob rázku — na tom se doufám všichni shodneme — je lepší než prostředí na pravém obrázku.

Úvod

Výběr mezi těmito prostředími Neznamená to, že prostředí na pravém obrázku se musí zakázat je snadný, atraktivita ulice a to na levém nařídit. To není nutné ani praktické. Ale pro začátek je na levém obrázku dobré vědět, že snílci i pesimisté by ocenili, kdyby místa, kde žijeme je univerzálně a ve kterých se pohybujeme, přebírala co nejvíc prvků ulice a pro srozumitelná. Ale po sečtení středí z levého obrázku a méně z toho pravého. všech požadavků Na prvním příkladu nejsou hezké jen architektura a fasády jed dnešních obyvatel notlivých staveb nebo uklizené prostředí. Kombinace všech budov na dopravní režim, a prostor mezi nimi vytváří malebnou, různorodou a příjemnou ulici zeleň a soukromí nevyhnutelně s praktickými místy, kde se dá trávit čas. Je to obyčejnost s drob dostaneme nými kvalitami, nasčítanými do hodnotného celku. Ty kvality jsou prostředí z pravého tak samozřejmé, že je zvláštní je takto jednotlivě popisovat. Možná obrázku, i když je kritizované za zmíním jednu, která zjevná být nemusí: bezpečnost. ošklivost a selhání.

Při chůzi prostředím na levém obrázku se přinejhorším může stát, že uvidíme divného člověka na něco čůrat. Velmi nepříjemné! Na druhou stranu, pokud ale při chůzi druhým prostředím po tkáme divného člověka a on bude jen na něco čůrat, nejspíš si zhlu boka oddechneme. Odvrácený pohled od veřejného močení je totiž asi ta nejsrdečnější lidská interakce, která na nás tady čeká. Prostředí z pravého obrázku je dokonale zaměnitelné, bez ohledu na lokální kulturu nebo klima. Věci jsou nové, ale chladné, vesměs drahé, ale zároveň neudržované a rozbité. Chybí návaznosti pro pěší a místa, kam by ti pěší chodili. Velké plochy zeleně, mnohem roz lehlejší než na prvním obrázku, nemají žádnou ekologickou ani poby tovou hodnotu. Obří silniční infrastruktura, kterou je absence všeho ostatního v tomto prostředí obhajována, přitom selhává i v tom, co má sama dělat: místo rychlé dopravy vytváří větší zácpy a frustraci.

