Rudolf Šrámek ••• ••• Labyrintem vlastních jmen a nářečí
••• sobl •••
ČERNÁ PANTONE HEXACHROME ORANGE C
••• ••• Studie osobností brněnské lingvistiky VI
Rudolf Šrámek Labyrintem vlastních jmen a nářečí
Rudolf Šrámek Labyrintem vlastních jmen a nářečí
••• Studie osobností brněnské lingvistiky VI ••• Edd. Jan Dvořák & Petr Malčík
Kniha vychází za podpory statutárního města Brna.
••• Studie osobností brněnské lingvistiky VI ••• Edd. Jan Dvořák a Petr Malčík Recenzovali: Prof. RNDr. Václav Blažek, CSc. (Masarykova univerzita, Brno) Prof. Dr. Ernst Hansack (Universität Regensburg, Regensburg) © Rudolf Šrámek, 2016 © Jan Dvořák, Petr Malčík (edd.), 2016 © Jan Dvořák (kresba), 2016 © Petr Malčík (grafická úprava), 2016 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7577-065-3
Index operum Index operum ••• 5 Laudatio ••• 7 Rudolf Šrámek a významná jména „bez významu“ ••• 9
Dialektologie Působení neslovanského jazyka na české (lašské) nářečí ••• 13 Tvoření obyvatelských jmen v nářečích na Moravě a ve Slezsku ••• 39 K poválečnému vývoji lašských nářečí ••• 55 Vývojová proměna tradičního nářečí ••• 63 Ke stratifikaci jazykových útvarů v současné češtině ••• 67 Obecná onomastika Slovanská onomastika a Slovanský onomastický atlas ••• 83 K základním teoretickým a metodologickým principům onomastických slovníků ••• 91 K teorii literární onomastiky ••• 99 Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování ••• 105 K hranici mezi onomastikou a etymologií ••• 123 Etymon, pojmenovací motiv a význam vlastních jmen ••• 127 Toponomastika Toponymické modely a toponymický systém ••• 139 Slovotvorný model v české toponymii ••• 159 Problematika studia přezdívek obcí (na materiálu z Moravy a Slezska) ••• 171 Anoikonymické objekty a jejich pojmenování ••• 193 Transonymizace v propriální nominaci ••• 201 Explicatio editorum ••• 211
Laudatio Editoři šestého svazku řady Studie osobností brněnské lingvistiky přemohli všechny nesnáze, které stály v cestě k úspěšnému dokončení knihy, také díky pomoci kolegyň a kolegů, jimž by na tomto místě rádi vyjádřili svoji vděčnost. Děkujeme Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph.D., za svébytný a neotřelý postoj k vydávání této edice, Mgr. Vítu Bočkovi, Ph.D., za četné konzultace při sazbě publikace a za provedení korektur, Bc. Anetě Havlíčkové za provedení korektury náročného textu, PhDr. Heleně Karlíkové, CSc., za záštitu celého projektu a pomoc při řešení nejrůznějších komplikací a prof. PhDr. Dušanu Šlosarovi, CSc., za provedení korektur celého svazku, cenné rady rozličného charakteru a soustředěný zájem o naši práci. Prof. Dr. Ernstu Hansackovi a prof. RNDr. Václavu Blažkovi, CSc., děkujeme za pečlivost, rychlost a nevšední pochopení, s nimiž zpracovali recenzní posudky. Brno, listopad 2016
editoři
Rudolf Šrámek a významná jména „bez významu“ Pokud bychom měli sestavit seznam českých jazykovědců, kteří během uplynulého půlstoletí výrazně posunuli horizont poznání lingvistické vědy a vysloužili si za to respekt nejen mezi domácími badateli, ale také v mezinárodním měřítku, bez váhání bychom do něj mohli vepsat jméno Rudolf Šrámek. Dostatečným důvodem k tomu by byl již jen výčet ocenění, kterých se mu dostalo ze strany odborné obce, a přehled exponovaných funkcí v rámci nejrůznějších vědeckých komitétů. Konstatování, že opakovaně obdržel Cenu rektora Masarykovy univerzity, po dvacet let působil jako předseda Onomastické komise Akademie věd České republiky (do roku 2002), dvojnásobně delší dobu strávil ve funkci místopředsedy Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku při Mezinárodním komitétu slavistů (do roku 2013), v letech 1996–1999 zastával post viceprezidenta Mezinárodní rady onomastických věd (International Council of Onomastic Sciences) a roku 2016 mu Ostravská univerzita udělila za celoživotní dílo čestnou vědeckou hodnost doctor honoris causa, přitom slouží pouze jako pars pro toto. Podstatnější však je tázat se po příčinách tohoto uznání. K částečnému odhalení odpovědí na dané otázky by měl přitom přispět nejen tento stručný úvod, ale především soubor kratších studií prof. PhDr. Rudolfa Šrámka, CSc., dr. h. c., kterým je věnován další svazek ediční řady Studie osobností brněnské lingvistiky. Rudolf Šrámek, který se narodil 15. ledna 1934, strávil mládí v Hošťálkovicích, v obci historicky příslušející k hlučínskému panství a v současnosti představující jeden z ostravských městských obvodů. Šlo o příhraniční místo nejen s ohledem na historické země či státy, ale také ve vztahu k jazykovému zeměpisu, neboť se zde stýkaly a zároveň koexistovaly různé útvary několika národních jazyků (němčina, čeština, polština). Právě v takovém prostředí ustupuje do pozadí