Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.
Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána. This translation has been published with the financial support of NORLA Překlad této knihy vychází s laskavou finanční podporou nadace NORLA
Oskar og eg. Alle tinga vi har Copyright © Det Norske Samlaget, 2025 Norwegian edition published by Det Norske Samlaget, Oslo Published by agreement with Saga Literary Agency Illustrations © Zuzana Čupová, 2026 Translation © Jarka Vrbová, 2026 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2026 ISBN 978-80-275-3030-4
aneb Plyšák ve wellnessu Mému bratru Oskarovi je šest let. Mně je devět. Bydlíme v červeném domku na kopci. Když jde někdo kolem, vůbec si nemusí lámat hlavu, jestli v tom domě někdo bydlí, protože od nás se pořád ozývají nějaké zvuky. „Ty buď křičíš, anebo chrápeš,“ říká často táta Oskarovi. 7
My ostatní taky o sobě dáváme vědět, ale Oskar je liga sama o sobě. A toho pátku koncem února jsem už v duchu slyšela jeho šílený výkřik radosti, až se vrátíme domů ze školy. Měla jsem totiž v batohu překvapení. Naše třída má společného plyšáka. Je to měkoučký slon a říkáme mu Sloník. Každý pátek vytáhne náš učitel Ole-Jakob z krabice lístek se jménem některého žáka, který dostane slůně na víkend domů. K němu si vezmeme i sešit, kam píšeme, co jsme se Sloníkem zažili. V pondělí ho vrátíme znovu na polici a pak ostatním spolužákům čteme, co jsme do sešitu napsali. V první třídě všichni milovali Sloníka tak moc, že se občas někdo dokonce rozplakal, když lístek s jeho jménem učitel nevytáhl. Teď už jsme vyrostli a každý měl doma Sloníka několikrát, takže když nás učitel vylosuje, prostě jen řekneme „tak jo“. Já ale stejně pokaždé doufám, že vytáhne moje jméno, a to kvůli Oskarovi. V jeho třídě žádného společného plyšáka nemají, tak je brácha vždycky radostí bez sebe, když ho mám přes víkend já. Začne hned otravovat, že ho vezmeme do bazénu nebo do cukrárny a na lanovku a na dětské hřiště a na bowling nebo do akvária. Jednou dokonce navrhl, že ho vezmeme s sebou na prázdniny na Jih, aby Sloník viděl i cizí země, i když my sami jsme tam taky nikdy nebyli.
8
Máma a táta nemají z plyšáka žádnou zvláštní radost. Aha, tak tu máme zase Sloníka, utrousí pokaždé táta a trochu mu poklesnou ramena. Nejspíš si myslí, že to bude jen větší stres, když v naší neuspořádané domácnosti přibude přes víkend další starost. Kdyby se Sloníkovi něco stalo, byl by to průšvih. Patří přece celé třídě a je s ním spojená spousta vzpomínek. Aspoň takhle jsem si to představovala. Jenže pak se přihodilo něco zvláštního a něco bylo jinak než jindy. Právě když měl náš učitel Ole-Jakob vylosovat, kdo si bere Sloníka domů, Zadie nahlas skoro zasténala: „Ach jó, ten plyšák mě už fakt otravuje. Máme tak vždycky o úkol víc, když o něm musíme něco napsat.“ Všichni ve třídě na chvíli ztichli a pak otráveně zakňourala i Naja-Maj. „To jo,“ řekla a obrátila oči v sloup. „Sloník je fakt nuda.“ Měla jsem chuť vyskočit, Sloníka popadnout a obejmout ho. Ale jen jsem se opřela o opěradlo židle a zhluboka se nadechla. A v tu chvíli vytáhl Ole-Jakob z krabice lístek s mým jménem. „Ido,“ řekl, „tenhle víkend dostaneš Sloníka domů ty.“ Místo toho, abych se usmála, protočila jsem oči stejně jako Zadie a Naja-Maj. A hned, jak mi učitel plyšáka přinesl do lavice, jsem ho nacpala do batohu a usilovně jsem se začala dívat z okna.
