Literatura v čase lovců — miroslav balaštík
rozhovory se spisovateli 1995—2015
host Brno 2015
Literatura v čase lovců — miroslav balaštík
Knize na cestu — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Jiřina Hauková Záblesky života (1995) — — — — — — — — — — — — — — — — J. H. Krchovský Diabol! Diabol! Aneb epizody z dob… (1999) — — — — — — Jiří Drašnar Tvorba je také život ve vyhnanství (2000) — — — — — — — — — Ota Filip Musel jsem „odžít“ jiný život (2000) — — — — — — — — — — — — — Jan Balabán Uvěřit dramatičnosti vlastního života (2000) — — — — — — — Jiří Kratochvil Budoucnost literatury je v silných příbězích (2001) — — — Michal Viewegh Proč se zabila Marylin Monroe? (2002) — — — — — — — — Pavel Kosatík Dobrá non-fiction odpovídá na otázku… (2002) — — — — — Petr Hruška Zbývá naučit se číst (2003) — — — — — — — — — — — — — — — — Miloslav Topinka Kdo si něco začal s poesií, musí… (2003) — — — — — — — Miroslav Červenka Byl jsem vždycky skeptik… (2003) — — — — — — — — — Petr Borkovec Jsem pro cechy básníků (2003) — — — — — — — — — — — — — Jiří Kuběna Nebudu tancovat podle globalisačního metru… (2004) — — — Irena Dousková Jenom idiot je veselej pořád (2004) — — — — — — — — — — Zdeněk Zapletal Osmdesátá léta byla permanentní mejdan (2005) — — — Vít Slíva Cvičila se mnou magická přitažlivost tištěného… (2006) — — — — Bogdan Trojak Poezie i přirozené zemědělství souvisejí… (2006) — — — — Radek Fridrich Němčina je pro mě dodnes tajemným… (2006) — — — — — Inka Machulková Já, beatnička, jsem číslo jedna… (2007) — — — — — — — Petr Placák Kultura přežije v kanálech (2007) — — — — — — — — — — — — — Jiří Hájíček Zajímají mě zlomové okamžiky (2007) — — — — — — — — — — — Pavel Řezníček Jan Novák byl naším Cimrmanem (2007) — — — — — — — — Lubor Kasal Literatura v čase zahradníků (2008) — — — — — — — — — — — Ludvík Němec a Jan Němec Spisovatelé zemědělci… (2014) — — — — — — — Petra Soukupová Přežít sama sebe (2015) — — — — — — — — — — — — — — — Ediční poznámka a poděkování — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
obsah
——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ——————————————————— ———————————————————
9 12 26 42 56 70 82 96 108 120 134 158 180 192 216 226 238 250 262 274 288 304 316 326 340 356 371
© Miroslav Balaštík, 2015 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 isbn 978-80-7491-408-9
Kniha vychází s finanční podporou statutárního města Brna
Knize na cestu Rozhovor je zrádný útvar. Ani jedna strana — tazatel a tázanec — to nemá tak úplně ve svých rukou. Jeden ani druhý totiž nemůže vystupovat jen sám za sebe. Je to týmová hra v trojúhelníku tazatel — tázanec — čtenář. Lze si to však ulehčit na několikerý způsob. Jedno ulehčení je jít na to tvrdě, investigativně, nedat se, kousat, škrábat a prskat, co to jde, tedy nachytávat tázance na nedůslednostech, protiřečeních: „Podívejte se, co je to za trotla“, „Takovej náfuka, a přitom nedá dohromady ani půl myšlenky“. Nazvěme ho rozhovorem agonickým. Druhé ulehčení je z opačného břehu: „To jste řekl(a) moc výstižně“, „Nikdo by to nedokázal zformulovat jako vy“. Rozhovor převstřícný. Dalším by mohl být rozhovor — leklá ryba: „A na čem, Mistře, momentálně pracujete?“, „Které jídlo máte nejraději?“, „Kam se chystáte letos na dovolenou?“. Je vidět, že tazatel neměl moc zájem či čas se připravit, že možná ani neví, s kým má tu čest — tak se to musí zachraňovat „antropologickými“ povšechnostmi. A to nejhorší na konec. Jde o rozhovor, kde nám tazatel celou dobu dává najevo, že tím, kdo je dotazován, by měl být ve skutečnosti on, a ne „ten blbec“. Nikdo si toho nějak nevšiml, ale „znáte to, lidi jsou přece pitomí“. Tento rozhovor se pozná podle toho, že otázky jsou o mnoho delší než odpovědi, že jsou takové hodně „přemýšlivé“ a jaksi hotové dopředu. Na tázanci se chce, aby jim jen tak přitakal, moc to nekazil a myšlenky, které jsou mu podsunuty, nanejvýš jen mírně rozvedl. Nazvěme ho rozhovor egomanský. A jaké to má Mirek Balaštík? Jeho rozhovory jsou hledavé, v nejlepších polohách i zvědavé. Tazatel hledá polohu, kde se svými tázanci může nalézt široké styčné území. A je i zvědavý, co z toho nakonec vyplyne. Dokáže se vyladit na rozličnou psychologickou temperaturu… a přitom se v tom neroztopit. Ano, jsou mu blízké občasné spekulace o funkci literatury, o tom, co to znamená dnes být Židem, takže je přenáší i na své tázance. Ale to nevadí, platonismus
