Issuu

KONEC MASOPUSTU

Otomaru Krejčovi

OSOBY

KRÁL

JINDŘICH

MARIE

CIHLÁŘ

SMRŤÁK

VĚRA

PANÍ PRAŽKA

RAFAEL

PETR

PŘEDSEDA

TAJEMNÍK

ANEŽKA, jedna z maškar

MLADÍK, husar

MICHAL, maškara s bubnem

PAVLÍČEK, maškara s trubkou

MAŠKARNÍ PRŮVOD

NEMLUVNĚ

ŠAŠEK

KOMINÍK

SECESNÍ ŠVIHÁK

KOVBOJ

KŮŇ

SLAMĚNÝ PANÁK

BÁBA S NŮŠÍ

ŽENICH

NEVĚSTA

MEDVĚDÁŘ

MEDVĚD

MEDVĚDICE

OSTATNÍ MAŠKARY

MUZIKANTI, VENKOVANÉ

Úřadovna venkovského národního výboru. V pozadí pracuje u rozhlasové skříně Petr. V popředí stojí předseda s tajemníkem, proti nim starší muž s trubkou, který právě dotrubuje fanfáru. Od pravého portálu přichází mladší muž s bubnem. Starší muž dotroubí.

PŘEDSEDA: Troubí, že je to o rozum. Pavlíčku, Už mi koně vyvádějí —

PAVLÍČEK (rozebírá trubku, foukne ostře do náustku): To foukám jedině o pohřbu. Jinak ne.

PŘEDSEDA (k mladšímu muži s bubnem): A ty, Michale, za co ty jdeš?

MICHAL (sedí na židli, buben má před sebou): Za bubeníka! (Zvedne paličky a spustí.)

Cihlář vejde zprava, pověsí čepici na věšák, zacpe si uši malíčky. Petr udělá nervózní gesto k předsedovi.

PŘEDSEDA (k Michalovi): To stačí! (Dívá se po cihlářovi.)

CIHLÁŘ (dojde k tajemníkovi, podává mu ruku): Já jsem tady cihlář.

TAJEMNÍK: Fidrmuc.

CIHLÁŘ: No, jak se vám u nás líbí, pane doktore?

TAJEMNÍK: Já nejsem doktor.

CIHLÁŘ: Aha.

TAJEMNÍK: Hezký kraj.

CIHLÁŘ: Jo, hezkej —

TAJEMNÍK: Říkal jsem si, když jsem vystoupil z autobusu, to by měl vidět Lada!

CIHLÁŘ: Leda tak.

PŘEDSEDA: Že jo?

TAJEMNÍK: Románský kostelíček —

CIHLÁŘ: Vloni se tam ňák dostali holubi, sedali andělům na rameni a dělali na oltář.

PŘEDSEDA: No, památkáři nás honili!

CIHLÁŘ: Jsou to jen bílý kopce. Víc kamení než hlíny. A dolejc mokřiny. Samá voda.

TAJEMNÍK: A kde se tu bere?

PŘEDSEDA (směje se): Pámbuví, asi je pod náma moře.

CIHLÁŘ: Tady kopnete motykou a vyskočí pramen. Jdete do pěkný díry.

PŘEDSEDA: Nestraš, nestraš. Soudruh Fidrmuc tady kupuje barák.

TAJEMNÍK (k předsedovi): Přijede ta paní?

PŘEDSEDA: Jo, můžem se u ní stavit, ať to vidíte —

TAJEMNÍK: Zvenku to nevypadá špatně.

PŘEDSEDA: To bych řek. Však ten její stavěl půl Prahy, to víte, že na svým nešetřil.

PAVLÍČEK (k Michalovi): Moc do toho řežeš. (Odchází vlevo.)

CIHLÁŘ: Vždyť je to buben.

Tajemník se nakloní k předsedovi.

PŘEDSEDA: Na chodbě, ty dveře vpravo —

Tajemník odchází vpravo.

MICHAL: Aby to nedunělo, když je to dutý. (Odchází vlevo.)

PŘEDSEDA (k cihlářovi): Tak co? Co říkal?

CIHLÁŘ: Ále!

PŘEDSEDA: Žes ho nepřived?

CIHLÁŘ: Jsem jeho chůva?

