Tato kopie je určena výhradně pro recenzní účely. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona.
1
Hans
Hans Christian Andersen
Pohádky a příběhy • kniha první
Přeložili Helena Březinová & František Fröhlich Ilustroval Filip Pošivač Praha – Brno 2026
První úplné vydání pohádek a příběhů Hanse Christiana Andersena v českém jazyce vzniklo za podpory:
Heleně a Františkovi Fröhlichovým Translation © Helena Březinová, 2026 Translation © František Fröhlich – dědicové c/o Aura-Pont s.r.o, www.aurapont.cz Epilogue © Helena Březinová, 2026 Illustration © Filip Pošivač c/o DILIA, 2026 Graphic & Design © Ateliér Marná sláva © Host – vydavatelství, s. r. o., 2026 © Kodudek, 2026 ISBN 978-80-275-3238-4 (první svazek) ISBN 978-80-275-3241-4 (celý soubor)
Křesadlo Kdesi mašíroval po silnici voják, ráz dva, ráz dva, na zádech tornu a po boku šavli, byl totiž ve válce a teď se vracel domů. Vtom potká na silnici starou čarodějnici. Ta vám byla ale hnusná, spodní ret jí visel až na prsa. Čarodějnice povídá: „Dobrý večer, vojáčku! Ty máš ale pěknou šavli, a ta torna veliká, jsi voják jaksepatří! A teď dostaneš peněz, co jen budeš chtít!“ „Tak to ti děkuju, ty stará čarodějnice,“ nato voják. „Vidíš tuhleten velký strom?“ povídá čarodějnice a ukáže na strom vedle nich. „Tak ten je vevnitř úplně dutý! Vylez hezky až nahoru a uvidíš díru. Do ní se můžeš spustit a dostaneš se stromem až do hloubky. Uvážu ti kolem pasu provaz, abych tě mohla zase vytáhnout, až na mě zavoláš.“ „A co tam v tom stromě budu dělat?“ zeptal se voják. „Dojdeš si tam pro peníze!“ povídá čarodějnice. „Tak poslouchej, až slezeš úplně na dno toho stromu, ocitneš se ve velké chodbě. Bude tam krásně světlo, protože tam září přes sto svítilen. Uvidíš před sebou troje dveře, všecky jdou otevřít, klíč je v zámku. Když vejdeš do první místnosti, uvidíš uprostřed na zemi velikou truhlu a na ní psa. Má oči veliké jako čajové šálky, ale s tím si nesmíš dělat hlavu. Dám ti tady tu modrou kostkovanou zástěru, tu si můžeš rozložit na podlahu. Pak hezky žádné cavyky, vezmeš psa, posadíš ho na zástěru, otevřeš truhlu a nabereš si peněz, co budeš chtít. Jsou to samé měďáky, když budeš chtít radši stříbro, budeš muset do vedlejšího pokoje. Jenže tam sedí pes, a ten má oči veliké jako dvě mlýnská kola, ale s tím si nesmíš dělat hlavu, posaď ho na zástěru a naber si peníze. A kdybys chtěl zlato, tak to můžeš taky mít, a to kolik ho uneseš, jen musíš do té třetí komnaty. Ale ten pes, co tam sedí na truhle s penězi, ten má oči veliké jako kulatá věž. To je tedy pořádný pes, to mi věř, ale s tím si nesmíš vůbec dělat hlavu. Jen ho hezky posaď na tu mou zástěru a on ti nic neudělá, a z truhly si naber zlata, co budeš chtít.“ „To by šlo,“ povídá voják. „Ale co dám já tobě, stará čarodějnice? Protože o něco se budeš chtít se mnou podělit, to si dovedu spočítat.“ „Ne,“ odpověděla čarodějnice, „ani groš od tebe nechci. Jenom mi přines to staré křesadlo, co si tam zapomněla moje babička, když tam dole byla naposled.“ To jo. Tak mi uvaž kolem pasu ten provaz,“ řekl voják. „Tady ho máš,“ nato čarodějnice, „a tady je ta modrá kostkovaná zástěra.“ A tak voják vylezl na strom, seskočil do dutiny, a jak to čarodějnice řekla, ocitl se ve velké chodbě a kolem zářily ty stovky svítilen. Otevřel tedy první dveře. Br! Mračil se na něho pes, oči veliké jak čajové šálky.
