George Steiner: Errata. Prozkoumaný život – ukázka

TEORETICKÁ KNIHOVNA [29]

George Steiner

)66%8% 4VS^OSYQER¾ ÄMZSX

BRNO 2011

[4]

George Steiner: Errata. An Examined Life Copyright © 1997 by George Steiner First published in Great Britain in 1997 by Weidenfeld & Nicholson Translation © Lucie Chlumská, Ondřej Hanus, 2011 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR ISBN 978-80-7294-410-1

[5]

2% 6$+

Jedna .................................................................................... 7 Dvě ...................................................................................... 13 Tři ....................................................................................... 31 Čtyři .................................................................................... 42 Pět ....................................................................................... 52 Šest ..................................................................................... 66 Sedm ................................................................................... 80 Osm ................................................................................... 104 Devět ................................................................................. 122 Deset ..................................................................................142 Jedenáct .............................................................................151 O autorovi ......................................................................... 169 Jakub Guziur: Steinerovy omyly a tiskové chyby (doslov) 171 Literatura ..........................................................................181 Jmenný rejstřík ................................................................ 183

Alexisovi a Monique Philonenkovým

[7]

- ( '1$

Déšť je, především pro dětské smysly, nositelem mnoha různých vůní a barev. Letní deště v Tyrolsku neberou konce. Mají v sobě nevrlou, bičující naléhavost a přicházejí v tmavnoucích odstínech temně zelené. V noci je na střeše i pod střechou slyšet šelestění myších tlapek.

Dokonce i denní světlo bývá provlhlé. Ale v hlavě mi i po šedesáti letech utkvěla především ta vůně. Vůně promáčené kůže a uleželé zvěřiny. Někdy i hlíz pařících se pod utopeným blátem. Svět proměněný v dušenou kapustu.

Už to léto bylo zlověstné. Rodinná dovolená v ponuré, a přesto magické krajině zavržené země. V oné polovině třicátých let byla v rakouském vzduchu cítit nenávist k Židům a touha po znovusjednocení s Německem. Můj otec, přesvědčený o tom, že katastrofa se nevyhnutelně blíží, a nežidovský manžel mé tety, kterého dosud zcela neopustil optimismus, nedokázali najít společnou řeč. Moje matka a její hysterická sestra se snažily vyvolat dojem, že se nic neděje. Ale naplánované kratochvíle, jako bylo plavání či projížďka na lodičkách po jezeře nebo procházky po lesích a kopcích, se rozpustily v nekonečných lijácích. Muselo to být otravné, jak jsem byl netrpělivý, jak jsem se dožadoval zábavy v prostorné horské chatě, ve které byla čím dál větší zima a pravděpodobně i plíseň. Jednoho rána odjel strýček Rudi do Salcburku. Vrátil se s malou knihou v modrých deskách z voskovaného plátna.

Byl to obrázkový atlas erbů v královském městě a okolních lénech. Každý blazon byl vyveden v barvách a opatřen

[8]

krátkou historickou poznámkou týkající se příslušného hradu, rodinného panství, biskupství či opatství. Tuto malou příručku uzavírala mapa, na níž byla označena významná místa, včetně zřícenin, a slovníček heraldických pojmů.

Ještě dnes cítím tíhu údivu, vnitřní šok, který mi toto provizorní šidítko způsobilo. V jazyce dospělých je těžké vyjádřit ono spojení, téměř splynutí radosti a ohrožení, fascinace a tísně, které jsem cítil, když jsem se vrátil do bezpečí svého pokoje, venku chlístaly okapy zaplavované deštěm a já jsem hodiny a hodiny seděl, fascinovaně obracel stránky a vštěpoval si do paměti všechna ta květnatá jména věží, tvrzí a významných osobností.

Ačkoli jsem to pochopitelně nedokázal definovat či vyjádřit těmito slovy, onen úvod do heraldiky mě zaplavil vědomím nesčetné konkrétnosti, detailnosti, mnohotvárné jedinečnosti podstaty a tvarů světa. Každý erb se od ostatních lišil.

Každý měl vlastní symbolické uspořádání, motto, historii, dějiště a dobu, jež tvořily jeho nedílnou součást. Ohlašoval jedinečnou, nanejvýš vzpurnou skutečnost bytí. V jednotlivých čtvrtinách erbu nesl každý grafický prvek, barva i vzor svůj vlastní hýřivý význam. Heraldika často vkládá erby do erbů. Názorné francouzské označení této metody zní mise en abyme. K mým pokladům patřila i lupa. Studoval jsem detaily geometrických a „bestiářových“ tvarů, kosočtverců, úhlopříček každého emblému, klenoty přileb a „štítonoše“, kteří korunovali a obklopovali rozličné erby, přesné počty střapců, které krášlily erby biskupské, arcibiskupské nebo kardinálské.

