Jaroslav Durych: Bloudění

Cena 499 Kč ISBN 978-80-7491-441-6

ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST

Jaroslav Durych Durych_prebal_FINAL.indd 1

BLOUDĚNÍ

Česká knižnice přináší reprezentativní díla české literatury od počátků po současnost bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci autorů. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních historiků a editorů. Pečlivě připravená vydání jsou opatřena odbornými komentáři. Edice začala vycházet roku 1997 v Českém spisovateli, v roce 1998 přešla do Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 do nakladatelství Host (www.kniznice.cz). Seznam dosud vydaných titulů se nachází na konci knihy. V roce 2015 kromě Durychova Bloudění dále vychází: Bohumil Hrabal Povídky, črty a hovory, Božena Benešová Prózy, Emil Juliš Básně, Karel Hynek Mácha Básně (reedice). Na rok 2016 připravujeme: Svatopluk Čech Výlety pana Broučka I–III, Jan Čep Povídky, Jiří Kolář Knihy básní a Jaroslav Vrchlický Epické básně.

Jaroslav Durych BLOUDĚNÍ

Bloudění je vrcholné románové dílo Jaroslava Durycha (1886–1962), oslavované i kontroverzní osobnosti české literatury. Jako nesmiřitelně konzervativní katolík byl Durych oponentem liberální demokracie a ve svém díle se často vracel k baroku. Kniha s podtitulem „větší valdštejnská trilogie“, poprvé vydaná v roce 1929, se přes svou proslulost dosud nedočkala spolehlivého kritického vydání. Obě posmrtná vydání (1969 a 1993) jsou totiž textově nespolehlivá. Novou edici pro Českou knižnici připravoval několik let tým, který se podílel i na vydání Durychových Služebníků neužitečných (1996). Svazek obsahuje všechny tři díly Durychova románu a podrobné komentáře včetně různočtení výrazných změn v průběhu prvního až šestého vydání. Editoři a komentátoři Jan Linka a Martin Valášek.

13.10.2015 15:29:35

ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST

Durych_sazba_v02.indd 1

13.10.2015 17:50:41

Jaroslav Durych

Durych_sazba_v02.indd 2

13.10.2015 17:50:42

BLOUDĚNÍ VĚTŠÍ VALDŠTEJNSKÁ TRILOGIE

Třistaleté památce Albrechta z Valdštejna

BRNO 2015

Durych_sazba_v02.indd 3

13.10.2015 17:50:42

Ediční příprava a komentář Jan Linka, Martin Valášek Vědecká redakce Jiří Holý

Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR © Jaroslav Durych — dědicové c/o DILIA, 2015 Editors and commentary © Jan Linka, Martin Valášek, 2015 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7491-441-6

Durych_sazba_v02.indd 4

13.10.2015 17:50:42

ČÁST PRVNÍ

Durych_sazba_v02.indd 5

13.10.2015 17:50:42

Durych_sazba_v02.indd 6

13.10.2015 17:50:42

1 Bylo to v sobotu 19. června 1621 odpoledne v kanceláři probošta svatovítského. Šimon Brosius z Horštýna, kanovník svatovítský, vyšehradský a budyšínský, děkan kapitulní a probošt svatovítský, vítal opata na Sioně Kašpara Kvestenberka, který se nelekal v těch horkých odpoledních hodinách cesty ze Sionu do kapitulního domu. „Byla to příjemná projížďka,“ odmítal omluvy opat Kvestenberk, „a koně již dlouho stáli.“ „Vy zde máte vůz?“ divil se probošt. „Ano, vždyť nádvoří jest plno vozů panských před královskou komorou. Ale důstojník zámecký byl tak laskav, že můj povoz a koně dal do stájí.“ „Nu, doufejme, že se Vaše Milost zase shledá se svým povozem a spřežením. Bylo by opatrnější poslati povoz zpět na Strahov, vždyť dříve než za hodinu nebudeme hotovi, a tady v zámku jest velmi mnoho lidí, kterým není radno ani ukazovat svůj povoz.“ „Ach, ti prosebníci mají asi dnes jiné starosti,“ odpověděl přezíravě opat, „a jejich vozkové dnes krásti nebudou. A snad vojáci knížete z Liechtensteina —“ Probošt hleděl na opata s úsměvem v řídkých vousech brady. 7

Durych_sazba_v02.indd 7

13.10.2015 17:50:42

„Bylo by lépe, kdyby lidé knížete z Liechtensteina nevěděli o nás. Nechci žádné tajemnosti, poněvadž není komu věřit, a čím více chceme něco ukrýt, tím spíše se to vyzradí. Ale nechci strašit. Doufejme, že kočár se spřežením bude Vaší Milosti vrácen. Ach, jest horko!“ „Nemáte rád jasného knížete?“ „Toho nepravím. — Čekám ještě na pannu Žofii Albínku. Vaše Milost neví, jaký kříž jest se starými babami. Už dávno zde měla býti.“ Sotva pronesl probošt tato slova, přišel fámulus ohlásit příchod Žofie Albínky z Helfenberka, panny kněžny v šlechtickém klášteře benediktinek u Svatého Jiří na Hradě pražském. Duchovní páni rychle se usmáli a probošt spěchal ke dveřím. Zestárlá panna kněžna vykonala přísně reverenci s nevyhladitelnou ženskou impertinencí osoby, která nemá rovného práva. Za širokou rozlohou jejího roucha se skrývala její průvodkyně, mladá a ostýchavá. Panna kněžna ukázala na ni církevním pánům hozením hlavy a pronesla pansky: „Ta nebude slova rozumět. Není to ještě řeholnice a jest z nějakého pronároda, proto jsem ji vzala s sebou jako průvodkyni.“ „Dobře jste udělala, panno kněžno, že jste se nedala přinésti v nosítkách.“ Panna kněžna ztratila na okamžik svůj soví klid a obličej se jí zaleskl pohledem krůtím, ale probošt spěchal: „Máme totiž jednati o důležitých věcech co nejtajněji. Proto jsem vyhlédl tento dům. Jsme tu přímo před očima knížecíma, a proto tím lépe chráněni před jejich pozorností. V domě arcibiskupském bychom byli špehováni.“ „Pravil jste, že je horko,“ podotkl opat. „Otevru okno. Odtud nebude ničeho slyšet.“ Opat hleděl za proboštem, který skutečně šel otevřít okno, a mrzutě se rozložil v křesle, netaje své ospalosti. Probošt se postavil u stolu, pohlédl na oba hosty s úsměvem laskavým, překypuje radostí a důvěrou ve svůj důvtip. Sníženým a vznešeně tlumeným hlasem začal. 8

