Luděk Navara, Miroslav Kasáček: A přece budu blízko — ukázka

Cena 299 KÄ? ISBN - - - -

A PĹ˜ECE BUDU BLĂ?ZKO

Je 30. dubna 1951. Pro mladĂŠho knÄ›ze Jana Bulu si do Rokytnice na TĹ™ebĂ­Ä?sku pĹ™ijĂ­ĹždĂ­ tajnĂĄ policie. ÄŒekĂĄ ho muÄ?enĂ­, zmanipulovanĂ˝ soud, poprava. StejnĂ˝ osud stihne i VĂĄclava Drbolu, knÄ›ze z nedalekĂ˝ch Babic, kde ozbrojenĂ­ muĹži zastĹ™elili tĹ™i mĂ­stnĂ­ funkcionĂĄĹ™e MNV. PĹ™estoĹže Drbola i Bula jsou v dobÄ› tragĂŠdie jiĹž ve vÄ›zenĂ­, budou za Ăştok souzeni. StejnÄ› jako mnoho dalĹĄĂ­ch lidĂ­: odsouzenĂ˝ch nakonec bude vĂ­ce neĹž sto, z toho jedenĂĄct dostane trest smrti. NovĂŠ dokumenty ovĹĄem ukazujĂ­, Ĺže oba kněŞí se pro svĂŠ zĂĄsadovĂŠ postoje dostĂĄvali do konfliktu s komunistickou mocĂ­ jiĹž od samĂŠho poÄ?ĂĄtku. „PĂĄn BĹŻh mi vyměřil krĂĄtkĂ˝ Ĺživot. Ale věřím, Ĺže nebyl nadarmo,“ pĂ­ĹĄe Jan Bula v poslednĂ­m dopise pĹ™ed popravou 19. kvÄ›tna 1952. DruhĂ˝ den rĂĄno jej na dvoĹ™e jihlavskĂŠ vÄ›znice povÄ›sĂ­. Je mu pouhĂ˝ch jednatĹ™icet let. Jeho matka Marie BulovĂĄ bude chodit uĹž do konce Ĺživota v Ä?ernĂŠm‌ V zåří 2011 katolickĂĄ cĂ­rkev zahĂĄjila kanonizaÄ?nĂ­ řízenĂ­ VĂĄclava Drboly a Jana Buly, po jehoĹž ukonÄ?enĂ­ by mÄ›li bĂ˝t prohlĂĄĹĄeni za blahoslavenĂŠ.

LudÄ›k Navara (1964) je novinĂĄĹ™, scenĂĄrista a spisovatel literatury faktu, spolupracuje pĹ™edevĹĄĂ­m s denĂ­kem MF Dnes a ÄŒeskou televizĂ­. ZabĂ˝vĂĄ se mimo jinĂŠ zloÄ?iny komunismu a nacismu. Je autorem knih Smrt si říkĂĄ Tutter — nacistickĂ˝ vrah ve sluĹžbĂĄch StB (2002) a tří svazkĹŻ PříbÄ›hĹŻ ĹželeznĂŠ opony (2004, 2006, 2007), kterĂŠ se staly pĹ™edlohou pro stejnojmennĂ˝ televiznĂ­ seriĂĄl. Spolu s Miroslavem KasĂĄÄ?kem napsal knihy MlynĂĄĹ™i od Babic (2008) a PříbÄ›hy tĹ™etĂ­ho odboje (2010), VolavÄ?Ă­ sĂ­tÄ› (2012) a Na ĂştÄ›ku. NeuvěřitelnĂ˝ příbÄ›h Josefa Brykse (2012). Je autorem Ĺ™ady scĂŠnåřů k dokumentĹŻm ÄŒeskĂŠ televize, například MĹŻj otec generĂĄl o Heliodoru PĂ­kovi Ä?i Dopisy z cely smrti o nevinnĂ˝ch lidech, kteří byli odsouzeni k smrti. V roce 2008 zĂ­skal LudÄ›k Navara novinĂĄĹ™skou Cenu Karla HavlĂ­Ä?ka BorovskĂŠho, v roce 2010 Cenu AntonĂ­na Ĺ vehly a v roce 2016 mu praĹžskĂ˝ arcibiskup Dominik Duka udÄ›lil stříbrnou Svatovojtěťskou medaili.

