Jana Soukupová
NE POD DAJ NI
AneB nešLO tO JinAk
Příběhy jihomoravských disidentů v 70. a 80. letech 20. století
BrnO 2010
Děkuji přátelům z disentu za jejich vstřícnost a fotografie ze soukromých alb. Jiřímu Machourkovi pak zvlášť za zapůjčení archivu.
Kniha vychází s laskavou finanční podporou Nadace Veronica a statutárního města Brna a ve spolupráci s deníkem MF DNES, kde příběhy byly uveřejněny. © Jana Soukupová, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 ISBN: 978-80-7294-378-4
Předmluva Lukáš JeLínek
Opoziční Brno za časů normalizace Brněnský disent od počátku vykazoval znaky speci- 5 fické komunity. Souvisí to s historií města, urbanistickou strukturou i naturelem obyvatel. Zjednodušeně řečeno, stačí projít středem města, abyste nejen potkali řadu přátel, ale stačili si s nimi též od srdce vyměnit spoustu zásadních názorů. Nemluvě o mixu často vznášených charakteristik Brňanů, jako je sveřepost, snaha prorazit, nesvázanost konvencemi… Evangelický duchovní Jan Šimsa tvrdí, že Brno bylo političtější a zároveň vnitřně semknutější než Praha. Zatímco v hlavním městě šlo najít početné jednotlivé intelektuální proudy, které vedly diskusi především „uvnitř“, v méně lidnatém Brně museli debatovat všichni se všemi, což mělo spoustu předností. Takto se na jedné palubě ocitli i bývalí komunisté s antikomunisty. Brněnské „pražské jaro“ Komunistickou stranu Československa obohatil v Brně v šedesátých letech výrazně progresivní proud. Kromě přirozené vzdálenosti od pražského ústředí využíval těsných vazeb na akademickou půdu. Do svého jednání tak dokázal zapracovávat reakce nastupující inteligence i běžných občanů v terénu. Pro příklad stačí zmínit jména stranických tajemníků Martina Vaculíka,
Josefa Špačka a Alberta Černého. K nim je pak nutné přiřadit ještě reformátora z nejčipernějších, charismatického vysokoškolského učitele Jaroslava Šabatu. Brněnští reformní komunisté již na počátku roku 1968 důsledně požadovali, aby novou politiku dělali noví lidé. Oporu měli i ve známých předválečných komunistech Jarce Taussigové a Karlu Smitalovi, volajících už v lednu 1968 po mimořádném sjezdu strany. Následně se k tomuto stanovisku připojila i krajská konference KSČ. V té době se Brňané neztratili ani při diskusích mimo 6 KSČ. Milan Uhde a Jan Trefulka byli viditelní a slyšitelní ve spisovatelské obci, Jaroslav Mezník vedl vzrušené polemiky mezi historiky, Jiří Müller a Michael Dymáček stáli v popředí studentského hnutí. O nové vlně můžeme hovořit v brněnské organizaci Československé strany socialistické. Ještě v listopadu 1968 si zvolila nezvykle aktivní, dynamické vedení. I po jeho následném sesazení dokázala politická komise městského výboru ČSS svolat shromáždění členů, jež se postavilo proti kolaborantské politice pražských špiček. Ztrátou členství v ČSS za svoji osobní statečnost zaplatili například Josef Podsedník (první polistopadový brněnský primátor) nebo Milan Šilhan (náměstek ministra zdravotnictví v Pithartově vládě). Porážka reformního hnutí bývá často dávána do souvislosti s vylučováním z KSČ a čistkami v podnicích, ústavech či na školách. Zároveň však podnítila aktivity těch, kteří se svých ideálů nechtěli jen tak snadno vzdát. Pro Jaroslava Šabatu kupříkladu neexistovala volba mezi KSČ „tvrdou“ a „trochu liberalizující“. Tento obdivovatel Masarykova pojmu „demokratická samospráva“ patřil k těm, kteří nechtěli ustoupit od potřeby nastolení demokratických mechanismů v socialistické společnosti. Nebyli však naivní, uvědomovali si vážnost situace. Rozhodli se nestavět alternativu
