Issuu

Antologie Nejlepší české básně 2015 apokryfní verze

Host

psaní lépe: atributy zevnitř soustředěnou výpověď smysl deviacím to prolamuje nahrazuje

Brno

výběry básník a kritik úspěch ročenky Nejlepší české básně 2015 objektivity poezii

takovou

novinky Borkovec eseje

Gabriel.

Naše marnost Moje editorství se potácelo mezi nicneděláním a intuitivními záchvěvy. Nedělal jsem téměř nic. Všechno udělali jiní. Trochu energie jsem vyplýtval na to, aby míra mého nicnedělání a píle druhých byly dostatečné. K pečlivému výběru Tomáše Gabriela jsem nepřidal nic svého, pohyboval jsem se pouze na území, které mi vyznačil; neznal jsem autory; básně jsem vybíral po paměti (podrobněji je to popsáno ve velice provozní předmluvě); antologii jsem nestrukturoval: je bez oddílů a básně jsou seřazeny abecedně podle jmen autorů. Myšlenka, co ty básně spojuje, mě vůbec nenapadla. Pohledy z ptačí perspektivy jsem si ani nemusel zakazovat. Autory jsem požádal, aby napsali něco o okolnostech vzniku textu a nadhodili vlastní interpretaci. To není můj nápad, v americké antologii (která je vzorem pro tu naši) se to dělá. Navíc jsem v zadání zapomněl autorům říct o pár slov k „básnické práci“ — to mě skutečně mrzí. Všichni zúčastnění se rozhodli interpretaci napsat a napsali ji: jim patří poděkování, že letošní antologie má — aspoň já si to myslím — poprvé jasného adresáta: češtináře v osmičkách a devítkách, profesory, profesorky české literatury na všech středních školách. Co tím chtěl básník říci? je — jak říká neprůstřelná rusistka, moje učitelka překládání paní docentka Chlupáčová — otázka mezi otázkami, dost použitá — ale naprosto správná. Ta kniha je pobídka k rozpravě. A mně se navíc líbí kombinace intuitivního editorství a nicnedělání s učebnami, studenty a profesory. A nakonec: pro dnešní čtení jsem požádal různé osobnosti (ty, které nevydávají básnické sbírky, nebo ne moc) o krátké poznámky o vybraných básních (ani oni neznali autory). A jen díky tomu umím trochu odpovědět na otázky po něčem společném v těch textech. No, nic moc tam není, samozřejmě. Ale všiml jsem si, že komentátoři nějak příliš často mluví

o melancholii a stesku a vzdalování se — a pak přišel komentář jedné básně od Jiřího Pelána, kde se píše: „Je to elegie na topická témata: míjení, vzdalování se, zánik, marnost. Paradoxně však nejsme konfrontováni s nicotou, ale s velmi senzuálně cítěnými předměty: to, co se tu evokuje, je viditelné, slyšitelné, hmatatelné. Je to naše marnost, včerejší, dnešní, marnost plná odcházejících věcí.“ Ano, myslím, že v té knize je víc elegií s tématy odcházení a zániku a že autorům záleží na tom, aby to byl PRÁVĚ JEJICH zánik: tolik silně smyslově zachycených detailů na odchodu! Letošní antologie se jmenuje NAŠE MARNOST. Petr Borkovec, proneseno na uvedení NČB, Vinohradský pivovar, Praha 2. prosince 2015

Básně a komentáře

⟶

V deziluzivní erotické, či spíše dyserotické básni (jako se mluví o dystopii v protikladu k utopii) jsou pro mě dvě formálně-významová těžiště. První je dvakrát ANEBO — tento kradmý refrén v podobě vylučovací spojky dodává celku zvláštní neklid a vzbuzuje otázku, nakolik je do textu záměrně propašován, nakolik se prosadil mimoděk. Druhé těžiště je významové a s prvním těsně souvisí: myslím samozřejmě rybníček plný kouře, alternativu žabí dělohy. Proč kouře? Tato otázka podle mě dlouho nedá čtenáři pokoje. Pointa o milování skrz otvor v lepence je pro mě na pozadí dvou výše zmíněných výzev spíš okrajová. Tomáš Glanc (rusista, překladatel, kurátor)

Elsa Aids — Její tělo se přede mnou otevírá jako žába. Ruce od sebe, nohy od sebe, uprostřed vytahané žabí bříško. Dosáhnu všude a bylo by snadné to namalovat. V dětství jsem namaloval spoustu žab. Žába má v břiše dělohu, anebo je to spíš rybníček plný kouře. Za dobu, co na sebe saháme, mám prsty zčernalé jako klacky. Anebo je to tím, že se jí hrabu ve věcech? Někdy by bylo lepší mluvit změněným hlasem a milovat se skrz otvor v lepence.