v menších dávkách snese i časopisecké rozmlouvání. Čestně však uveďme, že Mirek Balaštík projevuje i vnímavost vpravdě antiplatonickou, zejména pokud jde o životopisné detaily a zákruty života jednotlivých tázanců. Mám moc rád tento názor Jana Nováka, mimochodem jednoho z velkých mistrů rozhovorového ptaní: „Když […] člověk mluví sám se sebou, tak nemusí nic vysvětlovat, nemusí se ani na nikoho ohlížet, může klidně nudit nebo si šlehnout dávku samochvály, může se opakovat a hýčkat své utkvělé představy a posedlosti. Při psaní prózy proti sobě člověk nemá nikoho, kdo by ho taktně upozornil, že není pupkem světa, že si něco spletl či důkladně nepromyslel, že jenom papouškuje přejaté názory, že si něco namlouvá, anebo že dokonce lže.“ Rozhovor čili mluvení s někým, ergo lék proti sebestřednosti. Tazatelově i tázancově. Jiří Trávníček
Záblesky života Rozhovor s Jiřinou Haukovou
Jiřina Hauková (1919—2005). Básnířka a překladatelka. Byla členkou Skupiny 42 a manželkou teoretika Jindřicha Chalupeckého. Vydala mimo jiné sbírky Přísluní (1943), Cizí pokoj (1946), Oheň ve sněhu (1958), Mezi lidmi a havrany (1965), Rozvodí času (1967), Spodní proudy (Mnichov 1988, 1992), Motýl a smrt (1990), Světlo v září (1995, samizdatově 1984, Cena Jaroslav Seiferta 1995), Mozaika z vedřin (1997) či Večerní prška (2002) a vzpomínkovou knihu Záblesky života (1996). V roce 1997 jí byla udělena Medaile Za zásluhy. Překládala z angličtiny mimo jiné T. S. Eliota, Emily Dickinsonovou, Dylana Thomase či Johna Keatse.
„Nešťastně vzácná, šťastně všední. Vše se okamžitě a neúprosně obrací proti ní, má srdce muže, ale přísně mateřské. Přijme řetěz, aby jej zneškodnila, zbavuje břitvu jedu jako jed ostří, je věrná, věrná své zlobě i své dobrotě, má křídla pro boj, mléko hlasu stále čerstvé a plnotučné, hodiny jejího osudu jdou přesně, přijímá rány zpříma a zpříma oplácí, žije pod nevlídným nebem snad proto, že příliš miluje slunce, odtrhuje si od úst stejně, jako dýchá, nepočítá dopředu, nemiluje psy, aby je posílala čuchat, ale věří v neukrotitelnost. Nechá se roztrhat na několik kusů, avšak její srdce ji neopouští, vzplane jako válka, potom sama zahlazuje požár, bojí se, aby nezpůsobila bolest, má strach, že ještě málo trpí, věci trpí víc, odpovídá. Vpadá si do zad, aby přesvědčila. Mluví svěže. V jejím smíchu leží lesy plné dětí a letí řeka, bílá křemencovitá, navštěvovaná milenci.“ Jiří Kolář: Portrét Jiřiny Haukové, 1945
Náš rozhovor bych rád začal otázkou na vašeho otce, který, pokud vím, měl nakladatelství a vydával i jeden ročník prvorepublikového Hosta. Zajímalo by mne, jak na tu dobu vzpomínal? Já jsem se narodila v roce 1919, takže když otec vydal v roce 1921 onen zmiňovaný ročník Hosta, byly mi necelé tři roky a na tu dobu si sama mnoho nepamatuji. Více jsem se o tom dozvěděla až z vyprávění. Otec měl tehdy nakladatelství a deník Obzor, kde byl šéfredaktorem. Po první světové válce tam vycházeli mladí autoři, jako byli Jaroslav Durych, Jiří Mahen, Otakar Bystřina, Arnošt Vlček a další, které si už nepamatuji, a mimo to nakladatelství vydával otec i jeden ročník Hosta. Přispívali tam tehdy Jiří Wolker, Čestmír Jeřábek, Lev Blatný, Dalibor Chalupa, Zdeněk Kalista, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert atd., a ti za ním jezdili do Přerova. Já si pamatuji už jen na Čestmíra Jeřábka a Františka Götze, s nimiž jsem se později setkala a kteří na tu dobu vzpomínali. Ale mnoho o tom opravdu nevím.
