PŘELOŽILA MARIE VOSLÁŘOVÁ
BRNO 2024
MAJÍ VELIKÁNSKÉ SRDCE ŽIRAFY
SOFIA CHANFREAU
AMANDA CHANFREAU
Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI
This work has been published with the financial assistance of FILI – Finnish Literature Exchange
Original title: Giraffens hjärta är ovanligt stort
Text © Sofia Chanfreau 2022
Illustrations © Amanda Chanfreau 2022
Published originally in Swedish by Schildts & Söderströms
Published by agreement with Helsinki Literary Agency
Czech edition published by arrangement with Livia Stoia Literary Agency
Translation © Marie Voslářová, 2024
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-1931-6
Dědovi, zakladateli prvního parafernália
Za všechny příběhy, vynálezy i lovy draků a za obrovskou náruč, kde bylo místo pro nás všechny.
ŽIRAFY NEMAJÍ HLASIVKY
Víš, že žirafy nemají hlasivky? To proto je jejich krk ve srovnání se zbytkem těla tak dlouhý a tenký, uvnitř totiž nejsou hlasivky, které by se kymácely sem a tam. Kdyby žirafy hlasivky měly, mluvily by nejhlubšími hlasy na celém světě. Samozřejmě pomineme-li sauropody, dlouhokrké dinosaury. Ti si možná povídali hlasy tak hlubokými, až se otřásala země — pokud tedy hlasivky nechyběly i jim. Ale to není zvlášť důležité, protože dinosauři už, jak známo, neexistují, a člověku připadá skoro neskutečné, že se kdysi procházeli stejnou krajinou, kde si teď my stavíme silnice, domy a zábavní parky.
Zato žirafy se skvrnami na kůži, s velikánskými tlukoucími srdci a kymácivými krky — a bez hlasivek — jsou stejně opravdové jako všechno ostatní, co kolem sebe vidíš a na co si můžeš sáhnout.
Daleko uprostřed vod, a klidně to mohou být právě takové vody, na jaké zrovna myslíš, se nachází ostrov, a klidně to může být právě takový ostrov, jaký si zrovna představuješ. Tenhle ostrov tvarem připomíná žirafu, přinejmenším když se na něj podíváš z výšky, nebo na mapě a s trochou fantazie.
Má tři nohy, ocásek, rozměrné tělo a dlouhý krk zakončený hlavou. Uprostřed těla se nachází velké jezero zvané Žirafí srdce. Voda v jezeře je sladká jako limonáda a hladina zůstává skoro pořád klidná a hladká, i když se slané moře kolem Žirafího ostrova bouří a dme. Od žirafího těla vede k hlavě dlouhá Krkošíje a uprostřed hlavy se nachází největší a jediné město ostrova, velice výstižně nazvané Hlavní město. Někdo by mohl říct, že je zvláštní pojmenovat město Hlavní město, když se vlastně nejedná o hlavní město celého státu, ale tady se název zkrátka hodil tak dobře, že při tom zůstalo. Opravdové hlavní město na Pevnině, několikrát větší než město na Žirafím ostrově, po řadě nedorozumění získalo povolení se přejmenovat a v současnosti se honosí názvem Královské město.
Na zbytku žirafího těla, který se nazývá Tělokraj, nikdo nebydlí. Zato se tu vyskytují losi a borůvky. Lidé z měst je sem občas chodí lovit nebo trhat, ale věnují se tomu hlavně lovci, turisti a cvoci. Jak se losi na Žirafí ostrov dostali, nikdo neví. Podle některých teorií připlavali z Pevniny anebo přešli po ledě. Ale těžko říct: vážně jsou losi takoví dobrodruzi, že by se chladnokrevně rozhodli plavat na širé moře, jen aby se podívali, co je za obzorem?
Když totiž stojíš na Pevnině a koukáš na moře, Žirafí ostrov nevidíš, ať už jsi los, člověk, nebo žirafa. A z Žirafího ostrova taky vidíš všude jenom samou vodu a nezáleží na tom, jak dobrý máš dalekohled.