⟶

Báseň bych rozdělila na tři části. (Počítej ovšem s tím, že to, co napíšu, je pouze dohad a že se ti nebudu snažit vysvětlit, jak to chápu, nýbrž jak to je.) První část o žebrech a srdcích bych pochopila jako metaforu naší dost konzumní společnosti. Taky jako upozornění na fakt, že jsme schopni obětovat i tak důležitou část z nás, jako je například srdce. Druhá část, počínaje koncertem a konče nepříchodem, mi připomíná lidskou konformitu. I kdyby šlo o život, nic moc s námi nehne. Proto koncert proti konci světa nezrušili. Poslední, třetí část o tom, jak si autor představuje spásu, chce myslím naznačit čím dál tím častější lidský převrat hodnot. Závěrečné čtyři verše bych nazvala jakýmsi cynickým a paradoxním podtržením celé básně. Přeji krásný zbytek mrtvého pondělka, Zeynab Zeynab Gueye (studentka gymnázia)

Ondřej Buddeus — Dnes grilujeme žebra zítra srdce Koncert proti konci světa nezrušili Bude se hrát i kdyby už nikdo nepřišel Spásu si představuju jako holčičku z Afriky která mě adoptovala

⟶

Soukromě jsem si tuto báseň přejmenoval na „Uvnitř“ a domnívám se, že jde o reportážní záznam, sňatý z očí přihlížejícího, nejspíš kluka, skoro dítěte, který se na hřbetě pomocného jízdního hada, vyhřezlého z podzemí, majitele mj. hnilobou prokvetlé kočičí hlavy, pečlivým pozorováním propracovává až k nejzávažnějším jevům každodenní rodinné obřadnosti. Jáchym Topol (spisovatel)

Lukáš Horák parcely z výletu na chatu ještě týden není návratu pravačka číhosi strýce zanořená v šachtě už téměř zapojila motor filtrace druhá ruka teď útočí na ty nejstatečnější z dětí coby velký modrý had příjemný odpolední lov děti s fingovaným jekem nabíhají na hadí ústa a nedbají hlasů matek vycházejících ze země jen když se ženy zvednou k protažení nebo nadskočí před tlejícím kusem kočky můžeme z bezpečí naší parcely zahlédnout jejich věkem ztěžklé hlavy a přitom by se spíše děti měly štítit když jim mezi prsty u nohou proteče shnilá drť listů společně s prostředkem k smytí dějin zimy uvnitř kutilsky zazimovaného bazénu

⟶

Muškáty mají lyricky posmutnělý nádech postmoderní východostředoevropské selanky mírně nudného pokoje, prostoupené osobní nostalgií po neméně lokální retroidyle neklidu s rozměrem současně biblickým a krotce avantgardním. V těch nenávratně zašlých časech praotců, proroků, oslátek jednoho dětství na mírovém sklonku druhého tisíciletí po Kristu opěšalý polidštěný Bůh české básně mluví polsky a zřídka rusky v takřka nohavicovském ozvuku a k tomu pije syrské červené víno. To víno i nohavicovský potenciál přičiněním dějinných okolností nečekaně dozrály a báseň získává nevyžádaný nový rozměr: Bůh není úplně jiný jenom v dětství, ale také v perspektivě přítomnosti, zase už nehandluje, cestuje, možná i na oslátku, i když ne do Egypta. Nahlédnuto intertextovým prizmatem Nohavicovy kanonické písně: jednou za sto let zázrak se koná, zázrak se koná, a máme před sebou celé krásné jednadvacáté století. Vlasta Dufková (romanistka, překladatelka, spisovatelka)