Kdesi v nitru mě ovládla a zcela uchvátila jistá myšlenka: pokud je v této zapadlé spolkové zemi jednoho malého státu (pokořeného Rakouska) tolik erbů, z nichž každý je jedinečný, kolik jich pak musí být v celé Evropě, na celém světě? Nevybavuji si, jaké jsem měl v té době povědomí o vysokých číslech, pokud vůbec nějaké. Ale pamatuji si, že mě napadlo slovo „miliony“ a úplně mě zdrtilo. Jak mohla být nějaká lidská bytost schopna obsáhnout a zkrotit tuto pluralitu? Náhle mi došlo, v jakémsi triumfálním, ale i vyděšeném zjevení, že žádný soupis, žádná encyklopedie heraldiky, žádné obsáhlé pojednání o legendárních stvořeních,

[9]

nápisech a rytířských puncích nikdy nemohou být úplné.

Temné rozechvění a skleslost, které mě přepadly na konci léta v onom špatně osvětleném pokoji u Wolfgangsee — bylo to, byť vzdáleně, sexuální? —, z velké části nasměrovaly můj život.

Posedlo mě tušení jednotlivostí, rozmanitostí tak nesčetných, že je žádná klasifikace a žádný výčet nemohly cele obsáhnout. Každý list na každém stromě byl jedinečný (vyběhl jsem ven do té záplavy, abych se o této prosté a zázračné pravdě přesvědčil). Každé stéblo trávy, každý oblázek na břehu jezera byl věčně „právě takový“, jaký byl. Žádné opakované měření, jakkoli pečlivě kalibrované a v kterémkoli řízeném vakuu prováděné, by nikdy nemohlo být úplně stejné. Lišilo by se o triliontinu milimetru, o nanosekundu, o vlásek — jenž je sám o sobě nezměrný — od všech předchozích měření. Seděl jsem na posteli a snažil se zadržet dech s vědomím, že každý další nádech bude znamenat nový začátek, že minulost je již nepolapitelná ve svém neopakovatelném sledu. Poznal jsem již tehdy, že neexistuje žádné dokonalé faksimile, že žádné slovo, vyřčené jakkoli rychle dvakrát za sebou, nemůže být stejné? (O mnoho let později jsem se měl dozvědět, že touto neopakovatelností se zabývali už Hérakleitos a Kierkegaard.)

V té chvíli, v následujících dnech, se z mých osobních zkušeností, z kontaktů s lidmi a okolní krajiny poskládala mozaika, jejíž každý střípek zářil a zároveň vzdoroval ve své „covitosti“ (quidditas, scholastický termín pro nedílnou přítomnost, který pro angličtinu vzkřísil Gerard Manley Hopkins). Věděl jsem, že kapky deště, množství a rozmanitost hvězd, knihy, které zbývá přečíst, jazyky, které zbývá se naučit, nemají konce. Mozaika možného se mohla v každém okamžiku roztříštit a znovu poskládat do nových obrazců a pojmů významu. Tušil jsem, ačkoli jsem to ještě nedokázal pochopit, že jazyk heraldiky se všemi svými výrazy, jako je „blazon“ nebo „bordura“, musí být jen jedním z nesčetných systémů vyjadřování, který byl ušit na míru překypující rozmanitosti lidských úmyslů, artefaktů, vyobrazení nebo zatajení (stále si vybavuji to podivné vzrušení, jež jsem cítil při pomyšlení, že erb může zakrývat i odhalovat).

[10]

Jako mnoho jiných dětí jsem začal sepisovat seznamy: panovníků a mytologických hrdinů, papežů, hradů, magických dat, oper — vzali mě na Figara na Salcburský festival, který se konal nedaleko. Ujišťování mých ztrápených rodičů, že takové seznamy již dávno existují a lze je najít v kterémkoli almanachu nebo podrobnější příručce, mě nijak neuspokojilo. (Mé dotazy na vzdoropapeže a na to, jak je vřadit do seznamu, očividně rozčilovaly mého poněkud upjatého katolického strýčka.) Dostupné rejstříky skutečnosti, i kdyby měly mít tisíce stránek, atlasy, dětské encyklopedie, žádné z nich nemohou pojmout úplně všechno. Ta či ona položka, možná právě skrytý klíč k chrámu vědění, bude chybět. Všeho bylo zkrátka příliš. Bytí se hemžilo a bzučelo tvrdošíjnou odlišností jako mušky kolem žárovky. „Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky? Kdo složí nebeské měchy?“ (Jak mohl autor verše z knihy Jób 38, 37 už tehdy znát deště v Solné komoře?) Možná se mi v onom promáčeném srpnu tento verš nevybavil, ačkoli Starý zákon ke mně už tehdy rádcovsky promlouval, ale o těch měších jsem věděl své.