Kdyby se někdo pořád ještě díval na Žirafí ostrov shora, třeba z letadla nebo ze hřbetu albatrosa, budovy v Hlavním městě by mu připadaly jako pestrobarevné karamelky rozsypané mezi lesy a červenými skalisky. Kdyby pak ve svém letadle — nebo na svém albatrosovi — klesl trochu níž, rozeznával by lidi, maličké jako mravenci, jak vycházejí ze svých maličkých karamelkových domků a zase do nich vcházejí, jezdí si ve svých maličkých mravenčích autíčkách a bědují nad všelijakými maličkými mravenčími starůstkami. Takhle to vypadá pokaždé, když někdo něco pozoruje z dálky. Ve skutečnosti domky samozřejmě nejsou žádné karamelky, nýbrž opravdové domy, a mravenci nejsou mravenci, nýbrž opravdoví, normálně velcí lidé, bědující nad opravdovými, normálně velkými lidskými starostmi.
V jednom z nejvyšších domů v Hlavním městě bydlela holčička. Bydlela až úplně nahoře: ve třetím podlaží. V Hlavním městě se nesmějí stavět vyšší než třípodlažní domy, aby nezakrývaly výhled menším domkům, které už nikdy nepovyrostou. Holčička se jmenovala Vega, často ve třetím podlaží sedávala v okně a snila o tom, co se asi nachází za mořem. Jednou dostala od táty k narozeninám dalekohled. Ani v nejmenším jí nevadilo, že s ním nedohlédne dál než na vodu, Vežiny oči totiž v moři dokázaly vidět úplně cokoliv. Někdy na ni mávali delfíni a ryby, jindy mořské panny a odfrkávající mořští koníci. Nejvíc se jí líbilo, když svítilo slunce a vlnky se třpytily, jako by nějaká bohatá dáma rozhodila po hladině své perly a klenoty.
Vega se chystala zanedlouho oslavit desáté narozeniny. Za svůj krátký život — devět let a sedm měsíců — stihla zažít tolik zajímavých věcí, že se o tom většině podobně starých dětí ani nezdá. Všechno, co ostatním lidem připadalo obyčejné, se v jejích očích měnilo v jiskřivé mimořádnosti. Úkoly z matematiky se dávaly do tance, ze školní třídy se stával hrad a obědům narůstaly nožičky, takže zatímco se Vega nimrala v jídle, stačily uběhnout třeba i dva maratony. A pak tu byly zebry, lvi, mořští koníci, nosorožci a ostatní zvířata. Mnohá bylo těžké byť jen pojmenovat, ale vynořovala se v jednom kuse. Vegu to většinou těšilo. Míň už ji těšila skutečnost, že nikdo jiný zřejmě nic z toho nevidí.
Hlavně její táta. Pořád si kvůli ní dělal starosti. Zaznívaly mu v hlase, když se ptal, jak strávila den, nebo když se podivoval, proč jde ze školy tak pozdě, případně čemu se tolik chechtá při čištění zubů. Vega se pochopitelně chechtala medvědovi grizzlymu, který se vedle sprchoval nacpaný v příliš těsné vaně, s kožichem plným pěnícího šamponu.
Koho by takový pohled nerozesmál? Jenže táta grizzlyho neviděl, ani ostatní zvířata, ačkoliv jich byl plný byt a Vega si s nimi každou chvíli hrála. Tátovi se vždycky zešikmilo obočí, až připomínalo střechu domu, a nad hlavou mu zakroužily temné mraky. Občas se z nich spustil i déšť, ale většinou se jen kupily nad ním, těžké a šedivé.
Vega věděla, že tátovy těžké mraky a střechové obočí souvisejí s ní, ale netušila, co dělat, aby se rozplynuly. Když mu o zvířatech vyprávěla, jen se to zhoršovalo. Jako by tím tátovi naháněla strach. A ať mu vysvětlovala sebečastěji, že jí zvířata nechtějí ublížit a že je má ráda, nezdálo se, že by to chápal. Je například dost těžké přesvědčit někoho, kdo
nikdy doopravdy nepotkal mamuta, že malý huňatý mamutík obývající skříň je ohromně kamarádský. Dovoloval Veze, aby mu věšela oblečení na kly. A když se v noci vzbudila ze zlého snu, vždycky si mohla zalézt do skříně a schoulit se k němu. Když ji pak táta ráno našel spát v šatníku, střechové obočí se mu zešikmilo tolik, že po něm okamžitě stékal déšť. Vega se tátu pokoušela utěšit a přesvědčit ho, aby si mamutíka pohladil po měkoučké srsti, ale táta odmítal.