Jiřina Hauková — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
13
Vyrůstala jste tedy v prostředí, které doslova žilo literaturou. Kdy jste se však vy sama začala literaturou zabývat, jaké okolnosti daly vzniknout vašim prvním veršům? Já jsem samozřejmě hodně četla. Ale dříve než literatuře jsem se začala věnovat fotografování. V primě a sekundě gymnázia se začalo ve mně něco nejasně ozývat. Byla ve mně nějaká touha zachytit svět kolem sebe. Napsala jsem několik článků do Mladého světa, vzpomínám si, že jeden byl o pohřbu Jiřího Sumína v Přerově. Dostala jsem za to knihu statí T. G. Masaryka. Ředitel gymnázia s ní přišel do třídy a pochválil mne. Nejdříve jsem však zkoušela malovat, ale to mi nešlo. Velmi mne pak zaujalo fotografování, kterému se věnoval můj starší přítel na gymnáziu. Sama jsem vyvolávala snímky v temné komoře a při tom jsem napsala první báseň. Samozřejmě nestála za nic. Fotografovala jsem všechno kolem sebe, hlavně hru světel a stínů. Stala jsem se dokonce členkou Klubu fotoamatérů, kam jsem jednou přinesla ukázat své fotografie, a mimoděk jsem pak zaslechla rozhovor dvou fotografů. Jeden říkal tomu druhému: „To děvče má zvláštní estetický cit, smysl pro krásu, světlo, stín, to vše u ní jen harmonuje.“ Pomohli mi zvětšit několik fotografií a přijali je na výstavu, kde jsem dostala druhou cenu za obraz Šlépěje ve sněhu. Při oceňování celkové práce jsem se umístila jako třetí a obdržela svazové uznání. Otec mi daroval k Vánocům zvětšovací aparát. Chtěla jsem nějak spojit fotografování a poezii. Říkala jsem si, že krásná fotografie je taky báseň. Před rodiči a známými jsem fotografovala a potají jsem psala básně. Na přerovské gymnázium v té době chodil i Josef Kainar. Kdy jste se poprvé setkali? V Přerově uspořádal spolek divadelních ochotníků Tyl recitační soutěž, které jsem se také účastnila. Povinně se recitovala Křičkova báseň „Medynia Glogowska“ a jako volnou mi tatínek vybral Dykovu báseň „Na hrob neznámého“. Opravoval mi a vylepšoval recitaci. První cenu ze studentů jsem získala já. Dostala jsem za odměnu faksimile rukopisu básně z Čechových Písní otroka. Vystoupil tam také Josef Kainar, který byl v kvintě, tedy o dva roky starší než já, a recitoval Halasova „Amundsena“, což bylo tehdy pozoruhodné.
Záblesky života — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
14
Já jsem ještě v tercii Halase neznala a obdivovala jsem, jak na to Kainar přišel. Nikdo však nevěděl, že verše také píše. Ale na kytaru už tehdy hrál. Recitoval moc hezky, jenže špatně vyslovoval písmeno r, a proto cenu nedostal. Po druhé jsem se s ním setkala opět na recitační soutěži, tentokrát v Kroměříži. Byla to meziměstská soutěž pro studenty nad šestnáct let, takže jsem ještě recitovat nemohla. Kainar přednášel svou vlastní báseň „Pochod villonovců“, která vyšla ve Studentském časopise. Nedostal zase cenu pro své nešťastné r. Některé pány z poroty taky pohoršovalo, že má odvahu recitovat svou báseň. Později se mi Kainar svěřil, že byl tehdy velmi ctižádostivý. Nijak jsme se dál blíže nestýkali, měl svou lásku Janu Jurečkovou, pro kterou napsal „Písně Janě“. Postřelil se pak v přerovském parku Michalově jednak pro tuto svou nešťastnou lásku, jednak proto, že se jeho rodiče rozváděli. Nesl to těžce, poněvadž měl svou matku rád. Otci na truc dvakrát propadl, a tak nemohl už v Přerově na gymnáziu zůstat. Jeho otec byl přednostou na přerovském nádraží a byl přeložen do Hlučína, později do Ostravy. Kainar pracoval na nádraží v Řepišti u Frýdku. Tam jel za ním Chalupecký s Blatným. Ve Zlíně se připojil k nějaké potulné hudební a divadelní společnosti, s níž se dostal do Přerova. V dopise mi pak napsal: „Asi dvakrát jsem byl velmi blízký tomu, že Vás vyhledám, až jsem jednou zjistil v kavárně Sokolovny, že sedíte přímo proti mně. To šídlo v kapse! myslím, že se mi chvěly ruce. Proto jsem chvíli pečlivě pročítal módní hlídku v takovém něčem s obrázky a přesně jsem vypočítal okamžik, kdy náhodou vzhlédnu a… Nestalo se nic. Nevím, snad jste mne opravdu nepoznala, ale myslím, že jenom jednou v životě jsem zažil takovou ohavnou chvíli, kdy člověk neví, kam s očima a tak. Přiznám se, že jsem si potom nevěřil a ověřoval si nenápadným způsobem Vaši identitu. Ověření vyznělo zcela určitě v ten smysl, že Vy jste Jiřina Hauková, jako já jsem osel. A to bylo už docela zlé. Čekal jsem do poslední chvíle, nedalo se dělat nic jiného. Pak jste odešla. Já jsem zaplatil a vytratil se průvanem. Venku mrzlo. Připadá mi, že jsem vlastně napsal vyznání — ach ne, nevěřte tomu, to se jen fakta tak komicky seřadila. Ale zajímavé je to, to připusťte. A pak ani nevíte, čemu jste ušla tím, že jsem neznal Vaši adresu — dva dopisy stejně špatného slohu by Vás byly postihly.
