Cena 369 Kč ISBN 978-80-7491-155-2
Milota Zdirad Polák VZNEŠENOST PŘÍRODY / CESTA DO ITÁLIE
NAKLADATELSTVÍ HOST
ČESKÁ KNIŽNICE
Milota Zdirad Polák Polak_prebal_FINAL.indd 1
VZNEŠENOST PŘÍRODY CESTA DO ITÁLIE
Česká knižnice přináší reprezentativní díla české literatury od počátků po současnost bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci autorů. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních historiků a editorů. Pečlivě připravená vydání jsou opatřena odbornými komentáři. Začala vycházet roku 1997 v Českém spisovateli, v roce 1998 přešla do Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 do nakladatelství Host (www.kniznice.cz). Seznam dosud vydaných titulů naleznete na konci této knihy. V roce 2014 mimo Polákovy Vznešenosti přírody / Cesty do Itálie vychází: Jan Amos Komenský Labyrint světa a ráj srdce, Karel Čapek Tři hry, Antonín Sova Básně a Konstantin Biebl Básně. Na rok 2015 připravujeme: Božena Benešová Prózy, Bohumil Hrabal Povídky, črty a hovory, Jaroslav Durych Bloudění I–II, Emil Juliš Básně a Karel Hynek Mácha Básně (reedice).
Svazek připomíná dílo M. Z. Poláka z 10. a 20. let 19. století. V rámci obrozenské literatury představuje popisná báseň Vznešenost přírody významný pokus o náročnou poezii srovnatelnou s vrcholnými díly dobové evropské literatury. Průbojná skladba dnešního čtenáře zaujme především svým jazykovým novátorstvím a odvahou experimentovat. Text připravil (včetně první, časopisecké verze Vznešenosti přírody) a komentoval Robert Ibrahim. Cestopisná próza Cesta do Itálie je inspirovaná cestou, již Polák absolvoval jako pobočník rakouského podmaršálka Františka Kollera. Ve svém žánru představuje první velké dílo obrozenské prózy. Naše vydání vychází z textu, který připravil na konci 70. let pro Odeon Alexandr Stich (pod jménem Felicitas Wünschová) a který revidovala Markéta Selucká. Komentář k Cestě do Itálie napsal znalec dobového českého i evropského literárního kontextu Zdeněk Hrbata.
18.11.2014 15:26:38
ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST
Polak_sazba_v02-C.indd 1
18.11.2014 14:46:28
Milota Zdirad Polรกk
Polak_sazba_v02-C.indd 2
18.11.2014 14:46:28
VZNEŠENOST PŘÍRODY / CESTA DO ITÁLIE
BRNO 2014
Polak_sazba_v02-C.indd 3
18.11.2014 14:46:28
Ediční příprava Vznešenosti přírody a vysvětlivky Robert Ibrahim Ediční příprava Cesty do Itálie, vysvětlivky a slovníček Alexandr Stich (Stichovu edici revidovala Markéta Selucká) Komentáře Zdeněk Hrbata, Robert Ibrahim Vědecká redakce Robert Adam
Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Editors © Robert Ibrahim, 2014; Markéta Selucká, 2014; Alexandr Stich, 1979 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7491-155-2
Polak_sazba_v02-C.indd 4
18.11.2014 14:46:28
VZNEŠENOST PŘÍRODY Lyrická báseň v šesti zpěvích
Polak_sazba_v02-C.indd 5
18.11.2014 14:46:28
Augustovi šlechtici z Kolleru
Polak_sazba_v02-C.indd 6
18.11.2014 14:46:28
