NAKLADATELSTVÍ HOST
ČESKÁ KNIŽNICE
Jakub Deml POZDRAV TASOVA
Česká knižnice přináší reprezentativní díla české literatury od počátků do současnosti bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci autorů. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních historiků a editorů. Pečlivě připravená vydání jsou opatřena odbornými komentáři. Začala vycházet roku 1997 v ČS, v roce 1998 přešla do NLN a od roku 2009 do nakladatelství Host (viz www.kniznice.cz). Seznam dosud vydaných titulů naleznete na konci této knihy. V roce 2013 dále vychází: Vítězslav Nezval Básně III, Jan Blahoslav Čtyři menší spisy, Karel V. Rais Povídky, Karel Jaromír Erben Kytice / České pohádky (reedice). Na rok 2014 připravujeme: Karel Čapek Loupežník / RUR / Bílá nemoc, Matěj Z. Polák Vznešenost přírody / Cesta do Itálie, Jan Amos Komenský Labyrint světa a ráj srdce (reedice), Antonín Sova Básně a Konstantin Biebl Knihy básní.
Cena 369 Kč ISBN 978-80-7294-802-4
Jakub Deml POZDRAV TASOVA
Jakub Deml je uznáván jako jeden z největších českých spisovatelů. Inspiroval nejen avantgardní poezii, ale také dílo Halasovo a Holanovo a v neposlední řadě obnaženě autobiografickou a deníkovou linii české literatury (Kolář, Hanč, Vaculík). Přítomný svazek představuje dovršení celoživotního úsilí Vladimíra Binara, v současnosti nejvýznamnějšího znalce díla Jakuba Demla. Obsahuje Pozdrav Tasova (1932), Můj očistec (1929), Miriam (1916), Nebe se jiskří mlékem (1923), Moji přátelé (1913), Mohyla (1926), Zapomenuté světlo (1934), Rodný kraj (1936) a editorův komentář. Po samizdatové edici Díla Jakuba Demla, rozvržené do čtrnácti svazků, kterou v letech 1978 až 1983 připravili Bedřich Fučík a Vladimír Binar, jde o první kriticky ověřené a zasvěceně komentované vydání celku Demlových próz v takovém rozsahu.
ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST
Deml_sazba_v03.indd 1
12.9.2013 9:49:45
Jakub Deml
Deml_sazba_v03.indd 2
12.9.2013 9:49:45
POZDRAV TASOVA / Pozdrav Tasova / Můj očistec / Miriam / Nebe se jiskří mlékem / Moji přátelé / Mohyla / Zapomenuté světlo / Rodný kraj
BRNO 2013
Deml_sazba_v03.indd 3
12.9.2013 9:49:45
Ediční příprava a komentář Vladimír Binar Vědecká redakce Jiří Holý
Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR © Jakub Deml, Česká dominikánská provincie (dědic autorských práv), 2013 Editor and commentary © Vladimír Binar, 2013 Cover art © Národní galerie v Praze, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7294-802-4
Deml_sazba_v03.indd 4
12.9.2013 9:49:45
POZDRAV TASOVA
Deml_sazba_v03.indd 5
12.9.2013 9:49:45
Deml_sazba_v03.indd 6
12.9.2013 9:49:45
Již Giacomo Leopardi si všiml, že jsou jistá místa na venkově, kam se zpravidla sletuje nejvíce ptáků a kde zpívají neustále a vroucně. Jsou místa na zemi jako zrovna uchystaná a zřízená pro zjevení krásných a dobrých duchů a naproti tomu jiná, kde i zvíře ježí srst a třese se hrůzou. Lidstvo nepřestane putovati do Svaté země a vždycky s úctou bude navštěvovati rodné domy a pracovny a hroby těch svých dcer a synů, kteří, jsouce čistého srdce, anebo k tomu předurčeni, viděli Boha a také neobyčejně, ať slovem nebo nějakým nástrojem dovedli to říci. Snad i vám se přihodilo, když jste do rukou dostali knihu známého básníka, že jste v ní hledali věty, které by se týkaly přímo vás: není zde něco z toho, o čem jsme s ním mluvili, není tu kus naší bytosti, ta a ta chvíle naší radosti nebo našich vzdechů a slz, ten a ten posunek, výraz, pohled, to, co jsme jen napověděli nebo sotva naznačili, a především to, co jsme ze studu a z bázně docela zatajili? A neomylný hlas našeho srdce nám šeptá, že není možno, když už nás viděly jeho oči, aby mu nebyla zjevena naše skrytá a pravá podoba, že tedy není také možno, abychom nějak nebyli zároveň v jeho díle. A toto pomyšlení nás 7