Jiřina Hauková — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
15
Ale ve Vás už tři roky mám něco jako milý psací stůl, zvláště když jsem se dost často musel obejít bez něj. A tak jen trochu prudce chytám příležitost za rohy. Nezlobíte se?“ Řekla jste, že poezii jste psala nejprve potajmu. Jaké byly vaše tehdejší literární vzory a kdy poprvé jste se rozhodla své verše otisknout? To bylo až teprve s Mikuláškem. Mikulášek byl redaktorem Obzoru, kam jsem často chodila. Až jsem se jednou odvážila ukázat mu své básničky. No napřed mi to moc nepochválil, ale potom jsem přinesla další várku a z té vybral nějakou báseň a dal ji k sázecímu stroji. Otec to tam našel. Rozlícený přilétl nahoru do redakce a ptal se, kdo to tam dal. My jsme oba mlčeli. Začas ho to však přešlo a nakonec asi po čtvrt roce báseň vyšla. Takže mě vlastně vychovával k poezii Mikulášek. Říkal mi, co mám číst, půjčoval mi knížky, Halase a Seiferta, a taky jsme spolu chodili péct buřty, s ním a s Boženkou, pozdější ženou Jana Skácela. To jsem byla asi v kvintě a v sextě. V Obzoru jsem pak tiskla častěji, a to i poté, co Mikulášek odešel do Brna do Lidovek. V Brně jsme se pak opět setkali, když jsem tam odešla na studia. V roce 1943 vyšla vaše první básnická sbírka… Po zavření vysokých škol jsem se vrátila do Přerova a pracovala v redakci Obzoru. Mikulášek mi pak dokonce zařídil, že jsem mohla vést v Lidových novinách ženskou rubriku. Na to bych si nikdy netroufala, ale nemusela jsem psát o módě, to dělal někdo jiný. Psala jsem třeba o květinách, o úpravě bytu, různé reportáže, například ze zahradnictví. Zabývala jsem se pořád poezií, a když padla Paříž, říkala jsem si: „Mám ještě psát?“ V člověku však pořád něco hlodá, co musí vypsat, aby se toho zbavil. Nakonec jsem svazeček svých básní poslala Halasovi, odpověděl mi, že se mu to líbí, ať za ním přijedu. Tak jsem se vypravila do Prahy do Orbisu, seděl tam v malém kumbálku, přijal mě velice přívětivě, ale řekl, že už s vydáváním Prvních knížek skončil, a poslal mě za doktorem Fučíkem k Vilímkovi. Ten mi ještě doporučil některé básně vyndat, a nakonec moje první knížka vyšla roku 1943 s názvem Přísluní.
Záblesky života — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
16
To již fungovala Skupina 42. Jak jste se seznámila s její tvorbou a jak jste se do Skupiny dostala? Přísluní byla taková typicky válečná sbírka. Hlavně přírodní a milostná lyrika, za moc to nestálo. Ale v době, kdy vyšla, jsem se již ubírala jiným směrem. V Praze jsem chodila po výstavách a přišla jsem i na výstavu Skupiny 42. Byla jsem překvapená a nadšená. Líbilo se mi všechno, ale hlavně Hudeček, především jeho Noční chodci. Napsala jsem pak o nich báseň a poslala ji Jindřichu Chalupeckému, který tehdy redigoval Život, časopis Umělecké besedy. Odpověděl mi, že už Život nedělá, ať jdu rovnou k Hudečkovi. Ten mě přijal a byl velmi potěšený, že nějaká dívka o jeho obraze napsala. Dal mi s věnováním jednoho Nočního chodce. Chalupecký mě pak pozval k sobě, měl už mou knížku a vytkl mi, co se mu nelíbí. Na otázku, proč už nerediguje Život, mi řekl, že asi proto, že tiskl mánesáky, když Volné směry byly ohroženy, poněvadž Emil Filla byl zavřený v koncentračním táboře. Pak mě seznámil Chalupecký s Kolářem, jehož Křestný list jsem už znala. Tenkrát se mi ozval i Kainar, který se dověděl, že jsem v Praze. Sešli jsme se spolu s Chalupeckým a Kolářem a šli k Halasovi do Kouřimské ulice. Halas nás s radostí přivítal a mně řekl: „To su rád, že vás vidím tady s těma — teď už o vás nemám starost.“ Přečetla jsem si Chalupeckého článek „Svět, v němž žijeme“, který vyšel v časopise E. F. Buriana. Tematika dnešního světa mě velmi zaujala. Také všechny obrazy malířů Skupiny 42 mně byly blízké, a tak jsem se přihlásila za člena. Ve svých počátcích byla Skupina 42 hlavně sdružením malířů, básníci přistupovali až později. Měla Skupina nějakou vlastní výraznou poetiku, závazná pravidla tvorby, nebo šlo spíše o volnější sdružení umělců, jimž byl společný jistý životní pocit, který však ztvárňovali každý po svém? Ta příbuznost byla skutečně jen v onom pocitu a zčásti ve volbě témat. Malíři ztvárňovali hlavně pražskou periferii: František Hudeček, František Gross, Kamil Lhoták, Jan Smetana, Bohumír Matal, sochař Zívr a fotograf Hák. Patronem Skupiny byl surrealistický malíř František Janoušek (1890—1943), o němž napsal
