Cena 299 Kč ISBN 978-80-7294-436-1
Obalka_FINAL.indd 1
JULEK FUČÍK / VĚČNĚ ŽIVÝ! F. A. PODHAJSKÝ / ED./
Julius Fučík byl nejen oblíbeným žákem F. X. Šaldy, zdatným komunistickým novinářem a hrdinou druhého odboje, ale také ikonou českého stalinismu, symbolem normalizační propagandy a předmětem svérázného antikultu. Cenzorské zásahy do jeho Reportáže, psané na oprátce vyvolaly pochyby o její pravosti i o chování jejího autora v nacistickém zajetí. Teprve v polovině devadesátých let vyšlo její úplné vydání, které obsahuje i Fučíkovo vysvětlení, proč se na gestapu nakonec rozhodl vypovídat. Jaké informace svému vyšetřovateli poskytl, se čtenář dozví z Fučíkova souhrnného výslechového protokolu, který zde poprvé publikujeme spolu s jeho důkladným rozborem z pera Pavla Janáčka. V knize, která vznikla na základě stejnojmenné konference pořádané internetovou revue Vulgo.net a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., čtenář dále nalezne řadu kapitol věnujících se Fučíkovu posmrtnému „mediálnímu“ obrazu, jeho odbojové činnosti, revolučnímu bohémství, reportážím ze Sovětského svazu, snu o komunismu, literárně kritickým i historickým pracím a mnoho dalšího jak od historiků L. Eliášové, P. Koury a S. Zwickera, tak od literárních vědců L. Borovičky, T. Glance, M. Grygara, V. Papouška, F. A. Podhajského, O. Sládka, J. Staňka a P. S. (Tento autor, člen 4. odboje, t. č. v ilegalitě, si z důvodů konspiračních nepřeje být jmenován.) Publikaci doplňuje dosud neznámý fragment Fučíkova pojednání o české literatuře, pásmo dopisů a vzkazů manželů Fučíkových a rozsáhlá bibliografie zachycující Fučíkovy časopisecké i knižní příspěvky za léta 1919 až 1942.
Julek Fučík / věčně živý! F. A. PODHAJSKÝ / ED./ GRYGAR / PAPOUŠEK / KOURA / STANĚK / ELIÁŠOVÁ / JANÁČEK / PROTOKOL / ZWICKER / GLANC / SLÁDEK / BOROVIČKA / PODHAJSKÝ / STEINER / GUSTINO!
27.4.2012 15:34:21
sazba.indd 1
25.4.2012 12:15:16
sazba.indd 2
25.4.2012 12:15:17
Julek Fučík / věčně živý! F. A. Podhajský (ed.)
BRNO 2010
sazba.indd 3
25.4.2012 12:15:17
Dr. Jaromíru Slomkovi
Vydání knihy je umožněno laskavou grantovou podporou Ministerstva kultury České republiky Recenzenti: prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc., Mgr. Vít Schmarc Photography © Muzeum dělnického hnutí (fotografie na str. 2, 8, 10, 12, 16, 34, 42, 62, 76, 174, 186, 198, 212, 232, 273, 274, 275, 277, 278, 279, 280, 282, 283, 284, 286, 287, 288, 289, 291, 392, 399), 2010 Archiv knihovny Ústavu české literatury Akademie věd České republiky (fotografie na str. 250), 2010 Archiv Pavla Janáčka (fotografie na str. 94, 126), 2010 © František A. Podhajský (ed.), 2010 Ilustrations © Pavel Vošický, 2010 © Host — vydavatelství s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7294-436-1
sazba.indd 4
25.4.2012 12:15:17
|5
Obsah
Předmluva .........................................................................................................7 Poděkování .................................................................................................... 13 DRUHÝ ŽIVOT A ŽIVOT: Mojmír Grygar/ Nesnesitelná tíha symboliky a víry ........................17 Vladimír Papoušek/ Texty a modly: Hostovského anti-reprezentace Julia Fučíka .................................35 Petr Koura/ Odbojová činnost Julia Fučíka ve světle (nejen) nacistických dokumentů ......................................43 Jan Staněk/ Fučík a revoluční bohéma .................................................63 Libuše Eliášová: Gusta Fučíková a pozůstalost Julia Fučíka ....................................................................77 REPORTÁŽ: Pavel Janáček: „Abych tu věc protáhl…“ (K strategiím Fučíkova protokolu) .....................................................95 Pavel Janáček: Druhá část Reportáže? ...................................................121 Pavel Janáček, Michael Wögerbauer (edd.): Čtenářská edice souhrnného Fučíkova protokolu z 29. 6. 1942 .......................................................................127 Stefan Zwicker: Ohlas Fučíkovy Reportáže v západní Evropě a zámoří ................................................................175 NOVINÁŘ, KRITIK, HISTORIK: Tomáš Glanc: „Příliš rychle, příliš rychle, příliš silný je ten dojem“ (Enthusiasmus a extáze Julia Fučíka v jeho textech o Sovětském svazu) ..................................................187