PŘEDSEDA: To bych to akorát svolával! Ten tady chodí celej nervózní, my už mu na trumpetu hrajem a na buben.

CIHLÁŘ: Na to si musí zvyknout, nejsme ouřad.

PŘEDSEDA: Mně to už leze krkem, celej Král!

MLADÍK (v teplákové bundě vejde zprava, dojídá krajíc): Ahoj, lidi. To má bejt schůze?

PŘEDSEDA: Je tady novej tajemník.

MLADÍK: A chce mě vidět, jo?

PAVLÍČEK (vejde zleva, za ním Michal): Smrťák se ptá, jestli u toho musíme bejt.

PŘEDSEDA: Začnou bez vás.

MICHAL: Bez nás nemůžou začít.

MLADÍK (vytáhne šavli z pochvy): Ta se blejská, prosím, po sidolu!

Zprava vejdou Věra s Marií, nesou prádelní koš s papírovými škraboškami.

VĚRA: Dobré odpoledne! Tak masky jsou tady! Teď je přivezli!

MLADÍK (zastaví Věru s Marií): Ukažte, ukažte to! (Leze jim do koše.)

VĚRA: Bratr se bude zlobit —

Mladík vyndá z koše škrabošku, nasadí si ji. Pavlíček a Michal ho následují.

PŘEDSEDA: Tak si je vem!

CIHLÁŘ: Co si na nich vezmeš? (Jde také ke koši.) Mařenko! Co šaty, šijou se?

VĚRA: Šijou, šijou.

MARIE: Ale já jsem kvůli nim dostala, strejčku.

CIHLÁŘ: Jak to, jak to?

MARIE: On vám to tatínek řekne.

CIHLÁŘ: Proto měl na mě pifku!

PŘEDSEDA: A co jste to sehnali za masky? Jsou ňáký udivený.

VĚRA: Tahle je zvláštní.

MLADÍK: To je ona!

VĚRA: Pro koho je?

MLADÍK: Pro nebožtíka.

CIHLÁŘ (podá masku Věře): Tu nechci. Mně stačí nos. (Nasadí si velký nos.)

PŘEDSEDA: Jak malí vénové.

CIHLÁŘ (podává předsedovi masku): Vem si taky, nebuď srab. Škarohlíde.

PŘEDSEDA (nasadí si masku): Není se do čeho podívat. I to zrcadlo mi zabrali —

CIHLÁŘ: Pocem, Pavlíčku, za co jde moje stará?

PAVLÍČEK: To ti neřeknu.

CIHLÁŘ: Panebože, ani ji nepoznám!

PŘEDSEDA (k cihlářovi): Ty vypadáš.

CIHLÁŘ: A ty! Že neuděláš projev! Udělej projev!

Předseda „dělá projev“.

VĚRA (sedne si ve smíchu na židli): Mně se něco stane!

TAJEMNÍK (se vrací zprava): Tak co bude, soudruzi, co uděláme?

CIHLÁŘ: Vemte si taky jednu.

MARIE (drží koš, k tajemníkovi): Nechcete?

TAJEMNÍK: Ne, děkuju. (Skloní se nad stůl.) Nějak vám nejde ten Král.

Marie odejde s košem vlevo.

PŘEDSEDA (vzdychne): Pěknej prevít.

TAJEMNÍK: Má tu psané dva koně.

MLADÍK: Dneska dali kobylu na jatka.

TAJEMNÍK: A jak to přijde, chalupník —

PŘEDSEDA (zvedl si masku do čela a balí si cigaretu z plechové tabatěrky): Chrapoun má v hlavě počitadlo, má rozum, pane, je mazanej, a chalupník má v hlavě ty svoje kousky, má je tam zadřený, tak se jich drží všema desíti. To by dřív pustil duši.

CIHLÁŘ (na předsedu): On to zná. Taky je z toho.

MLADÍK: Rozpustíme to, ne?

PŘEDSEDA (podívá se na cihláře, k tajemníkovi): To máte těžký, při sobotě, před muzikou —

PAVLÍČEK: Je nás tu pět a půl.

PETR (mluví do mikrofonu): Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest —

SMRŤÁK (v holičském plášti vejde rychle zleva): Já vás zdravím!