Zjevení nesouměřitelné „jednotlivosti“ mě očarovalo, ale také vystrašilo. Vracel jsem se do mise en abyme onoho blazonu uvnitř blazonu, do toho „zasazení do propasti“. Uvažoval jsem o neproniknutelné hloubce odlišování, o nestejnosti, vznikající jako důsledek chaosu. Jak mohly smysly, jak mohl mozek vnutit řád a soudržnost tomu kaleidoskopu, tomu perpetuu mobile hemžícího se bytí? Míval jsem nezřetelné noční můry o tom, co jsem si přečetl v přírodopisném sloupku v jakýchsi novinách, totiž že na malém koutku Amazonského pralesa žije třicet tisíc přesně odlišených druhů brouků. Zíral jsem na baronské, biskupské a městské erby, překresloval si je a vymalovával vodovkami, hloubal nad bezmeznými variacemi formálních a ikonických motivů a cítil podivnou bázeň. Detaily nebraly konce.

Z takové nesmírnosti vyzařuje mírný neklid. Řecká klasická vnímavost couvla před iracionálními čísly a tím, co je nesouměřitelné. Mým dětským reflexem bylo pokusit se navrhnout erb, tabard a heraldické vlajky pro jistého Sixta von Falkenhorsta, imaginárního preláta, bojechtivého a smyslného, který žije v téměř nepřístupném orlím hnízdě, jehož

[11]

ústřední věž ukrývá seznam (všech) seznamů, summa summarum všeho, co jest. Ukázalo se, že tento svár mezi okouzlením a hrůzou bude mít závažné následky.

V emocionální, intelektuální a profesní sféře jsem vždy jednal s nedůvěrou k teorii. Co se mě týče, jsem ochoten přiznat význam konceptu teorie v exaktních a do jisté míry i aplikovaných vědách. Tyto teoretické konstrukty vyžadují rozhodující experimenty k tomu, aby byly ověřeny, nebo vyvráceny. Prokáže-li se jejich nesprávnost, budou nahrazeny.

Lze je matematicky nebo logicky formulovat. Vzývání „teorie“ v humanitních, historických a společenských vědách, v hodnocení literatury a umění, se mi zdá klamné. Humanitní vědy nepodléhají ani rozhodujícím experimentům, ani ověřování (s výjimkou materiálové, dokumentární úrovně).

Naše reakce na ně se vždy zakládaly na intuici. V nespoutané dynamice sémantiky, ve víru smysluplnosti, v neohraničené souhře interpretací jsou možná jedině tvrzení, která se zakládají na osobních preferencích, vkusu, rezonující spřízněnosti nebo hluchotě. Nelze zde v žádném teoretickém smyslu vyvracet, dokazovat nesprávnost. Coleridge nevyvrací Samuela Johnsona, Picasso nenapadá Rafaela. V humanitních vědách není „teorie“ ničím jiným než intuicí, která ztratila trpělivost.

Kořeny mého přesvědčení, že současný triumf teorie v literárním, historickém a sociologickém diskursu je sebeklamem, nervovým selháním tváří v tvář prestiži věd, sahají až k těm nedělitelně jedinečným erbům, které mě tak znepokojily onoho léta roku 1936. Později jsem se měl dozvědět, že základem kódu heraldiky, čtvrcení štítů, skutečně jsou formální pravidla a přesné konvence, že existují systematická znázornění a alegorie. Přeje-li si to někdo, je možné číst heraldické významy „teoreticky“. Podle mě však tento abstraktní postup nemůže změnit ani sdělit životodárnou sílu individualizace.

Nemůže odůvodnit existenciální situaci — časovou, rodinnou, psychologickou — těch dramatis personae, postav, které štít nesly. Nenajdete dva lvy ve skoku, kteří by řvali za stejný rod. Zjistil jsem, posedlý Blakeovou „posvátností nejmenšího detailu“, závratným vědomím, že po pěti počátečních tazích je v šachu více možností než atomů ve vesmíru, že je mi

[12]

současný příklon k teorii cizí. Hry dekonstrukce, postmodernismu, vnášení metamatematických modelů do historických a společenských věd (přičemž matematika bývá často okázale naivní) do značné míry utvářejí poměry v akademicko-kritickém provozu. Vládnoucí teoretikové považují mou práci, pokud se jí vůbec zabývají, za archaický impresionismus. Jako je heraldika.