Podle něj mamut nebyl kamarádský ani měkoučký, podle něj totiž neexistoval.
Vega měla náčrtník, kam si kreslila všechno, co viděla. Byl plný pestrobarevných zvířat a legračních tvorů, kteří bydleli u nich v bytě, ve škole nebo ve městě. Někteří měli jména, třeba bobr asfalťák Atla nebo přechodová zebra Zachariáška, ale pro další se názvy hledaly těžko. Jednodušší bylo je nakreslit. Náčrtník a penál plný fixů si Vega nosila v batohu, který si brala každý den do školy. Když objevila nová zvířata, hodilo se mít blok po ruce, aby si je mohla nakreslit. Navíc obrázky nechtěla nechávat doma a riskovat, že je najde táta. Všemožní zvláštní tvorové, které Vega během dne potkávala, by se mu nejspíš nelíbili. Nestála o to, aby z jeho mraků pršelo ještě častěji. Když byla Vega menší, musela chodit k jedné paní a povídat si s ní. Ta paní se jmenovala doktorka Vraštělá a pokládala jí různé otázky, na které Vega odpovídala, jak nejpoctivěji dovedla. Připadáš si osamělá? Máš nějaké kamarády?
U malých dětí je normální, že si vymýšlejí kamarády, na tom není nic zvláštního. Ale ty už tak malá nejsi. Připadáš si nenormální? Vega přesně nevěděla, co znamená nenormální, ale osamělá si rozhodně nepřipadala. Společnost jí přece dělala
spousta zvířat. Doktorka Vraštělá si pořád něco zaznamenávala do notýsku a přikyvovala s našpulenými vrásčitými rty, které vypadaly jako stažené gumičkou. Potom se dlouho vyptávala na mámu. Pamatuješ si na svou maminku? Myslíš na ni často? Myslíš, že ona myslí na tebe? Je podle tebe maminka mrtvá? Chybí ti mateřská figura? Pod tím posledním si Vega představila postavičku, kterou si člověk vymodeluje z hlíny, což taky udělala, hned jak přišla domů.
Vega ve skutečnosti netušila, kde její máma je, ani si na ni nevzpomínala. Pokud věděla, odjakživa žila jenom s tátou. Někdy se ho ptala, jaká její maminka byla, proč už s nimi nebydlí a kam se poděla. Ale táta odpovídal krátce, jednoslabičně a nikdy to neznělo úplně věrohodně. Navíc když na mámu přišla řeč, v mračnech nad jeho hlavou pokaždé zahřmělo a začalo z nich krápat. Proto se Vega vyptávala čím dál míň.
Táta každé ráno odjížděl autem do práce na opačný konec města. Tam od rána do večera kontroloval čísla a texty, třídil papíry na různě vysoké hromádky, zvedal telefon a používal příšerně nudná slova, kterým nikdo nerozuměl, a ani o to nestál. Vega to věděla, protože jednou strávila u táty v práci celý den. Zorganizovala to škola, akce se jmenovala „Poznej živobytí rodičů“. Každé dítě ze třídy mělo strávit den v zaměstnání matky nebo otce a pak o tom přednést zbytku třídy referát. Vega si nemohla moc vybírat, protože měla rodiče jenom jednoho. Ale klidně by se vsadila, že její máma, pokud tedy existuje, dělá zábavnější práci než táta. Vega proseděla celý den v kanceláři a hrála piškvorky se dvěma hyenami. Táta, navlečený v obleku, na ni i na hyeny
pořád syčel. Hyeny se jenom smály. Kdyby je dokázal vidět, smál by se nejspíš taky a vyhodil by papíry i s kravatou vysoko do vzduchu.
Táta se pokaždé vracel z práce včas, aby uvařil večeři.
Podle Vegy to byla nejlepší část dne. Tyhle chvíle měli jenom pro sebe. Na podlaze kolem jídelního stolu byl bílou křídou nakreslený kruh, táta vysvětloval, že díky tomu snadněji
stanoví hranice všemu nevítanému. Uvnitř kruhu se ne-
smějí odehrávat žádné divné věci, nesmějí tam vstupovat zvířata ani nic jiného. Fungovalo to, zvířata čekala v předsíni a nechávala Vegu s tátou v klidu večeřet. Když táta nabíral jídlo, pokaždé se Vegy vyptával, jak se ten den měla.
