OBRAZY Z CEST DO ZEMĚ SOVĚTŮ České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu 1917–1968
Jana Davidová Glogarová Jaroslav David
OBRAZY Z CEST DO ZEMĚ SOVĚTŮ
České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu 1917–1968
Jana Davidová Glogarová Jaroslav David
BRNO – OSTRAVA 2017
R ECENZOVA L I Mgr. Jan Chromý, Ph.D. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha PhDr. Jiří Křesťan, CSc. Národní archiv, Praha Mgr. Jan Lomíček, Ph.D. Národní muzeum, Praha Mgr. Josef Švéda, M.Phil., Ph.D. English College in Prague, Praha © Jana Davidová Glogarová, Jaroslav David, 2017 Cover © Tereza Žurková, 2017 © Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2017 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-7464-934-9 (Ostravská univerzita) ISBN 978-80-7577-225-1 (Host – vydavatelství, s. r. o.)
Knihu věnujeme památce všech těch statečných, kteří dokázali podat poctivé svědectví o „velkém snu“, jenž se na půl století proměnil v noční můru dějin zemí a obyvatel střední Evropy. S poděkováním za trpělivost a pochopení sobě navzájem, našim rodičům a především dceři Františce. Recenzentům knihy děkujeme za pečlivé pročtení rukopisu, laskavé hodnocení, kritické připomínky a cenné postřehy, které přispěly k výsledné podobě textu. Michalu Místeckému patří zvláštní poděkování za to, že se ujal role prvního kritického čtenáře našeho rukopisu.
Jana Davidová Glogarová & Jaroslav David V Ostravě 31. srpna 2017
OBSAH
13
Zásady zápisu vlastních jmen
13
Zásady uvádění ukázek pramenů
15
Úvodní slovo KAPITOLA 1
19 Cestopisy jako historický a literární pramen. České cestopisy do Ruska a Sovětského svazu. Ideologický cestopis 22 Cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu – charakteristika pramenů 24
Cestopis jako literární žánr
30 Tradice cestopisů do Ruska a Sovětského svazu a vymezení sledovaného období 34
Cestopis ve službách ideologie KAPITOLA 2
41 Obrazy z cest do Sovětského svazu mezi dvěma světovými válkami (1917–1938) – mezi včerejškem a zítřkem, peklem a rájem 41
Obecná charakteristika cest na Východ v meziválečném období
54
Cestopisy mezi světovými válkami – vlakem do neznáma s nadějí i obavami
56
1) Příprava na cestu a vstup do země Sovětů
60
2) Sovětská města (Moskva, Leningrad a Stalingrad)
63
3) Sovětská propaganda
68
4) Lidé Sovětského svazu – ženy, dělníci, opozice, popi, umělci a žebráci
74
5) Přechod od starého k novému
77
6) Komparace Sovětského svazu s jinými zeměmi
82
Shrnutí
KAPITOLA 3 85 Obrazy z cest do Sovětského svazu v letech 1945–1956 – v říši Stalinově 85
Obecná charakteristika cestopisů do Sovětského svazu po roce 1945
92 Cestopisy vrcholného období kultu osobnosti – pod křídly letadla příroda přetvořená novým člověkem 92 1) Vstup do země Sovětů 96
2) Obřadnost putování po SSSR. Sovětská krajina a velká města komunismu
102
3) Sovětský člověk
106
4) Kult osobnosti. Lenin a Stalin
111
5) Mýtus práce
113
6) Rozdíly mezi Sovětským svazem, carským Ruskem a ostatním světem
119
7) Československo-sovětská družba
121
Shrnutí KAPITOLA 4
125 Obrazy z cest do Sovětského svazu v šedesátých letech – cesty za exotikou a dobrodružstvím 125
Obecná charakteristika cestopisů doby politického uvolnění
130
Cestopisy kosmického věku – automobilem za rekreací a divokou přírodou
131
1) Změna cíle cesty
134
2) Způsob dopravy
137 142 147 152 157 160
3) Obraz přírody 4) Lidé v SSSR 5) Minulost, přítomnost a budoucnost 7) „Máme na Sibiři kousek domova“ 8) Předchozí cestopisná tradice. Kult Julia Fučíka Shrnutí
KAPITOLA 5 163
Tematizace ruského jazyka v cestopisech do Sovětského svazu
163
Znalost ruštiny jako předpoklad cesty
164
Jazyk revoluce. Lexikální vrstva a proměna její sémantiky
169
Tematizace vlastních jmen v cestopisné literatuře
171
1) Antroponyma. Chrématonyma
175
2) Toponyma. Urbanonyma
184
Shrnutí KAPITOLA 6
187 České cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu z let 1917–1968 – závěrečné shrnutí 195
Summary
205
Pe3I-O Me
215
Prameny a literatura
215
Prameny
219
Literatura a další prameny
233
Obrazová příloha
251
Rejstřík jmen osob
255
O autorech
13 Zásady zápisu vlastních jmen Pravopis vlastních jmen, zejména toponym (zeměpisných jmen) a antroponym (osobních jmen), v této knize se řídí zásadami pro transliteraci z cyrilice (ruš-
tiny) do češtiny uvedenými v tzv. akademických Pravidlech českého pravopisu, (PRAVIDLA 2003, s. 77–79; viz též BERÁNEK A KOL. 2011; INTERNETOVÁ JA-
ZYKOVÁ PŘÍRUČKA), např. Анжелика > Anželika, Екатеринбург > Jekatěrin-
burg, Куйбышев > Kujbyšev, Нахимов > Nachimov, Октябрь > Oktjabr, Сочи
> Soči. V případě citací cizojazyčné literatury, především anglicky psané, v níž
jsou uváděna v originální podobě cyrilicí zapsaná zejména ruská vlastní jména
převedená do angličtiny, nejčastěji dle zásad British Standard nebo BGN/PCGN
(ROMANIZATION OF RUSSIAN), volíme v zájmu jednoty textu český trans-
literační úzus, např. Anzhelika > Anželika, Yekaterinburg > Jekatěrinburg, Kuybyshev > Kujbyšev, Nakhimov > Nachimov, Oktyabr > Oktjabr, Sochi > Soči.