sazba.indd 5
25.4.2012 12:15:17
6|
Ondřej Sládek: Julius Fučík o Sovětském svazu aneb Cesty „tam“ a zase „zpátky“.....................................................199 Lukáš Borovička: Věčné dětství aneb Fučíkův sen o komunismu .......................................................................................213 František A. Podhajský: Literární kritiky Julia Fučíka a Václava Černého ...............................................................................233 Petr Steiner: Paměti Světozoru: Fučík jako průkopník „periodical studies“ .............................................................................251 Julius Fučík: Moderní česká literatura od let devadesátých ..........264 František A. Podhajský (ed.): Gustino, dobré jitro! ..........................273 Michaela Pohlreichová, Gusta Fučíková: Bibliografie Julia Fučíka za léta 1919 až 1942...............................292 Jmenný rejstřík k Fučíkově bibliografii ..............................................382 Rejstřík Fučíkových podpisů ................................................................389 Medailonky autorů ..................................................................................393 Summary ....................................................................................................396 Jmenný rejstřík .........................................................................................400
sazba.indd 6
25.4.2012 12:15:17
|7
Předmluva
Starosti s Mol. si teď dělám menší. Snad proto, že nejsem v Praze a mohu si bez dráždění našich lítých diplomatů a všerozumějících augurů opakovat: Nep, Nep, Nep. Pro nejhorší chvíle jsem si našel formulku: buďto to dělají dobře, a pak je dobře, anebo to dělají špatně, a pak to dříve či později prohrajou. Jen socialismus to nemůže prohrát, a když tomuhle nerozumíš, dělej v jeho intencích to, čemu rozumíš. Je to hodně nouzová formulka, ale rozčilování bez znalosti je ještě daleko nouzovější. A teď dobrou noc, Elenko. JULIUS FUČÍK, Dopis Eleně Hálkové, 3. 11. 1939
Fučíkovský antimýtus se zrodil zhruba o rok dříve než fučíkovský mýtus. První je založen na výslechovém protokolu, který s vězněm v květnu a červnu 1942 sepisoval v Petschkově paláci kriminální zaměstnanec gestapa Josef Böhm. Druhý se odvíjí od slavné Reportáže, psané na oprátce, která byla na papírové odstřižky zaznamenána v březnu až červnu 1943. Druhý text odkazoval na prvý, avšak tato stopa vyplula na povrch až po celém půlstoletí v prvním úplném, kritickém a komentovaném vydání Reportáže. Tam jsme si také mohli přečíst Fučíkova autentická slova, z nichž plyne, že na gestapu mluvil. Jak, to se dozvíte v této knize. Ta obsahuje třináct kapitol, rozčlěněných do tří oddílů, a čtyři přílohy. První oddíl, nazvaný „Druhý život a život“, otevírá esej Mojmíra Grygara „Nesnesitelná tíha symboliky a víry“, vtahující čtenáře do interpretačních sporů, jež se ve druhé polovině minulého století o Fučíka vedly. Jak napovídá havlíčkovský epigraf stati, jedna strana jej měla za „svatého“ a druhá v něm viděla „sviňáka“. Závěr Grygarova eseje se snaží být protiváhou jednoznačných výkladů Fučíkovy osobnosti. Grygar ji naopak problematizuje tím, že poukazuje na její ambivalentní, nejisté a překvapivé rysy.
