Jiří Trávníček: V kleštích dějin

JIŘÍ TRÁVNÍČEK (ed.)

n i j ě d h c í t š e l k V Střední Evropa jako pojem a problém

BRNO

Tato publikace vychĂĄzĂ­ s podporou GrantovĂŠ agentury ÄŒR (grant Ä?. GA / / )

Lektorovaly Iva MĂĄlkovĂĄ a Zuzana UrvĂĄlkovĂĄ Copyright Š IstvĂĄn BibĂł — dÄ›dicovĂŠ, ; Peter Bugge, ; Erhard Busek, ; Norman Davies, ; IstvĂĄn Fried, ; Ernest Gellner — dÄ›dicovĂŠ, ; Erik J. Hobsbawm, ; Drago JanÄ?ar, ; Karel KosĂ­k — dÄ›dicovĂŠ, , ; VladimĂ­r Macura — dÄ›dicovĂŠ, ; Claudio Magris, all rights reserved, ; Ladislav MatÄ›jka, ; Roger Moorhouse, ; Ewald Osers, Copenhagen Bussiness School Press and Ewald Osers, ; Jacques Rupnik, Weidenfeld & Nicolson, an imprint of e Orion Publishing Group, London, , ; Karl SchlĂśgel,

; George Steiner, , Jiří TrĂĄvnĂ­Ä?ek, Anthology Š Jiří TrĂĄvnĂ­Ä?ek, Translation Š FrantiĹĄek Benhart — dÄ›dicovĂŠ, , ; Adriena BoroviÄ?kovĂĄ, , ; Michal ÄŒernĂ˝, , ; BohumĂ­r KlĂ­pa, , ; Jiří Musil, , ; Eva MusilovĂĄ, , ; Karel PioreckĂ˝, ; PetruĹĄka Ĺ ustrovĂĄ, , ; Olga TrĂĄvnĂ­Ä?kovĂĄ, ; AleĹĄ UrvĂĄlek, ; KateĹ™ina VinĹĄovĂĄ, , Czech edition Š HOST — vydavatelstvĂ­, s. r. o., ISBN - - - -

Obsah

Na úvod .................................................................................................9 PRVNÍ ČÁST: GEOPOLITIKA, HISTORIE Předmluva k první části ........................................................................ 15 István Bibó/ Deformace politické kultury ve střední a východní Evropě (přel. Michal Černý) ............................................................................. 17 Erhard Busek/ Střední Evropa — co je to? (přel. Karel Piorecký) .......... 31 Karl Schlögel/ Úvahy o střední Evropě (přel. Aleš Urválek) .................. 47 Jacques Rupnik/ Dědictví Jalty (přel. Adriena Borovičková) ................. 62 Budapešťský kulatý stůl (přel. Olga Trávníčková) ................................. 70 Vladimír Macura/ Zápasy o střed .......................................................... 87 Ernest Gellner/ Krize v Kakánii (přel. Jiří Musil a Eva Musilová) ......... 91 Peter Bugge/ Střední Evropa — úspěch, nebo fiasko? (přel. Olga Trávníčková) ...................................................................... 97 Norman Davies — Roger Moorhouse/ Návraty střední Evropy (přel. Petruška Šustrová) .................................................................... 100 DRUHÁ ČÁST: KULTURA, LITERATURA, ROMÁN Předmluva ke druhé části ................................................................... 115 George Steiner/ György Lukács a jeho smlouva s ďáblem (přel. Olga Trávníčková) .................................................................... 117 Karel Kosík/ Hašek a Ka a neboli Groteskní svět .............................. 132 István Fried/ K utváření románu ve středovýchodní Evropě (přel. Olga Trávníčková) .................................................................... 142 Claudio Magris/ Po proudu Dunaje (přel. Kateřina Vinšová a Bohumír Klípa) ............................................................................... 161 Lisabonská konference o literatuře (přel. Olga Trávníčková) ............... 169 Eric J. Hobsbawm/ Střední Evropa, politika a kultura (přel. Karel Piorecký) ......................................................................... 212