Mladý pane! Slavné nícení se jitra, večera blažící příjemnosti, mnohého rozmanitost položení a jiné vznešenosti přírody tak mocně v nás oučinkují a takovými city mnohokráte srdce nám plní, že čilá obrazotvornost čarodějnými podňatá barvami prašné kule naší k edenským nás nese dolinám; ba i do blankytu bezkonečného nebes kouzelně zavádí ducha, kdež tak rádi dlíme, kde nás slavnější a spanilejší předmětové sladce baví a k čisté rozkoši zovou. Komu by možné bylo projíti panné roviny kolem otcovského Vašeho hradu, aby podnícen jsa krajiny ladností nenabyl vážnějších citů? Tak mně se dílo, když bloudě v dubině lemující tučné proudů břehy, oulísným větříkům líce jsem líbati dával a slavičí světil plesy nebo patřil na zápas vln vododmutého Labe, ano s jezu v peřeje hlukem se sráží. Jestliže krasozvuků múzy vlastenské drnkot neohlušil zbraně, kterak by jinak se státi mohlo, než že ke stupňům chrámu jejího se zblíživ, citům tísnícím mi prsy volnější jsem způsobil průchod? Některé zpěvy, které přívětivostí její podnícen v stínu utěšených hájů Vašich jsem zpíval, z dvojí příčiny Vám srdečně obětovati před se beru: abych žádosti ohnivé, kteréž v tak outlém věku již k vědám, zvláště k básníctví dokazujete, zábavy poskytnul;
Polak_sazba_v02-C.indd 7
18.11.2014 14:46:28
více však abych milostnosti a vznešenosti vlastenské Lyry sluchu Vašemu dokázati mohl. Onoho-li dovedu, již dostatečné odplaty jsem došel; toto-li mi se však poštěstí, daleko mi větší odměna bude od vlasti jmenem vznešeného otce Vašeho se honosící za to, že i syna, v květné ještě mladosti, a již ku zvelebení jí tak mnoho naděje dávajícího, jí jsem získal. Příjměte konečně srdečné ujistění, že dny ve vysoce urozené rodině Vaší v těchto ourodných rozmanitých položeních strávené mezi nejkrásnější svého živobytí počítám a že na ně se vším potěšením i v nejpozdnějším věku zpomínati budu. Zachovejte mě ve své lásce, jenž ostávám nezměnitelně Váš ctitel a přítel M. Z. Polák
Polak_sazba_v02-C.indd 8
18.11.2014 14:46:28
Vprovod
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20
Mhou klenutý strope, odvážným ve blankytu rozpjat obloukem! Tobě pozdravení a radosti přináším usmání. Žízním! Zdrojové jen rozkošeplodní zohnivělému mohou prochlad prsu dáti silící. Ze hlubokých by jezer, duchové kdež nektaru slastí číše plní, bylo prahnoucím jen krůpěji ustům dáti, cit okřáním pěkný by se lehce vyvíjel. Má žádost tejná, ve vnitřní ukryta hloubi, usměchy příjemné a radost by vynášela vábnou. Přírodo, tvá na prsa mne přiviň, kde motýlec a velryb, lidstvo a červ srdceblažným veselím se opíjí; každý tvor máteřsky zovouc, mola jak slona pílíš. Tehdy v tvém jistý bude poklid a útěcha lůně. Kde, kteraký vyvolím tvé, ó královno, ve říši stan, trudné, co zrak mi kalí, kdež pozbudu péče? Tam-li mi jíti, kdež barevný skví koberec se vesny, o ploty břečtan spanilý se víjí, vířejí v jasném klokoty kde modru či kde ve střemchách se honí věterky, 9
Polak_sazba_v02-C.indd 9
18.11.2014 14:46:28
21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56