Vše splňuje parametry oficiálně posvěcené bezpečnosti a hygieny, ale bezpečně ani hygienicky to rozhodně nepůsobí. Všudypřítomnost takového prostředí a relativní rarita toho prv ního vede k tomu, že profese spojené se stavěním, od architektů po politiky, upadají v podezření a stávají se terčem zloby. Hezké ulice lemované domy jsou tak nezpochybnitelně a srozumitelně správné, že někdo a něco musí jejich vzniku aktivně bránit: hamižnost, ko rupce nebo chybějící hodnoty. Nic z toho to však není. Na vině jsou špatná pravidla pro vznik a umisťování staveb do prostoru. Tato přísná, ale často škodlivá pravidla přitom nevznikla omy lem, z chamtivosti ani zlomyslnosti. Většina věcí, které ve městech chceme — kapacitní silnice a rychlá doprava, levné parkování, co nejvíc zeleně, co nejméně změn, co největší bezpečí, co nejméně davů, co nejtišší okolí a co nejvíc osobní plochy —, neplánovaně, ale nevyhnutelně vede k prostředí, které je dokonale zaměnitelné s okrajem kteréhokoliv města na planetě. K prostředí z pravého obrázku. Přednosti z levého obrázku přitom nejsou otázkou vkusu, zdobe ných nebo strohých fasád ani nostalgie po starém. Je to kombinace budov a prostorů mezi nimi, řád s možností odchylek s drobnými kva litami pro praktický a pohodlný život. Tato místa vypadají obyčejně, až přirozeně. Přestože tvoří hlavní pozadí reklam a filmů, zabírají jen jednotky procent českých městských ploch. Jsou to centra, kam se jezdí spíše o víkendu na výlet, ne prostředí, kterým se chodí denně do práce, do obchodu nebo domů. Debatě o nápravě navíc nepomáhá podezíravost vůči stavění. Velké byty budou pro cizince, malé byty jsou noclehárna pro zou falé a všechny nakonec skoupí spekulanti. Ceny bydlení rozhodně musí jít dolů, ale cena bytu, který jsme právě koupili, naopak musí stále růst. Levně postavená budova je developerský podfuk, drahá budova gentrifikační pozlátko. Historizující architektura je konzerva tivní fasádismus, současná architektura nekontextuální experiment. Bez ohledu na záměr, architekturu a materiály je každá nová stavba vyhodnocena jako další ošklivý panelák, ovšem jakmile dojde na do plnění těch stávajících, najednou se musí chránit jejich nedoceněná a nepochopená hodnota. Zkrátka, bydlení určitě musí být víc, ale rozhodně ne u nás, tady už je plno. A samozřejmě, že chce každý oddělené cyklopruhy, ale nesmí kvůli nim zmizet ani jedno místo k parkování. Dalo by se tak pokračovat ještě dlouho. Tato kniha bere podobné obavy vážně, skoro každá obsahuje zrnko legitimní starosti. Jen kvůli nim dohromady nejde nic postavit. O bydlení, dopravě, parkování, památkách i klimatu se v Česku debatuje hodně a hlasitě. Debatuje se o nich ale odděleně, jako by spolu přímo nesouvisely. Z pohledu městského plánování

Úvod

a architektury to však jsou spojené nádoby. Parkovací normy rozho dují o ceně bytů, územní plán o délce dojíždění, dojíždění o emisích i rodinných rozpočtech. Urbanismus je disciplína, jež tyto souvislosti umí popsat jako celek. A to je perspektiva, kterou nabízí tato kniha: nejedná se o katalog krásných staveb nebo doporučení, jak co na vrhovat, ale o popis některých pravidel a mechanismů rozhodujících o tom, co se vůbec postavit smí, proč věci působí rozbitě, jak to dělat jinak, čím tyto snahy vysvětlit a jak je co nejlépe obhájit.

Kniha má čtyři části. První popisuje vznik měst a souvislosti je jich rozvoje. Historický exkurz pomáhá vysvětlit materiální, tech nologické a kulturní podmínky, které určovaly, jak města rostla, jak vypadají a jaké okolnosti ovlivnily to, co na nich dnes považujeme za cenné. Zároveň ukazuje na síly opačné, které roli a existenci měst zpochybňovaly a volaly po jejich zásadním přepracování, často z velmi pochopitelných důvodů hygieny, zdraví a kvality života. Od druhé poloviny 19. století se města stala předmětem velkých plánů, jak docílit nápravy, a technologické inovace umožnily tyto plány skutečně naplňovat. Rozdělení funkcí a kult světla, vzduchu a automobilu proměnily nejen podobu měst, ale hlavně způsob, jak o nich přemýšlíme. Druhá část se vrací k otázce, co vlastně dělá město městem. Hustota, ulice, míchání funkcí a blízkost nejsou estetické preference, ale mechanismus, díky kterému města plní svou ekonomickou i spo lečenskou roli. Právě tento mechanismus současné plánování ztratilo ze zřetele a nahradilo ho souborem parametrů, které se snadno měří, ale s kvalitou města nesouvisí a často ji naopak zhoršují. Třetí část popisuje nejaktuálnější důsledek takového přístupu k plánování: krizi bydlení. Bytů je málo, jsou drahé a nová nabídka vzniká pomalu a složitě. Tento nedostatek není přírodní jev ani spik nutí developerů, ale logický výsledek pravidel, jež výstavbu omezují právě tam, kde je o bydlení největší zájem. Čtvrtá část se věnuje dopravě, která krizi bydlení znemožňuje řešit. Autocentrické plánování, parkovací normy a dálniční logika roz hodují o tom, kolik místa ve městě zbude na všechno ostatní. Dokud se města plánují především jako prostor pro průjezd a odstavení aut, kompaktní a dostupné bydlení v nich vznikat nemůže. Témata jsou přitom hluboce provázaná, a tak se některá z nich vrací napříč celou knihou. Dějiny měst prostupují všemi částmi, stejně jako specifika českého územního plánování a všudypřítomný autocentrismus. Není to nedopatření, je to i vlastnost měst: nic v nich nestojí samostatně.