zdánlivá samozřejmost systémů uvádějících ve vzájemné vztahy prostředky sloužící k dorozumívání a právě takový prostor vybízí k tomu, aby byly uchopeny i z teoretického hlediska. Ostatně stálo by za zvážení, zda lze skutečnost, že mnozí z lingvistů představených v dřívějších svazcích této ediční řady pocházeli z regionu moravsko-slezského pomezí (Dušan Šlosar, Zdenka Rusínová, Arnošt Lamprecht), přiřknout pouze náhodě. Fakt, že se k nim prostřednictvím této knihy zařazuje i Rudolf Šrámek, je dán mimo jiné tím, že velká část jeho profesního života je spjata s moravskou metropolí. Po studiu oborů čeština a ruština na tamější univerzitě, kterým jej provedli například Josef Kurz, Arnošt Lamprecht, Václav Machek nebo František Trávníček, nastoupil v roce 1958 do dialektologického oddělení, jež bylo zřízeno při brněnském pracovišti Ústavu pro jazyk český tehdejší Československé akademie věd, a od roku 1972 působil v oddělení onomastickém. V první polovině devadesátých let pak natrvalo přesídlil do
univerzitního prostředí, i když už v době předchozí externě vyučoval v Brně i v Ostravě. V Brně se roku 1994 nejdříve habilitoval a o dva roky později zde získal profesuru. Na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity působil zprvu jako vedoucí katedry, posléze se stal proděkanem a rovněž členem fakultní i univerzitní vědecké rady. Zásadní vliv na Šrámkovo profesní směřování mělo jeho setkání s Vladimírem Šmilauerem na počátku šedesátých let, tedy v době, kdy se právě Šmilauerovou zásluhou začínala formovat moderní česká onomastika. Pod jeho vedením absolvoval aspiranturu v oboru český jazyk se zaměřením na onomastiku, kterou završil spisem Místní jména na severovýchodní Moravě, obhájeným v roce 1964. Tato kandidátská disertace předznamenala, že ve Šrámkově pojetí se dialektologie a onomastika prostoupí v dvojjedinou entitu a že v rámci jeho výzkumů vlastních jmen bude pozornost věnována především toponymii. Podle Milana Harvalíka lze navíc již v této práci vysledovat typické rysy Šrámkových pozdějších studií, tedy jak důkladnou analýzu jazykového materiálu, tak zvýšenou pozornost věnovanou otázkám teoreticko-metodologickým. Podobně významné setkání, k němuž došlo ve stejné době, spojilo tehdy začínajícího lingvistu s již zasloužilým olomouckým historikem Ladislavem Hosákem. Jejich spolupráce při přípravě dvoudílné publikace Místní jména na Moravě a ve Slezsku (1970, 1980), tedy pendantu Profousova toponymického slovníku věnovaného českému prostředí, poskytla Rudolfu Šrámkovi mimo jiné mnoho podnětů k tomu, aby promýšlel, formuloval a precizoval své závěry týkající se vztahů, jež formují obecnou povahu propriálního systému jazyka a zároveň jej vymezují vůči rovině apelativní. Díky svému důrazu na strukturní pojetí jazykových jevů a dílčích systémů, zájmu o metodologická východiska jejich uchopení a rovněž zásluhou svého úsilí o modelování teoretických konstruktů, jež se důsledně opírají o minuciózní analýzu konkrétních dat, je Rudolf Šrámek navýsost důstojným pokračovatelem nejlepších tradic české strukturální lingvistiky. Jeho vymezení propriálního významu, který pro mnohé lingvisty a logiky obracející pozornost k apelativní sféře jazyka významem de facto není, pak poukazuje na inspiraci sémiotikou, vlastní sestrou strukturalismu. Vždyť například pro Umberta Eca mají vlastní jména, stejně jako ta obecná, význam, který lze rozložit na elementárnější sémantické jednotky. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v propriálním systému, s jeho poměrně omezeným počtem výrazů, vládne v podstatně větší míře homonymie (polysémie) a k rozkrytí významů, k nimž tyto výrazy v konkrétním kontextu odkazují, je třeba znalosti speciálnějšího kódu, blížícího se idiolektu. Propriální význam rozhodně nelze ztotožnit se sémanticky orientovaným etymologickým výkladem. A také odtud pramení Šrámkova snaha etablovat onomastiku jako svébytnou a plnohodnotnou lingvistickou disciplínu a vymanit ji z postavení pouhého pomocného nástroje. Ne každý Jan je ztělesněním Boží milosti a ne každý Petr je jako skála, na níž lze vystavět Boží církev, ale tento Rudolf je rozhodně Bohem vyvolený průvodce po pozoruhodném labyrintu onomastiky a dialektologie. Bylo by pošetilé nevyužít možnosti dát se jím vést… Jan Dvořák
Dialektologie
