Issuu

čertova kuchyně

Pavel Hájek, ed.

čertova kuchyně receptář pověstí a vyprávění z města Jičína a okolí ze 17. až 20. století

vyhledal, uspořádal a komentáři opatřil Pavel Hájek německé a latinské texty přeložili Vlasta a Hubert Reittererovi do lina vyryla Bára Krautz

Brno 2015

Tato kniha by nevznikla nebýt cenných rad a nezištné pomoci: Pavla Kracíka Evy Chodějovské Michala Klacka Barbory Klipcové Evy Lorencové Vlasty a Huberta Reittererových Kristýny Šlajchrtové Kateřiny Valentové Hynka Zlatníka

Tynce, Františkovi a Toníkovi

říběhy Čertovy kuchyně vyprávějí o městě Jičíně a části krajiny, která ho obklopuje… Ale jak velké je toto území „kolem“? Z kolika

vesnic, lesů a polí se skládá? Na jakou mez či cestu je možné se posta-

vit a bez zaváhání prohlásit: tady Jičínsko končí a támhle už začíná jiné -sko nebo -cko? V mapách jeho hranice vyznačeny nejsou. A v literatuře? Jičínský jezuita Josef Lauritsch v knize Prwnj Wěk, Rodičky Božj Russánské, Nebo Kronycká Spráwa O Počátku Ctěnj a Dobrodinjch Starožitného Russánského Obrazu MARYE Matky Božj: Který W Cžeském Gičjně w Chrámě Swatého Jgnácya Towaryšstwa GEžjssowa Giž na Druhý Wěk, S welikau Pobožnostj Ctěn býwá, vytištěné v roce 1743, píše: „Jičín město, od Králového Hradce (kdežto je biskupské sídlo, a odkud celý kraj jméno má) pět mil vzdálené, od Prahy pak, hlavního města České země, deset mil; je na rovině položené, okolo něho teče řeka jménem Cidlina; od východu a půlnoci na lesnatých vrších a převysokých skalách spatřují se rozbořené zámky a tvrze, starodávné nádhernosti památky. K poledni a k západu rozkošnou též úrodnou má rovinu, která i lid mezi horami a neúrodnými polemi bydlící živí.“ Mladoboleslavský učitel Kristián Stefan uvozuje část povídky Hrádek, vycházející na pokračování v časopise Květy v roce 1843, slovy: „Znáte vůkolí jičínské? Rozkošná to krajina. Na východní straně rozprostírají se úrodná pole s nízkými pahorky, jež se konečně u veliké dálce v temný les tratí. Na západě běží pásmo Prachovských skal, jejichž holá čela semotam mezi jedlovím zhůru čnějí. Na severní straně vypíná se vrch Zebín, za ním zbožnému lidu posvátný, vůkol lesinou ověnčený Tábor, a za tímto vyhlížejí modravé vrcholy Krkonošů, koupajíce sněžné chlumy

