host brno 2017
Nejlepší české básně 2017 Sylva Fischerová Jan Šulc (eds.)
Aids
Bolechová
Borna
Borzič
Buddeus
Daníček
Děžinský
Dvorský
Gersin
Hložek
Holub
Horanský
Hruška
Iljašenko
Janatka
Janda
Kozelka
Král
Krumphanzl
Kukal
Linhart
Mikyska
Murrer
Přidal
Racková
Rosí
Řehák
Roth
Selepko
Srbová
Šiktanc
Volf
Typlt
Wernisch
Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR Editors © Sylva Fischerová, Jan Šulc, 2017 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-7577-189-6
Je poezie vskutku přítomna? aneb Stěžuje si Plinius Sosiovi…
„Jaký zástup básníků nám přinesl tenhle rok!“ stěžuje si Plinius Sosiovi Seneciovi. „V dubnu den co den přednášel své básně hned ten, hned onen.“ A jak obsáhlý soupis nových knih tohoto roku a tohoto věku přinesl frankfurtský i domácí trh! … Kdo může tolik knih ještě číst? R. Burton, Anatomie melancholie
Většina básní je špatná. A. Compagnon, Démon teorie
Soud vkusu tedy není poznávacím soudem, není tedy logický, nýbrž estetický, a tím rozumíme takový soud, jehož motiv nemůže být jiný než subjektivní. I. Kant, Kritika soudnosti
První citát, pocházející ze 17. století (a odkazující dalším citátem do dob ještě mnohem dávnějších), nechť zde slouží jako doklad naší pomýlené pýchy připisovat si jako nové nectnosti, které byly vlastní už dobám dávno minulým. Přes míru se psalo prostě vždycky, a stejně tak tehdy jako teď platilo i druhé citované tvrzení: většina básní, které se napsaly, byla špatná. Snaha nakladatelství Host představit jednou za rok to, co se z většinového pravidla vymyká, je proto pochopitelná; stejně pochopitelné jsou i každoroční kritiky a výtky nespokojenců, ať už na adresu celkové koncepce toho kterého svazku, nebo konkrétního výběru básní či komentářů editorů. Kritiky a výtky poukazují i na třetí citovanou tezi: povaha každého estetického soudu je nutně subjektivní.
7
Co však podle mého názoru nemůže organizátorům ostře sledované ročenky nikdo upřít, je jejich vstřícnost vůči těm, kdo se na výběru podílejí. V našem případě totiž fungovala spolupráce jinak, než bylo dosud zvykem: Jan Šulc jakožto editor monitoroval vydané sbírky básní a já, v roli arbitra, jsem si vzala na starost také četbu básní tištěných v časopisech. Důvod byl jediný: aby Honza, přetížený editorskou prací všeho druhu, byl vůbec ochoten to vzít. Zároveň, v rámci rozložení zodpovědnosti, jsem jasně řekla, že jakožto arbitr budu mít poslední slovo. (V této souvislosti bych ráda dodala, že v devátém roce existence ročenky dochází poprvé k situaci, kdy byla za arbitra vybrána žena.) Výše řečené jsme dodrželi, přesto by se dalo s trochou nadsázky říci, že tato ročenka má dva editory a dva arbitry. Celý proces totiž vypadal následovně: poté co jsme se každý zvlášť probrodili většinovou řekou špatné poezie a vybrali z ní to, co nás zaujalo, co tvořilo náš „předvýběr“, sešli jsme se nad ním. Já jsem dávala Honzovi číst to, co mi připadalo zajímavé z časopisů (a valnou část jsme zase dávali stranou jako nepoužitelnou), Honza mi přinesl sbírky se zatrženými básněmi (z nichž jsem většinu posléze opět odložila stranou), a dále jsme vyrobili hromádku těch „nejlepších“ sbírek, zkrátka sbírek hodných pozornosti, a další hromádku svazků s básněmi experimentálního rázu; obě hromádky jsem si pak v klidu přečetla celé. Zde jsem poté často vybrala jiné básně než editor, ale — a to bych ráda zdůraznila — na finálním výběru jsme se absolutně shodli. Oba jsme tak během procesu výběru několikrát revidovali svůj pohled, a to i při práci nad výsledným souborem. Pokud bychom však postupovali podle pravidla „editor vybere sto básní — arbitr z nich vybere finálních čtyřicet“, pak by v této knize nebylo zastoupeno celých dvanáct básní z knižních vydání (a figurovaly by místo nich jiné nebo by byl výsledný
8