Ale umění a poezie budou vždy dávat univerzáliím „tělo, příbytek i jméno“. Způsobují, že detail, i ten nejmenší, je nedotknutelný. A nikde to neplatí víc než ve čtvrtém zpěvu Popeovy Uloupené kadeře: Odporná pára odevšad se line, přízraky plodí vskutku roztodivné: příšerné sny, co poustevník snad zná jen, i zářné vize vzdychajících panen, tu klubka hadů, ďáblové, co planou, zející hroby, z nichž mrtvoly vstanou, tam zlatá tůň, co uchvátí zrak vždycky, anděl, co na tom, že je mechanický.

Kolem se všude tísní zástupové, jimž mocný Splín podoby dal nové: konvičky živé z rukou ucha mají, nosem jak hubičkou čaj nalévají, kdejaký hrnec chodit po svých chce, paštika mluví, vzdychá sklenice, těhotní muži porodí v tom zmatku, z žen láhve jsou a každá z nich chce zátku.

Poslední dvojverší si nepochybně říká o zjednodušující psychoanalytický výklad. Avšak jak málo z jeho surrealistické magie může takové zjednodušení teoreticky obsáhnout!

Jistě, Popeova ironická sebepodvratnost může být vodou na dekonstruktivistický mlýn. Ale co by zbylo z jejích děsivých kouzel, kdyby byly rozdrceny na teoretický prach? Nejpronikavější vysvětlivkou k této pasáži je Beardsleyho ilustrace, jejíž detaily jsou ne-li Božím, pak ďáblovým dílem. Zeptejte se kteréhokoli dítěte, jestli může „živá konvička“ podlehnout dekonstrukci nebo jestli může teorie zatknout onen chodící hrnec.

3ĜHORåLO 0DUWLQ +LOVNê

[13]

'9ď

Jak může lidský hlas vrhat obrovský, odporný stín? Rozhlas na krátkých vlnách švitořil a často se ztrácel v poryvech praskání. Ale Hitlerovy projevy, když je vysílali, přerušovaly moje dětství (odtud o mnoho let později Přeprava A. H. do San Cristobalu). Můj otec se vždy nakláněl k rádiu, aby vůbec něco slyšel. To jsme byli v Paříži, kde jsem se v roce 1929 narodil. Jeden z lékařů asistujících u mého komplikovaného porodu se poté vrátil do Louisiany, aby zavraždil Hueyho Longa. Historie mi vždy kráčela po boku.

Rodiče opustili Vídeň v roce 1924. Můj otec se vypracoval ze skrovných poměrů, z česko-rakouského prostředí, které bylo stále na dosah ghetta, k astronomické důležitosti. Antisemitská Vídeň, kolébka nacismu, byla v jistých ohledech liberálně meritokratická. Otec si zajistil vysoké právní postavení s vlastním fiakrem (mohl používat kočár tažený koňmi) v Rakouské centrální bance. Jakožto mladý Herr Doktor měl před sebou skvělou kariéru. On však s ponurou jasnozřivostí cítil ve vzduchu blížící se katastrofu. Pod třpytivou snášenlivostí vídeňské kultury kypěla a páchla systematická, dogmatická nenávist k Židům. Svět Freuda, Mahlera a Wittgensteina byl také světem starosty Luegera, Hitlerova vzoru. Ve svém šíleném jádru jsou nacismus a „konečné řešení“ vlastní spíše Rakousku než Německu. Můj otec, stejně jako jeho přítel z Haliče, jistý Lewis Namier, snil o Anglii. Pro židovskou inteligenci z východní a střední Evropy

[14]

obestírala Disraeliho kariéru mytická, kouzelná aura. Ale otec trpěl revmatickými horečkami a podle tehdejšího lékařského úsudku panovalo ve Francii mírnější podnebí. Tak tedy Paříž a nový začátek ve ztížených podmínkách (moje matka, Vídeňanka tělem i duší, nad tímto zdánlivě iracionálním krokem bědovala). A až do konce svého života se můj otec nikdy necítil doma v tom, co považoval za arogantní šovinismus, lehkovážnost, krátkozrakost francouzské politiky, společnosti a francouzských financí. Bručel si pod vousy (neprávem), že všechny národnosti by vám prodaly svou vlastní matku, ale Francouzi by vám ji doručili až do domu.