své v mlhavých oblacích. Jižní stranu pak obmezuje vrch Veliš, jehož zpustlé rumy smutně v úrodné oudolí pohlíží, a z obou stran kopce táhne se lesem porostlé návrší, spojujíc jako u zeleném věnci jih s východem a západem, které se taktéž s ostatními stranami slučují.“ V turistickém průvodci Jičín, Prachovské skály, český ráj z roku 1948 Jan Kasalický uvádí: „Jičínsko, jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších krajů v Čechách, je vskutku krajem půvabným a zajímavým po všech stránkách. Leží na rozhraní Polabské nížiny, romantického Českého ráje a hornatého Podkrkonoší. Jest typickým prostorem přechodním mezi těmito jasně odlišnými krajinnými i hospodářskými oblastmi. Zde končí úrodná, mírně zvlněná rovina a v náhlém přechodu začíná Podkrkonoší mohutným melafyrovým hřbetem s čedičovými vrcholky (výškový rozdíl až 400 m!). Toto pásmo s výraznými, z daleka viditelnými kopci – Kozlov, Tábor (682 m), Bradlec (557 m), Kumburk (640 m n. m.) – tvoří severní kulisu celé jičínské kotliny. Jeho výběžky od Kumburku k jihu přesahují státní silnici k Nové Pace a Lužanskými kopci uzavírají z valné části kotlinu i na východě.“ Jak je z výše uvedených úryvků patrné, žádné pevně dané a historickou tradicí posvěcené hranice této oblasti neexistují. Každý, kdo se tímto územím zabývá, má svrchované právo si ho vytýčit sám; co autor, to Jičínsko. Této velkorysé volnosti jsme se rozhodli využít beze zbytku. Tak jako jiní i my považujeme Jičínsko za oblast rozkládající se kolem města Jičína – avšak: Na severu ji uzavíráme obcí Libuň, hradem Kozlov, vsí Košov, horou Tábor a vesnicemi Žďár u Kumburku a Zboží. Východ lemujeme obcemi Úbislavice, Stav, Lužany, Konecchlumí. Jižní

část uzavíráme vesnicemi Kovač, Butoves, Milíčeves, Jičíněves, Kostelec a Střevač. Západní hranici podle nás představují vesnice Nadslav, Samšina a Blata. Předkládaný soubor se snaží seznámit čtenáře s co možná nejpestřejší paletou jičínských příběhů a vyprávění. Rozhodně si neklade za cíl vyčerpat jejich pramen do poslední kapky, neboť to dost dobře není možné. Sotva jsme totiž nabyli dojmu, že už jsme měli v ruce všechny klíčové knihy, prolistovali veškeré dobové noviny a časopisy a nahlédli do všech dostupných rukopisů, díky přátelům či šťastné náhodě jsme záhy narazili na pověst, o jejíž existenci jsme do té doby neměli ani ponětí. A tak aby se práce na Čertově kuchyni nestala nekonečnou, rozhodli jsme se ji k určitému datu uzavřít. Stalo se tak po více než deseti letech, 19. února 2015, kdy do kapitoly věnované kostelům a kaplím přibyla pověst O kostelním zloději, jemuž nedokázal popravčí upálit ruku (s. 154). Základní vodítko pro výběr jednotlivých pověstí pro nás představovaly místní a pomístní názvy. V mnoha případech bylo vše na první pohled zřejmé; místní jméno tvořilo bezprostřední součást textu. Některé však bylo nutné teprve rozkrýt. Například u příběhů uvozených ukazovacími zájmeny „támhle“ nebo „tady“ rozhodovalo, zda jsme byli schopni s jistotou dohledat, v jaké vsi či osadě byly zaznamenány. Pokud se nám sešlo více variant téže pověsti, vždy jsme dali přednost té nejstarší. Tam, kde to možné nebylo – ať už kvůli neúměrné délce či obtížné srozumitelnosti –, jsme sáhli po nejstarším z mladších podání. Žádnými dalšími kritérii, jakými často bývají literární kvalita nebo stylistická úroveň, jsme se při výběru jednotlivých textů neřídili.