Marie Iljašenko Muškáty A přece si říkám, v dětství byl jiný. Miloval vitráží zlatavé žilky, dotýkal se jich prstem, obýval festony, matka ho nejraději strojila do blankytu. Niebieski kolor, říkávala, když mu oblékala modrou pelerínku, na ní zahradní kvítka: hvozdík, mák, ostropestřec a zvířata dosud nevídaná v zahradě překrásné. Mluvil polsky a zřídka rusky, ale nemísil jazyky a nehandloval: odpusť, odevzdej a pak ti daruju pokoj. Protože věděl: největší požehnání není v pokoji, nýbrž v neklidu, neklid, a ne guldeny, vedl lodě na dalekých cestách! A pokoj, to jsou muškáty, muškáty bez konce. Měl vůbec jiné zvyky: rád cestoval, nejvíc na oslátku, pil syrské červené víno, četl kdejakou avantgardu a každé ráno přecházel dolinu Cedron pěšky. Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek. Jsou dávno pryč. A přece si říkám — v dětství byl Bůh úplně jiný.

⟶

Překlad z čínštiny, autora ani název neuvádím. Maso mi rozežrali černí červi spím na studeném pichlavém mechu Jen ať co zahnilo hnije dál dokud neprohnije až k tvrdé pecce nerozloží mou vězeňskou celu Má duše zamčená v temnotách si pak oblékne hráškově zelenou košilku a se smíchem vyskočí ven Olga Lomová (sinoložka, překladatelka)

Jan Kohout — Káznice smaragdu a káznice plastu praskliny na vejcích stíny blesků V ledu topíš si svými obrazy spíš se svým snem máš naslouchátko v centru bitvy

⟶

Ta báseň mi připadá důvěrně známá, včetně rytmu (hlavně to „jen“), jako bych ji četla už dávno, nebo jsem v tom bistru sama seděla? To jistě také. Vše lze hádat předem, včetně blondýny. Když jsem byla o hodně mladší, připadaly mi taková bistra a takové blondýny hrozně zajímavé, vzrušující, byl to „opravdový“ život, jak to někde říkala myslím Načeva: pot, krev a slzy. No jo, teď z toho na mě padá únava a takovým místům se spíš vyhýbám, když můžu. Je to deprimujícím způsobem stále to samé. Ale jistě je možné se na to podívat i jinak, objevit nějakou krásu v těch sklenicích, ježatých sirkách a tak. V pomíjivosti té chvíle. Magdalena Platzová (spisovatelka)

Petr Král Třikrát 2 Bistro v podvečer nebo už dřív uprostřed odpoledne, v pauze mezi dvojím zvířením denního prachu: nic víc než shluk náhodných detailů. Fragmenty těl v zrcadlech na stěnách, zvlnění černé nitky, larvy nebo jen proužku tabáku vedle popelníku na pultu; tu a tam zazvonění drobných, šplouchnutí vody v dřezu, než vedle zas vyroste sloupořadí umytých, obrácených sklenic. Chrastivý zvuk, jak se krátce zježil v odsouvané krabičce sirek, na druhém konci pultu dosud vzdálená tvář nového návštěvníka. Taky mírně vzkypělá blondýna za kasou je spíchnutá, jak se dá: se šupletem pokladny vraženým do stehna pod vyhrnutou sukní, jako by ho rodila, tiskne k němu celý svůj val masa, chlupů, vzdechů, dychtivých nocí trávených bůhvíkde na druhém konci města — málem jako by i je žila napůl tady, cizí a nestoudně domácká. Vitrinka s bonbony jí napůl zakrývá zrudlou tvář, jen ruka výčepního za pultem zvedá láhev a slévá z ní do sklenice trochu vína, jako poslední lok včerejší oslavy. V nehybné tváři je ticho, jen z koutku úst protažených úšklebkem

snad dosud tepe zbytek odlivu. V tvých nohou tíží únava dne, palčivý rošt chodidel, drkotání kostí. Zvenku se občas kdosi otře o sklo a hned zas zmizí za nalepeným plakátem, než se naposled krátce vynoří o kus dál. Jen to, nic víc tu není. Úplný svět.

