Památce mého taťky Richarda Fishera, za jeho neustávající podporu a dar v podobě imaginárního kamaráda Harveyho, a mého taťky Ala Martina, za to, že ve mně vzbudil okouzlení cirkusem.
— E. M.
Mé rodině — A. B.
PŘEDEHRA
Světlo reflektoru zakrouží po manéži, upře se přímo na něj a publikum zmlkne. On zatím stojí u paty žebříku. Nadechne se a stoupne na první příčku.
„Dámy a pánové! Děti všeho věku! Připravte své zraky na další číslo!“
Příčku za příčkou šplhá po žebříku výš a výš ke střeše šapitó — tak vysoko, že už necítí vůni pražené kukuřice a tváře hluboko dole se mění v nejasné šmouhy.
„Je neohrožený!“
Na chvilku vrhne pohled dolů, na moře lidí a vířících barev. Dál však zachovává pevný rytmus. Jedna noha, druhá noha. Jedna noha, druhá noha.
„Nikoho takového jste dosud nespatřili!“
Konečně vystoupá až nahoru a celý cirkusový stan ztichne. On sám neslyší nic než tlukot vlastního srdce. Rozechvěle vykročí na můstek, klepou se mu kolena. V davu dole to zašumí a blesky foťáků zajiskří v šapitó jako řada drobných explozí. Pomalu rozpaží, drží rovnováhu a opatrně se postaví na okraj můstku. Pohlédne dolů a tam, přímo pod špičkami svých nohou, spatří drobounký modrý flíček — bazének s vodou, do kterého má skočit. Dav zaóóóchá a zaáááchá. Kdosi se zasměje a v kleci v zákulisí zařve lev Grimaldi.
Zhluboka se nadechne.
„Jeden a jediný!“
Zarazí se.
Náhle se vynoří vzpomínka tak ostrá, že ho z ní bodne u srdce. Zkroutí se bolestí, publikum zalapá po dechu a nějaká žena vykřikne. Zase se honem narovná. Jede se dál!
„Jedinečný!“
Na vteřinu stojí nehnutě, se zavřenýma očima. Snaží se vzpomínky zapudit. Smích a drobná ručka v jeho dlani. Velké zelené oči a pihy. Znovu se nachystá ke skoku, ale… ne. Bez ní ne. Stojí tam vysoko, převysoko nad diváky a myslí na ohmatanou školní fotku. Na ni. Na svou holčičku…
Cirkusovým stanem zadrnčí virbl.
„KROMOBYČEJNÝ!“
Skočí.
KAPITOLA PRVNÍ
Na světě je jenom pár opravdu kromobyčejných věcí. Kromobyčejnost je zkrátka kromobyčejně vzácná. Vyskytuje se zpravidla pouze tehdy, když napadne čerstvý sníh, o filmových útercích nebo v krabicích studeného čokoládového mléka. Kromobyčejná je jednička s hvězdičkou za referát o knížce, pestrobarevně nalakované nehty a vitrážová okna na nečekaných místech. Kromobyčejnost můžete najít i v pomerančích, v lízátkách s příchutí modrých malin a v oblíbeném pruhovaném tričku, které je ještě teplé od žehličky. Slovo kromobyčejný je samo o sobě kromobyčejné, protože je pěkně dlouhé a ještě končí na dlouhé Y, což je jediné písmeno, které má ocásek. A ocas mají jen ta nejkromobyčejnější zvířata, takže Y je velmi kromobyčejné písmeno.
Jenže hádejte, jak jsem se dneska ráno probudila… Prachobyčejně. Měla jsem pocit, že Dominik prorazí dveře do mého pokojíčku, protože na ně bušil jako šílený.
„VSTÁÁÁÁVAT!“ ječel.
Přetáhla jsem si polštář přes hlavu a dýchala jsem do flanelového povlečení s květinovým vzorem.