Kniha se nezaměřuje pouze na dějiny, analýzu a kritiku urbanis tických přístupů. Navrhuje i cestu k lepším městům čili dosažitel nému bydlení, udržitelné dopravě i klimaticky udržitelnému stavění. Shrnout ji lze do takřka olympijského hesla: Víc, výš, blíž! Víc, protože na celém území Česka chybí věci, které mohou být poskytnuty jen pomocí upravených nebo nových staveb. Tyto stavby ale nejsou jen budovy s byty a prací blízko služeb a veřejné dopravy, stavbou je i zastávka, která skutečně stíní, cyklostezka, po které může bezpečně jet dítě, zelený pás podél silnice přívětivější pro pěší nebo nový park. Vyšší kvalitu a lepší ceny získáme jen tehdy, pokud bude výstavby vznikat dost v místech, kde je o ni zájem, a bude snazší experimentovat s jejími formami pro velmi praktické i velmi sentimentální účely. Výš, protože vyšší hustota osídlení, mimo jiné v budovách vyš ších, než jsou dnes, zvyšuje efektivitu výdajů a služeb a dovolí po nechat víc přírodní i zemědělské krajiny bez lidských zásahů. Zároveň není nutné, aby byl všude Hong Kong, úplně stačí Hradec Králové. Blíž, protože stojí-li budovy blízko sebe, vytvářejí mezi sebou vztahy hodnotné pro ty, kteří v nich bydlí, i pro ty, kteří se pohybují okolo. Hrana z domů je zásadní pro podobu ulic, parků a náměstí i pro celkovou plochu, kterou město zabere. A kromě všech úspor peněz a energií jsou kompaktnější místa většinou i malebnější než ta nekompaktní. A je v nich stín. Intenzifikace, dostavba a zahušťování přitom neznamenají slumy v Manile ani osamělé věžáky. Znamenají hustotu, jakou má cent rum Brna, Vídně či Paříže, rakouský venkov, malá nizozemská města nebo místa, která všeobecně hodnotíme jako zajímavá, funkční a praktická, někdy i přesně ta, kam se dnes jezdí obdivovat, jak se to má dělat správně. Principy nejsou nové a je to tak dobře, protože v urbanismu je na rozdíl od architektury lepší příliš neexperimento vat, ale replikovat to, co se osvědčilo někde jinde. Jinými slovy, jde o principy úspěšných měst. Žádné město totiž není dokonalé a i ta nejlepší fungují v režimu věčných oprav, uzavírek, změn a drobných neschopností. Ani současný typ rozvoje v Česku není přirozený a daný. Je to produkt automobilů, masové spotřeby, nezdravého vztahu ke krajině a špatných představ o správném bydlení. Řešení nespočívá v tom, že by se každá obec měla snažit být co největším městem, jinak za nikne. V současnosti však vzniká hlavně těžko pojmenovatelná kra jina na pomezí venkova a města, plná skladů, domů a neužitečných ploch asfaltu a náletové zeleně mezi nimi. Místo ní by mělo existovat víc venkova i víc města. Ne rozpliznutý, do detailu naplánovaný, ale zároveň chaotický a nákladný zábor krajiny, který není ani jedním, ani druhým.