sazba.indd 7
25.4.2012 12:15:17
8|
Gusta Fučíková přebírá Mezinárodní cenu míru udělenou Juliu Fučíkovi in memoriam v roce 1950. V pozadí tleská Jan Mukařovský. / Pod heslem „Plzeň — Město Fučíkovo“ byla roku 1953 v plzeňské Havlíčkově ulici odhalena pamětní deska J. Fučíka. (Reprodukce z archivu MDH)
sazba.indd 8
25.4.2012 12:15:17
|9
Autorem druhé kapitoly „Texty a modly: Hostovského anti-reprezentace Julia Fučíka“ je Vladimír Papoušek. Odhaluje v ní skryté filiace mezi Hostovského publicistickým textem Komunistická modla Julius Fučík a jeho generace, jenž byl vydán v USA roku 1953, a jeho beletristickým dílem. Detailní Papouškova práce vyjevuje, jak Hostovský svou představu o Juliu Fučíkovi přizpůsobil své obecné představě meziválečného intelektuála. Historická kapitola Petra Koury „Odbojová činnost Julia Fučíka ve světle (nejen) nacistických dokumentů“ pečlivě a krok za krokem rekonstruuje obraz a průběh Fučíkova posledního dobrodružství. Koura svou práci začíná u záznamu vzpomínek Marie Zápotocké, jenž krátce po 17. listopadu 1989 vyvolal senzaci; právě na něm ukázal, jak je s historickými dokumenty třeba obezřetně nakládat. Jeho práce je cenná nejen tím, co nového o Fučíkovi přináší, ale i tím, jaké perspektivy dalšímu výzkumu Fučíkovy odbojové činnosti otevírá. Estetická kapitola Jana Staňka „Fučík a revoluční bohéma“ třídí a vřazuje do souvislostí různé autostylizační techniky, jichž Fučík při vytváření sama sebe užíval. Ve spojitosti s Fučíkovým sebevytvářením se zde uvažuje o umění života, jehož výsledkem je dílo známé jako „Julius Fučík“; pozornost je věnována i nepřehlédnutelným návaznostem Fučíkovy stylizace na původně romantický typ revolučního literáta-bohéma. Závěrečnou kapitolu prvního oddílu tvoří příspěvek Libuše Eliášové „Gusta Fučíková a pozůstalost Julia Fučíka“, soustředící se na práci, již Gusta Fučíková při shromažďování a třídění manželovy pozůstalosti vykonala. Vypráví se zde i poutavý příběh vzniku Muzea Julia Fučíka, které schraňovalo a vystavovalo archiválie Gustou Fučíkovou mu předané. A nechybí ani přehled fučíkovských sbírek v Muzeu dělnického hnutí, kam se později přesunuly a jsou badatelům k dispozici. Prostřední část knihy, nesoucí název „Reportáž“, je nejobjemnější. Zásluhu, a hned dvojí, na tom má Pavel Janáček. Ten se ve své studii nazvané „‚Abych tu věc protáhl…‘ (K strategiím Fučíkova protokolu)“ věnuje rozboru Fučíkova souhrnného výslechového protokolu z pražského gestapa. Důkladnou textovou analýzou se mu podařilo ukázat, jak jsou v protokolu pomocí různých taktik neefektivní a nekooperativní komunikace životní fakta přeměňována ve fakta literární. To ovšem mělo v době jeho sepsání nemalé dopady na životy konkrétních lidí. Za to, že v této své „vysoké hře“ nakonec dosáhl nečekaného úspěchu, vděčí Fučík i svým mimořádným literárním dovednostem.
