Maja Lunde: Sněhová sestřička — ukázka

�AJA LUND� Vánoční příběh

Ilustrovala

LISA AISATO Brno 2019

Snøsøsteren Text © Maja Lunde Illustrations © Lisa Aisato First published by Kagge Forlag AS, 2018 Published in agreement with Oslo Literary Agency Translation © Karolína Stehlíková, 2019 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 This translation has been published with the financial support of NORLA Překlad této knihy vychází s laskavou finanční podporou nadace NORLA

ISBN 978-80-7577-960-1

TO K A PI L A

1

Ch

ci vám vyprávět o Hedvice. O tom, jak se z ní stala moje nejlepší kamarádka a jak jsem o ni přišel. A taky o mojí sestře Juni, která odešla už

dřív, ale i tak je pořád se mnou.

Když jsem Hedviku uviděl poprvé, stála s nosem přilepeným na proskle-

nou stěnu budovy plaveckého bazénu. Vlastně to první, co jsem viděl, byl její nos.

A spoustu pih, těmi byl ten nos totiž posetý. Stála venku úplně sama a nakukovala

5

dovnitř. Sněžilo na ni, sníh jí dosedal na čepici a taky na zrzavé vlasy, které zpod té čepice vykukovaly. Dosedal i na tlustý vlněný kabát, který měla na sobě a který byl mimochodem sytě červený jako kabátky vánočních skřítků.

Už jsem toho dneska měl dost odplaváno. To bylo v době, kdy jsem chodil plavat často, skoro každý den. Tam zpátky, tam zpátky. Pohyboval jsem se spíš pod vodou než nad vodou. Hlavu jsem vystrkoval akorát při každém druhém tempu, abych se nadechl, a pak jsem se zase ponořil. Podle mě v tom byl pěkný rytmus.

Vynořit, nadechnout, nový záběr, ponořit, vydechnout, další záběr. Při plavání jsem nemusel myslet na nic jiného, jenom na dýchání, tempa a na vodu. A taky jsem se dost zlepšoval. Protože když člověk plave každý den, je nevyhnutelně čím dál rychlejší. Pokaždé jsem byl o pár desetin vteřiny rychlejší.

Vlastně jsem s plaváním začal jenom kvůli Johnovi. To je můj nejlepší kamarád a stejně jako já nemá rád fotbal, takže jsme se dali na plavání. Ten den, kdy se objevila Hedvika, byl v bazénu taky.

Přišel chvíli po mně. Pamatuju se, že stál u bazénu a klepal se zimou. Díval se na vodu, jako by se do ní bál skočit. Doplaval jsem k němu, vytáhl jsem se na okraj bazénu a postavil se vedle něj. „Ahoj,“ řekl John. „Ahoj,“ odpověděl jsem. „Je to studený?“ zeptal se John. „Trochu,“ odpověděl jsem. „Spíš tak normálně, jako vždycky.“ „OK,“ John na to. „Venku je větší zima.“ „To je,“ souhlasil John. „Sněží tam.“ „Jo.“ „Ale včera sněžilo víc,“ pokračoval John. „Jo,“ já na to. „To asi jo.“ „Hm.“

7

„Hm,“ uzavřel jsem.

Pak už jsme neříkali nic. Díval jsem se, jak ze mě na modré dlaždičky odkapává voda. Kap, kap, kap. Měl bych něco říct, myslel jsem si. Johnovi byla určitě hrozná zima, protože najednou zkřížil ruce na prsou, skoro jako by chtěl obejmout sám sebe. Jemu byla zima pořád — na tom nebylo nic divnýho, vypadal jako tyčka a byl hubený jako lunt. Nejmenší ze třídy, jako já. To jsme měli taky společný.