Úvod

Tato kniha není akademický text, ale obhajoba nutných změn, jež nejen pomohou lépe čelit společenským a klimatickým výzvám, ale přímo zvyšují kvalitu života, pestrost nabídky a umožní lepší využití zdrojů. Tyto změny také nestačí vítat, jen když jsou virtuální a daleko, ale naopak i tehdy, když mají být třeba právě ve vašem městě, nebo rovnou ve vaší ulici. Kompaktnější a dostupnější města tak kromě knih potřebují hlavně širší politickou vůli — od daňových a rozvo jových pobídek přes hospodářskou strategii až po starost o vzhled lidské a přírodní krajiny. Porozumět tomu, jak města skutečně fungují, je ale nutný první dílek skládačky. Bez něj se dobrá vůle promění v další vrstvu dobře míněných, ale mylných pravidel.

Část I.

Jak vzniklO město

Město základ státu

Pokud chceme pochopit současnou podobu měst a jejich pro blémy, ať už krizi bydlení, nebo kolabující dopravu, nejprve je potřeba se podívat do minulosti. Nejde tu přitom ani tak o vývoj architektury nebo technologií, jako spíše o samotnou podstatu měst, k čemu jsou dobrá, v čem nenahraditelná a jak těchto kvalit dosáhnout. Jedním z hlavních a paradoxních problémů současných debat o urbanismu totiž je, že jsme na tyto kvality během 20. století pozapomenuli a města považujeme za samozřejmá — i se všemi potížemi a před sudky, které se s nimi pojí. Nejstarší města na světě mají napříč kontinenty řadu společných znaků. Nezávisle na sobě v nich stála hustá vícepodlažní zástavba tisíce let předtím, než se objevil první pluh. Skutečně zemědělská společnost, usazená na jednom místě a kultivující stále tutéž krajinu, mohla vzniknout až díky velkým úpravám terénu a po vybudování zavlažovacích kanálů. Tisíce pracovníků, které tyto kanály hloubily, si ale žádaly vysoký stupeň organizace a život velmi blízko stavenišť, tedy dostatečně velká a vyspělá města. Mimochodem, nejstarší za tím nalezená zaoraná brázda se nenašla v Egyptě ani v Mezopotámii, ale v Praze, v dnešní holešovické Plynární ulici. Je o tisíce let mladší než první zatím známá městská sídla. Město není bráno jako přirozené prostředí a kosterní pozůstatky prvních lidí jsou samozřejmě mnohem starší než první nálezy staveb. Avšak stáří nejstarších nalezených měst se s novými nálezy zvy šuje. Úplně nejstarší město, natož budova se sotva najde, protože archeologie nahrává kameni a pravděpodobná, ale těžko doložitelná dřevěná města bez terénních úprav zatím neobjeví ani pokročilé letecké snímkování. Mezi nejstarší známé stavby patří obří kruhové konstrukce z mamutích kostí. Jednu z nich na ruském nalezišti Kos těnki tvoří kosti nejméně 60 mamutů, má průměr 12,5 metru a je stará 25 tisíc let. Nejstarší zatím známá městská sídla jsou stará 11 tisíc let, to ještě mamuti stále žili. Města jsou přesto běžně odsuzována jako nepřirozená a ne vhodná místa k žití, neboť jejich obyvatelé se odcizili od půdy a šli za lepším. Ke vzniku měst ale zemědělství nebylo potřeba, i u těch nejranějších sídel byl podstatnější čilý obchod a poloha u velkých řek s rozmanitými ekosystémy, kde bylo možné potravu jednoduše posbírat a pochytat bez nutnosti trvalé kultivace.1 Města následně umožnila i vznik specializovaného zemědělství, ale často nejdřív za jiným účelem, než je jídlo. Například olivovníky a jejich oleje.