Jiřina Hauková — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
17
Chalupecký monografii, která vyšla v roce 1991, Skupina věnovala Janouškovi in memoriam publikaci s grafikami Hudečka, Grosse, Lhotáka, Kotíka, Smetany a Součka a Jiří Kolář v ní má báseň „Milování“. Stejně jako Janouška si Skupina vážila i Zdeňka Rykra (1901—1940), experimentálního malíře, který byl zaměstnán v Orionce, kde dělal návrhy na obaly, které jsou na bonbonech a čokoládách dodnes, tam měl i ateliér. Byl manželem spisovatelky a básnířky Milady Součkové. Aby zachránil starého žida Gutha v reklamní kanceláři Pyrasu, prodal akcie Milady Součkové a skočil pod poslední rychlík jedoucí do Paříže. Jeho velice zajímavé koláže se ztratily, zůstaly jenom fotografie, které jsou uloženy v archivu Národní galerie. Když byl Breton v Praze, Teigova skupina nepozvala ani Janouška, ani Rykra. Ti pro ně neexistovali. Mně byl ze Skupiny nejmilejší František Hudeček, byl tichý a zamyšlený a měl i takový zvláštní smutek v očích, jakoby mimo tento svět. Byl sám nočním chodcem. Když se podíval, z temných očí jako by mu zářily dvě drobné hvězdy. Ale měl v sobě i něco dětsky vřelého. Gross ve Skupině vládl a rozhodoval o tom, kdo má být přijatý, byl agresivní a nepříjemný. Matala nechtěl přijmout dřív, než posoudí jeho práce. Zato ve svých začátcích byl skromný, a když nic nevydělal, dělal poslíčka své ženě, která měla dámský salon, a roznášel jí šaty. Ale malíř to byl velký. Do jeho původní a pronikavé imaginace patří mašinerie a strojky, evokace města, obrazy libeňského plynojemu. Hudečkovi a Grossovi šlo v počátcích o jiné věci. Dělali surrealismus. „Co jim z té doby zbylo, má právo být zařazeno k výtvarně nejčistším realizacím surrealistického úsilí u nás. I když to ze strany patentovaných rozhodčích nebylo bráno na vědomí,“ napsal Jiří Kotalík. Lhoták měl v sobě trauma ztraceného dětství, jeho Zatoulaný míč k ohradě patří k nejlepším obrazům. Vývoj se pak obrátil na obdiv k moderní době: Zelený motocykl, Krajina xx. století, Balony, Manka, dcera velkoměsta bez jedné ruky. Sám byl postižen, kulhal, měl i kulhavou ženu, i ve Stromovce maloval ženu o berlích. Byl sice mluvný, ale o svém umění toho moc nenamluvil. Je úžasné, jak se sám bez školení stal vynikajícím malířem. Z ostatních jsem měla ráda Miroslava Háka, který byl fotograf, básník. Já jsem taky v mládí fotografovala a chtěla udělat z fotografie báseň. Hákovy fotografie poezií jsou. Hovoří řečí básnickou, která místo tónů a slov se vyjadřuje fotograficky. Fotografoval duši
Záblesky života — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 18
a srdce a fotografický přístroj mu v tom pouze pomáhal. Prvním básníkem ve Skupině byl Jiří Kolář. Přišel tam na doporučení Halasovo a Chalupecký se ho ihned ujal. Halas byl vůbec takovým patronem naší generace, velmi nám všem pomáhal, ať již šlo o to, vydat sbírku nebo zprostředkovat seznámení. Měla jsem ho velmi ráda a dodnes si jej nesmírně vážím. Kainar už napsal přímo Chalupeckému. Ty dopisy tady mám. A Hanč a Blatný zrovna tak. O práci Skupiny napsal v roce 1945 Chalupecký toto: „Položili si daleko dříve, než přišla obecně na přetřes, otázku srozumitelnosti moderního umění. Nepostavili se, kryjíce se heslem srozumitelnosti, proti velké tradici moderního umění, nýbrž pokusili se pokračovat v této tradici a překročit ony meze, do kterých se toto umění uzavíralo a pro které zůstávalo exkluzivním a nesrozumitelným. Uhodli snad správně, že to není otázka formy, ale otázka postoje k tématu, důsledek vyloučení té části tematiky, která by spojila toto umění s průběhem běžného každodenního života současného člověka.