Prachobyčejné věci jsou něco docela jiného než ty kromobyčejné. Jsou daleko, ale vážně daleko horší. Chci říct, že pokud je něco obyčejné, je to ještě celkem v pořádku, ale když je něco prachobyčejné, obyčejně je to obyčejné hrozně moc. A to — když se nad tím zamyslíte — je úplně příšerné. Prachobyčejný je třeba starší brácha, který buší na dveře pokojíčku jako datel, co si zrovna pocvičuje morseovku — zvlášť když je sedm třicet ráno a vy máte zrovna jedenácté narozeniny.
„MIRIIIIIIIII!“
Miri je zkráceně Miriam, což je totálně prachobyčejné jméno, které jsem dostala podle pratety Miriam. Od pratet se ani nic kromobyčejného čekat nedá. Kromě prastarých zaprášených jmen od nich člověk dostane leda tak krajkové ubrousky, sušenky s rozinkami, které mylně považuje za kousky čokolády, a vlněné pyžamo s příšerně škrábavou cedulkou za krkem. A to jsou pochopitelně prachobyčejné věci. Alespoň já mám ten dojem. Hm, zmínila jsem
se vůbec, že jsem přední odbornice na kromobyčejnost, jelikož jsem vynalezla kromobyčejnismus? Jo, jsem expertka! To znamená, že mám v pokojíčku na zdi přilepený dlouhý seznam, do kterého zapisuju všechno, co je v mém životě prachobyčejné, obyčejné nebo kromobyčejné. Vypadá to nějak takhle:
PRACHOBYČEJNÉ OBYČEJNÉ KROMOBYČEJNÉ
batikované kloboučky dýně deštníky s volánky
řepa irské tance zebry
usínání u filmu kávový dech ředitele Millera pizza Havaj
Odbornicí na kromobyčejnost jsem proto, že jsem se sama jako kromobyčejná už narodila. To je každému jasné. Alespoň táta to říkal. A teď, o jedenáct let později, jsem pořád kromobyčejná, jenom jsem o dost větší a pihovatější a na pravé ruce mám neonově zelenou plastovou sádru. Táta o kromobyčejnosti ledacos věděl, protože já jsem sice vymyslela slovo kromobyčejnismus, ale inspiroval mě k tomu právě on. Žádné větší kromobyčejnistické studie na to zatím nejsou, ale řekla bych, že kromobyčejnost je dědičná a mám ji po něm. Táta by to celé určitě uměl vysvětlit líp, jenže momentálně na to nemá čas, protože je děsně slavný a kromobyčejný.
Nejkromobyčejnější je na mně totiž to, že můj táta je proslulý cirkusový artista.
Když má člověk slavného tátu, spousta věcí se tím mění. Například to znamená, že táta občas nemůže dorazit na oslavu mých narozenin. Alespoň letos to nestihl. Protože jsme ale oba kromobyčejní, dobře ví, že to pochopím.
Kromobyčejní lidé jsou stvoření k velkým věcem.
Proto taky nemůžou zůstat na jednom místě. To je první pravidlo kromobyčejnismu.
Kdyby zrovna nebyl tak kromobyčejný den, možná by mě neurvalé bušení na dveře rozladilo, ale tenhle den byl výjimečný a nic mi ho nemohlo zkazit. Vyskočila jsem z postele. Opatrně jsem vykoukla
na chodbu, jestli už Dominik zmizel, a potom jsem vyběhla z pokojíčku. Nad schody jsem si všimla šipky z červeného papíru, která ukazovala do přízemí. Potěšeně jsem se usmála. Narozeninová překvapení
jsou ta nejlepší!
Seběhla jsem ze schodů, cestou jsem sbírala další
šipky a staré dřevěné schody vrzaly pod údery mých bosých nohou. Šipky mě dovedly až k jasně žluté kuchyni, která byla zalitá sluncem a zdála se být ještě
žlutější než obvykle, pokud je to vůbec možné. Dominik už seděl u stolu, mračil se a jedl vločky s mlékem. Vedle něj, přímo před poslední papírovou šipkou, stála nevelká bílá klec. Dominik držel v jedné ruce lžíci a ládoval se vločkami. Druhou rukou se opíral o bok klece a strkal dovnitř prsty. Zabrzdila jsem na černobílých dlaždicích smykem a máma se ke mně obrátila od dřezu.