5

6

Drago Jančar/ Konec tisíciletí, účet století (přel. František Benhart) ... 223 Ewald Osers/ Existuje v literatuře středoevropská identita? (přel. Olga Trávníčková) .................................................................... 231 TŘETÍ ČÁST: KONCEPTY STŘEDNÍ EVROPY (VÝVOJOVÝ PŘEHLED) Předmluva ke třetí části ...................................................................... 241 Jiří Trávníček/ Zrození střední Evropy z ducha… ............................... 243 Apendix 1: Sto položek ke studiu střední Evropy (anotovaná bibliografie) ..................................................................... 305 Apendix 2: Střední Evropa v kostce: padesát klíčových pojmů ............ 318 O autorech ......................................................................................... 320 Bibliografická a ediční poznámka ....................................................... 331 Jmenný rejstřík ................................................................................... 334

Řekni mi svou definici střední Evropy, a já ti řeknu, odkud jsi. timothy garton ash Střední Evropa je sporný prostor a prostor sporu: spor se vede o to, co tento prostor vlastně je. karel kosík Před nějakou dobou jsem žil na vesnici a v této vesnici byl řezník.

Měl dům na rohu ulice a tato ulice byla ve svahu. V blízkosti vesnice byla vojenská základna. Jednou, když řezníkova žena v ložnici měnila ložní prádlo, projel zdí do místnosti tank, protože cesta byla zledovatělá a kluzká, přední část domu byla zničena. Žena byla také poněkud zničená, ale ne příliš. Když jsem příště potkal řezníka, ptal jsem se ho, co se stalo. „Přišly k nám dějiny,“ řekl. györgy konrád Na ty kluky maďarský se musí jít vostře. sapér vodička

Na Ăşvod

CĂ­lem pĹ™edklĂĄdanĂŠho svazku je shromĂĄĹždit texty o stĹ™ednĂ­ EvropÄ› pĹ™edstavujĂ­cĂ­ uvaĹžovĂĄnĂ­ o tomto fenomĂŠnu, a to po dvou liniĂ­ch: geopoliticko-historickĂŠ a kulturnÄ›-literĂĄrnĂ­. Nejde pĹ™itom o rozhodnutĂ­ danĂŠ vnÄ›jĹĄĂ­mi okolnostmi. DanĂĄ polarita totiĹž reprezentuje pĹ™irozenĂŠ rozpÄ›tĂ­ naĹĄeho tĂŠmatu, neboĹĽ pro stĹ™edoevropskĂ˝ diskurs je příznaÄ?nĂŠ, Ĺže ( ) spisovatelĂŠ namnoze politizujĂ­; ( ) historikovĂŠ a politologovĂŠ hledajĂ­ svĂŠ nejzĂĄvaĹžnÄ›jĹĄĂ­ argumenty v jevech kultury; ( ) hranice mezi tĂ­m, co je politika a co kultura, co je historickĂ˝ resentiment a co obecnĂŠ tvrzenĂ­, co snivĂĄ nostalgie a co realita, je velmi rozostĹ™enĂĄ; ( ) se ocitĂĄme na ĂşzemĂ­ s nepevnĂ˝m jĂĄdrem a s mnoha periferiemi: na sĂŠmantickĂŠm tĹ™asovisku; ( ) jinĂ˝ přístup neĹž transoborovĂ˝ a antiesencialistickĂ˝ snad ani nenĂ­ moĹžnĂ˝.

Editor se musel vypořådat předevťím s velkým mnoŞstvím textů.

TakĂŠ se musel vypořådat s tĂ­m, od kterĂŠho obdobĂ­ svĹŻj vĂ˝bÄ›r zaÄ?Ă­t, coĹž se snaĹžil vyĹ™eĹĄit kompromisem: texty svazku zabĂ­rajĂ­ povĂĄleÄ?nou dobu, pĹ™iÄ?emĹž tĹ™etĂ­ Ä?ĂĄst svazku se snaŞí sledovat uvaĹžovĂĄnĂ­ o stĹ™ednĂ­ EvropÄ› v celĂŠm jeho historickĂŠm sledu. Ve vztahu ke dvÄ›ma pĹ™edchozĂ­m je pak tato Ä?ĂĄst dĂ­lem jakĂ˝msi jejich servisnĂ­m zĂĄzemĂ­m, dĂ­lem historickĂ˝m rĂĄmcem.