7
„Ty jsi mi pěkný chlapák,“ řekl voják, posadil ho na zástěru od čarodějnice a nabral si měďáků, co se mu do kapsy vešlo. Pak zavřel truhlu, psa posadil zase na ni a šel do druhé místnosti. Joj! Dřepěl tam pes s očima velikýma jako mlýnská kola. „Radši na mě moc nekoukej,“ povídá voják, „ještě by tě mohly rozbolet oči!“ A hned posadil psa na zástěru od čarodějnice, ale když uviděl tu spoustu stříbrných peněz v truhle, vyhodil všechny měďáky, co si předtím nabral, a nacpal si kapsu i tornu samým stříbrem. A teď vešel do třetí komnaty! – Fuj, to byla ale hrůza! Pes měl opravdu oči veliké jako kulatá věž a ještě se mu v hlavě točily jako kola! „Dobrý večer,“ pozdravil voják a zasalutoval, protože takového psa tedy ještě v životě neviděl. Ale když se na něho chvilku díval, řekl si, že už by to mohlo stačit, posadil ho na zem a otevřel truhlu. Panebože, to bylo ale zlata! To si bude moct koupit celou Kodaň a ještě od cukrářů marcipánová prasátka a všechny cínové vojáčky a biče a houpací koně na světě. To byly tedy penízky! Tak tedy voják vyhodil všechny ty stříbrňáky, co si jimi předtím nacpal kapsu i tornu, a místo nich si nabral zlata. Naplnil si všechny kapsy, tornu, čepici i holínky, takže sotva šel. Teď měl tedy peněz! Psa posadil na truhlu, zabouchl dveře a křikl nahoru stromem: „Tak mě vytáhni, stará čarodějnice!“ „Máš křesadlo?“ zeptala se čarodějnice. „Jo, vidíš,“ povídá voják, „na to jsem dočista zapomněl,“ a šel pro něj. Čarodějnice ho vytáhla a voják stál zase na silnici, kapsy, holínky, tornu i čepici plné peněz. „Na co to křesadlo potřebuješ?“ zeptal se voják. „Po tom ti nic není,“ řekla čarodějnice, „peníze jsi snad dostal. Dej sem křesadlo!“ „Řečičky,“ povídá voják, „okamžitě mi povíš, na co ho potřebuješ, jinak vytasím šavli a useknu ti hlavu!“ „Ne!“ řekla čarodějnice. A tak jí voják usekl hlavu. Čarodějnice se válela v prachu. Voják si zabalil veškeré peníze do její zástěry, hodil si ji jako uzel přes rameno, křesadlo strčil do kapsy a šel rovnou do města. Město to bylo krásné, voják se hned nastěhoval do nejkrásnějšího hostince a naporoučel si ty nejlepší pokoje a jídla, co měl rád, protože teď z něho byl boháč, když měl takových peněz. Podomek, co mu šel naleštit boty, si říkal, že to jsou tedy prapodivné staré škrpály na tak bohatého pána, ale to bylo tím, že si ještě nestačil koupit nové. Hned druhý den si opatřil boty, aby měl v čem chodit, i slušné šatstvo. A rázem byl z vojáka vznešený pán a kdekdo mu hned vykládal, co mají ve městě za pozoruhodnosti, a taky o jejich králi a jakou pěknou princeznu má za dceru. „Kdepak je k vidění?“ zeptal se voják. „Ta není vůbec k vidění,“ říkali všichni, „bydlí totiž ve velkém měděném hradu, kolem dokola samé hradby a cimbuří. Nikdo jiný než sám král k ní nesmí, protože jí předpověděli, že se vdá za úplně obyčejného vojáka, a to se králi nelíbí.“
8
„Tak tu bych tedy moc a moc rád viděl,“ říkal si voják, jenže to právě nešlo. Začal si tedy náramně užívat, chodil do komedie, jezdil do královské zahrady a rozdával spousty peněz chudým, a to od něho bylo hezké, však taky dobře věděl ze starých časů, jak je to zlé, když člověk nemá ani groš. Byl teď boháč, pěkně se oblékal, a hned měl spoustu přátel a ti mu všichni říkali, jaký je vzácný člověk, opravdový kavalír, a to se vojákovi moc líbilo. Ale jelikož každý den peníze vydával a žádné nedostával, zbyly mu nakonec jen dva grošíky, a tak se musel přestěhovat z těch krásných pokojů, kde bydlel, do maličké komůrky až úplně nahoře v podkroví, sám si čistit boty a zašívat si je jehlou a ani jeden přítel za ním nepřišel, protože k němu nahoru vedlo tolik schodů. Byl večer a tma a on neměl ani na svíčičku, ale pak si vzpomněl, že má ještě kousíček v tom křesadle z dutého stromu, co mu do něho pomohla ta čarodějnice. Vytáhl tedy křesadlo i zbyteček svíčky, ale sotva křísne a z kamínku zasrší jiskry, rozlétnou se dveře a stojí před ním ten pes s očima jako čajové šálky, co ho viděl dole ve stromě, a povídá: „Co poroučí můj pán?“ „Cože,“ podivil se voják, „to je tedy náramné křesadlo, že bych takhle mohl získat, co budu chtít? Opatři mi nějaké peníze,“ řekl tedy psovi a šups, pes byl pryč a šups, už byl zase zpátky a v tlamě držel velký pytel plný měďáků. Teď už tedy voják věděl, jaké je to skvělé křesadlo. Když křísl jednou, objevil se pes, co seděl na truhle s měděnými penězi, když křísl dvakrát, objevil se ten, co měl peníze stříbrné, a když křísl třikrát, objevil se ten, co měl zlato. A tak se voják nastěhoval zase zpátky do přepychových komnat, oblékl se do pěkných šatů a všichni přátelé ho hned zase rychle poznali a měli ho ohromně rádi. Pak ho jednou napadlo: to je ale divná věc, že nikdo nesmí spatřit tu princeznu, všichni přece říkají, jaká je krásná. Ale co je to platné, když musí pořád trčet v tom velkém měděném hradu s tím mohutným cimbuřím. – Kde mám křesadlo! A hned křísl a šups, už tu byl pes s očima jako čajové šálky. „Je sice málem půlnoc,“ povídá voják, „ale já bych hrozně rád uviděl tu princeznu, aspoň na malou chviličku.