„To je… to je to překvápko?“ zeptala jsem se.
Máma se usmála a pokynula ke stolu.
„Proč se nepodíváš?“
Přiskočila jsem ke stolu a Dominik ke mně zamračeně postrčil klec.
„Co je to?“ zeptala jsem se ho.
„Co já vím. Nějaké morče nebo co,“ odpověděl a pokrčil rameny.
Máma se posadila vedle Dominika. „Je to křeček, Miri!“
Naklonila jsem se ke kleci. V rohu seděl křeček. Měl světle hnědou, karamelovou srst s kaštanově hnědými skvrnami, pohled jeho černých oček těkal kolem a pak se zastavil na mně. Zatajila jsem dech — vážně je skutečný?! Přitiskla jsem obličej na mříže a zamžourala jsem do klece, abych se ujistila, že to není jen nějaký vtípek. Teprve když jsem se přesvědčila, že křeček neklidně dýchá a boky se mu nadouvají v rychlém rytmu, sama jsem s úlevou vydechla.
„Ten je pro mě? Vážně si ho můžu nechat?“
Máma se na mě usmála.
„To víš, že můžeš! Všechno nejlepší k narozeninám, zlato! Až budeš dneska u babičky, měla bys pro něj vymyslet jméno. Můžeme mu dát klec támhle na okno, aby viděl ven, když budeš pryč.“
Dominik vstal a hlučně přistrčil židli ke stolu. „Miri může všechno,“ zabručel.
„Ty mě zase můžeš ráno budit!“ připomněla jsem mu zvesela a krčila jsem obočí tak dlouho, dokud na oplátku neobrátil oči v sloup.
Dominik mě musel každé ráno budit od té doby, co můj červený budík použil jako časovač rakety, kterou s kamarádem Nigelem vyrobili na zahradě.
Máma usoudila, že tak ho nejlíp potrestá, než sám našetří z kapesného a bude mi moct koupit nový.
Rozhodla jsem se, že ten bude fialový. Nevím, jestli znáte nějaké třináctileté kluky, ale věřte mi — jako osobní budiči jsou příšerní.
Máma si mého obočí nevšímala a řekla: „Taky můžeš chodit do školy a vídat se s kamarády, a to teď Miri nemůže, Dominiku…“
„To je toho,“ prohlásil Dominik a nabručeně odešel. Máma si povzdechla, chvíli upírala pohled do dlaždiček na podlaze a potom znovu s úsměvem vzhlédla.
„Obleč se, ať na nás babička nemusí čekat.“
KAPITOLA DRUHÁ
V autě si máma pustila Beach Boys, takže jsem poznala, že se jí i přes Dominikovu nabručenost vrátila dobrá nálada. Tiše si při řízení pohvizdovala mezi zuby.
„Mohla bych mu říkat třeba Kaštánek!“ prohlásila jsem.
„Jasně, zlatíčko, to je dobré jméno.“
„Jenže moc obyčejné, ne?“
„No, asi se najdou i další křečci s podobným jm…“
„Karamelka? Co třeba Karamelka?“
„Tak to je moc pěkné…“
„Možná by se vůbec neměl jmenovat podle toho, jakou má barvu,“ řekla jsem zamyšleně. „Člověk by neměl soudit knihu podle obálky. Aspoň to říká babička!“
„No, třeba babičku napadne, jak by se mohl jmenovat.“
To už pod pneumatikami zakřupal štěrk a zastavily jsme na babiččině příjezdové cestě. Máma mě letmo políbila, přidala ještě jedno „všechno nejlepší k narozeninám“, já jsem vyskočila z auta a vystřelila jsem přes předzahrádku.