sazba.indd 9
25.4.2012 12:15:17
10 |
Položení základního kamene k pomníku J. Fučíka v berlínské čtvrti Pankow dne 8. 9. 1973. / Žáci 2. základní školy ze Švarcovy ulice zastihli roku 1983 v plzeňské Pamětní síni J. Fučíka hrdinovu mladší sestru Věru Roučkovou (uprostřed). (Reprodukce z archivu MDH)
sazba.indd 10
25.4.2012 12:15:17
| 11
V návaznosti na Janáčkovu studii publikujeme čtenářskou edici Fučíkova protokolu, již Pavel Janáček připravil spolu s Michaelem Wögerbauerem a doprovodil ji obsáhlou ediční poznámkou a úvahou nad tím, zda lze tento policejní text číst jako pokračování Reportáže, anebo naopak. Zdroj fučíkovského antimýtu tak konečně vychází na světlo a lze jen doufat, že se úvodem zmíněný kruh uzavře. Druhý oddíl uzavírá přehledová stať „Ohlas Fučíkovy Reportáže v západní Evropě a zámoří“ od německého historika Stefana Zwickera. Z jeho práce pohříchu vyplývá, že naše propaganda slavila v západních zemích pouze omezený úspěch. Poslední oddíl — „Novinář, kritik, historik“ — se věnuje Fučíkovým nejoblíbenějším profesím. První dvě kapitoly se zabývají způsobem, jakým Fučík referoval o Sovětském svazu třicátých let. „‚Příliš rychle, příliš rychle, příliš silný je ten dojem‘ (Enthusiasmus a extáze Julia Fučíka v jeho textech o Sovětském svazu)“ — tak nazval svou kapitolu Tomáš Glanc, jenž zkoumá daný novinářský korpus z hlediska pisatelova vztahu k popisované skutečnosti. Dle jeho náhledu se ve Fučíkově „sovětské vizi vše s psychedelickou rychlostí točí a skládá do fascinujícího kaleidoskopu“. Sovětská kapitola Ondřeje Sládka „Julius Fučík o Sovětském svazu aneb Cesty ‚tam‘ a zase ‚zpátky‘ “ se soustředí na naratologický rozbor a žánrové souvislosti Fučíkových reportáží a zpráv ze SSSR. Sládek se zaměřuje především na vztah Fučíkových článků k utopickým textům klasickým, Moreově Utopii a Campanellovu Slunečnímu státu. Studie Lukáše Borovičky „Věčné dětství aneb Fučíkův sen o komunismu“ zasazuje fragment Fučíkova románu Pokolení před Petrem, potažmo celý Fučíkův světonázor do širšího kontextu dějin idejí. Při rozboru Fučíkova světonázoru zaostřuje autor svou pozornost na tři konkrétní sémantické komplexy: romance, dětství, vztah k politice a demokracii. František A. Podhajský se ve své kapitole „Literární kritiky Julia Fučíka a Václava Černého“ pokusil oba české kritiky představit jakožto generační protichůdce. Dochází také k snad paradoxnímu závěru, že ačkoli byly Fučíkovy kritiky výrazněji ideologicky motivovány než ty Černého, jsou k formálnímu tvaru recenzovaných děl citlivější. Závěrečnou kapitolu třetího oddílu tvoří studie Petra Steinera „Paměti Světozoru: Fučík jako průkopník ‚periodical studies‘“, v které autor podává zprávu o nově etablovaném odvětví americké literární vědy, mezi jehož předchůdce se Fučík svým válečným textem o dějinách časopisu Světozor směle řadí. Steinerova závěrečná slova „Literární
sazba.indd 11
25.4.2012 12:15:18
12 |
Výstavní síň pražského Muzea Julia Fučíka (1988–1989). (Reprodukce z archivu MDH)
historici, bděte!“ jsou zároveň i pěknou tečkou za vědeckým snažením všech třinácti kapitol. Knihu doplňuje několik příloh. Vedle již zmiňované edice Fučíkova protokolu jde o Fučíkův nedokončený přehled moderní české literatury, psaný roku 1928 a dosud nezveřejněný. Dále o obrazové a textové pásmo „Dobré jitro, Gustino!“, skládající se z dosud většinou nepublikovaných fotografií, vzkazů a dopisů manželů Fučíkových. A nakonec o bibliografii Fučíkova díla za léta 1919 až 1942, již na základě několika bibliografických soupisů Gusty Fučíkové sestavila Michaela Pohlreichová. Tato kniha, jež vznikla na základě stejnojmenné konference pořádané 21. a 22. 8. 2008 internetovou revue Vulgo.net a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., se stává stojednapadesátou fučíkovskou publikací vydanou v jeho vlasti a po jeho smrti. Bude-li podnětem k prohloubení fučíkovského bádání, splní svůj účel. F. A. P.