vůči nastupující normalizaci, ale pregnantně tepat chyby a slabiny moci, která se svými oponenty neměla nejmenší slitování. V listopadu 1970 se v Hlinsku na Českomoravské vrchovině sešla asi desítka vyloučených funkcionářů KSČ z Prahy a Brna. Jaroslav Šabata na začátku roku 1971 zpracoval zápis z této a z dalších diskusí, jenž byl na námět Milana Hübla pojmenován Malý akční program. Ačkoli název odkazoval k Akčnímu programu KSČ z roku 1968, nejednalo se o pokračování tehdejších diskusí a záměrů. Začátkem sedmdesátých let už šlo o takový ideově-politický rámec opoziční aktivity, který by 7 respektoval postoje, názory a stanoviska všech složek širokého úsilí o samosprávně demokratickou společnost. Původní text prošel několika revizemi a oponenturami. Významnou zásluhu na nich má Petr Wurm, jeden z intelektuálních vůdců brněnských socialistů a propagátor termínu „pluralitní socialismus“. S odpovědí přišla státní moc v listopadu 1971: lidé z okruhu Malého akčního programu začali být zatýkáni a obviňováni z podvracení republiky. Od občanských protestů ke strukturovanému disentu Osmašedesátý rok, jeho svobodomyslná atmosféra a vzkříšená občanská společnost, se v 70. letech odrazil ve formování opozičních aktivit a sepisování alternativních politických programů. Nepřevažovala snaha o konfrontaci, ale o dialog, o etablování opozice „v mezích zákona“. Klíčovými událostmi první poloviny dekády se tak staly korespondenční pokusy opozičních aktivistů. Již v květnu 1971 sepsali Jaroslav Šabata a Albert Černý otevřený dopis XIV. sjezdu KSČ. Dopis představoval oponenturu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Napsán byl nikoli
v iluzi o povaze „sjezdu vítězů“, nýbrž z potřeby vyhlásit opozici vůči němu a vůči všemu, co ze sjezdu „strany minulosti“ (termín Šabaty a Černého) v budoucnu vzejde. O dva roky později — inspirován nápadem Jana Tesaře navázat na K. H. Borovského „zákonným odporem“ — naostřil Jaroslav Šabata tužku ve věznici na Borech. Obával se, aby chystaná návštěva tajemníka britských komunistů Johna Gollana v Praze nelegitimizovala normalizační režim a jeho přístup k oponentům. Adresoval proto otevřený dopis generálnímu ta8 jemníkovi KSČ Gustávu Husákovi. Dotázal se ho, zda by nebylo pro stát a jeho pověst lepší, kdyby opozici (zvlášť když není „protisocialistická“) nepotlačoval, ale vzal ji v potaz jako partnera v dialogu. Kromě toho dopis demonstroval, že uvěznění představitelů opozice neznamená, že byli definitivně umlčeni, nebo že se dokonce vzdali, nýbrž že právě zásluhou věznění se opozice teprve plně ustavila. Dopis vzbudil zájem nejen v cizině, ale i doma: Šabata byl obviněn z poškozování zájmů republiky v zahraničí. Pro pořádek zmiňme ještě dvě další aktivity: snahu evangelických farářů hlásících se k „nové orientaci“, kteří se v roce 1974 neúspěšně pokusili získat na svoji stranu vedení všech oficiálních církví, a otevřený dopis Václava Havla Gustávu Husákovi z roku 1975. Vraťme se ale zpět do roku 1971. V listopadu se spojily všechny dosud aktivní okruhy občanského odporu proti normalizaci a prostřednictvím letáků šířily předvolební výzvu, aby lidé hlasovali podle svého svědomí nebo v souladu se zákonným právem nehlasovali vůbec. Brnem otřásla tvrdá reakce ze strany režimu, který se rozhodl jejím prostřednictvím demonstrovat svoji sílu. Perzekuce se týkala jak rodících se vůdců disentu (Jiří Müller, Jaroslav Šabata), tak desítek zainteresovaných mladých lidí.