“ A jak vypadaly schůzky Skupiny? Všichni členové Skupiny 42 patřili také do výtvarného a literárního oddělení Umělecké besedy na Malé Straně (v Besedě vyšly Hančovy Události). Vždy po schůzi v Besedě se šlo do hospody U Štýdlů na Malostranském náměstí. Sem chodili také Jaroslav Bednář, Kamil Bednář a František Tichý. Jinak jsme se scházeli většinou v ateliérech, dívali se na nové obrazy a hovořilo se hlavně o umění, aby se nemuselo mluvit o válce. Já jsem bydlela tehdy v centru města ve Vladislavově ulici, takže kdo šel kolem, zastavil se u mne na kávu. Nejčastěji to byl Jiří Weil a Jan Hanč, který se rád toulal po Praze, dělal takové obchůzky. Jinak jsme ho ve Skupině ani moc neužili, protože se věnoval hlavně sportu. Pamatuji se, že místo Tristan Tzara říkával Tarzan, a dodnes vlastně nevím, jestli to pletl schválně; myslím ale, že v literatuře moc vzdělaný nebyl. Vzpomínám si taky, že celý život psal dopisy Marlene Dietrichové, ale nikdy jí je neposlal ani nezveřejnil. Našly se až v roce 1994 v pozůstalosti Jana Lopatky. Po roce 1945 se začala Skupina rozpadat. Je to možné vysvětlit i tím, že to byla právě válečná situace, která
Jiřina Hauková — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
19
držela Skupinu pohromadě, a vzhledem k tomu, že v ní byly silné umělecké individuality, nebylo možné za nové situace násilím její existenci prodlužovat? A jak to vypadalo se Skupinou po válce? Ano. Právě ve válce nám všem pomáhalo se scházet a hovořit o umění. Ale přestože bylo v naší tehdejší tvorbě mnoho společného, nebylo to naplňování nějakého programu či doktríny. Šlo o společný životní pocit, jenž dával tutéž uměleckou inspiraci. To se však po válce muselo změnit. Pouhý zájem o umění nemohl již být dostatečným poutem mezi tak vyhraněnými osobnostmi, jaké byly ve Skupině. Po válce začal každý tvořit na svou pěst. Skupina se začala rozcházet, a protože Chalupecký myslel, že svoji funkci již splnila, sám začal vydávat Listy. Takže i když jsme se stále scházeli, naléhavost se z našich hovorů o umění již jaksi vytrácela. Byly to spíš jen takové pracovní schůzky, jako to, co kdo dělá, čím se zabývá. K definitivnímu rozchodu pak došlo až v roce 1948. Když jsme byli jednou v Národní kavárně, tak Gross, který byl stále agresivnější, najednou vstal a prohlásil: „Dejte si všichni pozor!“ a odešel. No prostě tím naznačil, že bude udávat, stal se z něj komunista. A tím se Skupina rozpadla nadobro. Jakými směry se pak po válce ubírala vaše umělecká a životní pouť? Já jsem v roce 1946 vydala knížku Cizí pokoj. Halas o ní dokonce prohlásil, že kdyby za ním přišla nějaká mladá básnířka, tak by jí řekl, aby vedle Achmatovové četla Haukovou. No Halasovi se velmi líbila a taky Jan Grossman o ní velice nadšeně napsal v Literárních novinách. Snažila jsem se o vyjádření úzkosti a osamělosti v cizím městě, které na mě doléhaly, když jsem se ocitla v Praze v podnájmu, a byly tam taky básně válečné. Ty jsme, kvůli cenzuře, mohli otisknout až po válce, taky Kainar má v Nových mýtech básně s válečnou tematikou a Kolář v Ódách a variacích rovněž. Mimo to jsem vydala překlad Eliotovy Pusté země spolu s Jindřichem Chalupeckým. Co se týče zaměstnání, nastoupila jsem nejdříve v publikační sekci ministerstva informací u Františka Halase, pak jsem přešla do zahraniční sekce Adolfa Hoffmeistera, kde jsem byla v americkém oddělení, korespondovala s našimi kulturními atašé a provázela cizí návštěvy.