sazba.indd 12
25.4.2012 12:15:18
| 13
Poděkování Tento podnik by se nemohl uskutečnit bez mnoha soudružských rad a s nimi spojené nezištné pomoci. Ideovým tvůrcem konference je Petr Steiner, jenž v prosinci 2007 pronesl tato prostá a památná slova: „Měla by se udělat konference o Fučíkovi.“ Za to, že se tak nakonec skutečně stalo, je třeba poděkovat v první řadě obětavosti Petra Šámala a v neposlední řadě zběhlosti Ondřeje Sládka. Že se pak z podnětné konference nakonec stala kniha, to již má na svědomí Miroslav Balaštík, jenž se během jejích příprav obrnil skálopevnou trpělivostí. Akademický malíř Pavel Vošický zdarma poskytl svou koláž i perokresbu jak pro konferenční plakát, tak pro tuto publikaci. Největší poděkování ovšem patří Libuši Eliášové, jež nám během příprav konference i knihy otevřela brány Muzea dělnického hnutí dokořán.
sazba.indd 13
25.4.2012 12:15:18
sazba.indd 14
25.4.2012 12:15:18
DRUHÝ ŽIVOT A ŽIVOT Lidé, bděte! VÁCLAV HAVEL, KONFERENCE „SVOBODA A JEJÍ NEPŘÁTELÉ“, 14. LISTOPADU 2009
Vstaň, Julku, vstaň! A ukaž nám je… KAREL KONRÁD, „MILENEC ŽIVOTA“
sazba.indd 15
25.4.2012 12:15:18
16 |
Důl Pokrok byl roku 1953 přejmenován na Velkodůl Julia Fučíka. (Reprodukce z archivu MDH)
sazba.indd 16
25.4.2012 12:15:18
| 17
Nesnesitelná tíha symboliky a víry Mojmír Grygar Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinák: dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák. KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ,
Křest svatého Vladimíra
I/ Dne 7. září 1963 jsem v Literárních novinách uveřejnil článek „Člověk a legenda“. Polemizoval jsem v něm s nekritickým chvalořečením, kterému byla tehdy osobnost Julia Fučíka vystavena. Dovolte mi, abych z úvodu ocitoval několik vět: Takový už bývá osud talentu v Čechách: po období zbožnění, legendarizace nastává čas skepse a kritičnosti leckdy přehnaně nedůtklivé. Zdá se, že něco podobného se děje s osobností Julia Fučíka. V poslední době, kdy přicházejí u nás na přetřes i věci kdysi zcela nesporné, posvěcené, nedotknutelné, kdy se s vážností a kritičností snažíme analyzovat složité věci minulosti, ne náhodou vznikají některé otazníky i nad Fučíkovou postavou a dílem. […] Jestliže náš kritický pohled pomůže Fučíkovu osobnost zbavit svatozáře, která jí byla propůjčena v letech působení kultu osobnosti a která nám zabraňovala vidět ji v celé její životní i individuální konkrétnosti, pak bude dosaženo velmi důležitého cíle. Z vysokého piedestalu slávy dostane se Fučík na pevnou zemi — mezi nás. Povedeme s ním stálý tvůrčí dialog a nebudeme se snažit jeho dílo změnit v pouhou sváteční pokladnici vhodně volených citátů. […] Je v tom jistě kus paradoxu, že právě osobnost tak přitažlivá, inspirující, veskrze antidogmatická a každým svým gestem se vzpírající koturnům dutého heroismu se stala v jisté době předmětem necitlivého výkladu a fetišizace. (GRYGAR 1963: 1)
Ve chvíli, kdy jsem článek psal, jsem měl za to, že v dohledné době bude možné připravit kritické vydání Reportáže a že komentář, opírající se o protokoly výslechů a soudní materiály, které nebyly v padesátých letech k dispozici, umožní vnést do některých sporných otázek jasno. Také jsem očekával, že v dodatcích k Dílu Julia Fučíka budou uveřejněny i ty kritiky, stati a reportáže, v nichž