kde v tichu slavném štěhotá slavíček? Pod skalím či snad při živé studánce utěchy najdu? Tam, kde lichotný dech přes zpěvné hájiny mlází ve březových usedá větvích, královno, poveď mne! Zvláště kdy světu omlazené z lože jitro vysíláš, vráskočelé by hory stříberným krásilo vínkem a mhošedý závoj lehkým sňalo doubravě váním. Z východu blesk a drahé kamení se s perlami jiskří, vousinatý drnová kdež koncuje obruba ječmen; přeblaze tam na hrázi pobýt rybného jezérka! Přeblaze pocty obět v tvém, přírodo, páliti chrámě! Přeblaze ukrytu být tvým dmoucím šíro se pláštěm a v plnu obdivení patřit, jak tu v zemi červík, tam v květu outlínký živnou saje mízu motýlek! Slavné však jest podívání do alpejských pustých strání, z překotu škaredých hrozných smrtí kterak hněvivé se proudy hrtí. Mrazící lednaté svály, nahé skály, strhané slitiny. Srazy a svaliny v závějích strašných sněhu blesk; trnové houště, kamenné pouště, v prsích nám budí vážný stesk. Tisícletní skalobrové, opovážní výtvorové, zavřenost budící strach pozorovatele nutí k užasnutí. Na zkamělých kobkách stoje mlh podobiznami vůkol obskočený lehounce dychám city nejvelebnější. Zrak bystrým přeludem vzbuzený ze dřímoty mrtvé lepne nevýslovnou ukován k všemu předmětu sílou. 10
Polak_sazba_v02-C.indd 10
18.11.2014 14:46:28
57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92
Pozdravená tedy buď výtvorné přírody mocnost! Ať ze žeber zemských zde se hlučná vyvznese píseň, mech kde rodí se chudý, nahotu jen nuzně šatící. Kdož mi den ustanoví, v němž druhdy sypány ty kopce? Kdož vyjeví, co rodí a živí se na uhlu poledním neb kterací duchové za strašnou chválu ti Zemlou ohlašují? Kdož ve krajinách tmy a hrůzy plných se odváží zpytovat ty tisícery skály železné, led navždycky kteréž přikrývá vrstvami mrazný? Jestli člověk vyměří na vodách kdy vztekle ječících ty svaliny ledové, ohromné spousty, co města, jichžto proti hlučení sto hromů po obloze bouřných zní přeslabounce, co šusty tiché větříčku ve jívách? Jak valné mnohokráte hatíš, ó přírodo, hráze, kam člověčí se zrak nikdy protříti nemůže! Kdož ve Měsíci kdy příbuzné nám duchy líbal? Kdož jediný kvítek z tamních poukáže palouků? Důl hluboký znamenáš, v kuli ježto Slunce se černá: mnedle jací tvorové tam k slávě tvorce rodí se? Kde dno Charybdy jaké, moře jenž ve hrůze ječící stále točí a vaří, vše i do tlamy hltně požírá? Jak vyhlíží chřtán záhubné kol sebe Etny? Netrestej, ach, smělce, plná Mocnosti tajemství, jenžto se do hvězdných tře z důlu vynesti chomáčů; Síriova zkoumat jde pasu, divokým se letem pak navracuje k černému dnu své nížiny zemské; v nadvětrné síni, škaredých i propasti ve hloubích jde zpytovat dychtiv, nezná ba malého mravence! Slavná, nesmírná, tobě, ó Mocnosti, kořím se ve prachu, čest, již má v stavu jsou dát usta, podávám, v srdci ryté vroucném skládám tobě díky radosti. Jak veliké ruka tvá divy rozsela! Nezpytatelný um jak moudře chová a živí a sytí tvory všecky! Sám v skořepu vplývá hladové brouk želvici chutný, přehrozného také bývá táž velryba píce: ten vod proudy loká, pak lepší odděle částku, 11
Polak_sazba_v02-C.indd 11
18.11.2014 14:46:28
93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125