Přesně věděla, co odpovídat.
„A co paní učitelka?“
„Všechno jako obvykle. Prostě úplně normální.“
„Nestalo se nic zvláštního?“
„Vůbec. Samé naprosto obyčejné věci.“
„A co ta písemka z matematiky?“
„Hračka. Řekla jsem chobotnici, aby ji napsala za mě, s tolika chapadly to má hned.“
Tátova obočí se zešikmila do špičaté střechy.
„Vlastně — ona jenom seděla vedle mě. Psala jsem samozřejmě já. Myslím, že mám všechno správně.“
Střecha z obočí trochu zmírnila sklon.
„Dobře. No vida.“
Škráb, škráb vidličkou po talíři. Táta se na Vegu usmál a mračna kolem jeho hlavy prořídla.
Takhle to chodilo, co si Vega vzpomínala. V pondělí špagety, v úterý polévka z červené řepy, ve středu ryba, ve čtvrtek zapečený květák, v pátek kari. Další týden totéž. Ukolébavka
na dobrou noc a lampička zhasnutá každý večer ve stejný čas.
Táta byl jako hodinky. Vega přesně věděla, co od něj čekat.
Což se o zbytku jejího života zrovna říct nedalo.
Ovšem v posledních týdnech se něco změnilo. Léto přešlo v podzim a začala škola. S takovými změnami se počítá. Ale stalo se i něco s tátovým chováním. Jako by se obrátil vítr, všechno bylo naráz vzhůru nohama. Na Žirafím ostrově přitom foukalo pořád a tátův zapečený květák se ještě nikdy vzhůru nohama neocitl. Až doteď.
Řadu večerů po sobě se táta zdržel v práci. Začalo to tím, že se opožďoval s večeří. Řepová polévka byla studená a špagety nedovařené. Ale on jako by si toho vůbec nevšiml.
Mraky mu kroužily kolem hlavy v neznámých vzorcích, bílé, modré i šedivé. Jedl rychle a něco mumlal, klopil oči do talíře, zíral z okna. Naslouchal čemusi mimo nakreslený kruh, Vegu nevnímal. Ani se neptal, jak se měla. Vega přesto odpovídala.
„Dneska byl úplně obyčejný den, tati.“
„Hm.“
„S diktátem mi pomáhala zebra a šlo nám to skvěle.“
„Aha, to je hezké.“
V mracích žádná změna.
„Vlastně ho za mě zebra napsala celý,“ pokračovala Vega.
„Píše bez chyb, až na to, že popletla všechna S a Z. Ale slova jsou pak mnohem legračnější, takže to nevadilo. Zluníčko hesky zvítí.“
„Hm. Pěkné.“
„O přestávce jsem skákala přes švihadlo se dvěma gumopicemi. Byla to zábava, jenže pak jedna opice zakopla
a odřela si koleno do krve. Musela jsem zůstat venku a pomoct jí odřeninu zalepit, zmeškala jsem kvůli tomu vlastivědu.“ „Hm. To je bezva.“
Zvířata k nim nahlížela z předsíně a z kožichů jim trčely velké otazníky. Co se stalo? Když už něco vyvede z míry dokonce i zeleno-žlutě pruhovaného hrocha, musí to být opravdu hodně v nepořádku.
Časem se táta vracel domů ještě později, dlouho po večeři.
Drmolil výmluvy a vyrukoval obvykle s něčím mraženým, co ohřál v troubě a co chutnalo jako nic smíchané s pilinami.
Místo ukolébavky na dobrou noc jenom zamumlal pár slov, nebo ani to ne. Ale na tom, jak chutná jídlo nebo jak pozdě se večeří, zase tolik nezáleželo (jistý pobouřený pštros
Veze pokaždé nachystal obložené chleby) a ukolébavku si dovedla zazpívat i sama — starosti jí dělalo hlavně tátovo chování. Jako by najednou byl někde daleko. Je dost divné říkat něco takového o člověku, který sedí naproti u stolu, ale líp to Vega popsat nedokázala. S každým dnem se táta vzdaloval o několik dalších fotbalových hřišť. A ani Vega, ani žádné zvíře u nich doma nevěděly proč.