sazba.indd 17
25.4.2012 12:15:18
18 |
se autor — podle mínění editorů — odchyloval od oficiální ideologické linie strany. Teprve z komentářů k prvnímu úplnému a kritickému vydání Reportáže, psané na oprátce jsem se dozvěděl, že Gusta Fučíková byla v roce 1964 připravena vydat nezkrácený text Reportáže. O tomto záměru psala Ladislavu Štollovi; zřejmě očekávala, že s návrhem bude souhlasit a že pro něj získá souhlas nejvyšších stranických míst. Od vysvětlujících výkladů a poznámek k necenzurovanému vydání Reportáže si slibovala, že „zavřou ústa různým pomlouvačům“ (JANÁČEK 1995: 322). Bohužel tato šance zůstala nevyužita a po krátkém intermezzu éry pražského jara fučíkovská legenda znovu dostala vítr do plachet. Ruku v ruce s tím, jak se strážci čistoty stranické ideologie snažili retušovat Fučíkův portrét a dílo, oponenti a odpůrci komunismu postupně kladli první kameny k tomu, co bychom mohli nazvat pomníkem hanby nejslavnějšího českého komunisty, který byl nacisty popraven za účast v odboji. Souběžně s tím, jak se v průběhu let hromadily otazníky nad tou nebo onou nejasnou pasáží Reportáže, nad tím nebo oním aspektem jeho života a tvorby, námitky proti němu narůstaly a sílily až k furiosu opovržení a hněvu. Co jiného vedlo ruce těch, kteří po listopadu 1989 se zadostiučiněním sráželi Fučíkovy sochy, zamazávali pamětní desky a nápisy ulic, náměstí, parků, škol, závodů nesoucích jeho jméno? Projevovala se tu euforie msty nenáviděnému režimu, jehož vlastnosti, vystupňované do paroxysmu, ztělesňoval pravě on — pochybný hrdina z Pankráce. Někdy na začátku devadesátých let jsem v jednom časopise zahlédl fotografii venkovské kůlny, za jejímiž pootevřenými vraty se válela uťatá Fučíkova hlava; někomu se zželelo zurážených byst a soch představitelů padlého režimu, a tak z nich udělal podivné mauzoleum. Hned mne napadlo: toto je druhá Fučíkova poprava, ta skutečná se odehrála v ponuré vykachlíčkované místnosti v Plötzensee dne 8. září 1943, k té druhé, virtuální, docházelo u nás opakovaně od konce osmdesátých let. Ostatně, viděno z perspektivy některých lidí, co jiného si zasloužil člověk, kterého významný kritik nazval jedním „z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu“ (ČERNÝ 1992: 150)?1 1 Autor svůj vztah k Fučíkovi a jeho Reportáži objasňuje v obsáhlé poznámce pod čarou. Cituji z ní nejdůležitější pasáže: „Co si mám, co si musím myslit o ‚Reportáži psané na oprátce‘, bylo mi zjevné od první četby knihy roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznání německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil. Úvaha, kterou jsem knize
sazba.indd 18
25.4.2012 12:15:18
| 19