Deml_sazba_v03.indd 7
12.9.2013 9:49:45
povznáší a rozradostňuje, poněvadž tajemně víme a cítíme, že to, co jsme sami nemohli v sobě nadlehčiti, vykoupiti a zvěčniti, bylo nadlehčeno, vykoupeno a zvěčněno pohledem člověka, který skrze přetěžké břemeno prorockého daru je přímo ve spojení s Tím, co už netrpí a neumírá… Proto také, když putujeme krajem, ve kterém žil a chodil světec, anebo veliký básník, jako bychom se ocítali mimo čas a jeho tíhu. Stromy, potoky, skály, nivy, louky, stráně, pahorky, lesy, háje, kaple, chrámy, ba i řemeslnické dílny, hospůdky, myslivny, kupecké krámky, pěšiny a cesty, vozy, autobusy, nástroje lidí dospělých i hračky dětí, každý člověk i každé dobytče a zvíře toho kraje, každý východ i západ slunce, každá hvězda, každý oblak i pták, každé zakvílení větru i zašelestění haluzí, každičký předmět a každičká věc toho kraje, hlavně však jeho ticho, když kolem dokola je všecko zaváto sněhem a odříznuto od celého ostatního světa vysokými závějemi, takže ani pošta nepřichází — anebo to ticho půlnoční, když hvězdy se zdvíhají a klesají podle toho, jak dýchá spící dědina, a my to vidíme sami a při tom si vzpomínáme, že toto všecko jako teď my viděl i člověk, kterému bylo předurčeno a dáno viděti to kvůli sobě, ale ještě více kvůli nám, poněvadž jeho oči byly zatíženy mesiášskou daní světce nebo básníka, a že tento člověk, polidsku řečeno, tak lehounce mohl odhoditi žernov osličí a svůj kříž, anebo donaha svlečený na ledě za jiskřivého mrazu udělati jenom pět kroků, aby se octl v teplé koupeli z mateřídoušky a růží — slovem: tento člověk mohl sebe i nás zraditi a nezradil, zapříti a nezapřel, opustiti a neopustil… Ó, pojďme a uctěme místa a věci, na kterých spočívaly požehnané jeho oči, a nastupme již cestu, která ho vedla k lásce a ustavičné oběti! Tasov je městečko starobylé a není pochyby, že, jako Velké Meziříčí, pamatuje Marobuda. Historicky docela zajištěné zprávy počínají se roku 1233 Závišem z Tasova. Linii této větve pánů z Tasova možno sledovati ještě v XV. století, ale sídlo jejich, hrad Dub byl roku 1550 již 8
Deml_sazba_v03.indd 8
12.9.2013 9:49:46
pustý; zříceniny tohoto hradu viděti ještě dnes uprostřed borovic a smrků na obrovitém, kapradinou, brslenem a chebzím prorostlém podstavci ze žulových balvanů, tíhou tisíciletí stlačených jak za starodávna polštáře a duchny na postelích bohatých nevěst, naskládané až do stropu. Chcete-li vidět, jaký jest rozdíl mezi kamenem nad řekou Orlicí a mezi kamenem nad řekou Oslavou, přijďte se podívat do Tasova a podivíte se a řeknete: Snad není vůbec možno, aby lidé těchto dvou krajin měli nějaké společné zájmy, nemluvě ani o těch, kdo se zrodili a žijí na velikých písčitých anebo „žírných“ rovinách. Rýbrcoul byl beze vší pochyby z rodiny architektů, ale draci a mytičtí hrdinové Tasova posilňovali se ke svým výbojům a zápasům pijíce mléko hvězd, krev jitřních červánků a přikusujíce k tomu placky balvanů, ještě teplé… V roce 1569 i tvrz Hrádek při samém Tasovu nad potokem, který sem běží ode Lhotky a z Podmočidel, byla již pusta. Má ještě klenutý strop, začouzený staletími, a tasovští starci vám řeknou, že to „bel hrad, že jé dobévál a rozbórál Žižka a ta hlina