Mojenka
Napsala
Olga Stehlíková
Ilustrovala
Andrea Tachezy
Brno 2022
Ministerstva kultury ČR
© Olga Stehlíková, 2022
ISBN 978-80-275-1090-0
Jmenuju se Magdaléna. Z toho jména můžete udělat
Majdu nebo Madlu nebo Majdalenku — a všechny tyhle možnosti mi připadají blbý. Maminka mi říká Mojenko. „Ty jsi taková moje Mojenka,“ řekne mi vždycky a pak mě obejme. Moje maminka je taky taková Mojenka, jako že je jenom moje, ale říkám jí mami. Žádný sourozence nemám. Kromě táty mám ještě babičku a dědu, ale ti bydlí na vesnici, zatímco my jsme trochu z Prahy. Ale já stejně radši říkám, že žiju na vsi, Vonoklasy jsou přece taky vesnice, i když u Prahy.
Maminka nejlíp voní a má nejhezčí hlas — představuju si, že Vonoklasy se jmenujou, jak se jmenujou, právě proto, že moje maminka voní jako klasy v létě, když je večer sucho a horko a cvrčci a kobylky jedou svoji muziku. Je nejhodnější a nejmilejší a nejveselejší. Moje maminka je přírodovědkyně. To je skoro tak dlouhý slovo jako Magdaléna. To dlouhý „é“ mě tam strašně štve. Zní to jako „blé“. Bléna mi říká jeden spolužák, když mě chce naštvat. Já už chodím do pátý třídy. On se jmenuje Viktor, což má za to.
Moje maminka má krásný dlouhý černý vlasy a zelený oči — to nemá skoro nikdo, protože moje maminka je vzácná. Ještě je teda mám já, ale u mě to není zajímavý. A mívala je i babička, ale teď už má vlasy spíš šedobílý. Náš taťka je srandovní, hodně při těle, to jako trochu tlustej, a je s ním legrace a myslim, že je jedno, že je tlustej. Ať je. Taťka si s ničím nedělá hlavu a svět mu připadá zábavnej a veselej a bezpečnej.
Nemít sourozence může bejt otrava, že si člověk nemůže s nikým hrát nebo povídat, když je večer doma nebo když jsou prázdniny a musí všechno podnikat
první podzim
sám, ale mně to nevadí, protože já dělám všechno nejradši sama. Nebo ještě možná s maminkou. A taky mám pro sebe celej pokojíček a všechny svoje skrýše a tajemství a místa, o kterejch nikdo neví a který jsou jenom moje. A pak o tom vyprávím tátovi, když stojí u plotny a dělá nějakou delikátní večeři, na který mu vždycky hrozně záleží, jenže mně jsou večeře jedno. Ale všechno mu vždycky neřeknu. On si stejně ze všeho dělá legraci.
Moje babička bydlí na vesnici, která se jmenuje Lhotka, jako každá druhá vesnice, a je na Šumavě. Když jsem byla ještě malá, bydlely jsme s mámou u babičky ve Lhotce dlouhý měsíce, měla jsem to místo školky. Zamilovala jsem si to tam, to všechno, vesnici, stodolu, pole a hlavně les, prostě přírodu, babička s mamkou mi všechno vysvětlovaly a já jsem jim utíkala ze zahrady do lesa a ony běhaly za mnou. A mám ráda vůni vesnice a zvuky vesnice a nejradši mám vůni a zvuky lesa, louky a řeky. Doma jsem v lese, kde je mech, světlo a stín ve větvích, vlhký a suchý a kamenitý místa, traviny a kapradiny, různý stopy zvěře a trus, kterej člověk může poznávat, kůra a jehličí a šišky a listy stromů, tajemství, který tam na mě čeká, kousky srsti, kosti a okusy a vývržky, čerstvý lesklý zaječí bobky, výrůstky, kořeny, větve a zakřiveniny, semínka a semenáčky, rosa na lesním podrostu — i teď, když už jsem velká, to mám všechno ráda — možná víc. Pokaždý v lese najdu nějaký překvapení. Mám ráda hebkou srst zajíčků a peří sov a oči jestřábů a pavoučí nohy a hnízda lesních včel a jezevčí oči a srnčí zadky a křepelčí puntíky.
Akorát nemám ráda divočáky, těch se děsně bojim.
Taky mám ráda různý odstíny zelený barvy. Všem
jsem dala svoje názvy. Tak třeba ta úplně světle zelená, tý říkám bledina, takový máme s maminkou oči. Středně zelená, jakou má většina listnatejch stromů, ta je listnatá. A tmavě zelená, na smrkách a borovicích, ta je jehličnatá. Ta tmavě zelená s hnědou, taková skoro khaki, tak tý říkám meška. Podle mechu. Protože se mi nelíbí slovo khaki. Je jich teda ještě víc, těch zelenejch, ale tohle na začátek stačí.
Nejvíc mě v lese zajímaj houby a lesní zvířata, dravci a šelmy. Snažím se o nich dozvědět úplně všechno.
