Kouzelné t K anıč K y
KOUZELNÉ TKAN�ČKY
napsala
EVA VYC H OD I LOVÁ
ilustrovala
EL � Š K A CHYT K OVÁ
brno 2022
Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR
© Eva Vychodilová, 2022
Cover art and illustrations © Eliška Chytková, 2022
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-275-0824-2
Za pootevřeným zaprášeným oknem v chodbě starého činžáku zahouká vlak. Kája Kudláček zvedne hlavu a vidí, jak se venku tetelí horký, těžký vzduch. Sedí na schodišti mezi prvním a druhým patrem, bradu má opřenou v dlaních a přehrává si dnešní den.
Buch. Plác. Lup. Slyší, jak se ode dveří jejich bytu odráží balon a padá na lino v předsíni, a vzápětí se ozve smích jednoho z Kájových starších bratrů. Kája se ušklíbne. Chladný žulový schod ho studí do zadku. Brrr. Je mu do breku. Nebo do vzteku? Nejspíš obojí.
Fanda, Toník a Vašek se doma zamkli a nechtějí ho pustit dovnitř. Kája už si na věčné naschvály trojčat zvykl, ale dneska mu to je nějak víc líto než jindy. Ve škole neměl dobrý den. Dostal čtyřku ze závěrečné písemky z matiky a ten vysoký blonďatý kluk ze 2. B se mu na obědě zase posmíval, že vypadá jak holka. Blbeček.
Ale Kája se nedá. Kája se ostříhat nenechá, i kdyby se mu posmíval celý svět. Prohrábne si vlnité kaštanové vlasy, zhluboka se nadechne a po indiánsku se vydá nahoru na půdu. „Františku! Vrať mi ten balon!“ slyší cestou Vaška, jak naštvaně křičí na bratra. „Tak si ho najdi,“ posmívá se Fanda.
Oba bratři se za dveřmi začnou prát a ozve se první rána, ale tu už Kája, který mezitím vyběhl dvě patra, neslyší. Sáhne na kliku otlučených dveří a potichounku je otevře tak, aby nevrzly, stejně opatrně je zase zavře a pak ladně prokličkuje prostorem. Přesně ví, na kterou parketu a jak šlápnout, aby nevydala kvílivý protest. Tady je jeho. Jeho útočiště, jeho skrýš. Tajemství, o kterém ví jen máma. Ta nejkrásnější a nejhodnější maminka na celém světě, která umí uvařit tu nejbáječnější krupicovou kaši, jakou kdo kdy jedl. Ani babička takovou nesvede, a to už je co říct. Máma na ni dává i marmeládu a někdy mu ji ozdobí čerstvými malinami. Kája ucítí chuť kaše v puse a začnou se mu sbíhat sliny.
Poprvé za odpoledne se usměje.
Kájovi bratři nemají o jeho půdním království ponětí. Bodejť. Fanda se na půdu pořád bojí, Tondu víc zajímá mobil než nějaké haraburdí pod střechou a Vašek zas žije jenom fotbalem. Lézt sem nahoru by žádného z nich ani ve snu nenapadlo. Půda je Kájova. Jeho hájemství nasáklé zvláštní vůní, se zvuky vrzajících parket, praskajících trámů a tikotu starých hodin. Tik tak tik tak. Ozdobné kovové ručičky ukazují tři odpoledne.
Normálně by Kája touhle dobou byl jako každé pondělí
v přírodovědném kroužku, ale ten se minulý týden konal naposled. Za pár dní totiž začnou prázdniny.
Kája odloží školní tašku a zaleze si do bunkru, který si postavil za obří oprýskanou skříní ze starých matrací a dek. Uvelebí se, srovná polštář pod hlavou a ze škvíry mezi matrací a zdí vytáhne Vinnetoua. Záložka vyklouzne ze stránky 137 a vypadne mu na břicho. To už ale Kája nevnímá, je vzrušený z pokračování dobrodružství svého oblíbeného hrdiny a okamžitě se ponoří do příběhu. Je tak šťastný, že konečně umí číst a nemusí každý večer prosit maminku, aby u jeho postele zůstala déle a přelouskala mu ještě jednu a pak ještě další kapitolu.
Fuíííí. Kája zřetelně slyší svist vystřeleného šípu z indiánova luku. Ale ne, to byl jen vítr, který kvílí ve střeše. Asi přijde bouřka. Bouřky se Kája tady na půdě trochu bojí, ale už přišel na to, že když si dá na hlavu tři čepice a na uši si pod ně nacpe ponožky, není meluzína tolik slyšet. Přestane číst, odloží knihu a jde vyhrabat ze skříně zimní věci.
Vrz. Vzum. Staré panty naříkají jako plačky na pohřbu. Kája pootevře levé křídlo a ze spodní police vytáhne krabici plnou zašmodrchaných šál, pestrobarevných čepic a neúplných párů rukavic. Tuhle prstovou prodřel, když se učil lyžovat a vlečné lano mu pořád prokluzovalo v rukách. A tenhle palčák Fanda jednou připekl, když ho používal na zahradě u ohně místo chňapky a sahal s ním na žhavé dřevo. Kája se probírá změtí vlněného oblečení a nechává se unášet vzpomínkami.