LudÄ›k Navara Miroslav KasĂĄÄ?ek

Miroslav KasĂĄÄ?ek (1937) spojil svĂŠ ĹživotnĂ­ osudy s Brnem. Za minulĂŠho reĹžimu byl pro svĂŠ postoje nucen pracovat v dÄ›lnickĂ˝ch profesĂ­ch na BVV (BrnÄ›nskĂŠ veletrhy a vĂ˝stavy), kde byl po roce 1989 jmenovĂĄn Ĺ™editelem zĂĄvodu vĂ˝roby a montĂĄĹže a nĂĄslednÄ› zaÄ?al soukromÄ› podnikat. RodiÄ?e jeho manĹželky Marie MelkusovĂŠ byli perzekvovĂĄni komunistickĂ˝m reĹžimem v souvislosti s tragickĂ˝mi udĂĄlostmi v BabicĂ­ch na TĹ™ebĂ­Ä?sku. Ze shromĂĄĹždÄ›nĂ˝ch vzpomĂ­nek rodiny, pamÄ›tnĂ­kĹŻ a pĂ­semnĂ˝ch svÄ›dectvĂ­ spolu s LuÄ?kem Navarou napsali knihu MlynĂĄĹ™i od Babic (Host, Brno 2008) a dalĹĄĂ­ knihy — PříbÄ›hy tĹ™etĂ­ho odboje (Host, Brno 2010), VolavÄ?Ă­ sĂ­tÄ› (Host, Brno 2012) a Na ĂştÄ›ku. NeuvěřitelnĂ˝ příbÄ›h Josefa Brykse (Host, Brno 2012). Je zakladatelem obÄ?anskĂŠho sdruĹženĂ­ Paměż, kterĂŠ prostĹ™ednictvĂ­m konferencĂ­, vĂ˝stav a rĹŻznĂ˝ch publikacĂ­ mapuje a zveĹ™ejĹˆuje příbÄ›hy komunistickĂŠho bezprĂĄvĂ­.

LudÄ›k Navara Miroslav KasĂĄÄ?ek

A PĹ˜ECE BUDU BLĂ?ZKO Ĺ˝ivot a muÄ?ednickĂĄ smrt kněŞí Jana Buly a VĂĄclava Drboly od Babic

Druhá a třetí strana přední předsádky

Obraz Jana Buly

Druhá a třetí strana přední předsádky

Obraz Jana Buly

čtvrtá strana přední

Obraz Jana Buly

Luděk Navara Miroslav Kasáček

A PŘECE BUDU BLÍZKO

Život a mučednická smrt kněží Jana Buly a Václava Drboly od Babic

BRNO 2016

Vychází s finanční podporou Českého literárního fondu a Jihomoravského kraje

© Luděk Navara, 2016 © Miroslav Kasáček, 2016 © HOST — vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7491-772-1

Pán Bůh vyměřil mi krátký život. Ale věřím, že nebyl nadarmo. Z dopisu na rozloučenou, který napsal Jan Bula den před popravou lukovskému faráři Cyrilu Bojanovskému

ÚVODNÍ SLOVO BRNĚNSKÉHO BISKUPA Věřím, že oba jsou skutečnými mučedníky už dnes V sobotu 19. prosince 2015 byly při zvláštním obřadu v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla slavnostně zapečetěny přepravní schránky obsahující dokumenty o mučednické smrti kněží Jana Buly a Václava Drboly. Tím skončila několik let trvající diecézní fáze kanonizačního řízení k jejich blahořečení. Byly při ní prostudovány a zdokumentovány všechny dostupné prameny a vyslechnuto mnoho svědků. Ukázalo se, že „případ Babice“ měl dvojí cíl. Jednak vyvolat strach, jednak diskreditovat církev jako morální autoritu. Hlavním úkolem však bylo získat a upevnit totalitní moc. Obřad v katedrále a následné setkání s pozvanými hosty ve mně vyvolalo množství osobních vzpomínek. Když se člověk narodí, vstupuje do příběhu své rodiny, svého okolí a postupně i do souvislostí světa, který jej obklopuje. Tak se stává jeho součástí. Jako dítě jsem vyrůstal v době, kdy komunistický režim zařadil mezi politické vězně také mého otce, strýce a další blízké. S přibývajícím věkem jsem se na konkrétních životních osudech seznamoval s historií praktik totalitní moci. Část z nich tvořili pronásledovaní a popravení kněží. Až o mnoho let později jsem začal chápat souvislosti nelidských skutků, kterých se dopouštěla určitá skupina lidí vůči těm, kdo byli označeni jako třídní nepřátelé. K mnoha událostem té doby patřil i takzvaný „babický případ“. Větší pozornost u mě vzbudil až v době, kdy jsem byl na společné dovolené se synem jednoho z vězněných účastníků babických událostí. Toužili jsme poznat, jak se vše ve skutečnosti odehrálo a kdo a jak tehdy tahal za nitky. Později jako kněz a biskup jsem získával hlubší vhled do případu prostřednictvím osobních svědectví kněží, především Mons. Jana Podveského a Mons. Josefa Valeriána, a díky dokumentům, které zveřejnil Úřad 7

dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Po zahájení kanonizačního řízení v naší diecézi jsem si také prostudoval příslušné spisy. Případ je ovšem mnohem širší. Ze sto sedmi lidí odsouzených v této kauze jich bylo jedenáct popraveno, zbývající se „podělili“ o téměř čtrnáct set roků těžkého vězení. Dva kněžští kandidáti blahořečení tedy symbolicky zastupují mnoho dalších nevinných a krutě postižených lidí, jejich dětí, a dokonce vnoučat. Poselství babických událostí vnímám jako výstrahu před naším laxním postojem vůči zlu už v samých jeho začátcích. Je varováním před ideologiemi dneška, které vystupují v převleku za dobrodince lidstva. Kněží Jan Bula a Václav Drbola byli popraveni pro svou víru i své postavení v církvi v souvislosti s tlakem, který vyvíjela totalitní moc na věřící, ale i na všechny ostatní, kteří smýšleli jinak než „rudě“. Věřím, že oba popravení kněží jsou skutečnými „martyry“, tedy svědky a mučedníky, již nyní. Pro ně samé případné blahořečení nic neznamená, ale oficiální prohlášení církve by umožnilo, aby se jejich životy zřetelněji zapsaly jak do profánních, tak církevních dějin. Jejich prohlášení za blahoslavené je tedy důležité pro nás, lidi dnešní doby, a to bez ohledu na to, jestli se považujeme za věřící, či nevěřící. Neměli bychom totiž zapomínat… Vojtěch Cikrle biskup brněnský

8

Na kolech. Václav Drbola druhý zleva, Jan Bula zcela vpravo. Pravděpodobně rok 1950.

Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Markovo evangelium, kapitola 6, verš 31

I / SETKÁNÍ V MEZIŘÍČÍ

Dva kněží Stojí vedle svých bicyklů. Dva kněží z Vysočiny. Jejich jména budou brzy známa po celé zemi. Kdy fotografie vznikla, není zcela jasné. Pravděpodobně však pochází z roku 1950. Tehdy se totiž oba kněží sešli na primici ve Velkém Meziříčí. Snímek je svědectvím doby. Kněží se opírají o kola a hledí na fotografa. S nimi tam jsou ještě další dva. Skupinová fotografie, na níž jsou spolu zachyceni mladší Jan Bula a starší Václav Drbola, se sice povede, ale oba kněží jsou na ní nezvykle vážní. Vážní jsou i jejich přátelé. Buďto je fotograf k úsměvu nevyzval, nebo jej neposlechli. Nebo… Nebo se usmívat nedokázali.

Milostivé léto Hospodinovo Je to milostivé léto, píše kronikář ve Velkém Meziříčí o roce 1950. Toho milostivého léta se ve městě odehrála velká událost: primice neboli první mše tamního rodáka, který vystudoval bohosloví a právě se vydával na svou kněžskou dráhu. Miloslav Ambrož se narodil 11. července 1923. Průvod, družičky v bílém: všechny mají bílé šaty, podkolenky i boty. A květiny. Hraje hudba. „25. června byla primice pátera Miloslava Ambrože z Velkého Meziříčí. Z domu rodičů, kde promluvil farář, družičky odříkaly básně, se ubíral mohutný průvod do farního kostela, kde po kázání rodáka Josefa Bradáče, kaplana v Brně-Komíně, měl novosvěcenec první mši svatou 11

