Timo Parvela, Bjørn Sortland, Pasi Pitkänen: KEPLER62. Kniha třetí: Cesta

KEPLER62 KNIHA TŘETÍ: CESTA

host

Brno 2018

Timo Pa arvela Bjørn Sortland Ilustroval Pasi Pitkänen

KNIHA TŘETÍ: CESTA

Copyright © Timo Parvela, Bjørn Sortland, Pasi Pitkänen and WSOY, 2016 Text © Timo Parvela, Bjørn Sortland 2016 Illustrations © Pasi Pitkänen 2016 First published by Werner Söderström Ltd in 2016 with the Finnish title KEPLER62 — Kirja 3: Matka Published by arrangement with Bonnier Rights Finland, Helsinki Translation © Michal Švec, Jitka Jindřišková, 2018 This work has been published with the financial assistance of FILI — Finnish Literature Exchange Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 ISBN 978-80-7577-548-1

1 „Máš strach?“ „Jasně že ne. Proč bych měl mít strach?“ „Jen mě to tak napadlo. Pojedem dost daleko.

Dál než kdokoli dřív. A nemůžem se vrátit. Cesta bude navíc dost nebezpečná. Na dlouhý roky nás uspí, nevíme, co nás čeká v cíli, a…“ „No tak jo, mám strach.“ „Já taky.“ Ari objal Joniho kolem ramen. Bráška byl křehký jako porcelánové zvířátko. Jako figurka, kterou si lidé vystavují na okenním parapetu a obvykle jí chybí ucho nebo ocas. „Hrdinové! To jste vy, tady máte důkaz.“ Generál Livingstone mávl rukou a na stěně se objevily virtuální noviny. Tváře dětí zabíraly celou titulní stranu. Fotka vznikla v polovině výcviku, když si poprvé zkoušeli osobní vybavení: kyslíkové přístroje, opasky a helmy. Tehdy se divili, proč tam pobíhá fotograf. Teď jim to došlo. Helmy pod paží vypadaly na obrázcích dobře a na každém záběru bylo jasně vidět logo centrální 9

vlády. Museli si přiznat, že vypadají skvěle.

Všech dvanáct. „Kde je ta norská holka?“ zašeptal Joni.

Ari se rozhlédl kolem. Jedenáct! Marie chyběla. V bílé posluchárně jich bylo jen jedenáct.

Pokrčil rameny. Ta holka se mu od začátku zdála podivná. Možná měla nějaký tajný úkol.

Nebo se jen nechtěla účastnit tohohle setkání, které mělo posílit týmového ducha. Teda ne že by bylo dobrovolné. Ve výcvikovém táboře není dobrovolného nic. Mezi dětmi se navíc šuškalo, že Marie porušila i jiná pravidla. Že utekla hlídačům a pronikla do tajného oddělení hluboko v podzemí. A že se tam setkala s mimozemšťanem, který jí popletl hlavu. Prý se jí zavařil mozek a jako kaše vytekl z uší a… No, to určitě. „Jste naděje našeho světa. Na vašich útlých bedrech leží budoucnost lidstva. Jste naši průkopníci a vybojujete místo pro život tam, kde lidská noha ještě nestanula.“ Starý generál se na ně díval s otcovským úsměvem. Každému věnoval zvláštní pohled.

Nebo jim to tak alespoň připadalo. Možná stařík jen špatně viděl a zoufale se snažil najít nějaký bod, na který by upřel pohled.

10

U dveří sálu se objevil mladý voják. Kývl na generála, který rozpřahoval ruce, jako by chtěl dětem požehnat. „Je čas. Dělejte lidstvu čest.“ Jedenáct. Uprostřed davu, který jim provolával hurá a mával vlajkami, jich stále bylo jen jedenáct. Otevřené džípy je vezly k lesklé kovové obludě na konci přistávací dráhy. Raketoplán dotankoval a byl připraven k odletu. Vezme je na vesmírnou stanici ISS 4, kde na ně čeká flotila. Tři mezihvězdné plachetnice, nazvané po lodích Kryštofa Kolumba: Santa María, Niña a Pinta.

Když vystoupili z aut, Ari se zeptal Olivie, která kráčela vedle něj: „Marie nepoletí?“ „Už je na palubě,“ odsekla poručice Colinová a vyhnula se Ariho pohledu.

Ari přikývl a podíval se směrem k zástupu shromážděnému kolem pouštního letiště.

11

12

Nejspíš vůbec poprvé pustili do Oblasti 51 takové davy. Ale ani teď se návštěvníci nemohli pohybovat, kde se jim zlíbí. Zástupy se tísnily mezi dvěma ocelovými ploty, na tribunách, které se tyčily nejméně dvacet metrů do výšky. Bylo jasné, že organizátoři chtějí z téhle události vytřískat co nejvíc. Průvod. Průkopníci. Objevitelé nového světa.

13

V záplavě praporů Ari zahlédl vlajku svého rodného Finska. Zamyslel se, kdo asi tam s ní mává. „Třeba je to máma,“ zašeptal Joni. I on si té vlajky všiml. „To těžko. Ta by neměla ani na cestu sem.“

14

15

„Možná ji sem vzali oni. Nás přece taky přivezli. Pro ně by to nebyl žádnej problém,“ trval na svém Joni. „To se mi nezdá,“ odfrkl Ari, ale přesto se na člověka s finskou vlajkou pokusil zaostřit. Marně. Davy od nich byly příliš daleko a jednotlivé tváře nešlo rozpoznat. „Máma se určitě kouká aspoň doma. Prý se na nás dívá celej svět,“ špitl Joni. Jeho podivnou neznámou nemoc se během výcviku dařilo utlumit pomocí léků, ale on stejně nebyl takový jako dřív. „To víš, že se kouká,“ ujistil Ari brášku. „Slyšels to samý co já. Rodiče nás všech s tímhle souhlasili. Chtějí pro nás jen to nejlepší. Jsou šťastný, že jsme dostali takovouhle příležitost.

Díky nám budou mít rodiče vystaráno do konce života.“ „Ty tomu všemu věříš?“ zeptal se Joni.

Ari polkl a podíval se na bratra. Nevěřil ani za mák té propagandě, kterou jim školící důstojník naléval do hlavy během výcviku. Neměl však žádné lepší informace. Jen samé dohady. „Jasně že jo. Máma má určitě radost, že jsme tady.“ „Jak se jí zablesklo v očích… Pamatuješ?“ zašeptal Joni.

16

„Určitě jsme se spletli. Byl to jen… odraz světla.“ Ari stiskl bratrovi rameno. „Nebo slza,“ pronesl Joni vážně.

17