Durych_sazba_v02.indd 8

13.10.2015 17:50:42

„Musíme si pospíšit. Přišel dekret Jeho Veličenstva, vydaný třetího toho měsíce proti kacířům.“ Opat s předivnou pozorností sledoval velikou mouchu, tlukoucí do stropu. „Byl na pouti v Maria Cell s panem arciknížetem biskupem Karlem —“ „Ach, tam jest nyní krásně,“ se závistivým nadšením vpadl opat. „Takové pouti vždycky přinášejí něco dobrého, ať už ne vždy příjemného,“ pokračoval probošt, jemuž oči svítily. „Přinesla nám tato pouť už nového legáta Jeho Svatosti, Karla Caraffu. Jest, jak asi víte, v dobrém styku s kardinálem Dietrichsteinem.“ Tu se probošt zamlčel sám, aby škodolibě pozoroval účinek svých slov. Opat však nerudně lenošil a panna kněžna cudně tajila dech, aby se její ňadra nevzdouvala v odpoledním horku. Probošt zesmutněl zklamáním a pokračoval odevzdaně. „Dekrety jsou dobré pro knížete Liechtensteina a hraběte Michnu. A řeholníci jsou dobří pro práci —“ Oči opatovy se kalně rozšířily; panna kněžna seděla nehnutě, neboť jí se to netýkalo. Žena mlčí v církvi, i když to jest panna kněžna. Chvalitebně se podrobila, vrhnuvši jediný krátký ještěrčí pohled na strahovského opata. „Ano, ti by poroučeli,“ mluvil opat. „Takovému generálnímu prokurátorovi se to lehce mluví, když se může za několik dní zdvihnout a jezdit ode dvora ke dvoru jako host. Proč tady nezůstal? Nechal zde dva karmelitány a jel si pěkně s vévodou Maxmiliánem do Mnichova a na návštěvy ke kurfiřtům arcibiskupům.“ „Míní Vaše Milost patera Dominika a Jesu Maria?“ zeptala se panna kněžna se skromnou účastí. „Ať nám dají na práci řeholníky, jezuity a třebas i karmelitány, chtějí-li pracovat,“ dozníval humor opatův. „Zajisté jsem na to pamatoval, Vaše Milosti,“ začal probošt vážně; „a hledím do budoucna s důvěrou. Mnoho užitku jsme dosud z vítězství neměli, ale přece jen se začíná ukazovat. Jeho Veličenstvo si přeje, aby jeho vítězství bylo vítězstvím církve —“ 9

Durych_sazba_v02.indd 9

13.10.2015 17:50:42

„Bude-li církev míti z vítězství takový užitek jako Jeho Veličenstvo, pak se příliš nepotěšíme.“ „Ano, dosud zvítězil jen kníže Liechtenstein a pán z Vacínova. Bojím se říci, že mě skoro bolí srdce, pohlédnu-li dnes na nádvoří. Tolik vdov a sirotků — a pro koho vlastně? Pozítří bude poprava — a ptejme se: Cui bono? A těch konfiskací!“ Probošt se chytil za hlavu, ale hned se umoudřil a šeptal s přísným důrazem: „Podařilo se mi opatřiti si seznam statků, které mají propadnouti fisku. To jest ovšem věc přísně důvěrná, neboť šlechetný muž, který mi dal kopie, byl by krutě postižen následky každého neprozřetelného vyzrazení. Znám Vaše Milosti jako lidi opatrné —“ Opat líbezně zamručel, panna kněžna se sladce zarděla. Probošt mluvil stoje, neboť příjemnost předmětu rozjařovala jeho ducha v stařeckém těle. „Fisku se již nabízejí kupci, ale věc pokročila mnohem dále. Kupní smlouvy jsou již šmahem schváleny a některé jsou již podepsány od Jeho Veličenstva.“ „Zač Bůh trestá Jeho Veličenstvo!“ povzdechl si opat. „Nejen Jeho Veličenstvo,“ rozohnil se opat, „ale i nás. Vaše Milosti vědí, že mám pečlivý soupis všech statků a služebností, na které má církev nepromlčené nároky v tomto království.“ „To víme,“ řekl opat; „a co s tím chcete?“ „Co s tím chci?“ volal probošt pološeptem v přesvědčeném rozhorlení; „uplatnit! Přece nám nemůže být lhostejno, komu se dostanou statky, které na počátku vzpoury byly ještě naším majetkem. A právě z toho seznamu vidím, že naše statky mají býti prodány jiným.“ Otevřel sekretář a položil na stůl několik sešitů. Jeden z nich sám vzal do ruky a s mlčenlivým vzrušením prohlížel. Opat si vytáhl sešit nejobjemnější. Jen panna kněžna se ostýchala. „Tady mám seznam od roku 1618. Týká se to statků arcibiskupských a statků metropolitní kapituly. Vaše Milosti samy budou moci doplniti mé poznámky o zboží kláštera na Strahově 10

Durych_sazba_v02.indd 10

13.10.2015 17:50:42

a u Svatého Jiří. Pro potřebu arcibiskupství mám také seznam zboží křižovnického. Zboží jiných řádů, děkanství a far nemám v seznamu, neboť jsem se nemohl rozptylovati. Však jistě každý majetník bude vyhledávat své právo sám a my se nesmíme zdržovat, aby nás jiní nepředešli —“ „— — zboží roudnické — s dvaceti čtyřmi osadami — zboží zerčické v kraji mladoboleslavském s třemi osadami — zboží běcharské se čtyřmi osadami — Český Brod, patnáct vesnic —“ bručel opat s pohrdlivým údivem. „Prosím vás, co s tím chcete? To začínáte až někde u svatého Vojtěcha?“ „Ne, nejsme vyděrači. Jest to soupis podle stavu za arcibiskupa blahé paměti Arnošta z Pardubic. Vaše Milost může se z něho poučiti o sedmnácti obvodech, ve které se dělil majetek arcibiskupství —“ „Ano, je to velice zajímavé pro kronikáře, ale zatím nemáme kdy na historii.“ „Zcela právem,“ odpověděl probošt s přesladkým a neodolatelným úsměvem. „Mám několik soupisů. Z doby Arnošta z Pardubic, Antonína Brusa, císaře Rudolfa a nynější. Vaše Milosti vidí, že první sešit je nejtlustší, poslední nejtenčí. Dovolte ještě, abych předložil seznam zádušní a nadační.“ „To zatím nechte stranou! V čem nyní vidíte zvláštní příležitost, abychom získali ztracených statků?“ „V tom, že kníže Liechtenstein se opovažuje prodávati zboží a záduší, které nám patřilo ještě roku 1618. To jest poslední kapka do džbánu. Jakmile se o tom doví Jeho Veličenstvo —“ „Jen pomalu, pane probošte! Znám knížete Liechtensteina i Jeho Veličenstvo. Nutno zachovat míru. Víte, že vévoda Maxmilián sám chtěl odklidit knížete Liechtensteina a že dával císaři na vybranou mezi třemi lidmi.“ „Ano. A zůstal přece jen kníže Liechtenstein.“ „A vévoda Maxmilián sám dobře věděl, proč zde nezůstal. Nutno s ďáblem orat, nemůžeme-li ho vypudit.“ „Důvod velice vážný. Ale druhou příčinou mé důvěry ve zdar našich snah jsou řeholníci.“ Opat upřel na probošta tázavý pohled. 11