Můj otec byl křehké tělesné konstituce, ale zato působivé vůle a intelektu. Považoval překvapivě velkou část lidstva za nepřijatelnou. Lajdáckost, lži (i ty „milosrdné“) a překrucování skutečnosti ho doháněly k zuřivosti. Neuměl odpouštět. Jeho přínos mezinárodnímu investičnímu bankovnictví, technikám korporátního financování v meziválečném období jsou zdokumentovány. Jeho sionismus se vyznačoval horlivostí člověka, který ví, a to od samého počátku, že se do Palestiny nevystěhuje. Na jeho exlibris je loďka se sedmiramenným svícnem na přídi, plující k Jeruzalému. Ale svaté město zůstává na vzdáleném horizontu. Tatínek, stejně jako každý kout našeho pařížského domova, ztělesňoval ráz, marnotratnost a zápal emancipace střední Evropy a evropských Židů. Hrůzy, kvůli nimž tato liberální humánnost lehla popelem, si pamatujeme zkresleně. Evokace šoa bohužel upřednostnily připomínku předešlého utrpení, zejména ve střední Evropě. Hrdý judaismus mého otce byl stejného rodu jako Einsteinův či Freudův, spasitelsky agnostický. Dýchala z něj racionalita, příslib osvícenství a tolerance. Měl v sobě stejně z Voltaira jako ze Spinozy. Vysoké svátky, především Den smíření, se nedržely kvůli předpisům nebo teologii, ale coby každoroční předvolání k identitě, k domovu v tisíciletém běhu času.

Tento judaismus světské naděje, což se později ukázalo nesnesitelně paradoxní, vzhlížel k německé filozofii, literatuře, vzdělanosti a hudbě pro jejich magické záruky. Police otcovy knihovny plnila díla německé metafyziky a kulturní kritiky od Kanta po Schopenhauera a Nietzscheho, klasické

[15]

německé poezie a dramatu a takových mistrů historiků jako Ranke, Mommsen a Gregorovius. Stejně jako první vydání Heina, v jehož jízlivém důvtipu, rozpolceném a nejasném osudu a vyhnanecké virtuozitě jak v německé, tak i francouzské řeči viděl můj otec prorocké zrcadlo moderního evropského judaismu. Stejně jako tolik německých, rakouských a středoevropských Židů byl pohroužen do Wagnera.

Během té velmi krátké doby, kdy roku 1914 sloužil jako voják ve Vídni, jezdil na koni jménem Lohengrin a později si vzal ženu jménem Elsa. Avšak náš dům byl naplněn celým dědictvím německé a rakouské hudby, Mozartem, Beethovenem, Schubertem, Hugem Wolfem a Mahlerem. Jako velmi malému chlapci mi někdy těsně před spaním dovolili poslouchat škvírou ve dveřích do obývacího pokoje komorní hudbu, Lieder-recitál, v podání pozvaných hudebníků. Stále častěji šlo o uprchlíky v bezútěšné situaci. Avšak i v houstnoucím politickém soumraku dokázala Schubertova píseň nebo Schumannova etuda rozjasnit otcovu ustaranou tvář. Když bylo třeba dělat ústupky rušivým vpádům reality, můj otec jim dal ironický nádech: Wagnerovy nahrávky se pouštěly ve francouzštině.

Teprve v posmrtně vydané korespondenci Gershoma Scholema jsem narazil na stejný podtón bezradné jasnozřivosti a varování. Znovu a znovu, dokonce ještě před rokem 1933, se můj otec snažil varovat, upozorňovat, přimět k hledání úkrytu nejen ty, které on a má matka zanechali v Praze nebo ve Vídni, ale i francouzské politicko-vojenské instituce, s nimiž při svých mezinárodních jednáních přicházel do styku. Jeho „pesimismus“, jeho „poplašné předpovědi“ vyvolávaly pouze horlivé odmítání nebo nepřátelství.

Rodina i přátelé se odmítli přestěhovat. S Herr Hitlerem se dá rozumně domluvit. Ty nepříjemnosti brzy pominou.

Doba pogromů skončila. V diplomatických a vládních kruzích považovali mého otce za jakousi otravnou Kassandru, náchylnou k všeobecně známým návalům židovské hysterie.

Tatínek prožil ta prohnilá třicátá léta jako zkroušený člověk, který se chytil do pavučin a zoufale kolem sebe máchá rukama. Trpěl však také mnohem osobnějšími a neodbytnějšími výčitkami.

[16]

Otcovy studie z oblasti práva a ekonomické teorie měly výjimečnou sílu. Publikoval monografie o Saint-Simonově utopické ekonomii a o rakouských bankovních krizích na konci devatenáctého století. Nutnost podporovat méně vzdělané členy své rodiny, zhroucení dualistické monarchie a dozvuky první světové války ho dotlačily k finančnictví. Respektoval význam a technickou vynalézavost svého řemesla, ale zároveň choval sotva patrnou úctu k těm, kteří se jím zabývali. (Jedním z mála současníků, které považoval za vynikající, a to i svým charakterem, a kterého rovněž určitými gesty i tónem hlasu připomínal, byl Siegmund Warburg.)