zpět hlaholem stříká zbytnou luky ve dvoje mokrost. Chroupaje tamto kosí hedvábník listu lahůdku; lepne ve bodláčí stehlík, břede stádo ve trávě; stred vtipně z bylinek saje tu včel a hejno medáků; vinnice, sad člověkům a rolí nese potravy umným; před nahotou a zimou jich zvěř nebo rostlina hájí; lom kamení, dříví poskejtá les pro obydlí. Zem se mění hmotná v oudné tělo nezpytatelných dle pravidel; vinný ukrádá kmen zemi mízu. Vonné přes fioly slavná moje tehdy vyviň se z ust píseň! K hájům duch můj zaletá edenským, rozlívá líbě mráz v mém těle přírody sláva. Výš, přelude věrný! Až nad modrojasno vynes mne, z prejštěnin ať čistých naplním mou náděje číši, ať ducha ní opojím a zpěv nesu výše do bezdna, v okrase nejvyšší, kdež slavná příroda trůní. Ó, kdyby Wieland mou dle předmětu písně velebné neb kdyby nesmrtný upravit chtěl ku zpěvu harfu Thomson a Kleist své v utrobu mou city byl v stavu líti, ó, co hlásal bych! Lijavec jako krůpěmi déští, tak zvuky by plynuly z vydutin mé harfy zučících; ustrojuji však jen potichu svou nesměle hudbu; přírodo, ty vznesená, přijmi slovo tehdy srdečné, jímž vděčnosti plný ti tvor z duše slávu vynáší, ctí tebe a chválí, moc cítí nezpytatelnou, jížto ve modřeninách za koulemi koule poháníš, hemzání života blažené i náplň a rozkoš rozptyluješ, ke prsům vše co máteř laskavě vábíš. Červe, raduj se, a pod kamenem ty, žížalo, plésej! Všecko vesel se a pěj, čemu dal hlas tvůrce milostný, na křídlách mrštných co honí v oblouku se modrém! Vějte z koutů všech jen k oslavě přírodě větry! A v lese dub hlubokém korunou ať nízko se klání.
126 127
Z utroby tísně viňte se písně! 12
Polak_sazba_v02-C.indd 12
18.11.2014 14:46:28
Harf eolských strunky hebounké, zefýrečku, celuj, hlásky tichounké šeptem vyluzuj! Duchové čistí v jasném lůnu okolo trůnu přírody pějte! Ať vaše hymny proletí oblouk nebe nesmírný! Ať v plesu lidstvo veselí se blahém,
128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162
přírodo, ježto darů tvých v hojnoplnosti požívá! Národové hluční se radostí bavte nevinnou, zrádná nechť vymizí jako pára v jitru nenávist a strašný Orkus zavře svoje na věky síně! Smutno-li vám, ku prsům božské proč nejdete matky? Tam vodní tvorové, větrné létadla u výši, tam brav rounobělý a na pastvině stádo bučící tam se těší; vznesený, jejž matka miláčka nazývá, proč by tvor veselím se jejím poukájeti nesměl? K útěše nám ona vezdy ruku přemilostně podává, a kdy bolest nám v srdci tkví, poulehčuje božsky. Snášelivost věrná se u ní jako záře večerní usmívá, kormoutící ale utrobu nesnáz jak na horách sněhové jarním se rozplyne sluncem. Jeť svoleno tvorcem požití tvých, matko, radostí. Protož sláva vážná ať se vzdává jí, jenž světověnec kolem čela vije, v nadvětrných síních v blesku žije, která nevýměrné kule válí, moc ta ať se chválí. 13
Polak_sazba_v02-C.indd 13
18.11.2014 14:46:28
163 164 165 166 167 168 169 170 171 172
Lesy probuďte se, vířte háje! Klokotejte zpěvy z vonných mlázin ráje! Písně do jezer se modrých viňte, mezi hvězdy vplyňte! Když se hlučný den pak ztiší, slunce zajde, ticho sladké místa v lukách vonných najde, s večerem pak níže šero přivine se blíže; slavíčí se rozlehněte plesy mezi lesy! —
14
Polak_sazba_v02-C.indd 14
18.11.2014 14:46:28
I. zpěv OBSAH PRVNÍHO ZPĚVU
Sláva nebe, 1–22. Výlet do modřenin světných, 23–60. Výtvor nebeských těl, 61–72. Vznesenost vlastnosti a oučinkování Slunce, 73–122. Planety 123–192. Cit nesmrtelnosti, 193–222. Oučinkování přirozených krás na ctitele přírody, 223–244. Vypodobnění světného nebe, 245–280.