Můžeme mávnout rukou nad těmi, kteří tak činili z náhlého pohnutí mysli nebo se záměrem, aby svému přihlášení k demokracii a svobodě dodali punc názorné a očividné manifestace. Hůře budeme vysvětlovat útoky proti Fučíkovi vedené významnými intelektuály, kritiky, novináři, spisovateli. Můžeme se spokojit s vysvětlením, že oni přece bojovali proti lživé propagandě, že považovali za nutné vyslovit to, o čem pochybovali a čemu nemohli věřit. Ptali se například, jak mohl vězeň na Pankráci napsat tak obsáhlý a obdivuhodně komponovaný text a jak si mají vysvětlit neuvěřitelnou náhodu, že mu to umožnil dozorce SS.2 Jiné nejasnosti se týkaly toho, že Fučík získal na Čtyřstovce jako hausarbeiter výsadní postavení, a konečně — a to je nejvážnější věnoval v ‚Pláči koruny české‘, je pojata jako čirá textová analýza jejího obsahu, cítil jsem se povinen co největší šetrností k oběti z roku 1943 […] Nicméně jsem toho roku 1946 byl o historické pravdě případu mnohem poučenější, než jsem v Pláči projevil: brzy jsem ji znal celou, dnes ji znám do poslední nitky [zvýraznil M. G.], a neradím nikomu, aby ji vyvracel způsobem, jenž je obvyklým způsobem vůči mně, to jest útokem, spíláním a násilím na mé osobě […] To se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin v roce 1938 [ve skutečnosti roku 1939 — M. G.] uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém [zvýraznil M. G.]. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. […] Julius Fučík byl svým způsobem tragickou (?) obětí svého Vzoru“ (ČERNÝ 1992: 148–151). 2 „Nemůžeme předstírat, že je nám známo vše, co se týká této knihy. Někteří praví, že byla později napsána skupinou Fučíkových přátel. Nemůžeme k tomu říci ani ano ani ne [zvýraznil M. G.]. Ale co každý, kdo prožil nějakou dobu v pankráckém vězení, naprosto jistě ví, že tam snad mohl být v rychlosti napsán několikařádkový dopis tuhou, která bývala skrývána ve škvíře v podlaze, ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha. Z desetitisíců vězňů, kteří prošli pankráckými vězeními, ani jediný nepřipouští, že to bylo možno“ (PEROUTKA 1995a: 35). — Ve skutečnosti v pankrácké věznici vznikaly i texty, které nedosahovaly literárních kvalit Fučíkových zápisků, ale svým rozsahem i svědeckou hodnotou přesahovaly stručné a narychlo psané vzkazy vězňů svým nejbližším. K tomuto typu textů patří zejména deníkové zápisky z let 1943–1945, které Karel Remeš uveřejnil ve sborníku Žaluji: Pankrácká kalvarie pod šifrou „Karel“ (srov. KAREL 1946). Také soubor motáků, které Oldřich Hlaváč (Alarich) adresoval svým blízkým v době od 17. 7. 1940 do dne popravy 18. 12. 1942, tvoří širší celek koncipovaný jako dokumentární svědectví. Výbor z těchto zápisků, které vznikaly na Pankráci, v Drážďanech, v Gollnowě a v berlínské věznici Plötzensee, vydal Josef Veselý pod titulem Listy z vězení (srov. ALARICH 1947). — K literárnímu typu vězeňských záznamů patří také motáky Marie Kudeříkové, které jsem vydal v roce 1961 pod titulem Zlomky života (srov. KUDEŘÍKOVÁ 1961). Také Kudeříková se v devadesátých letech stala objektem dehonestující kritiky; svou „nezodpovědnou“ účastí v odbojové činnosti prý uvedla nevinné občany do nesnází. Došlo totiž k tomu, že gestapo, kterému se nepodařilo vypátrat účastníky ilegální akce, bez váhání zatklo několik představitelů místního městského úřadu. Ale kdo byl v té době ochoten spolupracovat s okupační správou? Kdybychom obvinění, která redaktoři a někteří účastníci pořadu Mýtus a pravda o Marušce Kudeříkové (27. 3. 2005) vznesli proti ní, vzali za bernou minci, pak bychom museli šmahem odsoudit všechny sabotážní akce podobného typu, ať je provedla ilegální organizace jakéhokoli typu.