Předsedo, tobě se omlouvám, ale všecko to visí na mně — pusť

mi je, kvůli nim se to zdrží — je to jednou do roka, sakra! — Král vám nepřišel, co?

Předseda mávne rukou. Smrťák si odvádí Pavlíčka a Michala.

PŘEDSEDA (k mladíkovi): Pojď taky!

VĚRA (ke Smrťákovi): Hned jsem tam.

SMRŤÁK (ironicky): Buď tak hodná! (Odejde s Pavlíčkem a s Michalem.)

Věra sbírá odložené masky.

TAJEMNÍK (k předsedovi): Je to škoda. Zapnou vám rozhlas, mohlo se to hned vyhlásit. Připravíme se o pěkný trumf.

CIHLÁŘ: Tadyhle Věruška, ta má na něho vliv.

VĚRA: To na mně nechtějte! (Odejde vlevo.)

PŘEDSEDA (vytáhne hodinky na řemínku, k tajemníkovi): My už jsme se něco do něho namluvili, nemyslete. Měl by to, šťoura, lepší. Ale to radši sedře sebe i děti —

TAJEMNÍK: Pomáhají mu děti?

PŘEDSEDA: Jo, kluk je trochu —

MLADÍK: Cvaknutej.

PŘEDSEDA: Ten jde za ním jako slepej, ale holku má šikovnou. Teď tu byla, ta, co vám nabízela masku —

MLADÍK: Pořád brečíte, že je málo lidí, tady máte dva, a neumíte je přitáhnout.

PŘEDSEDA: Teď máš řečí, teď jo, a když přijde k věci, čumíš do stropu, nebo máš rande.

MLADÍK: Já tu sedím v technický komisi, to není vůbec mý pole!

PŘEDSEDA: Abys věděl, od prvního tě tady máme, budeš vyreklamovanej.

MLADÍK (užasne): Jak to? Nedělejte si srandu.

PŘEDSEDA: Máš po fabrice. Pole jste dali a dělat nechcete nikdo.

MLADÍK: A co bych tu dělal, prokristapána!

TAJEMNÍK: Pomůžeš soudruhům, to tě, člověče, neláká?

MLADÍK: Tebe by to, soudruhu, lákalo?

TAJEMNÍK: Proto jsem tady.

MLADÍK (uhodí paličkou do bubnu): A co u vás dostanu, co?

TAJEMNÍK (k předsedovi): Poslyšte, a což vyhlásit ho rozhlasem?

PŘEDSEDA: Koho? Vždyť nejsou hotoví.

CIHLÁŘ (podívá se do pozadí po Petrovi): Ty se s tím taky ale — to vám řeknu!

TAJEMNÍK (jde k Petrovi): Soudruhu, už to funguje?

PETR: Všecko vám nepoběží.

MLADÍK (k cihlářovi): Co máte proti mně?

TAJEMNÍK (vezme si od Petra mikrofon): Haló, haló! Věnujte prosím pozornost tomuto hlášení: Žádáme rolníka Františka Krále, aby se dostavil na místní národní výbor. Pokud možno ihned. (Zakryje rukou mikrofon a vrací jej Petrovi.)

Zleva vyjde Marie, za ní Věra.

VĚRA (nese kabát, k mladíkovi): Ty prej máš dlouhý rukávy.

MLADÍK (zarytě): A není to fuk? Dlouhý, nebo krátký.

PŘEDSEDA: Tlustý, nebo tenký.

CIHLÁŘ: Koukej, aby ses líbil, že jo, Mařenko?

Mladík si zkouší kabát. Věra špendlí záložky.

MARIE (k předsedovi): Tatínek nemůže. Je doma sám.

TAJEMNÍK (k Marii): Otec vás poslal?

MARIE: Ne.

VĚRA: Mařenka přišla se mnou.

TAJEMNÍK: Chtěli jsme si s ním popovídat. Co tomu říkáte? Jak vy se na to díváte?

Marie mlčí.

CIHLÁŘ: Chtělas na zahradnickou školu, viď?

TAJEMNÍK: Proč jste nešla?

MARIE: Já jsem si to rozmyslela.

TAJEMNÍK: Anebo vás tatínek nepustil?

MARIE: Mám na vás počkat, paní Věro?