Vedle pověstí a vyprávění, romanticky beletrizovaných stejně jako věcně popisných či lidově naivních, se tak zde objevují příběhy zachycené místním dialektem, zápisy z obecních kronik, etnografické sběry i regesta – pověsti shrnuté do jedné dvou vět. Tímto neohraničeným přístupem jsme nechtěli jen shromáždit velké množství příběhů do jednoho svazku, ale především zachytit paměť Jičínska a jeho obyvatel co možná nejvěrnějším způsobem. Členění ústřední části Čertovy kuchyně se s obměnami přidržuje nejznámější a doposud nejucelenější práce, která na toto téma byla vydána – knihy Jaroslava Mencla Pověsti Jičínského kraje (1938). Názvy kapitol zůstávají téměř totožné, jejich pořadí však nikoli. Považovali jsme za nezbytné nejprve pověstmi o městech a vesnicích vytýčit ústřední body krajinné mozaiky Jičínska, a tu pak postupně zahušťovat vyprávěními o hradech, kostelích, sochách, polích. Texty pojednávající o životě a činech Albrechta z Valdštejna jsme, na rozdíl od Jaroslava Mencla, nesoustředili do samostatného oddílu, ale rozčlenili do kapitol podle míst, ke kterým se vztahují. Pro řazení pověstí a vyprávění v rámci jednotlivých kapitol jsme zvolili vlastní, geografický klíč: pořadí příběhů odpovídá jejich zanesení do mapy Jičínska, a to tak, aby čtenář mohl vždy znovu a znovu – bez ohledu na stávající cesty, lesy či rybníky – procházet krajinou od jihu na sever. Druhou část představuje komentář, který prostřednictvím příslušných bibliografických odkazů, doplňujících textů i citací celých příběhů, na něž se v hlavní části z nejrůznějších důvodů nedostalo, přibližuje „život“ té které pověsti v průběhu let.

Pověst o zemanu Tvochovi Kostelec

šecka naše obec kostelecká před časy dávnými aspoň ještě za časů sv. Václava, patrona a dědice země české, bývala statkem zeman-

ským. Tvrz zemanská stávala na naší zahradě, z níž jest k východu i jihu překrásný rozhled. Tvrz nebyla hradem pevným, pevnou zdí a valy ohrazeným, anobrž stavení přízemní, na jehož kamenné podezdívce z povalů sroubené byly světnice četné pro rodinu zemanskou a její četnou čeleď. Všech jizeb větší býval mazhaus, v němž tři stávaly stoly dřevěné, spočívající na nohách křížem proložených a trnoži pevně spjatých. V mazhúse vykonávaly se kvasy štědré, při nichž medoviny bývalo, co hrdlo ráčilo, a pokrmy hojné ze zvěři lesní i polní. Po hostině zemané hrou v kostky pozdě do noci medovinu nebo víno popíjejíce se bavívali. Kvas takový býval po lovu podzimním, anebo když se rytíři tu sjeli, aby svatbu v blízkém příbuzenstvu umluvili, čemuž bychom nyní řekli, že se námluvy tu vykonávaly, při nichž rodiče rozhodné mívali slovo, a děti byly poslušny. Za časů sv. Václava na tvrzi naší seděl zeman Tvoch a jeho tvrz se dvorem poplužním, jenž se rozkládal tam, kde nyní statky našich sousedů jsou, nazývala se Nedvídkov; měl tedy zeman Tvoch přídomek z Nedvídkova. Tak jsem se toho někde ve staré kronice, nyní bohužel ztracené, dočetl. Snad i rod náš pochází z oněch rytířů Tvochů zde osedlých, aspoň jméno našeho rodu na to ukazuje. Zeman Tvoch majetníkem byl rozsáhlých, odkud na západ za Nadslaví a Křelinou lesy ty táhly se až ku Troskám; v lesích těch časté