Ve společnosti přesto vedle poptávky po politických svobodách sílila touha po poznání, informacích, konfrontacích kultur či životních stylů. Každý svobodomyslný jedinec si našel svoji parketu. Za příklad může sloužit Petr Cibulka, jenž vsadil na šíření hudby coby symbolu svobody a prostřednictvím inzerce distribuoval nejlepší nahrávky světových undergroundových skupin. O zlom v opozičních aktivitách se postaral samotný komunistický režim, když ratifikoval dvě helsinské konvence o lidských právech (ve Sbírce zákonů byly v září 1976 publikovány pod číslem 120/76). Ratifikace kon- 9 vencí se měla stát oficiální tečkou za restaurací předlednových poměrů a čišelo z ní sebevědomé uspokojení režimu, že zbytky opozice, která se stavěla proti srpnové intervenci, byly spolehlivě zpacifikovány: Jaroslav Šabata se dokonce domnívá, že pokud ratifikace konvencí o lidských právech mířila k něčemu pozitivnímu, pak jen k tomu, že definitivním způsobem uzavřela poúnorovou teroristickou éru a potvrdila vítězství Husákovy politické koncepce normalizace, která ve srovnání s tendencí represivní (zastávala ji nemalá část komunistických špiček) působila „reformně“. Ladislav Hejdánek ještě téhož podzimu upozornil Jiřího Němce a Václava Havla na možnost, kterou publikace ratifikovaných paktů dává, a to v rámci pozitivního práva v duchu Havlíčka a Masaryka. Nastal čas Charty 77. Byla prosta úmyslu vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem, ale chtěla vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že mínila upozorňovat na konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, předkládat obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv, působit jako prostředník v konfliktních situacích, které mohou bezpráví vyvolat, a podobně.
Zatímco historik Jaroslav Mezník pokládal prohlášení Charty 77 za dost umírněné, Jaroslav Šabata jím byl ohromen. S tak zralou situací nepočítal: očekával skromný odpich, který by umožnil veřejnou akci. Chartě se ale podařilo být jak nenásilným upozorněním režimu, že existují určitá pravidla, která se mezinárodně i v ústavě zavázal dodržovat, tak také se stát nosným pilířem opozice. Do Brna Chartu 77 dopravil Jiří Müller. Z výkonu trestu byl propuštěn 10. prosince 1976, o dva dny později v Praze navštívil Petra Uhla a již těsně po Váno10 cích u sebe doma seznámil s textem Jaroslava Šabatu (ještě dva Brňané tou dobou od pražských přátel o dokumentu věděli, Milan Uhde a Jan Trefulka). Rozdělili si další předpokládané zájemce o podpis (počítali s tím, že ne každý by měl k exkomunistovi Šabatovi důvěru) a začali je oslovovat. Během několika málo dní na sebe nabalili dvacítku signatářů. Většina z nich přistupovala k Chartě 77 jako k jednorázové akci a nepřikládala jí větší význam. Ačkoli se Charta 77 nestala masovou záležitostí, odezvu našla v různých sociálních a profesních skupinách. Jistý šofér, pracující ve stejné továrně jako Jaroslav Mezník, tomuto příslušníkovi oné „první dvacítky“ spontánně pověděl, že komunisté text Prohlášení Charty 77 neotiskli, protože by ho pak podepsali všichni. Z dvacítky se brzy stala stovka a čelný komunistický funkcionář Alois Indra o Brně prohlásil, že v kontrarevoluci nehrálo druhé housle. Tomu odpovídaly i soudní procesy s chartisty různých věkových skupin (Petr Pospíchal byl například zavřen už v osmnácti letech). Zajímavé proto je, že jediným Brňanem mezi mluvčími Charty 77 byl za celou dobu její existence (do roku 1989) jen Jaroslav Šabata. Osloveni byli i další, leč odmítli: filozofka Božena Komárková například s odvoláním na vysoký věk, navíc jí připadalo nepraktické neustále pendlovat