SMRŤÁK (vejde zleva): Předsedo, ty mě zničíš!

PŘEDSEDA: Nedělej paniku.

SMRŤÁK (na mladíka): Tak mi ho pusť, s ním to stojí a padá.

PŘEDSEDA (k mladíkovi): Jsi tak důležitej?

MLADÍK: Jsem blbej! Budete koukat, jak vám to roztočím!

SMRŤÁK: Jen to vykecej!

TAJEMNÍK: A co je vlastně —

SMRŤÁK: Maškary! Konec masopustu!

TAJEMNÍK: To se u vás ještě drží?

CIHLÁŘ: A to my si rádi vyrazíme.

PŘEDSEDA: Na to jsme kadeti! (K Smrťákovi.) Tady soudruh Fidrmuc by potřeboval oholit —

SMRŤÁK: Budu se těšit! (Odcházejí s mladíkem, k Věře.) Ten buben přines!

PŘEDSEDA: Tak co? (Z vedlejší místnosti zavřískne trubka, předseda začne skládat papíry na stole.) Tak nic.

Věra zvedne buben, Marie jí podá paličky.

TAJEMNÍK: Počkejte!

Je slyšet důrazné zaklepání na dveře.

PŘEDSEDA: Že by? — Dál, prosím!

Zprava vejde paní Pražka s kabelou a s deštníkem.

PRAŽKA: Přeju dobré odpoledne.

CIHLÁŘ: Starou belu. (Odchází vlevo.)

PŘEDSEDA (k paní Pražce): Pěkně vítám. Tak jste přijela.

PRAŽKA: Jdu rovnou od autobusu, pane předsedo.

PŘEDSEDA: Soudruh Fidrmuc, náš tajemník.

Tajemník podá Pražce ruku.

PRAŽKA: Těší mě, moc mě těší!

Věra se zdraví s Pražkou, odchází s bubnem vlevo.

PRAŽKA (posadí se na židli doprostřed): To byla cesta! Div nevytřesou z člověka duši.

Marie odejde rychle vpravo.

Tma.

Zaduní bubny, jeviště se naplní maškarami. Na zadním prospektu je v siluetách vidět vesnici v kopcovité krajině. Maškary okukují jedna druhou a zkoušejí si první kroky v nezvyklých úborech. Poslední přibíhá Smrťák s husarem, naráží mu ve spěchu husarskou čapku a přepásá ho šavlí. Za nimi dobíhají maškara s bubnem a maškara s trubkou. Husar stane uprostřed, vypne se, vytrhne šavli, trubka zavřískne.

HUSAR: Ještě před půl hodinou jsem neměl do čeho píchnout, zíval jsem na plnou hubu v černý hodince nudy, tupým klackem jsem drnkal o holý venkovský ploty — pane, ty hrajou jak harfa: teď si mávám šavlí a vejskám!

SMRŤÁK: Hlavně to neumaž. Dostals to čistý, tak to v pořádku vrať.

HUSAR: Kde je únor? Je začátek března, dva dny se tudy hnal vítr, odemkl ledy a spolykal sníh, načechral nebožku trávu, v patách za ním jde teplo, zase tu umírá smrt!

Trubka zavřískne.

SMRŤÁK: A na večír si přelešti holínky, rozumíš?

HUSAR: Jdu jí na pohřeb tančit! Nejsem vycpanej slámou, kašlu na hrací strojky, žádný drátky nevedou ode mne nikam!

Trubka zavřískne. Husar vyskočí a obseká se na důkaz svých slov šavlí.

SMRŤÁK: Neblbni pořád s tou šavlí! Je ostrá!

HUSAR: Těma očima můžu

svlíknout i hada, neujde jim nic!

SMRŤÁK: Šetři se, nevyplivni se hned, do půlnoci máš daleko!

HUSAR: Poctivý uši — slyším trávu růst

a můžu vám to celý přezpívat: zelenou písničkou jsem živ!

SMRŤÁK: Berte to popořádku, chalupu po chalupě!

HUSAR: Je tohle koudel? To jsou pravý svaly, a těmi svaly já se svalím a zase vstanu: hele, asi tak!

Trubka zavřískne. Husar udělá kotrmelec.

SMRŤÁK (se rozčilí): Tak ho vidíte, šaška jednoho! Válí se po zemi!