vokolo Hrádko, co jo žensky beró do hrnců pod květine, že je tak černá vod krvi téch vojáků, co tam beli zabiti“. Historie o tom buď mlčí, anebo má své dohady, ale já tomu věřím. Nejstarší budovou Tasova je kostel svatého Petra a Pavla z XII. nebo XIII. století, původně gotický, ale Josef hrabě Paar, tehdejší patron chrámu, roku 1730 přistavěl loď a věž, gotický strop a presbytáře nahradil valenou klenbou a vyzdobil ji freskami: kdežto do lodi na těch šest velikých ploch mezi renesančními pilíři zavěsil plátna Ondřeje Kubětského, jsou to obrazy svatého Jana Nepomuckého, svatého Josefa, svatého Vavřince, svatého Floriána, svaté Anny a svaté Barbory, kdežto nad hlavním oltářem od téhož mistra vidíme obraz svatého Petra a Pavla, loučících se před popravou. Před hlavním oltářem je hrobka, v níž už 500 let odpočívají kosti pána Sazemy z Tasova. V Tasově byl ještě kostel svatého Václava před panským dvorem, ale za Josefa II. byl zbořen; obraz jeho možno spatřiti na rytině Jana Strčanovského z roku 1783. Žulová křtitelnice 9
Deml_sazba_v03.indd 9
12.9.2013 9:49:46
tohoto starobylého kostelíka stojí od podzimu 1931 před domem v mé zahradě; lidé pracující s kamenem mi řekli, že může vážit 20 metrických centů, má tvar kalicha a vidíte, že vyrostla a byla formována týmiž zákony jako hřib. Obraz svatého Václava z téhož zrušeného kostelíka visí ve farním chrámě tasovském proti kazatelně, jest to dobré dílo Dalmatince Šimona Gionimy, narozeného 1655. Otec jeho žil od roku 1660 v Itálii. Tento umělec byl asi v roce 1710 pozván do Vídně a odtud zavítal i na Českomoravskou vysočinu, neboť maloval také ve Žďáře. Syn jeho Antonín, narozený 1697 v Benátkách, též výtečný malíř, vyučil se svému umění jednak doma v rodině a jednak u Aureliana Milariho a slavného Josefa Crispiho. Nejlepší jeho dílo, biblická příhoda Amanova, chová se v Bologni, v galerii Ranuzziově a v témže městě v kostele svatého Háty krásný obraz svatého Floriána. Znamenitý tento malíř zemřel již ve svém třicátém pátém roce a byl posledním svého rodu. Tasovská Madona, v XVII. století na dřevě malovaná podle nějakého originálu španělského (tak totiž hádají jednak o stáří a jednak o práci této památky takzvaní znalci, ale poněvadž není jiných dokladů, není dobře jim věřiti a s Augustinem Kratochvílem také já soudím, že je původní a mnohem starší), visela v gotické sakristii, takže celebrant strojící se k oltáři a matky přicházející k úvodu měli tento milostný obraz před očima; teď jej vidíte také proti kazatelně, pod jmenovaným již obrazem svatého Václava. Očím Otokara Březiny pranic neuniklo. On sám je vlastně příčinou krajinných fotocyklů Ondřeje Knolla. Neboť když jsem mu v roce 1921 ukázal Knollovu fotografii Tasova, vzatou od východu z Jalovčí, zaradoval se a řekl: „Takto se mají fotografovat vesnice a města, aby bylo vidět také tu krajinu, pohyb, práci a vlnění terénu, pro takový Tasov je to důležité a mělo by podobných obrázků býti víc a z různých stran, Tasov je krásný odevšad.“ Jednou z té polní cesty, která Za Dvořákovéma jde souběžně s údolím komárovským, s velikým zalíbením hleděl Otokar 10
Deml_sazba_v03.indd 10
12.9.2013 9:49:46