Nejniternější vášně mého otce však spočívaly v něčem jiném. Jeho vrtkavé zdraví mu znemožnilo studovat medicínu. Začal se věnovat intelektuální historii, dějinám a filozofickým aspektům biologie. Jeho studium bylo rozsáhlé a důkladné. Jeho touha studovat jazyky byla neuhasitelná až do samého konce (těsně před smrtí se systematicky učil ruštinu). Investiční bankovnictví mu zabíralo většinu vnějšího života. Učinilo z něj v jádru téměř lhostejného člověka.

Z tohoto napětí vyplynulo nekompromisní rozhodnutí, že jeho syn se o práci svého otce nedozví nic. To dosahovalo absurdních rozměrů: „Byl bych raději, kdybys nevěděl, jaký je rozdíl mezi dluhopisy a akciemi.“ Měl ze mě být učitel a řádný vzdělanec. V tomto posledním bodě jsem ho zklamal.

Proč to vyzdvihování učitele a vzdělance oproti, řekněme, umělci, spisovateli nebo hudebníkovi u duše tak vnímavé k hudbě, literatuře a umění? Sotva byste v Paříži a později v New Yorku našli muzeum, do něhož by mě některou sobotu nevzal. V tom, jak instinktivně upřednostňoval učení a vzdělávání, odhalování a předávání pravdy, byl můj otec, navzdory svému bolestnému stoicismu, nejopravdovějším Židem. Stejně jako islám je i judaismus obrazoborecký. Bojí se obrazu, nedůvěřuje metafoře. Emancipovaný judaismus má v oblibě múzická umění, zejména hudebníky. Zplodil mistry divadla i filmu. I přesto však dodnes, kdy do značné míry formuje americkou literaturu, kdy může vzhlížet k takovému Kafkovi, Proustovi, Mandelštamovi nebo Paulu Celanovi, je judaismus celý nesvůj z poetiky invence (fabulace), ze zárodku „klamu“ či fikce, ze soupeření s Bohem

[17]

stvořitelem, které jsou umění vlastní. Vzhledem k bezmezným zázrakům stvořeného vesmíru, k tomu, jaké bohatství skutečného života lze zaznamenat a uchopit rozumem, kolik je třeba rozplést historie, vyložit práva a prohloubit vědeckého poznání, je pak vymýšlení příběhů a mimesis tou opravdu zodpovědnou, skutečně dospělou činností? Například Freud si to nemyslel. Z příběhů je třeba vyrůst, jak člověk dozrává k „principu reality“. Někde v neklidném duchu mého otce možná hlodala srovnatelná myšlenka. I ten největší voltairián, snad i ateista — nevím — mezi Židy ví, že slovo rabín znamená prostě „učitel“.

Teprve později jsem si uvědomil, jak můj otec doufal v nemožné, jak byl ostražitě vynalézavý, když mě vzdělával. To ho v letech soukromého i veřejného utrpení, kdy se nám navzdory vzestupu nacismu snažil zajistit jakous takous budoucnost, emocionálně i fyzicky uštvalo. Dodnes žasnu nad tou láskyplnou rafinovaností jeho metod. Nedostal jsem novou knihu, dokud jsem mu nepředložil ke kontrole shrnutí té, kterou jsem právě dočetl. Když jsem té či oné pasáži nerozuměl — otec mi vždy opatrně doporučoval a vybíral knihy, na něž jsem ještě nestačil —, musel jsem mu ji přečíst nahlas. Hlas často dokáže text vyjasnit. Jestliže jsem ani poté nechápal, musel jsem dotyčnou část ručně opsat. Při tomto kroku text obvykle svůj poklad vydal.

Ačkoli jsem si byl sotva vědom, že to je záměr, má četba byla rovnoměrně rozložena mezi francouzštinu, angličtinu a němčinu. Moje výchova byla zcela trilingvní a mé zázemí vždy polyglotní. Má zářící maminka běžně začínala větu v jedné řeči a dokončovala ji v jiné. Jednou za týden se u nás objevovala drobounká Skotka, aby mně i se mnou četla Shakespeara. Do tohoto světa jsem vstoupil, nejsem si jist proč, s Richardem II. Bylo příhodné, že první, co jsem se musel naučit zpaměti, nebyl proslov Jana z Gentu, ale Mowbrayovo loučení i s jeho hořkou hudbou vyhnanství. Řečtině a latině mě učil jeden vzdělaný uprchlík. Byl cítit laciným mýdlem a zármutkem.

Nedokázal jsem si ještě představit, natož vyjádřit tu víru obsaženou v úmyslech mého otce. S bezvýhradným nadšením jsem přijal myšlenku, že studium a hlad po vědění jsou

[18]

těmi nejpřirozenějšími, rozhodujícími ideály. Ať už to dělal vědomě či nevědomky, sestavil tento skeptický ironik pro svého syna světský talmud. Musel jsem se naučit, jak číst, jak si (vnitřně) osvojit slovo a výklad v naději, jakkoli nejisté, že jednoho dne na onen výklad, k přežití textu vrhnu i já kousek světla. Z mého dětství se stala náročná slavnost.

