Jean-Marie Blas de Robles: Tam, kde jsou tygři domovem – ukázka

jean-marie blas de roblès

Tam, kde jsou tygři domovem

Brno 2010

Jean-Marie Blas de Roblès Là où les tigres sont chez eux Copyright © Editions Zulma, 2008 Translation © Ladislav Václavík, 2010 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l’Est“ Ouvrage publié avec le concours du Ministère français chargé de la culture — Centre national du livre.

Dílo bylo vydáno s přispěním francouzského ministerstva kultury — Národního centra knihy. isbn: 978-80-7294-337-1

Laurence, Virgilovi, Félixovi a Hyppolytovi Památce Philippa Hédana

Nikdo se neprochází beztrestně pod palmami a není pochyby, že se i názory mění v zemi, kde jsou domovem tygři a sloni. johann wolfgang goethe Spříznění volbou

prolog

alcântara Náměstí s pranýřem „Pááničky mýýýýdlišššš óóóbě! Haaark! Pááničky mýýýýdlišššš óóóbě!“ ozval se Heideggerův pronikavý, huhňavý a jakoby přiopilý hlas.

Eléazard von Wogau zvedl oči od čtení, v záchvatu nenadálého vzteku se pootočil na židli, vzal první knihu, která mu padla pod ruku, a vší silou jí po zvířeti mrštil. Na druhém konci pokoje to divoce zavířilo všemi barvami, to když papoušek povyskočil na bidýlku, aby se jen taktak vyhnul letícímu projektilu. Studia Kircheriana otce Reillyho prolétla kolem a s plesknutím přistála opodál na stole, kde převrhla poloprázdnou láhev cachaçy, která tam stála. Ta se na místě rozbila a rozlomenou knihu okamžitě zaplavila pálenka. „Do hajzlu!“ zavrčel Eléazard.

Chvilku váhal, jestli nemá vstát a pokusit se zachránit knihu od pohromy, zadíval se do sartrovských očí svého velkého papouška, který s hlavou absurdně zkroucenou a pohledem blázna předstíral, že něco hledá v peří, a pak se rozhodl, že se vrátí k textu Caspara Schotta.

Když se to tak vezme, není zrovna obvyklé, aby ještě v dnešní době narazil člověk na něco takového: totiž na naprosto neznámý rukopis, který byl nalezen v Palermu během nedávné inventury fondů tamější Národní knihovny. Současný kustod nepovažoval obsah tohoto díla za natolik zajímavý, aby si zasloužil víc než strohý článeček v knihovním čtvrtletníku s poznámkou pro ředitele místního Goethova institutu. Bylo proto třeba přímo zázračné shody okolností, aby se fotokopie tohoto rukopisu — napsaného francouzsky obskurním německým jezuitou, který v něm vypráví o životě jiného, neméně zapomenutého jezuity — dostala do Brazílie, na Eléazardův stůl. V náhlém záchvatu nadšení si ředitel Goethova institutu vzal do hlavy, že záležitost sdělí Werneru Küntzelovi, Berlíňanovi, �

který už několik let pracoval na teorii informatiky a snažil se dokázat, že počítačový binární jazyk má kořeny v lullovské scholastice a jejích pozdějších variantách, především té Kircherově. Werner Küntzel jako správný nadšenec okamžitě navrhl, že rukopis vydá v nakladatelství �omas Sessler. Když se nakladatel dověděl cenu za překlad, udělal kyselý obličej a přistoupil na návrh, že originál vydá v malém nákladu pro několik zasvěcenců. Na radu samotného Wernera se pak obrátil na Eléazarda a svěřil mu sestavení původního textu a komentář.

Zatracený Werner! pomyslel si Eléazard a proti své vůli se usmál, ten opravdu nemá ani potuchy…

Neviděli se od dávných a již poněkud zamlžených dob, kdy se potkali v Heidelbergu, ale Eléazard si přesně pamatoval na jeho kuní tvář a na nervový tik, kdy mu vždy na líci pod kůží poněkud obscénně zaškubal sval. Pod tímto jevem se skrývalo jakési potlačované napětí, které užuž jako by se násilím dralo na povrch, takže Eléazard někdy zapomínal, o čem zrovna mluví. Což bylo ve výsledku možná to, oč jeho společníkovi více či méně vědomě šlo. Vedli spolu nepravidelnou a z Eléazardovy strany dost formální korespondenci.