Působení neslovanského jazyka na české (lašské) nářečí Na jazykovém materiálu z Hlučínska [Slezský sborník / Acta Silesiaca 61 (21), 1963, č. 2, s. 146–165.] I 1. Při studiu vztahu lašských nářečí k sousedním jazykům byla dosud věnována soustředěná pozornost poměru česko-polskému [BĚLIČ 1955a: 69–86; HAVRÁNEK 1934; KELLNER 1946, 1949; TRÁVNÍČEK 1954; DEJNA 1951, 1953], méně pak lašsko-slovenskému. (Vycházelo se z koncepce jednotného československého jazyka. Teprve novější jazykověda přinesla odpovědné řešení poměru česko-slovenského [TRÁVNÍČEK 1952] i s metodickými výhledy pro bádání dialektologická [BĚLIČ 1955a: 44–64]. Významné jsou i příspěvky pozdější [BĚLIČ 1962; PECIAR 1962; ONDRUS 1962; BUDOVIČOVÁ 1962; ĎUROVIČ 1962]. Poměrům na jazykové hranici slovensko-polské se věnovali Václav Vážný [VÁŽNÝ 1948] a Adolf Kellner [KELLNER 1947].) Lašské nářečí však přicházelo do styku ještě s jiným, a to neslovanským jazykem, totiž s němčinou. Příležitostí bylo hojně již od intenzivního kolonizačního procesu v první polovině 14. století. Na mnoha místech němečtí osídlenci, kteří osazovali území Hrubého i Nízkého Jeseníku i oblasti ležící jihovýchodně od horského pásma jesenického, rozrušili zeměpisnou kontinuitu českého jazyka ve Slezsku s dialekty severní a střední Moravy a severovýchodních Čech. (Nejjižnější obce, které kolonizační proces zasáhl, leží v beskydském podhůří na Novojičínsku: Ženklava, Bludovice a Životice.) Mnohé lexikální jevy společné dialektům lašským zvláště na Opavsku a například na Litomyšlsku tuto spojitost dosvědčují (srov. lašské řyč’yca × řítice, č’apaty × čapatý atd.). I některé hláskoslovné jevy jsou společné nářečím na severní Moravě a ve Slezsku (smít se, středoopavské smič’ se) [LAMPRECHT 1952]. Rovněž některé tvaroslovné izoglosy jsou oblastí s netradičním osídlením uměle přerušeny: například hranice tvarů on čitá, kolíbá × on číce, kolíbe probíhá po linii vedoucí od Zlína přes Kelč, západně od Lipníka nad Bečvou, tam je přerušena, pokračuje však na západním Opavsku od obce Litulovice směrem východním na Klimkovice. (Kartografické zobrazení podobných jevů jsme podali jinde [ŠRÁMEK 1960].) Kolonizační proces zasáhl i slezská města (Krnov, Opava, Fulnek, Bílovec, Hlučín, Nový Jičín aj.), v nichž docházelo k usazování neslovanského obyvatelstva, zvláště řemeslníků-specialistů a části městské inteligence (úředníků, písařů) a duchovenstva. Někde získali postupem času přistěhovalci i početní převahu, zejména tam, kde ležela města přímo v kompaktně kolonizovaném území (Krnov, Vítkov, Bílovec). Řemeslnická a obchodní kolonizace městská byla první platformou, na které docházelo k vzájemnému styku jazyka domácího s jazykem přistěhovalců. Byl 13
to proces probíhající (zhruba i časově) stejným způsobem také jinde v městech Čech a Moravy. (Podrobný rozbor německých vlivů té doby podal Bohuslav Havránek [HAVRÁNEK 1936: 17n].) Tam však neměl v postupujícím kolonizačním proudu, zasahujícím stále větší oblasti a absorbujícím postupně i jazykově autochtonní obyvatelstvo české (pokud nešlo o horská pásma dosud neobydlená), takový vliv jako na území bývalých Sudet. Po stránce lexikální nezanechaly osídlovací postupy „venkovský“ (kompaktní) a „městský“ (řemeslnicko-obchodnický) v dnešních nářečích žádné stopy, které by se daly lokalizovat jen na území jistého současného dialektu a charakterizovat jako výsledek vzájemného styku domácího obyvatelstva s neslovanskými kolonisty. Slova jako mordovat, šraňk, ratúz apod. tvoří součást lexikálií přejatých v době středověké kolonizace od sklonku 13. století do slovníkového složení staré češtiny. Přisuzovat jim nějakou lokální (nářeční) platnost by bylo přehnané. Jedině archivní doklady místních jmen kolonizovaného území mohou být svědkem starého slovanského osídlení, ale také rychle nabývající převahy neslovanského živlu. Srov. například doklad z roku 1248 Scorosow, ale už 1310 Corussindorph, 1361 Colnisdorf, 1480 již naprosté zastření slovanského původu Kohlsdorf (tak také 1924); z německého místního názvu Kohlsdorf pak bylo falešně utvořeno české místní jméno Kolnovice (okres Šumperk) namísto původního Skorošov. 2. Vítězstvím Pruska v tzv. slezské válce roku 1742 byly některé oblasti Slezska (Hlubčicko, Ratibořsko) násilím připojeny k pruské říši Bedřicha Velikého. K odtrženým územím patřilo i Hlučínsko, rozkládající se na levých březích Opavice a Odry, které se na dobu téměř 200 let staly hranicí mezi říší pruskou a rakouskou, respektive rakousko-uherskou. Ze strany pruské docházelo k postupné germanizaci slovanského obyvatelstva, probíhající nejprve pozvolna, později, zvláště ke konci 19. století (od roku 1870), zasahovala úporně všechny oblasti společenského života [MALOHLAVA – KÁŇA – MARIÁNEK 1960: 26–29; MAZUR 1958; ŽÁČEK 1958] (úřady, vrchnost, školní vyučování, železniční dopravu, pošty, ba i váhový a měrový systém [INDRA 1962: 344n]). V rakouské části Slezska vzniklo na sklonku 18. století velké průmyslové centrum ostravské, které nejen přitahovalo z blízka i daleka pracovní síly, ale povolávalo také do nově zřízených dolů a továren německé řemeslníky. Tato nová vrstva neslovanského živlu, třebas nepočetná, přinesla s sebou i odbornou terminologii hornickou a hutnickou [KŘÍSTEK 1956; TÉMA 1958], která se – přizpůsobena domácím hláskovým a gramatickým zákonitostem – brzy rozšířila. Na slovní zásobu na Hlučínsku – a té si nyní budeme všímat podrobněji – počal tak působit vliv německých prvků hned ze tří stran. a) Byla to především cílevědomá germanizace prováděná pruským státem a řídící veškerý chod společenského života. Domácí lašské nářečí bylo omezeno na styk mezi venkovským obyvatelstvem navzájem, na tradiční prvky zvykoslovné nebo folklorní povahy a na okruh projevů církevního života. 14