“ Pes byl rázem ze dveří, a než na to stačil voják pomyslet, už ho uviděl zas, a s princeznou. Seděla psovi na zádech a spala a byla tak krásná, že každý na první pohled hned viděl, že je to opravdická princezna. Voják si nemohl pomoct, musel ji políbit, inu, to víte, byl to voják jaksepatří. Pak se pes rozběhl s princeznou zpátky, ale když přišlo ráno a král s královnou zasedli ke snídani, řekla princezna, že měla v noci takový zvláštní sen, zdálo se jí o psu a o vojákovi. Na psu prý jela a voják ji políbil. „To je mi tedy pěkná věc,“ kabonila se královna. A hned že další noc bude jedna stará dvorní dáma pěkně bdít u princeznina lůžka, aby se zjistilo, jestli to byl opravdický sen, nebo co by to tak mohlo být. Vojákovi se po krásné princezně strašně stýskalo, a tak v noci přiběhl pes, princeznu sebral a metelil pryč, jen se za ním prášilo, jenže stará dvorní dáma si obula rybářské boty
9
a běžela stejně tak rychle za ním. Když viděla, že zmizeli ve velikém domě, řekla si, tak, teď už vím, kde to je, a křídou udělala na vrata velký kříž. A pak se sebrala a šla domů spát. Pes se s princeznou zase hezky vrátil, ale když viděl, že na vratech domu, kde bydlí voják, je namalovaný kříž, vzal taky křídu a udělal kříž na všechna vrata v celém městě, a to bylo náramně chytré, protože teď už dvorní dáma ta pravá vrata samozřejmě nenajde, když je kříž úplně na všech. Hned ráno se šel král s královnou, starou dvorní dámou a veškerým důstojnictvem podívat, kde to princezna v noci byla. „Tady je to,“ povídá král, když uviděl první vrata označená křížem. „Ale ne, mužíčku, tamhle je to,“ volala královna, protože uviděla další vrata s křížem. „Ale tamhle taky a tamhle taky,“ volali všichni, protože viděli na vratech kříže. A tak pochopili, že nemá smysl hledat dál. Jenže královna byla moc a moc chytrá paní a dovedla víc než jen se vozit v kočáře. Vzala velké zlaté nůžky, nastříhala veliký kus hedvábné látky a ušila z ní úhledný váček. Nasypala do něho jemná pohanková zrníčka, uvázala ho princezně na záda, a když to měla hotové, ustřihla malinký cípeček, aby se zrníčka sypala ven všude, kudy princezna pojede. V noci zase přiběhl pes, vzal princeznu na záda a utíkal s ní za vojákem, protože ten ji měl tak strašně rád a moc by býval chtěl být princem, aby si ji mohl vzít za ženu. Pes si vůbec nevšiml, jak se zrníčka sypou celou cestu ze zámku až k vojákovu oknu, a vyběhl s princeznou po zdi nahoru. A ráno pak král i královna hned viděli, kde že to jejich dceruška byla, a tak vojáka sebrali a vsadili ho do šatlavy. Tam tedy teď seděl. Tma tam byla a nuda, br, a ještě k tomu mu řekli: „Zítra budeš viset!“ To nebyla zrovna moc příjemná zpráva, tím spíš, že si doma v hostinci zapomněl křesadlo. Ráno viděl okénkem skrz železné mříže, jak se lidé ženou z města, protože chtěli vidět, jak ho budou věšet. Slyšel bubnování a viděl pochodovat vojáky. Všichni utíkali ven, mezi nimi taky malé švícko s koženou zástěrou a v pantoflích, pelášil tak rychle, že mu jeden pantofel ulítl rovnou ke zdi, tam, co seděl voják a díval se železnými mřížemi. „Hej, ty tam, švícko! Kam ten spěch,“ povídá mu voják, „dokud se nedostavím já, nebude se nic dít. Ale když zaběhneš tam, co jsem bydlel, a přineseš mi křesadlo, dostaneš čtyři měďáky. Ale musíš upalovat!“ Čtyři měďáky, to se klukovi líbilo, a už letěl pro křesadlo, dal ho vojákovi a – tak a teď pěkně poslouchejte! Za městem postavili velikou šibenici, kolem byli vyrovnaní vojáci a tlačily se tam statisíce lidí. Král s královnou seděli na nádherném trůně přímo naproti soudci a celé radě. Voják už stál nahoře na žebříku, ale když se chystali hodit mu oprátku kolem krku, řekl, že je přece zvykem splnit hříšníkovi, než podstoupí trest, jedno nevinné přání. Moc rád by si prý ještě vykouřil dýmku, však to bude ta poslední dýmka, co mu bude dopřáno na tomhle světě vykouřit. To mu král nechtěl odepřít, a tak vzal voják křesadlo a křísl, jednou, dvakrát, třikrát, a už před ním stáli všichni tři psi, ten s očima jako čajové šálky, ten s očima jako mlýnské kameny i ten, co měl oči velikánské jako kulatá věž.
10
„A teď mi pomozte, ať mě nepověsí,“ rozkázal voják a psi se vrhli na soudce a na celou radu, jednoho chytili za nohu, jednoho za nos a vyhazovali je kolik sáhů do vzduchu, takže všichni padali na zem a rozbíjeli se na cimprcampr. „Já nechci!“ volal král, ale ten největší pes popadl jeho i královnu a hodil je za všemi ostatními. Vojáci se vyděsili a lidé křičeli: „Vojáčku, buď naším králem a vezmi si krásnou princeznu!“ A pak vojáka posadili do královského kočáru a všichni tři psi tancovali před ním a provolávali slávu a kluci pískali na prsty a vojáci zvedali k poctě zbraň. Princezna vyšla z měděného hradu a stala se z ní královna, a to se jí moc líbilo. Svatba trvala celý týden a psi seděli u tabule a valili oči.
