n b
č Vít Slíva Jakub Chrobák (eds.)
nejlepš básně host brno 2016
ší
ě
české
Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR Editors © Vít Slíva a Jakub Chrobák, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7491-795-0
Dobré básně
Jisto je: pojem „nejlepší“ nemá v umění místo. Je tu však básnická edice, v jejímž názvu se slovo „nejlepší“ vyskytuje, po americku, sportovnicky. V letošním jejím pokračování jsem přesto přijal úlohu „arbitra“. Z lásky k Hostu a z ješitnosti. Jisto je i to, že mnoho dobrých českých básní roku 2016 v tomto svazku chybí; a jak by mohlo nechybět, když není v silách člověka zvaného „editor“ všechny české básně jednoho roku vyhledat? Nemluvě už o samozřejmosti, že z těch, které vyhledal, vybral jen, které se setkaly s jeho naturelem a vkusem, a z těch, které vybral, vybral jsem jenom, které se setkaly s naturelem a vkusem mým. Zbývá naděje, že všechny básně zde přítomné jsou dobré. Bez dalšího.
Vít Slíva
— — — když sem byl malej měli sme na vesnici starýho faráře byl půlku života zavřenej v dole a pak přišel k nám rád na něj vzpomínám protože uměl štěkat jako pes
Šimon Leitgeb (1996)
9
— — — černé prameny ve větrných vlnách zlehka objímají torzo deštníku
Renáta Judita Komendová (1987)
10
Stevardka
A slečna stevardka, ten brýlatý anděl „ukažte, já vám ten prázdný kelímek vezmu ať vám to tu nepřekáží“ jak dovede tančit uličkou s tácem plným káv a při nečekaném prudším pohybu autobusu vyrovnává těžiště jako baletka jaké to asi je procestovat Evropu a vlastně nikde pořádně nebýt jen v každém větším městě balancovat s kávami
Jan Váňa (1986)
11
Středozemní moře
Sedíš v dusnu klimatizované místnosti Ten rozhovor by udělal díru do člověka — Kolik jsi dnes na palubě potkal pěkných holek? — Slovy? Svou ženu Nespokojeně ukáže za obzor — A ta? — Místo ruky diamantová placka — A ta? — Namísto úst karmínový výbuch — A ta? Zaryje otázku do korodujícího železa Ty s klidem svítání i západu odpovíš — Pohledem zavadíš ale neulpíš Dobře víš, že baží po krvi — A co říká Středozemní moře? — Teď je tiché jak opuštěné lázně Kéž je i neposkvrněné jak čerstvě vystavěné krematorium Modrá moc na obzoru mlží
Tomáš Čada (1985)
12
Alba
Když noc měla ještě uzlem podchycený šátek pod bradou, vycházely staré ženy na brambory. V polním souhvězdí rozestavily se do vlhké nati a v nastalé temnotě hleděly hluboko. To je ta chvíle, kdy nic neruší mé tělo vedle tvého, až teprve hlas ptáka z oranice jehlicovým poklepem upozorní, že do postele nám vtéká veliká modrající láva.
Milan Šedivý (1977)
13
Vyvrhnout to patetické zvíře
Dlouho šlo o pocit, že město je v místech záměrů starší než hemžení těl — důvodů smotaných do uzlu. Který zkameněl. Bezhlavý opobůh pointilista tečkoval kapkami kal. Ve vzduchu nazrála slova. Ale nad vším tím zvodnělým kalem nebylo, kdo by je natrhal. Výlomem v pletivu vezmu tě do stínu náletových dřevin… Sirény barev v nich ohlásí listopad. Tuším, že zde je místo. Snad tady jsme kopali. Do hlíny, do skály. Záseky od těch dob přepsalo houští. Především jsme tu však toužili, silurské vápence rubali do žíly. Zesláblým listům teď pozdní čas z žilnatin pouští. Sotva tu jámu dnes poznávám. Z žitého člověka zůstala postava — otisklá v kameni, v místě. Těžko se spolehnout na ústa, když paměť houštinou zarůstá. Byli jsme, nebyli. Nevíme jistě.
Ladislav Zedník (1977)
14
„Diskuse“
Jíme teď rukama. Někdo nám příbor vzal. Sedíme u stolu jak zvadlá příloha, jak bledé cosi (— teď netuším, k čemu bych nás lépe přirovnal…). Pomalu dochází zásoby. Za chvíli začneme obírat své vlastní paže. Přijdeš a řekneš nám: Vy jste se zbláznili! Chytnem tě, zavřeme, narychlo svážem projekcí kdo-ví-čích prožitků… Sníme tě rukama. Někdo nám příbor vzal (nebo nám do vínku nožíky nedali?)… Všechno si vezmem zpět, složené ze zbytků životů, otázek — démonci komplexů budou nás provázet —, abychom znovu svou pustinu přestáli.
Ladislav Zedník (1977)
15
— — — Stráň se chvěje pod kopyty splašené hudby, noc chrastí v hlavě, ve vosím hnízdě v podkroví. — Hučení podzemních řek napříč kopcem. Nakonec se přece jen ustájí ticho a v boudě se rozvalí tma. Nechá mě klesnout až na dno hrnku. Chvějí se pod prsty struny žeber nebezpečnou tichou hudbou té noci. Kradu oheň z dávno zarostlých ohnišť… Pak v sychrajícím ránu tisknu záda k zemi, mysl k chuchvalcům putujících mraků, prasklou třešeň na jazyku.
Věra Rosí (1976)
16