MoĹžnĂĄ by se mohlo pojednat i o jinĂ˝ch editorskĂ˝ch konceptech, kterĂŠ mÄ›ly prĂĄvo bĂ˝t realizovĂĄny. Antologie textĹŻ se dala sestavit napĹ™. kolem hlavnĂ­ch textĹŻ z klĂ­Ä?ovĂŠho obdobĂ­ stĹ™edoevropskĂ˝ch diskusĂ­, tj. z . let (texty od autorĹŻ jako T. G. Ash, E. Busek, G. KonrĂĄd, M. Kundera, Cz. MiĹ‚osz, K. SchlĂśgel ad.); dĂĄle se dala sestavit jako vĂ˝bÄ›r z textĹŻ, kterĂŠ tomuto obdobĂ­ pĹ™edchĂĄzely (I. BibĂł,

9

10

T. G. Masaryk, F. Naumann, K. KosĂ­k, F. PalackĂ˝ ad.), eventuĂĄlnÄ› kterĂŠ po tomto obdobĂ­ nĂĄsledovaly (K.-M. GauĂ&#x;, A. Michnik, A. Pelinka, R. Schmidt ad.). NabĂ­zela se i moĹžnost sestavit texty z revue Cross Currents, kterou v roce zaloĹžil Ladislav MatÄ›jka a kterĂĄ vychĂĄzela do roku (budapeĹĄĹĽskĂ˝ a lisabonskĂ˝ kulatĂ˝ stĹŻl, S. BaraĹ„czak, Cz. MiĹ‚osz, L. MatÄ›jka, T. Venclova ad.); v Ăşvahu pĹ™ipadala moĹžnost dĂĄt dohromady antologii sestĂĄvajĂ­cĂ­ z Kunderova klĂ­Ä?ovĂŠho eseje z roku („Únos Evropy“) a z reakcĂ­ na nÄ›j (F. Bondy, L. MatÄ›jka, M. TodorovovĂĄ, J. Vladislav ad.). Docela dobĹ™e by bylo moĹžnĂŠ pĹ™edstavit si svazky sestavenĂŠ pod Ăşhlem jednotlivĂ˝ch nĂĄrodnĂ­ch Ä?i regionĂĄlnĂ­ch perspektiv — Ä?eskĂŠ (P. Bugge, T. G. Masaryk, K. KosĂ­k, J. Kroutvor, M. Kundera, M. Ĺ imeÄ?ka ad.), polskĂŠ (S. BaraĹ„czak, J. Borejsza, N. Davies, A. Fiut, O. Halecki, Cz. MiĹ‚osz ad.), maÄ?arskĂŠ (I. BibĂł, P. EsterhĂĄzy, P. HanĂĄk, G. KonrĂĄd, J. SzĂźcs ad.), jihoslovansko-balkĂĄnskĂŠ (M. Dor, D. JanÄ?ar, D. KiĹĄ, M. KrleĹža, M. TodorovovĂĄ ad.), rakouskĂŠ (E. Brix, E. Busek, B. Kreisky, R. Menasse, A. Pelinka ad.), nÄ›meckĂŠ (P. Bender, F. Naumann, K. SchlĂśgel, H. von Srbik ad.). SvĹŻj smysl by mÄ›l i vĂ˝bÄ›r orientovanĂ˝ na klĂ­Ä?ovĂĄ topoi stĹ™ednĂ­ Evropy, napĹ™. na topos Ĺ˝idĹŻ a ĹžidovstvĂ­ (M. Kundera, C. Magris, Cz. MiĹ‚osz, G. Steiner ad.), na topos rakousko-uherskĂ˝ neboli „kakĂĄnskĂ˝â€œ (E. Busek, Z. Konstantinović, J. Kroutvor, C. Magris, R. Musil ad.), na topos metropolĂ­ (G. KonrĂĄd, M. Cornis-Pope, K. SchlĂśgel, T. Venclova ad.), na topos exilu a pohledu „zvnÄ›jĹĄku“ (K. Brandys, S. MĂĄrai, Cz. MiĹ‚osz, G. Steiner, J. Ĺ kvoreckĂ˝ ad.) Ä?i na topos nostalgie za ztracenou kulturou a zmizelĂ˝m svÄ›tem (F. FejtĂś, I. Fried, C. Magris, O. JĂĄszi, R. Schnur ad.). SvĂŠbytnĂ˝ topos pĹ™edstavuje vztah stĹ™ednĂ­ Evropy k Rusku, resp. k SovÄ›tskĂŠmu svazu (J. FiĹĄtejn, I. B. Neumann, J. Rupnik ad.); nepĹ™ehlĂŠdnutelnĂŠ mĂ­sto zaujĂ­mĂĄ i nÄ›meckĂĄ otĂĄzka (E. Busek, I. DeĂĄk, J. KĹ™en, A. Pelinka ad.); svĂŠ mĂ­sto by si zaslouĹžil i topos Dunaje (P. EsterhĂĄzy, K. Vocelka, C. Magris, S. SchaberovĂĄ ad.). VydatnĂ˝m svazkem by byla i antologie sestavenĂĄ z pohledu politologickĂŠho (T. G. Ash, E. Brix, A. Pelinka, J. Rupnik), stejnÄ› tak i historickĂŠho (N. Davies, O. Halecki, J. KĹ™en, R. G. Plaschka ad.) Ä?i literĂĄrnÄ›vÄ›dnĂŠho (A. Cornis-Pope, A. Fiut, I. Fried, Z. Konstantinović ad.). Ne velkou prĂĄci by dalo sestavit i antologii shromaĹžÄ?ujĂ­cĂ­ příspÄ›vky metodologickĂŠ, tj. teoretickĂŠ konceptualizovĂĄnĂ­ stĹ™ednĂ­ Evropy z pohledu komparatistiky (I. Fried, J. Neubauer, Z. Konstantinović, S. TĂśtĂśsy de Zepetnek).

