OD ETYMOLOGIE KE KRAJINĚ:
ONOMASTIKA
PRO 21. STOLETÍ
OD ETYMOLOGIE KE KRAJINĚ: ONOMASTIKA PRO 21. STOLETÍ
Brno 2022
Jaroslav David Tereza Klemensová
Publikace vychází s podporou grantového projektu SGS s názvem
Od etymologie ke krajině: témata české onomastiky 21. století (reg. č. SGS03/FF/2022, řešeném na Filozofické fakultě Ostravské univerzity).
Kapitoly 7, 9, 12 a 23 vznikly s podporou projektu Grantové agentury ČR s názvem Kvantitativní onomastika: východiska, koncepty, aplikace (reg. č. 22-09310S).
Recenzovali:
prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc. prof. Mgr. Václav Cvrček, Ph.D. Mgr. Václav Lábus, Ph.D.
Editors © Jaroslav David, Tereza Klemensová, Michal Místecký, 2022
© Kristýna Březinová, Tereza Černíková, Jaroslav David, Jana Davidová Glogarová, Tereza Klemensová, Kristýna Kovářová, Jarmila Mádrová, Denisa Místecká, Michal Místecký, Klára Neuwirthová, Agata Reclik, 2022
© Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2022
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-275-1368-0
Jak se určitě nebude jmenovat — vlastní jména ve světle
jména v literárním textu — klasifikační, kvalitativní a kvantitativní
Ctirad a osamělá Šárka — vlastní jména v poezii z pohledu frekvence, tématu a kolokační síly
10 Cesta za jmény do pravěku — na příkladu vybraných próz Eduarda Štorcha
11 Osobní jména v jednom historickém pramenu — Paměti Mikuláše Dačického z Heslova
12 Antroponyma v žurnalistice — americké prezidentské volby 2020
13 Co naznačuje české jméno? Vlastní jména očima českých spisovatelů
14 Kam zmizely Údolíčko a Velký rybník ? Vlastní jména inspirovaná literaturou
15 Stalingrad a Hitlerine — vlastní jména v soukolí dějin
16 Vlastní jména v zajetí politické korektnosti
17 Z malé Paříže do Vídně severu — vlastní jména
vlastních jmen
19 Babička z Reichenbergu a cappucino z Falknow Cafe — rehabilitace německých názvů
20 Přejmenování jako věc veřejná — poválečné odněmčování v dobové publicistice
21 Jména mazlivá, domácká čili
23 Schiller kontra Komenský — uliční názvy v pohraničí
Eskymák v kajaku či Královská hrobka — možnosti a vyhlídky výzkumu české speleonymie
26 Moravskoslezské vodní názvy — na příkladu povodí řek
Socioonomastika ještě jednou — vlastní jména a vojenské výcvikové prostory
ÚVOD
Vlastní jména — též nomina propria nebo jen propria , anglicky proper names, německy Eigennamen , polsky nazwy wlasne — představují rozsáhlou a z perspektivy slovotvorby i pojmenovaných objektů pestrou skupinu lexikálních jednotek. Z hlediska odborného zájmu i společenských potřeb jsou těmi nejviditelnějšími skupinami vlastních jmen antroponyma (osobní jména), toponyma (geografická jména) a v posledních desetiletích rovněž chrématonyma (jména lidských výtvorů, názvy firem a institucí, výrobků, dokumentů apod.). Jedná se primárně o jazykové jednotky — slova tvořená hláskami, slabikami a zaznamenaná písmem, proto se jimi zabývá jazykověda, konkrétně disciplína onomastika . Ta se už z podstaty předmětu svého zájmu — vlastní jména jsou součástí společenské komunikace v širokém slova smyslu — nezaměřuje pouze na jazykové (gramatické, stylistické, pravopisné, slovotvorné) charakteristiky vlastních jmen, ale je výrazně mezioborově orientována.
Onomastika, nauka o vlastních jménech, je dnes vnímána jako samostatná lingvistická disciplína, která má jasně vymezený předmět svého zájmu, metodologii a terminologii. Disponuje svou vlastní organizační platformou, tvořenou:
1) specializovanými pracovišti (v České republice je to především pražské Onomastické oddělení a brněnské Dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.; ve světě pak organizace ICOS — The International Council of Onomastic Sciences, popřípadě American Name Society; dále například badatelská centra na univerzitách apod.);
2) časopisy (například česká Acta onomastica — původně Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, později Onomastický zpravodaj, polská Onomastica, německé Beiträge zur Namenforschung, chorvatská Folia Onomastica Croatica, ruské Voprosy onomastiki, americké Names nebo časopis Onoma , který vydává organizace ICOS);
3) národními a mezinárodními konferencemi (například zatím poslední 27. mezinárodní onomastický kongres se konal v roce 2021 v Krakově; k významným středoevropským akcím patří polská Mezinárodní a národní konference MiOKO a Slovenská onomastická konference SOK ).