Záblesky života — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 20
Zmínila jste se o tom, že Jindřich Chalupecký začal po válce vydávat časopis Listy. Jaká byla hlavní orientace této revue? Listy byly časopisem světové orientace, sledovaly kriticky všechno důležité dění literární, umělecké a filozofické doma i za hranicemi. V prvním čísle Listů vyšlo znovu Mluvící pásmo Milady Součkové, dále tam byla otištěna Jakobsonova Moudrost starých Čechů, která se také dodneška u nás neobjevila. Listy otiskly též výňatek z buchenwaldských zápisků Emila Filly, Muchovy zkušenosti z války v Číně, kapitoly z hudby a z české kinematografie. V dalším čísle chtěl Chalupecký prokázat v moderní literatuře existenci souvislého úsilí, jehož smyslem je vymanit literaturu z ní samé a učinit ji pomůckou rehabilitace všedního života současného člověka. Jsou tu překlady Henryho Millera „Otevřený dopis surrealistům všude“, Aragonova „Předmluva k moderní mytologii“, Eliotova „Podobizna dámy“, jsou tu verše čtyř mladých básníků ze Skupiny 42 (Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jan Hanč a já). To všechno jsme vytáhli ze šuplíku. Malér způsobilo uvedení existenciální filozofie v třetím čísle. První půle Listů se zdála být Melantrichu revuí komunistických tendencí, takže zdržovali vydání, nový ředitel Melantrichu si zase umanul pokládat Listy za existencialistické, a proto prý pro Melantrich nesnesitelné. Tak skončil první ročník anglickými esejemi a druhý ročník si musel nalézt nakladatele nového. Stala se jím Umělecká beseda, v redakci byl Jan Grossman a Jindřich Chalupecký. Ale polemika Chalupeckého o současné filozofii a jejích českých kriticích neobstála a začalo tažení komunistické strany proti Listům. Grossman ještě podstatně probral novou českou lyriku. Chalupecký napsal o „Nových úkolech“, ale třetí ročník už nebyl ukončen. Komunistická strana začala vyhrožovat, a tak Listy vzaly zasvé. To byl již rok 1948… Na tu dobu mám přese všechno jednu krásnou vzpomínku. Chalupecký a já jsme prožili s Hákem a sochařem Zívrem v Nové Pace, kde tehdy bydleli, kouzelnou půlnoc roku 1948, o níž jsem napsala báseň. Poslední půlnoc 1948 Nádraží, vlaky, přátelé; a proto zima hřeje. Městečko pod sněhem. A nikdo nešpehuje
Jiřina Hauková — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
21
váš posuněk a řeč. Vlak přijel pozdě vánicí. Oba se hřáli. Ve všednosti je neskutečné. Pár opozdilých na cestu půlnoční si připíjí všem v domcích pod sněhem. A přítel povídá: Tady jsou všude otisky živých na kamenech, tady všude kámen se leskne zlatem, tady jsou lidé podivní — někam se ženou a nedojdou — jako ty moje sochy. Mráz na sníh skřípe — okna svítí k půlnoci, všichni jdou vstříc — a všichni do naděje v tom kraji, kde jiskry přeskakují po střímové zemi jako stádo zvířat, do této půlnoci kráčíme do sebe tou cestou z nádraží, městem s jesličkami k novému dni, roku a životu. Tady jsou všude otisky dávno živých, otisky dneska živých na kamenech. Pak nastala doba temna. Další sbírka mi vyšla až v roce 1958. To byl Oheň ve sněhu. Protože člověk nemohl psát o tom, co a jak je, tak jsem se atmosféru doby snažila skrýt v přírodních symbolech. Napsala jsem také báseň „Proces“ — o procesech v padesátých letech —, ale tu jsem samozřejmě nemohla publikovat, až snad teď v mých pamětech. Je to však spíše dokument, já jsem v kriminále nebyla a napsala jsem to podle vyprávění dr. Fučíka. V šedesátých letech to pak bylo na chvíli veselejší. V roce 1965 jsem vydala sbírku Mezi lidmi a havrany. Tehdy jsem byla velmi ovlivněna americkými autory, které jsem překládala. To byla úplně odlišná poezie od naší, vůbec ne ornamentální, zdobená, ale hutná a silná poezie. Inspiroval mě zejména William Carlos Williams, a tak jsem se jako on pokusila o konkrétní poezii. Odjakživa jsem neměla ráda takovou tu přelyričtělou poezii. Proto jsem se snažila psát prostším způsobem. U kritiky to mělo dost špatnou odezvu jednak proto, že to málokdo tehdy chápal, ale na druhou stranu se mi to moc nepovedlo. V šedesátých letech pak následovala sbírka Rozvodí času a na počátku sedmdesátých let mi ještě v Práci vyšla Země nikoho. Tam jsem dělala taky takovou experimentální poezii, hlavně
Záblesky života — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 22