11
Kubík a Kuba V jedné vsi žili dva, a ti měli úplně stejné jméno, oba se jmenovali Jakub. Jeden měl čtyři koně a druhý jen jednoho, a aby je nějak odlišili, říkali lidi tomu, co měl čtyři koně, Kuba, a tomu, co měl jen jednoho, Kubík. Tak, a teď si poslechneme, jak se těm dvěma vedlo, to je totiž opravdický příběh! Celý týden musel Kubík Kubovi orat a půjčovat mu svého jediného koně. Pak zase pomohl Kuba Kubíkovi se všemi čtyřmi, ale jen jednou za týden, a to v neděli. Hoj, to si pak Kubík práskal bičem nad pěti koníky, vždyť byli vlastně málem jako jeho vlastní, aspoň na ten jeden den. Sluníčko krásně svítilo, kostelní zvony sezváněly na bohoslužbu a lidé, všichni ve svátečním a se zpěvníkem v podpaží, si šli poslechnout, jak bude pan farář kázat. Uviděli Kubíka orat s pěti koňmi, ten byl náramně spokojený, takže znovu pěkně práskl bičem a křikl: „Hyjé, všichni koníčci moji!“ „Tohle neříkej,“ povídá Kuba, „vždyť tvůj je jenom jeden.“ Ale když šel zase někdo kolem cestou do kostela, zapomněl Kubík, že to nesmí říkat, a už volal: „Hyjé, všichni koníčci moji!“ „Tak teď už tě ale opravdu žádám, abys přestal,“ povídá Kuba. „Jestli to řekneš ještě jednou, praštím toho tvého koně do hlavy, takže bude na místě po něm a bude od něho pokoj.“ „Tak já už to opravdu neřeknu,“ sliboval Kubík. Když pak zase šli lidi kolem a kývali mu na pozdrav, zaradoval se a připadalo mu, jaké je to chlapácké, když si tu tak oře své pole s pěti koňmi, a tak práskl bičem a zavolal: „Hyjé, všichni koníčci moji!“ „Já ti dám hyjé a všichni moji!“ křikl Kuba, vzal uvazovací kůl a praštil Kubíkova jediného koně do hlavy, až padl k zemi a byl dočista mrtvý. „Achich, teď už nemám ani jednoho koně,“ rozplakal se Kubík. Pak z koně stáhl kůži a nechal ji pěkně vyschnout ve větru, potom ji sbalil do pytle, ten si hodil na záda a vydal se do města koňskou kůži prodat. Cestu měl moc a moc dalekou, musel jít velkým, temným lesem, a k tomu se ještě strhl strašný nečas. Kubík zabloudil, a než se dostal zase na správnou cestu, byl večer a do města ani domů, než padne noc, už neměl čas dojít. Blízko cesty stálo velké selské stavení, okenice byly sice zavřené, ale nahoře přece jen bylo vidět, že se vevnitř svítí. Tady by mě snad mohli nechat přes noc, řekl si Kubík, šel ke dveřím a zaklepal. Otevřela selka, ale když uslyšela, co chce, řekla mu, ať prý kouká jít. Manžel není doma a ona cizí lidi do domu nebere. „No tak to se budu muset vyspat někde venku,“ řekl Kubík a selka před ním zavřela dveře.
20
Nedaleko stál velký stoh a mezi ním a domem těsně u stavení kůlnička s rovnou doškovou střechou. „Můžu si lehnout nahoru,“ řekl si Kubík, když uviděl střechu. „Krásná postýlka to bude a snad mi čáp nohy neuklove.“ Na střeše stavení totiž stál živý čáp, protože tam měl hnízdo. A tak si tedy Kubík vylezl na střechu a chvíli se tam obracel, aby se pěkně uvelebil. Dřevěné okenice shora nepřiléhaly a Kubík viděl rovnou do světnice. Na velkém prostřeném stole stálo víno, pečeně a krásná ryba, u stolu seděla selka a kostelník, a pak už nikdo jiný, selka nalévala a kostelník se ládoval rybou, protože ryby on moc rád. „Takhle si moct taky dát,“ vzdychal Kubík a natáhl hlavu až k oknu. Propána, ten krásný dort, co tam dole uviděl! Ano, ano, úplnou hostinu si tam pořádali. A tu uslyšel, jak po silnici někdo přijíždí na koni ke stavení, to se vracel domů selčin muž. Moc hodný člověk to byl, ale měl jednu zvláštní nemoc, nesnášel pohled na kostelníky, a jak mu přišel na oči kostelník, dočista se rozzuřil. A právě proto taky zašel kostelník pozdravit selku, když věděl, že sedlák není doma, a proto ho taky ta dobrá ženička trachtovala nejlepším jídlem, jaké v domě měla. Teď tedy uslyšeli, že se sedlák vrací, a strašně se vyděsili. Žena řekla kostelníkovi, aby si vlezl do veliké truhly v rohu. Kostelník to hned taky udělal, protože věděl, že chudák sedlák nesnáší pohled na kostelníky. Selka honem honem poschovávala všechno to znamenité jídélko a vínečko do trouby, protože kdyby to sedlák uviděl, jistě by se hned ptal, co to má znamenat. „Ach jo,“ vzdychl Kubík na kůlně, když viděl, jak hostina mizí. „Je tam nahoře někdo?“ zeptal se sedlák, stoupl si na špičky a podíval se na Kubíka. „Pročpak ležíš na střeše? Pojď radši do sednice.“ Kubík mu vyložil, že zabloudil, a požádal ho, jestli by u něho nemohl přespat. „To víš že jo,“ přikyvoval sedlák, „ale nejdřív si snad dáme něco na posilněnou.“ Selka je oba moc vlídně přijala, prostřela dlouhý stůl a předložila jim velkou mísu kaše. Sedlák měl hlad a jedl s velkou chutí, ale Kubík věděl, že v troubě je krásná pečeně, ryba i dort, a pořád na to musel myslet. U nohou pod stolem měl položený pytel s koňskou kůží. Víme přece, že kvůli ní šel z domova do města, kde ji chtěl prodat. Kaše mu moc nejela, a tak šlápl pod stolem na pytel a suchá kůže v něm docela hlasitě zavrzala. „Pst!“ udělal Kubík na pytel, ale přitom na něj šlápl znovu a kůže zavrzala ještě mnohem hlasitěji než předtím. „No ne, copak to máš v tom pytli?“ zeptal se sedlák. „Ále, to je jen takový kouzelník,“ odpověděl Kubík. „Proč prý jíme kaši, když pro nás vlastnoručně vyčaroval v troubě pečeni a rybu a dort.“ „Cože!“ nato sedlák a už letěl otevřít troubu. Uviděl v ní ty krásné pokrmy, co tam schovala selka, jenže on si myslel, že je přičaroval kouzelník z pytle. Selka se neodvažovala nic říct a hned je nosila na stůl a Kubík se sedlákem si dávali rybu a pečeni i dortík. A Kubík znovu šlápl na pytel a kůže zavrzala.