Důkazem toho se stal jeden pozdní zimní večer nedlouho před mými šestými narozeninami. Můj otec mi v hrubých obrysech načrtl příběh Íliady. Knihu samu však držel mimo můj netrpělivý dosah. Náhle ji přede mnou otevřel v překladu Johanna-Heinricha Vosse z roku 1793. Nalistoval jedenadvacátý zpěv. Achilleus, šílený ze smrti svého drahého Patrokla, vraždí prchající Trójany. Jeho vražednou zuřivost nedokáže nic zastavit. Do cesty se mu připlete jeden z Priamových synů. Ubohý Lykáón se právě vrátil z ostrova Lémnu, aby pomohl otci bránit ohrožené město. Achilleus ho před časem prodal do otroctví na Lémnos, čímž mu paradoxně zajistil bezpečí. Ale Lykáón se vrátil. A nyní tento vyděšený mladík poznává slepou hrůzu, která se na něj vrhá: … ten sklonil se, podběh a s prosbou stiskl mu kolena: hrot však přes záda letěl a utkvěl v zemi, ač žíznivě prahl spíš okusit lidského těla.

Lykáón jednou rukou se kolenou chopil a prosil, druhou broušený oštěp dál svíral a nechtěl ho pustit, potom promluvil k němu a hovořil vzletnými slovy: „Vroucně tě, Achille, prosím, ach z úcty se nade mnou smiluj, neboť, živený Diem, jsem prosebník hodný vší úcty…“

Lykáónova zoufalá hrůza se stupňuje: „… dnes je to právě dvanácté jitro, co opět jsem po mnoha trampotách přišel do Tróje; a teď zas mě přivedl do rukou tobě zhoubný osud — já musím být protivný Diovi otci, když ti mě podruhé vydal. Má matka mě nakrátko jenom zrodila…“

A závěrečná, patetická sofistika: „Jiného cos ti však řeknu a ty o tom přemýšlej v mysli: Neber mi život — vždyť nemám já rodičku stejnou jak Hektór, který ti přítele zabil, tak vlídného, silného muže!“

[19]

U tohoto verĹĄe se otec zastavil s vĂ˝razem promyĹĄlenĂŠ bezradnosti. Jak je to proboha dĂĄl? Musel jsem se třåst vzruĹĄenĂ­m a frustracĂ­, doslova třåst. Ach, Ĺ™ekl tatĂ­nek, tady ve VossovÄ› pĹ™ekladu je mezera, vlastnÄ› ve vĹĄech dostupnĂ˝ch pĹ™ekladech. Pro jistotu byl po ruce originĂĄl, v HomĂŠrovÄ› Ĺ™eÄ?tinÄ›, kterĂ˝ leĹžel otevĹ™enĂ˝ na stole spolu se slovnĂ­kem a mluvnicĂ­ pro zaÄ?ĂĄteÄ?nĂ­ky. Co kdybychom se pokusili rozluĹĄtit tu palÄ?ivou pasĂĄĹž sami? NenĂ­ to, dodal otec, nijak těŞkĂĄ Ĺ™eÄ?tina.

TĹ™eba bychom zvlĂĄdli Achilleovu odpovÄ›Ä?. A poloĹžil mi prst na přísluĹĄnĂĄ Ĺ™eckĂĄ slova: „Nemluv mi o vĂ˝kupnĂŠm, ty blĂĄzĂ­nku, nech si svĂŠ Ĺ™eÄ?i!

Dokavad Patrokla mĂŠho den osudnĂ˝ nestihl jeĹĄtÄ›, v srdci jsem o mnoho vĂ­c byl naklonÄ›n TrĂłjany ĹĄetĹ™it, dokonce poÄ?etnĂŠ z nich jsem zaĹživa zajal a prodal, teÄ? ale neujde smrti ni jedinĂ˝, kterĂŠho boĹžstvo do rukou vrhne snad zde pĹ™ed mÄ›stem Ă?liem, ŞådnĂ˝ z TrĂłjanĹŻ vĹĄech, a zvlĂĄĹĄĹĽ z vĂĄs potomkĹŻ Priama krĂĄle.

Proto jen zemĹ™i i ty, proÄ? naříkĂĄĹĄ takto, příteli?

ZemĹ™el i Patroklos jiĹž, aÄ? mnohem byl lepĹĄĂ­, neĹž ty jsi!

NevidĂ­ĹĄ, jakĂ˝ i jĂĄ jsem bojovnĂ­k krĂĄsnĂ˝ a velkĂ˝?