mezi Brnem a Prahou. Tento důvod převážil také u Jaroslava Mezníka. Brněnská opoziční komunita byla nadto zvyklá na své tempo, svůj styl práce. Pozoruhodná aktivita propukla uvnitř Charty 77 v závěru 70. let. Jiří Müller, Jaroslav Mezník a Rudolf Battěk zformovali skupinu takzvaných nezávislých socialistů. V Brně se k nim připojili mimo jiných Jan Šimsa a Albert Černý. Nezávislí socialisté se hodlali prezentovat jako levicová opozice komunistického režimu, která vychází jak z tuzemských tradic socialistického hnutí, tak z výrazného socialistického proudu, který měl odjakživa silnou pozici v zemích západní 11 Evropy. Nejznámějším počinem nezávislých socialistů bylo prohlášení Sto let českého socialismu. S tímto nápadem přišel u příležitosti stého výročí založení sociální demokracie u nás Jaroslav Mezník. První znění prohlášení představovalo přihlášení se k oněm sto letům, později autoři postupně vypichovali požadavky, jež provázely vznik socialistického hnutí před sto lety, a srovnávali je s aktuálním stavem režimu, který se také hlásil k socialistickým tradicím. Text tehdy podepsalo 24 osob včetně Václava Havla. Směrem do zahraničí se nezávislí socialisté zviditelnili korespondencí se Socialistickou internacionálou. Když přistoupíme na zjednodušené dělení chartistů na konzervativce a levicové liberály (rozdíl sílil v průběhu 80. let), převažovala v moravské metropoli druhá skupina. Jako nejsilnější a nejčinorodější proudy se pak v rámci brněnského disentu ukázaly být exkomunistický, socialistický a evangelický. Za nimi pokulhávalo hnutí Obroda, jehož členové se z valné části domáhali změny formou komunikace s KSČ, nebo rozličné katolické skupiny. V souvislosti s posledně jmenovanými stojí za připomenutí neoficiální, takzvaná Davídkova církev (mimo jiné tajně světící kněží; ovšem Davídek proslul již
v 60. letech přednáškami a semináři v Brně-Chrlicích) či petice za náboženské svobody (Augustin Navrátil). Petr Fiala a Jiří Hanuš, autoři knihy Skrytá církev, oceňují heterogenní síť tvořenou množstvím skupin i jednotlivců, kteří udržovali všechny důležité formy církevního života a vytvářeli prostor pro rozvíjení svobodné intelektuální aktivity nezávislé na komunistické ideologii. Z vnitrocírkevního hlediska se uvnitř skryté církve objevovaly nové formy společenství, byly zde uplatňovány nové (obnovené) metody řízení církevní obce, hledaly se a byly úspěšně nalézány nové formy pastorace 12 atd. Davídkova skupina se cíleně snažila vyhýbat kontaktům s disentem. K jeho příslušníkům měla výhrady, své aktivity považovala za prioritní, navíc se bála infiltrace ze strany Státní bezpečnosti. Nakonec se stejně neubránila, tlak zvenčí byl příliš silný. Jihomoravská Československá strana lidová (zejména pod vlivem Josefa Bartončíka) se vyhraňovala proti pražskému Žalmanovu vedení a požadovala například politiku nezávislou na KSČ. Další ze stran Národní fronty, Československá strana socialistická, se v Brně rozhýbávala pomaleji, ale také, přičemž významný podíl na tom měla její tiskovina Svobodné slovo. V 80. letech se Jiří Müller (Milenou Šimsovou v dopisech manželovi do vězení nazývaný „pan ředitel“) rozhodl soustředit na oblast samizdatu a vzdělávacích projektů a pomyslné žezlo mezi brněnskými signatáři Charty 77 předal Jaroslavu Šabatovi, který se mezitím přestal označovat za „komunistu v opozici“ a v roce 1981 po návratu z vězení začal propagovat „novodemokratickou orientaci“. Nová demokracie je podle Šabaty demokracie s odkrytým bokem: je vystavena otevřenému náporu dravých ultrarestauračních sil se složitým sociálním zázemím. Tento svár na půdě liberální demokracie nelze zrušit žádným jednorázovým revolučním aktem, může být překonán jen ve světodějném