v druhém oddílu, ale nejvíce si vážím poslední básně „Proměny“, tu považuji za vůbec jednu ze svých nejlepších. Sledovala jste dále po rozpadu Skupiny 42 osudy jejích členů? Měla jste kontakty s Kainarem, Blatným, Kolářem? S Kainarem jsme se občas stýkali. Měl byt na Dobříši a já jsem tam jezdila. Bylo to někdy před tím, než se měl stát předsedou Svazu spisovatelů. Pak začal pít. Doktor ho varoval, že má slabé srdce, ale on na to nedbal, měl velké deprese, a tak nakonec asi volil smrt, ale to je jen mínění přátel. S Blatným jsme si dopisovali, bylo to hodně dopisů a básní, už jsem je dala do Památníku. I s paní Meachamovou si manžel psal, když se o Blatného starala. Jiří Kolář mě vytrvale navštěvuje, jezdí sem z Paříže. Je to skutečně obdivuhodné, jak se vypracoval a z kladenského truhláře a nezaměstnaného se stal světově uznávaným umělcem. Teď naposled už mi ale říkal, že je hodně unavený, dělá jen menší věci, do ateliéru chodí tak po desáté hodině a kolem třetí až čtvrté hodiny jde domů. Psychicky je na tom ale velmi dobře. Dostali jsme se tedy až do šedesátých let, kdy nastoupila poměrně silná básnická generace. Zajímalo by mě, jak jste ji tehdy s Jindřichem Chalupeckým vnímali a hodnotili? My jsme si tehdy s manželem velmi považovali časopisu Sešity, ty dělal Petr Kabeš s Ivanem Divišem, Grůšou, Topinkou, Pištorou, Wernischem, Zábranou a dalšími. V těch letech to byl skutečně vynikající časopis. Ale Jindřich Chalupecký se již o básnictví moc nezajímal, zabýval se zejména výtvarným uměním a do tehdejších Literárních novin psal hlavně politické články. Bohužel ještě nevyšly. Já mám vůbec s jeho knihami velké trápení. Celé dílo dal do Odeonu, podepsal smlouvy, ale zůstalo to tam ležet, vyšel tam jenom jeho František Janoušek. Dal tam i Nové umění v Čechách, to vyšlo teď v H&H nakladatelství. Ale to jsem odbočila. Jak jsem řekla, v šedesátých letech se zabýval hlavně výtvarným uměním a potom pracoval na expresionistech, to byla jeho poslední literární práce, pak už se věnoval jen výtvarnictví. Normalizační období vás opět postihlo zákazem publikace. Čím jste se s Jindřichem Chalupeckým v té době zabývali? Od roku 1967 do počátku sedmdesátých let dělal Chalupecký Špálovu
Jiřina Hauková — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 23
galerii. To byla jeho velká práce a zásluha, tam uváděl všechny mladé výtvarníky. Pak to ale zavřeli. Poslední výstava byl myslím Duchamp, kterou realizoval s Arthurem Schwarzem z milánské galerie. Schwarz se pak zachoval velice slušně a často sem za námi jezdil. Manžel ho provázel po ateliérech a on kupoval věci od našich výtvarníků, takže tím vlastně českému umění v sedmdesátých letech velmi pomáhal. Já jsem v té době hlavně psala a překládala, znovu jsem přeložila pro Mladou frontu Dickensonovou, to byla veliká práce, když to člověk čte, tak se to nezdá, ale věnovala jsem tomu několik roků. A taky jsem už v té době psala vzpomínky. Nazvala jsem je Záblesky života, protože to není nějaká soustavná práce, ale spíše koláže, dokončila jsem to teď nedávno. Knížky jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech, manžel i já, vydávali hlavně v samizdatech a v exilových nakladatelstvích, v Mnichově mi vyšel výbor Letorosty a Spodní proudy v nakladatelství Opus bonum. V Letorostech má krásný doslov slavista Columbijské univerzity Harkins, který byl naším rodinným přítelem, zásoboval nás knihami a informacemi. Nikdy nás neopustil, ještě do nemocnice, když manžel umíral, přijel za ním. Na závěr bych se rád zeptal, jak se změnila vaše situace po listopadu 1989 a co pro vás dnes umění znamená? V červnu 1990 zemřel po dlouhé nemoci Jindřich Chalupecký a já jsem soukromě vydala Elegie za Jindřichem Chalupeckým. V roce 1990 vyšla sbírka Motýl a smrt, kterou považuji za svou nejzdařilejší, zkoušela jsem zde různé druhy veršů a inspirovala jsem se výtvarným uměním. Pak vyšly ještě Spodní proudy v Bloku a vyjde Světlo v září, no a pak jsem napsala poezii, kterou teď máte. Je to taková drsná a strohá poezie, která vyjadřuje dnešní dobu. Má v sobě vždy nějakou událost nebo příběh a dotýká se mne taky situace ve světě. Po smrti manžela jsem se k tomu obrátila a zajímá mě i taková maličkost, jako že jsou na Botiči kachny. Takové obyčejné momenty jsou mi dnes inspirací pro báseň. Nezabývám se už existenciálními prožitky, ale konkrétními věcmi ve světě, jak se dějí. Lze to říci i tak, že zatímco dříve má poezie vyrůstala jakoby z reality umělecké, nyní je již mou inspirací holá, nejsyrovější skutečnost. To však neznamená, že bych se bez umění, a zejména výtvarného, dokázala obejít. Často chodím na výstavy i dnešních mladých výtvarníků, je to prostě součást mého života.
Záblesky života — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 24