⟶

Neosobně působící výčet činností kontrastuje s jejich důvěrně známou až intimní povahou i faktem, že se na nich autor a potažmo čtenář („my“) podílí nebo je jejich očitým svědkem, což mě nejprve znejistí: proč nás vlastně do dědovy chaty zve? Po čase a více čteních však báseň jako by začala roztávat, možná to jsou ty krusty, které ona (básnířka/báseň?) nechává mizet jako první? Napadá mě, že tato báseň by se hodila k překladu: stojí pevně na převážně konkrétních slovech a jejich čtení je ve výsledku nejisté. Zuzana Li (editorka, sinoložka, překladatelka)

Kristina Láníková — zametáme chatu bílé řasnaté přívěsky proti ptákům jsou dávno zhotovené a pověšené v oknech hledáme nůžky ukládáme dědova pyžama každou noc zapře dveře prkny a klacky drátem upevní klíč ke dřevu, zamkne mohla by mluvit o krustách, které nechá zmizet jako první jsou vlomené do anonymní vody vedle nás je vana opíráme se o zdi pokaždé je opouštíme jiné

⟶

Na chaty lidi utíkají ze svého života, z jeho kulis, aby pak na tom svém oploceném kousku přírody vytvořili něco jim velice podobného. Kdosi se rozhodl utéct i z nich. Holka a kluk míjejí tu scénu, nevidoucí, ale přesto svědkové, taky na útěku nebo zatím ještě na stopě, nezasazení v kulisách. Plácají o ničem a obhlížejí krajinu na hranici existence. Ondřej Štindl (spisovatel, novinář)

Matěj Lipavský — Zahrady jsou zamčené uklizené rudé okenice pevně kryjí okna zítra ji najdou se strunou kolem krku v chatě v těsném kruhu smrků říkáš když jdeme okolo že bys chtěl být vykradač chatek po prknech vyjdeme na molo termoska svetr krabička startek řeka zahýbá pod zapadající slunce rudá a tvrdá klesá v borovici

⟶

Ahoj Petře, tak jsem si to ráno přečetl ještě jednou. Připomnělo mi to jeden text, kterej jsme kdysi dávno udělali s Ondrou Anděrou pro naši kapelu — do toho zvuky rozsekaného skla, nejistota pohledů, ale přece jenom ještě flétna jeho sestřenice. Možná že v koupelně je opravdu ta největší černá díra našich životů. Horizont událostí, které tady ztratí svoje vlastnosti, protože je přitáhne spirála odtokového kanálku. Čisté zuby vyzařují minulost. A stejně — nezapomeň zhasnout! Martin Mareček (dokumentarista)

Petr Maděra Portréty dna vany III Zažloutlá úžlabní skvrna, bílý smalt, kostřičky sprašových zvířátek šplhají v ohybu. Nerezový kříž, za nímž to všechno potom zmizí, prolne se těsně kolem, propadne do další vesmírné nádoby. Sifonem zadrhlé ženiny dlouhé vlasy s vysráženým spermatem, černavé smouhy, usazeniny, zrnitá sůl, zhuštěný graf, požáry nad mýdlem, studený plech už hřán matným vývěrem shora. Nevěrná ústa trochu pálí nad tělem, něžně rozpraskaný sklípkan přežívající v bublině. Usazené zbytky noci nepatří k lázeňské kontemplaci, odpadlé za zurčícího rozmývání. Styčná plocha s tělem na konci pracovního dne, po ocitnutí v kráse. Černý špunt nakonec dělá hloubku.

⟶

Přiřazování obrazů v sobě zpravidla nese lehce barokní pachuť. I když jsou ty obrazy střídmé — civilní, naturalistické —, vkrádá se do nich jemný patos. Je to elegie na topická témata: míjení, vzdalování se, zánik, marnost. Paradoxně však nejsme konfrontováni s nicotou, ale s velmi senzuálně cítěnými předměty: to, co se tu evokuje, je viditelné, slyšitelné, hmatatelné. Je to naše marnost, včerejší, dnešní, marnost plná odcházejících věcí. A má za pozadí dějiny, třebaže nám už nic neříkají. Výborná báseň. Jemně a pravidelně rytmicky modulovaná, s výraznými vnitřními cézurami. Jiří Pelán (romanista, překladatel)

Jakub Řehák Navzdory dějinám za zdí tvrdne zaprášený chleba noviny pokrývají staré dny těla vcházejí do stínů zborcené tabulky skla chutnají po rohlíku za hustou vřavou větví vlak v dalekých továrnách tkalcovské stroje tečkují zadek úhledným písmem z plakátu padá kapka vody ruce jak lift stoupají černou sukní jazyk se dál vzpíná v pěkných patrech šaty barvy pilin vzpomínají na léto jas zvlnil sloupy před zahnívající omítkou léto přelezlo ramena modř zadků něco stála v křoví kde jsem už dlouho nebyl náhle jsem tě spatřil navzdory dějinám které už neměly jméno

