Pavel Zajíc
román
© Pavel Zajíc, 2023
Cover art and illustrations © Tadeáš Polák, 2023
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2023
ISBN 978-80-275-1814-2
je vyprávění z dneška, jeho hrdinou je lékař a jeho milenka, která vinou osudu skončí v jeho rukou i jako pacientka. Zamilovaní musejí projít těžkými zkouškami. Obstojí mladý profesionál v konkurenci starších lékařů?
Bude mladá Eva i po operaci obličeje stále krásná a žádoucí?
To vše zahaleno v tajemnu ohledně financování celé instituce.
ANONYM: Román se zřejmě snaží rozvíjet literární mistrovství, a to především v oblasti vztahů a teskných emocí.
TVAR: Vážný román je herbalife života, útržky drobných prací, rukodělných i nadnárodních. Každý kus je raritou, konceptem je nepropojitelnost formou, neřkuli dějem. Výbor písní, příběhů, krátkých povídek, recenzí, anotací, úvah a esejí.
PRÁVO: Je to vše jen návod k tomu, jak nepsat sbírku básní?
Páté přes deváté jako cajtgajst. Je možné, že se jmenné rejstříky nakonec prolnou, co je fikce a co není? Je vše jenom fikce?
HOST: Každý přítel této knihy jí listuje jako kalendářem, shledává se částečně spokojeným po přečtení už jednoho kusu.
ANONYM: Za humny je narace, chyť si ji, ty nádivo.
Hlavní hrdina zmizel beze stopy, ba co hůře, ani se neobjevil, ba co hůře, nikdo se ani neostýchá oznámit, že se má hlavní hrdina objevit. A co Eva? Bude po operaci ještě krásná a žádoucí? Mladý medik v tom má jasno, ale co čtenář poezie? Bude porno pro doktory ještě stačit, nebo to bude další smutný Kundera?
Kopretinový chléb již pomalu chladnul na okénku ministra pro místní rozvoj. Dcerka šla s psíkem do nedalekého hájku. Manželka škrobí pleny.
Starší syn studuje marketing na univerzitě ve Stuttgartu.
Krémová pomazánka zakryla i to, co manželka již dávno věděla. Dcerka se vrací s psíkem. Ministr zase z koledy.
Folklorní kamaše odkládá v předsíni, shazuje zdobný hubertus, v košíku vrní jehňátka.
Dle pověsti odmítne křest a poleje se slanou vodou.
Konečně pořádný vůdce, myslí si dav.
Ministr dojatě objímá jehně, dav šumí…
(zpívat zastřeně)
Zem pradávnych sĺnk v chladnom tieni tajomstiev, na mapách jej dávno niet, zem pradávnych sĺnk, nepoznáš jej žalospev, more nevydá viac ten svet.
Pod hladinou spí kameň s tvárou naveky v nehybnom tieni rias
a milenci sú si v tej hĺbke ďalekí, s rukou sa míňa vlas.
Jakási prochřadlost vzala za kliku a trhla tak prudce, že vyvalila kočičí živůtek.
Pane domu! Toto je Matylda, chodívá po nábřeží a trousí semínka kopru, zrovna jí do bot teče, uschovejme ji prosím v šupleti za výklenkem!
Živůtek se oklepal a skryl se v rohu.
Močál vydával uklidňující zvuky, lustr dýmil, jak jen to dokázal.
Matylda už lebedí si v cizím pohostinství.
Světničku brzy mechem vyložila, kapradí záclonkou se stalo.
Knihy přerovnává a podle hloubky rytin skládá…
Ono, prozatím váhalo, jak do děje tentokrát vstoupí…
Průvodcův deník nedbale (i dbale!) položený v předsíni velkodomu tak záhy
Matylda objeví.
Ono bylo to ráno neklidné… zatím jsem ještě stále ležel na kavalci, ale věděl jsem, že sem z ničeho nic může vrazit, vyčinit mi a poručit nesmyslný úkol vykonati. Bojím se o tom i psát, naposledy mi vzalo deník a s posměšným chechotem předčítalo moje stránky na kněžském rautu. Hanbou jsem se propadal, trhal si nehty, po zádech sypala se chladná sůl… ach Bože… slyším kroky… někdo bere za kliku… kde
S Matyldou to trhlo, jako by jí kolem ramen projela sama jakási prochřadlost. Co když Průvodce není ten, kdo ji každý den sledoval na nábřeží, co když je sám svým poustevníkem i hubitelem? Na takové myšlenky si nechá zajít chuť, vždyť docela už prokřehlá je strachem.
Dalšího večera šel Průvodce sypat morkám a nezapomněl se obřadně zastavit za schovankou Matyldou. Přihlouplým výrazem sjížděl jí po ňadrech, až si dívčina začala myslet leccos. Musí odsud odejít, ale kam se vydat, když hostiteli, marná sláva, dluží kopru za dobrý půlrok.
Po zhasnutí poslední svíce posbírá Matylda, co do komůrky si za léto nanosila.
Chystá se směrem ke známému břehu.
Vchod nikdo nestřeží a Matylda šťastná kráčí k nábřeží.
Ještě toho večera choulí se pod lampou a za usychání kopru spokojeně usíná.
Matyldin sen
Kdosi mě bere za ruku, ale nemůžu dohlédnout na jeho krk, má záda potažena pelem. Bojím se ho setřít, tuším, že to přivolává smrt. Po chvíli je moje ruka spojena s tajuplným vedoucím, na hlavu stále nedohlédnu, ale vidím, že pod nohama již není zem. Nevidím krajinu, jen vzpomínky, neletím, zpívám si popěvek z dětství, ale na slova si nevzpomenu. Stojíme, vedoucí otevře knihu a píše.
Znám ten rukopis, je to Průvodcův deník, ale nepíše ho on, snad to není…
Mech se otřese a závěs z kapradin zmodrá od zapálené svíce. Pod schody zazvoní Průvodcův noční zvon. Matyldě hraje na rtech smích… vzpomněla si na popěvek snový…
Byl krásný den v té lidské zemi, kosatce voněly a srdce ržála,
carevna Jůlie toho dne cikána Géra si brála.