Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy – ukázka

Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy Vydal HOST ve spolupráci s Ústavem české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

BRNO 2009

4| K vydání doporučili: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc. prof. PhDr. Tomáš Vlček, CSc. Vydání knihy je umožněno laskavou grantovou podporou Ministerstva kultury České republiky, statutárního města Brna, města Vodňan a Městského muzea a galerie Vodňany.

Editors © Jiří Kudrnáč, Luisa Nováková, Zuzana Urválková, Michal Fránek, Miroslava Novotná, Tereza Riedlbauchová, 2009 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2009 © Masarykova univerzita, 2009

ISBN 978-80-7294-346-3 (Host) ISBN 978-80-7294-320-3 (Masarykova univerzita. Brno)

|5

Obsah

Josef Švancara / Psychologický profil Julia Zeyera ....................... Jaroslav Fryčer / Zeyerova role v české literatuře na konci 19. století. Česká dekadence, novoromantismus a modernismus – francouzský příklad ........................................ Hana Voisine-Jechová / Snový charakter některých Zeyerových próz ............................................................ Ondřej Sládek / Náboženský kaleidoskop Julia Zeyera ......................................................................................... Viktor Viktora / Cizelér šperků Thálie ............................................... Michal Fránek / Julius Zeyer v zrcadle dobové kritiky .................. Václava Bakešová / Julius Zeyer a Joris-Karl Huysmans, jejich duchovní hledání a konverze ............................................. Joanna Królak a Piotr Ślusarczyk / Buddhistické prvky v Zeyerově tvorbě .............................................................................. Ladislav Soldán / Roberta Konečného výklad snů v díle Julia Zeyera (Základní obrys problematiky) .................... Jan Vorel / „Cesty“ Julia Zeyera do „jiných světů“ ........................... Michal Topor / Julius Zeyer, archeolog. Mezi filologií a re/konstrukcí naděje ............................................ Martin Schacherl / Vyprávěcí osoba v próze Julia Zeyera ............ František Všetička / Román Julia Zeyera ........................................... Petr Bubeníček / Autorita vypravěče v Zeyerově románu Jan Maria Plojhar ............................................ Joanna Mielczarek / Powieść jako obszar kreacji językowej (w twórczości Juliusza Zeyera) .....................

9

20 29 40 52 62 71 83 99 110 124 142 149 160 168

6|

Aleš Merenus / Několik literárněteoretických poznámek k novele a dramatu Dům U Tonoucí hvězdy .................................... Anne Hultsch / Trojnost lásky v pozdní tvorbě Julia Zeyera ......................................................................................... Drahomíra Vlašínová / Barokní rezidua v literatuře 19. století, zejména v díle Julia Zeyera ......................................... Peter Deutschmann / Zasněná současnost: Zeyerova historická dramata .......................................................... Martin Tomášek / Mytická krajina Zeyerova Vyšehradu ................. Ester Nováková / Zeyerův Vyšehrad ..................................................... Karel Kolařík / Jiří Karásek ze Lvovic a Julius Zeyer ...................... Věra Jarolímková / Pojetí české národní identity v díle Julia Zeyera .............................................................................. Kristýna Celhofferová / Julius Zeyer a Zentraleuropa .................. Tereza Riedlbauchová / Zeyerovy pobyty ve Francii ..................... Veronika Heé / Zeyerův středověk ..................................................... Anna Gawarecka / Gra z konwencjami romansu rycerskiego w powieści Román o věrném přátelství Amise a Amila Juliusa Zeyera ........................................................... Miroslava Novotná / Aucassin et Nicolette. Zvěst lásky z Provence ........................................................................... Nella Mlsová / Julius Zeyer a Itálie – Zeyerova Itálie v prózách následovníků .................................................................. Bohuslav Mánek / Irská témata v díle Julia Zeyera ......................... Marián Gálik / Julius Zeyer: prvý spisovateľ, ktorý uviedol čínsku literatúru do českých krajín .................... Ivana Rešková / Julius Zeyer v korespondenci s Josefou Náprstkovou ..................................................................... Milena Secká / Julius Zeyer a Kostra deníku Vojty Náprstka ............. Helena Pavlincová / Návraty k Zeyerovi v době okupace ............. Jiří Kopecký / Obtížně zhudebňovaný Julius Zeyer ...................... Jiří Zahrádka / Julius Zeyer jako nedobrovolný autor textu k Janáčkově operní prvotině Šárka ..................................... Aleš Filip / Imago sacra. Zobrazení Ukřižovaného v díle Julia Zeyera a ve výtvarném umění fin de siècle ............. Jitka Měřinská / Duchovnost Zeyerova díla v ilustracích Jana Zrzavého ............................................................. Dita Křišťanová / Oslava básníka – Julius Zeyer ve Vodňanech .....................................................................................