Možná si teď myslíte, že John a já jsme se kamarádili jenom proto, že jsme moc nevyrostli a že nám nešel fotbal, a že jsme si teda neměli o čem povídat. Jenže dřív jsme si povídali o všem možným. To bylo ale předtím. Dřív jsme vlastně nezavřeli pusu. Od okamžiku, kdy jsme se ráno potkali cestou do školy, až do chvíle, kdy jsme večer museli jít na kutě. Když jsem byl s Johnem, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, co mám říct. Skoro jako by John byl nějaký čudlík, který u mě spouštěl úplnou slovní lavinu. Dlouhé věty, které končily jenom proto, aby se ke slovu dostal zase John a mohl na mě vychrlit svůj vodopád slov. Taky jsme se spolu smáli. My dva jsme se totiž smáli fakt hodně. Smáli jsme se takovým tím škytavým smíchem, co nás nutil válet se v záchvatech smíchu po zemi. Máma tomu říkala perličkový smích. Říkala, že to je ten nejhezčí zvuk na světě, že to zní, jako by se z nás sypaly kulaté, bílé perličky.

Jenže to bylo dřív, jak už jsem řekl. V létě to bylo naposled, co jsme se spolu smáli. A pokaždé když jsem teď Johna potkal, musel jsem hodně přemýšlet, abych přišel na to, co říct. Většinou jsem se zmohl jen na krátké věty. A často byly o počasí.

Nikdy jsem nemluvil o počasí tolik jako v posledním půlroce. A to jsem si myslel, že o počasí se baví jenom dospělí.

John měl toho mrznutí už asi dost. Ani já jsem tu nehodlal tvrdnout donekonečna, voda ze mě jen crčela, a tak jsme oba skočili do bazénu.

Zase jsem plaval kraulem tam zpátky, tam zpátky. Viděl jsem Johna, jak plave vedle mě, ale nestačil mi. Za poslední měsíce jsem se hodně zlepšil, protože jsem plaval o dost častěji než on.

8

Vynořit, nadechnout, nový záběr, ponořit, vydechnout, další záběr.

Jenže najednou jsem se nemohl soustředit. Všiml jsem si totiž, že plavčíci si vánočně vyzdobili tu svoji kukaň. Celé okno k bazénu bylo ověšené barevnými žárovičkami.

No jo, Vánoce. Brzo bude Štědrý den. Nejlepší den v roce…

Jasně, je úplně normální mít Štědrý den za nejlepší den v roce, jenže já k tomu mám ještě jeden zvlášť dobrý důvod. Mám totiž na Štědrý den narozeniny. Navíc norsky jsou Vánoce „jul“ a já se kvůli tomu jmenuju Julián. Letos mi bude jedenáct.

Takže by se zdálo, že mám spoustu dobrých důvodů, abych se na Vánoce těšil. Jenže já se vůbec netěším. Vlastně se dost bojím toho, jak tyhle Vánoce dopadnou.

Dovedu si představit, že stejně jako já máte dost jasnou představu o tom, jak mají takové správné Vánoce vypadat. O tom, kde budete, co bude viset na stromečku, jak Vánoce voní a s kým je budete trávit. No a určitě byste taky rádi, aby to každý rok bylo plus minus stejný. Aspoň já to takhle mám. Vánoce u nás doma vypadaly takhle: Naši měli ve zvyku zdobit stromeček dvacátého třetího prosince večer, když jsme si já i sestry odešli lehnout. A když jsem se na Štědrý den probudil, vždycky jsem se trochu bál, že to naši nestihli a nejsou ještě hotoví. Pokaždé jsem vylezl ze svého pokoje a co nejtišeji se plížil po dřevěné podlaze v patře ke schodům do přízemí. Tam jsem se zastavil, abych zkontroloval, jestli to uslyším — zvuky Vánoc: andělské zvonění, co se točilo na krbové římse a přitom cinkalo, praskání dřeva hořícího v krbu a hudbu, kterou máma vždycky pouštěla, chlapecký sbor prozpěvující „Radostné Vánoce“ nebo „Nádherná je zem“. Ti kluci zpívali tak krásně, že jsem se vždycky trochu roztřásl.