⟶

Čím méně slov, tím větší prostor pro příběh za nimi. Ale musí to být ta správná slova. A nad touto básní rád chvíli mlčky postojím, položím květinu. Karafiát. Fouká vítr. Cirkulárka. Martin Kyšperský (hudebník, textař)

Luboš Svoboda — polož ten svícen z chvojí na hrob ale hlavně sem a když někdo další přinese nebude možné dát ho doprostřed

⟶

Vycházím z veršů „notoricky známé typy pronásledujících a pronásledovaných“. Dvojici můžeme doplnit třetím slovem (a jejich) „zachránců“. A tím vzniklo schéma tzv. trojúhelníku bezmoci, jehož vrcholy tvoří právě pronásledující, pronásledovaný a zachránce. Zdrojem bezmoci je například to, že aktéři se v takovém trojúhelníku mohou protáčet a měnit si místa — ze zachránce je rázem pronásledovaný, když ho bezdomovec okrade a on bude hledat dalšího zachránce, policajta, který začne pronásledovat bezdomovce. Tolik na vysvětlenou. V básni dal autor bezdomovci minci a pak to s rozpaky zkoumá. Nechce být zachráncem, trochu se za to stydí. Raději nebude psát básně, aby nebyl zachráncem (jestli tím ovšem pak nepronásleduje sám sebe). Nejsem si jistá, zda autor sám věděl, do jakého bodu v básni dojde. Celé je to, jako by vždy po dvouverší objevoval další vrstvu výchozí situace, reflexe, reflexe, reflexe, reflexe… aneb, kam až dolehla „zvláštní záře“ bezdomovcova obličeje. Daniela Vodáčková (básnířka, psycholožka)

Tomáš Tichý Vtiskl jsem bezdomovci minci do dlaně celý se rozzářil (to byla zvláštní záře, že ano?) — a už si to šněroval zpátky k bufetu. Czesław Miłosz říká, že to, o čem tady mluvíme, se taky podobá myšlence jiného (ale v jistém ohledu podobného) bezdomovce procházejícího cizím chladným městem či zlomku jakési chvíle, v níž figurují notoricky známé typy pronásledovaných a pronásledujících. To je určitě pravda. Neměli bychom se dívat jeden druhému do očí příliš dlouho, jinak riskujeme, že se to stane nanejvýš podezřelým. Taky je pravda, že jsem to neudělal rád ani nerad, s jistotou ani bez ní (o lásce ani nemluvě) a že se to nedá zkrátit ani za dvacet nebo kolik-už-ani-nevím dobrých let a ani za nic. Takže tak. Neměli bychom psát básně.

⟶

Cuknutí kmitání rytmus napjatých nervů… to láká čtenářův zrak těkat od řádku k řádku, dřív než spolyká dosah slov. Nějak tu jde o život, jak sebou cuká a v posledku uniká. Ale životní drámo je tu zvláštně nevýznamné nebo nepostižitelné — jako mihotavý pohyb mušího roje. Jiří Adámek (režisér, autor, pedagog)

Jaromír Typlt Ucukne vzhůru Šedé napřeskáčku těká na dosah šedému naprach ve výši očí Teď je to jenom podráždění vzduchu který se sem tam sbírá proti skále ale nečeká od ní sebemenší hnutí a teď jsou to roky než jsi sem přišel a roky kdy už nebudeš mít odkud přijít Teď to zase zní jako nesmysl protože i ještě kratší život a ještě i ten nejkratší život hned tady načrtne svítivou tříšť kde si každá muška rozhoduje o paprsku Teď jejich roj ucukne vzhůru Teď chvíli celý zaváhá jestli se snést zpátky ale ty už jsi sám uznal že probodnout to prázdno uvnitř mihotání nedokážeš schází ti ostří schází ti střed a skála zamítá mihotání a ty teď konečně vidíš tu skálu

V drtivé šedi která se zpevnila tak rychle že co bylo teď o tom by ještě děti tvých dětí mohly vyprávět A teď už nepohasne včas ani ta skála