Durych_sazba_v02.indd 11

13.10.2015 17:50:42

„Ovšem, budou se s námi dělit, ale doufám, že to bude příjemné dělení. My jako skromnější si ponecháme temporália, řeholníkům pak přenecháme spirituália.“ Opat se nadul hlubokým smíchem. „Neurážejte premonstráty a zde pannu kněžnu!“ „Nemluvil jsem o řeholnicích, nýbrž o řeholnících. Ostatně doufám, že ani panně kněžně nebudou temporália proti mysli,“ omlouval se probošt s lišáckým rděním. „Já jsem dobře nerozuměla smyslu řečí Vašich Milostí,“ zakoktala panna kněžna lhouc poněkud rozpačitě. „A což když řeholníci řeknou: Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky!“ podotkl opat. „Nezapomeňte, že jsme to nebyli my, kdo byl na Bílé hoře poražen.“ „A kdo zvítězil? Někteří říkají, že Jeho Veličenstvo, jiní, že Maxmilián, jiní, že Panna Maria, a posléze jiní, že Liechtenstein. Každý má kousek.“ „Ano, bavorský vévoda má Rakousy nad Enží, pět set vozů kořisti a požadavky na několik milionů válečné náhrady. Jeho Svatost má ukořistěné prapory, Panna Maria má obraz a kníže Liechtenstein —“ „Nemluvte nahlas, pane probošte! Řekněte raději, co z toho má Jeho Veličenstvo!“ „Dluhy. A to je z těch nepříjemností to nejmenší.“ „A jak tedy chcete, aby nám císař pomohl?“ „Pane opate, vždyť pozítří jest exekuce a to jest teprv jen začátek. Jeho Veličenstvo se nebude moci zastaviti a papežský legát se přičiní také o svůj díl. Musíme k císaři, ale ne přímo. Pan arcibiskup tam nepojede, nemá už na to dosti duševní čilosti. Jeho stáří bude pro nás dobrou omluvou a výhodou. A žádost schválně poslaná by ve Vídni zapadla. Známe knížete Eggenberka. Tady musí pomoci živá osoba.“ „Koho myslíte?“ „Řeholníka. Zpovědníka císařova.“ „Možná že se to podaří,“ protahoval opat slova, „ale to bude dlouho trvat. Líbil by se mi nějaký způsob rychlejší.“ 12

Durych_sazba_v02.indd 12

13.10.2015 17:50:42

„Ví Vaše Milost o nějakém?“ „Kdybych byl vámi, nečekal bych na žádnou protekci a vzal bych si oba dvory v Dejvicích po Michalu Wittmannovi a všecky vinice a pole po neblahém Martinu Frueweinovi, kterého již rozčtvrtili, jak se sluší sebevrahovi, a po těch ostatních měšťanech, kteří uchvátili pole a vinice. Aspoň byste neměl takový nedostatek vína.“ „Ach, probůh, zapomněl jsem, Vaše Milosti, hned dám přinésti! Vaše Milost už se svých vinic ujala?“ „To víte, že si k svému právu musíte pomoci tajně a ne bez úplaty. Chytíte-li zloděje, který vám vytáhl z kapsy tolar, nepatří tolar vám, nýbrž knížeti Liechtensteinovi. A chcete-li, aby tolar byl váš, co učiníte? Dáte z něho několik grošů některému úředníku vojenskému. To jest jediná cesta rozumná.“ „Ano, ale —“ „Ale! Jinak nepořídíte! Chcete sám se svými ministranty jíti a ujmouti se svých statků a polí? Zkuste to bez vojáků! Celá Praha se na vás přijde podívat.“ „Věhlas Vaší Milosti nelze dosti vynachválit. Panna kněžna by jistě tento způsob také přijala.“ „Zajisté, nebude-li to nic stát!“ „Oh,“ smál se probošt; „vaše vinice mám právě v soupisu toho zboží, které královská komora chce prodat bez ohledu na vaše práva; patří sice klášteru svaté Anny, ale ten přece patří už sto let vám, ne?“ Panna kněžna zrudla a nebyla mocna slova. Opat ji chlácholil: „Nu vždyť nebude tak zle pro nějaký groš.“ „Já a platit,“ zasupěla abatyše — „já, která jsem sloužila za tří císařů a s Jeho Arcibiskupskou Milostí korunovala českou královnu —“ „Nikdo nemůže Vaši Milost nutit,“ přikládal probošt pomalu; „vložil bych do toho své peníze a vrátíte mi je teprve tehdy, až dostanete své zboží.“ „Na to se podívám! Půjdu sama ke knížeti a řeknu mu, co si myslím!“ 13

Durych_sazba_v02.indd 13

13.10.2015 17:50:42

„Pomalu, Vaše Milosti!“ natáhl probošt ruku proti panně kněžně; „řekl jsem přece, že to jest největší tajemství, které nesmíte vyzradit. Chcete všecko už od počátku zmařit nepokojným ženským jazykem?“ Panna kněžna těžce bojovala. „Prosím vás, ukažte mi tedy ten soupis, kterého jste tak tajemně nabyl!“ „Ukážu, ale doufám, že nejsem nucen žádat od vás přísahu mlčenlivosti.“ „Dávám vám slovo šlechtičny —“ Probošt přehazoval sešity a náhle se stal roztržitým, bral do ruky sešity podruhé a potřetí, rozhlížel se po policích. I opat vstal v nemilých rozpacích, jako by chtěl hledati důležitý spis. Panna kněžna odtáhla stolici, pod stůl hleděla, obracela se. Všech se zmocňovala trapná nálada, jako by se báli podezření z krádeže nebo falešné hry. Náhle se panna kněžna vznesla, sukně se jí vzduly, kvapila k oknu a vytrhla z rukou své průvodkyně, sedící nepovšimnutě u okna, nějaké papíry; její manžety se třásly, z očí vyšlehly krvavé jiskry a hluboký hlas úpěl krutým pohoršením. „Kdo jí dovolil sahat na cizí věci! Neslýchaná opovážlivost!“ Podává spis proboštovi, hledíc ještě zpátky s hněvivou přísností na nemluvnou hříšnici, kterou zakrývala očím obou kněžských pánů obšírností svých rouch. „Ano, to je to!“ oddechl si probošt a ruce opatovy mu skorem vytrhly šťastně nalezenou listinu. Panna kněžna nějakými cizími slovy udílela důtku své všetečné průvodkyni, mluvíc rychle, aby si odpočinula po dlouhém mlčení, k němuž byla odsouzena za rozpravy kněžských pánů, a aby se posilnila na mlčení další. Ale náhle ji přerušil podivný smích opata strahovského: „Nevěděl jsem, že vy, mystikové, jste takoví šprýmaři!“ Probošt zrudl a sahal po listině v rukou opatových. „Vždyť to jest vaše kniha,“ hlásil opat slavnostně, „De miraculis Dei, quae praecibus Beatae Mariae Virginis ad imaginem ejus in templo S. Jacobi Pragae fiebant. — Doufáte, že si vyprosíte zázrak také proti české komoře?“ 14