bývaly hony na zvěř vysokou a byly to lesy tak rozsáhlé a husté, že snadno v nich bývalo zblouditi. Sám sv. Václav prý až sem nejednou na své buně neboli bělouši zavítal, prováděn jsa Podivínem, jejž spíše přítelem než sluhou měl. Jak si přál sv. Václav, vojvoda země české a pán, zeman Tvoch dal ve dvoře svém postaviti kapli asi na tom místě, kde nynějí kostel stojí; že pak to jen kaple čili menší kostel byl, dáno mu jméno kostelec a pak i tvrz a pozdější obec po veškeré krajině slula a sluje Kostelec. Zeman Tvoch byl věrným křesťanem a ze svého živil zde při kostele kněze, jemuž tenkráte plebán říkali, a dal mu také sroubiti obydlí ze dřeva a ze dvora poplužního hojný deputát či živobytí na věčné časy mu zajistil. Měl pak zeman náš dceru velice spanilou, kterou od mladosti na svatém náboženství a v písmě svatém cvičil plebán, takže v krásném těle jejím přebývala krásná duše a Bohu milá. Dáno jí bylo na křtu sv. jméno Anežka, kteréžto jméno bývalo v Čechách velmi oblíbeno a na křtu svatém mnoho dáváno; i v královském rodě pozdějších Přemyslovců byla Anežka, dcera krále Přemysla Otakara Prvního a sestra krále Václava Prvního, jednookého. Anežka Přemyslovna za blahoslavenou jest prohlášena a český národ ctí ji jako světici a patronku země české hned po sv. Ludmile od samé smrti její, až ji za blahoslavenou a její za dovolenou prohlásila apoštolská stolice neboli papežský úřad. Anežka, krásná dcera zemana Tvocha, ráda vycházela do blízkých lesův otce svého majíc s sebou cvičeného sokola, jenž býval slečně v tvrzi společníkem jediným, semo tamo cestou poletuje, ale vždy zase k paní své se vraceje. Anežka provázela otce svého a družinu jeho

také na lov do dalších lesův a luhů, zvláště když z daleka široka páni a zemani sem sjeli se, aby holdovali zvůli své na bujných ořích. Jen jeden zeman nesměl vjížděti branou do tvrze zemana Tvocha, a byl to jeho nejbližší soused, jenž měl pěknou tvrz s rozsáhlým dvorem poplužním na těch místech, kde my podnes říkáme „na hradišti“, neboli „na hradišťatech“, malou hodinku odtud, ano z okna od nás tam viděti. Zeman ten jmenoval se Bartoš, a jeden z dvorů jeho posud jmenuje se Bartošov, a ten zná každý z vás; nyní majetkem jest hraběte Šlika. Zeman Bartoš více měl dvorů poplužních a lesů vzrostlých než zeman Tvoch, soused jeho, ale neměl ducha křesťansky smýšlejícího a jednajícího; ano, vypravuje se o něm, že vzýval jakéhos nám nyní neznámého boha Peruna a duchy lesní jakés a krahujce choval v jednom háji svém, maje je za ptáky duchům lesním zvláště milé; krahujcům těm sám zrní sypával v háji, do něhož kromě něho nikdo vstoupiti nesměl, leč by chtěl hrdlo propadnouti. Koho v háji tom dopadl, toho duchům lesním obětoval v oběť zápalnou na oltáři kamenném, jenž uprostřed háje stál. Často prý hustý kouř vznášel se nad hájem, z čehož bylo zřejmo, že člověk nešťastný umírá ohněm v oběť zápalnou. Marně snažil se sám sv. Václav zemana Bartoše poučiti, že pohanská pověra jeho jest nesmyslná, marně mu přikazoval, aby se pokřtíti dal a Boha křesťanského aby ctil v chrámě, jejž by měl pro sebe i lid svůj vystavěti ve tvrzi své, jako byli učinili hned předkové zemana Tvocha. Zeman Bartoš zůstal zatvrzelým pohanem, a proto soused jeho zeman Tvoch neměl s ním přátelství; nikdy k němu nezavítal, nikdy ho také k sobě do tvrze nepozval.