Březina na Tasov a pravil: „Ale ten kostel má takovou polohu a stojí na takovém místě, že dominuje celé krajině a uplatňuje svou krásu ze všech stran. Dovedli ti staří architekti najíti to pravé místo pro takovou budovu! V celé této krajině je to to jediné místo: všecky paprsky Tasova se v něm přímo protínají a sbíhají, je to něco duchovního, dnešní architekti by to nedovedli…“ Tento tasovský kostel je 40,7 m dlouhý, 10,7 m široký, 12,5 a 13,7 m vysoký. Věž 39,8 m vysokou zdobí v půli barokní sochy svatého Petra a Pavla (3,5 m vysoké) a o velikých svátcích zvoní se na ní „všema“, což jsou tři, dnes už ne vesměs bratři, neboť jeden z nich padl také na vojně. Jako Pavla Kytlicová v posledních letech svého života, i Otokar Březina velmi rád naslouchal zvonům, a když jednou zase zvonili „všema“, stoje se mnou v polích pod Horkama, vypravoval mi o těch zvonech, o každém zvlášť, a popisoval mi podle zvuku a tempa povahu a stáří každého z nich; ten velký že kráčí důstojně a vážně, dobře prý věda, proč a kam jde a jak se tam jíti má, kdežto ten malý cupitá za ním a vedle něho, maje kratší krok a jakkoliv radostné, přece jen jiné myšlenky a touhy. Jednou jsem velmi šetrně navrhoval Otokaru Březinovi, že by nemusel jít do kostela, když je tak škaredě venku a když to jeho zdraví není tak skálopevné, on však s velikou rozhodností prohlásil, že půjde, a také šel. V Tasově Otokar Březina v neděli a ve svátek ani jednou nevynechal služeb božích: v této věci cítil se s věřícími docela zajedno, vždy jaksi rozradostněn vracel se z kostela, možno říci zrovna okázale tam i zpět si nesa modlitební knihu, kterou si ode mne vyžádal: byly to nejčastěji Confessiones Sancti Augustini, také někdy Kempenského Imitatio Christi a Missale Romanum. Cestou z kostela často mi o této rozjímavé četbě vypravoval, nebylo-li právě zvláštní příležitosti k hovoru jinému, jako například jednou s velikým smutkem mně připomenul: „Dnes už sedláci přestávají slavit den Páně; místo do kostela jdou s puškou do polí a vraždí zvěř. Opičí se po pánech!“ V našem kostele stával Otokar Březina pod kůrem, a když si mně stěžoval na jisté nepřístojnosti, zkusil jsem to s ním 11
Deml_sazba_v03.indd 11
12.9.2013 9:49:46
na kůře a potom v té lavičce u sakristie, ale musel jsem zarazit svou vynalézavost, byloť to ještě horší. Také nemálo bolelo Otokara Březinu, že za služeb božích mládež mužská zůstává kolem kostela na hřbitově, baví se, ba i cigarety kouří nad popelem a ještě čerstvými kostmi svých předků. Otokar Březina viděl v takových zjevech nejen duchovní, nýbrž zároveň hmotnou škodu pro národ i pro všecko ostatní lidstvo. Proto tolik zanevřel na ty, kdož k takové zhovadilosti a lehkomyslnosti mládež přímo vedou. Otokar Březina miloval prosté, věřící venkovany, měl rád práci polní, a proto rád chodíval do polí, do krajiny pod širé nebe. Do Tasova přišel Otokar Březina ponejprv v létě roku 1921 a bydlel přes měsíc s námi na poště u mého bratra Antonína. Tehdy jsme spolu chodívali skoro každodenně na Poříčí a mezitímco já stál nad vanečským splavem s udicí, Březina seděl doleji při té slepé řece na travnatém, vonícím svahu pod smrkem, dívaje se do svého Platona nebo Homéra, zároveň však kolem sebe na hry ptactva, rybek, broučků, oblak, na splývající, těžké řízy smrků, anebo na hlavy balvanů, pohřížených ve svatou dumu věků. „Toto je vlastně anglický park,“ říkával Březina na Poříčí i u cihelny a v Pyšelích, také v Hrdle, na té zelené rovince u potoka mezi javory pod rozevřenými křídly obou skalnatých a slunných strání zvláště se mu líbilo. Byla tam poustevnická samota. Na procházku chodíval denně dvakrát: dopoledne kolem 11. hodiny do jedné, kdy se u nás obědvalo. Pavla Kytlicová přinášela mu svačinu, než odešel, anebo mu dávala nějaký zákusek na cestu, zvláště když jsme šli až pod Vaneč do doubravy. Na Petra Pavla 1922 nastěhovali jsme se do vlastního domu č. 162 v tasovské Bosně, a od té doby pozměňovaly se i Březinovy cesty. V Pyšelích byl se mnou také několikrát, krása tohoto údolí, neporušená snad od časů Noemových, zřejmě ho dojímala, nakonec však řekl, že je tam třiatřicet potoků a to přeskakování že už není pro jeho nohy. Antonín Prokeš, Miloš Dvořák a ještě jiní z našich přátel dobře si pamatují, jak se Březina kochal pohledem na Tasov 12