21
„A co říká teď?“ chtěl vědět sedlák. „Teď říká,“ odpověděl Kubík, „že nám vyčaroval taky tři lahve vína, jsou prý v rohu za pecí.“ A tak selka musela vytáhnout i vínečko, které si tam schovala, a sedlák popíjel, až se pěkně rozdováděl, takového kouzelníka, jako má Kubík v pytli, by prý taky moc chtěl. „Jestlipak umí taky přičarovat čerta?“ zajímal se sedlák. „Na toho bych se teď docela rád podíval, když jsem se tak rozdováděl.“ „Jistě,“ řekl Kubík, „můj kouzelník dovede všechno, co od něho chci. Viď, že je to tak?“ zeptal se a šlápl na pytel a kůže zavrzala. „Slyšíš? Říká, že jo. Ale čert vypadá strašně ošklivě, to ani nestojí za pohled.“ „Ale co, já mám pro strach uděláno. Jak může vypadat?“ „No bude asi vypadat, jako by z oka vypadl nějakému kostelníkovi.“ „Br,“ otřásl se sedlák, „to je hnus. Totiž abys věděl, já nesnáším pohled na kostelníky, ale je to vlastně jedno, když vím, že je to čert, takže se s tím snad líp smířím. Teď mám kuráž! Ale jen aby si na mě moc nedovoloval!“ „Já se kouzelníka zeptám,“ řekl Kubík, šlápl na pytel a přiložil k němu ucho. „Tak co říká?“ „Říká, že můžete otevřít tamhle tu truhlu v rohu a hned čerta uvidíte. Číhá prý vevnitř, ale musíte držet víko, aby se nedostal ven.“ „Tak mi ho prosím tě pomoz přidržet,“ povídá sedlák a jde k truhle, co v ní selka schovala opravdického kostelníka. Panečku, ten měl ale strach! Sedlák trošinku nadzvedl víko a podíval se pod ně. „Br!“ vyjekl a odskočil. „Je to tak, já ho viděl a vypadal úplně jako náš kostelník! Ne, to je příšerné!“ To museli hned zapít, a tak pili ještě dlouho do noci. „Tohohle kouzelníka mi musíš prodat,“ pravil sedlák, „můžeš si za něj říct, co budeš chtít. Na místě ti za něho dám celý věrtel peněz.“ „Ba ne, to nepůjde,“ vrtěl hlavou Kubík, „vždyť si jen představ, jaký prospěch já z něho ještě můžu mít!“ „Ale když já bych ho tak hrozně moc chtěl,“ žadonil sedlák. „Tak dobře,“ svolil Kubík nakonec, „když jsi na mě byl tak hodný a poskytls mi dnes v noci přístřeší, tak já už se s tím nějak vyrovnám. Máš mít kouzelníka za věrtel peněz, ale ať je ten věrtel pěkně vrchovatý.“ „Bude, neboj,“ sliboval sedlák, „ale tu truhlu si musíš odvézt, nechci ji mít ve stavení ani hodinu, jeden neví, jestli v ní ještě pořád nedřepí.“ Kubík dal sedlákovi pytel se suchou kůží a dostal za něj celý věrtel peněz, a byl pořádně vrchovatý. A ještě mu dokonce sedlák daroval i trakař, aby měl peníze a truhlu na čem odvézt. „Tak sbohem,“ rozloučil se Kubík a už ujížděl s penízky a s velkou truhlou i s kostelníkem. Na druhém konci lesa tekla hluboká řeka a byl v ní proud tak prudký, že se proti němu skoro vůbec nedalo plavat. Přes řeku tam vedl velký nový most. Uprostřed nad vodou se
22
Kubík zastavil a hlasitě povídá, tak aby to kostelník v truhle slyšel: „No ne, co já bych si s tou truhlou počal? Těžká je, jako by v ní snad bylo kamení, už mě to unavuje, takhle se s ní vláčet. Radši ji shodím do řeky, když doplave ke mně domů, dobře, a když ne, taky dobře, co na tom.“ A hned jednou rukou truhlu nadzvedl, jako by ji chtěl shodit do vody. „Ne, nedělej to!“ zařval kostelník v truhle, „pusť mě ven!“ „Br!“ vykřikl Kubík a dělal, jako že má strach. „On je tam ještě! Tak to ji musím rychle shodit do vody, aby se utopil.“ „Jen to ne, jen to ne!“ volal kostelník. „Dám ti celý věrtel peněz, když to neuděláš!“ „Jo, tak to je něco jiného,“ pravil Kubík a truhlu otevřel. Kostelník se z ní vyškrábal a prázdnou ji honem strčil do vody. Pak šel domů, tam dal Kubíkovi celý věrtel peněz, jeden už dostal předtím od sedláka, a tak měl teď trakař plný peněz! „Dostal jsem za toho koně docela dobře zaplaceno,“ řekl si, když přišel domů a všechny ty peníze vysypal uprostřed světnice na zem. „To bude mít Kuba vztek, až se dozví, jak jsem na tom jednom koni zbohatl, ale já mu to neřeknu rovnou.“ A poslal ke Kubovi jednoho malého kluka, aby mu prý půjčil věrtel. „Copak s ním chce asi odměřovat,“ pomyslel si Kuba a natřel dno kolomazí, aby se na ně přilepilo něco z toho, co bude Kubík odměřovat. A taky že přilepilo! Když dostal věrtel zpátky, našel tam tři nové stříbrňáky. „Cože?“ divil se Kuba a hned běžel ke Kubíkovi: „Kdepak jsi přišel k tolika penězům?“ „Ále, to je za tu koňskou kůži, včera večer jsem ji prodal.“ „To jsi za ni dostal tedy dobře zaplaceno,“ pravil Kuba a už se hnal domů. Tam vzal sekeru a své všechny čtyři koně praštil do hlavy, stáhl je a s kůžemi jel do města. „Kůže! Kůže! Kdo koupí kůže,“ vyvolával na ulici. A hned přibíhali ševci a koželuzi a ptali se, co za ně chce. „Věrtel peněz za jednu,“ odpovídal Kuba. „Zbláznil ses?“ křičeli. „To si myslíš, že máme peněz na věrtele?“ „Kůže! Kůže! Kdo koupí kůže,“ vyvolával Kuba dál a každému, kdo se ptal, co kůže stojí, odpovídal: „Věrtel peněz.“ „Dělá si z nás blázny,“ křičeli všichni a pak ševci popadli potěhy a koželuzi zástěry a začali Kubu mydlit. „Kůže, kůže,“ opičili se po něm, „my ti dáme kůži, až ti z ní budou vyskakovat červená prasátka! Pryč z města s tebou!“ křičeli a Kuba musel vzít nohy na ramena, takhle ho v životě ještě nikdo nezmydlil. „Tak tohle,“ řekl si, když přišel domů, „mi Kubík zaplatí, za tohle ho zabiju!“ Kubíkovi doma mezitím umřela babička. Byla to sice saň a na Kubíka byla celý život zlá, ale i tak ho to zarmoutilo. Vzal mrtvou stařenu a položil ji do své teplé postele, jestli by tam přece jen nepřišla ještě k životu. Celou noc ji tam nechal a sám si sedl do kouta na židli, nespal takhle ostatně poprvé.