Vtom venku zahřmí a to ho probere z přemítání. Čepice, rychle na hlavu čepice! Mohl by jít domů, ale to ho ani nenapadne. I když v kuchyni je svačina a jemu už pěkně kručí v břiše. Ale ne, nikam nepůjde. Do příchodu rodičů zbývají určitě ještě dobré dvě hodiny a ty společně s trojčaty rozhodně trávit nechce. Bouřka nebouřka, hlad nehlad. Kája si na své čupřiny narazí jednu tenčí a jednu silnější čapku a nakonec ještě kulicha s velkou bambulí, kterého mu loni upletla babička. O poličku výš se natáhne po dvou kuličkách srolovaných zimních ponožek a nacpe si je pod čepice.
Prohlédne si sám sebe v malém popraskaném zrcadle nalepeném na vnitřní straně dveří skříně a rozesměje se.
Vypadá snad ještě legračněji než Otík z filmu Vesničko má
středisková, na který se minulý víkend dívali, když byli doma sami s tátou a venku od rána do večera lilo jako z konve. Vždyť já měl vlastně někde takový ty chlupatý sluchátka do zimy, co se nosí místo čepice, zamyslí se. „Ty bych si mohl nandat ještě přes ponožky,“ mumlá si pro sebe už nahlas a začne prohledávat zbylé police, přihrádky a krabice a snaží se nikde nic nepomíchat. Maminka má ve všem pořádek a určitě by se zlobila. A třeba by mu pak i zakázala na půdu chodit… To ne, to by nepřežil. Kája pečlivě zasouvá nazpátek krabici s nápisem
ToNda a hledá své jméno.
Kája! Je až tamhle nahoře. Musí se vytáhnout na špičky, aby na krabici se svým jménem vůbec dosáhl. Opatrně ji vysune ven a položí ji na zem. Venku znovu zaburácí hrom, Kája ho slyší, ale natolik tlumeně, že zůstává klidný. Ta sluchátka by se mu přesto hodila! Probírá se věcmi. Páska z porodnice s jeho příjmením a mírami, pod ní cédéčko s jakýmsi divným názvem 3d UTZ —
Kajka. Co je 3d, to ví, je to kino, kde člověk přes papírové brýle vidí všechno plasticky, ale zkratku UTZ rozluštit nedokáže. Bere do ruky prokousaný dudlík a pak ho vrací zpátky ke keramickému šnečkovi, kterého vyráběl ještě ve školce ke svátku maminek. Zalistuje spoustou diplomů a přáníček, až nahmátne něco v červeném igelitovém pytlíku. Kája zadoufá, že je našel. Ale kdeže. Sluchátka to nejsou. Jsou to boty. Úplně mrňavé botičky s odřenými špičkami. Jedna se mu celá vejde do dlaně, vypadá to skoro jako na těch fotkách, co mají trojčata v pokojíčku.
Tátova tlapa a v ní mrňavý schoulený Vašek. „Do ruky se nám vešel, tak byl maličký!“ vypráví táta všem návštěvám.
Kája byl sice taky prcek a ke všemu mu to zůstalo, ale nad jeho ranými fotkami se nikdo takhle nedojímá. Navíc zase kluk, zklamání. Místo Karolíny Karel. Před ním to maminka nikdy neřekla, ale párkrát zaslechl, jak říká kamarádkám, že těm ultranadzvukům nevěří. „Podívej, jak jsem dopadla já.“ A že ji to tenkrát zamrzelo a alespoň jednu holčičku by přece jen chtěla. Už proto se Kája nenechá ostříhat. Kvůli ní to neudělá, i kdyby se mu posmívalo třeba deset druháků a trojčata navrch.
Kája si pohrává s botami ve svých drobných rukách. Fascinují ho hlavně miniaturní tkaničky navlečené v titěrných dírkách. Šňůrky, provázky a lanka odmalička miluje, jednu dobu pořád někde něco svazoval, omotával a šmodrchal k sobě. Máma ho hubovala, protože jí ve špajzu věčně scházelo klubko motouzu a nejednou musela čelit různým domácím nástrahám, třeba promyšlenému systému otevírání dveří dětského pokoje. Ty s sebou mnohdy přibraly na kliku navázanou židli, na níž začaly rachotit navěšené plechovky od piva a coly, které
Kája potají vytahal z odpadkového koše. Jindy k sobě zase svázal všechny plyšáky, a že jich v pokojíku měli, a vyrobil si z nich plot kolem postele. Když tatínek viděl, jak hračky neumětelsky navazuje, koupil mu uzlovačku a uzlovací příručku a naučil ho pár základních uzlů.
Kája si s tím vyhrál celé loňské prázdniny, jenže pak mu bratři uzlovačku někam schovali a on ji už nenašel.