Jak významnou roli sehrála tato okolnost pro zachování místního nářečí, vysvitne dobře ze srovnání s dobou let 1938–1945: tehdy bylo Hlučínsko integrální součástí někdejší Třetí říše, mluvit domácím lašským nářečím bylo ve všech hlučínských obcích zakázáno. Viz také níže. V městě Hlučíně se němčina stala konverzačním jazykem měšťanů žijících v místním maloměstském prostředí, jemuž ráz udávalo německé úřednictvo a německá inteligence. Podobně tomu bylo i v těch vesnicích, v nichž měla sídlo vrchnost (Šilheřovice, Chuchelná); obyvatelé tu byli vesměs zaměstnanci zámeckého hospodářství a byli svými nadřízenými přímo nuceni užívat jen němčiny. Někde byla neznalost němčiny překážkou k přijetí do zaměstnání a dokonce také sňatku. b) Stále více obyvatelstva hledalo obživu v blízkém ostravském průmyslu. Hlučínské dělnictvo mohlo při přejímání odborné terminologie, mající za základ slova německá, a při styku s německými techniky využívat znalosti němčiny získané v okupovaném domově. Tak se mohlo také stát, že například slova z německého hornického názvosloví se snadno přenesla do hlučínských domovů, kde vešla v obecnou známost, pozbyla charakter ryzí odbornosti, apelativizovala se. Srov. slova š’leper = hornicky „pomahač“, „vozač“ × na východním Hlučínsku „mladý hoch“, „mladík“; fedrovač’ = hornicky „těžit“ × v nářečí „chrápat“, „chrnět“, někde také hanlivě „lhát“, „vymýšlet si“ (Petřkovice). Je také třeba připomenout, že i růst průmyslových podniků v Opavě a v Ratiboři a zakládání několika výroben na samotném Hlučínsku zajišťovaly možnost pravidelného styku s němčinou, neboť – zejména v Ratiboři a na Hlučínsku – technický personál i vedení továren byly německé. Na západním Hlučínsku dosáhla obecného rozšíření německá zednická terminologie [KNOP 1960]. Technický rozvoj a specializace řemesel v 19. století přinesly i do lašské slovní zásoby na Hlučínsku další německá slova, protože nové stroje, organizace i metody práce přicházely sem zároveň se svými názvy v rámci pruské státní správy. Tak například terminologie železniční dopravy je téměř celá přejata z němčiny: obraty iš’č’ na banhof, ječ’ cugem, velky ferš’petunk žijí dosud, podobně jako názvy specializovaných řemesel (dreher, anš’trajcher, flajš’beš’auer, kelner atd.). c) Intenzivnějšímu přejímání německých lexikálií byli vystaveni ti obyvatelé, kteří se dostali do německého prostředí daleko od svého domova. A nebylo jich málo. Vojenská služba byla povinná pro všechny muže, cesty za prací a za podomním obchodem, kterým bylo zaměstnáno obyvatelstvo západohlučínských vesnic (zedníci a hauzyře), zavedly muže i ženy do různých končin Německa. Mnozí se vrátili domů, někteří zůstali v cizině. Nastal tak pohyb obyvatel – první vlna vystěhovalectví. Cílem cesty bylo pro průmyslové dělníky odchované ostravskými doly a hutěmi Porúří, pro zemědělské pracovníky severní Německo. Po půl století se vlna vystěhovalectví opakovala (za hospodářské krize let třicátých). Tehdy však vznikla za jiné politické situace a měla pak své neblahé důsledky. Vystěhovalé obyvatelstvo se téměř úplně poněmčilo, jen nejstarší, kteří odešli ze svého domova ještě před první světovou válkou, zachovali si svůj rodný jazyk a namnoze i zvyky, písně apod. (Informace jsem získal od osob, které jezdívaly do 15
Německa za prací, a od těch, kteří navštívili své příbuzné v Německu po druhé světové válce. Ojediněle jsem pak přišel do přímého styku s bývalými vystěhovalci, kteří přijeli navštívit své rodiště, a v jednom případě jsem prováděl přímý výzkum s ženou pocházející z Hošťálkovic nad Odrou a žijící od roku 1908 v německém prostředí – nejprve ve Vratislavi, od roku 1945 ve východním Německu.) Ti však, kteří se vraceli domů, přinášeli s sebou i aktivní a podrobnou znalost německého jazyka. Protože cesta za dalekou prací byla obvykle finančně úspěšná, stala se v povědomí ostatních spoluobčanů znalost němčiny prvním stupněm k dosažení pracovních úspěchů a tím i zlepšení životních podmínek. Při našich úvahách je třeba zdůraznit jeden důležitý fakt: zatímco prostředkem mluveného styku bylo