23
A jak tam tedy sedí v rohu, najednou se otevřou v noci dveře a dovnitř vejde Kuba se sekerou. Věděl, kde má Kubík postel, šel rovnou k ní a mrtvou babičku praštil do hlavy, protože si myslel, že je to Kubík. „Tak tumáš,“ povídá, „teď už mě nenapálíš,“ a šel domů. „To je ale zlý a ničemný člověk,“ pomyslel si Kubík. „Chtěl mě zabít, ještěže babka už byla mrtvá, jinak by býval připravil o život ji.“ Pak oblékl babičku do svátečního, vypůjčil si od souseda koně, zapřáhl ho do bryčky a babičku posadil na zadní sedadlo tak, aby nevypadla, až pojede rychle, a už ujížděli lesem. Když vyšlo slunce, přijeli k velkému hostinci. Tam Kubík zastavil a šel dovnitř, protože se potřeboval trochu posilnit. Hostinský byl boháč, měl moc a moc peněz, i hodný člověk to byl, ale příšerný prchlivec, jako by v sobě neměl nic než pepř a tabák. „Dobrý ráno,“ pozdravil Kubíka, „ty jsi dneska nějak brzy v parádě.“ „Ano,“ řekl Kubík, „jedu do města s babičkou. Sedí venku v kočáře, nemůžu ji dostat dovnitř. Nedonesl byste jí tam pohár medoviny? Ale musíte na ni hlasitě, ona totiž nedoslýchá.“ „Jistě, donesu,“ přikývl hostinský. Nalil velkou sklenici medoviny a šel s ní ven k mrtvé babičce, podepřené ve voze. „Tady vám kluk posílá sklenici medoviny,“ pravil hostinský, ale mrtvá žena na to neřekla ani slovo, jen seděla naprosto bez hnutí. „Neslyšíte,“ křikl hostinský, jak nejhlasitěji dovedl, „tady vám kluk posílá sklenici medoviny!“ Ještě jednou na ni křikl totéž, a pak ještě jednou, ale když se babička ani nepohnula, rozčilil se a mrštil jí sklenici rovnou do tváře, takže jí medovina tekla z nosu a babička se zhroutila na opěradlo, protože byla jen podepřená, a nikoli přivázaná. „Hele,“ vykřikl Kubík a popadl hostinského pod krkem. „Tys mi právě zabil babičku. Vidíš to, podívej se na tu velkou díru, co má v čele.“ „Jejej, to je neštěstí,“ spráskl hostinský rukama, „to mám všecko z té své prchlivosti. Kubíčku můj milej, dostaneš ode mě plný věrtel peněz a ještě ti dám babičku pohřbít, jako by byla moje vlastní, jen to prosím tebe nikomu neříkej, protože jinak by mi usekli hlavu, a to je strašně odporné.“ A tak dostal Kubík celý věrtel peněz a hostinský pochoval jeho starou babičku, jako by bývala byla jeho vlastní. Kubík se vrátil domů s hromadou peněz a hned poslal klučinu ke Kubovi, jestli by mu nepůjčil věrtel. „Cože?“ žasl Kuba, „copak jsem ho nezabil? To se tedy musím na něho podívat sám,“ vzal věrtel a šel ke Kubíkovi. „No ne, kde jsi přišel k těm penězům?“ zeptal se a nestačil valit oči, kolik jich Kubíkovi zase přibylo. „To jsi nezabil mě, ale mou babičku,“ povídá Kubík, „a já ji teď prodal a dostal jsem za ni věrtel peněz.“
24
„To jsi za ni dostal tedy dobře zaplaceno,“ řekl Kuba a už běžel domů, vzal sekeru a ihned zabil svou starou babičku, naložil ji na vůz a jel do města k apatykáři, a jestli prý nekoupí mrtvé tělo. „Kdo to je a kde jste k tomu přišel?“ „Je to moje babička,“ odpověděl Kuba, „zabil jsem ji pro věrtel peněz.“ „Pane Bože na nebi!“ zvolal apatykář. „Vy mluvíte z cesty! Neříkejte takové věci, vždyť můžete přijít o hlavu!“ — A hned mu taky náležitě vyložil, jakou špatnost spáchal a jaký je zlý člověk a že by měl být potrestán. Kuba se tak vyděsil, že z apatyky vyskočil rovnou na vůz, práskl do koní a hnal se domů. Apatykář i lidi ve městě si mysleli, že je blázen, a nechali ho jet, kam chtěl. „To mi zaplatíš!“ sípal Kuba a uháněl po silnici. „Tak to mi tedy zaplatíš, Kubíku!“ Přiběhl domů, popadl největší pytel, jaký našel, přihnal se ke Kubíkovi a povídá: „Už jsi mě zase napálil! Nejdřív jsem zabil koně a teď babičku. A za to všecko můžeš ty. Ale teď už mě nenapálíš!“ Popadl Kubíka kolem pasu, strčil ho do pytle, hodil si ho na záda a křikl na něj: „Tak, a teď jdu a utopím tě!“ K řece to měl daleko a Kubík nebyl zrovna lehká váha. Cesta vedla kolem kostela, hrály tam zrovna varhany a lidi pěkně zpívali, a tak Kuba shodil pytel s Kubíkem a postavil ho u kostelních dveří, řekl si totiž, že by bylo docela dobré poslechnout si nejdřív nějakou tu nábožnou píseň, než půjde dál. Kubík mu přece neuteče, lidi jsou všichni v kostele, tak co. A šel dovnitř. „Ach jo, ach jo,“ vzdychal Kubík v pytli. Všelijak se obracel a kroutil, ale pytel rozvázat nemohl. Vtom šel kolem starý pastevec, vlasy měl bílé jako křída a v ruce třímal mocnou hůl. Hnal před sebou celé stádo krav a býčků, dobytek vrazil do pytle s Kubíkem a povalil ho na zem. „Ach jo,“ vzdychal Kubík, „takový jsem mladý a už se mám odebrat do říše nebeské.