Z perspektivy historických věd je však onomastika stále pomocnou vědou historickou, podobně jako heraldika, numizmatika nebo paleografie. Důvodem je skutečnost, že od svého vzniku v 19. století byla onomastika v těsném kontaktu s historií — jako pomocná věda historická pomáhala s určováním jmen osob a míst při vydávání pramenů i při hledání a rekonstrukci dějin. Poté významně přispěla ke studiu dějin osídlení, zejména rozpracováním chronologie typů místních jmen a podílem na lokalizaci zaniklých osad prostřednictvím toponym; šlo o jednu z metod takzvané nedestruktivní archeologie. Vyvrcholením této spolupráce byly ve druhé polovině 20. století monografie Vladimíra Šmilauera Osídlení Čech ve světle místních jmen a Atlas místních jmen v Čechách či vydání pětisvazkového slovníku Antonína Profouse Místní jména v Čechách a dvousvazkového díla Místní jména na Moravě a ve Slezsku , na němž spolupracovali historik Ladislav Hosák a lingvista Rudolf Šrámek. Současně probíhal sběr pomístních jmen z území Čech, Moravy a Slezska, dnes postupně zpřístupňovaný ve formě elektronické databáze. Výklady o místních a pomístních jménech se staly nedílnou součástí vlastivědy, regionálních monografií a dějin měst a obcí. Ačkoli onomastika i dnes staví na spolupráci s historií, zdá se, že se těžiště jejího mezioborového zájmu více posouvá do oblasti vlastní jazykovědy (teorie komunikace, pragmatika, korpusová a kvantitativní lingvistika) a sociálních a geografických věd (zejména antropologie, sociologie nebo kulturní geografie).
Díky zájmu, který uživatelé jazyka projevují o vlastní jména („Proč se to tak jmenuje? Jak jméno vzniklo? Co jméno znamená?“ apod.), je onomastika jednou z mála jazykovědných disciplín, která má velký a přirozený popularizační potenciál,
jímž například morfologie nebo syntax nedisponují. O tom svědčí stovky novinových sloupků, desítky rozhlasových, televizních a internetových pořadů, ale i řada popularizačních monografií, které se těší čtenářskému zájmu. Právě ona vazba vlastního jména ke společnosti, k místům a jejich historii dává onomastice možnost vyprávět prostřednictvím jmen příběhy a naopak prostřednictvím příběhů vysvětlovat vlastní jména jako jazykové jednotky.
Na tomto místě se patří zmínit sedm knih — úvodů do onomastiky a základních přehledových prací, které, navzdory faktu, že jde o odborné texty, svým způsobem podání mohou posloužit k seznámení s oborem. Pro antroponymii jsou to Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000—2010 a Vlastní jména osobní v češtině Jany Pleskalové, pro zeměpisná jména Úvod do toponomastiky Vladimíra Šmilauera, který metodologicky doplňují mladší stejnojmenná monografie Jaromíra Krška, kolektivní monografie Pomístní jména v Čechách a kniha Jany Pleskalové Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku , a konečně je to teoreticky a metodologicky pojatý Úvod do obecné onomastiky Rudolfa Šrámka. Kromě již zmíněných lexikonů toponym jsou užitečné také výkladové slovníky rodných jmen a příjmení — Jak se bude vaše dítě jmenovat? Miloslavy Knappové a Naše příjmení Dobravy Moldanové — a rozhlasový pořad Žanety Dvořákové a kolektivu O původu příjmení .
Proč jsme nepsali další úvod do onomastiky
Po stručném představení vývoje a současnosti onomastického bádání je zřejmé, že psát další „úvod do onomastiky“ by bylo nošením dříví do lesa. Samozřejmě, obor se neustále vyvíjí, rozšiřují se témata a rozvíjí se metodologie a mezioborová spolupráce, ale začínat znovu od počátku by bylo jen opakováním již řečeného. A tak se zhruba před třemi roky zrodila myšlenka napsat tuto knihu. O jejím charakteru čtenáři více řeknou odpovědi na čtyři základní otázky. Ty jsme si vypůjčili z modelové teorie vlastních jmen. V modelové teorii tyto otázky
reprezentují čtyři základní vztahy, které vyjadřují poměr pojmenovatele k pojmenovanému objektu a promítají se rovněž do zvolených jazykových prostředků. Pojďme tedy na ně stručně odpovědět.