Deml_sazba_v03.indd 12
12.9.2013 9:49:46
z Jalovčí, kde v slunci tančily břízy s vlasy rozčesanými a z živných, silných a rodivých hlubin země, kde se vynořovaly šedé hlavy balvanů, prorocky se rozhlížejíce, jak daleko ještě je doba, aby se zakročilo. Otokar Březina dal jim jméno „velrybové mocní“ a už nikdo jim ho nevezme. Bylo-li větrno, chodíval dolem k cihelně a byl by tam snad chodil častěji, jenže cihláři měli psa, nevelkého sice, ale tak bdělého a ostrého, že Březina mi jednou řekl: „Já už chodím horem nad tou strání, aby mne ten pes neviděl a abych ho svou blízkostí nerozčiloval, ale on mne vždycky zvětří a vztekle štěká, dokud nezajdu.“ Psí štěkání měl Březina jinak rád, jako každý poctivý projev života, prostě měl rád psy jako každé jiné zvíře, ale rozhodně neměl rád, aby někdo, byť to byl třeba jen pes, porušoval jeho inkognito. Když ten pes tak nápadně štěkal, bylo patrno, že tak zuří jen kvůli tomu jednomu, který tam tudy právě jde, a tu každý mravenec, každá ještěrka, každé to „lenkrótí“, každý ten vrcholek smrčku, každé péro kapradiny, každá veverka, straka i sojka, celá ta krajina říkala: Pozor, tamhle jde člověk! Během času všecko si navyklo, všecko poznalo, jenom ten pes si nenavykl a nepoznal. A opět Miloš Dvořák a Antonín Prokeš mohou dosvědčiti, jak šťasten se cítil Březina na té cestě k Jabloňovu, která jde souběžně s údolím Komárovským, jenže ve výši, a jak tam na konci mezi Lhotkou, Jabloňovem a Rudou jako v ohnisku tajemného geometrického ticha sedával na mezi, záda maje kryta mladým smrkovým lesem, rozhlížel se krajinou, která se před ním prohýbala k meziříčské oboře a od ní doprava k stoupajícímu, zádumčivému horizontu severu, kde dědiny bývají ještě zasuty sněhem, když v Tasově nad čerstvými brázdami a zrním pošplíchanými líchami vysoko v azuru již vrčí zlatá vřetena skřivanů. Ty, který i pro mne už jsi a který z velikého milosrdenství Božího vždycky jsi byl pro každého trpícího a pro každého milujícího, pro každého vášnivě vyhledávaného a bezmocně stíhaného: Příteli, ty, jenž víš, co je bezmezné ticho kolem člověka a co je sláva, kterou může dáti jen Bůh: pro pět svatých ran tě zapřísahám: mlč a očima mýma jdi ještě dál, ještě dál, až tam, kde 13
Deml_sazba_v03.indd 13
12.9.2013 9:49:46
nebylo slyšet ještě hromu a kde Země, otvírajíc a zavírajíc oči, činí to jenom v naději. Pro Otokara Březinu, tak jako pro mne, ustálila se posléze tato jediná cesta: mou zahradou vzhůru pod Horky, výše na Ouvary a k Lindě. Odevšad z těchto míst, tak jako v mém díle, je viděti současně několik obzorů: na to prvně upozornil pan Walter Maras, který v Tasově byl ještě za života Pavly Kytlicové a který předtím se dušoval, že nejkrásnější zemí světa, jeho pravou vlastí není ta, v níž se zrodil a přes dvacet let žil, nýbrž Dalmácie. Ale když uviděl Tasov a jeho okolí, sám mi potom psal, že snad už to není Dalmácie… Víte, co mi řekl přítel Walter Maras? Když jsme spolu šli jednou při západu slunce z Poříčí, pravil: „Tato krajina je stavěna jako kulisy, vidíme zároveň více obzorů, vede nás to pořád dál a dál, a je to perspektiva, která nemá konce. Každá jiná krajina je nějak uzavřena, ale tato vaše krajina je otevřena do nekonečna. To je největší její kouzlo.