Babička bydlí ve velkém starém domě, který stojí ve stinné ulici lemované mohutnými duby. Máma říká, že tam žila už v době, kdy byl táta ještě malý kluk. Většinu času babička tráví ve velkém obýváku, kde si taky dělám domácí úkoly a kde jí čtu. V obýváku má babička skoro všechny svoje kytky. Celkem jich má doma třicet devět. Do páté třídy chodila už děsně dávno a číst by si klidně mohla i sama, ale zaslechla jsem, jak říká mámě, že to má pozitivní vliv na mé vzdělávání. Jenže babička netuší, že kromě toho úplně sama dělám i další domácí úkoly, které jsou přísně tajné.
„Babi! To neuhádneš!“ Hodila jsem hned za dveřmi batoh na zem.
„Není to ta jedenáctiletá slečna?“
Slyšela jsem ji z kuchyně. Vystrčila hlavu na chodbu a usmála se od ucha k uchu.
„Jen pojď dál, Mirunko!“ Zmizela, hned se zas objevila s kyticí slunečnic a zamávala s ní jako cirkusový kouzelník. „Dovoluji si vaši velectěnou osobu co nejsrdečněji pozvat na slavnostní narozeninovou
svačinu! A hned poté, ano, ANO, prosím za prominutí…“ — posunkem mě umlčela, když jsem otevřela pusu a chtěla jsem něco namítnout — „…poté si budeš muset dodělat úkol z matiky.“
Vyhlídka na kromobyčejnou slavnostní svačinu prozatím přebila vyhlídku na řešení prachobyčejných rovnic a já jsem se vrhla za babičkou do kuchyně. Kromobyčejné: palačinky s banánem a se šlehačkou a čerstvý pomerančový džus. Prachobyčejné: cvičebnice matiky v barvě ovesné kaše.
Na to, že jsem tak mimořádně kromobyčejná, žiju dost obyčejně. Teda alespoň jsem tak doteď žila. Chodila jsem do celkem obyčejné školy ze starých hnědých cihel, která měla ředitelnu vybavenou nepohodlnými žlutými židlemi, co děsně škrábou, a měla jsem mimořádně obyčejnou nejlepší kamarádku Patricii. A samozřejmě bydlím v úplně obyčejném domě s červenými dveřmi a mosazným klepátkem. Jenže můj úplně obyčejný život se před dvěma měsíci totálně změnil. Aby se z obyčejného života stal život kromobyčejný, občas úplně stačí, když se přihodí něco prachobyčejného.
Ať už ale člověk vede kromobyčejný, nebo dočista obyčejný život, stejně si musí udělat úkoly z matiky a ten den jsem si navíc měla opakovat i pravopis a hlasité čtení. Většina dní se odvíjela podle podobného vzoru.
Před čtením si obvykle uděláme dopolední přestávku — ale jenom když je venku pěkně. Pěstitelské práce babička odmítala celý březen. Podle toho, jaký je zrovna den, si po obědě sednu buď k výtvarce, nebo k hudebce. Když babičku bolí hlava, provozování hudby je zakázáno, takže na flétnu musím cvičit jindy. Během odpolední přestávky zaléváme
kytky, babička doplní ptáčkům zrní do krmítka a udělá čaj a potom odpolední výuku zakončíme přírodovědou nebo vlastivědou. Já mám radši vlastivědu a babička nejspíš taky, protože při přírodovědě si občas zdřímne.
Dneska učení rychle uteklo, což bylo nečekané, vzhledem k tomu, že v matice jsme probíraly obzvlášť únavnou lekci a čtvrtek bývá ten nejnudnější den v týdnu. To je prostě fakt, ale vlastně je to docela divné, protože slovo čtvrtek končí podobně jako pátek a pátek je naprosto skvělý den. Zkrátka se ukazuje, že narozeniny dokážou vylepšit kterýkoliv den v týdnu. Zvlášť když jsou to narozeniny, které hned ráno odstartuje ten nejlepší dárek pod sluncem.
