Bjørn Sortland, Timo Parvela, Pasi Pitkänen: KEPLER62. Kniha druhá: Odpočítávání — ukázka

KEPLER62 KNIHA DRUHÁ: ODPOČÍTÁVÁNÍ

host

Brno 2018

Bjørn Sortland Timo Parvela Ilustroval Pasi Pitkänen

KNIHA DRUHÁ: ODPOČÍTÁVÁNÍ

Copyright © Timo Parvela, Bjørn Sortland, Pasi Pitkänen and WSOY, 2015 Text © Timo Parvela, Bjørn Sortland 2015 Illustrations © Pasi Pitkänen 2015 First published by Werner Söderström Ltd in 2015 with the Finnish title KEPLER62 — Kirja 2: Lähtölaskenta Original Norwegian title: Kepler62 — Nedtelling Published by arrangement with Bonnier Rights Finland, Helsinki Translation © Jitka Jindřišková, Michal Švec, 2018 This translation has been published with the financial support of NORLA Překlad této knihy vychází s laskavou finanční podporou nadace NORLA Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 ISBN 978-80-7577-181-0

1 „Konečně se mi to povedlo…“ ozve se někdo. „Říkalas, že můžu zavolat kdykoli.“ Trvá mi tři vteřiny, než si uvědomím, kdo volá.

Podívám se, kolik je hodin. Budou tři. V noci.

Touhle dobou si obvykle chodím lehnout. „Skvělý,“ prohodím a snažím se, aby to vyznělo nenuceně. „Nikomu ani muk. Okamžitě sem přijeď. Vezmi si taxíka, zaplatím ho. Řidičovi řekni, aby zastavil u fontány. Beze mě se přes bránu nedostaneš.“ „Oukej,“ řekne slabým hlasem a zavěsí.

Neprozradím mu, že kdyby šel dovnitř, půjde mu o život. Nejspíš to stejně ví.

Srdce mi divoce buší. Pohrávám si se šperkem, který mám po mamince. Dělám to vždycky, když jsem nervózní. Přívěsek má tvar srdce a dá se otevřít. Uvnitř je maminčina fotka. Málokdy mám sílu se na ni podívat.

Všichni tvrdili, že se ve hře Kepler62 skrývá tajný level. A tím myslím opravdu všechny.

Ještě než hra vyšla, hodně se o ní mluvilo. Na internetu kolovaly různé zvěsti. A v novinách.

9

V televizi. V rádiu. Většinou všude přeháněli.

Ale i tak. Be part of the story, lákali. Součástí jakého příběhu se ale máme stát?

Ti, co si zvládnou dát dvě a dvě dohromady, vědí, že vláda lže. Lépe řečeno: Kdo by věřil vládě, která každé vysílání začíná i končí heslem „Vláda je náš přítel“?

Ti, co si zvládnou dát dohromady jen jedna a jedna, tomu věří. Takoví lidé si zbožně přejí, aby vláda naším přítelem byla. Nechtějí si připustit, že to možná tak není.

Vždycky jsem měla problém s tím, že se mi hlavou honí moc myšlenek. Nemyslím si, že vláda je můj přítel. Já žádné skutečné přátele nemám. Ani jednoho. Proto mám volné ruce.

S ničím si nedělám starosti.

10

11

12

Všechen ten poprask kolem hry mě ale za­ujal.

Konečně něco, co jsem neměla v rukou jako první. Konečně nějaká výzva.

O hře nemluvila jen všechna média.

Povídali si o ní taky všichni moji rádoby­kama­­ rádi. I všichni moji nepřátelé, a to jich nemám zrovna málo. Dokonce o ní básnil i můj soukromý trenér. Ten, kterému se stýská po druhé světové válce, i když je mu teprve dvacet osm.

Konečně se dělo něco, na co nezná odpověď ani Wikipedie. Ke hře se nedají najít cheaty ani k ní nejde koupit žádný návod. Hra se prostě musí dohrát až do konce. Pak se prý stane něco úžasného. Jen nikdo neví co. A brzo se Kepler62 měl začít prodávat i u nás.

V novinách, televizi i na internetu se rozebírá velká vesmírná expedice, nová naděje pro lidstvo. Zprávy proudí jedna za druhou. Dechové orchestry vyhrávají, vlajky vlají, všem se rozdávají bonbóny. Koho to ale zajímá? Mě teda určitě ne. Všechno je to jen vládní propaganda.

