Host
Anna Beata Háblová Tyhle místa ze mě nesedřeš
Anna Beata Háblová Tyhle místa ze mě nesedřeš
Brno 2026
© Anna Beata Háblová, 2026 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2026 ISBN 978-80-275-3261-2
Call it kölit
Kýl je část lodě mířící do hlubin. Součást páteře, která drží palubu nad vodou. Ptáš se — mám taky takovou ploutev na břiše, takový trn ve tmě moře?
9
Kýly v Kielu
I Chtěla bych, aby mojí řečí byly lodě, cinkání provazů o stěžně, troubení macatých výletních lodí, troubení táhlý a hluboký jako úlevný výdech. Troubení, který se ve finštině řekne äänimerkki. Chtěla bych, aby mojí řečí bylo vrzání přídě o příď, pleskání slané vody o kovové boky, dunění nákladu, když dopadá na palubu, hřmění, co zanechá jizvu otupenou oparem. Objemný zvuk, který se ve finštině řekne runsas ääni. Chtěla bych, aby mojí řečí byly betonové doky, mola se zákazem vstupu, kam přesto jdu, vody zanesené zelenohnědými řasami, mariny s oranžovými kabely krmícími lodě elektřinou. Doky, které se ve finštině řeknou telakat. Všechno se ztrácí v dešti, ale on to není déšť, je to vertikální mlha, nepřetržitě přítomná vlhkost, která ti zvlní vlasy i papír poznámkového bloku, kam si kreslíš kýly, protože tě zajímá jen to, co není vidět. Kýly, které se ve finštině řeknou kölit.
10
II Ale mojí řečí jsou lintuja, říkám ti na oplátku. Vidíš tu labuť u břehu sedící na vejcích? Jak je opatrně zobákem posouvá a dělá si v nich pořádek? Vedle stojí labuťák se vztyčeným krkem. Nechává zvědavce přistoupit, dovoluje nakouknout do svého letního sídla. Díváte se na sebe mlčky, všechno týkající se vajec a rozmnožování je přece tak křehké. Mojí řečí je tyk tyk tyk, řeknu do toho ticha. A ty se překvapeně otočíš, protože datel je ve finštině tikka. Mojí řečí je til til til til-tal-ti, pokračuju. To je přece zvuk, který dělá budníček menší, finsky tiltaltti, přikývneš. Mojí řečí je tikli tikli, ale vidím, že mě už neposloucháš. Utíkáš k lodím a někoho se na něco vyptáváš. Díváš se do mobilu, obličej svraštěný přemýšlením. A pak to přijde.
11
III Můj kýl je Kiel, říkám. Město podél fjordu, podél pukliny prořízlé ledovcem. Dívám se na jeho světlo a vidím v nich přítomnost. Potom zmlknu jako tma, která spolkne dálku mezi tebou a horizontem a nechá ti jen stěžně a stěhy. Můj kýl je Kiel, řekneš. Lodě malé jako listy nebo velké jako paneláky. Otočíš se a do jedné z nich nastoupíš. Do té, která tě vezme někam do Vaasa, a od té doby už tě nikdy nespatřím.
12