Pouze tam, kde citujeme text cestopisu jako pramen, ponecháváme po-
dobu, jež je zaznamenána v originálu, např. „Dojmy z Kijeva se stmelily v mé mysli v představu blahobytného města západoevropského vzhledu“ (BOCHOŘÁKOVÁ-DITTRICHOVÁ 1934, s. 123); „Samara se teď jmenuje Kujbišev. U nás
pojmenujeme jmény svých zasloužilých mužů nejvíce ulice. V SSSR zvěčňují
své úderníky celými městy“ (MÁDLE 1936, s. 107); „Neboť sláva Čechoslová-
ků, prvních stavitelů průmyslu v Kirgizii […]“ (WEIL 1937a, s. 6). Výrazy So-
vět, ,obyvatel Sovětského svazu‘, Západ, ve významu ,západní svět, civilizace,
v protikladu k Východu, zde reprezentovanému Sovětským svazem a jeho satelity‘, Východ, Říjnová revoluce, Únor jako ,převzetí moci komunisty v Československu 1948‘, Pražské jaro, ,demokratizační proces v roce 1968‘, píšeme ve
vlastním výkladovém textu, tedy nikoliv např. v citacích pramenů, s velkým počátečním písmenem.
Zásady uvádění ukázek pramenů Úryvky z pramenů citujeme v původní pravopisné podobě, jež odpovídá da-
nému vydání.
15
ÚVODNÍ SLOVO
Cestování, cestovatelství a cestopisy představují atraktivní téma pro řadu oborů a badatelů. Nás k němu však na počátku přivedla čtenářská zvědavost
a zájem přečíst si Fučíkovu knihu V zemi, kde zítra již znamená včera, opřede-
nou mnoha mýty, zejména v poválečné době adorovanou a dnes takřka zapomenutou. Akademici na dovolené v létě roku 2013 hledající rozptýlení.
Následovalo však zklamání. Nebyl to text poskytující čtenářům dychtícím
po dobrodružství a senzaci uspokojení či naplnění jejich očekávání. Desítky stran popisujících sovětské továrny a zemědělství, text nahuštěný faktogra-
fickými údaji, čísly, diagramy, tabulkami a grafy ani nemohl vyvážit Fučíkův popis ilegálního překročení hranice, nabízející ve více než čtyřsetstránkovém špalíčku současnému čtenáři takřka jediný moment napětí.
Zmíněná čtenářská zkušenost však také vyvolala řadu otázek. Proč vlast-
ně Julius Fučík svou knihu napsal a z jakých důvodů zvolil suchopárný, spíše
výkladový styl? Komu byla jeho kniha určena? Lze takový text vůbec pokládat za cestopis? Co je vůbec cestopis a jaké jsou jeho charakteristiky? Vznikaly
i jiné záznamy z cest do bolševického Ruska a Sovětského svazu? Všechny
tyto otázky a mnohé další stály u zrodu zájmu o téma, které představujeme v této knize.
Přestože jsme se nevzdali pokusu o úvodní genologický exkurz, který
pokládáme za nezbytný, hlavním cílem našeho textu nebyla čistě žánrová analýza cestopisů. Nebyl jím ani soustavný přehled cestopisné literatury sledovaného období, s podrobným představením všech autorů a charakteru
jejich cestopisů. Tyto aspekty v knize zajisté našly své místo, avšak nestá-
ly ve středu naší pozornosti. Pro první soustavné zpracování tématu cestopisů do sovětského Ruska a Sovětského svazu jsme zvolili kombinaci přístu-
pů, jež jsou blízké našemu vzdělání, oba jsme absolventy oboru bohemistika
16 a historie. Vycházeli jsme proto v prvé řadě z kritického čtení textů, hledá-
ní myšlenek, záměrů a tendencí v pozadí jejich vzniku. Na základě analýzy
výrazných „obrazů“ cestopisů1 pak upozorňujeme na problémy, jež mohou
oslovit nejen literární vědce a historiky, ale také jazykovědce, geografy, antro-
pology či environmentalisty.
Je logické, že vzhledem k výše uvedenému i rozsáhlosti tématu jsme se na
druhou stranu nevyhnuli ani jisté selekci v předmětu zkoumání, a tak textu dominují témata z oborů, jež jsou nám badatelsky nejbližší, vedle literární historie zejména kulturní historie, z lingvistických disciplín pak onomastika. Podobně není tato kniha ani syntézou studia české cestopisné literatury
o Rusku od jejího vzniku až po současnost, ale omezuje se pouze na vybranou etapu 20. století, kdy se česká veřejnost s novou společností země na Východě
v meziválečném období nejprve seznamovala, poté s ní byla po druhé světové válce úzce propojena a nakonec se pokoušela z tohoto vztahu alespoň částečně vymanit, což vyvrcholilo v roce 1968 sovětskou vojenskou intervencí do
Československa. Období normalizace, kdy v důsledku postupné formalizace
vzájemných vtahů došlo k úpadku zájmu autorů cestopisů o Sovětský svaz, již v naší knize nereflektujeme. Přesto se domníváme, že navzdory relativně
krátkému období pěti desetiletí se nám podařilo podat plastický obraz české reflexe Ruska a jejích proměn. Věříme, že si kniha najde svého čtenáře jak
mezi laiky, tak se třeba stane rovněž inspirací pro další badatele, aby doplnili naše Obrazy a rozšířili látku časově i tematicky.