Hlavním důvodem, proč se tato tradiční plodina společné kolébky evropské, severoafrické a blízkovýchodní civilizace rozšířila, nebyla zálivka na salát, ale možnost lepšího vnitřního osvětlení, takže měš ťané nemuseli chodit spát se soumrakem.2 A protože města byla typicky za hradbami mnohem vyššími, než bylo technologicky možné dobýt, a uvnitř, za další zdí, se obvykle ještě nacházela citadela s vládci, neměly tyto zdi za úkol jen odradit případné nájezdníky, ale asi také držet obyvatele uvnitř před útěkem mimo dosah výběrčího daní. Daním sice vděčíme za civilizaci, ale ne všichni to ocení. Konzervativní nedůvěra k městům tak souvisí i s tím, že vzývaní lovci a sběrači se bez daní se všemi nevýhodami takového života obejdou, ale města ne. Na druhou stranu měšťané k ostatním zrovna moc sympatií nechovali. Otrok a zemědělec mají v prvním klínovém písmu stejný symbol.3 Město a venkov je rozhraní mnoha konfliktů, ale jejich osudy jsou propojené. Není třeba se spoléhat jen na interpretace archeologic kých nálezů, tento růst můžeme sledovat i na dobových fotografiích. Rapidně rostoucí Chicago, založené v roce 1837, se ve druhé polo vině 19. století se svými komíny, jatky, přeplněnými ulicemi a prvními mrakodrapy stávalo „městským“ ve stejné době, kdy se okolní krajina stávala „venkovskou“ a místo trávy a vlhovce červenokřídlého plodila pšenici, kukuřici a vepře. Jedna krajina bez druhé by neexistovala. Město a venkov se navzájem přetvářely a ani jedno z nich není „při rozené“ či „nepřirozené“, jak by se mohlo zdát. I nejidyličtější venkov vznikne až poté, co se původní krajina prokácí a zarovná. Urbanizace proto neurčuje jen podobu ulic a bloků, ale také vztah lidí ke krajině i trajektorii celé společnosti.

Relativně autonomní a svobodné město známé z evropských dějin zdaleka není samozřejmé. Není jediným ani ideálním mode lem rozvoje, nicméně vytvořilo unikátní prostor pro utváření práv, svobod a vynalézavosti a zároveň dalo vyniknout hlavnímu zdroji společenské prosperity: koncentraci lidí na jednom místě. Samotné pojmy jako občan či buržoazie mají městský původ a odkazují na his torickou roli — moderní terminologií řečeno — střední třídy, která mohla prospívat jedině ve městech, mimo pole i paláce. Evropská města se od svých protějšků z východu od počátků odlišovala svou autonomií vůči centrální vládě a horizontálně dělenou mocí mezi měšťany. Nešlo o to, že by každé evropské město bylo svobodné. I pokusy o demokratickou samosprávu často nevydržely dlouho, ať už se jednalo o Athény, Florencii, Berlín, nebo nesčetná jiná města, která skončila pod okupací nebo nadvládou tyranů. Šlo o to, že idea

Kapitola 1

Středověké rostlé město 500—1400

Renesanční město kompozic 1400—1600

Barokní město moci a logistiky 1600—1700

Průmyslové bloky rapidní urbanizace 1700—1900

Město minulého století 1900—2000

Racionální bloková síť antického města 1000 př. n. l. — 500 n. l.