Když jsem se ujistil, že Vánoce znějí tak, jak mají, kradl jsem se po schodech dolů. Zastavil jsem se u dveří do obývacího pokoje. Tentokrát proto, abych zavětřil.

Vánoce totiž musejí jako Vánoce taky vonět. Vůně našich Vánoc je všehochuť smrkových větví ze stromečku, purpury, perníčků, mandarinek a horké čokolády, což je

10

mimochodem ta absolutně nejlepší věc ze všech. Když jsem si ověřil, že to správně vánočně voní, mohl jsem konečně otevřít dveře do obýváku.

Nejdřív jsem vlastně zůstal jen tak tiše stát a mžoural, protože pro samou vánoční výzdobu jsem nemohl obývák skoro poznat. Všechno ale bylo tak nějak hezčí, teplejší a krásně prozlacené, že jsem skoro ani nedýchal. V tu chvíli už ke mně přistoupili máma s tátou, objali mě a přáli mi všechno nejlepší k narozeninám, ty náš vánoční chlapečku a pojď si s námi dát čokoládu a snídani. A u prostřeného stolu, ­který doslova přetékal dobrotami, seděly moje sestry a smály se. Hezké Vánoce jsme si popřáli i my tři: nejmladší Augusta, co se narodila v srpnu, já, Julián, prostřední z nás, co mám narozeniny na Štědrý den, a nejstarší Juni nebo taky Červenka, podle barvy ovoce, co dozrává v červnu. Hádejte, kdy se Juni narodila? … Juni, moje sestra. Každé Vánoce s námi slavila Štědrý den. Jenže letos bude její místo u stolu prázdné. Juni totiž umřela. Umřela a je pochovaná na hřbitově.

Takže se asi nedivíte, že mi ten den, kdy jsem plaval v bazénu sem a tam, začalo vrtat hlavou, jak budou ty letošní Vánoce vypadat.

Zkusil jsem se znovu soustředit jen na plavání. Vynořit, nadechnout, nový záběr, ponořit, vydechnout, další záběr. Jenže najednou jsem se nadechl špatně a voda se mi dostala do pusy, do nosu i do krku. Doplaval jsem na mělčinu, stoupl si a rozkašlal se. A právě v tom okamžiku jsem si všiml Hedviky. Stála venku ve sněhu a nakukovala dovnitř. Tiskla ten svůj pihovatý nosánek na sklo tak, že jí úplně zbělal. Najednou si všimla, že na ni koukám, maličko odskočila od okna a překvapeně si mě prohlížela. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikdo jiný si jí očividně nevšiml. John plaval jako o život a nedíval se napravo ani nalevo. Já jsem tu holku ale viděl a ona viděla mě. A teď zvedla ruku a zamávala mi.

Tak jsem taky zvedl ruku a zamával jí na pozdrav. Tvář se jí rozzářila úsměvem tak širokým, jaký jsem fakt dlouho neviděl.

#

TO K A PI L A

2

K

dyž jsem vyšel před budovu bazénu, ta holka tam pořád stála. Teď už ne

u okna, ale před vchodem. Červený kabátek zářil, jak na něj dopadalo ­světlo

z pouliční lampy, a sníh se jí třpytil i na čepici. Poskakovala ze strany na stranu,

určitě proto, aby se zahřála. Pak si mě všimla a zase se usmála tím svým obrovským úsměvem, rozběhla se a smykem přede mnou zabrzdila ve sněhu. „Tady jsi, no konečně,“ řekla. „Prosím?“ já na to.