CHOBOTNICE MAJÍ TŘI SRDCE
Když se vyjde po stezce kolem čistírny odpadních vod nahoru na Lodivodskou horu, mine se Lodivodská chata, kde vyrůstala slavná banjistka Sylva Strunková, a pokračuje se nad mořem podél útesů, s lesem po jedné ruce a zejícím srázem po druhé, dorazí se za chvíli ke žlutému plotu. Dá se tam dostat i po štěrkové silnici z druhé strany hory, je to rychlejší a jednodušší. Když ale Vega navštěvovala Hektora, dávala přednost stezce kolem Lodivodské chaty. Na hoře potkávala zajímavá a neobvyklá zvířata, často maskovaná jako kameny nebo stromy. Sem tam se třeba otřásla nějaká skalka a kde se vzala, tu se vzala, ukázala se smečka mechem porostlých kamenných lvů. Zpod smrkových větví zase vylézali zelení ježci velcí jako bernardýni. Hektor byl Vežin dědeček. V jeho přítomnosti se pokaždé děly fantastické věci. Vega za ním chodívala po škole,
když byla obzvlášť veselá, obzvlášť smutná nebo obzvlášť naštvaná. Na náladě nezáleželo, protože s Hektorem mohla být vždycky taková, jaká chtěla. Nemusela lhát ani si nic vymýšlet, Hektor věřil všemu, co říkala. Smál se, až se mu zlaté zuby vzadu v puse blýskaly, natahoval velké uši zpod vlasů a poslouchal, co má Vega na srdci. Vyptával se na zvířata, která ten den viděla, zajímal se, jak se jim daří, a vzkazoval, aby je Vega pozvala k němu na kafe, až je příště zase potká.
Hektor si kvůli ní nikdy starosti nedělal. Nad hlavou se mu nekupila žádná mračna a obočí se mu do střechy rozhodně nezešikmovalo. Měl nos velikosti orlího zobáku, na konci trochu nadzvednutý, jako lyžařský můstek. Byl starý, přesto se mu skoro nedělaly vrásky, až na vějířky kolem očí, když se smál — což bylo skoro pořád. Vlasy mu seděly na hlavě jako zlatá kudrnatá helma, a i když vypadaly hebounké, Vega věděla, jak jsou husté a že je skoro nedokáže pročísnout rukou.
Hektorovy ruce byly celé kropenaté, jak tomu u starších lidí často bývá. Ale na jedné paži měl skvrnku opravdu podivuhodnou. Na první pohled prachobyčejné mateřské znamínko zblízka připomínalo rozmazanou žirafku vzhůru nohama a bez uší. Ještě zvláštnější na tomhle znamínku bylo, že Vega měla na ruce skoro úplně stejné. Jen trochu menší než Hektorovo. „Podle toho se pozná, že jsem tvůj děda,“ říkával Hektor. „Takové flíčky mají akorát potřeštěnci jako my.“
Projít brankou ve žlutém plotě bylo jako vstoupit do jiného světa: z horského úbočí se zakrslými borovicemi v područí borůvčí do nejbujnější zahrady, jakou si kdo dokáže
představit. Hektorova zahrada byla nepravděpodobná, ale zároveň velice pravděpodobná, jestliže jste ho znali. Nechyběly v ní ostružinové besídky ani živé ploty z mangovníků, jablobule ani příšeříky, motýlovníky ani vánoční smrčky, banánovníkové háje ani borovice metelnice, rubínatky, lékořičníky vytrvalé, javory planktonové ani vrby papájorodé a všechno to v jednom kuse kvetlo a plodilo.
V Hektorově zahradě žila i zvířata. Hodně zvláštní zvířata. Bydleli tam bezuší králíci, pruhované myši, brouci velcí jako morčata a koně malí jako kočky. Nemluvě o živočiších naprosto nepopsatelných, třeba frytemblácích, lžícounech, farkankách a čtyřploutvotlapcích. A o těch, co neměli jména, ale Vega si je zakreslovala do náčrtníku.