9
„Můžu jít s tebou k vám?“ zeptala se Naja-Maj, když jsme konečně po škole nasedaly na kola. Batoh se Sloníkem byl nezvykle nadmutý. „No… dneska to nejde, protože…“ pokoušela jsem se jí to vymluvit. „Jen na chvíli,“ skočila mi do řeči Naja-Maj. „U nás až do čtyř nebude nikdo doma, budu se nudit.“ To ne! Já žádnou návštěvu nechci! U nás taky nikdo doma nebyl. Máma šla na nějakou schůzi. „Přijdu brzy. Oskara můžeš nechat koukat na televizi,“ napsala na lístek na kuchyňském stole. A vedle ležely dvě energetické tyčinky s čokoládovou polevou. Takové nedostáváme skoro nikdy! O tu svoji jsem se musela rozdělit s Najou-Maj, a tak jsem byla ještě naštvanější, že k nám šla. Sedly jsme si v kuchyni ke stolu. Chudák Sloník, napadlo mě, určitě má křeče, jak je nacpaný v batohu. „To je nuda,“ vzdychla Naja-Maj. Jako by to byl můj problém! Já si přece přála, aby šla domů a já mohla vytáhnout Sloníka a ukázat ho Oskarovi. „Nebudem se taky dívat na telku?“ navrhla jsem nakonec. Naja-Maj zavrtěla hlavou. Televize je nuda. „Nevyndáš Sloníka?“ napadlo ji nakonec. „Sloníka?“ zeptala jsem se. Proč se na něj ptá? Sloník byl přesně tak zubožený, jak jsem se bála. Měla jsem chuť ho hezky pohladit, ale místo toho jsem s ním mrskla na stůl. 10
„Zdá se, že začíná stárnout,“ řekla Naja-Maj a natáhla mu zmačkané části těla. „Hele, ten flek na zádech. Fuj, co to může být?“ Pokrčila jsem rameny. Běž domů! myslela jsem si v duchu. „Co ho takhle vykoupat?“ navrhla Naja-Maj a škrábla do skvrny na Sloníkových zádech. „No…“ zaváhala jsem. „Už vím!“ zajásala Naja-Maj. „Uděláme mu wellness! S bahnem a okurkami. A taky bublinkovou koupel!“ „Co?“ zeptala jsem se nevěřícně. Naje-Maj se rozzářil obličej. Vyprávěla, jak máma často chodila do wellnessu, když jednou bydleli v hotelu. Koupala se ve studené a v teplé vodě a dávali jí masáže. A balili ji do bláta, to je dobré na pokožku. „Cože?“ nevěřila jsem svým uším. „Jo, to bahno je zdravý. A pak je spláchnou vlažnou sprchou. A každej se cítí jako znovuzrozenej. A nakonec je namažou vonnýma mastičkama, fakt božsky voní a… Máme je doma!“ skoro vykřikla. „Zajedu pro ně.“ Podívala jsem se na Sloníka. Několikrát předtím jsme ho už prali. Jednou ho Oskar polil těstem na vafle a jednou ho upustil na ulici přímo do psího hovínka. Takže wellness snad vydrží. „Tak jo,“ řekla jsem. Právě v tu chvíli vešel do kuchyně Oskar. „Sloník!“ vyvřískl a málem omdlel radostí. 11
„Dopřejeme mu wellness,“ řekla jsem, ještě než stihl navrhnout něco jiného. Oskar o wellnessu nikdy neslyšel, ale když Naja-Maj skončila s výkladem, měl v tom jasno. „Já obstarám bláto,“ zavolal a vyběhl ven. „Natoč vodu do vany,“ nařídila mi Naja-Maj. „Teplou. A do umyvadla studenou.“ Pak nasedla na kolo a vyrazila domů pro ostatní věci potřebné ve wellnessu. Sotva jsem stihla napustit vanu, Naja-Maj byla zpátky s pytlem plným věcí. Nesla šampóny a krémy a obličejové masky a houbičky a velikou růžovou kouli na šumivou koupel. „Ty si všechny tyhle věci smíš brát?“ zeptala jsem se. „Ta bomba je moje,“ vysvětlovala Naja-Maj. „Nesu bahno,“ volal Oskar z předsíně. Držel vaničku a v ní čvachtala šedá řídká hmota. Nabral ji v řece hned u břehu. „Počkej chvíli,“ řekla jsem a běžela jsem do svého pokoje, protože jsem si najednou vzpomněla na krabičku zlatých třpytek, které jsme koupili na vánoční výzdobu. Ještě jich tam spousta zbyla. Teď jsem všechny nasypala do bahna. Oskar do něj ponořil ruku a míchal. V té šedi jako by zasvítilo tisíc droboučkých hvězdiček. „Jé, to je krása,“ jásala Naja-Maj. „Vaničku musíme dát do koupelny.“ „Žádný problém,“ souhlasil důležitě Oskar. 12