HUSAR (omlouvavě): Z toho krev neteče, to je básnička.

SMRŤÁK (oprašuje ho): A kdo tu za všecko ručí? — Já. A kdo to zaplatí? — Vy ne! Tak se podle toho koukejte chovat. Nebo to sbalím a bude po srandě.

MAŠKARY: Neblázni, Smrťáku.

SMRŤÁK (uklidní se): Je to, doufám, každýmu jasný. Až uvidíte Jindřicha, pošlete ho za mnou, já vám ho zrychtuju. Ale s tím funusem počkáte na půl šestou, až zavřu kšeft, o to bych nerad přišel! (K husarovi.) Ty mi za všecko ručíš.

HUSAR: Můžeš se spolehnout, šéfe.

SMRŤÁK (odchází): A žádný básničky! Nebo — (Udělá významné gesto a odejde.)

Bubny zaduní, maškary se staví do špalíru kolmo k hledišti, dělají alej stromů. Husar stojí v popředí, vytasí šavli, trubka zavřískne, v pozadí se objeví Marie.

HUSAR: Marie, Marie!

Marie se nerozhodně zastaví. Husar volá.

HUSAR: Že jsi taková hezká?

MARIE: Jak to můžete říct?

HUSAR: To my poznáme: sebe po hlase a tebe po kráse. Na koho čekáš?

MARIE (ukáže na špalír): Tady stávaly topoly.

HUSAR: Teď tu stojíme my. Počkej, až bude léto. Uděláme ti chládek, přijdeš?

MARIE: Já nemám čas. A v létě teprve, kdepak!

HUSAR: Tak přijď na jaře. Ukážeme ti, jak se dělají listy.

MARIE: A vy to víte?

MAŠKARY: My to nevíme, my to děláme.

Zvednou paže se zaťatými pěstmi, kolébají se v bocích, pohybují pažemi a předloktím, otvírají dlaně, vlní chvějivě prsty, bubny duní.

MARIE (ve smíchu): Že vás to nemrzí, tak brzy!

HUSAR: V dubnu s tím začneme doopravdy.

MARIE (přiblíží se k nim): Tady je to smutný. Ani pták tady nepípne.

HUSAR: Chceš slyšet vrány? (Tleskne do dlaní.) Kšá!

Maškary začnou mávat pažemi, zaplní celé jeviště, ozve se mohutné krákorání vran.

MARIE (se dívá vzhůru): Panebože, těch je! Úplně zakryjou nebe. Kde se tu vzaly?

HUSAR: Letí na funus. Dodejchává zima!

Maškary se utiší, staví se znovu do špalíru.

MARIE: Už mi nic neukazujte. (Jde do popředí špalírem maškar.)

HUSAR: Za tebou by nás šlo, celý stromořadí.

MAŠKARY: Ta se točí po jiným stromě!

MARIE (vyndá z kapsy jablko, podává je husarovi): Jděte už. Nechcete jabko?

MAŠKARY (honem zvedají ruce, dělají stromy): My jsme topoly, nejíme jablka. My jenom rostem, až do nebe.

MARIE: Co teď budete dělat?

HUSAR: Chodit po vsi. Za tebou taky přijdem.

MARIE: Tak přijďte. Zametu zápraží a hodím tam smrkový chvojí, to krásně voní. Ale mám ráda veselo, bez veselý mi nechoďte.

HLAS (zpovzdáli): Marie, haló, Marie!

HUSAR: Někdo tě volá.

MARIE (podlehne zmatku): Já se s ním nechci potkat!

HUSAR: Uděláme ti stromy, tak hustý, aby za tebou nemoh!

Maškary se staví do špalíru, tentokrát užšího, zvedají ruce, husar stane za Marií s tasenou šavlí.

RAFAEL (objeví se v pozadí, stoupá na špičky): Jsi to ty? Jsi to ty!

HUSAR: Radši si ji pořádně prohlídni.

RAFAEL (zastaví se před špalírem): Proč stojíš u toho roští?

MAŠKARY (zahučí): Jsme rošťáci, húúú!

RAFAEL: Jdu zrovna od autobusu — Marie!