175 188 198 205 219 235 244 255 262 270 284

296 312 321 333 343 360 372 377 389 403 418 433 449

|7

Jitka Velková / Zeyerovy Vodňany ...................................................... 456 Redakční poznámka ............................................................................... 465 Jmenný rejstřík ........................................................................................ 467

|9

Psychologický profil Julia Zeyera Josef Švancara Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno

Charakteristika tvůrčí osobnosti Julia Zeyera je podána v mnoha výstižných starších studiích (F. X. ŠALDA, A. NOVÁK 1946, J. HRABÁK 1983) i v pracích současných badatelů; akcenty těchto charakteristik vyjadřují autorský „úhel pohledu“. Například absence jména Zeyer v syntetické publikaci Pražákově (PRAŽÁK 1940) vyjadřuje, že Zeyer není pro něho „mízou stromu“. Při psychologické analýze osobnosti Julia Zeyera se svým přístupem nejvíce přibližujeme literárním teoretikům při systematickém zhodnocení biografických údajů, specifickým přístupem je psycholingvistická analýza textů (srov. ŠVANCAROVÁ , ŠVANCARA 1972), s teorií nevědomí je spojena analýza snů. Početné záznamy o Zeyerových snech zpracoval ve 30. letech psycholog a literát Robert Konečný (KONEČNÝ 1936). Vzhledem k tomu, že je to rovněž téma příspěvku L. Soldána, navážeme na průkopnickou práci Konečného pouze nezbytnými odkazy. Jako empirický psycholog se opírám především o dostupné biografické údaje, zejména dopisy Julia Zeyera a vzpomínky jeho přátel, tak, aby sloužily jako nápovědi pro psychologické typologie – soudobé i moderní. Bod 1. Aplikuje zvolenou teorii osobnosti a psychologickou typologii. Odvoláme se při tom na tři z autorů, známých teoretiků osobnosti: Gerarduse Heymanse, Carla Gustava Junga a Julia Kuhla. Bod 2. Neurotické symptomy Julia Zeyera. Pakliže se někomu jeví tento aspekt jako nelítostná anatomie osobnosti, je třeba říci, že máme vždy na zřeteli celek života a díla tohoto tvůrce, který – jako málokdo – vyjádřil ideály krásy, ušlechtilosti, cti, hrdinství a ryzích citů. Ostatně v autobiografických údajích,