a uděloval novokněžské požehnání,“ uvádí farní kronika velkomeziříčské farnosti. Kostel je středem pozornosti. Místních, příbuzných, přespolních i kněží ze širokého okolí. Určitě k tomu přispívá i Bradáčova osobnost; jeho otec působil jako správce na místním zámku. Ale to je minulost. V době, kdy ve Velkém Meziříčí káže Bradáč mladší, všechny zajímá budoucnost. Tu si však málokdo troufá odhadovat. Vše bylo jaksi jinak už od války, která právě ve Velkém Meziříčí skončila krvavě: jen dva dny před osvobozením zde nacisté povraždili padesát osm lidí. Většinu jich postříleli a jejich těla naházeli do dvou místních říček: Balinky a Oslavy. Byla to pomsta za to, že se zde lidé příliš brzy rozhodli ustavit revoluční národní výbor a vyvěsit československé vlajky. Mrtvé pak místní vytahovali z vody ještě dlouho po tragédii. Jako by ten nešťastný konec válečného utrpení v Meziříčí předpovídal budoucnost celé země; naděje se najednou mění ve zklamání, štěstí ve smůlu a život v umírání. Už po válce je mezi lidmi cítit strach, ale teprve převrat v únoru 1948 ukončí všechny naděje. Zvláště pro věřící. Nebo snad ne? Dne 14. června 1948 byl prezidentem republiky zvolen Klement Gottwald a překvapivě požádal o požehnání ve Svatovítském chrámu — slavnostní Te Deum. Zvoní zvony v kostelích po celé zemi… Je to špatné, nebo ještě horší znamení? Velké Meziříčí leží stranou, v údolí, pod svahy Českomoravské vrchoviny, politickým změnám však neunikne. Zvyky, tradice, majetky staré desetiletí či staletí, nic z toho najednou neplatí. A i to slavnostní Te Deum je brzy zapomenuto. Církev je pro toho muže, který si požehnání ve Svatovítském chrámu vyžádal, nepřítelem. Proto jsou toho milostivého léta důležité úplně jiné věci než dříve a ti, kteří si navzájem důvěřují, si o tom všem chtějí promluvit. Samozřejmě opatrně. Primice a slavnost na faře je k tomu výbornou příležitostí. Do Meziříčí se v červnu sjíždějí kněží z celého okolí. Pěšky, na kole, vlakem. Jak se dá.

(Ne)milostivé léto Hospodinovo Na primici se naskytne možnost získat nové informace. Ty jsou velmi cenné, protože na ně má monopol komunistický režim. Snad i proto se tam potkává Jan Bula s Václavem Drbolou. Bula o den dřív, 24. června 1950, slaví důležité jubileum — své třicáté narozeniny. Václavu Drbolovi bude ten rok už osmatřicet. Oba muže 12

trápí stejná otázka: jak se bude vyvíjet vztah mezi římskokatolickou církví a komunistickým režimem? Na tom bude záviset jejich poslání, budoucnost, práce. Ale i život. Což ještě netuší. Výsledky sčítání lidu v roce 1950 uvádějí, že za věřící se v Československu považovalo téměř 94 procent obyvatel. A k římskokatolické církvi se jich hlásilo více než 76 procent. Podle strategie nového komunistického režimu, přijaté v předchozím roce, se stát snaží katolickou církev v Československu rozštěpit. Jinak přistupuje k řadovým věřícím a kněžím působícím ve farnostech a jinak k vyšším církevním hodnostářům, především k biskupům — nositelům „nepřátelské politiky Vatikánu“, jak prohlásil 14. října 1949 poslanec Ladislav Hobza v Národním shromáždění při projednávání církevních zákonů. První z těchto zákonů zřídil Státní úřad pro věci církevní, který měl monopol na kontrolu církví a náboženských společností. Druhý zákon se týkal hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností. Smyslem samozřejmě bylo zbavit katolickou církev vlivu hierarchie. A to prostřednictvím ekonomického tlaku a kontroly každého duchovního, který směl působit v duchovní službě pouze tehdy, pokud mu byl udělen takzvaný „státní souhlas“. Stát rozhodoval a veškerý soukromý i veřejný patronát nad kostely, obročími a dalšími církevními ústavy přecházel napříště výhradně na něj. Církve musely sestavovat rozpočty a závěrečná vyúčtování, která předkládaly ke schválení novému Státnímu úřadu pro věci církevní. A co víc, státní správa rozhodovala o tom, kdo, kde a kdy může vykonávat duchovenskou činnost. Státní souhlas byl potřeba nejen k duchovní službě obecně, ale také k ustanovení na určité místo. Možná tyhle nové církevní zákony ani nebyly tolik potřeba. Skutkovou podstatu zneužití úřadu duchovního měl v sobě zakotvenu již obávaný zákon na ochranu republiky č. 231 z roku 1948. Jen v roce 1949 stanulo před Státním soudem s obviněním za tento i jiné trestné činy 182 duchovních. Vypadalo to, že nemůže být hůř. Omyl.