Vstoupí nedůvěřivě do špalíru, pak přidá do kroku, ale maškary náhle spustí ruce a zatarasí mu cestu. Marie se dá do smíchu.

RAFAEL: Ať toho nechají, tebe poslechnou spíš!

MARIE: Jak mě může strom poslechnout? Ten si dělá, co chce, dokud ho nepodříznou.

RAFAEL: To jsou u tebe stromy?

MARIE: Vy z města taky nic neznáte.

RAFAEL: Chci s tebou mluvit —

MARIE: Tak mluv.

Maškary začnou hučet.

RAFAEL: Ať mi do toho nebzučej!

MARIE: Copak les bzučí? Les šumí.

Maškary přidají, stoupají na špičky, zvedají ruce, napodobují vichřici.

RAFAEL (toho využije, chce uniknout, ale poslední maškara mu nastaví nohu, Rafael upadne): Prevíti jste, kořeni jste!

HUSAR (položí mu šavli na šíji): Ani se nehni!

RAFAEL (opírá se o ruce): Já tu pro tebe umřu.

MARIE (klekne si proti němu): Tak se mnou chvilinku mluv.

Maškary s husarem se rozptýlí po jevišti.

RAFAEL (obezřele si klekne): Dostala jsi můj dopis?

MARIE: Nedostala jsem žádnej.

RAFAEL: Jak je to možný? Já sem jedu jen kvůli tobě.

MARIE: To není pravda.

RAFAEL: A co by mě sem asi táhlo, nevíš?

MARIE: Budete se stěhovat, milostpaní nám psala.

RAFAEL: To je fakt. Ale já jedu za tebou, stejně.

Jedna z maškar napodobí hlas paní Pražky.

HLAS (zpovzdáli): Rafaeli! Rafaeli!

RAFAEL (trhne sebou): To je bábina, to je ona!

MARIE: To tvoje andělský jméno!

RAFAEL: Nemůžu za svoje jméno.

MARIE (zvedá se): Stejně jsi moula.

RAFAEL (směje se): To víš.

MARIE (stojí proti němu): Večír je muzika.

RAFAEL: A co děláš teď?

HLAS (se přiblížil): Rafaeli! Rafaeli!

RAFAEL (vyletí): Do prkýnka! Ať ji zadržejí!

MARIE (k maškarám): Udělejte zase ten les, hodně hustej!

RAFAEL: To ona prokoukne!

HUSAR: Tak uděláme hezkej les, aby vábil. S písničkama a voňavej.

Maškary se rozestoupí v háj, husar začne hrát na okarínu.

RAFAEL: Ty jdeš k muzice? Já s tím nepočítal, nic tu na sebe nemám —

HLAS: Rafaeli!

RAFAEL: Škoda. Naučil bych tě twist. Takovej neznáš, koukni! (Dělá figury, okarína ho doprovází.)

HLAS: Pojď mi pomoct s tím kufrem, nebo ho postavím do bláta a bude to!

RAFAEL: Co tomu říkáš? A to se v blátě tancuje blbě!

MARIE: Kam ty na tohle chodíš?

RAFAEL: Vy z venku taky nic neznáte. (Směje se.)

HLAS: Poslechni, kdo je ti milejší? Já, nebo nějaká žába?

MAŠKARY (konejšivě): Fialky, fialky…

RAFAEL (jde do středu, křikne): Kdo je u tebe žába?

Maškary ho obstoupí, dvě z nich vlečou z pozadí velký kufr. Marie toho využije, odchází vlevo.

HUSAR: Marie! Může tě zas něco potkat!

MARIE: Tomu se nevyhnu. Sbohem! (Rychle odejde.)

RAFAEL (k maškarám): Vždyť je prázdnej, vy blázni! Vezem ho na krámy.

MAŠKARY (pochybovačně): Jen aby, jen aby.

HUSAR (přiblíží se k nim): Ten je naditej, pane!

Jedna z maškar začne jódlovat.

RAFAEL (točí se po Marii): Marie!

MAŠKARY (zastoupily mu cestu): Nech na hlavě! Máš tam skřípnutýho tyroláka.

RAFAEL: Já padnu! Tak se dívejte! (Otevře kufr, vyndá bendžo a tyrolský klobouk.) To hraje, když na to šáhnu! (Narazí si klobouk, zvedne kufr, bendžo drží nad hlavou, dá se do běhu.)