“ „A já chudák,“ nato pastevec, „takový jsem starý a ještě tam nemůžu odejít.“ „Rozvaž ten pytel,“ volal Kubík, „vlez si sem místo mě a hned přijdeš do říše nebeské.“ „No, to já bych hrozně rád,“ řekl pastevec, pytel rozvázal a Kubík okamžitě vyskočil. „Ale o dobytek se mi postaráš?“ řekl stařík, a už lezl do pytle. Kubík ho zavázal a šel i s kravkami a s býčky. Za chvíli vyšel Kuba z kostela a hodil si pytel zase na rameno. Připadal mu, pravda, mnohem lehčí, protože stařičký pastevec nevážil ani z poloviny tolik, co Kubík. „Ten se najednou lehce nese! To je asi tím, že jsem byl na bohoslužbě.“ Došel k řece, byla hluboká a veliká, pytel se stařičkým pastevcem hodil do vody, a protože myslel, že je v pytli Kubík, křikl za ním ještě: „Tak, tumáš, teď už mě napalovat nebudeš!“ A vydal se na cestu domů, ale když přišel na křižovatku dvou cest, potkal Kubíka, jak před sebou žene celé stádo dobytka. „Cože!“ žasl Kuba, „copak jsem tě neutopil?“ „Ale jo,“ na to Kubík, „vždyť jsi mě shodil do řeky, ani půlhodinka to není.“ „Tak kde jsi přišel k tomu krásnému dobytku?“ ptal se Kuba.
25
„To je totiž vodní dobytek,“ povídá Kubík. „Já ti to celé vylíčím, a taky ti musím poděkovat, žes mě utopil. Teď jsem si pomohl, teď je ze mě boháč, to ti povídám! – Strašně jsem se bál, když jsem byl v tom pytli, a jak mi vítr pískal kolem uší, když jsi mě shodil z mostu do studené vody! Okamžitě jsem šel ke dnu, ale neuhodil jsem se, protože tam dole roste krásná měkká travička. Na té jsem přistál, pytel se ihned otevřel a přede mnou stála divukrásná panna v křídově bílém a se zeleným věnečkem v mokrých vlasech, vzala mě za ruku a povídá: ,To jsi ty, Kubíku? Vedu ti několik krásných kusů dobytka. A jednu míli odtud na tebe na cestě čeká celé stádo, a to ti já daruju.‘ A já najednou viděl, že celá ta řeka je taková velká silnice pro vodníky. Dole po dně chodili a jezdili od moře až hluboko do vnitrozemí, tam, co řeka pramení. Moc krásně tam je, všude kytičky a svěží travička. Ryby, co tam plavou, se mi míhaly kolem uší jako tady ve vzduchu ptáci. Ohromně hodní lidi tam jsou, a ten dobyteček, stáda a stáda, jedna nádhera!“ „Tak proč jsi hned zase vyšel sem k nám nahoru?“ ptal se Kuba. „To bych já nedělal, když je to tam dole takové pěkné.“ „Ale jistě,“ řekl Kubík, „z toho vidíš, jak jsem mazaný. Slyšel jsi přece, co jsem ti povídal: vodní víla mi řekla, že jednu míli odtamtud na mě na cestě – a když říká cesta, tak myslí samozřejmě řeku, protože jinam ona nemůže – čeká celé stádo dobytka. Jenže já vím, jak se tady řeka kroutí, hned na jednu, hned zase na druhou stranu, vždyť by to byla moc oklika. Kdepak, to máš nejlepší, když to jde, cestu si zkrátit, vzít to po souši a zase se k řece vrátit, tak ušetřím nejmíň půl míle a ke svému vodnímu dobytku se dostanu dřív.“ „No ty máš ale v životě štěstí,“ obdivoval ho Kuba. „Myslíš, že taky dostanu vodní dobytek, když v řece přijdu na dno?“ „To bych řek, že dostaneš,“ ujistil ho Kubík. „Já tě až k řece v pytli neutáhnu, jsi na mě moc těžký, ale když tam dojdeš sám a vlezeš si do pytle, tak tě tam s největším potěšením shodím.“ „To ti moc děkuju,“ pravil Kuba, „ale jestli vodní dobytek nedostanu, až přijdu na to dno, tak tě spráskám, to si piš!“ „To snad ne, tak zlý že bys na mě byl?“ A už šli spolu k řece. Dobytek měl žízeň, a sotva uviděl vodu, rozběhl se k řece hlava nehlava, aby se napil. „Vidíš, jak pospíchají,“ řekl Kubík, „nemůžou se dočkat, až budou zase na dně.“ „Jo jo, ale ze všeho nejdřív pomoz mně,“ staral se Kuba, „protože jinak tě spráskám.“ A už lezl do pytle, který měl jeden býček přehozený přes záda. „Radši mi tam dej kámen, mám strach, že bych se jinak nepotopil,“ dodal Kuba. „To bude dobré,“ uklidňoval ho Kubík, ale přesto mu ještě do pytle dal velký kámen, pak ho nahoře zavázal a strčil do něj. Šplouch!, sletěl Kuba do řeky a okamžitě šel ke dnu. „Mám strach, že ten dobytek nenajde,“ pravil Kubík a hnal domů, co měl.