Durych_sazba_v02.indd 14

13.10.2015 17:50:42

Probošt nevěděl, co odpovědět, když tu náhle spatřil pohřešovanou listinu, jež byla zastrčena do jiného sešitu. „Už to mám,“ oddechl si. „Ale jest dobře,“ začal ho s humorem velebit opat, „že se oddáváte mystice praktické. To jsou viditelné a srozumitelné zázraky, a nikoliv pouhé mlhavé sententiae spirituales, jaké pěstuje Dominik a Jesu Maria. To jest kniha pro dnešní lidi, zázraky, znamení, neboť toto pokolení si žádá znamení od Boha.“ Probošt si utřel pot. Panna kněžna, která při výbuchu opatova smíchu upustila leknutím knihu hodinek na koberec, sedla si zase do křesla. Její průvodkyně zdvihla hodinky a tiše se odklidila do rohu blízko okna. Duchovní panstvo pokračovalo v rozmluvě o způsobu, jak nabýti ztracených statků. Nedaleko odtud v arcibiskupském domě sedmdesátiletý arcibiskup Jan Lohelius byl trápen zlobou stáří a nemocí, sám uprostřed pověsti o své bohabojnosti a o své nemožnosti. Smrt se trpělivě šklebila z arcibiskupského domu. Nebylo tajemstvím, že jest zapotřebí dobrého sufragána, že čas Loheliův už minul, jen nechat dožít přestárlé kníže kněžské, a ať se nepřekáží uctívání jeho pověsti. Sloužil třem císařům. Byla to veliká doba, kdy staří lidé se mohli honositi, že sloužili třem císařům. To skoro stačí, aby se o člověku, který byl nad jiné vyvýšen vysokým církevním úřadem, mluvilo jako o budoucím světci. Ovšem, rozum již ochabuje ve stáří a neumí již skrývati tajné neřesti jako chtivost zboží, úcty a pomsty. Ale zdi a dveře nepropustí do světa nic z toho, co by mohlo zmenšiti chvály nasbírané a zapsané. Ještě blíže než dům arcibiskupský byla odtud věž Svatého Víta, stojící opatrně stranou starobylého chrámu jako trosky ohromné hřbitovní stavby. Kaple svatováclavská s korunou královskou byla již bezpečně zamčena; loď chrámová byla vypleněna; dlaždiči tam ještě vytrhávali hrbolaté kamení a zatloukali tam kameny čtvercové, aby aspoň dlažba důstojně byla přichystána pro příchod Jeho Veličenstva. Kaple svatého Vojtěcha byla již opravena nákladem proboštovým a hrob svatého Jana Nepomuckého, zázračně ochráněný před řáděním hanebných lupičů z roty Abrahama Schulze a jeho nestoudné 15

Durych_sazba_v02.indd 15

13.10.2015 17:50:42

ženy, byl opatřen novým kamenem a latinským nápisem a znova uzavřen mříží. A ostatek velikého chrámu byl zpustošen, zneuctěn, zohaven jako celá historie tohoto království, jemuž stačily dva roky k úplnému zatracení. V tom chrámě sídlilo peklo, žádná katedrála na celém světě nebyla tak okázalým sídlem Satanovým jako pražská. Byla již vysvěcena, ďáblové z ní vypuzeni, ale její vnitřek zůstal nevyhladitelným svědectvím neslýchaného triumfu pekel. Nikdo ovšem nemohl pomýšleti, aby se celý chrám raději zbořil a vystavěl znova. Bůh se musil spokojiti bývalou katedrálou Satanovou. A nelze-li vykonati nic jiného než opraviti dlažbu a rozbité mříže, duch klesá a vzdá se všeho. Lépe jest myslit na věci lidské a časné, na opatření či aspoň opravu rouch, na přispění bohabojných paní, na zlepšení příjmů a živobytí, na opatření nových protekcí, milostí, almužen, aby pomalu, pomalu se zastíraly stopy zpustošení a obnovila zbožná služební horlivost pánů i sluhů chrámových. Pohled na Prahu zastíraly střechy zámku, které vrhaly do nádvoří svůj mrtvý, úřednický, a přece pyšný stín, neboť to, co se pod nimi dálo, mělo zastínit celou zemi svou zpupností. Bití děl před osmi měsíci nevypudilo a nezměnilo ducha těchto míst. Vítězství Panny Marie? Dobře to uměl říkat generální prokurátor Dominik a Jesu Maria, ale byla to jen zbožná fantazie. Měl by se zde tak posadit do kanceláře konzistorní a viděl by, že to není pohodlnější než pobízet nemocné a chromé generály k bitvě za studených, mlhavých nocí. Ale kdyby se aspoň mohlo pracovat! Práce všude vázla a císařští správcové a komoří se pochechtávali i nad nejskromnějšími peticemi duchovních pánů a nesvolili ani k tomu, co nikoho nestálo ani hnutí prstem. Všude bylo třeba peněz. Ani kněz nemůže pracovat bez peněz a musí míti v těchto dobách sto očí, aby mu správci země nestáhli z těla košili. Moudrý byl kníže Liechtenstein a nepřemožitelný císař tak ho poctil svou důvěrou, že mu svěřil i dozor na věci náboženské; mohl poroučet a zakazovat konzistoři. Kdo pomůže z této pasti? A dole bylo město. Luteránským kazatelům se dobře dařilo pod ochranou saského kurfiřta a ožralí a cizoložní kněží utrakvističtí hověli si na svých prebendách. A kdyby tam byli jen 16