Než nebylo přece zemana Bartoše tajno, že soused Tvoch krásnou má dceru, která by se mu dobře za manželku hodila, ač sám byl věku pokročilého čítaje si skoro čtyřicet let, kdežto Anežka teprve z dvacátého jara na tomto světě se těšila. Zeman Bartoš matku měl také pohanku, kteráž od pověry své upustiti nechtěla, a proto nesnadno bylo Bartošovi se oženiti, neboť pohanské dívky z rodu rytířského nebylo daleko široko. Stalo pak se jednoho krásného dne letního, že Anežka se sokolem svým dále zabrala se v lesy otce svého skládajíc lesní květy v pestrou kytici, kterouž ozdobiti chtěla jizbu otce svého. Z nenadání obklopena se spatřila jezdci na bujných ořích; jezdci s koní seskákali a nutili Anežku, aby po dobrém si sedla na bělouše k ní samé přivedeného. „Kdo jste, muži, že smíte mne za věc nedovolenou žádati; dobře vám známo, že nesmím z tvrze otcovské se vzdáliti bez vědomí a svolení otcova; proto prosím, nechte mne slabé dívky vrátiti se domů k otci, jenž, doprovodíte-li mne, rád vás pohostí pod střechou svou.“ Tak rozšafně promluvila Anežka. „Věz, dívko spanilá, že nám není o otce tvého, anobrž tebe míti chceme, abys paní byla na Hradišti nedalekém, stanouc se manželkou mou, jenž pánem jsem tvrze té a dvorů mnohých a lesův.“ „Tys tedy zeman Bartoš, pán na Hradišti a Bartošově?“ udivená táže se Anežka. „Prosím, uchyl se s družinou svojí z lesů otce mého, neboť neklaníš se s námi Bohu křesťanskému.“ Po těch slovích Anežka snažila se vystoupiti z kruhů ji obklopujících jezdců; ale ti zase jí cestu zastoupili, propustiti ji nehodlajíce. Ano, zeman Bartoš za ruku Anežku chopiv, chtěl ji kol pasu objati a na koně

vysaditi. I vymknula se mu Anežka silou nadlidskou, ale nemohouc uniknouti klesla na kolena, ruce své bílé sepjala, oči k nebi obrátila hlasitě se modlíc: „Maria, matko Boží, neopouštěj své dívky! Zachraň mne a vysvoboď z rukou pohanů těchto!“ Náhle jasnost běloskvoucí obklíčila všecky a stanul na místě tom sv. Václav na bělouši sedě, oděný v pancíř bílý; těžký meč třímal v pravici. Za ním rovněž na koni průvodce jeho Podivín, ozbrojený oštěpem. Anežka sv. Václava spatřivši, hned vyskočivši k němu skokem se přiblížila a bělouše jeho uzdy se chopila. Jezdci stáli zaraženi nejsouce schopni ani slova, ani hnutí. Bystrý zrak Václava svatého postřehl, kterak Anežka Tvochova ocitnula se asi ve společnosti jezdců divých; než Anežka jala se mluviti zraky své nevinné upírajíc vzhůru na sv. Václava takto: „Pane náš, kráčela jsem lesem otce svého neštěstí netušíc, když tu pojednou jezdci těmito jsem zaskočena byla. Zlý rytíř Bartoš unésti mě chtěl na Hradiště své, aby svou manželkou mě učinil. On pohan jest sveřepý, já horlivá křesťanka, nesmím a nechci býti otrokyní jeho. Pane můj, zachraň mne; matka Boží poslala mi tebe na pomoc!“ „Na koně sednouce domů rychle se vzdalte,“ velí kníže české a pán, sv. Václav. „Na zemský soud před vladyky a kmety vznesu v Praze žalobu dívky této; sám však právo po zákonu křesťanském na tobě, Bartoši, vykonám.“ Slova nepromluvivše jezdci na koně sedli a v lese zmizli. Anežka jdouc po boku sv. Václava, jenž bělouše vésti dal Podivínovi, obšírně vypravovala, co vše se sběhlo a kterak matku Boží, Pannu Marii, vzývala. „Chtěl jsem jeti na Bradlec a Kumburk, ale tušení jakés nutkalo mne k tvrzi otce tvého. Tož jistě matka Páně přivedla mne sem, abych