Když jsem v Praze, což je teď kvůli škole pořád, tak si ty zvířata kreslím, kdykoli mám volnou chvilku. Kreslím a maluju moc ráda. Vždycky mám nějakou předlohu, buď v hlavě, nebo obrázek, nebo si to zvířátko najdu na internetu a podle něj ho nakreslím. Obrázky si dávám do takovejch desek a už jich tam mám čtyřicet šest. S maminkou si je prohlížíme a ona mi o těch zvířatech vykládá. Ví o nich všechno. Moje mamka má ale úplně nejradši stromy. Stromy jsou její vášeň. Já teda zbožňuju víc zvířata než rostliny, rostliny mě moc nebaví, zvlášť když nekvetou, ale je pravda, že z těch bych si jako nejoblíbenější zrovna ty stromy vybrala. Určitě jehličnatý, modříny a borovice, třeba. Taky mě hodně baví černobílý zvířata: u nás jich žije náhodou dost, i když se člověku zdá, že kombinace černý a bílý bude v přírodě výjimečná. Ale není. Třeba bekyně mniška. Nebo předivka brslenová, tu zaručeně nikdo nezná. Nebo takovej jezevec, ten je lesní. Hodně zvířat má za jménem „lesní“, mimochodem. Nebo „obecná“. Když má za jménem „domácí“, tak mě nebaví.
první podzim
Nebo jeden pavouk je taky černobílej, skákavka stromová. Nebo sovice sněžná. Mýval. Lejsek černohlavý a taky straka, jenže ta je ve skutečnosti fialovo-modro-zelená, kovová, ne černá. Jak ta se úžasně leskne na slunci, i když ošklivě kráká. Bříza je taky černobílá, ale ta teda není zvíře. Nebo, že jo, zebra a panda a kosatka — ty teda zas nežijou u nás. Skunk. Tapír čabrakový! Bílej tygr, tučňák, lemur, dalmatin. A různý krávy, koně a tak. Hlodavci, ryby a hadi. Ale ty nepočítám, protože to je jenom taková variace srsti, třeba. Píšu si seznam černobílejch zvířat a už jich mám třicet pět. Já totiž taky ráda počítám, kolik čeho mám. Uklidňuje mě, když mám přehled a není to jenom takový přibližný. Ale teda nejradši ze všeho mám moře a mořskej život. Mořský cokoli. Všecko mořský, prostě. Hlavně kytovce. Velryby. I dravý. Strašně bych nějakou velrybu chtěla vidět na vlastní oči.
Nemám ráda parazity a hálky. To jsou takový hnusný výrůstky na listech a větvičkách, který ničej stromy. Nebo rostlinný nádory, co třeba rostou na kmenech stromů. Mají různý barvy a tvary a všechny jsou fakt nechutný. Třeba zespodu na listu dubů se dělaj duběnky. Teda ony se tam nedělaj samy, dělá je tam žlabatka. To je takovej hmyz, kterej si do tý svý hálky ukládá vajíčka. A z nich jsou pak larvy. A ty žerou dubový listy.
Jenže až když ty listy i s hálkama opadaj. Takže to od těch žlabatek není tak hrozný. Ale hálky dělaj i všelijaký roztoči nebo houby, a to už je pak horší. Třeba na zahradě v hrušni nebo švestce.
Pořád odbočuju a přeskakuju. To se mi stává, když mě něco zajímá. Často se zamyslím, i ve škole, a to pak
přestanu dávat pozor a spolužáci mi říkaj, že zase Bléna kouká do blba, ale já většinou přemejšlím. A většinou o zvířatech a o lese. A představuju si třeba čerstvý malý včelojedíky, jak se líhnou z vajíčka. Včelojídky. Včelojed je taky „lesní“, je to dravej pták, kterýho obdivuju, protože žere vosy a jejich larvy. Takže by se měl vlastně jmenovat vosojed. On totiž naopak včely medonosné nikdy, nikdy nežere. Nebo si představuju, jak se roděj malý liščata a jsou ještě úplně slepý a maj slepený voči. Myslim si, že to slovo slepý je odvozený právě z toho slepení vočí. Nebo úplně vidim, jak lišče uteče před výrem nebo orlem, kterej chce to mládě ulovit. V mejch představách mládě vždycky uteče, ale v přírodě to chodí tak, že klidně i umře a je sežraný, a zrovna po mláďatech jakožto potravě je velká sháňka.
Dřív mi maminka vyprávěla takový pohádky o lesních skřítkách a vílách stromovejch, který se jmenujou dryády. A popisovala mi, jaký maj ty víly vlasy a šaty z mlhy a rosy nebo z kůry a listí stromů a jak ty skřítci popoháněj stromy, aby rychleji rostly. A že ty skřítci bydlí v kořenech stromů těsně pod zemí a jsou s tím svým stromem propojený a povídají si s ním a navzájem se chrání před neštěstím nebo nějakou pohromou přírodní nebo lidskou. Ale tomu jsem já teda nevěřila. Nebo věřila? Vzpomínám si, jak jsem u těch kořenů hrabala a chtěla vyhrabat toho stromovýho skřítka a vzít si ho domů a představovala jsem si, že není úplně hodnej, že je to takovej trochu protiva, kterej se ošklivě chechtá a v noci člověka píchá špičatým nehtem, ale zase toho člověku hodně prozradí a hodně ho toho naučí a hodně toho po něm chce.
první podzim