hlučínskému obyvatelstvu domácí nářečí lašské, ve styku písemném užívalo výhradně němčiny. Protože pro písemné vyjadřování je třeba užít jazykové formy spisovné, a nikoli nářeční, nebylo možno jinak než volit ten jazykový útvar, který byl místnímu nářečí uzuálně nadřazený a mohl dobře v písemné formě sloužit sdělovacímu úkonu. Mezi místním nářečím lašským a odpovídajícím mu jazykem spisovným, spisovnou češtinou, existovala – kromě skutečnosti, že spisovná čeština nebyla na hlučínských školách vyučovacím jazykem a že se jí v žádné oblasti společenského života neužívalo – dvojí přehrada: jednak značná vzdálenost hláskové charakteristiky místního nářečí na jedné a spisovného jazyka českého na druhé straně (lexikální diferenciace nejsou tak nápadné), jednak to, že v jazykovém povědomí obyvatelstva nebyla spisovná čeština pokládána za útvar geneticky nadřazený místnímu nářečí, nýbrž za jazyk sice blízký (jako polština, slovenština), kterému se rozumí, ale který je přesto cizí. Vyskytly se sice pokusy psát (například kroniky) v místním nářečí, ty však ztroskotaly. I dobře míněná osvětová činnost dirigovaná vlasteneckými pracovníky z Opavy nedosáhla v tomto směru valných výsledků. (Činnost Cypriána Lelka byla nepochopena a násilně umlčena pruskými úřady.) A tak se u starších generací ještě dnes setkáváme s tím, že jejich písemné projevy (korespondence, poznámky o počasí, úrodě apod.) jsou vyjádřeny německým jazykem, psaným švabachem. Tyto doklady jsou cenným materiálovým pramenem pro studium poměru místního nářečí k němčině a naopak. Pokud se přece jen vyskytnou pokusy psát „moravsky“, tj. na základě svého mluveného lašského nářečí, užívají německé grafiky; například věta Ňestaraj se, tata je doma od večera byla napsána Niestarai se Tata ie doma ot Wetschera. Je také pozoruhodné, že se u starších obyvatel Hlučínska nedostala němčina do pozice tzv. panské řeči. (Panskou řečí se v současné době na Hlučínsku označuje mluva zbavená zcela záměrně místních nářečních znaků: neužívání obalované výslovnosti ł [u] a typu ňebudž’e š’ena (> ňebud’e/nebud’e/nebude seno) je pokládáno ˆ příslušníky starších generací za výrazný znak „panš’č’eňa“ – Bolatice.) Začal-li někdo i v mluveném styku užívat německého jazyka, nebyla záměna mateřského jazyka za němčinu pociťována jako snaha o vydělení se z kolektivu, nýbrž – nezůstala-li vůbec nepovšimnuta – spíše jako projev poslušnosti pruských nařízení, neboť lidé si uvědomovali, že je nutno státní jazyk znát, nebo dokonce jako pouhý výsledek školní 16
výchovy. Tak vznikl i názor, tradovaný mezi místním obyvatelstvem ještě donedávna, že kdo neumí německy, kdo se němčině nenaučil, není nadaný. Až do šedesátých let 19. století nebylo v úhrnu působení němčiny tak pronikavé a omezovalo se skutečně jen na stránku terminologickou. Děti byly totiž do této doby vychovávány doma i ve škole ve slovanském jazyce a nikdy se s cizím státním jazykem nesblížily natolik, že by ho ovládaly spolehlivě slovem i písmem. U generací na zlomu 19. a 20. století však byla situace podstatně jiná: výchova se stala dvojjazyčnou (doma v nářečí, ve škole zásahem pruských úřadů německy); dlouholetý a postupně zesilující tlak germanizační politiky měl již tu a tam odezvu – z „Moravců“ se leckde stávali pruští vlastenci [NOVÁK 1930]. V letech 1920–1938, po připojení Hlučínska k Československu, žili na tomto pohraničním území zástupci nejen různých generací, ale také různých škol jazykových. Pruská protislovanská výchova byla vystřídána vštěpováním českého vlastenectví. Nejstarší občané si uchovali lašské nářečí i zvyky neporušeny, střední generace, které absolvovaly školní výchovu v jazyce německém, byly bilingvní a jejich národnostní i jazykové povědomí značně rozrušené. Mládeži chodící v letech 1920–1938 do českých škol (a ve třech hlučínských obcích dokonce po tři roky, 1920–1923, i do škol polských) bylo těžko se orientovat. Není proto divu, že se obyvatelstvo se vším českým, co po roce 1920 na Hlučínsko přišlo, nesžilo. Neprozíravá politická a hospodářská praxe nové státní správy vedla nikoli k překonání pozůstatků pruské okupace, ale spíše utvrzovala domácí obyvatelstvo v tom, že připojení k Československu je jen dočasné. Německý jazyk našel opět své uplatnění, teď však jako výraz pasivní nespokojenosti a neuvědomělého odporu proti panství české buržoazie. Dělnictvo opět jezdilo za prací do Německa, mnoho rodin se dokonce vystěhovalo, zlákáno falešnou hospodářskou prosperitou Německa. Část mládeže, která zůstala doma, byla vystavena náporu německého jazyka a ducha v tzv. soukromém vyučování (Privatunterricht), ve spolcích s výrazným germanizačním snažením, zakrývaným však rozmanitou náplní tělovýchovnou, osvětovou, motoristickou