Vláda se obává, že lidé pomalu ztrácejí naději v lepší budoucnost. Domnívá se, že potřebujeme pomoc.

13

Nikdo v mém okolí o tom nikdy nemluvil, ale já už dlouho přemýšlím, jestli se svět neřítí do záhuby. Země je přelidněná, panuje tu nepříznivé klima, lidstvo pořád válčí a bakterie jsou čím dál odolnější. Vyhlídky nejsou zrovna růžové.

14

15

Počítačové hry mě nebaví a na detaily taky moc nejsem. Na konci té hry prý běží o nějakou dýku, ale její účel nikdo nechápe. Stojíte před dřevěnými dveřmi, do kterých se má cosi vyrýt. Hra je sama o sobě levná a pro postup do dalšího levelu není ani potřeba dokupovat žádné speciální balíčky nebo rozšíření. Teprve na konci hry se člověk musí připojit k internetu.

Ale obtížnost poslední úrovně hráče neskutečně vytáčela. A to mě zaujalo.

Pak se to vysvětlilo. Za dveřmi vedoucími do stého levelu se opravdu něco skrývá. Nějaké ta­jemství. Dostal se k němu jeden jihokorejský kluk. Pak další z Finska. Holka z Kanady. A ještě několik dětí, ale jen pár. Odmítaly cokoli prozradit, ale objevovaly se reklamy s jejich fotkami, na kterých měly na sobě jakési šedé kombinézy. Každý zvlášť na fotce s logem Kepler62 a textem: „Známe odpověď. Je to až protivně jednoduché,“ stálo tam.

Mimochodem, řešení se koupit dá. Koupit si můžeš samozřejmě cokoli. Kamarády, kluka, chudou zemičku. Všechno je na prodej.

Zapípala mi esemeska: „Jsem skoro u fontány. Vyjdeš ven?“

16

2 Obléknu si mámin dlouhý červený kabát, kterého se odmítám zbavit.

Hustě prší, je mokro a zima, a tak dávám pozor, abych neuklouzla na hladkých schodech z mrtvolně bílého carrarského mramoru. Všechen ten mramor přišel na čtyři miliony. Mířím k titanové fontáně ve tvaru stříkací pistolky, kterou si táta nechal kdysi navrhnout umělcem Jeffem Koonsem. Řidič taxíku se tváří, jako by nás nejradši nahlásil na sociálku. V noci se venku pohybují jen děti, co se podobají strojům, protože podstoupily neurotuning.

Halfman-halfbiscuit05 vypadá snad ještě bled­­ší, vynervovanější a zničenější než obvykle.

Mlčím, dokud řidič nevysune okénko nahoru a neodjede.

Zaplatila jsem třem nerdům, aby vystáli frontu před obchodním řetězcem Elfantasy noc předtím, než se Kepler62 začal v Norsku prodávat.

Hru nešlo odnikud stáhnout. Proto jsem jim řekla, aby jich každý koupil hned deset. Povídalo 17

18

19

se totiž, že když hráčova postava poněkolikáté umře, hra se uzamkne a ke dřevěným dveřím v úrovni sto se hráč nikdy nedostane. Zaplatila jsem jim, aby hru dohráli až do konce a zdolali poslední úroveň, prostě aby hráli ve dne v noci.

Trvalo jim to mnohem déle a spotřebovali na to podstatně víc pokusů, než jsem předpokládala.

Přitom jsou dobří. Nemají žádný život. Jsou skoro jako já. Nemají ani jméno, které by si někdo pamatoval. Nahradila ho přezdívka. Nevycházejí z domu. Se mnou se kamarádí jen proto, že jim platím.

Halfman-halfbiscuit05 má dlouhé mastné vla­sy. Je zahalený do obrovského nepromokavého kabátu, který vypadá jako z nějakého hororu.

Zahlédnu ho ve chvíli, kdy oblohu protne blesk, a vzápětí zahřmí, úplně jako ve filmu. Kromě kabátu má na sobě tričko s nápisem Bazinga!, maskáče a okopané kanady. Ze všech, kterým jsem zaplatila, tedy na řešení přišel on. Vlastně mě to nepřekvapuje. „Byla to nejhorší hra, co jsem kdy hrál,“ promluví kluk. „Úplně šílená. Zvládnul jsem to až na šestej pokus. Všichni se dostanou do devěta­ devadesátýho levelu a…“ 20