PÍSEŇ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20
Nebe, nejslavnější dive nevýměrné veškerosti, který otrok smrti může vypsat vznešenost tvou dosti? Kdeže barev hledat k výtce! Kde ty všecky city vzíti? Kdybych péro smočil v ohni, jenž se vprostřed tebe svítí, kdyby vše se zňalo ve mně náležící tvorné moci, kdyby seraf svatý sletěl z rájů tvých mi ku pomoci, kdybych národů všech řečí krasoslova potně shledal; tím bych ani návrh stínu vznešenosti slavné nedal. Jak se skvějí v dokonání ona pravidelná díla! Jaké je přehlídá oko, jaká je spojuje síla! Vám jen, duchové tam čistí, vnitřna vlastnosti jsou znalé, přednost s výborností, celost, shodnutí i dokonalé; my, moli v prachu živoucí, topíme se v přemýšlení, přístav naleznouti chceme moře, v kterém břehu není. K polím tehdy, jichž se žádné tělné nedotknulo křídlo, duchu, aspoň vznes se, tvorce mocný kdež své rozbil sídlo! V modřenině krajů jasných ohněm vážným zňatá usta na obrubě hvězdostolce chválu pějte nyní zhusta! Harfy věnci okrášlené vonnými, dnes hlučně hrejte! Krásohlasům tvrdým provod bystrý, větříkové, dejte! 15
Polak_sazba_v02-C.indd 15
18.11.2014 14:46:29
21 22
Ohlase, nes z podlah stroje vyplynulé hlasy v zvuku! Slavozpěvu běh se vykruž vznešeně teď v plném hluku!
SLAVOZPĚV 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52
V vážném, národové, citu slavte mocnou přírodu, podivte se vývodu v jejím nadvětrném bytu, v šírých kde se síních zňatých, v palučinách v modru zlatých vlny řeky Lethe krouží, paprskové kde se prouží! Jaké tejné ponuknutí ducha mocně letět nutí mezi bezmlhé ty dáleniny, věčnost kde se jeví z modřeniny! Snad tam písně také znějí, bytnosti kde žijí svobodněji v nepomíjejících rájích květných, v dáleninách světných. Jsou tam duše netížené tělem? Vznesená je řídí také moc? Čili vládnou sami dálným celem? Temnem nestiskne jim prsa noc? Jsou ty kule jasnem zlemované, jenž tak řádně veškerostí jdou, k bytu tvorům nám podobným dané? Čili vzhůru k odplatě nás zvou? Nekalí tam plesné jejich žití hanbou zošklivená pohádka? Ryzí pravda v blesku jim se svítí? Nemoutí jich také zavádka? Nekrátí též Sudic svévolnost sladce okušenou blaženost? 16
Polak_sazba_v02-C.indd 16
18.11.2014 14:46:29
53 54 55 56 57 58 59 60
Na výsosti řásné, v modrem vyklenuté síni krásné, jejíž vypoučenou báni sloupů nevídaných drží stání; v slepícím se blesku sluní, jméno přírody zde trůní. Tudy šat si mezi světy divně stkala ohnivými květy.