procesu, který bude mít zcela jinou povahu a křivku, než se domnívala tradiční levice. Novodemokraticky orientované síly vycházejí ze zkušeností totalitních režimů dvacátého století a sázejí na co největší otevřenost politického systému. Zdaleka ne všichni spolubojovníci souhlasili s Šabatovým pohledem na smysl a poslání samotné Charty 77. Jak se tehdy nechal slyšet, osou zápasu o lidská práva v našich podmínkách je úsilí o obnovu občanských práv a demokratických politických svobod a toto úsilí je třeba rozvíjet jako úsilí o obnovu politické demokracie se všemi jejími klasickými atributy. Zejména reformním 13 komunistům se pak nezamlouval Šabatův návrh rozvíjet Chartu 77 jako trvalé nezávislé občanské hnutí, jako permanentní demokratickou iniciativu, která se nebude vyhýbat žádné životně důležité otázce, tedy ani otázkám politickým. Jiří Müller a Jaroslav Šabata byli a jsou výrazně odlišní: jeden tichý, nenápadný konspirátor, druhý vizionář a vášnivý debatér. Pro brněnský disent ovšem byli nezastupitelní. Dokládá to i historka z roku 1989, kdy se na Müllera obrátila Státní bezpečnost s nabídkou dialogu. Účastnit se jej mohli i jeho „přátelé“, leč s výjimkou Jaroslava Šabaty. Opozičníci se poradili a odpověděli: Dialog jen za Šabatovy účasti a pouze na půdě politických orgánů. Nic z toho přirozeně nebylo, potvrdilo se tím, že Státní bezpečnosti šlo jen o vražení klínu mezi brněnské disidenty. V polovině 80. let se Jaroslav Šabata stal jedním z autorů manifestu Demokracie pro všechny a hybatelů Hnutí za občanskou svobodu (výčet brněnských signatářů by byl pestrý a objevila by se v něm jména chartistů i nechartistů — namátkou Pavel Barša, Albert Černý, Martin Dohnal, Milan Jelínek, Božena Komárková, Jaroslav Mezník, Zdeněk Rotrekl, Dušan Slávik, Jan Šabata, Jan Šimsa, Milan Uhde, Jitka Uhdeová,
Václav Umlauf a další). Šabata se ale zabýval také tématy česko-německých vztahů, středoevropské spolupráce a mezinárodní bezpečnosti. V roce 1983 například oslovil evropské mírové hnutí výzvou k Evropě samosprávné dovnitř i navenek. V roce 1985 pak stál Šabata u vzniku Pražské výzvy, jež na úvahy o společné evropské budoucnosti navázala. Do opozičních struktur ale přicházeli také noví lidé. Ať již aktivní ve známém Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných nebo ve spíše lokálním Výboru na obhajobu Petra Cibulky. V roce 1988 se v Brně, pře14 devším zásluhou Hany Holcnerové (tehdy stavební inženýrky na mateřské dovolené) a Vladimíra Vyskočila (studenta medicíny), zviditelnilo Nezávislé mírové sdružení. Na jižní Moravě získalo přes padesát členů. Vedle vydávání bulletinu či pořádání recesistických akcí se dokonce pokoušelo o kontakty s městským výborem Národní fronty, oficiální městskou mírovou radou nebo Českým svazem ochránců přírody. Se jmény Hany Holcnerové a Petra Pospíchala se pojí rovněž brněnský kontakt Východoevropské informační agentury. Hana poskytla svoji adresu také petiční akci Několik vět v roce 1989. Ačkoli již „ledy tály“, někteří aktivisté spojení s Několika větami (Jaroslav Popelka, Jaroslav Ludvík) se ocitli tváří v tvář brněnské odnoži komunistické justice. Na úrovni města a regionu byly rovněž zaznamenatelné akce Společnosti přátel USA (Stanislav Devátý, Pavel Jungman, Petr Bartoš) či Polsko-československé solidarity (Petr Pospíchal). Svébytnou brněnskou kulturní scénu nepředstavovali jen zakázaní a omezovaní spisovatelé (Milan Uhde, Pavel Švanda, Jan Trefulka, Ivan Kříž, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel a další) nebo hudební skupiny (například Z kopce), ale také divadla (Divadlo na provázku, HaDivadlo — Hanácké divadlo, ještě dříve Tak-tak,