Hektor chodil sem a tam, zaléval záhony limonádou a zvířatům v zahradě chystal malé misky džusu.
Uprostřed zahrady stál jeho domek. Zvenku vypadal většinou jako placatá krabice. Ale když zapršelo, povrchy nasákly vodu, střecha se vyklenula do kopule a bíle natřené rohy domku se protáhly k obloze. Staly se z nich věže a cimbuří. Uvnitř se stěny zaoblily a vztyčily do výšky, do nových podlaží zčistajasna vyrostla točitá schodiště a s křupáním, jako když na jaře pukají ledy, každou rovnou plochu pokrylo zlato. Domek se proměnil v palác.
„No jo, zase ta zatrápená vlhkost,“ naříkal si Hektor a na nově vypučelé křišťálové verandě nachystal pro Vegu čaj a jablečný koláč.
Ovšem když hodně svítilo slunce, dům získal zase úplně jiný tvar. Stěny se vysušily, scvrkly a protkaly je žilky a praskliny. Přibývalo v nich mezer a za chvíli zůstal už jen sem tam trámek. Střecha se zřítila a zbyla z ní pouhá
hromádka dříví na podpal. Až se nakonec domek podobal maličké chýši.
„No jo, zase to zatrápené sucho,“ stěžoval si Hektor a zůstal s Vegou na zahradě.
Hektor před sebou neustále tlačil vozíček, který měl vepředu sedátko a nahoře přihrádky. Pochvaloval si, jak je praktický a že si do něj může ukládat drobnosti, které chce mít po ruce. Například lepicí pásku, rezervní žárovku, náplast, pastilky na bolení v krku, teplé ponožky nebo klobouk.
„Život je moc krátký, než abych pořád běhal a hledal klobouk,“ říkával, „tak proč si nepořídit takovouhle důmyslnou kárku a nevozit si ho v ní?“
Hektor často míval návštěvy. Několikrát denně přijelo po nezáživné cestě z druhé strany hory auto a vyskočily z něj hbité postavy v bílých pláštích.
„Aha, mí agenti jsou zase tu! Čas na odpolední hlášení,“ poznamenal Hektor a dotlačil vozíček ke vchodovým dveřím, aby jim otevřel.
„Zdravíčko, pane,“ hlaholili agenti v bílém. Vega uznávala, že nosit bílé pláště je od nich velice chytré. Kdo nevěděl, co jsou zač, nikdy by to neuhodl.
„Tak jsme zase tady. Jak se vám daří, Hektore?“
„Díky, díky,“ odpovídal Hektor, „přímo výtečně, jako posledně! Zdá se, že pracujete ze všech sil, doufám, že jste s vyšetřováním trochu pokročili.“
„To víte,“ zasmál se jeden z bíle oblečených. „Dalo by se to tak říct. Nezapomněl jste dneska na léky?“
„Aha, prášky na viditelnost! Ano, vzal jsem si je před chvílí. Do té doby jsem byl — možná ne zrovna neviditelný,
ale po okrajích trochu rozmazaný. Pojďte dál, ať mi můžete podat zprávu. Vego, počkej tady, hned se vrátíme!“
Hektor měl práce nad hlavu. I ve svém věku zvládal organizovat spoustu přísně tajných pátrání, pečovat o fantastickou zahradu včetně zvířat a zároveň vědět všechno, co se na světě vůbec vědět dá. Znal všechny příběhy a pověsti o Žirafím ostrově, vyprávěl je pokaždé napínavěji. Některé byly o muži bez obličeje, který kdysi bydlel na okraji Hlavního města a každé ráno, než vyšel ven, si maloval na hlavu oči, nos a pusu. Jiné zas o rytíři se zelenou bradkou, který vysadil veškeré lesy na celém Žirafím ostrově a místo semínek použil své vlastní vousy. Nebo o tlapounovi, obrovitém stvoření, které bylo skoro nemožné zahlédnout, ale podle Hektora se potloukalo právě po zdejších lesích. Viděl už otisky jeho tlap, tvořily v mechu jezírka. Občas Hektor vyprávěl o Žirafím srdci, nejkrásnějším jezeře na světě. Mělo vodu sladkou jako limonáda, ale málokdo o tom věděl. Žirafí srdce bylo tak mělké, že se dalo přebrodit a voda vám nesahala výš než po kolena, ale zároveň tak hluboké, že se nikdo nikdy nedopátral dna, líčil Hektor. Někdy se v příběhu objevila i mořská obluda a podvodní město. Jindy zase v Žirafím srdci nežilo ani nerostlo nic, jezero připomínalo spíš velkou vanu. Podle Hektora nikdo nevěděl docela jistě, jak se věci mají.