VzĂĄcnĂŠho otce jsem syn, mĂĄ matka je bohynÄ› moĹ™skĂĄ, pĹ™ece vĹĄak Ä?ekĂĄ i mne smrt krutĂĄ a vĹĄemocnĂ˝ osud.

Nastane jednou jitro neb poledne anebo soumrak, v nÄ›mĹž pak v bitevnĂ­ vĹ™avÄ› i mnÄ› kdos odejme Ĺživot, buÄ?Ĺže mÄ› zasĂĄhne kopĂ­m neb ĹĄĂ­pem ze svĂŠho luku.“

NaÄ?eĹž Achilleus kleÄ?Ă­cĂ­ho LykĂĄĂłna zavraĹždĂ­.

Otec pĹ™eÄ?etl Ĺ™eckĂ˝ originĂĄl nÄ›kolikrĂĄt za sebou. Musel jsem po nÄ›m opakovat slabiky. SlovnĂ­k a mluvnice se rozevĹ™ely. Slova, celĂŠ frĂĄze zaÄ?aly pĹ™ed mĂ˝ma oÄ?ima nabĂ˝vat tvar a smysl jako rysy zĂĄĹ™ivÄ› duhovĂŠ mozaiky zasypanĂŠ pĂ­skem, kdyĹž na ni nalijete vodu. Slovo po slovÄ›, verĹĄ po verĹĄi. Ĺ˝ivÄ› si vybavuji ten nĂĄval Ăşdivu, zneklidnÄ›nĂŠho a nejistÄ› vyzrĂĄlĂŠho dÄ›tskĂŠho vÄ›domĂ­ po zaslechnutĂ­ jedinĂŠho slova „přítel“ v rozsudku smrti: „Proto jen zemĹ™i i ty, [‌], příteli.“ A takĂŠ nesmĂ­rnost, nakolik to jen mohu odhadnout, onĂŠ otĂĄzky: „ProÄ? naříkĂĄĹĄ takto?“ Velmi pomalu, dokonce mi na to pĹŻjÄ?il svĂŠ drahocennĂŠ pero znaÄ?ky Waterman, mÄ› otec nechal obtĂĄhnout nÄ›kterĂĄ Ĺ™eckĂĄ pĂ­smena a přízvuky.

3ÄœHORĂĽLO 5XGROI 0HUWOtN PtUQÄŒ XSUDYHQR

[20]

Aby využil mého nadšení (nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistil, že v překladech Homéra ty nejnapínavější části nechybějí), navrhl tatínek jakoby mimochodem: „A co kdybychom se některé verše z tohoto zpěvu naučili nazpaměť?“ Abychom na tu klidnou krutost, na hebkou hrůzu Achilleova poselství nikdy nezapomněli. A navíc, kdo ví, copak na mě asi čeká na nočním stolku, až se vrátím do pokoje? Běžel jsem jako o závod. A našel svého prvního Homéra. A všechno ostatní už bylo jen poznámkou na okraj k tomu, co jsem v tu chvíli prožíval. Ílias a Odysseia jsou mými celoživotními společníky. Pokusil jsem se splatit dluh lásky tím, že jsem Homéra studoval a psal o něm. Má dcera Deborah je exaktní a názorná filoložka, ale má amatérská (amatore, „milenec“) intuice mi říká, že ten, kdo sestavoval ústní zlomky trójské ságy do jednotného textu, do naší Íliady, byl ve svém pozdějším životě i autorem Odysseie. Duch těchto dvou děl se od sebe liší jako román od skvělé balady. V Odysseii slyšíme skepsi, někdy hravou, jindy tragickou (především během dialogu s Achilleem v Hádu), v Íliadě zase neslýchanou chválu vražedného hrdinství. Zkoumavá, v jistém smyslu domácká citlivost je bližší staršímu z eposů.

Sbíral jsem anglické překlady homérských eposů a hymnů. Jsou jich stovky. Z celého mého díla mi největší potěšení přinesl právě výbor z tohoto pokladu s názvem Homér v angličtině, vydaný roku 1996. Zračí se v něm roky strávené v antikvariátech, na aukcích a mezi regály a zaprášenými krabicemi na Charing Cross Road. Připomíná náhlé objevy — když jsem po čtvrtstoletí hledání narazil na první vydání Hobbesova „Homéra“, když jsem si za směšnou cenu pořídil vzácné první vydání Lambových příběhů z Odysseie nebo když jsem zpod špinavé hromady filmových týdeníků vytáhl původní vydání Poundova prvního Canta v bezvadném stavu. Tato antologie mapuje dějiny jazyka od Caxtona po Walcotta, od Chaucera po Toma Gunna, je v ní kronika angloamerického vědomí a sebechápání, jehož strukturu po generace osvětluje homérský radar. A pro mě navíc na každé stránce zůstává stopa po hlase mého otce.