10 |

zejména v dopisech, jsou již pojmenovány také některé symptomy poruchy osobnosti Julia Zeyera. Bod 3: Eidetismus. Zastavíme se u otázky, nakolik lze z analýzy Zeyerových textů odvodit závěry o jeho percepčním stylu, případně o kognitivním stylu. Bod 4: Poznámky k otevřeným otázkám zahrnují zejména Zeyerův vztah k psychoanalýze a aktuální diskusi o Zeyerově sexuální orientaci. Ad 1: K typologii osobnosti Julia Zeyera Je třeba předeslat, že osobnost se v psychologickém pojetí chápe jako strukturovaná jednota dílčích složek organismu a psychiky, jako i psychologické pojetí jejich kontinuity. Lidská osobnost se nám jeví jako soubor mentálních rysů a charakteristik chování, které se projevují bytostně a specificky lidským způsobem v uvědomovaném vnímání světa, druhých lidí i sebe sama. Toto vnímání, dávající chování novou vnitřní jednotu a identitu, se postupně stále více zvýrazňuje ruku v ruce s vývojem poznávacích funkcí. První moderní typologie. Pro účely tohoto sdělení se jeví jako vhodné zvolit na začátek typologii holandského experimentálního psychologa G. Heymanse (vznikla ke konci Zeyerova života a stala se velmi populární). Kritériem pro typologické rozlišení jsou zde základní kategorie temperamentu: (1) emotivita, (2) aktivita, (3) stupeň odezvy. Stupeň, případně délka odezvy je podle Heymanse charakteristikou psychické činnosti. Tento třetí faktor vyjadřuje tendenci jedince zpracovávat podněty po dobu jejich bezprostředního působení v centru vědomí – to je primární funkce představy a citového stavu, zatímco druhotná činnost těchto podnětů, například rozmluvy, tzn. sekundární funkce, se projevuje ve způsobu dalšího jednání, v náladách, v citech poté, kdy již podněty nejsou v centru vědomí, ale existují na úrovni okrajového vědomí, odkud se případně mohou vybavit ve vzpomínkách.

| 11

Dimenze osobnosti podle G. Heymanse (1857–1930)

sentimentální

vášnivý emotivita

emotivita

nervózní

cholerický

n

ea

s amorfní

iv kt

un ek

ní a

d.

f.

iv kt

ní flegmatický

apatický neemotivní

aktivita

sangvinický

Na základě korelačního zkoumání vytvořil Heymans na přelomu 19. a 20. století klasifikaci, v níž jsou jedinci rozděleni podle toho, ke kterému z pólů patří v každé ze tří dimenzí: emotivity, aktivity, délky odezvy. Tak emotivní jedinec (E) může být neaktivní a s převahou sekundární funkce (EnAS), tedy sentimentální. Další typ, označovaný jako nervózní, případně nervní, je emocionální, není aktivní a převažuje u něho primární funkce: tedy EnAP. Při srovnání s tím je typ vášnivě zaujatý, pasionovaný emotivní, aktivní, s převahou sekundární funkce – tedy EAS. Heymans podal na podkladě životopisných studií podrobnou charakteristiku jednotlivých typů a jako příklady historických osobností uvádí tyto osobnosti: Nervózní, nervní – EnAP: Byron, Dostojevskij, Musset, Poe ad. Sentimentální – EnAS: Charlotte Brontëová, Maine de Biran, Malebranche, Kierkegaard ad. Flegmatici – nEAS: Buffon, Franklin, Hume, Locke ad. Sangvinici – nEAP: Francis Bacon, Lessing, Montesquieu, Madame de Sévigné ad.

12 |

Cholerici – EAP : Danton, Dickens, Goethe, George SandovĂĄ, Mirabeau, Walter Scott. VĂĄĹĄnivÄ› zaujatĂ­ – EAS: Flaubert, Luther, Marat, Michelangelo, Napoleon, Pascal, Swi ad. Julius Zeyer se jednoznaÄ?nÄ› Ĺ™adĂ­ k typu EnAS: sentimentĂĄlnĂ­. Pokud jde o ostatnĂ­ rysy osobnosti, Heymans zjiĹĄĹĽoval, v kolika procentech se u jeho osmi typĹŻ vyskytuje například sklon odklĂĄdat Ä?innosti (v souÄ?asnĂŠ terminologii prokrastinace) nebo naopak tendence pouĹĄtÄ›t se hned do jejich vyĹ™izovĂĄnĂ­. RovněŞ zahrnul Ăşdaje o tom, zda je jedinec ve svĂ˝ch sympatiĂ­ch stĂĄlĂ˝, nebo nestĂĄlĂ˝. Jungova struktura osobnosti (psychĂŠ).