atd. [VALENTA 1960]. Následující sedmiletá okupace vykonala však mnohem více než celá předcházející období dohromady. Hlučínsko se stalo přímou součástí Hitlerovy říše. Dosavadní styk s ostatním lašsky mluvícím obyvatelstvem na pravém břehu Opavice a Odry byl značně omezen a prakticky dovolen jen těm, kteří byli „na druhé straně“ zaměstnáni. Mluvit lašským nářečím doma bylo úředně zakázáno, ba trestáno. Téměř veškeré mužské obyvatelstvo, znalé i neznalé služebního jazyka, muselo obléci stejnokroj nacistické armády. Existence rodného nářečí se vtěsnávala do nejužšího rodinného kruhu a omezovala se mnohdy pouze na styk rodičů se staršími členy rodiny. Na veřejnosti ztrácelo nářečí půdu pod nohama. Poněmčována byla i místní a pomístní jména, ba i příjmení (např. Tomeček > Torschmied, Kaštovský > Klein, Slaný > Salzmann). (Poněmčování místních jmen se intenzivně využívalo k propagaci němectví; tak například Ratiborer Heimat-Kalender na rok 1940, věnovaný z valné části Hlučínsku, píše, že německý název pro Kravaře Deutsch-Krawarn „mluví sám za sebe“ o svém německém původu („spricht für sich selbst“) [KRAUS 1940: 67]; materiál 17
tohoto kalendáře byl východiskem pro vyučování vlastivědě a místním dějinám na hlučínských školách v letech 1940–1945.) Osvobození v roce 1945 zastihlo tedy občany Hlučínska ve zmatku myšlenkovém i jazykovém. Obnovení historické kontinuity se zeměmi českými bylo spojeno nejen s opětovným užíváním lašského nářečí veškerým obyvatelstvem, ale také s všestranným uplatňováním spisovného jazyka českého, který vlastně utvořil pozadí, na němž si místní obyvatelstvo počalo uvědomovat svou pravou národní a jazykovou příslušnost. Tuto okolnost nelze přehlížet, jakkoli se zdá samozřejmá. Pro poválečný jazykový vývoj na Hlučínsku je svrchovaně důležitá. Pro starší a střední generace nebylo potíží navázat (vlastně pokračovat) v mluveném styku na domácí lašské nářečí, které nebylo vytlačeno němčinou. Avšak mládež, jíž školní docházka započala v letech 1938 a 1939, domácí lašské nářečí buď znala jen částečně, nebo jím za okupace nemluvila vůbec. Spisovná čeština, se kterou se po osvobození setkala, byla pro ni téměř cizím jazykem, stejně jako v letech 1938–1939 němčina, které se bylo třeba v německé škole naučit. (Tento poměr ke spisovné češtině byl záhy pochopitelně překonán. S odstupem let se zdá tato krátká epizoda v jazykovém vývoji Hlučínska téměř neuvěřitelná, autor ji však zná z autopsie.) Německý jazyk se po osvobození stal jen latentním a postupně odpadajícím členem jazykové dvojice bilingvního obyvatelstva. Omezuje se jen na prostředek vyjadřování písemného a v mluvené formě funguje pouze ještě jako jazyk těch sdělení, jejichž obsah je nutno před dětmi (vyrostlými již po roce 1945) tajit. 3. Snažili jsme se vystopovat cesty, jimiž německý jazyk pronikal do nevelké oblasti mezi Opavou, Ostravou a Ratiboří, a podat aspoň stručně jejich historicko-společenské zdůvodnění proto, že mají určující platnost pro hodnocení vlivů německého jazyka, který tu žil vedle slovanského nářečí. Nikde totiž na území českého národního jazyka nedošlo v poměrně tak krátké době k tolika protikladným změnám vycházejícím z naprosto rozdílných ideologických tendencí a jazykových situací. Tuto okolnost musí mít badatel neustále na mysli, nechce-li se dát lacino svést k povrchním závěrům. Například tvrzení, se kterým je možno se doposud ještě tu a tam, zvláště mezi neinformovaným učitelstvem, setkat, že se totiž nářečí na Hlučínsku značně poněmčilo, odpovídá právě takovému ukvapenému závěru. Je proto úkolem dialektologického bádání vyšetřit poměr německého jazyka k domácímu nářečí slovanskému a doplnit tak z hlediska lingvistického závěry jiných společenskovědních oborů, které se věnovaly problematice Hlučínska. 4. I příslušníci lašských nářečí mimo oblast Hlučínska (Opavsko, Frýdecko, Štrambersko, východní Vítkovsko) přicházeli hojně do styku s německým obyvatelstvem, s německým jazykem. (Na Hlučínsku to byl německý jazyk spisovný, kdežto tady nářečí německého jazyka.) Tu však byla na rozdíl od podmínek na Hlučínsku situace objektivně jiná, příznivá právě domácímu nářečí českému: německý jazyk nebyl zde před první světovou válkou prostředkem státního útlaku, domácí české nářečí žilo v plném rozsahu 18