Dva kněží a válka Zrovna toho slunečného dne, kdy se na primici ve Velkém Meziříčí scházejí věřící a kněží ze širokého okolí a užívají si pěkné neděle, začíná nová krvavá válka. Zdá se být hodně daleko, ale to je mýlka. 13

Severokorejský komunistický režim poslal 25. června 1950 své armády na jih Korejského poloostrova a útočníci začali postupovat překvapivě rychle. Tento severokorejský režim byl ovšem na dálku ovládaný z Moskvy. Stejně jako ten, který vládne v zemi, kde se právě konala primice Miloslava Ambrože.

Co primici předcházelo Miloslav Ambrož, který prožívá primici ve svém rodném městě, ovšem patřil k těm kněžím, kteří museli své svěcení z rukou biskupa přijmout za hodně podivných okolností. Je to opravdu zvláštní doba. Státní zmocněnec hlídá brněnského biskupa Karla Skoupého a ten se rozhoduje udělit kněžské svěcení v roce 1950 nikoli v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla, nýbrž potají v malé kapli v biskupské rezidenci na Petrově. K tomuto opatření sáhl biskup proto, že neměl požadované povolení od komunistického režimu. Navíc byl jeho zajatcem, je internován v biskupské rezidenci, nesmí vstoupit dokonce ani do katedrály. Brzy ráno 16. dubna 1950 tedy vyrazili bohoslovci pátého ročníku ze semináře na Antonínské ulici směrem na Petrov, do biskupské kaple. Musí to stihnout dřív, než státní zmocněnec stačí zareagovat. A půjdou po malých skupinkách, různými ulicemi, aby nebyli nápadní. Taková byla atmosféra toho milostivého léta Hospodinova. Z kaple byly už dopředu vystěhovány lavice, aby se tam všichni mladí muži vešli. Nejsou tam přítomní ani rodiče, jen maminka Václava Fišera. Žádná sláva, žádní příbuzní, žádné velké úsměvy. A také žádná jasná budoucnost. Pro kněze Tomáše Prnku o té události později složila Anna Urdi z farnosti Babice nad Svitavou báseň, jejíž jedna sloka zní: Do Petrovské katedrály, bez jakékoliv velké slávy. Bez rodičů. Však radost tuší třicet mužů s Bohem v duši. Jen prázdno, pusto, je tu chlad a sem tam slyšet vrzot vrat. V biskupské kapli potají tu svěcení kněžské chystají, pro mladé nové jáhny, ti kněžský slib zde pronést mají. Kolem desáté dopoledne bylo vše hotovo. Slávu si mladý kněz Ambrož dopřeje až ve svém rodném městě. Na primici. 14

Ale režim jim to utajené kněžské svěcení nezapomene. Mladí kněží jsou povoláni na vojnu, k Pomocným technickým praporům. Zbraně jim nedají, ale musí pomáhat budovat socialismus všude, kam je pošlou — na stavbách nebo v dolech. Páter Ambrož, kterému je v roce 1950 sedmadvacet let, zůstane u PTP až do konce roku 1953.

Jen dny, měsíce, týdny Od primice Miloslava Ambrože zbývá Václavu Drbolovi 404 dnů života. Jinak počítáno, třináct měsíců nebo osmapadesát týdnů. Janu Bulovi zbývá 695 dnů, tedy třiadvacet měsíců nebo devětadevadesát týdnů. Jinak se ta primice ale náramně vydařila.

15

Lukov, jak ho viděl a jak ho kreslil. Skica Jana Buly. Uprostřed fara.

„Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.“ Markovo evangelium, kapitola 4, verš 28

II / LUKOV

Pohlednice Někdo bere sílu z modlitby, někdo z rodného kraje, někdo z obojího. „Chvalte Hospodina, neboť jest dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky.“ Milosrdný a dobrý ovšem může být svým způsobem také rodný kraj: Jan Bula se narodil v Lukově u Moravských Budějovic, mezi pozvolnými kopci; nejsou to ani hory, ani nížina, ani bohatství, ani chudoba, ani žádná výstřednost nebo atrakce. Podle místních Jan Bula své rodiště miloval, měl výtvarné nadání a lidé ho často vídali, jak chodí s plátnem za vesnici a maluje. V roce 1940 se Lukovští rozhodli vydat pohlednici, na které by bylo to nejzajímavější z jejich obce. V místní kronice se píše: „Na pěkně sestavené fotomontáži bohoslovcem Janem Bulou dle fotografií Ladislava Tondla ml. byl kostel, škola, pomník padlých, kaplička na sv. Vítu a dva celkové pohledy.“ Pohlednice, jakých jsou tisíce. Nebo ne?

Lukov Když se Jan Bula 24. června 1920 narodil, bylo jeho rodiště jednou z mnoha malých, napůl zapomenutých obcí na jižních svazích Českomoravské vrchoviny. Ale tím podstatným vesnice zajištěna byla. Měla totiž kostel i školu. A docela zajímavou historii, která sahá až do středověku. Již ve třináctém století spadá duchovní správa osady pod patronát kláštera v Tišnově. Ve školní kronice obecné školy v Lukově se píše: „Kdy škola v Lukově byla založena, není nikde dle starých záznamů uvedeno.“ 17

Ve škole samozřejmě od počátku působí katecheté. Když do ní v roce 1926 nastoupí Jan Bula, náboženství ho vyučuje Eduard Sommer, který je současně v Lukově farářem. V té době už ovšem škola dávno sídlí v nové budově. Je to vlastně už třetí, ta druhá byla vystavěna v roce 1845 za učitelování Františka Zacha. V roce 1893 začíná stavba nové školy, která požadavky místních konečně uspokojí. Bulova maminka Marie však do nové lukovské školy nechodila, přistěhovala se z Němčiček na Břeclavsku, odkud se do Lukova přivdala. Podle knihy narozených a pokřtěných obce Lukov je Marie označena jako manželská dcera Františka Růžičky, rolníka v Němčičkách, a Terezie, rozené Novotné. Na svět přišla dne 17. srpna 1883. S manželem Františkem Völklem měla syna Ladislava, jenže rodinné štěstí dlouho netrvá. Manžel musí narukovat. Ve školní kronice je seznam bývalých žáků místní školy, kteří „povoláni byli do služeb vojenských“; František Völkl je mezi nimi. Později kronikář některá jména podtrhl. Jména těch, kteří ve válce padli. A Völklovo jméno je i mezi nimi. Völkl zahynul na frontě hned na počátku první světové války. Občané monarchie ctí povinnost postarat se o válečné vdovy, a tak se starají i žáci lukovské školy. Ve školním roce 1914–1915 bylo „ve prospěch vdovského a sirotčího fondu pomocného sebráno od dětí školních 5 korun a 16 haléřů“. Později Marii požádal o ruku jistý Antonín Bula. Železničář. Ten také bojoval ve Velké válce za habsburskou monarchii, na rozdíl od Völkla však přežil. V knize narozených a pokřtěných se o něm píše jako o dělníkovi při Severozápadní dráze, manželském synu Jana Buly, panského deputátníka v Jaroměřicích, a Kateřiny, rozené Řepové. Svatbu s Marií slaví v Lukově dne 27. ledna 1920. S Antonínem má Marie další tři děti a nejstarším z nich je syn Jan. Jeho sestra se jmenovala Marie a bratr Antonín. Jan je pokřtěn v den svého narození v místním kostele. Za kmotry mu jdou František Nechvátal s manželkou Marií. V Lukově běží čas pomalu a kostel hraje ve vesnici klíčovou roli; v roce 1921 zde žije pět set česky mluvících obyvatel. Až na dva jsou všichni katolíci. Tito dva jsou „bez vyznání“. Nebylo tam vlastně nic zajímavého. Ani kostel ničím nevynikal. Byl zasvěcen svatému Janu Křtiteli. Snad jedinou zajímavostí je, že narození Jana Buly připadá na stejný den jako svátek patrona místního kostela svatého Jana Křtitele, tedy na čtyřiadvacátý červen. Ostatně po svatém Janu dostal Bula i křestní jméno. Příběh je to známý: Jan Křtitel byl uvězněn a zabit. Jeho hlavu poté přinesli na míse do hodovní síně. 18