Jako odpověď na své sáhodlouhé dopisy, ve kterých dopodrobna líčil svůj život a úspěchy, nedostal Werner nikdy víc než pohlednici, někdy i dvě. Ne, opravdu, ten nemá sebemenší potuchy, jak moc se jeho život změnil, ani kolik síly a důvtipu musel vynaložit, aby nalezl své staré lásky. Nejspíš znal Kircherovo dílo jako nikdo jiný — patnáct let strávených v družném styku s neznámým velikánem bývá obyčejně zárukou takové zbytečné výsady —, ale Werner netuší, jak vzdálené jsou nyní, po tolika letech, jeho někdejší ambice mládí.

Doktorskou práci, na které v Heidelbergu pracoval, už dávno hodil za hlavu, i když neustále vyvolával její přízrak jako jedinou hybnou sílu obsese, nad níž nakonec vždy trochu v údivu zakroutil hlavou.

Jedno popřít nemohl: stejně jako někdo sbírá láhve od whisky nebo krabičky od cigaret, a přitom už nepije nebo nekouří, tak on se teď spokojil s tím, že se stejnou mánií kolem sebe hromadí všechno, co se nějak týká toho jezuitského podivína. Původní vydání, rytiny, studie a články, roztroušené citace, všechno mu přišlo vhod, aby zaplnilo prázdnotu, kterou si přivodil, když se kdysi vzdal univerzity. Tímto způsobem tak zůstal věrný a stále ctil, byť jen opovržlivě, chuť po vědění, které tehdy nedokázal být hoden. ��

„Soledade!“ zavolal, ani se neohlédl.

Netrvalo dlouho a ve dveřích se ukázal zvědavý obličej mladé mulatky připomínající rozzářeného klauna. „Ano, senhor?“ řekla cukrovým hlasem, jako by se ptala sebe sama, copak že po ní někdo může tak náhle chtít. „Můžeš mi prosím tě udělat caipirinhu?“ „Pode preparar me uma caipirinha, por favor?“ opakovala Soledade s jeho přízvukem a syntaktickými chybami.

Eléazard se na ni tázavě podíval a svraštil obočí, ona mu však pohrozila prstem, což znamenalo: Ty jsi nenapravitelný! „Ano, senhor…“ odpověděla, a ještě než odešla, udělala na něj grimasu a vyplázla růžový jazyk.

Soledade byla mulatka, napůl černoška a napůl indiánka, cabocla, jak se tady říká. Narodila se v jedné vesnici v Sertãu, bylo jí teprve osmnáct. Už jako dospívající dívka ale musela odjet do města a vydělávat na obživu svých příliš početných sourozenců. Po celém vnitrozemí totiž už pět let řádilo sucho. Obyvatelům venkova nakonec nezbylo nic jiného než jíst kaktusy a hady. Než se však rozhodli opustit svůj pozemeček, posílali raději své děti do velkoměst na pobřeží, kde mohly přinejmenším něco malého vyžebrat. Soledade měla víc štěstí než ostatní: díky podpoře jednoho otcova bratrance našla zaměstnání jako služka v jakési brazilské rodině. Tam ji nestoudně využívali a surově bili, pokud nesplnila doposledka příkazy svých pánů, a tak s radostí přijala nabídku jednoho Francouze, který si jí všiml během jedné feijoady u svých kolegů z práce. Spíše než jejím dovednostem coby služebné podlehl Denis Raffenel jejímu úsměvu, temné, hedvábné pokožce a dokonalému dívčímu tělu.