M

PL

EX

Y

ARCHETYPY:

KO

PERSONA

EGO

ANIMUS / ANIMA

BYTOSTNÉ Jà ST�N

BĂ?LĂ OBLAST: KOLEKTIVNĂ? NEVÄšDOMĂ? TEÄŒKOVANĂ OBLAST: OSOBNĂ? NEVÄšDOMĂ? ÄŒERNĂ OBLAST: VÄšDOMĂ?

PodĂ­vejme se dĂĄle na Zeyera oÄ?ima typologie C. G. Junga, kterĂĄ byla vypracovĂĄna ve 30. letech 20. stoletĂ­ na rovinÄ› postojĹŻ a psychickĂ˝ch funkcĂ­. NiŞťí stupeĹˆ zde zahrnuje vĹĄeobecnÄ› znĂĄmĂŠ rozliĹĄenĂ­ introvertnĂ­ho a extrovertnĂ­ho typu. Jung pĹ™ipouĹĄtÄ›l, Ĺže se introvertnĂ­ typ v jeho pojetĂ­ vyznaÄ?uje tĂ­m, co Heymans a Gross oznaÄ?ili jako sekundĂĄrnĂ­ funkci. VyĹĄĹĄĂ­ ĂşroveĹˆ typologickĂŠ charakteristiky pak zahrnuje tu funkci, kterĂĄ v psychice pĹ™evaĹžuje: myĹĄlenĂ­, cĂ­tÄ›nĂ­, intuici a vnĂ­mĂĄnĂ­. Jung zdĹŻrazĹˆuje, Ĺže na kaĹždou z dimenzĂ­ osobnosti je vĹĄak tĹ™eba se

| 13

dívat jako na charakteristiku, která více nebo méně převažuje; tato relativní převaha v sobě zahrnuje skutečnost, že nikdy nemáme před sebou čistý typ, u něhož se vyskytuje pouze jedna funkce nebo dimenze s vyloučením druhé. Zeyer se nám tedy podle Junga jeví jako intuitivně introvertní typ. Převaha intuitivní introvertní funkce charakterizuje originálního člověka, snílka a mystického vizionáře, umělce nebo také podivína. Introvertovaná intuice se orientuje k elementům kolektivního nevědomí, k představám a symbolům, jak to naznačuje další graf, v němž bytostné já (das Selbst) zahrnuje podle Junga nejen vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psýché. Konečný (1935) se ve své studii výslovně distancoval od psychoanalytických interpretací snů. Zvolil individuální psychologii Alfreda Adlera a jeho aspekt nenaplnění životních cílů jako přístup ke zdrojům neurózy Julia Zeyera. Bylo by však namístě sáhnout zejména při interpretaci snů spíše k možnostem, které skýtá analytická psychologie C. G. Junga (český překlad 1997); Jungovo pojetí nevědomí snad nebylo v době vzniku Konečného studie u nás natolik známé. K současným typologiím osobnosti patří teorie stylů a poruch osobnosti Julia Kuhla (2002). Jeho inventář rysů osobnosti se člení do čtrnácti škál. Jestliže přiřadíme Zeyerovy autobiografické charakteristiky do profilu této typologie, pak převažující část z nich odpovídá stylu pasivní – utlumený – až depresivní.