PÍSEŇ 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84
V šedivině věků když pustota v jícnu strašných nocí korala, i smrt a temnost s živlů vztekem litým mocí válčily; najednou skrze hrůzy dálné rozlitiny rozkaz vyšel slavně skrze veškerosti zmateniny: Světe, buď! I dělily se látek vlnobitné toky, temnost mračen vysvětlela, hloubné sušily se moky. Z nezpytatelné tuť brzy tmavé hrůzy propadliny, z hlubin zestaralé noci, valem z hromné hlaholiny nesmírných se světokoulí zatočily miliony, pokynutím všemocnosti řádné počaly své hony. Na rychlost prostranství nebes duté nimi zahemžely, zlatě protkané ohníkami se modřeniny skvěly. — Z středu stotisíců hmotů v švihu vyvilo se hlasném, v slíčně uzardělé tváři, v zlata barvě, v plášti jasném ohněm čistým obvinuté Slunce; modrost zveselilo, světů množství dobrotivým ohněm jasně obdařilo. Sinavá tma, chumle mraků bystře hned se vykrášlily, teplem vyzvané se světy vůkol něho zatočily. Kolem osi vlastní žene valem v nejostřejším letu, v jiskřícím se zlata blesku k divu staví všemu světu. Ohněm hojně v dáleninách srší v duté blankytnosti, jasnost na mil milionů seje v nebes prostrannosti. Mocí nepochopnou hojně obdařené skvíš se tělo; vzdálení se tvoje od nás jaké následky by mělo! 17
Polak_sazba_v02-C.indd 17
18.11.2014 14:46:29
85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120
Smutkem světek tento odín v běhu kam by se as dostal? Snad by ve tmě neourodný bez pohybu státi ostal. Stravu kde by lidé našli? Kde by zvíře vzalo píce? Oblak k provětření orel nenašel by cesty více. Bez tebe se moře zhoustlé v mrak a ve mhy nevypaří, tím se vláha zemi ztratí, déšť přestane, rosa zmaří. Skalních proudů množství čistých šmahem vysychati musí, tvorstvo bídu jakou tudy záhubnou tím perně zkusí. Kůra země mokvat bude, od kořenu shnije tráva, do vrcholin stromných nedožene živitelná šťáva. Nerozloupne víc pupence jitro mladé k potěšení, poupě neobnaží ňádra, růže v bledost krásu změní. V povětří když výparové škodní vězet ostávají, krevoskladům živočichů očerstvení nedávají; dřímota tím člověčenství do snů těžkých obaluje, čilost bystrá mizí dále, ospalost se rozšiřuje; zlí vlhkosti zůstatkové v rostlinách se nezměňují ani mízy hrubé částky bez světla se nezjemňují; dílky solné, olejiny se topí ve šťávě vodné, místo chuti požívání jich živokům bývá škodné. Skvěj se tedy kule pyšně světu k štěstí po nebesku, čisti mlhy, teplem dýchej, temno zažeň v krásném blesku. Kys bez tebe možný není v zemi ani těla tlení, ani více lze se čemu podrobiti ztrouchnivění; výnos tučných šířin dálných bez naděje mizí šmahem, místo krásných barev jara škaredí se louka nahem. Vazby mocné trhají se, Zem se pustá rozsypuje, smrt na kuli všeobecná k poplenění vystupuje. Hoň své hřebce tedy věčně, Jasoni, tam po nebesku skvěj se vezdy Zemi k štěstí, hrdě otáčej se v blesku; tvou milostí tvorstvo hnuté, v jitru pozlatíš-li skálu, upřímně tě žehná vůbec, srdečnou ti nese chválu. Větřík ve mladinkých ctí tě břízkách tichým zašeptáním, květnice a palučiny vábným vůně vydýcháním. Poupat jak se valem tisíc rozlupuje tobě k slávě, zvonky květin otvírají ňádra roztomilá v trávě. 18
Polak_sazba_v02-C.indd 18
18.11.2014 14:46:29
121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156