Prohlížela si mě. Nevěděl jsem, co říct. Zjevně na mě čekala. Ale proč? Že bychom se už někdy viděli? Známe se? Možná ze školy? Nebo je to nějaká moje sestřenice z bůhvíjakýho kolene, kterou jsem potkal na nějaké rodinné oslavě? Pátral jsem v paměti, ale nemohl jsem si vzpomenout, že bych ji někdy viděl. A myslím si, že tu její tvář bych si určitě pamatoval. Byla pihovatá a drobná, se zelenýma očima, které v zimní tmě jako by zářily, měla velká usměvavá ústa a mezi předními zuby docela širokou mezeru. „Já jsem Hedvika,“ řekla ta holka. „Ba ne, počkej, musím se představit pořádně, jakože celým jménem. Jsem Hedvika… no a teď bych si přála, abych mohla

12

říct Hedvika Viktorie Johana Rosendalová Ekelundová nebo tak něco… jenže to by byla lež. A lhát se nemá, že jo, zvlášť když se člověk s někým vidí poprvý v životě.“ Udělala přestávku, aby se nadechla, což bylo rozumný, protože slova se z ní valila ohromnou rychlostí, a kdyby se teď nenadechla, nejspíš by omdlela. Pak napřáhla ruku a řekla: „Bohužel se jmenuju jenom Hedvika Hansenová. Hedvika Hansenová. Možná ti připadá, že to je obyčejný a hezký. Někomu to tak připadá, prý je to praktický, jmenovat se Hansenová. Jenže nejspíš to říkají jenom proto, že sami mají jméno mnohem zábavnější a vůbec je nenapadne, jak nezáživný a fádní je jmenovat se takhle obyčejně — Hansenová. Ani prostřední jméno mi nedali, žádnou mizernou Annu nebo Eng, ani prachobyčejnou Gerdu nedokázali strčit mezi Hedviku a Hansenovou. Vždycky budu na naše trochu naštvaná, že neprojevili ani špetku fantazie, když pro mě vybírali jméno.“ „Aha,“ řekl jsem. „No jo… no.“ Na nic víc jsem se nezmohl. Nikdy předtím jsem nepotkal někoho, kdo by mluvil tak strašně rychle a tak strašně moc, a fakt jsem netušil, co na to všechno říct. Teď jsem si teprve všiml její napřažené ruky a rychle jsem napřáhl tu svoji. „Já se jmenuju Julián,“ řekl jsem. „Julián Wilhelmsen.“ „Dobrý den, Juliáne,“ navázala Hedvika. „Nemáš vůbec tušení, jak nevšedně, ba přímo trýznivě jsem šťastna, že tě poznávám.“ „Ehm, to teda nemám,“ odpověděl jsem zaskočeně. „Půjdeme?“ pokračovala Hedvika. „Jo.“ Stejně jsem šel domů, a jestli měla Hedvika chuť jít se mnou, těžko jsem jí mohl bránit. Poskakovala vedle mě a přitom vypadala opravdu „nevšedně a trýz­ nivě“ šťastná. Nepamatoval jsem si, že bych kdy viděl někoho takhle šťastného. „Plaveš dobře,“ zubila se. „Tam zpátky, tam zpátky. A navíc ohromně rychle.

Kde ses to naučil? Jak dlouho už to umíš? Trénuješ často?“

14

„Jo,“ odpověděl jsem. „To jsem si mohla myslet. Vypadá to neskutečně krásně, když někdo takhle plave, rejdí ve vodě jako ryba — nebo jako žralok, představuješ si někdy, že seš žralok, co se vražednou rychlostí žene za kořistí, velký, nebezpečný žralok nebo možná šťastný skákající delfín, já miluju delfíny. Ty ne? Při­padá mi, jako by se pořád smáli, všiml sis toho, že se delfíni smějou, myslím, že to je proto, že tak strašně rádi plavou, nemyslíš, že se prostě musí pořád smát, protože jsou tak šíleně šťastní, že se ve vodě dokážou takhle rychle pohybovat?“ „… jo,“ vydechl jsem. „Ty toho teda zrovna moc nenamluvíš,“ pokračovala Hedvika, „ale i tak se mi moc líbíš, a navíc umíš ­parádně plavat, je ti jasný, jak velký máš štěstí, že umíš takhle skvěle plavat?“ „O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlel.“ „V tom případě by ses nad tím měl opravdu pečlivě a vážně zamyslet.“ Poprvé za celou tu dobu na chvíli ztichla. Pohlédl jsem na ni. Už se nesmála, ale dívala se na mě skoro přísně, snad abych opravdu pochopil, jaký mám štěstí, že umím plavat. A najednou mi to došlo.