města jako relativně autonomního společenství v Evropě nikdy zcela nezmizela. Předávala se jako inspirační štafeta z místa na místo a ze století do století: z antických polis do italských komun, odtud do hanzovních měst, později do Nizozemí, Anglie a mimo Evropu, dokud se tato sympatická představa nestala téměř univerzální. Vždy někde existovalo město, které ji zrovna ztělesňovalo, a vždy odtud mohla inspirovat další. Aristotelův „prostředkující prvek“, svobodní občané, vytvořil ve městech podhoubí pro specialisty, soudy, obchod a racionalitu. Díky schopnosti tyto struktury replikovat se evropské plánování stalo globálním standardem. Svatý Augustin, Petrarca, Leonardo, Dürer, Hus, Luther, Gutenberg, Kepler, Koperník, Shakespeare, Rembrandt, Mozart, Bach, Franklin, Einstein, Le Corbusier, Bob Dylan, Warhol nebo Madonna, vesměs lidé z neprivilegovaných skupin, kteří našli uplatnění ve městě, do nějž se sami nenarodili. Avšak samotná ge nialita nestačí, teprve instituce jako univerzity, dílny, tiskárny a kon takt s dalšími umožnily těmto talentovaným jedincům bez šlechtic kého původu realizovat svůj potenciál a skutečně měnit svět. Monumentální struktury civilizací na jiných kontinentech sice svědčily o architektonickém géniu, ale často skrývaly brutálnější režimy a víc vertikální kontroly než ty evropské. Velikost paláců a chrámů sloužila k dohledu nad masami levné pracovní síly, což paradoxně tlumilo potřebu inovovat stroje. V mnoha kulturách, včetně těch evropských, přitom nebyla svo boda dlouho vnímána jako pozitivní hodnota, ale spíše jako „svévol nost“ narušující ideál zbožnosti. Vynálezy a inovace nutně nevedly ke zlepšení hospodářské situace, vojenské dominanci nebo zvýšení kvality života — bez relativně svobodného městského prostředí za měřeného na trh a volné šíření myšlenek tyto objevy často postrádaly širší společenské využití. Čína tak vynalezla střelný prach, knihtisk, kompas i tavbu železa na uhlí, a přesto se tam neodehrála průmys lová revoluce, mingští císaři naopak od roku 1371 zakázali soukromé zámořské plavby pod trestem smrti. Svoboda, inovace a právo jsou plodem měst a zároveň se do nich i zpětně propisovaly a propisují. Evropské komuny měly proto i vlastní plochy určené pro veřejný život: náměstí s měšťanskými domy, trhem a katedrálou. Symbolem evropského ideálu se stalo otevřené prostranství, agora, forum, piazza, Platz, prostor ztělesňující veřej nou sféru. Kořeny tohoto modelu sahají k athénskému tyranu Peisistratovi ze 6. století před naším letopočtem, který novátorsky využil zda nění zemědělských importů pro stavbu veřejných statků, v tomto případě stavbu centra. Ze souboru vesnic proměnil Athény v město: vybudoval akvadukt, fontánu, chrámy, a především — všechny tyto