Jednal s ní jemně, dokonce ji snad respektoval, takže se Soledade s dvojnásobným platem a minimem práce, kterou po ní přece jen požadovali, považovala za neskonale šťastnou. Před třemi týdny tomu šťastná náhoda chtěla, že onen shůry seslaný Francouz odjel v téže době, kdy se Eléazard rozváděl. Trochu proto, aby udělal Raffenelovi radost, především však proto, aby nebyl sám, požádal Soledade, jestli by nepracovala pro něj. Protože už ho znala z dřívějška, kdy ho několikrát viděla u Raffenela, protože také on byl Francouz a protože by raději zemřela, než by se vrátila k Brazilcům, přijala Soledade nabídku okamžitě. Žádala přitom tentýž plat — nebyla to, popravdě řečeno, žádná sláva — a barevnou televizi. ��

Eléazard jejím přáním vyhověl a ona se k němu jednoho krásného rána nastěhovala.

Soledade se starala o prádlo, nákupy a kuchyni, uklízela po domě, kdy se jí zachtělo, to znamená málokdy, a valnou většinu času proseděla u televize, kde na celostátním kanále tv Globo hltala bezduché seriály. Pokud jde o „zvláštní“ služby, které poskytovala svému bývalému pánovi, ty po ní Eléazard nikdy nevyžadoval.

Dokonce ani jednou nezavítal k ní do pokojíku. Spíše než pozornost to byla lhostejnost, za kterou mu byla Soledade pravděpodobně vděčná.

Když viděl, že se vrací, ještě jednou si vychutnal její lenivě bezstarostnou chůzi, v níž bylo cosi přirozeně afrického, jako by se vznášela nad podlahou za dráždivého klapání sandálů. Postavila sklenici na stůl, počastovala Eléazarda dalším ušklíbnutím a opět odešla.

Eléazard usrkával doušky ze svého nápoje — Soledade míchala cachaçu se zeleným citrónem naprosto dokonale — a zahleděl se přitom do velkého okna naproti. Přímo před očima se mu rozkládala džungle, přesněji řečeno mata, bujná spleť vysokých stromů, pokroucených lián a listí, která se opět zmocnila města, aniž by proti tomu někdo něco namítal. Ze svého pokoje v prvním patře měl Eléazard pocit, jako by se nořil do samého středu organického života, tak trochu jako chirurg, který se zvědavě sklání nad otevřeným břichem. Když se rozhodl odjet ze São Luís a koupit si dům v Alcântaře, měl z čeho vybírat. Toto starobylé barokní město, perla brazilské architektury osmnáctého století, se pomalu rozpadalo.

Poté, co na ně po pádu markýze de Pombal dějiny pozapomněly, stalo se potravou lesu, hmyzu a vlhkosti. Žila v něm jen hrstka rybářů, kteří byli příliš chudí, než aby si mohli dovolit víc než boudy z plechu, bláta a bandasek nebo polorozpadlé barabizny. Čas od času se tu z džungle vynořil nějaký pěstitel, zmatený náhlým přívalem světla, aby prodal svou sklizeň manga či papáje obchodníkům, kteří pendlovali mezi Alcântarou a São Luís. Právě zde koupil Eléazard veliký a zchátralý dům, jeden z oněch sobrados, které kdysi přispívaly ke kráse města. Získal ho za obnos, který sice považoval za zanedbatelný, pro většinu Brazilců ale představoval částku, o níž si mohli nechat jenom zdát. Dům stál přímo na náměstí Pelourinho, s opuštěným kostelem svatého Matouše nalevo. Napravo pak byla ��

Casa de Câmara e Cadeia, tedy radnice a věznice zároveň, rovněž ponechaná svému osudu. Uprostřed náměstí mezi těmito dvěma zříceninami, ze kterých zbývaly jen zdi a cosi jako střecha, ještě pořád stál pelourinho, kamenný žlábkovaný sloupek, na kterém kdysi mrskávali vzpurné otroky. Ze všech městských památek zůstal nedotčený právě jen tento sloupek, smutný pozůstatek občanského a náboženského útlaku, oné zaslepenosti, která některé lidi vedla k tomu, že s klidným svědomím pobíjeli tisíce svých bližních. Nikdo nebránil vepřům, aby se dle libosti promenovali v kostele a na radnici, kdyby se ale někdo byť sebemíň dotkl sloupku, který byl svědectvím tisíciletého utrpení, nespravedlnosti a lidské tuposti, to by žádný z caboclos, kteří tu žili, nesnesl. Protože se vůbec nic nezměnilo, protože nikdy nic nezmění ty tři propletené pilíře lidské povahy a protože v tom sloupku, jenž vzdoroval času, rozpoznávali symbol své chudoby a úpadku.