Jana Davidová Glogarová & Jaroslav David
1 / Srov. obdobně zaměřenou analýzu na vybraná určující témata (HOLLANDER 2014, s. 102–176), viz názvy kapitol, např. Social Justice and Equality, Sense of Purpose and Cohesive Values, People and Community, Triumph Over the Past, Humane Prisons and Other Reconstructed Institutions.
1 KAPITOLA
18
19
CESTOPISY JAKO HISTORICKÝ A LITERÁRNÍ PRAMEN. ČESKÉ CESTOPISY DO RUSKA A SOVĚTSKÉHO SVAZU. IDEOLOGICKÝ CESTOPIS
„A přece fakt je tu: změnilo se smýšlení o zemi dříve zbožňované. Havlíček s humorem přičítá vinu toho kvasu, který pil, a sv. M. (co naděluje dětem do punčoch).
Něco se ovšem odůvodniti dá (a tím se Havlíček netajil), ale hlavní poznání
zůstane vždycky jenom úspěchem osobní empirie. Pro nás nezbývá jiné rady než poslat celý český národ na Rus a možno-li – přímo na Sibiř.“
Vilém Mrštík, 1896 2
Zájem o objevování a poznávání světa nachází svůj výraz nejen v usku-
tečněných cestách, výpravách a putováních do neznámých a exotických zemí, ale i v jejich popisech a reflexích, jež je zprostředkují širšímu
publiku. Stejně jako vždy lákaly a přitahovaly pozornost neznámé kon-
činy, tak ani vlastní reflexe tématu cestopisů není v českém prostředí, především v historické obci a mezi literárními historiky, nijak nová,
a to zejména od devadesátých let 20. století.3 Badatelé se soustředili jak na edice vztahující se ke konkrétním destinacím a jejich zobrazením,4
tak na obecnější aspekty cestopisné literatury jako žánru, obrazu světa
2 / MRŠTÍK 1992, s. 98. 3 / Z českých edičních výborů zejména KUNSKÝ 1961; TICHÁ 1985; BINKOVÁ – POLIŠENSKÝ 1989; z konferenčních sborníků BOBKOVÁ – HRUBÁ 1995; MOLDANOVÁ – ČECHOVÁ – HORÁLEK – KOLÁŘOVÁ 1995. K rozvoji tzv. travel studies v devadesátých letech viz BURKE 2010, zde i základní bibliografie. 4 / Z novější literatury např. STORCHOVÁ 2005; PREFÁT Z VLKANOVA 2007; ZAVADIL 2016.
20
K APITOL A 1
a způsobu prezentace prostoru,5 včetně aplikace kvantitativní textologické
analýzy.6
V pozadí zájmu českých cestovatelů byla přirozená touha poznávat a pro-
zkoumávat jiné země, ale rovněž důvody politické, diplomatické a ideologické.
Cílem zpráv z cest bylo podat především ucelený obraz o světě, který mohl mít
podobu strohé cestovní relace, barvitého popisu,7 reportáže či stylizovaného
literárního textu. Všechny typy cestopisů, byť s různou mírou realistického zachycení navštívených zemí, náleží do skupiny non-fiction, na ověřitelných
faktech založené cestopisné literatury. Pobočnou linií cestopisné literatury jsou pak zprávy o putováních smyšlených osob nebo popisy cest do fiktivních
zemí, označované také jako imaginativní cestopis,8 reprezentované středo-
věkým cestopisem Johna Mandevilla a novověkou alegorickou poutí v Komenského Labyrintu světa a ráji srdce. V 19. století v této tradici svým způsobem
pokračují např. fiktivní cestopis Jiřího z Dráchova, popisující putování posel-
stva z Moskvy do Číny,9 Krameriovy dialogické vzdělávací cestopisy Ouplné
5 / Z novější literatury např. HLAVAČKA 1996; ROZHOŇ 2005; MÚZY 2007; FAKTOROVÁ 2012; KŠICOVÁ 2013; HRABAL 2015; MLSOVÁ 2015; POWER 2015; ŠOLIĆ 2015; ŠVÉDA 2016; TOMÁŠEK 2016, s. 69–81, 163–177. Srov. též přehledové práce o cestopisech a cestovatelích (MARTÍNEK – MARTÍNEK 1998, s. 10–45; dále MARTÍNEK 2016, tematický mapový list v Akademickém atlasu českých dějin) a především souhrn dějin moderního cestovatelství z pohledu pasové a vízové politiky a propustnosti hranic (RYCHLÍK 2007), faktograficky obsáhlé dějiny cestovatelství (BOROVIČKA 2010b, zde i podrobná bibliografie), monotematické číslo časopisu Paměť a dějiny (č. 3, roč. 9, 2015) věnované vlivu podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinky 1975) na dění v Československu, zejména možnosti cestování na Západ, popř. monografii o českém vystěhovalectví do Ruska (DOUBEK 2012). Ze zahraničních prací viz např. dějiny cestování z Německa do SSSR v letech 1921–1941, včetně podrobných biogramů 96 autorů (HEEKE 2003), monografie zabývající se cestami západních intelektuálů (CAUTE 1988; DAVID-FOX 2012b; HOLLANDER 2014) nebo soubor studií o cestách Australanů (FITZPATRICK – RASMUSSEN 2008), popř. pojednání o cestopisech autorů z pobaltských republik sovětského období (KÕVAMEES 2013; BURIMA 2016). Je třeba připomenout i práce zaměřené na dětské čtenáře a mládež (např. ČERNÝ – URBAN 1992; MARTÍNEK – MARTÍNEK 2006; ČERNÝ – ZÁTKA 2016) nebo popularizační monografii Karla Sklenáře věnovanou cestám českých archeologů po světě (SKLENÁŘ 1989). Samostatný typ představují monografie zabývající se např. obrazem konkrétních měst v cestopisech zahraničních návštěvníků (např. POLIŠENSKÝ 1999; TANCER 2013). 6 / KUBÁT 2016. 7 / O důležitosti popisu, prostupujícího všemi typy cestopisných textů, MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ 1998, s. 372 píše: „Víme-li, že základní požadavek pro vypravěče cestopisu je: zapsat, co jsem viděl (pakt opsis), a vezmeme-li v úvahu charakter předmětu, jímž je cesta, místa, lidé, zjišťujeme, že jako slohový postup připadá pro tento úkol v úvahu popis. Popis musí nutně tvořit hlavní náplň cestovatelského textu, zatímco narativní elementy musí být v menšině a musí se omezit v principu na několik možných případů: triviální ,vyprávění‘ postupu cesty, zde jde o onu preexistující strukturu, která je dána realitou cestování.“ 8 / PETRŮ 1996, s. 233–245; ŠIDÁK 2015, s. 34. V anglosaské literatuře označován jako hoax travel narratives, např. Utopia Thomase Mora nebo Gulliver’s Travels Jonathana Swifta (THOMPSON 2011, s. 29). 9 / Jednalo se o podvrh vytvořený obrozeneckým literátem Janem Rulíkem, viz podrobněji BOROVIČKA 2010b, s. 320–325; srov. FAKTOROVÁ 2012, s. 30.