“ Pan Walter Maras je Němec, vidí transcendentno a dovede je říci. Myslím, že právě toto jeho slovo o mém rodném kraji rostlo v mém podvědomí a rostlo, až jednou, když jsem šel od Křeptova ke Lhotce a k Tasovu jako po stupních pozemského trůnu Ducha svatého, sám a sám, a zapadalo slunce, ohromné a růžové, odcházelo velkodušné a moudré, bez nejmenší únavy, v plné síle a slávě odcházelo na druhou stranu svého království, v němž není smrti, ani trápení, ani konce: v mých plicích vzňala se krev a zahořela melodie, kterou jsem se snažil pro své prsty a pro svá ústa zachytiti těmito prostými slovy: Wahrscheinlich stamme ich nicht von hier, ich sehe es an diesem Sonnenuntergang; er kommt mir vor wie eine Tür in meine Zukunft ewig lang. Das Nahe verschwindet, das Weite naht, ein Wort, das ich bekam, das ich gab, eine Erscheinung, Miene, Tat, ein Lächeln beglückend und ein Grab. 14
Deml_sazba_v03.indd 14
12.9.2013 9:49:46
Die Erde erlöscht, der Himmel wird hell, was du erwartest, was du verneinst, in dieser Stunde kommt es dir schnell und besser, als du es meinst. Was du gefunden, halte fest, was du verloren, beklage nicht: wenn es auch scheint, dass Gott dich verlässt, bleibe nur still, ist von Gewicht. To pole Pod Horkama bylo mému otci ze všech jeho rolí nejmilejší. Pohled na tasovský kostel z této strany je nejdůvěrnější. Zde se můj otec modlíval při své práci, tak jako já zde za svého dětství u svých dvou krav mluvíval s Bohem. Není zde kříže, nestojí tady žádná boží muka nebo kaplička, a přece vidíte, že je to místo svaté. Když před pěti lety můj synovec Bohumír tady s kravkama oral, Otokar Březina, ubíraje se svou obvyklou cestou, zabočil na toto naše otcovské pole, pozdravil se s Bohumírem, usedl na mez a jak se říká, odpočíval. Bohumír oral, potom svačil, Otokar Březina se s ním dal do řeči a poprosil ho o kousek chleba. Tato krajina dává svou důvěrnost bez ponížení. Ale co viděl Otokar Březina v práci a v obličeji toho chlapce, že ho požádal o chleba, a jaký smysl pro nás má toto vyznamenání? Jako stigmatizované světice z rukou svého nebeského snoubence přijímaly prsten, podobně Otokar Březina z otevřené ruky tohoto kraje vzal si to nejvzácnější: chléb. To bylo z lačnosti naprosto jiné, to bylo z hladu, o němž pravil Kristus učedníkům svým, když ho vybízeli, aby pojedl: „Cibum habeo manducare, quem vos nescitis. Já mám pokrm jísti, o kterém vy nevíte.“ (Jan 4, 32) Byl to projev důvěrnosti, jaké je schopna jenom láska křesťanská, vidoucí a bdělá: Hle, také jeden z Demlů! Tyto oči vidí více, nežli ví jejich jazyk. V nich ještě pláčí bytosti, které už se rozpadly v prach. Tyto nohy chodí v hrudách, maží se od hlíny a unavují se, aby má duše zůstala čista a neztratila křídla; tyto ruce drží ruchadlo a celý den se otřásají, aby mně jednou podaly chleba. Nemohu jich políbiti, toho by se polekaly, 15
Deml_sazba_v03.indd 15
12.9.2013 9:49:46
nemohu jich obejmouti svými dlaněmi, nemám na nich mozolů. Musím však je milovati, i vezmu si z nich chleba. To se týkalo Demlů a to se týkalo této krajiny. Těžko říci, koho víc. A ten mladík pochopil a si zapamatoval, že toto právě byl nejvzácnější okamžik jeho života. A tomu, co pravím, ještě mnohem lépe porozuměl by člověk, kterému by řekl Syn Boží: „Lačněl jsem a dals mi jísti: vejdi v radost Pána svého!“ KDO TO ZPÍVÁ?