a bylo podporováno znalostí spisovného jazyka českého. Proto mohla ještě naopak lašská nářečí vykonávat dokonce i tlak na jazyk německého obyvatelstva [LIEWEHR 1926: 83–86; BERANEK 1955], tlak ovšem za okupace 1939–1945 značně oslabený; tehdy, jak je obecně známo, se mateřský jazyk stal i zde výrazem národní příslušnosti a odporu proti okupačnímu režimu. Německé prvky přejaté v oblasti mimohlučínské jsou jen lexikální povahy (nikoli frazeologické) a mohly mít kromě odborných termínů příznak expresivního zabarvení. Nejpodstatnější rozdíl však byl ten, že slova přijímalo z němčiny obyvatelstvo nedvojjazyčné. Chyběla tu tedy opora v potenciální znalosti struktury neslovanského jazyka, což znemožňovalo sémantické zařadění přejatého slova do jeho významového okruhu, zbavovalo ho etymologických souvislostí, a tím také vázaností na lexikální a morfologickou strukturu cizího, tj. německého jazyka. II 1. Materiál je získán excerpcí vlastních nářečních zápisů pořízených v letech 1956–1962 ve všech obcích Hlučínska, doplněn údaji ze slovníku Arnošta Lamprechta [LAMPRECHT 1963] a v drobnostech vychází i z materiálu uloženého v lexikálním archivu akademického Ústavu pro jazyk český. V oddíle A (jen lexikální výpůjčky) i v oddíle B (větná spojení apod.) je materiál roztříděn podle významových kategorií. V první části (A) se uvádí soubor lexikálních výpůjček, které jsou známé a užívané na Hlučínsku obecně. Lze pozorovat, že frekvence tohoto výraziva je na jih od čáry Hlučín–Markvartovice–Koblov poněkud menší než v obcích středo- a západohlučínských. Tak se například se slovy kamfer, š’panga, torman, labovač’ na jihovýchodním Hlučínsku setkáváme už velice zřídka, a to jen ve slovníku nejstarších mluvčích. Slovesa labovač’ (se) se dnes neužívá. V části B bylo nesnadné určit, které jednotky jsou obecně rozšířeny. Jejich užívání je typické pro bilingvní obyvatelstvo, které je při přejímání německých prvků aktivní (viz podrobněji kapitolu III). Z toho důvodu nemůže být materiál početně úplný; je individuálně značně různý. Mnohá německá slovní spojení nebo obraty byly přejaty pouze ad hoc. Pokusili jsme se přesto: 1) podat ukázky těch víceslovných (syntaktických) jednotek, které se v nářečí na Hlučínsku vyskytují pravidelněji; některé z nich jsou rozšířeny obecně (zejména vazby typu byč’ fejik); 2) poukázat na ty věcné okruhy, do nichž německé prvky pronikaly snadněji; 3) uvést několik případů, kdy začleňování německých jednotek do lašské věty bylo doprovázeno překládáním německého výrazu, kalkováním nebo hybridizací. V prvním oddíle najde čtenář i taková slova, která jsou rozšířena i v jiných oblastech lašských nářečí (například na jihozápadním Opavsku) a dokonce i v jiných nářečích českého národního jazyka (srov. hanácké herbovat × lašskému erbovač’ atd.). Lexikální výpůjčky – oddíl A čas
kalender, januar, februar, marc/marec/mařec (nejstarší generace), apryl/aprel, maj, juni, juli, august, oktober, november, december 19
církev
interiér
nádobí
jídlo
oděv, obuv
doprava
dům, stavba
nemoci
aš’ermitfoch, paradys, kryzbaum slova rozšířená i v jiných oblastech: kyrchov, totenkomora Domácnost altfaterš’tul, bigelbret, byrna, forhank, gardyny, glaš’rank, klopfer, kochtyš’, kolkaslik, komoda, meble, š’alter, š’lafbank, š’pigel, š’piglovač’ (se), tepich-klopfer slova rozšířená i v jiných oblastech: almarka, drajfus, firhaňky/ firhanky, š’porhert achtlik, amper, bunclak, (ez)beš’tek, fandla, korkenzyher, kš’yrtuch, nudelbret, š’tandla, teryna, vaš’tuch, vaš’trok, vaš’tyš’ slova rozšířená i v jiných oblastech: bandaska, brutfana, dekel/ deklo, trychter apfelš’trudel, apfelmus, bakverky, bratherynk/-nek, buber, gryncajk/ -cojk, grys/gryseč’ek, haferfloky, kamfer, rolmops, š’molec, š’nycla, zupa slova rozšířená i v jiných oblastech: apetyt, bryja, fajnš’meker, forot, š’nytloch ancug, azor, borta, brandzola, drajdrutka, druker, fiš’bajn, futerbarch, glazyrky, gort, gurt, muf, mycka, š’altuch, š’lips, š’panga, š’taupš’nura, š’trohut, š’trumbandla, š’tyblety, zalonfrak, zomerhut slova rozšířená i v jiných oblastech: blajchovač’, burnus, cajg, celynder, fortuch, fusakle, hernodla, jakla, klajd, knyrps, kragel, lajbik, mantel, š’lajer/š’lofer, š’nuptychla, š’nolka/č’nolka, š’tof, š’ylt, zycherhajcka ajzenbana, bajzycer, bana, banhofjak, banš’tajk, ferš’petunk, fliger, flugplac, haltš’tela, lascuk/lastcuk, mitgepek, ranž’yrovač’, rychtunk, š’afner, š’nelcuk, š’veler, transportyrovač’, š’tacyja, š’tyf slova rozšířená i v jiných oblastech: banhof, bedajla, glajza, kondukter, rajzovač’, š’treka, š’ybovač’, š’yna, veksel, vekslovač’, zyc apfal, balek, bauplac, binfel/oberlicht, blicablajter, bola, buntram, cokel, dachpapir/dachpapa, deka, fensterbret, fensterš’ajba, gaz, gazlajtunek, geš’tel, gibel, kant, kantovač’, lajtunk/lajtunek, lauba, luftloch, oberdeka, ordeka, puc, pucufka, reš’tovač’, reš’tovaňi, rygel, rynš’tok, š’arovač’, š’arovaňi, š’temovač’, š’temovaňi, š’yber, š’yfa, vinkel, vaserlajtunk slova rozšířená i v jiných oblastech: bant, cyment, dach, fligel, fuga, gaňek, giter, glajcha, gips/gyps, gi-/gypsovač’, kamerlik, klamra, klamrovač’, pucovač’ apoteka, apoteker/-ar/-ař, apotekarka/-ařka/-erka, cukerkrankhajt, dyfteri, gryba, gehyrnerš’yterunk, hercastma, hercfal, hercš’lag, kaligovač’, krankyrovač’, krancetla, š’ajtel, š’pryca, unterzuchovač’ slova rozšířená i v jiných oblastech: krankasa, šarlach, flaster, flastrovač’ 20