Kde?
V Ostravě tradici onomastického výzkumu založili profesor Rudolf Šrámek a docentka Naděžda Bayerová v roce 1973, kdy se zde konal první onomastický seminář. Katedra českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity v této tradici úspěšně pokračuje a rozvíjí ji.
Kdo? Co?
Na knize se podíleli vysokoškolští učitelé Katedry českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity i studenti jejích magisterských a doktorských programů (Český jazyk a literatura, Čeština pro cizince), kteří se ve svém výzkumu věnují onomastickým tématům.
V současnosti „ostravská onomastická škola“ (čestné označení profesora Šrámka) rozvíjí především Šrámkův funkční a komunikační přístup k výzkumu vlastních jmen, zejména toponym, který obohacuje o nové pohledy, přístupy a koncepty (jazyková krajina, nový regionalismus, kvantitativní i kvalitativní analýza pestré škály textů — publicistika, beletrie, poezie, cestopisy, memoárové texty). Nedílnou součástí aktivit pracoviště je výzkum moravsko-slezské hydronymie, nestandardizované toponymie, proměn toponymie pohraničních oblastí (Sudety), propriální tematické koncentrace textů, literární onymie, urbanonymie a vztah onymie a marketingu. Jedním z cílů pracoviště je také navazování mezioborové spolupráce, a to jak se zástupci ostatních lingvistických disciplín (kvantitativní a korpusová lingvistika), tak s experty v jiných souvisejících oborech (historická, sociální a kulturní geografie, antropologie, literární věda, sociologie).
V knize najdete jak kapitoly „odlehčenější“, jejichž cílem je čtenářům ukázat podstatu onomastiky a šíři jejích témat, tak kapitoly, které představují konkrétní výzkumy a badatelská témata řešená na ostravském pracovišti — včetně metodologie a problémů, s nimiž se výzkum potýkal. Protože předpokládáme, že čtenáři si budou knihou listovat a vybírat si témata dle svého zájmu či okamžité nálady a chuti, je na začátku každé kapitoly glosář — seznam klíčových termínů, s nimiž se v textu kapitoly pracuje a jež jsou vysvětleny v závěru. Proto doporučujeme — zejména čtenářům nelingvistům, kteří se mohou ztrácet v nových termínech a pojmech — nejprve nahlédnout do glosáře a teprve potom se pustit do čtení.
Jaký?
Popularizační, při zachování kvalit odborného textu, a mezioborový přístup — to jsou dvě základní charakteristiky této knihy. Jejím cílem je formou konkrétních případových studií představit aktuální témata, která se řeší na ostravském pracovišti, v kontextu české i světové onomastiky 21. století.
Čí?
Onomastika je obor, který překračuje hranice a ztělesňuje definici interdisciplinárnosti. Tato kniha proto nepatří pouze onomastikům, ale všem, kteří mají o vlastní jména zájem — ať už profesní, nebo volnočasový. Jsme toho názoru, že by se věda neměla uzavírat do bublin, vzdušných zámků a věží ze slonovinové kosti, ale měla by být živoucí součástí společenských diskuzí a života člověka. Onomastika jako nauka o vlastních jménech, která jsou součástí naší identity osobní i lokální či národní, tuto premisu bezezbytku naplňuje.
ZDROJE A LITERATURA K DALŠÍMU ČTENÍ
Acta onomastica [online]. Cit. 21. 06. 2022. <https://ujc.avcr.cz/sd/ publikace/casopisy/acta-onomastica.html>.
ANS — American Name Society [online]. Cit. 21. 06. 2022. <https:// www.americannamesociety.org>.
BENEŠ, Josef (2020): Německá příjmení u Čechů . Praha.
DVOŘÁKOVÁ, Žaneta (2021): „Z historie našeho onomastického časopisu“. Acta onomastica , 62(1), s. 18—34.
HOSÁK, Ladislav — ŠRÁMEK, Rudolf (1970, 1980): Místní jména na Moravě a ve Slezsku 1—2. Praha.
HOUGH, Carole (ed., 2016): The Oxford Handbook of Names and Naming. Oxford.
ICOS — The International Council of Onomastic Sciences [online]. Cit. 21. 06. 2022. <https://icosweb.net>.
KARLÍK, Petr — NEKULA, Marek — PLESKALOVÁ, Jana (eds., 2017): CzechEncy — Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno. Cit. 18. 12. 2021. <https://www.czechency. org/slovnik>.