14 |

Seznam individuálních stylů, zachycených pomocí PSSI J. KUHLA (2002): Styl

Jednostrannost Porucha

Ukázka položky

sebejistý

bezohledný

disociální

„Když se lidé postaví proti mně, dovedu je vyřídit“

nedůvěřivý

svéhlavý

paranoidní

„Je mnoho upřímných a otevřených lidí“ (opačný pól)

rezervovaný

chladný

schizoidní

„Zachovávám si distanci vůči druhým lidem“

sebekritický

pochybovačný sebenejistý

„Kritika se mne dotýká více než druhých“

pečlivý

přesný, perfekcionistický

nutkavý

„Stálost a pevné zásady určují můj život“

intuitivní

mytický

schizotypní

„Věřím na přenos myšlenek“

optimistický

přikrášlující

rapsodický

„Kamkoli přijdu, šířím dobrou náladu“

ctižádostivý

sebestředný

narcistický

„Láká mě myšlenka být slavnou osobností“

kritický

umíněný / zatrpklý

negativistický

„V životě mě často provázela smůla“

loajální

příchylný

závislý

„Potřebuji mnoho projevů lásky a přijetí“

impulzivní

vrtkavý

borderline

„Mé city se mění často náhle a impulzivně“

příjemný

předvádějící se

histriónský

„Na druhé pohlaví působím obzvlášť přitažlivě“

pasivní

utlumený

depresivní

„Cítím se často skleslý a slabý“

ochotný

obětavý

obětující se

„Zabývám se více starostmi druhých než vlastními potřebami“

| 15

Zeyer by se v této virtuální diagnostice podle Kuhlova inventáře stylů osobnosti „umístil“ v nadprůměrných hodnotách na dvou z těchto čtrnácti škál: – intuitivní až mytický styl, případně schizotypní porucha osobnosti a zejména – pasivní styl, případně depresoidní porucha osobnosti. K hlavním rysům Zeyerova osobnostního stylu, zachyceného 13. škálou podle Kuhlova modelu, patří převážně pasivní základní rozpoložení, prohloubené doznívání citů vlastních i cizích, utlumené prožívání kladných podnětů a spíše kontemplativní než pragmatický základní postoj. Tento styl se projevuje častou skleslostí, pocity méněcennosti a nedostatečnosti, jakož i pesimistickou základní orientací. Jedinci tohoto osobnostního stylu jsou velmi sebekritičtí, trpí často pocity viny a nedaří se jim vždy, aby se dali unášet kladnými emocemi. Tlumení funkcí já se podle Kuhla odvozuje z kombinace zvýšené senzitivity pro „tresty“ a redukované senzitivity pro „odměny“. V důsledku nízké senzitivity pro odměny se chování odpovídající vlastním zájmům, potřebám nebo jiným vlastnostem subjektu nemůže snadno rozvinout, zatímco zvýšená senzitivita pro tresty vede k tomu, že se redukuje také sebeprožívání, což může zapříčinit altruismus, loajalitu, mravní odpovědnost, ale také pocity viny a odcizení. Jestliže je malá senzitivita pro „odměny“, případně zvýšená senzitivita pro „tresty“ více podmíněna temperamentem, mohou popsané efekty vyplývat spíše „ze situace“ a nemusí být výrazně omezeny na určité objekty nebo osoby. Začlenění pasivního stylu, případně depresivní poruchy do osobnostní struktury napomáhá objasnit globalizaci, která je spojena s depresivními poruchami: stažení vlastních zájmů, kontemplativní, případně hloubavé zaměření a ochota k chování, které je indukované zvnějšku nebo bazíruje na pravidlech a není konzistentně vázáno na určité osoby nebo objekty, nýbrž závisí spíše na situacích a náladách. Zeyer si byl své pasivity vědomý. Jestliže se o tyto charakteristiky opírají dohady o homosexualitě, pak je to překračování evidence, kterou poskytují biografické údaje. Zeyerovu reflexi temperamentu a charakteru můžeme zachytit v řadě jeho osobních dokumentů. Za svou ctnost označuje Zeyer podle svých slov„rezignaci“ a naznačuje, že je to spíše ženská ctnost. Trvale hledá uspokojivé naplnění života, nenaplněná zůstává touha po ženě a dítěti.