počet nižší); stranou přirozeně ponechávám výběr z básní otištěných v časopisech, který jsem měla na starosti já. V tomto ohledu mi přijde zajímavé, že americké ročenky The Best American Poetry, které inspirovaly také vznik českých ročenek, postupují odlišně. Mají jen jednoho editora, dvojice arbitr — editor zde tedy neexistuje (avšak navíc tu figuruje editor celé série David Lehman), a monitorovány jsou pouze časopisy, jelikož u knižních titulů se zřejmě předpokládá, že každý ví, které autory je dobré si přečíst, zatímco časopisecký trh je v USA skutečně nepřehledný: nikdo, ani editor ročenky, nemůže přečíst úplně všechno; tak již v roce 1995 bylo monitorováno čtyřicet časopisů. Pozornosti čtenářů jsou tedy předloženy básně, které by jí nejspíš (nebyly-li otištěny třeba v New Yorkeru) unikly. Výběr ze „všeho nejlepšího“ — knižního i časopiseckého — zde jednoduše není cílem, aneb hra na nejlepší, která se hraje v malém českém rybníku, se za oceánem neprovozuje. Osobně se nedomnívám — poté, co jsem se probrodila českými časopisy —, že bychom měli americkou strategii následovat. Já sama bych čtyřicet básní z toho, co jsem přečetla v časopisech, prostě nebyla s to vybrat. Po zkušenostech nicméně soudím, že aktivnější vstup arbitra (bude-li vůle dvojici editor — arbitr udržet) může věci jenom prospět. Mnoho bývá v těchto doprovodných textech psáno o kritériích „dobré básně“: píší o nich stejně tak čeští jako američtí editoři v těch ročenkách, které jsem měla k dispozici. Nevím už, kolik jsem přečetla textů na dané téma, a rozhodla jsem se je dále nerozmnožovat. Zde přičiním jen pár krátkých poznámek. Jediná strategie, kterou jsme s Honzou měli, byla zachytit a reflektovat různost hlasů, básnické různohlasí, neboť „Bůh myslí orchestrálně“.
9
Dále mi ještě vyvstávala v paměti myšlenka americké básnířky Denisy Levertovové: „Pokud není ve tvé básni místo, kterému úplně nerozumíš, asi to nebude moc dobrá báseň.“ Při četbě samé se pak vyjevovala skutečnost, že řada autorů oplývá dobrými, často i skvělými nápady, obrazy atp., ale tyto nápady nejsou uvedeny v celek (jakkoli útržkovitý a nedoslovený — o žádné klasické vyklenutí tu nejde); zůstávají jakoby na půli cesty, nedomyšleny, nezakončeny. Výjimečně se vyskytla báseň se silnou pointou, které ale předcházející verše neodpovídaly. Bylo ovšem jedno pravidlo, kterého jsme se drželi, a to vyhnout se „již řečenému — již přečtenému“: tomu, čemu Anglosasové pěkně říkají „already read“. Nejde přitom jen o všemožná klišé, o kterých píše ve své eseji Honza, ale třeba i o nápodobu konkrétních vzorů. Proto jsme nezařadili krásnou báseň jedné autorky, která je ale jasně odvozená z básní mé sestry Violy (přímo bych mohla na tu či onu Violinu báseň ukázat). S lítostí jsme oba s Honzou báseň odložili. Za poslední příspěvek do knihy může náhoda: koncem srpna jsem byla za filosofem Karlem Flossem na Sázavě a při řeči o J. L. Fischerovi a o Janu Patočkovi jsme otevřeli červnové číslo Babylonu i s básněmi Jana Rotha napsanými v blázinci; báseň „Jirka se modlí“ jsme poté bez váhání zařadili do našeho výběru, já jsem běžela do Klementina projít ještě další čísla Babylonu (časopis se pro NČB obvykle nemonitoruje), ale nic srovnatelného jsem tam už nenašla. Co se týče řazení básní, opět se ukázalo, že abeceda je úžasný vynález a dělá úžasné věci, skoro jako kofein (o kterém píše Marie Iljašenko). Stejně nepřekvapivě se ukazuje, že hlasy v knize mezi sebou rozprávějí: modlící se Jirka rozpráví s Adamem Petra Hrušky (a oba někde v prostoru a meziprostoru hovoří i s Františkem Jaromíra Typlta z jeho básně „Zlomek B 101“, který už ve výběru
10