Maškary běží za ním.

Tma.

U paní Pražky. Pokoj je částečně už v dezolátním stavu: obrazy opřené u zdi, svinutý koberec, zapakované i prázdné krabice a bedny. Jenom kout pokoje je v pořádku: šezlong, křeslo a lampa na stojanu. Na zemi blízko stolku je starý gramofon s troubou. U něho klečí paní Pražka před hromadou knih a rozbaluje balíček, který jí podala Věra. Uvidí župan.

PRAŽKA: Vy jste zlato! Už bych si nevzpomněla. To je můj květovaný, starý, šeredný hadr, ale hřeje to! Hezky jste to přešila. Věruško, co jsem dlužna? Čekám hosti, předsedu s tajemníkem. Mně už je jedno, komu to prodám. Potřebuju peníze! Vy mi budete chybět, vy už jste mi všecko tak porychtovala — Něco vám dám, ať máte památku po mně. (Jde ke stěně, vezme jeden obraz a obrátí jej lícem k Věře.) Co je na tom?

VĚRA: Ňáká — ňáká baletka —

PRAŽKA: Aha, to je Žofi. (Vezme druhý obraz.) Tenhle je váš.

VĚRA: Milostpaní —

PRAŽKA: Žádné řeči, je váš. Nádherná práce! To kopíroval jeden náš známý podle Raffaelovy Madony.

VĚRA: Ale jak já k tomu přijdu?

PRAŽKA: Mlčte, udělala jste pro mne dost. A pak, já ten obraz v Praze mít nemůžu, je to religiózní věc. Tady máte papír a motouz, nemusí každý vidět, co nesete.

VĚRA: To vám děkuju mockrát. (Klekne si k obrazu a balí jej.)

PRAŽKA: Chtěla jsem vás poprosit, kdybyste měla chvíli zítra po poledni, až mi přijede to auto —

VĚRA: Já bych třeba přišla hned ráno —

PRAŽKA: Byla byste tak hodná? Všecko stejně vzít nemůžu, abych polovičku rozdala — Královi dostanou taky nějakou maličkost. Slíbili mi vajíčka —

VĚRA: Zeptám se Mařenky.

PRAŽKA: A ten Král, je pořád ještě —

VĚRA: Pořád.

PRAŽKA: On na to doplatí. Dneska je nejlepší nic nemít. Nic. Já měla dva domy, a nebudu mít nic. Pražskej jsem darovala státu — a ještěže jsem to udělala, teď už to prej ani nechtějí, to se ví, nabrali si toho a nemůžou to stačit! Nic nechci, nic, mám dva pokoje na Jiřího náměstí, platím si činži a je mi docela fajn, to vám řeknu — no, nebudu vás zdržovat, zítra, Věruško. (Podává jí ruku.)

VĚRA (nejistě): Milostpaní, chtěla jsem s vámi o něčem mluvit.

PRAŽKA: Ale prosím. Co byste ráda.

VĚRA: To se týká mladýho pána.

PRAŽKA: Jakýpak mladý pán, je to usmrkanej kluk. Oč jde, Věruško?

Proved vám něco?

VĚRA: Milostpaní, vy víte, že chodím ke Královům, s Mařenkou jsme skoro kamarádky —

PRAŽKA: Aha. Ale to už je přece v pořádku, není? Nevymejšlejte si romány. Raf má před maturitou —

VĚRA: Já si taky říkám, je mladej, bůhvíkoho potká —

PRAŽKA: No ovšem. Já se tomu děvčeti divím!

VĚRA: To byste jí křivdila, milostpaní.

PRAŽKA: Přece by se Rafael nenechal pobláznit takovou holčičkou?

To ona má animó na ty moje dva pokoje —

VĚRA: Milostpaní! Včera jsem dostala dopis od něho, svěřil mi tam pár řádek pro ni — mám ho u sebe, ten dopis.

PRAŽKA: Klidně mi ho můžete ukázat.

VĚRA (vytáhne dopis z kapsy): Já nevím, je to zalepený — on by mi to neodpustil — je to taková důvěrnost od něho —

Rafael si otevře loktem dveře, v jedné ruce má kufr, v druhé bendžo.