CESTOPISY JAKO HISTOR ICK Ý A LITER ÁR NÍ PR AMEN
21
vypsání Egypta, Cesta do Arabie, Historické vypsání velikého Mongolského císařství10 nebo Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Svatopluka Čecha.
Podobně jako od konce 15. a po celé 16. století přitahovala pozornost čes-
kých cestovatelů Svatá země a vůbec oblast Blízkého východu, od 19. stole-
tí se do popředí zájmu, který trval i ve 20. století, vedle Ameriky, zejména Spojených států symbolizujících západní svět,11 dostala i země reprezentující
Východ – Rusko, později Sovětský svaz. Zatímco časově vzdálenější cestopisy raného novověku se dočkaly řady edic a antologií i odborných pojednání –
rovněž cestopisům do Ruska z 19. století se již dostává zasloužené pozornosti
– novější cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu, zatím analyzo-
vané spíše jen dílčím a nesoustavným způsobem, popř. sloužící především jako ilustrativní historické prameny,12 na své objevení teprve čekají. Kromě
časové blízkosti zde negativně působí i fakt ideologické zátěže a stigmatu, kterou velká část těchto textů nese, včetně nemožnosti některé z nich, ze-
jména ty z meziválečného období, alespoň formou vybraných pasáží po roce
1948 znovu vydávat. Kromě drobných ukázek v antologiích před rokem 1990 vznikly, a dodnes jsou jediné, dva výhradně na Rusko a Sovětský svaz zaměřené výbory. Ladislav Vacina na počátku osmdesátých let připravil antologii Pří-
běhy z cest na východ,13 v níž formou úryvků z různorodých textů (cestopisů,
beletrie, korespondence i vzpomínek) autorů spjatých s oblastí východních Čech představil jejich cestovatelské zážitky z výprav do Ruska. Ze spisovatelů
19. století jsou zastoupeni např. Václav Hanka, Michal Kotler, Karel Havlíček Borovský nebo Antal Stašek, 20. století reprezentují např. Jaroslav Hašek, Jarmila Glazarová nebo Miroslav Ivanov. V roce 1987 pak vyšel výbor manželů
Blahynkových nazvaný Dobrá zvěst,14 jenž přinášel úryvky z cestopisů a cestopisných zpráv z meziválečného období.
10 / Podrobněji STORCHOVÁ 2015. 11 / K tématu nejnověji ŠVÉDA 2016. 12 / Viz např. LOMÍČEK 2008; LOMÍČEK 2011; LOMÍČEK 2013; DAVID – DAVIDOVÁ GLOGAROVÁ 2014; LOMÍČEK 2014; LOMÍČEK 2015; PAPOUŠEK 2015; DAVID – DAVIDOVÁ GLOGAROVÁ 2016a. 13 / VACINA 1982. 14 / BLAHYNKOVÁ – BLAHYNKA 1987.
22
K APITOL A 1
Cestopisy do sovětského Ruska a Sovětského svazu – charakteristika pramenů „Je to poučná historie; bylo by dobře vydat jednou v knize pro příslušníky naší
nejmladší generace, kteří nemají možnost vysedávat v universitní knihovně
a listovat ve starých ročnících novin, aspoň ty nejtypičtější projevy, informa-
ce, proroctví a úvahy zlomyslných i duchaplných ,žurnalistů‘ o sovětské zemi,
o první pětiletce, všechny ty lži průmyslově rozšiřované v oněch letech po českých zemích.“
Gusta Fučíková – Ladislav Štoll, 1947 15
Téma cestopisů a cestopisné literatury je natolik obsáhlé, že by si jeho jed-
notlivé aspekty zasloužily samostatné pojednání, které by nepochybně svým záběrem i počtem stran přesahovalo tuto knihu. Není však účelem ani
úkolem dané monografie podrobně pojednávat o žánrovém vymezení cesto-
pisu a jeho proměnách. Zde se zaměřujeme pouze na jedno téma, vymezené
teritoriálně a časově, a to na české cestopisy do sovětského Ruska a posléze
do Sovětského svazu,16 které vznikly na základě zážitků a zkušeností z cest podniknutých v letech 1917–1968 a byly publikovány knižně.17 Celkem se jedná o soubor 72 textů (viz Prameny a literatura, oddíl Prameny), včetně pub-
likací Franze Carla Weiskopfa18 a Egona Ervina Kische,19 autorů náležejících
do okruhu pražské německé literatury,20 jež byly v daném období přeloženy 15 / FUČÍKOVÁ – ŠTOLL 1947, s. 9.