Osení se valem metá, ouroda mží na roliny; oráč v tichu žehná tvoje ojiskřené kadeřiny. Osmkráte sto tisíců mil se kolem Slunce valí Dobropán a proti zahřiteli jako hrášek malý v plameninách zahlcený jasných v nebes kruhu spěchá; protož jen se ozbrojeným okem Zemi spatřit nechá. Hvězda temnou noci černost pronikavá v kole řásném blíže Dobropána v plné spanilosti, v jasnu krásném běh svůj béře; ona soumrak šerý líbě pozdravuje nebo bleskem zlatým usmívavé jitro korunuje. Náš se též na rozkaz mocný svět vymrštil z matenice, v dálce nesmírné se valí vedle krásné Večernice; líbé zelenosti rouchem ošacenou nese koru, na okresu jeho rod se hýbe nesčetného tvorů. V povětrném sklepení se tito horným letem těší, oni v pustých dálky koutech, jiní v trávných dolích pleší. Pod korou se miliony hemžíc v Země střevách kojí, v bžučení zas na bylinách tisíce se jiných rojí. Jiní v hloubi jezer, jiní na ječících vlnách plují, miliony přírodu zas po výsostech vychvalují. Tento trupel kulný ulit z hrubolátné nerovnosti, všechněm tvorům zde žijícím volně nese příhodnosti. Z chuchle bláta škaredého předmětů se tisíc mění, jenž nás krásou baví zvláštní, oku dává utěšení. Sotva že se na zem hrubou jaro ladné uzasměje, již se kora blatná krášlí, zelenost ji čerstvá kreje, kmeny ženou letorostě, pupencové vyrážejí, květ se bělí, ovocem jest, zeň se nové štěpy sejí. Čím víc rudník vnitřek trhá, tím víc odplacený bývá; železo tu vydobyli, jinde olovo se slívá. Četná leta odplynula kvapně jako plaší snové, každý rok se přirodili stotisíců tisícové, všecko našli: nápoj, píci, potřebnosti k odívání a vždy Země neoslábla, vnově rodí bez přestání. Tvory mizí, květy vadnou, všecko zasvé bere v čase; Zem se jedna jarem každým slíčně omlazuje zase. 19
Polak_sazba_v02-C.indd 19
18.11.2014 14:46:29
157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192
Její položení každé krásou jinou pohled baví: tu si tichá ovce skáče, tam řvou v pouštích lvové draví. V dolích trávných skot se pase, tu se pramen tichý leje, kolem zlato klasné roste, větřík z štěpnic květem seje, onde vínorodné vrchy, jinde chvojných hvozdů houště, závěje tu rokle plní, tam se rozšiřují pouště. Kouli naší Luna v tichu věrný provod uděluje, smutek nocí černých jemným stříbra jasnem obaluje; dřív se v bystrém vymrsknutí točí stále kolem sebe, potom o Zem, s ní pak řásný měří posléz oblouk nebe; brzy co pochodně v noci světlá jasnost v modru leje, v nadvětrné báni brzy jako srp záři mdlou seje. Nástinem mdlé červenosti kůru obvinutou nesa, Smrtonoš tam nad Měsícem hon si vede přes nebesa. Hlouběji-li v modré kraje ducha vnese tvornost smělá, šeromhým obvalem čtyry obklíčené najde těla. Kola jejich pomatená v průřezu se dvojím pojí, všecky čtyry jako bledé mžítky v jasném hvězdí stojí. V daleko se dmoucím plášti postříbřený žene v letu nesmírný míč Králomoce, kterýž obor menších světů vede; oni jasna hojnost slunečnou mu nahražují umdlou velevzdáleností, světlem ho zas okružují. V olověném nastínění jemnou červeností žíří Hladolet, i s družicemi kvapně v moři nebes víří. Řásným, hodným podivení koru obvitou má pasem, dálnou cestu kolem Slunce dokonává dlouhým časem. Čtyry sta mil milionů vládařství od Slunce vede Nebešťanka, s měsícemi v kruzích nevýměrných jede; mudrec zámořský to tělo první že uviděl, praví, dálohledem ozbrojeným očím k podivu jej staví. V podlouhlých se kolech ženou v bezdné jezeřině strašně, brzy spočívajíc, brzy kolem Slunce letíc plašně pobludice plahočivé; nesou mezi hvězdy zlatý ohon k nevýměru dlouhý, veskrz plamenami zňatý. Mnohé nazpět z nebes moře nikdy více nevyplynou, jiné zase přes oblohu k strachu pověře se vinou. 20
Polak_sazba_v02-C.indd 20
18.11.2014 14:46:29
193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228