nejlepších českých básní vyšel, tudíž podle pravidel ročenky nemohl být zařazen do tohoto svazku). Ptala-li se Tereza Horváthová před letošním Tabookem: Kam zmizel humor z české literatury?, odpovídám jí nad naším výběrem: Nezmizel, je přítomen! Někde jednoznačně a prvoplánově, jinde v podobě ironie, často hořké — ale je tu… Stejně tak jako duch experimentu, a ovšem přítomnost smrti: básně Antonína Přidala napsané těsně před jeho smrtí čteme jako klimax celé ročenky — která by ale bez ostatních promlouvajících hlasů nebyla úplná! Se starci žádajícími si číslo mobilu svých rodičů souzní fronta před konzumem u Simony Rackové, mrtvá kočka v krabici od dortu u Elsy Aids i dav kolem doktora Valského nad rohlíky a půlkilem gothaje v hypermarketu Tesco u Patrika Linharta. A další a další… Když se zaposloucháme, vyvstane z toho hotové cento (čímž nás tento prastarý žánr, skládající básně z veršů jiných básní, jakoby obloukem vede k začátku našeho zamyšlení a ke stěžujícímu si Pliniovi). Na stížnosti je ale už pozdě… Stiženi vyprávěním (je možné souvětí jinak řadit, jinak rozvíjet, dovést je k jiným koncům) Bezpohlavní se usmívají na bezpáteřné, úzkost slovům dodává průzračnost. Jaký je rozdíl mezi kamenem a cihlou na rohožce dějin? Těžkomyslnost odkrývá podstatu: řeč to přede (tma tlama), u dna číhá pravěká nestvůra. Odsuň, odfuň, vyžeň meandry! Země je plná spících agentů, historie pomíchala hrušky s jabkama,
11
Schneider se Šnajdrem sdílejí stejný stín. Jen v koutě u skla Hňáca s Tumlem: Kolem holky nedupej, ať v ní neprobudíš nevěstu! Krčí rameny, rozvěšují bulvy — menší zkouška na převtělení. „Číslo mých rodičů si žádám! Jejich číslo!“ Kdo zasáhne věštbu? Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů, včera byl oslavován stoletý předseda Toaletního spolku. Duchu velikého Aristotela, jsi přítomen? Můj bráško v prášku.
Sylva Fischerová
12
— — —
Setmělo se a začalo jemně sněžit. Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu jako dárek a pomalu ji pokrýval sníh. Uvnitř jsem našel mrtvou kočku s lesklou černou srstí, stočenou do klubíčka a posypanou flitry. Nohy měla svázané tkaničkou, aby při sesuvech neničila svůj dům. Měla tam zrcátko, sponky do vlasů a sušenky. Všechno bylo navoněné. Cítil jsem se zmateně, jako by mě někdo pohladil.
Elsa Aids
15
— — —
(Ne)viditelná ruka trhu strčila prst do zadku protrhla střeva fekálie se vyvalily ven do koryt protékaly městem lidé běhali po proudu a křičeli — Konečně pořádná řeka — bude se jmenovat Sleva Ti nahoře kradou ti dole kradou a ti uprostřed mlčky čekají na máslo v akci Tablety do ruky tablety do huby Zubatá s kosou Pche! Bere i bezzubé bez kosy
Kateřina Bolechová
16
— — —
Znám sebevraha z mostu v Nuslích, ten je ostatním sebevrahům pro smích, přeleze zábradlí a neskočí, chviličku hledí smrti do očí a dál pak šťastně žije v Nuslích.
Jan Borna
17
Vídeň po probuzení
Chytnout toho mrzáčka za krk a šup s ním ven… Jako růžový puding? Jako růžové prasátko, nasládle tlustý svět? Hnusný sendvič reality pod krupicovou oblohou? Ale ne, to ranní světlo jen polyká chodce. Opar světla se věší na člověka jak zrovna opouštěná milenka. V uchu muže s koženým kufříkem bzučí moucha. Servírka, tenká tužka, přináší kávu s koblihou. V nádražní kavárně je překvapivě čilo. Narychlo ohmatané noviny zakryly všechny místní bronzové pomníky, koně, vojevůdce i císařovny, a přece město dál voní jak monument. V gumově hygienických rukavicích v S/M salonu, v trafice obtékané hejny aut, ve vybledlé kapuci mladíka, který venčí palácového pinčlíka, v nagelovaném smíchu 16 nad řekou, dokonce v kečupu na hranolkách. Všude.
Adam Borzič
18
Všechno, co jste mi řekli,
byl citát. Tak mladí, a už zaheslovaní. Objektivní pocity se subjektivní platností mohou být poskytnuty třetím stranám. Skládám svá data na tvou hlavu. Ukládáš si, o co jsi mě stáhla. This is a trial version.
Ondřej Buddeus
19
Někdo má radost diagnostikovaného idiota.
Někdo ne. Mlč, drž, bude exekuce. Zprava dobrý, zleva jsem ve střední Evropě zhruba nejkřehčí. Bezpohlavní se usmívají na bezpáteřné a dá se to pěknou chvíli vydržet. A co vlastně posloucháš ty, když nikdo nemluví?
Ondřej Buddeus
20