uchránil nevinnosti tvé od člověka v pohanství posud tonoucího. Nepřestávej, dívko, denně vzývati pomocnici křesťanů. Rád bych, aby celý národ můj vroucně ctil královnu všech nebešťanův, a věř, že národ můj nevyhyne, pokud bude ctíti svou matku nebeskou.“ Sv. Václav téhož dne odpoledne opustil tvrz Tvochovu a dále k severu bral se, hodlaje doraziti až na Hrad Kumburk, jenž slynul velikou pevností a nedobytným se býti zdál. Zeman Bartoš zmizel nejen z tvrze své „Hradiště“, ale ze vší krajiny a nikdo nevěděl, kam se asi odebral, snad do Uher někam, které nedávno byli osadili Maďaři, tehdy ještě pohané. Zemský sněm učinil nález, že tvrz Bartošova se zemí má býti srovnána, a zeman Bartoš že má ze země býti vymrskán, poněvadž krajinu činí nejistou; než zeman Bartoš byl již za hranicemi, když nález soudu na tvrzi jeho byl vykonán. Vypravovalo se, že v hořící tvrzi Bartošově zahynula matka Bartošova pohanka, která prý po smrti tady v okolí strašila; o půlnoci s mnohými duchy zlými zvláště na křižovatkách prováděla rejdy své; ano, prý i mnoho lidí, kteří noční dobou cestou se brali, zaškrceno bylo od duchů těch nekřtěných. Tam, co říkáme „u křížku“, řádili duchové ti nejhůře, dokud tam nebyl postaven sv. kříž na kamenném podstavci. Duchové ti zlí sv. kříže se bojí, proto děláme sv. kříž vstávajíce, lehajíce, proto znamenáme veřeje v celém stavení sv. křížem, aby k nám zlí duchové nemohli. Všechen majetek Bartošův dán byl Tvochovi a Anežka provdala se za hodného zemana, jenž sídlel v Labouni; zemanů těch potomci jsou nynější rytíři Bradští z Labouně.

Diblík chrobák Staré Místo

oráci šli na jarmark pro dobytek, a spali v jednom statku na Starym Místě. Šli do Roždalovic. A dyš spali, vypravovalo se vo dibli-

koj všelicos, a von nim povidá ten hospodář, dybyste mi ho mohli vopatřit, já bycho moc potřeboval, tag bych na nic nekoukal, dobře bych to zaplatil. Ten jeden z nich, ňákej Mysliveček, povidá: – Toť vám ho můžu přinýst, aš podruhý sem přídu na jarmark. Ale vo ničem takovým nevěděl. Dyš šli na druhej jarmark, kamarádi mu připomenuli tu přípovjet, kerou sedlákoj slíbil. Von si nevjeděl rady, začal se drobíneg drbat za uchem a napadla ho myšlenka, že mu řekne, jo, taková vjec není hned k najiti. Budu eště pátrat, až sem podruhý přídu, jak já vám ho splašim. Bujte jen be-starosti! Ale přišli tam podruhý, a von si zas na nic nespomněl. Tag dyž byli uš na jeho louce, kamarádi mu povidaj: – Ty, Honzo, gde máš toho diblika, cos ho slíbil sedlákoj? Nemusels mu ho slibovat, tejko nemáš nic, a mý tam na noc nemůžem vostat. Ten by náz hnal i s tebou! Ten si neujeděl rady, byl nad tim mrzutej, a tluče holej do zemně. Bylo tam jedno velký krauský lejno, a jag do něj praštil, nadjednou votamtáď vylezlo takovej houniváru. Mysliveček nejvječího vzal, vysypal z pyksly tabák, a toho hounivára do ní zauřel.