16 / V textu používáme označení bolševické/sovětské Rusko, SSSR či Sovětský svaz (Svaz sovětských socialistických republik, ustaven 30. 12. 1922). K dějinám Ruska a Sovětského svazu ve 20. století viz např. DVOŘÁK – SLÁDEK – ŠVANKMAJER – VEBER 2010; ZUBOV 2014; PUTNA 2015; ZUBOV 2015; HLOUŠKOVÁ – KOMENDOVÁ – ŘOUTIL – TÉRA – VYDRA 2017. 17 / Cestopisy vydané knižně představují v případě 20. století relativně ucelený a reprezentativní soubor. Jedná se tedy o odlišnou situaci než při studiu cestopisných textů 19. století, kdy se literární produkce odehrávala převážně na stránkách periodického tisku, a zohlednění tohoto typu pramenů je tak zcela nezbytné; např. Zlatko Klátik považuje za „prvý knižne vydaný cestopis v 19. stor. v slovenskej i českej literatúre“ až text Jozefa Miloslava Hurbana Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839, vydáno 1841 (KLÁTIK 1968, s. 118). Z časopisecky publikovaných cestopisných prací z 20. století připomínáme pouze ty, které byly později vydány i knižně, anebo v rámci zmíněných antologií cestopisů. Můžeme uvést např. cestopisné statě Jaroslava Kratochvíla, které v meziválečném období vycházely v Pondělních novinách a v šedesátých letech byly publikovány v knize Nebyl jsem pouhým divákem (KRATOCHVÍL 1966). 18 / Německy 1927 Umsteigen ins 21. Jahrhundert, česky 1928 Do 21. století přestoupit. 19 / Německy 1927 Zaren, Popen, Bolschewiken, česky 1929 Caři, popi, bolševici; německy 1932 Asien gründlich verändert, česky až 1953 Asie od základů změněná. 20 / Oba jsou mezi německé autory zařazeni v monografii Reisen zu den Sowjets (HEEKE 2003).
CESTOPISY JAKO HISTOR ICK Ý A LITER ÁR NÍ PR AMEN
23
do češtiny. Specifický podtyp, kterým se však nezabýváme, pak představují publikace, kde zcela převládá obrazová složka nad textem,21 nebo cestopisy
vojáků popisující cestu na ruskou frontu, zajetí a návrat z bojového nasaze-
ní v Rusku či Sovětském svazu do vlasti. V případě východních legií je re-
prezentují např. sborníky reportáží a vzpomínek Cestami odboje I a V (1926, 1929), připravené spisovatelem Adolfem Zemanem; po druhé světové válce např. reportážní črty Cesta nejsladší (1946), „z osobního deníku o cestě skupiny československých letců do vlasti“ přes Střední východ a SSSR od Huga Slípky nebo Z Buzuluku do Prahy (1960) generála Ludvíka Svobody.
K cestopisům do země Sovětů přistupujeme nejen jako k literárním tex-
tům, ale současně jako k písemným pramenům, jež zprostředkovávají dobo-
vé prostorové představy českých autorů o sovětském Rusku a reflektují jejich transformaci. Vycházíme z předpokladu, že cestopisná literatura odráží socio-
kulturní zázemí autorů a jejich ideové preference, a proto se soustředíme ni-
koliv na popisované objekty, ale především na samotné autory a jejich texty.22 Alice Jedličková hovoří o různých typech autorů cestopisů, odlišujících se po-
stojem k tomu, co sdělují. Zatímco jedni záznam individuálního prožitku vyva-
žují silným důrazem na zpravodajskou a informační složku, další mnohem více tíhnou k emocionálnímu přístupu. Nepreferují tak záměr „referovat o jevech“,
ale „vyprávět o dojmu z těchto jevů […] Přitom se nijak nebrání osobní zaujatosti, předpojatosti libosti či nelibosti […] Cestovatel totiž nesděluje jen průběh
‚externího‘ cestování, popis pohybu od jednoho faktu objektivní skutečnosti k druhému, ale i ‚interní‘ cestování, putování po vlastní vnitřní krajině.“23 Domníváme se, že tento citový aspekt, ačkoliv autoři často vyzdvihovali zpravo-
dajskou složku či snahu o „objektivitu“, byl v cestopisné tradici o sovětském Rusku ve 20. století velmi silný. Prostřednictvím hledání „vnitřní motivace“ autorů, v závislosti na nejrůznějších faktorech, se proto budeme snažit odkrývat, čím byl určován a jak se proměňoval jejich poměr k navštívené zemi.
21 / Srov. např. KROPP 1958, kde obrazovou dokumentaci cesty prezidenta Antonína Novotného po SSSR doprovodil úvodem a verši básník František Branislav. 22 / Srov. BURKE 2010; POWER 2015, s. 14. 23 / JEDLIČKOVÁ 1988, s. 164. Srov. také MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ 1998, s. 371–372.
