Klára Goldstein: Falkenfrau — ukázka

Klára Goldstein Falkenfrau

rex 33 brno 2021

Falkenfrau

Klára

Goldstein

© Klára Goldstein, 2021 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021 ISBN 978-80-275-0590-6

Tak dlouho chceš napsat báseň, která by to ještě zachytila, v níž by se to vzájemně dotklo tak bezhlesně a modře jako v té hloubce na úpatí hory.

Ale mezitím zjišťuješ, že synonyma toho, co se děje, neexistují a každá metafora připomíná popraskaný lak.

Co zaslechneš, nutí do kašle.

A tak si poznamenáš několik taktů.

Jde to za bytí, podobno infuzi.

Vsakuje se to téměř okamžitě.

Najednou zase hoboj probíhá stěnou kontrabasů, jako když se dotýkáš nedotknutelného.

A slova nikde – – – Slepá a daleko pro to, co prýští, co se zalyká, docela pro cokoliv.

Na počátku jsme o tom nedokázali mluvit.

Bylo třeba vynajít nový jazyk, sledovat temné siluety rostlin, naslouchat krvi uvnitř, za šera brouzdat proudem.

Bylo třeba obnažit novou řeč, zatímco instrumentace — tak přirozená v každém pohybu — postupně vykroužila střed.

Budou si myslet, že vědí, o čem je tahle báseň.

A jako ráno roztahují závěsy s poloslepou malátností koťat, pokusí se dešifrovat dynamické změny.

Tempo primo

Podivný průvod na pobřeží.

Pochodně rozleptává bóra.

Následník podlehl.

Olovo v hrudi prorůstá k válce.

Taví se ve fantastické tvary rozpadající se říše.

K té šeré vodě ještě nedosáhneš.

Dospělí o tom mluví a je to jako strašné úhozy do lebky.

Zevnitř tesající diskanty.

Padat tak hluboko se slovy v jazycích, které ještě nevznikly.

Tak hluboko, že tíha pohrdání už zalamuje ruce.

Cosi jako noc hvízdá na prsty dole u nádraží.

Cosi jako noc opouští město v nebývalém spěchu.

Čas ti zúží zápěstí a zláme tě do bolesti.

Vždy to tak bývá.

A odejdeš, než se narodím, nebo se možná já budu vzdalovat z onoho nádraží, vklíněná mezi jistotu a železo, s vědomím, že zůstáváš.

Jako matný bod.

Jako tetelení světla, které si vybavím i potom, na dně jámy.

V ulicích, kterými se vracíme, se tma podobá výstřelu, ozvěně.

Tehdy také zastavilo auto těsně u chodníku.

Nějaký inspektor cvakal zuby a rval mě dovnitř.

Výhrůžky se lačně chytaly dlažby.

Pak si tě zvali.

Lamači rukou.

Třídiči lejster.

A stejně to skončilo.

Sedávali jsme čelem k oknu.

V hlavě modro a housle rozběhnuté k noci.

Po cestě něco jako spáleniště, na němž by se dalo vyklíčit do nehybnosti.

Alespoň prstnatce se o to pokoušejí mezi popelem a svištícími bicykly.

Moje jméno začínalo na stejné písmeno jako jméno místa, kde zemřel, řekla.

Je to nejběžnější axiom.

U kávy ti toho řekne tolik...

Zase je krásná.

Ne, s ní se nevídáme, prohodí a položí před tebe další snímek — zády ke svahu, osvobozující dopolední smích, norský vzor.

Představuješ si ten bezhlavý sjezd z Amsatzbergu na jaře roku čtyřicet.

Jak potom otec volá z fabriky a nikdo si nepřipouští, kam to až všechno zajde.

A pak ta fotografie u stánku s květinami, tam dole ve městě.

Usmívají se oba.

A ty musíš taky.

festspielhaus

Festivalový dům, rozeznělý dnes v tolika vrstvách.

A ještě k tomu ten déšť...

Sleduješ ji, jak usedá s rukavicemi na rukou — satén a stříbro.

Představuješ si, jak se — už bez rukavic — dotýká jeho těla dávno poté, co jsi odešla, dávno předtím, než se vracíš.

Ještě letmý pohled, a ta štíhlá vzpomínka už není.

Najednou se něco rozpadá.

Na scénu vchází někdo jiný.

I potlesk zní naprosto jinak.

Smyčce nasazují v tichém soustředění.

A cosi strašně chybí.

To chvění, ten vhled.

Ten zvuk, co už bude chybět pokaždé.