KNAPPOVÁ, Miloslava (2020): Jak se bude vaše dítě jmenovat?. Praha.
KRŠKO, Jaromír (2014): Úvod do toponomastiky. Banská Bystrica.
LIŠČÁK, Vladimír (2009): Státy a území světa . Praha.
LUTTERER, Ivan — KROPÁČEK, Luboš — HUŇÁČEK, Václav (1976): Původ zeměpisných jmen . Praha.
LUTTERER, Ivan — MAJTÁN, Milan — ŠRÁMEK, Rudolf (1982): Zeměpisná jména Československa . Praha.
LUTTERER, Ivan — ŠRÁMEK, Rudolf (2004): Zeměpisná jména Čech, Moravy a Slezska . Havlíčkův Brod.
MATÚŠOVÁ, Jana (2015): Německá vlastní jména v češtině. Praha.
MOLDANOVÁ, Dobrava (1983): Naše příjmení . Praha.
MOTSCHENBACHER, Heiko (2020): „Corpus linguistic onomastics. A plea for a corpus-based investigation of names“. Names, 68(2), s. 88—103.
„O původu příjmení“. Český rozhlas [online]. Cit. 18. 12. 2021. <https://dvojka.rozhlas.cz/o-puvodu-prijmeni-7231789/ o-poradu>.
OLIVA, Karel (1976): Retrográdní slovník k dílu Dr. Antonína Profouse Místní jména v Čechách I—V. Praha.
OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, Libuše a kol. (1995): Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Praha.
PLESKALOVÁ, Jana (1992): Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku . Jinočany.
PLESKALOVÁ, Jana (2011): Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000—2010. Brno.
PLESKALOVÁ, Jana (2014): Vlastní jména osobní v češtině. Brno.
PROFOUS, Antonín (1947, 1949, 1951): Místní jména v Čechách 1—3. Praha.
PROFOUS, Antonín — SVOBODA, Jan (1957): Místní jména v Čechách 4. Praha.
Slovník pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., dialektologické oddělení. Cit. 18. 12. 2021. <http://spjms.ujc.cas.cz>.
Slovník pomístních jmen v Čechách [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení onomastiky. Cit. 18. 12. 2021. <http:// spjc.ujc.cas.cz>.
SVOBODA, Jan a kol. (1957): Místní jména v Čechách 5. Praha.
ŠMEJKALOVÁ, Martina (2015): Praporu věren i ve ztraceném boji. Vladimír Šmilauer — život a dílo filologa (1895—1983). Praha.
ŠMILAUER, Vladimír (1960): Osídlení Čech ve světle místních jmen . Praha.
ŠMILAUER, Vladimír (1963): Úvod do toponomastiky. Praha.
ŠMILAUER, Vladimír (1969): Atlas místních jmen v Čechách . Praha.
ŠRÁMEK, Rudolf (1999): Úvod do obecné onomastiky. Brno.
ŠRÁMEK, Rudolf (2007): „Onomastika“. In: Jana Pleskalová a kol. (eds.): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha, s. 377—425.
ŠRÁMEK, Rudolf (2013): Retrográdní slovník místních jmen Moravy a Slezska . Brno.
UNGEGN — United Nations Group of Experts on Geographical Names [online]. Cit. 21. 06. 2022. <https://unstats.un.org/unsd/ ungegn>.
VLASTNÍ JMÉNO SE PŘEDSTAVUJE
TEORIE, DISKUZE, POLEMIKY
PROPRIA — ZÁKLADNÍ
CHARAKTERISTIKY SPECIFICKÉ
SKUPINY SUBSTANTIV
Jaroslav David
GLOSÁŘ
Apelativum (též obecné jméno)
Kolokace — Kolokovat
Proprium (též vlastní jméno)
Transonymizace
Hledáme-li ve standardním výkladovém slovníku češtiny (Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost , Slovníku spisovného jazyka českého, popřípadě Příručním slovníku jazyka českého nebo v aktuálně rozpracovaném Akademickém slovníku současné češtiny) výrazy člověk, město nebo firma, kromě gramatických charakteristik se dozvíme také výklad významu daných výrazů. Naše hledání ale nebude tak úspěšné, pokud se zaměříme na heslová slova Božena Němcová, Ostrava nebo Škoda — zatímco osobní jméno Božena Němcová a název firmy Škoda v daných slovnících nenajdeme, zeměpisné jméno Ostrava zachycuje jeden slovník s výkladem „město na Moravě“ (Slovník spisovného jazyka českého, dále SSJČ ). Pokud hledáme pouze samotné jméno Božena, dozvíme se charakteristiku „osobní jm. ženské“ (SSJČ ). Využijeme-li moderní komplexní nástroj, který představuje Internetová jazyková příručka, u jmen Ostrava a Božena nám nabídne kromě již zmíněných charakteristik také odkaz na Slovo v kostce. Jedná se o aplikaci, která poskytuje základní
přehled o používání hledaného výrazu na základě dat Českého národního korpusu (dále ČNK ), a to včetně frekvenčních charakteristik. Můžeme tak například zjistit, že hledané zeměpisné jméno Ostrava se častěji objevuje v publicistice než v beletrii, a to velice často ve spojení se slovem Baník (Baník Ostrava je jméno fotbalového klubu), zatímco Božena tvoří nejčastěji kolokace s příjmením Němcová (spisovatelka Božena Němcová).
