Tomáš Gabriel: Obvyklé hrdinství — ukázka

obvyklé hrdinství

obvyklé hrdinství

host rex 20

Tomáš Gabriel (nar. 1983) je básník a esejista.

Studoval na Fakultě humanitních studií uk, pracuje jako softwarový analytik. Jeho básnická prvotina Tak černý kůň tak pozdě v noci (2012) byla nominována na Cenu Jiřího Ortena. Své básně a kritiky publikuje v literárním tisku a na svém blogu pozdevnoci.blogspot.cz. Věnuje se překladům poezie Johna Ashberyho. V roce 2015 byl editorem antologie Nejlepší české básně.

tomáš gabriel

tomáš gabriel

isbn 978-80-7491-796-7 Cena 169 Kč

Už název sbírky zachycuje protiklad. Pokud hrdinství nazveme „obvyklým“, zařazujeme ho do času, zbavujeme jej kouzla, navíc z něj děláme něco rutinního. Ale neměli bychom být „hrdiny“ zcela samozřejmě? Je to jen jiné vyjádření protikladu romantiky a realismu. Humorný tón žene Gabrielovu hru (situace a příběhy) kupředu, ale co se lehce říká, může být i docela vážné, hranice mezi veselostí a šílenou „vážností“ je nejasná.

Odlehčené pasáže kontrastují s přesycenými, patos sousedí s ironií. Zároveň autor tento svůj přístup nenabízí jako jedinou možnost tvorby a rozumění.

Znovu a znovu usazuje svůj styl, zahušťuje svoji výpověď, zintenzivňuje práci s obrazem, jako by se bál tolik zrádné snadnosti a rozmáchlosti lyrického psaní. Je to svérázná, svého druhu „quijotovská“ reakce na neduhy současné poezie.

1

2

Host Brno 2016

3

tomĂĄĹĄ gabriel

4

obvyklé hrdinství

5

© Tomáš Gabriel, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 isbn 978-80- 7491-796- 7

6

Výtah z paměti

Vedle Sousedů Málokoho by nedojala jeho vlastní vzpomínka kterou nezapomněl, která tedy zřejmě stála za to která proto stále stojí za to — za tím významnější čím menší námahu k rozpomenutí.

U Císařů, hned vedle, nalevo — světové strany jsme neurčovali — U Sousedů — ostatní byli přes silnici nebo přes vyvlastněný pozemek — tam se děly cizí, soukromé věci. My jen pobíhali po naší části jejich střechy a ten vzdálený magnetismus zapaloval pavučiny všude, kde se dotýkal slepice vláčel nahoru po zdech a přes střechy. Z vyčerpané studny ozval se poslední hrabavý štěkot a potom průvan, směrem dovnitř.

Pro vlhkost nasátou jen tak ze vzduchu ztěžka otevírané dveře. Jejich dřevo odrolené vlasem, uvízlým v laku futra otevírané dovnitř, proti dveřím uvnitř, otevíraným ven.

Dveře, které nahradily zmoklé staré dveře, otevírané ven.

Nejlevnější nové dveře — na všechno se dá myslet dokola.

9

Stačilo tam šlápnout, aby se v tom místě pomačkaly zmoklé trsy trávy, ještě zažloutlé výkaly našich, teď již propuštěných psů.

Paní Kohlíková mohla snadno poznat, že jsem tu byl a neměl co dělat kdyby sem chodila jindy než na ořechy.

10

Udělají tu Za chvíli budu sedět, ale možná jsem raději již seděl před rodným domem, který jsme odprodali.

Udělají tu jatka v klučičím pokojíčku, ten bude prasečí modlitebnou v kuchyni, ta bude místností s háky na chodbě, kde se převlékaly návštěvy — z nás to padalo po pokojích — tam bude prázdno s kanálkem na krev.

Když už tam nesmím jít (řeknou mi zedníci) vylezu alespoň na vrata: ruce na mříž špičku na květinu, nohu na vyviklanou kliku zuby na závoru a rozkrok vyšvihnout nad zdobné kování!

Mám já to štěstí: Phil Collins přijede pojízdná prodejna z rozhlasu zpívá.

Stačila chvíle poslechu a myšlenky, které mi nedělaly dobře pohltila má duše. Bylo to anglo-americky příjemné jako by všechna ta smrt byla jenom mou blízkou ale již vzdalující se budoucností.

11

Vertikála Potlučený soustružník, vtažený vrtačkou do hoblovačky, pákou vyřadil hradlo, zhasl a uklidil vydal se zpátky k nám přes most.

Jeho domácnost — prostu překážek — spojovala jednolitá dlažba. Dveře na háček přes den střídala lana, zavěšená na skobičkách po nádveřních křížcích. Všechny teď visí v křížkovně.

Každý Ježíš jiné barvy kříže.

Každé lano jiné dětské tíže.

Mámanželka připravila obědvací misky takzvané talíře. Nejez ještě, ještě přijde tatínek, slyšíš, už nám v chodbě laje jen si počkej na řízek, mami, já maso nechci.

Jak bylo v práci — fajn, a co jste vrtali — mleli.

Počkej, co s rukou — nic, to je jen od tyče kterou jsem zapomněl, když jsme si sedli.

Ze dvora na komín třicet dva skládacích metrů měřeno od ořechu. Nehrál si na dvorku Tomášek zase sám? Počkej, se podívám stojí tam dva cizí kluci. Čekají, jestli mě rodiče, pustíte, sami už dávno jedli.

12