Pražka vytrhne Věře dopis z ruky.

RAFAEL (zavře dveře nohou): Dobrej večír. Teda odpoledne.

PRAŽKA (schová dopis): Proč mlátíš dveřma, Rafe?

RAFAEL: Mám plný ruce. (Roztěkaně pustí gramofon.)

PRAŽKA: Myslela jsem, že mi zatopíš, než přijdu.

RAFAEL (zastaví se před Věrou): Byl jsem u vás.

PRAŽKA: Na tebe není spolehnutí. Kde se touláš?

RAFAEL: Honily mě maškary. Můžu za to? (K Věře.) Zatancujete si se mnou?

VĚRA: Já?

RAFAEL: Bodejť!

PRAŽKA: Nepřeskočilo ti, Rafe?

RAFAEL (vezme Věru za ruce): Máte trému? (Začne tancovat.)

VĚRA (zmateně): To nejde, opravdu —

RAFAEL: Tak ne. Já se taky s každým neshodnu! (Zastaví gramofon, vezme kufr.) Zapnu ti nahoře kamínka.

PRAŽKA: Buď tak hodnej!

Rafael odejde s kufrem. Pražka rozlepí dopis a čte.

VĚRA (sklesle): Já jsem vám to neměla dávat.

PRAŽKA: A ne. Udělala jste dobře.

VĚRA (vezme si obraz): Děkuju mockrát, milostpaní.

PRAŽKA: Není zač.

Věra odchází. Za chvíli se ozvou Rafaelovy kroky, Pražka schová dopis a jde ke hromadě knížek, vejde Rafael, vezme si bendžo.

RAFAEL: Vypadla jako cukrář.

PRAŽKA: Jak to mluvíš?

RAFAEL: Jak to vidím.

PRAŽKA: Poslechni, Rafe, co je to s tebou?

RAFAEL: Se mnou? Já nic nepozoruju.

PRAŽKA (zvedá se): Ty mě trápíš, Rafe; ty mě trápíš. (Ukáže na šezlong.) Sedni si tady. A nech toho brnkání, měj aspoň trochu slušnosti, ano? (Sedne si do křesla.)

RAFAEL: Promiň, promiň. (Odloží bendžo, položí se na šezlong.)

PRAŽKA: A nelehej si, když s tebou mluvím!

RAFAEL (sedne si): Můžu si opřít bradu?

PRAŽKA: Přišly na tebe klackovský léta, viď? Hoří to s tebou.

RAFAEL: Asi to se mnou hoří.

PRAŽKA: Já se musím zas do té školy vypravit a zeptat se —

RAFAEL: Ty si děláš zbytečný starosti. (Zvedne se, jde ke hromadě knížek.) To taky povezem s sebou?

PRAŽKA (dívá se po něm): Ty vypadáš!

Rafael se shýbne pro nějakou knihu.

PRAŽKA: Takhle mi do školy chodit nebudeš, to ti říkám!

RAFAEL (listuje v knížce): Když chceš, tak nebudu.

PRAŽKA: Víš, co to bylo za prošení a běhání, aby tě tam vzali, víš dobře, jaký to máš! Z těch lidí, co jsem znala, už skoro nikdo nahoře nesedí —

RAFAEL: Někdo ti něco nakukal, viď?

PRAŽKA: Byl jsi moc hodnej, dokud jsi byl dítě —

RAFAEL: A najednou je ze mne mizera a lump!

PRAŽKA: Rafe, my jsme si jednou slíbili, že budem jako dva kamarádi, že si všecko na sebe řeknem —

RAFAEL: Když ono je to někdy těžký, že jo! Takoví kamarádi zas nejsme. Jsou věci, který mi nejdou z huby — tedy z úst, no — ty si všecko moc bereš, a to je hrozný!

PRAŽKA: Taky jsem byla mladá, ale člověk musí znát míru, kam až může —

RAFAEL: Jenže na to jsi přišla až pozdějc, ne?

PRAŽKA: Tak mi to řekni.

Rafael mlčí.

PRAŽKA: Budu úplně klidná, nic ti nebudu vyčítat, to ti slibuju, Rafe.

Rafael mlčí.

Josef Topol: Pět her — ukázka

Josef Topol

Pět her

KONEC MASOPUSTU