Zcela jistÄ› jsme nevyÄ?erpali vĹĄechny cesty, po kterĂ˝ch by bylo moĹžnĂŠ se vydat, ale snad jsme poskytli Ä?tenĂĄĹ™i aspoĹˆ pĹ™edstavu, jak vrstevnatĂ˝ fenomĂŠn stĹ™ednĂ­ Evropa reprezentuje, jakoĹž i Ĺže vĂ˝bÄ›r jakĂŠkoli antologie textĹŻ nemĹŻĹže nebĂ˝t neĹž vĂ˝bÄ›rem prochĂĄzejĂ­cĂ­m nÄ›kolikerĂ˝m sĂ­tem a ve svĂŠm vĂ˝sledku pouze kompromisem

mezi kompromisy. Jde o edici, která zákonitě nemůže nebýt vnímavá k času svého vzniku, tedy k období po politických změnách roku

. Odtud plyne poměrně výrazné zastoupení textů z devadesátých let dvacátého století a mladších. Úhrnem: snažili jsme se najít kompromis mezi zaměřením na jeden dílčí problém a nahodilým sběratelstvím atraktivních textů. Snažili jsme se o celek komponovaný, s vnitřní logikou i strukturou. Posouzení, jak se nám to podařilo, a zda vůbec, je na jiných. j. t.

PRVNÍ ČÁST TORIE

GEOPOLITIKA, HIS

Předmluva k první části

Příznačné pro příspěvky prvního oddílu je proplétání historie a geopolitiky s kulturou, tj. rys, jímž se středoevropský diskurs vyznačuje en bloc. Zákonitě: to, čím si střední Evropa vydobyla pozornost světa, je především kultura, tedy takové fenomény jako vídeňská moderna se secesí, romány M. Kundery, pražská židovská literatura, haličská renesance polské literatury, Haškův Švejk, židovští spisovatelé píšící v jidiš, vídeňský novopozitivismus, budapešťská moderna z počátku dvacátého století, c. a k. nostalgie románů J. Rotha atd.

Současně však platí, že tyto fenomény nebyly nikdy vnímány jako záležitosti čisté morfologie (tvarové krásy) či bezúčelového myšlení (geometrické dokonalosti systémů).

Tento oddíl však obsahuje i víceméně čisté případy geopoliticko-historického myšlení. Je jím především studie Istvána Bibóa, jejímž hlavním tématem je nesamozřejmost národního státu ve střední Evropě daná strachem z ohrožení; odtud plynou všechny strachy, sugesce, ba hysterie. Příspěvek Erharda Buseka pochází z dobově velmi vlivné knihy Projekt střední Evropa ( ) a cenné na něm je důrazně zastávané rakouské hledisko, jakož i vzpoura proti statu quo, tj. proti technologicko-pragmaticko-úřednickému vnímání světa. Stať Jacquese Rupnika obzíravě zpracovává fenomén Jalty, klíčové stigma střední Evropy po roce . Autor do jisté míry potvrzuje jeho platnost, ale současně upozorňuje, že všechno poválečné středoevropské neštěstí na Jaltu svádět nelze. Budapešťský kulatý stůl je typickým příkladem středoevropské Mischung politiky a kultury, historických obsesí a tvůrčí svrchovanosti. Za zvýšenou pozornost stojí zejména repliky