Ochotnický kroužek, Divadlo U stolu ad.). V roce 1988 spustilo HaDivadlo s Divadlem na provázku projekt „publicistického divadla“ Rozrazil se zřejmou ambicí podílet se na změně společenských a politických poměrů. Další událostí byl mezinárodní cestující divadelní projekt s názvem Mir Caravane, který se konal od května do září 1989 a Divadlo na provázku jej realizovalo s osmi alternativními evropskými skupinami. Festival byl zahájen v Moskvě a poté cestoval přes Leningrad, Varšavu, Prahu, Západní Berlín, Kodaň, Basilej, Lausanne a Blois až do Paříže. Při třídenní pražské zastávce na počátku července, která se stala histo- 15 ricky prvním mezinárodním festivalem alternativních divadel v hlavním městě, západní skupiny, inspirovány zvláštním dopisem chartistů a dalších představitelů nezávislých iniciativ adresovaným všem divadlům Mir Caravanu, vyslovily za bouřlivého souhlasu diváků solidaritu s českými perzekvovanými umělci. Z uměleckých osobností, které se pohybovaly v nezávislých strukturách, zmiňme vedle dramaturga, režiséra a herce Petra Oslzlého herečku Evu Vidlařovou a herce Františka Derflera (jeden z prvních signatářů Charty 77 v Brně, pořadatel bytového divadla, vydavatel samizdatové edice Studnice). Pro státní orgány bylo šokujícím zjištěním také to, kolik podpisů získali mezi brněnskými divadelníky iniciátoři petice proti věznění Václava Havla v roce 1989: 16 z Divadla bratří Mrštíků, 9 z divadla Radost, 8 z HaDivadla, 7 z činohry Státního divadla, po jednom ze Satirického divadla Večerní Brno a z Divadla na provázku. Různými seizmologickými vlnami procházelo i brněnské studentské hnutí. Za „problémové“ byly režimem pokládány časopisy Fórum (na filozofické fakultě) a Revue 88 (její jedno řádné a další příležitostná čísla, motivovaná cílem nebojácně prosazovat pravdu tam, kde byla dosud maskována lží, se uchytila na drtivé většině
brněnských vysokých škol a při dvou stech výtiscích měla tisíce čtenářů). Ve školním roce 1988/89 se zviditelnila studentská fóra. Na jednom z nich, v dubnu 1989 v Brně, vyzval Jiří Voráč ke zřízení nezávislé organizace studentské samosprávy (Studentského svazu), která by byla paralelní strukturou Socialistického svazu mládeže. necenzurované informace, svobodné diskuse Obdivuhodným způsobem brněnský disent v 70. a 80. 16 letech zareagoval na absenci otevřené kultury a svobodných informací. Prvním opěrným bodem byl samizdat. Vedle Milana Jelínka, činného napříč Moravou a Slezskem, je spojen zejména se jménem Jiřího Müllera. V druhé půli 70. let v domácích podmínkách vázal a vydával texty pražských autorů. V dalších letech se už spoléhal na pomoc počítačů (o programy v češtině a řešení dalších technických oříšků se zasloužil Jiří Zlatuška). V roce 1985 stál u vzniku edice Prameny s cílem překonat informační, ale zejména kulturní mezeru, výjimečné tím, že stála výhradně na překladech cizojazyčných textů z oborů humanitních (E. Schrödinger: Duch a hmota, K. R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé, Bída historicismu, A. de Tocqueville: Demokracie v Americe, R. Aron: Esej o svobodách, Demokracie a totalitarismus, H. Arendtová: O revoluci, R. Scruton: Slovník politického myšlení aj.) i přírodovědných (A. Einstein, V. E. Frankl, J. Monod, K. Lorenz ad.). Významným pomocníkem nejen při vydávání edice Prameny byla britská Nadace Jana Husa. Jeden z Müllerových spolupracovníků, Václav Umlauf, se zasloužil také o rozvoj katolického disentu. Ve spolupráci se Zdeňkem Rotreklem například usiloval o vydávání Katolických rozhledů Augustina Navrátila