Velké kukačkové hodiny odbily třetí a já jsem vděčně odložila propisku na stůl. Ve tři odpoledne si babička dává šlofíka a zároveň zbývá přesně hodina do doby, než se máma staví pro Dominika ve škole a přijede vyzvednout i mě. Během babiččina šlofíku mám dovoleno sledovat televizi se zapnutými titulky,
takže je ticho a babička může spát. Poslední dobou ale tenhle čas využívám na svůj tajný výzkum. Babička neví, proč výzkum provádím právě během jejího šlofíku, takže jsem se naučila opouštět obývák
raději až ve chvíli, kdy začne chrápat.
Dneska jsem nicméně na hnědém koženém gau-
či vedle ní už netrpělivě poposedávala, byla jsem
ještě plná narozeninových palačinek a matematických rovnic, myšlenky mi vířily hlavou a prsty jsem si neklidně bubnovala o kolena. Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem musela myslet na svého křečka. Byla jsem nadšená z toho, že mám zbrusu nového nejlepšího kamaráda.
Bez nejlepšího kamaráda či kamarádky jsem byla už přesně čtyřicet sedm dní — od doby, co mě Patricie zradila tím nejpodlejším možným způsobem.
Možnosti, jak získat nové nejlepší kamarádky a kamarády se dost zúžily, protože s dětmi ze školy se teď nevídám a babička každou chvíli spí, takže nejlepší kamarádkou jaksepatří být nemůže. A krom toho, když jsem jí to řekla, šíleně hlasitě, babičkovsky se rozesmála, až jí cinkaly náušnice, a myslím, že nemůžu mít za nejlepší kamarádku někoho, kdo se mi směje tak často jako ona. Takže jsem jí navrhla, že by mohla být náhradnice pro případ, že by moje nejlepší kamarádka onemocněla. A to ji podle všeho přišlo legrační zrovna tak.
Chvíli jsem se neúspěšně pokoušela podrbat pod sádrou, potom jsem vstala a začala jsem tiše přecházet sem a tam. Měkký koberec naštěstí moje neklidné stepování utlumil. Proč se mi pořád nedaří vymyslet to jméno?
Bernard? Ne.
Benjamín? Fuj.
Patricie! Škodolibě jsem se při té myšlence usmála, ale potom jsem ji zavrhla. Jak znám Patricii, určitě by z toho byla nadšená.
Zastavila jsem se a protáhla se, čekala jsem, až mě osvítí inspirace.
Ruce nad hlavu a protřepeme prstíky. A ruce na zem. Ruce nad hlavu a protřepeme prstíky. A ruce na zem.
Dvakrát jsem se bezvýsledně protáhla a chystala jsem se protáhnout potřetí, když vtom mi padl zrak na starou fotku na zdi naproti gauči. A najednou mě to trklo: ideální jméno! Nejlepší jméno ze všech! Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se nad tím zábleskem geniality usmát. A jako kouzlem právě v tu chvíli babička začala chrápat. Popadla jsem z konferenčního stolku svůj samolepicí bloček na poznámky, po špičkách jsem zamířila vzhůru po schodech a zmizela jsem v pokoji po levé straně.
Když jsem ten den zasedla s mámou a Dominikem k večeři, odkašlala jsem si a připravila jsem se na slavnostní oznámení. „Budu mu říkat Hubert.“
Máma vzhlédla od jídla a překvapeně se na mě podívala. Dominik zrudl a rozčileně setřepl list salátu z vidličky. „Miri!“
„No co? Prostě mu tak chci říkat. Odteď se tak jmenuje.“
Máma se na mě dívala, jako by měla chuť něco říct, ale potom se přiměla k polovičatému úsměvu a začala se nimrat v rozmačkaných bramborách. Musím přiznat, že jsem si jejich reakci částečně užívala.
„Miri!“ řekl ještě jednou, hlasitěji Dominik. „To nemůžeš, ty pako.“