15

16

Czesława Miłosze; v nich se — ještě před pádem komunismu — ohlašuje představa toho, že jaltský systém zaniká a nějaký nový se bude muset teprve objevit. Čelný německý historik Karl Schlögel píše o dobovém odkletí střední Evropy pro Němce: ukazuje na důležité místo paměti, která se zračí především ve středoevropských městech, předvídá potřebu německo-německého smíření a stejně tak citlivě nastoluje kritiku vyhnanců/odsunutých: na jejich resentimentech nelze vztah k tomuto regionu budovat. Filigránská drobnost Vladimíra Macury, českého literárního historika a sémiotika, lapidárně dokresluje samo vnímání středu jakožto místa klíčové důležitosti, kulturní i politické.

Ernest Gellner, britský sociální antropolog českého původu, nastoluje podobné téma jako I. Bibó (nacionalismus), ale zabývá se jím optikou habsburské říše, konkrétně jejím napětím mezi liberalismem a nacionálně-etnickými partikularismy. Dánský historik a politolog Peter Bugge — z perspektivy devadesátých let — bilancuje celý tento konceptuální „podnik“: co přinesl a na co se v něm eventuálně nedostalo, jaká očekávání naplnil, jaká zklamal. Optikou postkomunistického světa je psán i text Normana Daviese a Rogera Moorhouse.

Cenný je pohled z pozice těch, kdo se dívají zvnějšku. Za pozornost stojí velmi smířlivá interpretace Naumannova pojetí, za nímž autoři nevidí předzvěst pozdějšího nacistického běsnění ani přívržence bismarckovské germanizace.

István Bibó/ Deformace politické kultury ve střední a východní Evropě

István Bibó, politolog a historik, za povstalecké vlády I. Nagye v r. 1956 jmenován ministrem

Všeobecně se dnes má za to, že střední a východní Evropa, přesněji celé území rozkládající se na východ od Rýna, mezi Francií a Ruskem, se v oblasti politické vyznačuje jakousi apriorní zaostalostí. V této souvislosti se hovoří o nevyvinutých a nedemokratických společenských vztazích, o politické neotesanosti, úzkoprsém, přizemním a agresivním nacionalismu, o tom, že politickou moc drží v rukou aristokratičtí latifundisté, monopolní kapitál a vojenské kliky, kterých se tyto země nedokáží vlastními silami zbavit, uvádí se, že celá oblast je semeništěm nejrůznějších zmatených, obskurních a lživých politických filozofií. To všechno se zdá potvrzovat domněnku, že národy a státy tohoto regionu jsou svou povahou neschopné demokratického vývoje západoevropského typu.

Tato interpretace vychází sice z určitých reálných faktů, ve svých konečných závěrech je však hrubě zavádějící. Znamenitě se ovšem hodí jako záminka k tomu, abychom nad obtížnými a nepříjemnými otázkami konsolidace tohoto regionu mohli mávnout rukou a našli si odůvodnění pro sebekontroverznější projekty řešení. Ty mají vesměs jedno společné: jsou povrchní a nebezpečné.

APRIORNÍ ZAOSTALOST, ČI SLEPÁ ULIČKA DĚJIN?

Je nepochybné, že země, o nichž je řeč, jsou na hony vzdáleny hotovým a vyzrálým demokratickým systémům, jaké známe ze západní a severní Evropy. Právě tak je nepochybné, že na této skutečnosti má rozhodující podíl charakter jejich sociální struktury. Instituce,

17

18

jež v západní Evropě byly přípravnou školou demokracie, neměly ve střední a východní Evropě na společenský vývoj zdaleka tak silný vliv.

Oblast lenních vztahů v západním slova smyslu, založených na osobních, smluvních vztazích, sahala pouze k Labi — dále na východ se prostírala vláda strohého, uniformizovaného poddanství. Čím dále na východ postupujeme, tím menší měrou se dominance měšťanského životního stylu a křesťanstvím a humanismem vytříbených forem společenské komunikace promítá do života nejnižších sociálních vrstev.