16 |

Ad 2. Neurotické symptomy v biografických údajích Julia Zeyera Všeobecně je třeba říci, že pokud se v klinické diagnostice pracuje s kategorií neurózy, pak je obvyklé rozlišovat orgánové neurózy (resp. psychosomatické poruchy) s převládajícími tělesnými příznaky, a psychoneurózy (nutkavé neurózy, hysterie a fobie) s převážně psychickými příznaky. Řada anamnestických údajů svědčících pro neurózu se po celá desetiletí objevuje v Zeyerových dopisech i ve vzpomínkách jeho přátel; jsou to zejména: – pocity viny (zmiňuje po celý život); – úzkost, hrůza ze života; – touha po smrti, touha po životě v klášteře; – zoufalství, sebeobžaloba; – sebevražedné úmysly; – změny vědomí (ojediněle, např. na Rusi se octne pod vlakem); – hodiny stát u okna; – chmurné představy; – nemírné kuřáctví, srdeční a dechové obtíže (též otec a sestra). Jde o polymorfní symptomatologii, ponejvíce charakterizující psychastenii a depresivní neurózu. Některé symptomy vyplývají z vysokých nároků, které klade Zeyer sám na sebe. Jako femininní osobnost zřejmě nebyl s to vytvořit mužský pól v partnerském vztahu; z toho vyplývalo zklamání v erotické oblasti, o němž se sám bez podrobností zmínil. Ačkoli to není tématem tohoto sdělení, toliko vzhledem k některým pokusům doložit Zeyerovu homosexuální orientaci (PUTNA 2000: 3, 4) považuji za vhodné poznamenat, že jsem nenašel jednoznačné a přesvědčivé údaje o tomto zakotvení. K takovému závěru nedospěl ani Konečný, ani Široký. (Na oba tyto autory se ještě v závěru odvolám, pokud jde o jiný závažný argument.) Pokud jde o sexuální orientaci, bylo by zde třeba začlenit sugestivně podané útržky textů do kontextu moderní psychologie osobnosti. Podnětné by mohlo být také Jungovo chápání archetypů animus – anima. Ad 3. Eidetismus Jak již jsem naznačil, nespočet Zeyerových snů by byl syžetem pro Jungovu analytickou psychologii. Do tohoto kontextu zahrnujeme pouze barvité a dynamické sny, jež souvisí s vyhraněným percepčním

| 17

stylem. Podobně jako Jan Evangelista Purkyně, J. W. Goethe, ale třeba také experimentální psycholog W. Wundt, byl Zeyer nepochybně výrazným eidetikem. Projekci této dispozice nacházíme v literárních textech i v dopisech v podobě nesmírně detailních a barvitých popisů. Zčásti to vyplývá z vyhraněnosti sekundární funkce, s dozníváním percepčních podnětů, jak to ilustruje Heymansův model prezentovaný na obr. 1. Ad 4. Zeyer jako objevitel psychoanalýzy? Nepochybně závažné konstatování. V průkopnické a podnětné studii dospívá Robert Konečný (KONEČNÝ 1936: 26, 61) k závěru, že „psychoanalytické východisko, diagnóza, výklad i terapie na základě snu ve Stratonice znamená objev psychoanalýzy v celém jejím rozsahu rok před Freudem (Zeyer r. 1892, Freud r. 1893)“. Z toho Konečný vyvozuje, že „Zeyerovi je možno klidně přiřknout primát před Freudem“. Takový závěr tehdy mladého, nadšeného autora, který měl erudici literární i psychologickou, je třeba považovat za neudržitelný. Zdůvodněný nesouhlas s tvrzením Konečného si můžeme přečíst také u znalce psychoanalýzy Huga Širokého (ŠIROKÝ 2001: 88–91). Nicméně Konečný má pravdu v tom, že lze u Zeyera vytušit hlubokou znalost psychických komplexů a dynamiky nevědomí, neboť tyto komplexy také sám na sobě prožíval. Facit: Tento příspěvek se zaměřuje na osobnost Julia Zeyera z pohledu tří známých psychologických typologií a naznačuje možnosti implementace psychologie v oblastech literární komparatistiky.