15

„Ty… ty neumíš plavat?“ zeptal jsem se jí.

Hedvika neodpověděla, ale oči se jí náhle zaleskly. „Ne.“ Zhluboka se nadechla a polkla. „Je to moje největší přání, úplně největší na celým světě,“ řekla potichu. „Myslím, že bych byla víc člověkem, kdybych uměla plavat.“ „Podle mě vypadáš, že jsi člověk se vším všudy,“ prohlásil jsem. „Teda jestli tě to uklidní.“ Na to ale Hedvika neřekla nic.

Brodili jsme se dál sněhem, až jsme došli na Hlavní třídu. Vánoční výzdoba byla úplně stejná jako každý rok. Mezi domy visely smrkové větve, zářící sněhové vločky a červené stuhy. Hedvika zaklonila hlavu a prohlížela si světýlka nad námi. „Naštěstí na světě existuje hodně dalších věcí, ze kterých může mít člověk radost,“ řekla. „To asi jo,“ souhlasil jsem. „Tak třeba Vánoce,“ pokračovala Hedvika. „Vánoce jsou tak krásný, až má člověk pocit, že mu pukne srdce a hlava se mu rozskočí, že jo?“ „Ale jo, jsou docela dobrý.“ Normálně jsem býval nadšený, když na Hlavní třídě konečně pověsili vánoční výzdobu, ale letos jsem si ani nevšiml, že už tam je, i když do Vánoc zbýval jenom týden. Až teď. „Docela dobrý?!“ nevěřícně se zeptala Hedvika. „To je všechno, co řekneš o Vánocích, o tom úplně nejlepším, nejkrásnějším, nejbáječnějším a nejskvělejším, co existuje?“ A najednou se na mě dívala skoro naštvaně. „Víš, co si myslím?“ „Nevím.“ „Myslím, že moc plaveš.“

17

Nic jsem na to neřekl, ale najednou jsem pocítil vztek. Co je vlastně tahle holka zač?

Kde se vzala, proč se mnou jde a chce mi vykecat díru do hlavy? A ještě ke všemu předstírá, jak výborně mě zná! „To je moje věc, jak moc plavu.“ „To jistě je.“ „A proč ty se nenaučíš plavat, když se ti to tak strašně líbí?“ zeptal jsem se. „Do toho zas není vůbec nic tobě!“ opáčila Hedvika.

Zírala na mě. A oči jí zase zářily, jenže tentokrát jako by z nich spíš šlehaly naštvaný blesky. „Tak čau a dobrou chuť,“ řekl jsem. „Nápodobně, dobrou noc,“ odsekla Hedvika. „Já chodím spát až po večeři,“ já na to. „Koho to zajímá?“ „A kromě toho si myslím, že ti pusa moc jede.“ „Zato z tebe aby všechno páčil heverem.“ „Měj se.“ „Adié a sbohem.“ „Tak já jdu.“ „Fajn.“ „No tak fajn!“ Vyrazil jsem sněhem pryč tak rychle, jak to jenom šlo. Pitomá holka, říkal jsem si. Pitomá, a ještě k tomu tak strašně ukecaná. A kolik divných slov používá!

No co, stejně už ji nikdy neuvidím. Nikdy, ani za nic.

18

Jenže vtom jsem za sebou zase uslyšel ten její hlas. „Juliáne?“ Šel jsem dál. A neotočím se, na to ať zapomene. „Počkej!“ zavolala. „Juliáne, počkej. Promiň!“

#