Měnící se svět Zatímco první manžel Janovy maminky padl ještě na začátku války za císaře Františka Josefa, Jan Bula se už narodil do nové Masarykovy republiky. Učitelé v Lukově i jinde to neměli snadné: „Den 14. listopadu 1918, kdy se sešlo v Praze Národní shromáždění a prohlásilo republiku, bude památným dnem nejen v historii Čechoslováků, ale vůbec v historii lidstva. Učiteli bylo vysvětliti žactvu zřízení republikánské,“ stojí v kronice lukovské školy. O měsíc později, 21. prosince 1918, kdy se do země vracel prezident Masaryk, zavlál na budově školy červenobílý prapor a žáci zazpívali hymnu. Ale v reálném životě to až taková sláva nebyla. Válka vyčerpala všechny zdroje i lidi do krajnosti, a tak v roce 1919 začíná školní rok v Lukově později — místo učení musí děti vypomáhat na polích. Lukov se nachází v mírné pahorkatině, v údolí potoka Rokytky u Moravských Budějovic. Na jednom konci vesnice bydleli sedláci a na druhém domkáři. Obě části byly oddělené mělkým údolím. V domkářské části bydeli i Bulovi, v domě číslo popisné 86. Říkalo se tam také Na Kopcích. Rok 1920, kdy se Jan Bula 24. června narodil, byl stále ještě plný vlasteneckého nadšení. Školní kronikář píše: „Dne 28. října — v památný den prohlášení naší samostatnosti — uvedeno dětem na paměť, jak významný to je den v dějinách našeho národa. Komu jest nám za to děkovati a čeho třeba, abychom si svobodnou vlast udrželi. Působeno na cit národní, vlastenecký. Poukázáno, že ti, kdož nám svobody dobyli, vedeni byli láskou k vlasti a národu, ta je sílila, ta je nadchla k tomu nejvzácnějšímu — k obětování sama sebe.“ Nový stát má vlastní tradice. K nim patří i Husova slavnost dne 6. července. Lukovem kráčí průvod s lampiony a večer hoří hranice. Zvlášť v roce 510. výročí Husovy smrti se akce vydařila. Hranice hoří na okraji obce, v části Na Kopcích. Tam je tradiční místo, kde se podobné události odehrávají. Jak je obec rozdělena po politické stránce, ukazují volby z roku 1925, které vyhráli lidovci, za nimi skončili agrárníci a třetí sociální demokraté. O rok později začíná Jan Bula navštěvovat obecnou školu v Lukově. Je jedním z dvaceti chlapců, kteří v tom roce nastoupili školní docházku v místní dvoutřídce. Dívek je o jednu více. Řídícím učitelem lukovské školy je od roku 1923 František Janský, který dbá na vlasteneckou výchovu. Dne 13. června 1928 se malý Jan Bula spolu s ostatními žáky vypravuje do Moravských Budějovic. Chystá se tam velká sláva. Přijíždí Tomáš Garrigue Masaryk, prezident osvoboditel. 19

A všichni z města i okolí ho samozřejmě vítají. Žáci také. Opravdu nadšeně, jak jinak. Československo v tom roce existuje už celých deset let. Pokrok je hmatatelný, rok po Masarykově návštěvě se Lukov připojuje k elektrické síti Západomoravských elektráren. A navíc ta část Vysočiny, kde Lukov leží, má své tiché kouzlo. Na první pohled skoro neviditelné. V nedalekých Jaroměřicích nad Rokytnou žije a tvoří legendární básník Otokar Březina. Když zemřel, konal se opravdu slavný pohřeb. Dne 28. března 1929 přijelo tolik smutečních hostů, básníků a spisovatelů, že v městečku musel mimořádně zastavit rychlík. Básník a kněz Jan Dokulil tehdy napsal: „Počkali jsme na jaroměřickém nádraží ještě na rychlík, který ten den výjimečně v Jaroměřicích zastavil, a vystoupili z něho Bedřich Fučík, Jan Čep, Aloys Skoumal, prof. Otokar Fischer, s nímž jsme odešli, Nezval a mnoho dalších. V sokolovně před katafalkem stála sokolská čestná stráž a účastníci pohřbu se stále střídali. Na bryčce tažené jedním koníkem přijel Josef Florian až ze Staré Říše…“ Od roku 1934 v Lukově působí jako farář Cyril Bojanovský, který současně vyučuje římskokatolické náboženství na tamní škole. A kněz Bojanovský bude mít na Jana Bulu značný vliv.

20