Pokud bychom ale uvedená heslová slova hledali v naučném slovníku (encyklopedii), byli bychom úspěšní a všechna vlastní jména bychom našli — heslové odstavce by však neobsahovaly gramatické charakteristiky těchto slov, popřípadě informace o nejčastějších spojeních, v nichž se vyskytují, ale především věcné informace o pojmenovaných objektech. Můžeme tedy říct, že vlastní jména až na nečetné výjimky výkladové jazykové slovníky češtiny neevidují a totéž platí i pro slovníky překladové — pozornost jim věnují buď slovníky encyklopedické, nebo specializované slovníky vlastních jmen. Proč tomu tak je, na to se pokusíme odpovědět v následujících odstavcích. Nejvýznamnější rys vlastních jmen ale připomeňme již zde — vlastní jména totiž pojmenovávají jednotliviny, nikoli druhy objektů.
Jejich primární funkcí je označování jedinečných entit.
Vlastní jména versus obecná jména — problémy s pravopisem
Již jsme ukázali výše, že vlastní jména obyčejně nejsou evidována výkladovými jazykovými slovníky či slovníky překladovými.
To odráží jejich specifičnost a základní vlastnosti, na něž se zaměříme dále.
Vlastní jména jsou nejčastěji prezentována v kontrastu k obecným jménům, přičemž se klade důraz na jejich odlišné vlastnosti nebo absenci některých charakteristik — akcentovány jsou především jejich reference k jedinečnému objektu a pravopis. Ačkoli pravopisná stránka vlastních jmen je z lingvistického hlediska marginálním tématem, přesto bývá tím prvním, co si většina uživatelů s proprii spojí — a proto jím za-
čínáme i my. V obecné rovině výklad zpravidla zůstává u konstatování, že jednoslovná vlastní jména se píšou s počátečním velkým písmenem ( Antonín , Litomyšl , Ukrajinec), víceslovná pak s velkým písmenem na počátku každého plnovýznamového výrazu ( Antonín Sova , Poříčí u Litomyšle, Nová Ves u Nového
Města na Moravě ). Toto konstatování neplatí absolutně, neboť například v němčině se takto píšou všechna podstatná jména, tedy i apelativa, naopak v ruštině, ukrajinštině, bulharštině, ale také například ve španělštině, italštině, maďarštině nebo finštině se jména příslušníků národů píší s malým počátečním písmenem. Pokud ale hledáme detailnější poučení o psaní například víceslovných názvů, pak jsme doslova lapeni v síti různých pouček, které mísí pravidla pravopisná, zápis vlastního jména v úřední evidenci (například matrika, obchodní rejstřík), podobu typickou pro konkrétní úzus (například v inzerci) s klíčovým požadavkem nezbytné znalosti pojmenované reálie. Navzdory tomu, že vlastní jména se vyskytují nejen ve školních diktátech a pravopisných cvičeních, ale také například v populárních televizních diktátech Zdeňka Svěráka (vždy v září v letech 2006—2012), vyžaduje správné rozhodnutí o pravopisné podobě víceslovných pojmenování — s výjimkou obecně známých (malíř Jiří Trnka , město Ústí nad Labem) nebo spolehlivě detekovatelných objektů (Jana Kučerová — vlastní jméno „nějaké“ konkrétní ženy) — především znalost pojmenovaného objektu. Pro ilustraci použijme následující uměle vytvořenou větu: Na závěr letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro rozezněl Smetanovu síň pražského Obecního domu společný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Varšavské filharmonie. Aby byla všechna vlastní jména zapsána pravopisně správně, je třeba vědět, jak se jmenuje festival, jak prostor, kde se konal, a jak zní oficiální názvy obou hudebních těles.