LITERATURA DRAPELA, Victor J.

2003 Přehled teorií osobnosti; přel. K. Balcar (Praha: Portál) ECO, Umberto

2004 Meze interpretace; přel. L. Nagy (Praha: Karolinum) HRABÁK, Josef 1983 „Umělec slova“, in Julius Zeyer, Román o věrném přátelství Amise a Amila (Praha: Odeon), s. 263–277

18 |

Zeyerova role v české literatuře na konci 19. století. Česká dekadence, novoromantismus a modernismus – francouzský příklad Jaroslav Fryčer Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno

Stať Jaroslava Fryčera s názvem La Décadence, le néoromantisme et le modernisme tchèque: exemple français vyšla ve třetím ročníku vídeňské Revue de littérature comparée v roce 1994 (roč. 68, č. 3, s. 275–284). Z autorovy pozůstalosti ji mírně zkrácenou přeložila Miroslava Novotná s laskavým svolením jeho manželky Iny Fryčerové.

„Byla to podivná doba, ten konec let osmdesátých, ten začátek let devadesátých. Soumračná, vyprahlá, zoufalá, blízká sebevraždě do slova a do písmene. Staré bylo dávno dožito, odumíralo, ano, odumřelo již, ale neodpadalo s větve života a bránilo rozpuku nového, které se nemohlo narodit“ (ŠALDA 1949b: 443–4). Tato slova, kterými F. X. Šalda charakterizuje duchovní a literární situaci dvou posledních desetiletí dnes již předminulého století, zdařile poukazují na dvojí aspekt fin de siècle v Čechách: na jedné straně to byla těžká atmosféra nejistoty, změny, tzv. „mouvement tournant“, o kterém hovořil i Maurice Barrès a kterým se také umělecké a literární Čechy zařadily do evropského proudu různých modernismů či rozmanitých moderností. A na druhé straně to byla neschopnost najít vlastními silami východisko v tápání a v hledání, které jsou hlavními symptomy této doby.

| 19

Společné prameny a příbuznost duchovní, existenciální a historické situace v evropských zemích vytvářejí z různých forem modernismu konce 19. století kulturní a mezinárodní fenomén. Přesto rozdílnost kontextu, kterou poznávají mladí nespokojení umělci v Čechách a ve Francii, je zásadní: v oblasti striktně estetické a umělecké zachovává Francie určitou kontinuitu, zatímco v Čechách dochází ke zlomu. Henri Meschonnic k termínu modernismus říká: „Modernost je symptom […]. Je svým vlastním mýtem: mýtem přelomu. A své perverzní deformace: novosti“ (MESCHONNIC 1988: 20). Fin de siècle se ve Francii projevuje různými formami, avšak je možné poměrně snadno vystopovat dlouhou linii tzv. modernistů. Cesta k symbolismu vede přes Lautréamonta, Nervala, Baudelaira a také přes Parnas. Ta, co ústí v dekadenci, míří opět k Lautréamontovi a Baudelairovi, a vůbec není náhoda, že Des Esseintes čte a obdivuje celou plejádu francouzských autorů, jako byli d’Aubigné, Bourdaloue, Bossuet, Lacordaire, Ernest Hello, Barbey d’Aurevilly a samozřejmě Sade. Jde o příliš mnoho předchůdců na to, abychom mohli hovořit o kompletním přelomu. Připomněli jsme tuto všeobecně známou pravdu proto, abychom lépe zvýraznili to, co odlišuje Francii od Čech. V době, o níž hovoříme, byla Francie, i přes své ekonomické a politické problémy, zemí dynamickou a neustále se měnící: Francouzi zvědavě sledovali, co se stává z Paříže pod krumpáčem barona Haussmanna, a o něco později hledali na mapách Afriky a Asie, která místa jsou ještě volná, aby na nich koloniální vojska mohla umístit vlajku Francouzské republiky. Naproti tomu Češi žili ve stejné době v dualistickém rakousko-uherském mocnářství, které mělo rysy „supervelmoci“ díky své pevně organizované a stabilní správě a které neustoupilo ani o krok před požadavky Chorvatů, Srbů a Slovinců na jihu a Čechů na severu. Dále autor představuje tíživou situaci české inteligence a její boj proti germanizaci. Stručně a výstižně charakterizuje české národní obrození. Mimo jiné připomíná, že v prvních dvou třetinách 19. století literatura sloužila národní, tedy kulturní a politické nezávislosti, což také určovalo určitý vlastenecký utilitarismus námětů. „Kosmopolitismus“, chápaný jako inspirace cizími kulturami, měl negativní zabarvení. Uvádí i významná jména české literatury, jejichž díla se začlenila do evropských proudů té doby: Karla Hynka Máchu, Karla Sabinu, Boženu Němcovou