Kapitola 1

nové budovy stály ve shluku okolo centrálního, zhruba obdélníkového prostoru na místě několika křižovatek. V obrazových rekonstrukcích Agora nevypadá zrovna velkolepě, nové budovy náměstí sotva vymezují a zdá se, že tvar tohoto my tického prostoru tak nějak vyplynul z okolností a bez komplikovaného plánování. Působí jako centrum mnoha dnešních obcí s náměstím ro zetnutým silnicí na dva trojúhelníky. Právě „prázdná“ plocha mezi bu dovami ale získala symboliku, která přežila Athény i Athéňany. Prostor se postupně formalizoval přidáváním nových a větších budov, dokud nedosáhl vrcholu po obsazení a přestavbě Římany. Stav náměstí je dodnes měřítkem úspěchu města, i když nová náměstí fungují vý razně jinak než ta v mýtech. Pravidlo se také nesmí uplatnit na Agoru, která je dnes ve stavu přístupného archeologického naleziště. Evropský přístup k budování měst není vrozený, samozřejmý, automaticky oblíbený a nepřináší vždy jen pozitivní výsledky. Agora vznikla prakticky, na místě, kde se stejně shromažďovali lidé díky křížení cest. Ukázalo se to však jako dobré rozhodnutí a budoucí administrátoři jej začali zahrnovat do městských plánů. Pozdější modernistické totální plánování tuto jemnou strukturu vrstveného města a podobné prostory často chtělo jedním gestem trvale od stranit. I to je nakonec odkaz Athéňanů, kteří neměli problém ple nit a ničit celá města dalších Řeků, a především posouvat podobu vlastního města nečekaným a novým směrem. I původní pohnutka ke vzniku Agory, společné zdanění na stavbu veřejných statků, patří mezi kontroverzní a dříve nevídané kroky. Města se mění, někdo je plánuje a staví, jsou drahá a plná novot; naopak hodnoty jako svoboda a spravedlnost zůstávají zdánlivě nad časové, jejich spojení s konkrétním prostředím se snadno zapome nulo. Antické městské plánování proto zanechalo ještě jeden stejně důležitý a paradoxní odkaz. Je jím obdiv jednoduchého a morálně čistého venkova a jeho obyvatel propojených s půdou a přírodou, kteří jsou na rozdíl od kosmopolitního a neautentického města ob chodu a výroby těmi skutečně správnými občany. Tito občané si navíc mohou myslet, že se bez měst a jejich zdanění obejdou. Ideá lem tu není dokonalé město vznešených občanů, ale útěk od města a jeho chaotické různorodosti. Tato představa se bude v pozdějších staletích opakovaně vracet a nabývat na různé politické síle. Evropská města nicméně vytvořila specifickou společenskou strukturu, která společným zdaněním a individuální dravostí po stupně kultivovala vzdělání, racionalitu a inovace. Horizontální moc prostřednictvím specializovaného vzdělání, korporací a sdružení umožnila na malých dvorcích a vzorcích vyzkoušet demokratické po stupy, ochranu před panovnickou zvůlí a kultivaci řemeslné zručnosti. Bez měst a jejich vzdělaných, organizovaných občanů a specialistů

by nebyly možné vědecká ani průmyslová revoluce. Ty by neproběhly automaticky jen gravitací geniality jednotlivců; stály na smlouvách, šroubech, skle, sváření a obchodu, které mohly vzniknout jen v do statečně velkých, svobodných a zorganizovaných městech. A přesto, nebo právě proto se města stala i objektem kontroly, plánování a geometrické organizace. Předchozí optimistické shrnutí tisíců let nedává kompletní obrázek. Urbanismus se nevyvinul z bene volentních snů o lepších městech. Vykrystalizoval jako nástroj státní moci, metoda nastolení společenského řádu, hygieny a vojenského dohledu. Síť ulic nebyla vymyšlena proto, aby byla města krásná. Byla navržena proto, aby byla ovladatelná. Tato touha po kontrole ale paradoxně vytvořila často ještě živější prostředí. Zatímco Athény a Řím vyrůstaly organicky a své středy Agoru a Forum získaly až dodatečně, skutečná teorie urbanismu se zrodila z potřeby ovládnout prostor mimo rostlá a trochu chaotická města, kde taková ambice vznikla. Hippodamos z Milétu v 5. století před naším letopočtem použil původně egyptský plán pravoúhlých ulic, nutnost pro rovinatou krajinu okolo Nilu bez terénních prvků, které by přirozeně členily prostor. Import této geometrie placatosti do hor natého a ostrovního Řecka nebyl estetickým rozmarem, pravoúhlá mřížka umožnila i bez ohledu na terén přehledně organizovat vlast nictví půdy, danit obchodníky, efektivně rozmístit vojsko a město postavit extrémně rychle, podle plánu a často bez nutnosti vzdálené místo osobně navštívit. Plánování a zakládání měst se tak stalo aktem státnictví. Tento systém převzaly a zdokonalily další kultury, v největším rozsahu Římané. Římský vojenský tábor představoval další „prefabrikované“ město. Zeměměřiči postupovali s legiemi a kdekoliv od Sahary po Skotsko mohli téměř ihned vytyčit identickou síť ulic založenou na dvou osách, s náměstím na jejich křižovatce a obrannou zdí pro bezpečnost. Předvídatelnost a standardizace vytvořily efektivitu a moc. Mnohá dnešní velkoměsta jako Turín, Barcelona, Kolín nad Rýnem, Vídeň nebo Londýn stojí na těchto vojenských šablonách. Římský praktický urbanismus se stal odvětvím vojenské logistiky. Město sloužilo k ovládání provincie, standardizaci infrastruktury, a dokonce i k regulaci dopravy. Minimální šířka ulic, jednosměrky, zákazy vjezdů nebo pěší zóny mají původ právě v římském městě a hádky o jejich správnosti se tam vedly v podobné intenzitě jako dnes. Římské silnice následně sloužily jako dopravní páteř až do 17. století, často 1500 let bez údržby. Římská stabilita velkých otevřených měst postupně vymizela spolu s Římem, nutností se stalo investovat do stále větších a draž ších opevnění proti toku nových civilizací a na obranu proti dalším