Vynikající ilustrací znalostní podstaty pravopisu víceslovných vlastních jmen je lehce ironický článek, který vyšel před sto lety v časopise Naše řeč (1921) v rubrice Hovorna . Jeho
autor se zamýšlel nad opodstatněním pravidla o pravopisu velkých písmen, jímž se rozlišují obydlené objekty (typ Bílá Hora) od objektů přírodních, neobydlených (Bílá hora), a to na příkladu jména vrchu a na něm situovaného hradu nedaleko Pardubic:
Napíše-li někdo, že se díval na Kunětickou Horu, a vy namítáte, že by se jméno hory i hradu mělo psáti stejně, protože se nemůže dívati na hrad, aby neviděl zároveň horu, může vám namítnouti váš protivník, že to musí vědět on, nač se díval, a že mu nemůže býti bráněno, aby to také nevyjádřil aspoň písmem, když už v našem pravopise k tomu prostředky jsou. Ale to je ovšem malichernost. Mluví-li se o Kunětické hoře, myslí se zpravidla hrad, a tak se vlastně toto jméno píše skoro vždycky stejně.
Zatímco autor daného textu, ukrytý pod zkratkou J. F., hodnotí toto pravidlo jako užitečné pro speciální případ, pokud je potřeba oba objekty odlišit — „podle pravidla, které jistě není tak nesnadné, aby jeho obtížnost převyšovala výhody, z něho aspoň v jistých případech plynoucí“ —, následující druhý příklad bychom mohli označit za takřka „filozofické“ zdůvodnění, nebo možná se špetkou ironie jako poučení brouka Pytlíka. Pravopisný problém totiž představují nejen jména reálných objektů a osob, ale také pojmenování pohádkových bytostí. Když si vezmeme na pomoc již zmiňovanou Internetovou jazykovou příručku , pak se dozvíme, že s velkým počátečním písmenem se píšou také:
[…] g) jména pohádkových bytostí, hrdinů (dětských) knížek, filmů, alegorických postav atp.: Sněhurka, liška Ryška, děd Vševěd, motýl Emanuel , Maková panenka , Červená karkulka (lze tolerovat i Červená Karkulka), medvídek Pú , kačer Donald, (indiánka) Bílá holubice, Rozum , Štěstí, Závist . h) Ve spojení Ferda Mravenec doporučujeme psát slovo mra-
venec s velkým písmenem. Na rozdíl od spojení brouk Pytlík stojí výraz mravenec až na druhém místě, a proto ho chápeme jako příjmení.
Kromě rozmanitých jmen nejen pohádkových bytostí — obecně lze hovořit o pestrosti onymických objektů — však situaci znepřehledňuje také například oborový úzus, jak si ukážeme na příkladu historie. Protože se historie může zabývat prakticky vším, vzniká v podstatě nekonečná řada pravopisných problémů — to, čemu se v české historiografii říká M/mnichovská dohoda (něm. das Münchner Abkommen), je vlastně název, který zkracuje preambuli jinak nepojmenovaného dokumentu, totiž Abkommen zwischen Deutschland, dem Vereinigten Königreich, Frankreich und Italien, getroffen in München, am 29. September 1938. 1 Podobně je tomu s názvy dalších aktů a událostí, které v době svého vzniku či konání nebyly pojmenovány jako jednotlivina, ale pro potřeby popisu historie se bez jednoznačného pojmenování neobejdeme, například vestfálský mír, severní válka, jaltská konference, oktrojovaná ústava, vítězný únor, srpen 1968 nebo sametová revoluce. Ve všech uvedených případech jazykovědci doporučují psaní s malým počátečním písmenem, ale úzus historické literatury a časopisů je často jiný. Jak z toho ven? Měli bychom mít na paměti, že znalost „správného“ pravopisu mnoha typů vlastních jmen, nejvýrazněji asi chrématonym, totiž jmen institucí, firem, lidských výtvorů, událostí, dokumentů apod., je podmíněna znalostí věcné povahy pojmenovaného objektu. Z toho plyne také vědomí, že pokud někoho zkouším z pravopisu vlastních jmen, zkouším ho vlastně i ze znalosti reálií. Doporučení pro učitele by tedy mohlo znít: Do diktátů a cvičení zařazujme pravopisné jevy u vlastních jmen pouze výběrově a spíše než znalosti učme kompetenci, jak se s tím vypořádat.