Durych_sazba_v02.indd 16

13.10.2015 17:50:42

luteráni a utrakvisté, ale těch prokletých kněží pikhartských, kteří se tu vysmívali téměř ze všech oken s impertinencí takovou, jako by v Praze dosud vládl falckrabě a katolíci byli jen jeho rukojemstvím! Prelát si dosud nesměl troufati tam dolů, kde se dcery rebelů čubčily s línými zlodějskými vojáky a měšťané kupovali kradené zboží; za vpádu Pasovských nebylo hůře. Jen jezuita nebo kapucín, který se usmívá nadávkám, nebojí se ran, a který, plivne-li mu někdo do vousu, utře se a jde dále, hodí se mezi tu kanálii. A tam ještě dále kolem dokola byla země, arcidiecéze, na tři dny jízdy kterýmkoliv směrem. Dosud nepokořená, zlá a divá, nebezpečná v svých raných křečích. Jen jako od ostrůvku k ostrůvku mohlo se v ní plouti uprostřed. Možná že ani papežský legát nedojede, že ho vlastní salva guardia oloupí a svlékne mezi lesy nebo propuštění žoldnéři proženou po kraji. Však by mu to neškodilo. Vždyť mu asi kardinál Dietrichstein o tom poví. Duchovní panstvo se již ujalo předmětu porady a opat už jen ze setrvačnosti proplétal hovor svými kyselými pochybnostmi a posměšky. Ale úvaha nebyla tak snadná. Bylo mnoho dobrých rad, z nichž nebylo možno žádné zamítnouti, a v tom právě byla chyba. Kdyby tak Duch svatý pomohl! Ale člověk musí především sám myslit a jednat. Ošemetné sešity se střídaly v rukou a složité úvahy se vtíraly na místo přímého řešení. A mysl ve chvíli bezradnosti a rozpaků je ráda, může-li se zachytit třebas hry s pojmy právnickými a historickými. Ale když se pak vědomí vzpamatuje, zhrozí se zmařené půlhodiny a nálada se zachmuří krutě. „Máme-li se toho držeti,“ posmíval se opat proboštovi, jenž se snažil opevňovat své naděje věrností k rodu habsburskému, „pak nejhůře se povede arcibiskupství a kapitule. Vždyť pak i Lucemburkové byli uchvatiteli České koruny proti Habsburkům a jejich památka má býti prokleta a vyhlazena. Pak ovšem by bylo třeba pražské arcibiskupství zříditi znova, poněvadž císař Karel IV. neměl práva —“ „Oh, to ne!“ zvolal probošt. „Arcibiskupství zřizuje Svatá stolice.“ 17

Durych_sazba_v02.indd 17

13.10.2015 17:50:42

„Ano, ale Svatá stolice nedává popluží. Ta jsou od Karla IV. a to, jak sám uznáváte, neplatně udělena.“ „To by tak scházelo! Co bylo církvi jednou dáno, třebas i od kacířů —“ „O tom rozhoduje královská komora, a tudíž právem kníže Liechtenstein.“ „Humor Vaší Milosti se stává kacířský. Zeptáme se pana legáta Caraffy.“ „Prosím, uvidíme! Ale kam jsme se to dostali! Nepřišli jsme dělat koncil o takových nesmyslech!“ Proboštovi začínalo býti horko a odpověď mu nechtěla sednouti na jazyk. Utíral si pot a zdvihl ruku, jako by zaháněl protivnou představu. Tu sluha zaklepal na dveře a vešel. „Pan farář od Svatého Jindřicha —“ promluvil sluha tiše, krče hlavu s řídkými vlasy. „Vavřinec?“ zvolal probošt nemile překvapen; „ať počká!“ Sluha ustupoval. Ale opat zdvihl ruku. „Příteli, přineste nám sklenici vody! Ne sklenici, džbán vody!“ „Ach, Milosti, promiňte, zapomněl jsem! — Václave, přineste, však už víte!“ Opat chtěl kavalírsky a snad trochu posměšně zabránit útratě proboštově, ale sluha už zmizel. „Já zapomněl!“ naříkal probošt; „kterak pak bych nechal Vaši Milost, hostitele a ochránce svého v dobách nejhorších, s žízní za svým stolem! Odpusťte mně nevděčnému, to se stalo tím, že jsem Vaši Milost musil přijmouti v této suché kanceláři. A panna kněžna —“ „Děkuji, jako by se stalo. Ale odvykla jsem pití.“ Opat se dal nezbedně do smíchu a panna kněžna začala protestovati proti zlomyslnému opatovu výkladu, když sluha přinesl konvici a kladl před hosty talířky s konfety. „To jest pravé víno, jaké nám přivezl Karel IV.,“ liboval si opat. Sluha se naklonil k uchu proboštovu a řekl tajemně: „Jest tam sama žena faráře Hanžburského, nechtěl jsem to prvé říkati nahlas.“ 18

Durych_sazba_v02.indd 18

13.10.2015 17:50:42

Probošt zbledl a vyrazil ze dveří před sluhou. Bylo slyšet hlas ženy, nejspíše tlusté a rázné. Pak se její ryčně usměvavý hlas vzdaloval se studeně vážným hlasem proboštovým po chodbě. „Ten farář má hlas jako eunuch,“ ulevil si opat, napiv se vína. Panna kněžna se probrala z dřímoty a bohabojně promluvila: „Co praví Vaše Milost?“ Opat se zahleděl proti světlu a kroutil mlejnek. Probošt se vrátil a již ze dveří rychle promluvil, jako by chtěl nahradit ztrátu času: „Že se o statek želivský a senožatský po panu Jörgerovi z Tolletu uchází paní Magdalena Trčková, jest asi Vaší Milosti známo?“ „To vám právě řekl ten eunuch?“ Panna kněžna naslouchala jako rys. „Jaký eunuch?“ ptal se úzkostlivě probošt. „Nu, ten farář Vavřinec.“ „Proboha, Vaše Milosti, to byla jeho žena, totiž bývalá žena, hospodyně —“ „A já jsem se divil, že by měl tak ženský hlas, když vy jste tam tak spěchal. A zatím to byla jeho žena či — hospodyně —“ „To víte, Milosti, jest vždycky lépe vyprovodit baby co nejrychleji ze stavení. Ale ještě jsme si nepřipili —“ „A co chtěla ta osoba?“ „To víte. Faru ve Velvarech. Ať si ji má tedy!“ Opat se zasmál. „Vidíte, ta tomu rozumí! Tak se to musí dělat. Vidíte, já už jsem se svých vinic po Tobiáši Šteffkovi, Jiřím Dyrynkovi a Martinu Frueweinovi ujal —“ „A neřekl jste mi o ničem —“ řekl bolestně probošt. „Tedy na zdraví! Ať spokojeně oslavíme letošní sklizeň!“ Se smíšenými city napil se probošt burgundského vína, jehož česká trpkost se mu zestonásobila. Panna kněžna jen usrkla. „A nyní pokračujte,“ pobídl probošta opat, škodolibě rozjařen. Ale tíseň proboštovu rozplašilo náhlé zatroubení. 19