Hektorovy znalosti byly bezmezné. Vega se ho mohla zeptat na cokoliv. Tu a tam sice nebylo tak úplně jasné, jak to Hektor myslí, ale pokaždé měl odpověď a ještě přidal něco málo navrch.
„Hektore?“
„Ano, můj milý výplůdku fantazie?“
„Proč se Žirafí ostrov jmenuje Žirafí ostrov?“
„Protože vypadá jako žirafa! Zvlášť když se na něj podíváš na mapě.“
„Ale proč ho v té mapě nakreslili jako žirafu?“
„Protože ti, kdo kreslí mapy, používají speciální postupy, aby zjistili, jak vypadá zemský povrch shora. Mají velké hejno albatrosů, které nechávají létat všude možně, a podle jejich křiku určují, jaký tvar země má.“
„Takže albatrosové křičeli, že ostrov vypadá jako žirafa?“
„Přesně tak. Jednou jsem se takového albatrosího mapování zúčastnil. Je to technologie na vysoké úrovni. S orly to samozřejmě funguje ještě líp, ale ty tady nemáme.“
„Jak vypadá Pevnina?“
„Pevnina nejspíš vypadá jako každá jiná souš. Má tvar hrbaté stařenky, jestli se nepletu. Ale s mapováním jim tam pomáhají jenom sýkorky, takže kdo ví, jak je to ve skutečnosti.“
„Byl jsi tam někdy?“
„No, možná. Nejspíš jsem tam musel být.“
„Ty se nepamatuješ?“
„Ale jo, jak bych se nepamatoval.“
„Pamatuješ si něco o mámě?“
„Jak by ne, moc dobře. Hm, podívej, vypadala zhruba takhle.“ Hektor ukázal na malou zažloutlou fotografii nad kachlovými kamny. Byla to fotografie tmavovlasé holčičky, která docela připomínala Vegu a ustaraně se dívala do objektivu tmavýma očima. Měla na sobě příliš velký zelený frak, v rukávech se jí úplně ztrácely ruce a šosy vlekla po zemi. Na hlavě jí seděl velký cylindr. Hektor tuhle
fotografii ukazoval Veze pokaždé, když se na mámu zeptala.
„Ale, Hektore, takhle přece moje máma vypadat nemůže. Tady je ještě malá holčička.“
„Jo, malá holčička, přesně tak,“ zamumlal Hektor. „Vždycky si ráda zkoušela moje oblečení.“
Hektorovi se zaleskly oči a zadíval se kamsi za fotku, za kamna, skrz zeď ven do světa, který nedokázala vidět dokonce ani Vega.
„Ale jaká byla?“
„Tvoje maminka? Skvělá, opravdu skvělá. Ale příšerně náladová. Když byla malá, dokázala se rozpálit jako oheň v krbu.“
„A jaká je teď? A kde je?“
„Dobrá otázka. Těžko říct. Frak jí už určitě padne líp.“
Když se Vega na mámu ptala, dostali se pokaždé zhruba někam sem. Připadalo jí to divné. Hektor, který věděl všechno, jako by většinu věcí, co nějak souvisejí s její mámou, zapomněl.
Máma byla v její fantazii něco jako vystřihovací panenka. Vega jí dávala různé oblečení a věci, podle toho, co se o ní postupně dozvídala. Ale moc toho nebylo a už dlouho nemohla své panence vyzkoušet nic nového. Panenka odedávna nosila velký zelený frak a klobouk. Kromě toho měla kudrnaté vlasy a křídla, aby mohla uletět, kdyby se jí zachtělo. Křídla se občas změnila v plameny. Hektor říkal, že se její máma dokázala rozpálit jako oheň. Možná by panenka vlastně mohla být spíš drak, který umí chrlit plameny a létat. Papírový drak, co se vznáší vysoko, převysoko. Bez provázku.