Proto byl také vývoj buržoazie a posléze průmyslového proletariátu mnohem méně organický a obě vrstvy byly i početně slabší a izolovanější, než tomu bylo v západní Evropě. Na druhé straně se objevuje ovšem i řada předností. Především skutečnost, že křesťanství, humanismus, měšťanství i dělnické hnutí má i v těchto zemích své historické kořeny (třebaže slabší), na něž moderní společenský vývoj může navazovat. Po stránce sociální, politické a hospodářské dělil národy střední a východní Evropy od Evropy západní jen rozdílný stupeň dosaženého rozvoje. Tyto národy byly nejen geograficky, ale i svým vnitřním uspořádáním západní Evropě nejblíže. Ve své historii zaznamenaly zcela pozoruhodné předstupně svobodných forem rolnického života a politických svobod a jednou z největších nadějí Evropy . století byl právě obrovský ohlas, jaký vzbudily ideály svobody ve východní části starého kontinentu. Tyto naděje zůstaly sice — nepočítáme-li Rusko — nenaplněné, leč příčiny toho, že zaostávání našeho regionu se oproti předcházejícím epochám ještě zvětšilo, nelze hledat výlučně ve společenském vývoji těchto zemí. Bezpochyby se už před padesáti lety našli v západní Evropě bystří pozorovatelé, kterým neušla stagnace a neživotnost politické kultury v Itálii, ani skutečnost, že za německými výkony ve vědě a kultuře se skrývá hluboká zaostalost sociální struktury. Postřehli i to, že v malých „svobodomyslných“ národech střední a východní Evropy ve skutečnosti ideály svobody nezapustily tak pevné kořeny, jak by se mohlo zdát. Sotva se ale vyskytl člověk, který by na základě studia vnitřních příčin plynoucích z povahy národa byl schopen předpovědět, že ještě do poloviny . století se nejen Rusko, ale i Turecko ocitne na přímější vývojové cestě než kupříkladu Polsko nebo Uhry. Tuto situaci si nelze vysvětlit jinak než tím, že vývoj v těchto zemích ustrnul pod vlivem vnějších historických otřesů.

REAKČNÍ ZÁJMY A NÁRODNÍ CÍTĚNÍ

Není pochyb ani o tom, že aristokratičtí magnáti, představitelé monopolistického kapitálu a vojenské kliky disponovali v těchto zemích takovou mocí a takovým vlivem, jaký by žádná svobodymilovná a nor-

málně se rozvíjející země nemohla unést. Na druhé straně by bylo velmi povrchní snažit se, jak je to dnes zvykem, vysvětlovat úzkoprsý, omezený a antidemokratický nacionalismus panující v této části Evropy pouze tím, že mocní a vlivní magnáti, kapitalisté a vojenské kliky mají zájem na tom, aby národy tohoto regionu byly drženy v porobě a slepé poslušnosti, bez zájmu o sociální otázky. Takto řečeno je to nonsens. Někde v pozadí tyto zájmy samozřejmě působí, a je proto výhodné, najde-li se politické hnutí, které jim zajistí poslušnost lidových mas. Kdyby však tento faktor hrál rozhodující roli, neměli bychom co dělat s agresivním nacionalismem, nýbrž s obyčejnou porobou a živočišnou zaostalostí. Naproti tomu národní cítění, třebas omezené a úzkoprsé, je skutečnou, s demokratismem spřízněnou davovou emocí, a jako takovou ji jednotlivci či skupiny obyvatel zakotvené pevně ve svých zájmových vztazích nemohou ani prožívat, ani stimulovat. Nanejvýš se mohou snažit posilovat a ku svému prospěchu využívat vykolejující účinky historických otřesů a strachu, jež zavádějí politický vývoj do slepých uliček.

19 ZMATENÉ FILOZOFIE A LŽIVÁ PROPAGANDA

Rovněž je pravda, že se v tomto prostoru rozbujely ty nejchaotičtější politické filozofie a nejmonstróznější politické lži, jaké ve zdravě se vyvíjejících společnostech nelze dost dobře ani formulovat, natožpak o nich někoho přesvědčit. Bylo by však dětinské domnívat se, že pokřivení vývoje politické kultury může být dílem zmatených filozofií či štvavé propagandy. Skutečná davová emoce může povstat jen z afektu, a afekt jen ze skutečného prožitku. Chaotické filozofické polopravdy a propagandistické výmysly působí na jednotlivce i skupiny lidí jen za předpokladu, že prožitý strach a zmatek probudí v lidech náchylnost těmto lžím a polopravdám uvěřit, aby se pomocí nich mohli utvrzovat ve svých sebeklamech, přiživovat své plané naděje a nalézat ukojení některých svých vášní. Vyrovnaná duše polopravdám i lživé propagandě odolává. Otázkou nyní je, co národy střední a východní Evropy o jejich rovnováhu připravilo.