– Hoši! povídá, je vyhra, já dám sedlákoj pykslu, a řekneme, že v ní je ten diblik. – Jo, a co dyš se prej do ní podivá, požene nás i s tvym hounivárem. – I jen mlčte, já mu řeknu, aby ho aspoň tři dní nerozdělával, že by jinádž za mnou přibjeh. A vyspíme se jako jindá. Tak to tak uďál, sedlák nim voteuřel vrata a s radosti je uvital. Vede je do seknice, a zrouna se ptal: – Tak co, hoši! nesete mně tu přípovjet? – Neseme, neseme, kmotře, tudle je f pyksle zauřenej. Dejte si ji za kamna, a nesmíte se do ní dívat, až po třeh dnech, až budeme spátky doma. Von by jinádš přibjeh za náma, a mněl byste po diblikoj! Kmotr hned sehnal posilněnou a snídani nim ráno ustrojil, hoši se dobře poměli. A aš seurátěj z jarmarku, že se musej stujet, i s tim dobytkem, to si vymiňoval. No tag hoši pohostil a Myslivečkoj keušemu slíbil fůru rozličnýho vařiva s párem koňmí dovíst až do jeho staveni. To bylo všechno dobře, ale dyž horáci vodešli kus cesty, milímu sedlákoj se pořádně vysmáli, a toho statku se pak vyhejbali po dva roky. Až asi po dvouch letech sedlák se dozvjeděl, že ten Mysliveček je u nich na jarmarce, něgdo mu ťuká odzadu na rameno, von se vohlíd, a von ten sedlák mu ťukal: – Pozdraf pámbu, příteli. Mysliveček vostal, jako dyž do něj hrom uhodí, a povidá: – Příteli, dyť já vás jagžif neviděl! – Japag byste prej neviděl! Dyť ste u nás po mnoho roků spávali.

– Příteli, vy se mejlíte, s někým se mejlíte, já vás jagžif neviděl. Vopraudu! – Inu, dyť přeci víte, co ste mi přines tu přípovjet. Tak ten Mysliveček se ho ptá: – No, a jak vám slouží? – Děkuju! dobře! Každej den mám vod něj tolik, co sem vám doves s párma koňma. Víte, já to nemůžu chtít, abych se neprozradil. A opčas s párem koňma ovoce a všeho vařiva mu doves až do jeho do staveni a zval ho, jen aby zas přišel na noc. (– A jak se ho zbavil?) – Nic, dyš umřel, vodeuzdal ho zasejc budoucímu hospodářoj.

O původu Velíše Veliš

a té doby, kdy celá krajina tato byla lesy pokryta, vyjel si kníže někam se svou družinou na lov do lesů těch. Stíhaje horlivě rychlono-

hou zvěř, nepozoroval ani, že se víc a více vzdaluje služebnictva svého. Tu ale upadl do rukou bezbožným zbojníkům, kteří se tehdáž hojně po lesích potloukali, na vydatný lup čekajíce. Zaradovali se, zajavše tak mocného a bohatého pána, jenž mimo to i mnohé z nich usmrtiti dal, když polapeni byli. Tím byla pomsta ostatních velice roznícena. Obravše ho o všechny skvosty, které při sobě měl, stříleli do těla jeho pro kratochvíl, přivázavše jej k mohutnému dubu. Kníže zajatý, jenž horlivým byl ctitelem sv. Václava, modlil se k němu a vyslyšen jest: neboť svatý vojvoda chránil ho tělem svým stoje v předu a střely smrtonosné do pláště chytaje. Loupežníci nabaživše se hry té, chtěli knížete usmrtiti. Proto zvolal jeden z nich k vůdci: „Pane, velíš, abychom ho zabili? Velíš? Nežli však mohl tento odpověď dáti, sklátil ho šíp, jejž naň vypustil jeden ze sluhů, kteří šli pohřešeného pána hledat a právě v čas se dostavili. Ostatní lupiči jsou rozprášeni. Na památku tohoto zázraku dal kníže sklenouti studánku svatováclavskou právě na místě toho dubu, u něhož byl připoután: z kořenů pak jeho prýští se dosud voda výborná. Po nějakém čase vymýtěn i les a osada v místě tom založená. Dostala pak jméno „Velíš“ dle otázky zbojníkovy k vůdci.