20 |

a Jana Nerudu. K tomu představuje změny v 80. letech 19. století v ekonomické a společenské oblasti, kdy nastupuje nová generace historiků, filozofů a lingvistů: Gebauer, Goll, Jakubec, Masaryk, Vlček.

Mladí modernisté objevili autora, který za jednu část svého literárního programu určil snahu „otevřít okna světu“. Jde o Jaroslava Vrchlického (1853–1912), mimořádně plodného literáta a vynikajícího překladatele zejména z románských jazyků. V 80. a 90. letech 19. století byla situace v české literatuře a kritice spletitá: skupiny a skupinky vznikaly a zase mizely, diskutovaly a bojovaly proti sobě. Jan Máchal charakterizuje tuto atmosféru slovy: „V době poměrně krátké narážely na náš život literární a duchovní tři mohutné světové směry umělecké: románský romantism, realism s naturalismem, symbolism a dekadence. […] Nárazy jejich následovaly za sebou příliš rychle. […] K čemu jiné literatury dospívaly dlouholetým vývojem, to si měla naše literatura asimilovat během krátké doby“ (MÁCHAL 1926: 114–115). Z nových směrů byly v Čechách přijaty ty, které mohly být absorbovány snadněji a rozvíjeny v domácím literárním kontextu. Upozorníme ještě na jednu vlastnost, která nebyla stále dostatečně zdůrazněna: v procesu integrace se jednalo zvláště o takový druh psaní, jaký v české národní tradici dosud neměl obdoby. Tyto směry nabízely mladým modernistům nové prvky, které jim umožňovaly obohatit a rozšířit jejich duchovní a umělecké vlastnictví. Takovými nejvýznamnějšími směry byly právě dekadence a novoromantismus. Budoucí mistr české kritiky F. X. Šalda (1867–1937) byl jedním z prvních a největších příznivců dekadence v Čechách. Mezi jeho prvními články objevíme podrobnou analýzu díla Joséphina Péladana a dvě teoretické studie: Synthetism v novém umění a K otázce dekadence (ŠALDA 1949a, 1950a). Zvláště ve studii K otázce dekadence Šalda představuje svou koncepci dekadence. Soudí, že jsou kritikové, kteří považují dekadenci za zlo, za rozklad, za nemocný projev umění. Avšak odkazuje na myšlenky některých francouzských kritiků té doby a přejímá jinou koncepci dekadence. Od Edouarda Roda přebírá myšlenku intuice jako metodu literární psychologie a od Charlese Morice myšlenku o syntetismu spojujícím Umění, Krásu a Pravdu. Šalda interpretuje dekadenci jako oslavu individuální a individualistické kultury v nietzscheovském slova smyslu. Ano, říká, dekadence je umění, které

| 21

je přecitlivělé, které zbožňuje chorobu, utrpení, bídu těla i duše, ale současně je to umění altruistické, které je obohaceno o soucit s fyzickým i morálním utrpením člověka.