24
K APITOL A 1
Budeme se proto zabývat různorodými aspekty spojenými s cestopisy, lite-
rárněhistorickými historickými okolnostmi jejich vzniku, dobovým přijetím
a druhým životem i proměnami tematické výstavby či jazykového plánu. Ve sho-
dě s Vladimírem Macurou se budeme zajímat o „rozmanité představy, symboly, iluze, pomocí nichž si lidé minulého věku vymezovali své místo ve světě, pomocí
nichž se vztahovali k tomu, co uplynulo, i k tomu, co očekávali od budoucnosti“. Tento svět cestopisů budeme „moci světácky cupovat na kousky a mudrovat pak nad nimi, čeho jsou vlastně výrazem, co znamenají, o čem vypovídají“.24 Nejen
z těchto důvodů, zvláště při již deklarovaném vědomí obsáhlosti pozadí tématu,
je třeba již v úvodu pojednat některé problémy, jejichž řešení či diskuze během více než tříleté práce nad texty vyvstaly a s nimiž jsme se museli vypořádat.
Cestopis jako literární žánr Cestopis se rodí z vyprávění o putování, jehož motivací bylo v prvopočátku hledání mytického ztraceného ráje a podstoupení očisty od hříchů,25 později
doplněné antickou, středověkou a humanistickou literární tradicí o důraz na prožívaná dobrodružství (epos, román). Přerod těchto útvarů v žánr cestopisu – byť, jak uvedeme záhy, je jeho žánrová čistota spíše chimérou – byl
provázen posílením dokumentárnosti, důrazu na zachycení autenticity pro-
žitku a na poznávací funkci.26 Díky zastoupení motivu cesty jakožto vůdčího
principu cestopisů někteří autoři dokonce pokládají cestopis za jakousi esenci
literatury. Vanda Miňovská-Pickettová připomíná, že cesta je v podstatě ideálním pořádacím prvkem literárního textu, a upozorňuje i na koncepci Michela
Butora, v níž se hovoří o příbuzenství mezi cestováním a psaním: „[…] ces-
tovat znamená psát (a číst!) a psát znamená cestovat. Každé psaní a čtení je totiž za prvé lineární pohyb (přinejmenším oka) od jednoho znaku k další-
mu, od počátku-výchozího bodu ke konci-cíli. Za druhé pak je to únik, útěk skrz stránku do jiného světa (těžko zde nepřipomenout Rozpravu o zdviži 24 / MACURA 1998, s. 12–13. 25 / Srov. ELIADE 1998, s. 52–63. Motiv ráje byl ostatně oblíbený i v cestopisech do Sovětského svazu, zejména v padesátých letech (viz kap. 3). K tématu ráje v hodnotovém systému komunismu srov. MACURA 2008, s. 14–35. 26 / KŠICOVÁ 2013, s. 9. Srov. též MARKOVIČ 2015, který se otázkami vztahu estetických a mimoestetických funkcí a vztahu motivace či okolností cesty k poznávací funkci cestopisu zabýval na příkladu slovenských textů barokního období.
CESTOPISY JAKO HISTOR ICK Ý A LITER ÁR NÍ PR AMEN
25
V. Linhartové). Je-li tedy každé psaní (a čtení) cestováním samo o sobě, stává
se cesta popsaná v cestopise jakousi cestou na druhou, vlastně explicitním vyjádřením něčeho, co jiné psaní v sobě pouze skrývá; psaní cestopisu a jeho
četba skutečně přenáší Jinam. Znovu se tu cestopis představuje jako koncentrát samotné substance literární tvorby i její recepce.“27
Z genologického hlediska pak cestopis28 hodnotíme jako hybridní, respek-
tive „bytostně dvojdomý“ žánr29 na pomezí beletrie a publicistiky, popř. na-
učné literatury.30 Osciluje mezi estetickým účinkem, poučením a zábavností
a vzhledem k hraničnímu postavení se stává předmětem zájmu a studia nejen
literární vědy, ale také dalších oborů jako historie, dějin kultury či geografie.31 Hybridnost však nelze chápat pouze ve smyslu formálním, respektive smyslu
mísení a prolínání žánrů, nýbrž i ve smyslu tematickém: „Cestopisy – to se ro-
zumí samo sebou – je těžké definovat; a to nejen kvůli tomu, že jde o hybridní
žánr, který překračuje kategorie a obory. Cestopisný narativ nabývá různých
podob: od pikareskního dobrodružství, přes filozofické pojednání, politický
komentář a ekologické podobenství až po duchovní hledání. […] Autoři ces-
topisů – kteří si tvrdošíjně stojí na svém – využívají řadu postupů, jež jsou umožněny formou, která volně propojuje fakta a fikci, historku a analýzu.“32 27 / MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ 1998, s. 370. 28 / Anglosaská literatura používá obecné označení travel writing, přičemž v centru tohoto ,psaní o cestách/z cest‘ se nachází travel book, tedy ,cestopis‘. Viz např. HOLLAND – HUGGAN 2000; THOMPSON 2011. V souvislosti s fenoménem cestování sleduje cestopisy také historie. Např. BOROVIČKA 2010b, s. 9 cestovatele definuje jako „člověka, který cestuje mimo jiné s cílem podat svým bližním svědectví o poznatcích nabytých během cest“. Cestování tedy vnímá jako proces, cestopisy jako jeho výsledek, přičemž od sebe nelze oba jevy oddělit. Srov. též BURKE 2010. 29 / ŠIDÁK 2015, s. 29; dále srov. BURKE 2010, s. 4 („they are now receiving […] as a variety or genre of autobiography or, to use the wider Dutch term, as a type of ego–document“), THOMPSON 2011, s. 11 („protean and slippery genre“) nebo MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ 1998, s. 370–371. FUSSELL 1980, s. 203 vymezuje cestopisy v kontrastu k průvodcům, které nejsou autobiografické a nevyužívají narace. Takové pojetí však zpochybňují např. HOLLAND – HUGGAN 2000, s. 9, kteří si kladou řečnickou otázku, zda cestopis nemůže kombinovat např. estetickou a ideologickou funkci uměleckého textu s pragmatickou funkcí průvodce. Viz též THOMPSON 2011, s. 13–27, kde jsou připomínány např. pasáže s praktickými radami pro cestovatele v cestopisech před rokem 1800, jež činí hranici vymezenou Fussellem neostrou i pro starší období. 30 / Častou blízkost cestopisů k publicistickým textům v českém prostředí zmiňuje např. MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ 1998, s. 371. Za další specifikum českých cestopisů, které vyplývá z jejich blízkosti k publicistickému žánru, autorka pokládá rozčleňování do kratších úseků, které jsou vymezovány tematicky či narativními sekvencemi (MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ 1998, s. 374). 31 / Jak podotýká FAKTOROVÁ 2012, s. 6, neliterární disciplíny „přistupují k žánru především jako k významnému reflektoru dobové mentality, který silně absorbuje kulturní i historicko-společenské proměny.“ 32 / „Travel writing, it need hardly be said, is hard to define, not least because it is a hybrid genre that straddles categories and disciplines. Travel narratives run from picaresque adventure to philosophical treatise, political commentary, ecological parable, and spiritual quest. […] Irredeemably opinionated, travel writers avail themselves of the several licences that are granted to a form that freely mixes fact and fable, anecdote and analysis“ (HOLLAND – HUGGAN 2000, s. 8–9).