1 [„Dohoda mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií uzavřená v Mnichově dne 29. září 1938.“]
Ale jak se s tím vlastně vypořádat? Určitě by měla platit zásada transparentnosti a jednoty. V úvodu například k odbornému textu, kde se používá velké množství vlastních jmen, je dobré vysvětlit a zdůvodnit volbu zápisu všech nebo vybraných skupin vlastních jmen, a to na pozadí normativních příruček současné češtiny. Takto definovaná pravidla je nezbytné striktně dodržovat v celém textu a neměnit nastavený úzus.
Pokud přistoupíme ke zjednodušené generalizaci toho, co jsme napsali výše, totiž že vlastní jména mají na počátku velké písmeno, pak si také musíme položit otázku, co se s vlastními jmény děje, pokud se objevují s malým písmenem v iniciálové pozici. Výrazy švejk, othello, grázl, maglajz, világoš, damašek, sacher, watt nebo havaj (k jejich etymologii viz Rejzek 2015; Králik 2015) svým původem odkazují ke konkrétním historickým osobnostem, literárním postavám, místům či událostem apod. Avšak v uvedených příkladech již referují nikoli k unikátním objektům, tedy již nejsou vlastními jmény, ale například označují typ postavy, metaforicky nějakou situaci nebo produkt v lokalitě vyráběný — stávají se apelativy pojmenovávajícími třídu objektů.
Tento proces označujeme jako apelativizaci. Protichůdným postupem je onymizace neboli proprializace, proces, který stál v pozadí vzniku většiny vlastních jmen ze jmen obecných, například přívoz > obec Přívoz, dnes městská část Ostravy, která vznikla v místě přívozu přes řeku Odru, veselý > příjmení Veselý, které vzniklo tak, že se jeho první nositel vyznačoval veselostí.
V obou případech je pravopis formálním vyjádřením těchto procesů, stojících v pozadí vzniku obecného nebo vlastního jména.
Vlastní jména — nepřekládají se a nemají lexikální význam?
Dalším specifikem vlastních jmen je jejich nepřeložitelnost ve smyslu překladu apelativ. Jako příklad jsme si zvolili větu z biblické knihy Genesis, v níž jsou uvedena jména prvních lidí: „Adam pak dal své ženě jméno Eva (to jest Živa), neboť ona byla
matkou všech živých.“ — Latinsky zní tento verš: „et vocavit Adam nomen uxoris suae Hava eo quod mater esset cunctorum viventium“, anglicky „And the man [Adam] gave his wife the name of Eve because she was the mother of all who have life“. Takto bychom mohli pokračovat a zjistili bychom, že navzdory svému dohledatelnému původu — Adam z hebrejského hádám ‚prsť, země‘, tedy ‚člověk z hlíny‘; Eva z hebrejského Havváh ‚živá‘, tedy ‚životodárná, matka života‘ — se nejen biblická jména prvních lidí, ale vlastní jména obecně zpravidla nepřekládají (k aspektům překladu vlastních jmen viz kap. 6). Důvodem je jejich funkce, kterou plní v komunikaci — referují k jedinečnému objektu, který identifikují a odlišují od ostatních objektů téže třídy. Pokud bychom vlastní jména v mezijazykovém kontaktu překládali, pak by se jejich funkce ztratila — například jméno českého náboženského reformátora Jana Husa doslovně přeložené v dějepisné publikaci do angličtiny jako John Goose, do němčiny jako Johann Gans nebo do polštiny jako Jan Gęś by čtenáři naprosto znemožnilo identifikaci osoby, o níž je řeč, a naopak — matoucím dojmem by působila příjmení americké herečky Audrey Hepburn a herce Roberta Redforda přeložená do češtiny doslovně jako Audrey Vysokomohylová a Robert Červenobrodský. Vlastní jména tedy až na výjimky nepřekládáme, ale častěji je při přejímání z cizího jazyka adaptujeme — pravopisně, výslovnostně, morfologicky, popřípadě na základě ekvivalence, jak ukazují tyto příklady: John Hus, Audrey Hepburnová nebo film Roberta Redforda, popřípadě Redfordův film (nikoli Robert Redford’s movie).