NEJISTOTA NÁRODNÍCH RÁMCŮ

Všechny nitky vedou k nějakému druhu politické hysterie — a snažit se zlikvidovat politickou hysterii znamená v první řadě odhalit historické otřesy, kterými byly vývoj a rovnováha těchto zemí porušeny. Ve střední a východní Evropě byly tyto otřesy zapříčiněny národotvorným

20

procesem, jeho nepřirozeností a obtížností. Už jsme uvedli, jak se v důsledku rozdrobenosti Německa a Itálie a vzniku habsburské a osmanské říše hranice států oddělily od hranic národů, což nakonec vedlo ke zrození jazykového nacionalismu a ke zmatení existujících národních rámců. Národům žijícím v tomto regionu chybělo tudíž něco, čím národy západoevropské zcela samozřejmě, v jasné, vymezitelné a hmatatelné podobně disponovaly, a to jak ve skutečnosti, tak i ve svém kolektivním povědomí: chyběla jim realita národního i státního rámce, chybělo jim hlavní město, ekonomická a politická souhra, jednotná společenská elita atd. Pro země západní a severní Evropy mohla období rozkvětu či úpadku, velmocenského postavení, územního okleštění, získání či ztráty koloniálních říší zůstat pouhou epizodou, vzdáleným dobrodružstvím, krásnou nebo naopak smutnou vzpomínkou, v každém případě se však přes tato období bylo možné bez vážnějších otřesů přenést, neboť existovalo něco, co se nedalo vzít a nedalo se zpochybnit. Naproti tomu ve východní Evropě bylo národní rámec třeba vytvořit, obnovit, vybojovat a ustavičně hájit, nejen před mocenskými zásahy stávajících dynastických státních rámců, nýbrž i před lhostejností části vlastního obyvatelstva a rozkolísaností národního vědomí.

EXISTENCIÁLNÍ STRACH O VLASTNÍ POSPOLITOST

Z této situace pramení nejcharakterističtější rys nevyváženého politického ducha střední a východní Evropy: existenciální strach o vlastní pospolitost. Život těchto národů zahaloval stín cizí, v domácí půdě nezakořeněné státní moci projevující se někdy v mezích evropských forem, jindy nesnesitelným mocenským tlakem, který je — ať už si moc říkala císař, car nebo sultán — připravoval o jejich nejlepší syny, nabízeje těm nejtalentovanějším kariéru a těm nejopravdovějším vězení a oprátku. Nesváry kolem historických a etnických hranic dovedly tyto národy brzy i k vzájemné nevraživosti, a jakmile se jim naskytla příležitost, vyzkoušely si jeden na druhém všechno, co se naučily od císařů, carů a sultánů. Každý z těchto národů pocítil, co to je, jsou-li ohrožena, ztracena či do rukou nepřátel a cizinců vydána posvátná místa národních dějin a ocitl-li se vlastní lid nebo jeho část pod cizí nadvládou či pod cizím útlakem. Každý z těchto národů obýval území, o která se právem obával nebo která si právem nárokoval, a není mezi nimi ani jediný, který by se nepřiblížil úplnému nebo částečnému zániku. Pro Západoevropana je pouhou frází, hovoří-li státník kteréhokoli z východoevropských malých národů o „smrti“ či o „záhubě“ národa. Západoevropan si dokáže představit vyvraždění,

zotročení nebo pozvolnou asimilaci, ale čistě politicky zničehonic „zaniknout“ je pro něj jen nabubřelá metafora — kdežto pro národy východní Evropy jde o pociťovanou skutečnost. Zde není třeba národ vyvraždit nebo vysídlit; k tomu, aby se cítil ohrožen, stačí jen velkou silou a mocí zpochybňovat, že existuje. Útěk před frontou Násilná deportace do SSSR Repatriace do SSSR Organizovaný poválečný odsun Neorganizovaný poválečný odsun Vnitřní poválečné osídlení (– ) CELKEM

5 650 000 488 000 5 000 000 9 937 000 1 760 000 8 300 000 31 135 000

Přesuny populace ve střední Evropě v letech 1944–1948

21