z Brna. Druhý dech chytil katolický samizdat na Moravě v druhé polovině 80. let po schůzkách v Luhačovicích a Mutěnicích. Luboš Pospíšil stál za časopisem Velehrad, ústřední postavou titulu Společenství byl Radomír Malý. Historický samizdat je svázán především s Prahou. Přesto tamní autoři v čele s Milanem Otáhalem nabídli spolupráci i Jaroslavu Mezníkovi. Ten pak spolu s Janem Šimsou vydal v Brně dva sborníky nazvané Pojetí českých dějin. Ze samizdatových časopiseckých titulů jmenujme ještě na kulturu zaměřený Host (Dušan Skála, Jana Sou- 17 kupová), „obrodářský“ Impuls (Zdeněk Přikryl), studentskou Revue 88, kulturně-politickou revue To nebo informační bulletin Nezávislého mírového sdružení. K samizdatu lze zařadit i nahrávky undergroundových kapel, které pořizoval a šířil (zejména ve spolupráci s Mikolášem Chadimou) Petr Cibulka. Ten tvrdí, že underground a alternativní scéna představovaly určitou přípravu na samostatné myšlení, samostatné jednání a že byly jakousi školou samosprávy, i když zatím jenom v umělecké oblasti. Zásluhou Jiřího Müllera v 80. letech zesílil proud zahraniční literatury dovážené do Československa. Z Velké Británie zasílal publikace Jan Kavan. Do Brna se tak ve speciálně upravených vozech dostávaly dokumenty, studijní materiály i beletrie. Od poloviny 70. let sílila intenzita debatních klubů na kulturní, filozofická a politická témata. Populární byly přednášky o literatuře, které pořádal Milan Uhde. Jan Tesař organizoval oblíbený salón u Anny Koutné, kulturní večery u Jana Šimsy pomáhal zajišťovat Jiří Müller. Jan Šimsa byl přitom proslulý propojováním různých prostředí — o zajímavé debaty či kulturní akce usiloval i v Prosetíně, Svratouchu či Vyskytné na českomoravské hranici. S jeho jménem se pojí také snaha
o dialog křesťanů s marxisty (jde rovněž o oblíbené téma Jaroslava Šabaty) či evangelíků s katolíky. Začal s ním již v 60. letech a volně se přelil i do normalizačního období. Brněnským unikátem byly diskuse u filozofky Boženy Komárkové. Tato autorka prací jako Lidská práva ve filozofii devatenáctého století či Evangelium a sekularizovaný svět představovala autoritu pro příslušníky brněnského disentu napříč generacemi a politickým přesvědčením. Úspěšný byl nápad Jiřího Müllera scházet se nad konkrétními texty Boženy Komárkové: be18 sedovali o nich nejen opoziční aktivisté, ale i lidé ze „šedé zóny“ (hloubaví lidé na rozhraní mezi oficiálními strukturami a disentem), společenští vědci, přírodovědci i technici. K nejzajímavějším tématům debat patřil pokrok, funkce inteligence a nejrůznější polohy života ve srovnání minulosti a současnosti. Na schůzky u Boženy Komárkové navázal v roce 1983 tzv. M-klub (podle různých výkladů „Mezníkův“, „moravský“ či „masarykovský“). Iniciátoři, Jaroslav Mezník, Jiří Müller a Jaroslav Šabata, volili pro debaty i témata zdánlivě překvapivá: ekologie, stav toků, dopravní obchvat Brna, vliv komputerů na společenské změny aj. Právě tím se později podařilo zformovat zajímavou síť občanských aktivistů, která v letech 1989 a 1990 výrazně ovlivnila atmosféru ve městě. Pražské kolegy trumfli brněnští aktivisté (Jaroslav Mezník, Jan Šimsa, Josef Podsedník, Dušan Slávik, Milan Jelínek, Vladimír Ptáček) také ustavením Masarykovské společnosti v roce 1987. Tato společnost stála mj. za jednou z masových akcí: v roce 1988 uspořádala podpisovou akci za vrácení názvu Masarykovy ulice. Petice měla efekt nulový, cenné však bylo sesbírání jmen 990 signatářů. Ani „zahradní slavnosti“ u Václava Čermáka a Pavla Vydráře (tehdy inženýrů Povodí Moravy a Dyje) nebyly