Kapitola 1

Římanům. Raně středověká Evropa se balkanizací autorit vrátila k pomalému a skutečně organickému růstu mezi tím, co za zdmi opevnění zbylo, a nebylo toho příliš. Mezinárodní obchod a dovoz obilí nebo papíru zmizely, někdejší velká města po smrsknutí opět vyrůstala z trhů a křižovatek, finan covaná a živená produkty místního zemědělství, s gramotností sou středěnou v klášterech, kde se uchovávaly a pomalu katalogizovaly dokumenty. Křivé uličky a měkké linie, které dnes romantizujeme, nebyly hravou poezií, byla to nouzová úlitba topografii a nedostatku specializace, stavebního umu a zdrojů je narovnat. Římské budovy také nestrhávali nájezdníci, ještě častěji je obyvatelé rozebrali na stavební materiál. S rozpadem velké říše se vytrácela i schop nost a ambice plánování. To, co z něj zbylo, se soustředilo přede vším na opevnění a obranu, na hradby a brány, které vymezovaly stísněný, ale relativně bezpečný prostor uvnitř města od okolní nejistoty.

Plánování měst se začalo do Evropy vracet ve 13. století spolu s centralizací moci, bezpečnějším venkovem, objevením antických tradic z arabských knihoven a univerzální výměnou zkušeností. Vrá tila se i uliční síť, nejen díky opětovné četbě římských textů, ale také z nového pragmatického důvodu. V jihozápadní Francii se na obranu proti muslimskému Španělsku stavěly bastidy, asertivní středověký městský experiment znovuobjevené urbanistické geometrie. Vzni kaly jako implantáty, hotové městské skládačky zasazené do krajiny naráz, jednorázovým aktem vůle a plánu, jednalo se o spekulativní městské intervence na sporných hranicích nebo v místech zdrojů potřebných pro vysoké náklady centralizujících se států. Typický vzorec zahrnoval centrální tržní náměstí, často s arkádami, pravo úhlou uliční síť vycházející z náměstí, standardizované parcely pro osadníky a opevnění. Klíčové bylo lákání osadníků: nabízely se jim výhodné podmínky, osobní svoboda, daňové úlevy a jasně vymezené pozemky. Vždy šlo o kombinaci centrální moci, standardizovaného plánu a ekonomických pobídek: Přijďte do nového města, dostanete parcelu a práva. Urbanizace legitimitou, obranou a hospodářstvím má otisk i u nás. Středověká města zakládal profesionální lokátor, vybral správné místo a vymezil směr budoucích ulic, bloků a parcel. Královské hor nické město Jihlava, dále pak České Budějovice, Kolín nebo Písek byly takto založeny královskou listinou, s centrálními náměstími, pravidel nou pravoúhlou sítí ulic a jasnými ekonomickými účely těžby, výroby a dohledu nad obchodem.