⟶

Básník nám mezi řádky chtěl jistě říct pravý opak. Básníci to tak často dělají. Tedy jistě se cítil dost mizerně a nebyl v lajně směrem up, nýbrž down. Zrovna vylezl z vany se studenou vodou, nakoukl do lednice, kde opět našel jen chlad a vlhko, místo muziky si otevřel okno přízemního bytu přímo u frekventované silnice. Místo black metalu nechal zachrochtat sérii rumunských kamionů a hleděl na prázdnou knihovnu. Místo black metalu nechal zachrochtat sérii rumunských kamionů a hleděl na prázdnou knihovnu, kterou však ve svých snech viděl naplněnou hřbety jen svých, těch opravdových básní. Petr Babák (grafický designér)

Pavel Zajíc — a přece zařazuješ vyšší stupeň táhneš na bránu jdeš nahoru, rosteš před očima, rosteš jak diamanty jak diamanty kamarád, přítel, stojí a tleská stojíš a tleskáš opravdový přítel, kamarád, pláče křičí, stojí a tleská stojíš, tleskáš, pláčeš s bráchou jdete teď nahoru miluje tvoji novou budoucnost miluje, jak jdeš 24. 10. 2009 víc víc a up nahoru

⟶

Vzpomínky na dětství budou mít zcela jistě čím dál víc podobu krajin z počítačových her. Všechno to světlo, dokonale naprogramované roční doby, pohyb každého lístku na stromech — to už se venku moc nevidí. Bezpečně rozeznávám ten stesk, tu hořkost pustých nedělních odpolední, hořkost dohraných misí… To je nostalgie našeho století. Stále přesnější. Ve stále větším rozlišení. Marek Šindelka (spisovatel)

Jonáš Zbořil postal 2 jedna z mála her ve které můžeš močit na lidi zdá se to banální a dělám to jen občas pro naše pobavení na bratrově počítači — tak silném že by na něm zcela jistě šlo zachraňovat životy poklidné virtuální městečko svoboda rozhodnutí na svém vrcholu shazujeme se hodně a asi zcela po právu občas ale zvládáme šarvátku se smrtí vcelku obstojně jen u řek a železnic uvidí občas bohatý bílý kluk smetí možná i neštěstí prosím berte to s rezervou jsme s bratrem v bytě kde nahozené věci tak dlouho leží až jeho mapu nadepíšeš „doma“ v troubě se peče levná pizza ve hře zpívají ptáci a o mrtvé mámě se prostě mlčí

až tak jsme si to vymysleli že smrt tady u nás pamatují čísla čísla na barevných papírech v nekonečně možném v nekonečně možném množství kopií

Obsah

7 Naše marnost

13 15 17 19 21 23 27 29 31 33 35 37 39 43 45

Básně a komentáře Elsa Aids Ondřej Buddeus — Lukáš Horák: parcely Marie Iljašenko: Muškáty Jan Kohout — Petr Král: Třikrát Kristina Láníková — Matěj Lipavský — Petr Maděra: Portréty dna vany Jakub Řehák: Navzdory dějinám Luboš Svoboda — Tomáš Tichý: Vtiskl jsem bezdomovci minci do dlaně Jaromír Typlt: Ucukne vzhůru Pavel Zajíc — Jonáš Zbořil: postal 2

Nejlepší české básně 2015 Apokryfní verze Petr Borkovec, Tomáš Gabriel (eds.) Typograficky upravil a písmem Urban Grotesk vysázel Martin T. Pecina Odpovědný redaktor Martin Stöhr Jazyková redaktorka Dagmar Procházková

Vydal Host — vydavatelství, s. r. o. roku 2016 se svolením autorů komentářů jako příležitostnou elektronickou publikaci První vydání. Počet stran 50 e-mail: redakce@hostbrno.cz www.hostbrno.cz

Těžko říci, které přístupy k psaní odpovídají naší době lépe: zda ty, které její atributy přijímají za své, a snaží se ji tak kritizovat zevnitř, nebo které se jí příčí a pokoušejí se o soustředěnou básnickou výpověď. Možná má smysl spíše být pozorný k místním deviacím, k charakteristickým výchylkám. Jednou z nich může být to, co jsem provizorně nazval vědomým psaním, které prolamuje automatizaci navyklého stylu a nahrazuje ji stylizací dynamickou a vědomou. Z doslovu Tomáše Gabriela