auzlaga, beš’telovač’, bojtel, bren, brigety, byksa, docht, dolifrovač’, kasa, klajngelt (nesklonné, dnes řídké), kš’eftman, kuntš’aft, magaobchod, cyn, muster, š’aufenster, š’tus/š’tos zboží slova rozšířená i v jiných oblastech: brezle, bedynovač’, kš’eftovač’, š’telovač’, š’tos Příroda Bajery, Drēzden, Englija, Nojzēlant, Rumenyja, Š’fajc/Š’vajc, Ausik, zeměpisné Ēger, Kelnamrajn, Olmyc, Parys, Pocdam, Rajms, ajsmēr, halbinzla, pojmy polarnacht, veltraum š’pecht, buntš’pecht, raupfogel/-gl ptáci ˚ fergismajnycht, jorgina, kornbluma, š’neglaky rostliny slovo rozšířené i v jiných oblastech: flancka Společenský život burmister, byrger/byrgermajster, gemajnda (archaismus), ferajn, gezankferajn, honora, ratuz, š’andara, š’tandesamt, š’tojer, š’trofa, život v obci š’trofovač’, zeš’trofovač’ ausflug, balovňik, balovňica, beglajter, cug/umcug, ekstrovňa, federbal, frauenbal, lendler, tancmajster, trachta, tramplpolka, valcer; zábava slova rozšířená i v jiných oblastech: bal, balovač’,˚ balovy, labovač’, zol, zolo fater, kuzyna, muter, oma/omama, opa/opapa, š’vigerfater, š’vigermuter/-tra, š’vigertochtra, š’vigerzon, š’vigřy (vše jen u starších gerodina nerací; užívání těchto výrazů ustupuje, podrobněji viz [ŠRÁMEK 1962]) kamrad/kamerad, kameractfi, kameradž’yč’ se, kolegovač’, ferlobunk, přátelství flitervoche, krygstraunk hypokoristika Agnes, Emil, Franc, Johan, Marychen atres, avizovač’, blajvas, blajš’tyft, bryfkas(t)lik, bryftreger, bryftrekomunikace gerka, bryfmarka, cajtunk/romancajtunk, guvert/kovert, š’rajbmaš’yna, telefonbuda golman, hantbal, fuzbal (nejstarší generace), kegle, š’lagbal, š’porcsport man, torman, turnferajn, valdlauf (archaické); slovo rozšířené i v jiných oblastech: bolko aufgaba, buchš’taby, buchš’tabovač’, cojknis, cyrkel, drajek, egzam, škola englič’yna, federmesek, feryje, firek, heft, leňijał, mitelš’ula, privatunterycht, rechnovač’, rechnovaňi, š’trych, zac výslovnost jot, cet „z“, fau „v“ písmen s’picname, apš’auer, hamster, klunker, knajt, rechcanvalt, šajber, nadávky s’tenker, s’tenkrovac’, trotl; slova rozšířená i v jiných oblastech: advokat, gauner 21
jiné
vojna
profese
nářadí
práce
povolání
hornictví
bachenbory/bachimbory, fryzu-/fryzyrovač’ se, kolbovač’ se, kolbš’era, razyrcojk, dyner, ektrovač’, fajerovač’, orkester, penzyoňista, penzyoňistka, regirovač’, š’parmajster, s’eło, tryngelt, unterš’tycunk, zocialista, zocyalizmus; slova rozšířená i v jiných oblastech: cytyrovač’, erbovač’, honora, lajstnuč’ se, pacht, pachtovač’, pachtovňik, š’porovač’ asent, ataka, atakovač’, arteleryja, dekovač’, entvafnovač’, feteran, frajter, feldvebel, infariterysta, infanteryja, kanoňista, komandant, kolba, ladovač’, lapš’fadrona, langver, maryner, meldunk, ordynanc, š’turm, š’us, š’ycgrab, vachman; slova rozšířená i v jiných oblastech: bateryja, batalijon, ekezyrak, gver, komandovač’/komadyrovač’, marš’, maš’yrovač’, meldovač’, parademarš’, regiment, vacha, vachovač’ arbajclos, ablezovač’, ablezunk, aufzeher, fajrant, gruba, lonunk, lerlink, industryja, urlaup/urlap, verk, verš’tat; slova rozšířená i v jiných oblastech: foršus, majster, š’lachta, va(r)š’tat ambos, borer, boramaš’yna, dreš’ajba, fajsel, hupcuk, rejbretka, š’temfajslik, š’temhamer, š’tyl; slova rozšířená i v jiných oblastech: fajerhak, maš’yna, š’lajf, š’mir, verkcajk/-ojk anš’trajchovač’, feš’trovač’, š’arvakovač’; š’arvak; slova rozšířená i v jiných oblastech: bajslovač’, handlovač’, kelnerovač’, š’lajfovač’ anš’trajcher, dreher, feš’ter, flajš’beš’auer, helfer, handlyř, kelnerka, kondykter/-ka, maš’ynista, š’losar; slova rozšířená i v jiných oblastech: bajsliř, kelner, furman, kondukter/konduchter/kondukterka, š’lajfiř, vachtař anš’leger, budunk, bremzverk, cechovňa, elster, fal, farač’, farta, fedrovač’, fedrunk, flec, fołovač’, forš’yber, fylovač’, fylort, fyrst, hajer, laufš’tajger, lerhajer, loger, luft, makš’ajder, markovňa, oberhajer, oberš’tajger, orgel, š’ol, š’treka, š’ahała, š’yzdrat, š’yzman, zola, zajlfart
lašské sloveso + německé slovo / slovní spojení abstrakta
Klauze a věty – oddíl B Syntaktické celky byč’ aberglojbiš’, cu grunt, fejik, fertik, for, foljerik, ferykt, š’lagfertik, š’verfelik, krojcifidel, š’vach fon begryf, f koš’č’e přyš’č’ cu grunt / cu grunde, na bezuch, vi gerufen mječ’ genuk, kepfchen, kepfchen š’vach zrobič’ aufmerksam, berajt, nerves/nervös V Rakusku byly ftedy volby podle teho, jak se praji, das algemajne välrecht (Píšť) 22