26
Princezna na hrášku Byl jednou jeden princ a ten zatoužil po princezně, ale musela to být opravdická princezna. Tak tedy sjezdil celý svět, protože si nějakou takovou chtěl najít, jenže všude mu něco vadilo, princezen bylo dost, ale jestli to jsou opravdické princezny, na to pořád ne a ne přijít, pokaždé narazil na něco, co zase tak moc opravdické nebylo. A tak se vrátil domů a byl celý sklíčený, protože by býval hrozně rád princeznu jaksepatří. Jednou večer se přihnala strašná bouřka, blýskalo se a hřmělo, lilo jako z konve, no jedna hrůza! Vtom někdo zaklepal na městskou bránu a starý král se sebral a šel otevřít. Venku stála princezna. Panebože, ta vám ale vypadala v tom dešti a nečasu! Proudy vody jí stékaly po vlasech a po šatech, špičkou jí tekly do střevíčků a patou zase ven a ona hned, že prý je opravdická princezna. No, to se ještě uvidí, pomyslela si stará královna, ale neřekla nic, šla do ložnice, z postele všecko shodila, na dno položila jedno zrnko hrášku, pak vzala dvacet matrací, naskládala je na hrášek a na matrace pak ještě dvacet prachových peřin. A tam že bude princezna v noci spát. Ráno se jí zeptali, jak se vyspala. „Ale špatně, jedna hrůza,“ vzdychala princezna, „celou noc jsem málem oka nezamhouřila! Bůhví, co ono to v té posteli jen bylo. Ležela jsem na něčem tvrdém, až jsem po celém těle samá modřina. No jedna hrůza!“ A tak hned viděli, že je to princezna jaksepatří, když ten hrášek cítila skrz dvacet matrací a dvacet prachových peřin. Tak citlivou kůži nemůže mít nikdo jiný než opravdická princezna. A tak si ji princ vzal za ženu, protože teď už věděl, že má opravdickou princeznu, a hrášek přišel do královského muzea, a jestli ho někdo neukradl, je tam k vidění dodnes. Tak to byl příběh jaksepatří, viďte!
27
Iduščiny květiny Iduška si stěžovala: „Moje ubohé kytičky jsou dočista mrtvé. Ještě večer byly tak pěkné, a teď jsou všechny lístečky uvadlé. Proč mi to dělají?“ ptala se studenta uvelebeného na pohovce. Měla ho totiž moc ráda, uměl krásně vyprávět pohádky a z papíru vystřihoval ohromně legrační obrázky, třeba srdce s malými tančícími slečinkami, květiny a veliké zámky s otevíracími bránami. Veselý pan student to byl. „Proč dneska ty kytičky tak špatně vypadají?“ zeptala se ho znovu a ukázala mu úplně uvadlou kytici. „Ty nevíš, co jim je?“ řekl student. „Byly v noci na bále, proto věší hlavičku.“ „Jako by kytky uměly tancovat,“ vrtěla Iduška hlavou. „Ale jistě,“ pravil student, „když se setmí a my ostatní spíme, tak si vesele poskakují, skoro noc co noc mají bál.“ „A děti na takový bál nemůžou?“ „Co by ne,“ odpověděl student, „třeba maličký rmen a konvalinky.“ „A kde tančí ty nejhezčí kytičky?“ chtěla vědět Iduška. „Copak nejsi každou chvíli u brány toho velikého zámku, co tam v létě bydlí náš pan král? Jak tam mají tu krásnou zahradu se spoustou květin? Přece jsi viděla, jak k tobě připlavou labutě, když jim hodíš chleba. Tak tam jsou třeba plesy, to bys koukala!“ „Včera jsem v zahradě byla s maminkou,“ řekla Ida, „a stromy už byly úplně opadané a nikde ani kytička. Kde jsou všechny? V létě jsem jich tam viděla tolik!“ „Jsou na zámku,“ vysvětloval student. „To víš, jakmile se pan král se všemi dvořany odstěhuje zpátky do města, kytičky se hned seberou, peláší na zámek a tam si užívají. To bys koukala! Na trůn usednou ty nejkrásnější růže a dělají krále a královnu. Kolem nich se uklánějí červené bylinky nevadlece, ty dělají komorníky a pážata. A pak se dostaví všechny hezké kytičky a začne velký ples, modré fialinky představují malé námořní kadety, ti tančí s krokusky a s hyacintami a říkají jim slečno. Tulipány a velké žluté lilie jsou staré gardedámy a dávají pozor, aby všichni tančili pěkně způsobně a aby ples probíhal ve vší slušnosti.“ „A to kytičkám nikdo nic neudělá,“ ptala se Iduška, „když tancují v královském zámku?“ „On o tom totiž nikdo moc neví,“ vysvětloval student. „Někdy v noci tam sice, pravda, přijde starý zámecký správce, co má za úkol dávat tam na to pozor. Má v ruce velikánský svazek klíčů, ale sotva kytičky uslyší rachotit klíče, okamžitě se schovají za závěsy a ani nedutají, jen sem tam nějaká vystrčí hlavičku. ,Cítím, že jsou tady nějaké kytky,‘ povídá starý zámecký správce, ale nevidí nic.“ „To je ale legrační,“ zatleskala Iduška. „A co já, taky bych je neviděla?“
28