Durych_sazba_v02.indd 19

13.10.2015 17:50:42

„Teprve nyní je konec,“ divil se probošt a obrátil se k oknu, ale nepřistoupil až k samému oknu a též své hosty zadržel opodál okna. Kočáry začaly rachotit, úředníci vojenští i soudní udíleli rázné rozkazy a ze zámků se valil proud zvláštního šumu, který se rozléval a vzrůstal po nádvoří. Množství kočárů a krytých vozů bylo rozestaveno po stranách nádvoří, vozkové již drželi uzdy, sluhové otvírali dvířka nosítek, spouštěli stupátka, vojáci napřahovali zbraň k poctě. Z brány vycházel průvod pánů; asi osmnáct jich bylo. Opat a probošt je pozorovali velmi vážně. „Vidíte, to jest naše zboží,“ mluvil probošt tiše: „Vilém Popel z Lobkovic má křižovnický statek Tursko; Kašpar Kaplíř ze Sulevic — panno kněžno — ten má vaše zboží v Oupohlavech, nemýlím-li se, a křižovnické v Pšově a Košici, a tam pan Pětipeský má vaši ves Noutonice a také naše vesnice. Bohuslav z Michalovic, ten má naše statky na zboží oseckém a křižovnické vesnice Nemelkov a Roselhof. Jindřich Otta z Losu má naši ves Lounín u Berouna. Ale teď se podívejte, panno kněžno, na pana Prokopa Dvořeckého! Vidíte své krásné Třebenice s dědinami a vinicemi a Chodovlice, Kololec, Mradice, Vrbno, Velenín a zcela blízko za humny Svatou Markétu? My u něho máme jen ves Donín. To jste se zase jednou potěšila, ne? A teď pan Diviš Černín, bývalý hejtman tohoto hradu — ten má vaši Hošinu a naše Příčovy Luhy. Ale nyní jde podívaná pro pana opata. Vidí Vaše Milost strahovské vesnice Chýšku, Útěchovice, Bratřetice a Cetuly? To vše jest vidět v rytíři Janu Ostrovci z Královic.“ V té chvíli asi se ozval podivný zvuk z nádvoří a bylo vidět zvláštní pohyby a posunky lidí, pánů, žen, mládeže a dětí. Bylo to jiného rázu, než jaký míval jakýkoliv shluk lidí o slavnostech, sněmích, pohřbech a bouřích. Pohledu z výše a z určité vzdálenosti se to jevilo nesrozumitelným až k směšnosti. Jen pomalu bylo možno uhodnouti, že tam dole jest pláč, zoufalství a šílenství. Divně se to proplétalo s hradním ruchem, okázalostí úřednictva, netečností vojáků, vozků a sluhů, s letní odpolední únavou, přísností i hledáním zábavy. 20

Durych_sazba_v02.indd 20

13.10.2015 17:50:42

„Ach, dnes byl asi vynesen ortel,“ promluvil opat. Několik vozů zarachotilo. Páni byli odváženi do Bílé věže a zdálo se, že náhle dlažba začala křičeti ženským a dětským rykem. Biřici v počestnosti vyváděli nový zástup z jícnu zámeckého. Bylo jich možno napočísti šestadvacet. Probošt je bedlivě pozoroval. „To jest pouze zboží našeho pana arcibiskupa, totiž křižovnické. Romphapovský dvůr za Poříčskou branou, který si vzali páni radní Starého Města pražského. Vidíte tam pány radní? Šimon Sušický, Jan Kuttnauer, Nathanael Vodňanský, tam městský servus Mikuláš Diviš a Václav Božecký a prokurátoři Melichar Teichprecht, Jan Švehla, sekretář Jiří Závěta a teď! Jan Pelhřimovský, sekretář české komory, ten všechno naše zboží znal a sepisoval a zboží Vašich Milostí také. Ale to je mnoho lidí! Podívejte se na doktora Jessenia!“ „Pan probošt má hříšně dobrou paměť,“ divil se opat. „Nedivte se, vždyť jsme tu po dva roky byli sami jen tři kanovníci a nemohli jsme dělat jiného než pozorovat lidi a události. Vaší Milosti bylo ovšem ve vyhnanství v Kolíně nad Rýnem lépe.“ Odsouzení měšťané, úředníci a primasové žatecký a kutnohorský, ubledlí vězněním a slyšením ortele, trudně vstupovali do krytých vozů, ohlížejíce se po svých ženách a příbuzných, zanechávajíce za sebou rozpaky a bezmocnost vůči trapnému osudu. Kola se točila, sluneční paprsky se klouzaly po vozech a hřbetech koňských, vozy se rozjížděly k průjezdu, naříkavý a nedosti mocný křik se zdvíhal k okapům střech a padal po zámeckých stěnách na zastíněnou dlažbu, dlažba rachotila, vozy odjížděly do radního domu Starého Města. Opět byl vyveden hlouček asi dvanácti lidí a probošt si zasteskl. „Pan opat už se tedy nemusí dívat. Tobiáš Šteffek již mu nezakrývá jeho vinici.“ Opět vyšel hlouček jedenácti mužů a proboštem to trhlo. „Hle, pane opate, Kryštof Kobr! Váš poplužní dvůr!“ 21

Durych_sazba_v02.indd 21

13.10.2015 17:50:42

„A co jsou ti druzí?“ ptal se opat. Ti však zatím vstoupili do vozů, takže probošt jich nemohl vyjmenovati. Ze zámku však již vycházeli úředníci čeští a rakouští. Kníže dosud nevycházel. Říšští dvorní radové šli u vědomí své delegované důstojnosti po královské dlažbě obklopeni doktory práv, rady apelačními a vládními rady rakouskými, kteří vynikali neoblomnou počestností a přísností jak myšlenek, tak i posunků, polostrnulí jak dlouhým seděním, tak svou neúprosností. Od nich se odlišovala skoro nepřátelsky trojice komisařů z českého panstva, která i svou věrnost k císaři a církvi odbojně a uštěpačně zdvíhala s českou pýchou domácích velmožů proti ubohým dvorským šlechticům rakouským. Mluvili s říšskými, císařskými, apelačními i dvorními rady s ceremonielní zdvořilostí, která prozrazovala jemné opovržení lidí blahobytných vůči lidem svědomitým a přičinlivým. Pohled na tváře a kroky pánů musil přinášet mrazivé potěšení z veškeré té ušlechtilosti, z těch odkazů staré slávy, z té podivné, hadí vznešenosti, z té lisované kázně. Lokaji se klaněli tak uctivě, až pleše jejich byly obráceny k zemi, a důstojníci při pozdravu se měnili v posvátné dřevo. „Od těch nám nekyne nic, ale pranic,“ řekl opat. „A co dělá ve Vídni bratr Vaší Milosti, pan Gerhard?“ „Má mnoho práce. Mnoho, pane probošte. Tomu pro nás nezbude kdy. Rozumíte?“ „Ovšem, ovšem. Jest doba taková, že —“ „Chcete říci, že Heřman Černín čeká, až bude Diviš Černín sťat, a Jindřich Šlik čeká, až bude Jáchym Ondřej Šlik sťat a —“ Probošt nevěděl, jak opata přerušit, ale již vycházel ze zámku sám kníže. „Liechtenstein!“ Léta již poněkud srážela ramena knížeti Karlovi, ale právě toto stáří bylo vrcholem jeho pochmurné cti. Vycházel z šera zámku jako slavný dech posvátné temnoty do bílého dne; šedivé vlasy, šedý vous, šedý, vznešeně unavený obličej i pohřební zešedivělost skvělého šlechtického obleku byly jako nedotknutelné 22