26
K APITOL A 1
Ke zmíněné hybridnosti pak přispívá také napětí „mezi nutkáním spisovatelů podat zprávu o světě, který vidí, a jejich často potlačovanou touhou přizpů-
sobit svět jejich názorům, jež si předem vytvořili“.33 Skutečnost, že cestopis překračuje různé hranice, je spojena s řadou problémů a otázek, např. na jed-
né straně neexistencí tzv. čistého cestopisu jako žánru, což odráží i jeho ne-
kanonické postavení v rámci novodobé české literatury,34 a na druhé straně přítomností motivu cesty jako základního prvku mnoha jiných žánrů. Výše
uvedené potvrzují i empirická data srovnávací kvantitativní analýzy textů
různých žánrů, které na základě komparace různých stylistických kritérií do-
kládají jeho blízkost ke sloupku a vědecké studii.35
Připomenutá „rozpolcenost“ či „dvojdomost“ cestopisů na jedné stra-
ně komplikuje jejich literární vymezení jako žánru, současně však dovoluje neomezovat jejich analýzu jen na umělecké charakteristiky, z čehož vychází také náš přístup. Cestopisy chápeme jako široce pojatý pramenný materiál,
zahrnující různorodé texty českých autorů, kteří ve 20. století cestovali do
sovětského Ruska a rozhodli se o své zkušenosti podat písemnou zprávu. Tento soubor netvoří pouze díla, jejichž vznik byl motivován snahou o esteticky působivé zachycení cesty, ale rovněž texty na periferii krásné literatury, kam
patří svými nízkými stylistickými kvalitami nebo nadřazením propagan-
distické funkce funkci estetické. Jednotlivé cestopisy se liší v závislosti na osobních, ideových či profesních preferencích autorů, ale také na obdobích,
v nichž vznikly, a jejich kulturně-politickém klimatu. Jiný charakter má soubor cestopisů z meziválečného demokratického Československa, jiný z období
padesátých let. Cestopisná produkce dvacátých a třicátých let byla pestrá a li-
šila se jak z hlediska názorových preferencí autorů, tak z pohledu estetických
kvalit. Na jedné straně stála díla spisovatelů patřících do literárního kánonu, na straně druhé zprávy dělníků, kteří do Sovětského svazu cestovali jako
členové oficiálních delegací. Vysílání oficiálních delegací „pracujícího lidu“, 33 / „[…] between the writers’ compulsion to report the world they see and their often repressed desire to make the world conform to their preconception of it“ (HOLLAND – HUGGAN 2000, s. 10). 34 / ŠIDÁK 2015, s. 29–30. Dále srov. ŠIDÁK 2015, s. 32: „Čistý cestopis v žánrové krajině moderní české literatury jako autonomní žánr spíše chybí, a to i v porovnání s ostatními národními literaturami. Netroufáme si tvrdit, že absentuje absolutně: nepodílí se však na kanonické vrstvě literatury, na její tvářnosti, ani výrazněji nerezonuje v recepci […].“ 35 / KUBÁT 2016. Srov. též ZYLINSKYJ 2007, s. 175, který připomíná nejednoznačné hodnocení Holečkovy knihy Zájezd na Rus jako textu mezi prózou a publicistikou, a sám jej označuje jako „publicistický traktát“.
CESTOPISY JAKO HISTOR ICK Ý A LITER ÁR NÍ PR AMEN
27
jejichž účastníci o nich následně podávali písemné zprávy, pak bylo běžnou praxí v padesátých letech. Výsledné publikace měly téměř nulovou estetickou hodnotu a převládala v nich agitační, propagandistická, případně vzdělávací funkce. Jednalo se však rovněž o texty cestovatelů do Sovětského svazu, které
konstruovaly jeho dobový obraz, a proto také ony patří do námi sledovaného okruhu.
Za metodologicky přínosný v tomto ohledu považujeme nový historismus,
který analyzuje texty nejen literární, ale i neliterární povahy jako fenomé-
ny podílející se na vytváření každodennosti a stírá hranici mezi centrem a periferií, „aby byly rozkryty dobové rituály a strategie různých subjektů“.36
Rovněž v centru naší pozornosti nestojí potvrzení, či vyvrácení literárního kánonu, ale spíše zkoumání různorodých textů, jejichž komunikaci, vzájem-
nou i s předpokládanými čtenáři, vnímáme jako střetávání diskurzů. Následně sledujeme formativní síly, jež na ně působily uvnitř i vně jejich hranic.37
V jednotlivých textech, jejichž autoři reprezentují určité sociální skupiny, se
pokoušíme interpretovat dobovou řeč a na jejím základě rozpoznávat různé ideologické či mocenské motivy.