sazba.indd 19
25.4.2012 12:15:18
20 |
pochybnost — že mluvil, že hrál s vyšetřujícími podivnou hru. Ptali se také, za jakou cenu mohl získat důvěru komisaře Böhma? Pochybnosti měly své oprávnění, ale je příznačné, že u Ferdinanda Peroutky i Václava Černého se počáteční skepse postupně mění v jistotu: Reportáž JE podvrh a Fučík, pokud jde o kontakt s komisařem Böhmem, volil stalinský postup, to znamená dočasné, taktickými faktory vynucené příměří.3 Ale jedno staré přísloví říká: ďábla nevyženeš belzebubem. Proto ani Fučíkovo blahořečení a nanebevyzvedávání nebude adekvátně zažehnáno tím, že jej jednoduše svrhneme do pekel. Vymyká se z dosahu mého příspěvku zabývat se otázkou fučíkovských legend podrobněji. Navíc se domnívám, že rozbor dobových politických, ideologických, psychologických a morálních implikací tohoto fenoménu čeká spíš kritiky a historiky mladších generací, kteří již nejsou zasaženi tím, co tak či onak determinovalo život lidí v přelomových dobách, a budou s to, neovlivňováni autoritativními, ideologicky motivovanými záměry, zabývat se těmito složitými otázkami sine ira et studio. Tato rozporná kapitola českých politických a kulturních dějin se v některých excesech, bohužel, dostává na samý okraj toho, co Borges nazývá dějinami hanebnosti. Proč například musela být rodina Jaroslava Klecana vystavena opovržení a šikanování a proč někteří lidé, o nichž jsem měl za to, že nepodléhají černobílému vidění, tak snadno naletěli fámě o Fučíkově zradě, kolaboraci, konfidentství a lhářství?4 3 V roce 1967 Peroutka v rozhlasovém projevu „Byl sjezd spisovatelů“ v souvislosti s kritickým komentářem k článku Jiřího Hájka o sjezdu píše: „Historická paměť napovídá panu Hájkovi, že v oněch třiceti letech děly se velké věci. Byla vytvořena Fučíkova reportáž na oprátce. Vytvořena je docela vhodné slovo: dnes už skoro každý ví, že je to podvrh“ (PEROUTKA 1995b: 77). 4 Publicista Jürgen Serke, autor u nás oceněné knihy o německé literatuře v Čechách Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou, v portrétu Huga Sonnenscheina (Sonky), básníka angažovaného v levicových politických polemikách a zápasech meziválečného období, nekriticky převzal jeho svědectví o tom, že Julius Fučík při výsleších udal nejen jeho, ale i S. K. Neumanna a další přátele a známé a že komisař Böhm Fučíka jako svého prominentního vězně používal jako „volavku“ (srov. SERKE 2001: 349d). Je zřejmé, že Serke, ovlivněn fámami, které se o pravosti Reportáže a o Fučíkově zradě šířily již od konce šedesátých let, přistupoval k rekonstrukci Sonkova politického životopisu předpojatě. Proč by jinak podnikal náročné cesty za jeho syny v Kanadě a v Izraeli? Proč by tak usilovně hledal originál Sonnenscheinovy zprávy o svých politických aktivitách v době okupace, o němž byl přesvědčen, že průkazně potvrzuje jeho nevinu. Serkeho předpojatost by bylo možno do jisté míry vysvětlit dobovým kontextem (přijímal podezření, která koncem šedesátých let publikoval V. Černý aj.), ale jeho odmítání důkazů o Sonnenscheinově spolupráci s gestapem, které shromáždili historikové F. Janáček a A. Hájková (srov. JANÁČEK — HÁJKOVÁ 1995: 235–243), je stěží omluvitelné, viz jeho doslov k českému vydání, SERKE 2001: 489–490. Právě tak je zarážející
sazba.indd 20
25.4.2012 12:15:19