Nepřeložitelnost, respektive nepřekládání vlastních jmen je spojeno s jejich další specifickou vlastností, a tou je jejich sémantika (význam). Zjednodušený závěr z výše řečeného by mohl znít, že vlastní jména nemají význam. Ovšem komplikovanost vysvětlení sémantiky vlastních jmen naznačuje následující citace z odpovědi Josefa Dobrovského na otázku, zda je význam jména Žižka ‚jednooký‘, otištěnou v prvním svazku časopisu Česká literatura (1779): „Žižka není žádné obecné
(appellativum), nýbrž vlastní jméno a neznamená v žádném slovanském nářečí (jazyce) jednooký. […] Žižka slul Žižka dříve, než ztratil jedno oko. Nyní, když Žižka neznačí jednooký, copak znamená? To, co nyní znamenají všechna vlastní jména, totiž nic.“ Vlastní jména v pojetí různých teoretických filozofických koncepcí význam opravdu nemají a jsou považována za pouhé denotace (základní označení jednotliviny bez citového příznaku); srov. princip označovaný jako „Fido“ Fido, totiž že jméno
Fido slouží pouze jako označení psa, ale význam v tom smyslu, jak jej popisujeme u obecných jmen, nemá. Jakýmsi protipólem tohoto pojetí je deskriptivistická teorie, jež se prosadila také v české onomastické tradici. Propria jsou v ní považována za zkratky, které nahrazují deskripce vážící se k pojmenovanému objektu (srov. Šrámek 1999). Deskriptivistické pojetí pracuje s významem vlastního jména následovně — vlastní jméno Ostrava označuje lokalitu na soutoku řek Ostravice, Odry a Lučiny, rozkládající se na zemské hranici Moravy a Slezska, mající statut krajského města a sídla diecéze, centrum průmyslu, sídlo Ostravské univerzity atd. Tyto významové složky jsou do jména vkládány jeho uživateli a proměňují se v čase, v prostoru i v závislosti na uživatelích jazyka. Před třemi stoletími zeměpisné jméno Ostrava , respektive Moravská Ostrava, referovalo k malému poddanskému městečku, zatímco v padesátých letech 20. století byla Ostrava symbolem hornictví a budování těžkého průmyslu, což našlo svůj ohlas i v metaforickém označení ocelové srdce republiky nebo černá Ostrava . Pro obyvatele Indonésie představuje Ostrava pouze geografický název kdesi v Evropě, zatímco pro rodáka z místní části Muglinov žijícího od roku 1968 v Kanadě bude spojena s řadou vzpomínek a asociací — „místo, kde jsem prožil mládí, kde je/byla kavárna Fénix a kino Vesmír, kde jsme chodili bruslit na Kotas atd.“. Jazykovým vyjádřením těchto sémantických jednotek mohou být například kolokace (souvýskyty) s jinými výrazy. Podle základní uživatelské aplikace Slovo v kostce ČNK vlastní jméno Ostrava statisticky nejsilněji kolokuje s výrazy Baník [fotbalový
klub Baník Ostrava], Colours [festival Colours of Ostrava] a VŠB [Vysoká škola báňská — Technická univerzita Ostrava] (srov. též Davidová Glogarová — David 2020).
A podobně, jak o tom byla už řeč v případě překládání, sémantiku vlastního jména neurčuje jeho apelativní základ, v tomto případě ostr - ‚ostrý, prudký‘, který najdeme ve jméně řeky Ostravice, původně nazývané Ostrava . Kdo se tedy dnes stěhuje do lokality tohoto jména, nebude ve svých záměrech počítat s prudce tekoucí řekou, ale jednoznačně s tím, že se stěhuje do města, které prochází postindustriální transformací, leží nedaleko hranic s Polskem a Slovenskem, má dvě univerzity, řadu technických památek apod.
Shrnuto: vlastní jméno má v tomto pojetí sémantiku propriální, určenou tím, že jde o pojmenování jedinečného objektu, zatímco sémantika apelativního základu se do propriálního významu nepromítá. Neznamená to však, že by byla zcela „umlčena“. Prostor dostává například v nevědecké etymologii, jazykových hříčkách a může mít i funkci rozlišovací (například Stará/Mladá Boleslav nebo jedna z nejdelších českých místních jmen Hněvkovice na levém břehu Vltavy či Nová Ves u Nového Města na Moravě ; viz i kap. 3).
Vlastní jména — gramatické vlastnosti
a slovotvorba
Zatím jsme charakterizovali vlastní jména jako jazykové jednotky, které se zpravidla — a to je důležité příslovce — vyznačují v grafice velkým počátečním písmenem, nepřekládají se a mají význam, který nezávisí na sémantice jejich apelativního základu, ale je dán referencí k jedinečnému objektu.
Zkusme se na ně podívat ještě z dalších perspektiv, a to morfologické a slovotvorné. Vlastní jména jsou bez ohledu na svůj původ vždy podstatná jména (substantiva), srov. příjmení Horák, Horský, Pátý, Dokoupil, Skovajsa, Skočdopole, Neumann, Schwarz. Pokud jde o podstatná jména, pak jejich gramatické významy reprezentují kategorie rod, číslo a pád.