Základní znaky analyzovaných textů pak odpovídají rámcovým žánro-
vým charakteristikám cestopisu, jako je přítomnost motivu cesty, setkání s místními, důraz na smyslový zážitek, zprostředkování dojmů z návštěvy
cizích zemí, s akcentací zvláštností a rozdílů, ale i podobností s pisatelovou vlastí či již dříve navštívenými místy formou onomastic allusions (,onomastické aluze’)38 založených na metafoře (viz kap. 5). Některé charakte-
ristiky cestopisů39 byly v případě cest do Sovětského svazu ve sledovaných 36 / PAPOUŠEK 2005, s. 185. K problematice nového historismu dále BOLTON 2007. 37 / Srov. DOBRÝ 2010: „Text se může zjevovat před zrakem analytika v kontextech různých motivací, v předstírání estetické touhy po jednotě, která může skrývat ideologické, politické nebo zločinné motivy, které míří mimo hranice díla a vypovídají o mravech, myšlení či pudech mluvčího na daném historickém horizontu […] Texty, které nezískaly dříve výrazného ohlasu, nenesly dle dřívějších hodnocení takovou míru estetické hodnoty (jakkoli je to veličina neměřitelná), mohou v novém kontextu získávat zásadnějšího významu právě vzhledem k jejich důležitosti pro zpětně rekonstruovanou dobovou řeč.“ 38 / LENNON 2004, s. 38, 266–268; srov. též DAVID – SEMIAN 2015. 39 / Vymezením žánru cestopisů se zabývali např. KLÁTIK 1968; MACURA 1987; JEDLIČKOVÁ 1988; MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ 1998; PETERKA 2004; THOMPSON 2011; ŠIDÁK 2015. Za nejucelenější můžeme považovat rozsáhlou definici Tomáše Kubíčka, již vytvořil na základě analýzy různých invariant cestopisu: „Cestopis je epické vyprávění o putování s cílem vytvořit obraz skutečnosti a podat o ní svědectví. Vzniká po ukončení cesty a vedle složky informativní klade důraz na složku subjektivní. Jeho základní realizací je cestopisná literatura, jako subžánrová složka se však může stát součástí libovolného žánru. Z hle-
28
K APITOL A 1
obdobích prohloubeny a zvýrazněny, jiné naopak zproblematizovány či
upozaděny. K posunům docházelo v tradiční roli smyslovosti při pozná-
vání navštívené země, v důrazu na předchozí znalosti cestovatele o pomě-
rech v Sovětském svazu a v míře omezenosti jeho dosavadních informací
o této zemi.40 Zatímco cestovatelé meziválečného období přijížděli téměř
bez předchozí znalosti sovětské reality a osobní empirie,41 autoři v padesá-
tých letech již vstupovali do Sovětského svazu se zkušenostmi, které byly do značné míry ovlivněny propagandou – přestože byli subjektivně pře-
svědčeni o pravdivosti svých zpráv, ve skutečnosti si všímali pouze toho,
co zapadalo do jejich předem vytvořeného názorového světa.42 Vnější vlivy,
dané zkušeností s domácími poměry i vztahem „koloniální“ podřízenosti Československa Sovětskému svazu, tak předem determinovaly očekávání autorů a současně z cestopisu činily účinný nástroj koloniální moci: „Cestopisy umožnily, aby imperiální expanze byla srozumitelná a žádoucí pro
obyvatelstvo kolonizovaných území, i když hmotné požitky impéria ply-
nuly pouze menšině.“43 Je proto otázkou, zda v případě těchto cestopisů skutečně můžeme mluvit o záznamech jedinečných cest.44
diska narativní výstavby jde o jeden z nejstarších způsobů transformace lidské zkušenosti do podoby příběhu, jehož řazení událostí respektuje z větší části jejich přirozenou časovou a příčinnou logiku. Z hlediska kulturního představuje a modeluje základní podobu interkulturních vztahů a upevňuje vědomí o diferentních kulturních systémech a o zdrojích společenské i individuální identifikace. Jeho základní význam a funkce, jeho skutečná pozice v kulturním systému je dána silou metafory o lidském životě jako cestě“ (KUBÍČEK 2015, s. 16). 40 / Vladimír Macura zdůrazňuje osobní zaujetí vypravěče: přestože zprostředkovává i informace, jež mají nadosobní platnost a nejsou nutně zahrnuté v jeho osobní zkušenosti, zůstává prostředníkem, který „ve větší či menší míře integruje zprávu o vnějším světě se zprávou o sobě“ (MACURA 1987, s. 34). Srov. též stručné shrnutí Martiny Powerové, jež cestopisnou literaturu chápe jako pramen, „který hranice a prostor zobrazuje na základě každodenní zkušenosti cestujících autorů“ (POWER 2015, s. 9). 41 / Ta se omezovala na četbu cestopisů z 19. století a četné zprávy o novém sovětském uspořádání, jež šířil československý tisk (viz kap. 2). 42 / Srov. také MACURA 1987, s. 35, který tvrdí, že autor je vytržen z přirozeného prostředí, z ustálených sociálních vztahů a je konfrontován s věcmi dosud neznámými, k nimž zaujímá postoj, jenž je do určité míry formován právě jeho domácími zkušenostmi. 43 / „Travel writing made imperial expansion meaningful and desirable to the citizenries of the imperial countries, even though the material benefits of empire accrued mainly to the few“ (PRATT 1992, s. 3). 44 / Např. MACURA 1987, s. 34 uvádí, že „vlastní cestopis je budován především na více či méně dynamické osnově jediného, konkrétního putování“.