Durych_sazba_v02.indd 22

13.10.2015 17:50:42

insignie prastarého majestátu. Zlá moudrost se tměla pod šedivým obočím a studila z mrtvolných zubů, vznešená kostra kráčela v úřadě spravedlnosti. Hejtman Starého Města pražského pan Heřman Černín roztržitě očekával jeho instrukce pro ceremonii pozejtřejší exekuce, a zrak zkušený mohl z tajných známek jeho chování uhodnouti, že jako král David na ženu Uriášovu též se těší na některou paní či dceru pozůstalou. Neboť vdovy a dcery též jsou zbožím světským, v němž si lze vybírati. A hle! Ženy začaly vycházeti jako ze země, jako bubliny z vody, jako chmýří pampelišek z větru, ale chodily po zemi i se svými obšírnými sukněmi a vlečkami, jejich nohy byly silné a zvláště z výše poschodí se zdály krátké a plnost ňader je tlačila k zemi i s jejich okázalostí brzkých vdov, sirot a opuštěných panen. Rej rychlý i ve své těžkopádnosti a neradostnosti se proměňoval v nábožné poklekávání, vyskakování, pobíhání a nové poklekávání za bílého dne pod širou oblohou na hrbolaté dlažbě zámecké a z nejstarších pamětníků jistě nikdo zde neviděl nic podobného. Nebyla doba kajícnosti; která neděle po svatém Duchu bude zítra? Bylo by třeba podívat se do kalendáře, ostatně fámulus či kanovník scholastik to bude vědět. A všechno toto klanění přepokorné s výkřiky srdečnými, až příliš srdečnými, s vzdechy, křikem a hořekováním, se sebezapřením hrdinským a téměř nadlidským, to vše patřilo Jasnosti knížete Karla, který byl tu více než prorokem a více než knězem Jeho Římského Veličenstva. Zvědavost lidu, pozornost ušlechtilých cizinců, přítomnost úředníků, vojska, livrejovaných sluhů, kočích a štolbů, nosičů nosítek, běžců i podezřelé všudybytné holoty podporovala kurióznost tohoto obnoveného mirákula. Jen pomalu, velmi pomalu postupoval kníže Karel prostředkem těchto zbožňovatelek či kajícnic, asi tak, jako když arcibiskup udílí biřmování a jeho průvod se musí protlačovati úzkou uličkou. Ale hlasy lidské za ním se spíše zesilovaly než utišovaly a páni i sluhové začínali býti netrpělivi. Však i slunce již ochabovalo ve své odpolední slávě. „Vidíte, panno kněžno, paní Kateřinu Kaplířovou? I vdovy mohou překážeti! Vidíte paní Annu Černínovou? Ale paní Eva 23

Durych_sazba_v02.indd 23

13.10.2015 17:50:42

Pětipeská se nezdá příliš ztrápená, nedostal snad Felix Václav milost a s ní vaše Noutonice?“ Tu však panna kněžna zabědovala. „Nepřeji nikomu nic zlého, pane probošte! Víte, že nejsem krvežíznivá. Ať mi dají moje statky a půjdu třebas za všecky prosit knížete o milost.“ „My také nejsme krvežíznivi,“ chlubil se opat Kvestenberk, ohlížeje se tam, kde stála vyprázdněná číše. Kníže chtěl vsednouti do nosítek, ale poněvadž bylo zřejmo, že jeho nosiči by neušli zoufalé nesmyslnosti křičících a pobíhajících paní a žen, kterých pro vážnost k stavu panskému nebylo možno dáti rozehnati mocí, nabídl mu kterýsi kavalír svůj kočár. Slavně zarachotila dlažba, ale z houfu paní a žen ještě nejedna se rozběhla za kočárem a kočí a lokajové druhých pánů odjíždějících musili hlasitě křičeti výstrahy a krotiti příliš pokoušenou netrpělivost. Povzdech přemnohých vzpomínek a myšlenek vydral se z prsou duchovního panstva, které již se začalo odvracet od okna. Vrabec přiletěl na okno a nahlížel dovnitř jako trhan, ale hned zase odletěl, nestaraje se o nic z lidských osudů. Bez ohlášení po neostýchavém zaklepání vrazil do pokoje nový duchovní pán, vzezření mladistvého a radostného, v kanovnickém šatě; téměř si poskočil, ale zahlédnuv neočekávanou společnost, zapýřil se a uklonil se s úsměvem. „Buď Panna Maria pochválena!“ spustil. „Aspoň jednomu jsem zachránil život před katem.“ Obličeje panstva se prodloužily se zdvořilou zdrženlivostí. „Nu?“ zaznělo pochmurně. „Pavel Sixt z Ottersdorfu, měšťan pražský. Ale milost mu bude oznámena až na popravišti. — Zachránit Václava Jizbického se mi už nepodařilo —“ Strohé mlčení se zavíralo nad tou věcí bezvýznamnou. „Dobře že jste přišel, milý Jane Arnošte,“ začal opat, „vy jste se také účastnil české války, a to nejen ve vězení —“ Ale osud tohoto odpoledne se nezdál přízniv důvěrnému rokování o věcech toužených. Po skromném zaklepání, nevyčkav 24

Durych_sazba_v02.indd 24

13.10.2015 17:50:42

vyzvání právě tak jako kanovník Platejs, vešel kanovník Jan Ctibor Kotva. Nezářil radostí z vykonaného dobrého činu, šel však jistě. Pozdravil jméno Boží se zbožností, která se mohla zdáti namířena proti shromážděným. „Hledám někoho na nešpory.“ Probošt byl trapně dotčen. Chápal se sešitu. „Ovšem, ovšem,“ zasmušile schvaloval poznanou pravdu. „Hned jdu s vámi, Jane Ctibore,“ hlásil se Platejs, „měli bychom též vzkázati děkanovi, snad jest doma. Pan kanovník scholastik jest asi ještě u arcibiskupa.“ „Kašpar Arsenius?“ divil se probošt s úlekem. „Co by tam dělal?“ „Jistě nemluví o posledních věcech člověka; nevím, o čem spolu mluví, ale budou-li Vaše Milosti o to státi, přinesu zítra zevrubnou zprávu.“ „Vždyť — vždyť já myslil, že pan arcibiskup jest právě nemocný a nemožný.“ „Pro něco,“ střelil poněkud náhle kanovník Platejs, až sám se toho zalekl a hledal, čím by to zamluvil. Opat se však usmál s pochopením velice bratrským. „Ó, ti mladí kanovníci, ti jsou jedovatí! Však my jsme kdysi bývali také takoví, viďte, pane probošte, viďte, panno kněžno!“ „Já neslyšela,“ odpověděla panna kněžna, „a nemohu svůj věk měřiti s věkem Vaší Milosti.“ Platejs se usmál a odvrátil tvář bezpečnějším směrem. „Aj, co vidím, panna kněžna má první řeholnici zase po těch smutných dobách,“ zvolal živě. Panna kněžna byla překvapena těmito slovy. Ale když poznala, koho kanovník míní, nemohla potlačit zívnutí. „To jest malý omyl, pane Platejsi. To není řeholnice, jen služka, která mě doprovází podle předpisů.“ „Služka! A ona čte!“ divil se Platejs a kráčel k panně v koutě; nahlédl jí do čtení, pak změnil tvář a pohlédl na kanovníka Kotvu. Ten šel skoro po špičkách. Staří páni je pozorovali. Služka seděla v koutě s knihou na klíně a hleděla do ní upřeně s nevídaným klidem a pozorností, nevšímajíc si ničeho na světě… Z její 25