Mocné užasnutí prsy ouží, silně srdce sevře, opovážný přelud jestli cestu dále pootevře, do nekončin závrativých ducha zmámeného vnese, až tam do mlhavých krajů Uran převeliký kde se v šeru neprohlédném valí. Jako když se uchopuje zločince před sudím milost, který trest mu prominuje, tak se duše mocně chytá síla nesmrtedlnosti, mráz do žil nalívá chladný, až otřásá zima kosti. Jaká ubohému v tomto světě šírém zevšad těsna, kdyby nadíti se nesměl toho? Krasokvětná vesna, šperkem slíčným vylíčená, roztomilá, utěšená, hrobem ouzkým, pustým, chladným sloula by mu zošklivená; člověčenství drahé navždy přestalo by jemu býti, sedmikrásu nepatrnou víc než duši chtěl by ctíti. Kule zatím nevýměrné běh konejte v nebi dále, Medvědice, obaluj tvé vlasy v jiskrách sršných stále! Ofiuchu, plamennými hady opletej svou báni! Hvězdořeko, vylévej tvé proudy vírné bez přestání! Ať i jasněji se ještě pás tvůj, Orione, svítí; přece sobě vznešenější zdám se nad vás všecky býti, kdyby v mnohém táhlém věku přišlo k tomu, vám na čele nástupného pomíjení osud známku vyryl směle. Duchům jenom přestat nelze; v věčném žijí osvícení, i kdy světů kůra skalná pukne v hromném hlaholení. Oni svazy řetězové trhat budou vlastní mocí ve povšechné matenici pod ukrytím temné noci. Protož, duchu velešťastný, nadějí milou se pásej, do klenutin tichaplných vítězný zpěv zvučně hlásej; na otevřeném ba těš se pusté hrobky obroubení, tvé že vážnosti nezlehčí smrti trpké podrobení. Přírodo, jaké podáváš ctitelům svým odplacení! Blažící do srdce hojně naléváš jim potěšení; nesnázemi zamračené oko dobrotivě jasníš, k usmívání usta vábíš, budoucnosti pohled krásníš. Jestliže se hoře mocně srdce pokojného chopí, v těžkých zamyšlení hloubce jestli duše má se topí; 21
Polak_sazba_v02-C.indd 21
18.11.2014 14:46:29
229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244
záblud do tvých utěšených říší utroby mé zhojí, na tvých prsech okamžením utěcha mě blahá zkojí, Tys radost má, ó přírodo, tebe věčně budu ctíti: ať se v hrdě vylíčené šperkem deset tisíc svítí svící v mramorové síni! Nechť se herny rozléhají lidoplné, dvořané ať bleskem vždycky oplývají; já jsem blažen pod ukrytím pláště tvého, požívaje pod besédkou sladkost ticha rozmilého. Všude koflík plnit mohu, kam jen oko hodím kolem, krásy slávu všude vidím, v lukách, dolem, lesem, polem. V stínu temném chebdu hlasné rozléhá se klokotání, když povábné Luny vlasy kadeří se za svítání. Do zavilků roztomilých lehce noha když mě nese; u laskavců šarlatových, v luze, v dlouhopustém lese; všude oku pastvu dávám, všude cítím utěšení, všudes, přírodo, má sláva, všude jsi mé podivení.
SLAVOZPĚV 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256
Vznesené spojeným oučinkování oudům jest určeno v nesmírné báni. Nezpytnou celotu dokonávají; hrčící kolo tu nevázne žádné, každé se žene po své cestě řádné. Ve větrostropém šírých nebes kraji jaké nesmírné světy konají bystré lety! Zem tvoroživná jako zrnko skrovná vypadne, k velikánům když se rovná. Jací tu tvorové chválejí tebe, mocnosti, stvořivší to dušné nebe?
257 258 259
Ta se kule leskne, ta se žlutem zlatí, ta se jasně jiskří, 22
Polak_sazba_v02-C.indd 22
18.11.2014 14:46:29
ta se v bledu tratí, tento míč se topí v šírém bezdném moři, ten se mrštně valí, ten v plamenech běží; vykázanou čáru tento honem krouží; diamantové co kvítí onoho se oděv svítí. Ten se v modřeniny nastíněné tlačí, tomu kadeřiny v třpytění se skvějí, jiný spoře doutná, jiskrami ten srší, z toho plamenové propletení prší.
260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270 271 272 273 274 275 276 277 278 279 280
Hrčící kolo tu nevázne žádné, každé se žene po své cestě řádné. Jací tam tvorové chválejí tebe, mocnosti stvořivší to dušné nebe?
23
Polak_sazba_v02-C.indd 23
18.11.2014 14:46:29