Elaine — takové křestní jméno se může objevit pouze a jen v Brazílii —, jeho žena, tohle místo nesnášela, všechno pokrývala plíseň, jako stigma, všechno se tu rozpadalo, a tento její niterný odpor patrně hrál svou roli v jejich rozchodu. Další chyba navíc v množství omylů, které se na něj s výčitkou jednoho zářijového večera sesypaly. Celou dobu, kdy mluvila, se mu hlavou honila nikterak originální představa onoho domu ohlodaného termity, který se zničehonic zbortí, aniž by kdo byl schopen odhalit sebemenší známku hrozící katastrofy. Ani ho tehdy nenapadlo, že by se omlouval. To patrně nenapadne nikoho, komu jednoho dne neštěstí uštědří překvapivý políček. Lze si vůbec představit, že by se člověk při zemětřesení nebo po výbuchu bomby ospravedlňoval? Když jeho žena, tak náhle odcizená, požádala o rozvod, Eléazard nekladl odpor, podepsal všechno, co po něm žádali, odkýval všechny návrhy advokátů, jako chudák, který se nechává převážet z jednoho uprchlického tábora do druhého. Jejich dcera Moéma byla bez problémů, je už plnoletá a má svůj život. Pokud ovšem lze výrazem „mít svůj život“ označovat to, jakým způsobem se den co den vyhýbá všem povinnostem s životem spojeným.

Eléazard se rozhodl, že zůstane v Alcântaře, a teprve před nedávnem, půl roku poté, co Elaine odjela do Brasílie, se začal probírat sutinami své lásky. Nehledal přitom ani tak to, co by se dalo ještě zachránit, jako spíš počátek, příčinu takové šlamastyky. ��

Když se nad tím tak zamyslel, Wernerův návrh přišel zrovna vhod. Práce na rukopisu Caspara Schotta ho jistým způsobem chránila před pádem, nutila ho k léčebnému soustředění a vytrvalosti.

A pokud nemohla a nikdy by ani nedokázala dát zapomenout, pak alespoň umožnila pozdržet vzpomínky deroucí se na povrch.

Eléazard ještě jednou prolistoval první kapitolu Života Athanasia Kirchera, znovu si zběžně pročítal poznámky a některé pasáže.

Bože! To nezačíná dobře… Není nic odpornějšího než ten soucitný tón, který je sice vlastní všem hagiografiím, tady však to plané žvatlání dosahuje vrcholu. Všechny ty stránky jsou až příliš cítit svícemi a sutanou. A pak to, jak se už v dětství rozpoznávají znamení jako předzvěst „osudu“, hrůza! Zpětně to funguje vždycky, samozřejmě. Vopruz, vopruz, třikrát vopruz, jak říká Moéma o všem, co jí byť jen trošinku brání v tom, čemu ona říká „moje svoboda“ a co ve skutečnosti není nic jiného než iracionální a chorobný egoismus.

Jedině Friedrich von Spee mu připadal sympatický, navzdory svým neškodným básničkám. „Pááničky mýýýýdlišššš óóóbě! Haaark, haaaaark!“ zařval opět papoušek, jako kdyby čekal na vhodnou chvilku, kdy budou mít jeho slova největší účinek.

Jak seš pestrobarevnej, tak seš blbej, pomyslel si Eléazard a vrhl na zvíře opovržlivý pohled. Dost všední paradox, bohužel, a netýká se jenom amazonských papoušků.

Caipirinha došla. Druhou — nebo třetí? — by s radostí přivítal, ale při pomyšlení, že zase vyruší Soledade, zaváhal. Koneckonců, soledade v portugalštině znamená „samota“. Žiju sám se Samotou… řekl si v duchu. Jsou pleonasmy, které jako by v sobě skrývaly jakousi pravdu navíc. Člověk by řekl, že čte Román o růži: „Odešla tedy Rozumnost, poznavši, že ty její řeči mnou nepohnou, mne nepřesvědčí. Já v bolu zůstal tam a štkal, hned plakal jsem, hned naříkal.“

��