Durych_sazba_v02.indd 25

13.10.2015 17:50:42

tváře se zdálo, že snad přece ví či cítí, co se kolem ní děje, kdo ji pozoruje; že její soustředění jest nějakou potměšilostí vůči všem přítomným. V šeru kouta byl její obličej bledý, jako zsinalý, jen z klenby nad očima hrozil nějaký temný vzdor, temnější než vzdor tohoto království. „Já tedy s pomocí svého bratra Gerharda podniknu ve Vídni všecko možné, abych získal tajné rady císařovy. Na pana arcibiskupa se spolehnouti nemůžeme a myslím, že kanovník Platejs by měl u Karla Caraffy kredit mnohem lepší —“ „O čem mluví Vaše Milost?“ „Dobře že jste zde. Musíme něco podniknouti u dvora pro restituci církevních statků.“ „A už jste to spočítali?“ „Počítáme dosti dlouho, ale musíme to už skončiti —“ „Jak to milý Pán Bůh spravedlivě řídí,“ zahlaholil Platejs. „Hle, my, knížata kněžská, počítáme peníze církevní a tady služka panny kněžny se za nás modlí officium dnešního dne!“ Tu panna kněžna vyšlehla jako plamen z pece; vstala, sotva mohla dosti rychle odstrčiti těžkou židli. „Dosti již, dosti, pane kanovníku! To jest přílišné!“ Těžce spěchala k osamělé panně a vytrhla jí knížku. „Kdo jí to dovolil? To jest opovážlivost, dotýkati se mých věcí! Ona dělá jen schválnosti a vzdory. Neprosila jsem se o ni a může jíti, kam chce!“ Obrátila se ke kněžím. „Ona si chodí, kam chce! Ke karmelitánům, ke kapucínům, k jezuitům, ani se neptá. A když jest kárána, tváří se, jako by nerozuměla nebo jako by se posmívala. Pošlu ji do Vídně zpět. Vždyť mi na její výživu nedali ani haléře. Nevím, kdo mi to nahradí. Nemám ani na to, abych si mohla platit nosiče, a jí nemohu ani užívat místo služky, poněvadž má ve Vídni protekci. Kdyby někde v celé Praze byla aspoň jedna jeptiška, dala bych ji někam k Svaté Anežce. Proč já ji mám mít, řekněte, pane probošte, vždyť vy jste mi ji strčil na krk —“ „Ale, panno kněžno,“ pokusil se Platejs chlácholit starou řeholní šlechtičnu, „podívejte se: Vy jste tady počítala své zboží 26

Durych_sazba_v02.indd 26

13.10.2015 17:50:42

časné a ona se za vás a za nás všecky modlila. Třebas opravdu vám vymodlila brzkou restituci všeho zboží.“ „Nedělejte si posměch ze staré šlechtičny! Panna Anděla již nemá u mne co dělat! Ať už mi nepřekročí práh! Nechte si ji —“ Hlas panny kněžny byl mocný a řeč její tak vydatná, že jenom cosi úžasného mohlo způsobiti náhlé utišení na moři. Jako zázrakem hrobového závanu sklonily se šíje v uctivé reverenci a panna kněžna oněměla nejpokorněji. U dveří cosi stálo. Ještě toho nebylo vidět, neboť oči uklánějících se viděly jen koberec a jen kradmo se osmělovaly viděti špičky sandálů. Z výšin nad skloněnými hlavami zazněl hluboký hlas. „Pak jsem se měl dočkati, když moje vždy věrná kapitula koná zde za mými zády svou tajnou synodu! I vy jste mě zradil, pane opate, i vy, panno kněžno?“ „Arcibiskupská Milosti! Jak radostné překvapení!“ „Ó, vy falešní! Už vám za nic nestojím! Už jsem starý a hloupý — lépe se radit beze mne, viďte? Myslíte, že nevím, co vás sem táhlo? Zdalipak jste pamatovali také na mne, pane probošte?“ Probošt upřel s údivem oči na sedmdesátiletého nemocného a sešlého arcibiskupa, kterého náhlý zájem o práva církevní vypudil z lože a vzpřímil jako palmu. „Ano,“ pravil s očima užaslýma; „kníže Liechtenstein —“ „E, což kníže Liechtenstein! Jako by nebylo jiného! Poručil jsem kočím a běžcům, aby dávali pozor, až kníže pojede, ale spletli mi to, ničemové! Považte, měli jsme vjeti do nádvoří tak, aby se kníže musil vyhnout a čekat, a běžci už vběhli do brány a plašili jeho koně. Ale on vjel mezi ně a můj kočí zastavil kočár, takže kníže jel kolem mne a pozdravil mě s impertinentním úsměvem. Ale přijde doba odplaty!“ „A my jsme chtěli v tajnosti —“ „Před Liechtensteinem?“ Páni neodpověděli, zaraženi arcibiskupovou náladou. „K smíchu! Sedněte si! Pan probošt nám snad přečte soupis našich statků.“ „My tedy půjdeme na nešpory,“ ozval se se zbožnou drzostí kanovník Platejs. 27

Durych_sazba_v02.indd 27

13.10.2015 17:50:42

Oko arcibiskupovo pohlédlo na něho skleněně. Kanovník Platejs s nestydatě dobrým svědomím učinil poklonu a táhl za sebou Jana Ctibora Kotvu. „Někdo z nás musí přece na nešpory,“ ospravedlňoval se potměšile. Duchovní páni ztichli ve chvilkovém zhroucení. „To jest tak, když jest kapitula tak chudá, že kanovníci si nemohou držeti ani vikáře. Kdo má pak chodit na nešpory? Místo dvaceti čtyř kanovníků jest nás nyní jen sedm —“ mluvil probošt; ale náhle se mu zdálo, že ho nikdo neposlouchá, že tu není ani jediného živého člověka, že i on sám mluví už ze své hrobky. Arcibiskup seděl se skloněnou hlavou. I na pannu kněžnu přišla úzkost hrobové samoty. Ohlédla se po své průvodkyni. Už jí zde nebylo. Kniha hodinek ležela na stole.

28

Durych_sazba_v02.indd 28

13.10.2015 17:50:42