Ty jsi po Bohu ta nejprvnější, Tobě čest a chválu nejpřednější Andělé a svatí vzdávají, Královnou tebe nazývají… ————— Kdo to tam zpívá? Jako by to zpíval zde, několik kroků od nás, ale nikoho nevidět, a ten hlas je tak pevný a slavnostní a vroucí! Víte, jaký je ten hlas? Je to hlas člověka, který žene útokem na město a už je na hradbách, a nepřítel prchá! Je to jásot bojujícího a zároveň už vítěze! Vychází tamhle z toho pahorku? „I bude v ten den: kapati budou hory sladkostí a pahrbkové potekou mlékem.“ (Joel 3, 18) ————— Ty jsi na Sionu utvrzena, Přebýváš v městě posvěceném, Dříve než bylas na svět zrozena, Poctěna jsi v slovu prorockém… ————— Už prach a popel je tělo rodičů, ale zůstala po nich tato píseň, přežil je tento hlas? Uplynulo půl století, tehdy v tento čas putovalo se do Křtin a na Vranov… Dědoušek se modlíval denně tři růžence… V neděli odpoledne sedli rodiče na lavici za stůl, my děti okolo nich, a otec zanotoval píseň, potom druhou, třetí, 16
Deml_sazba_v03.indd 16
12.9.2013 9:49:46
podle církevního roku píseň mešní nebo k požehnání, o Vánocích koledy, ty jsme my měli obzvláště rádi, písně mariánské byly vůbec našemu sluchu a srdci nejmilejší — jest možno, aby po padesáti letech vstávaly z mrtvých? ————— Neboť Stvořitel nebes i země Za svůj stánek tebe vyvolil — ————— Jaký je tu div? Zastavujeme se, hledíme v tu stranu, odkud se ozývá ten krásný zpěv, už i blíže jdeme, ale zpěváka pořád nevidět! Musí být před tím lesíkem, tuto trať přece tak dobře známe, široko daleko v celém kraji nevidět člověka, kolem dokola všecky obzory naslouchají a s námi se ptají: Kdo to jen zpívá? Země už dávno vydala své plody, poslední stopy její štědrosti zahrabal pluh, slunce po celodenní práci odchází k moři si odpočinout… ————— Ježíš Kristus, Syn Boha živého, Moudrost věčná Otce nebeského — — — ————— Tady na poli nad prázdnou krajinou někdo zpěvem chválí Ježíše Krista a jeho nejsvětější Matku, v čase, kdy se o nich na poli už vůbec nezpívá — je to asi nějaká dívka, roztoužená po nebeském ženichu, panna, velebící jeho věčné půvaby? Anebo křesťanská matka, utíkající se v jeho svaté rány a Matce Sedmibolestné děkující za pomoc? — Není to vůbec hlas ženy! Ani panna, ani matka tady nezpívá, a nikoli proto, že jest ženám nebezpečno ozývat se v této samotě, nýbrž proto, že už se na poli o Panně Marii a o Ježíši Kristu vůbec nezpívá! A nikoli proto, že by si křesťanské dívky a panny braly k srdci slovo evangelia: Ty když se modlíš, vejdi do komůrky své, ale už jen proto, aby se jim nikdo nevysmál… 17
Deml_sazba_v03.indd 17
12.9.2013 9:49:46
Kdo je zde tedy tak statečný, že se nebojí výsměchu? Kdo zde tak miluje Ježíše Krista a v srdci svém tolik ctí Pannu Marii, že si přeje, aby to všichni slyšeli a jeho hlasem k podobné lásce a úctě se zapálili? Víte, kdo to byl? Byl to pacholek, kočí od koní, který tam pod námi za pahorkem oral. Neviděn zpíval a oral. Jsou už jen v tomto stavu ještě princové? Má tedy zakletá Růženka ještě naději? ————— Přispěj nám také, ó Matko naše! Všichni s vroucím srdcem žádáme, Tys jediné útočiště naše, Po Kristu nad tebe nemáme! Ať chvalozpěv tobě prozpěvovat Můžem, tvoje jméno zvelebovat! Bychom se zalíbili Bohu, Chceme tě chválit v každou dobu!
Deml_sazba_v03.indd 18
12.9.2013 9:49:46