Arnošt Lamprecht Ke kořenům jazyků
••••• Studie osobností brněnské lingvistiky V Edd. Jan Dvořák & Petr Malčík
Kniha vychází za podpory statutárního města Brna.
••••• Studie osobností brněnské lingvistiky V Edd. Jan Dvořák a Petr Malčík Recenzovali: Prof. PhDr. Dušan Šlosar, CSc. (Masarykova univerzita, Brno) Prof. Dr. Tilman Berger (Universität Tübingen, Tübingen) © Arnošt Lamprecht, heirs, 2016 © Mirek Čejka, 2016 © Adolf Erhart, heirs, 2016 © Miroslav Grepl, 2016 © Jan Dvořák, Petr Malčík (edd.), 2016 © Jan Dvořák (kresba), 2016 © Petr Malčík (grafická úprava), 2016 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7577-031-8
Index operum Index operum ••• 5 Laudatio ••• 7 Explorátor kořenů jazyků ••• 9
Paleobohemistika Vývoj hláskového systému českého jazyka se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku ••• 13 Nový pohled na měkkostní korelaci ve staré češtině ••• 29 Ještě k měkkostní korelaci a ke ztrátě jotace ve staré češtině ••• 37 K depalatalizaci ve staré češtině ••• 43 Paleoslavistika K otázce vzniku a diferenciace slovanských jazyků ••• 53 Vztah mezi fonologickým a morfologickým systémem ve slovanských jazycích ••• 73 K otázce česko-německé jazykové konvergence ••• 79 Teze k fonologickému vývoji praruštiny ••• 85 Obecná jazykověda K otázce syntaktické klasifikace slovních druhů ••• 105 Jeden jazyk pro celý svět? ••• 111 Hledání jazyka pro celý svět ••• 121 Nostratická hypotéza a indoevropeistika K otázce vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám ••• 129 Indoevropský konsonantismus ve světle nostratické teorie ••• 141 Nostratická teorie a její materiálové zdůvodnění ••• 153 Bibliographia Lamprechtii ••• 169 Bibliographia Lamprechtiana ••• 185 Explicatio editorum ••• 187
Laudatio Editoři pátého svazku řady Studie osobností brněnské lingvistiky mohli pozvednout sklenici na oslavu vítězství také díky pomoci kolegů a kolegyň, jimž by na tomto místě rádi vyjádřili svoji vděčnost. Děkujeme Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph.D., za nevtíravou podporu při vydávání této řady, prof. RNDr. Václavu Blažkovi, CSc., za cenné odborné rady z oblasti lingvistiky i matematiky, Mgr. Vítu Bočkovi, Ph.D., za četné konzultace při sazbě publikace a provedení korektur, doc. PhDr. Mirku Čejkovi, CSc., za souhlas s editací statí, jichž je spoluautorem, Mgr. Miladě Erhartové za souhlas s editací článku, na jehož sepsání se podílel prof. PhDr. Adolf Erhart, DrSc., prof. PhDr. Miroslavu Greplovi, CSc., za souhlas s editací studie, jíž je spoluautorem, Bc. Anetě Havlíčkové za zprostředkování těžko dostupných publikací z tuzemských knihoven, PhDr. Heleně Karlíkové, CSc., za záštitu celého projektu a pomoc při řešení nejrůznějších komplikací, kpt. vz. Ing. Ivanu Rostislavu Lamprechtovi za souhlas s vydáním této publikace, Ing. Aleši Stehlíkovi za zhotovení obrázků v kompatibilním grafickém editoru a prof. PhDr. Dušanu Šlosarovi, CSc., za provedení korektur celého svazku, cenné rady rozličného charakteru a soustředěný zájem o naši práci. Prof. PhDr. Dušanu Šlosarovi, CSc., a Prof. Dr. Tilmanu Bergerovi děkujeme za vstřícnost, promptnost a svědomitost, s nimiž zpracovali recenzní posudky. Brno, listopad 2016
editoři
Explorátor kořenů jazyků Před jednatřiceti lety zemřel význačný představitel české diachronní lingvistiky Arnošt Lamprecht. Rodák ze Štítiny (*1919) se po maturitě s vyznamenáním na opavském reálném gymnáziu v roce 1938 přihlásil ke studiu české a německé filologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde mu však bylo umožněno vzdělávat se jen do roku 1939, tedy do uzavření českých vysokých škol. Po válce se ke studiu vrátil, v důsledku pohnutých osudů však změnil předmět studia a filologii německou nahradil filologií ruskou. Mezi jeho učitele patřili zejména Adolf Kellner, Bohuslav Havránek, František Trávníček a Václav Machek, čtyřlístek osobností z oboru lingvistiky, které jej ovlivnily na celý vědecký život. Po absolutoriu v roce 1947 nastoupil dráhu středoškolského učitele, ale za dva roky se na fakultu vrátil, tentokrát již definitivně. V relativně rychlém sledu sedmi let získal vědecké a vědecko-pedagogické hodnosti PhDr. (1950), CSc. (1955) a doc. (1957), následně však svou vědeckou aktivitu poněkud utlumil a vykonával funkce v akademické samosprávě, nejprve proděkanskou, poté prorektorskou. Post prorektora opustil v roce 1962, kdy byl jmenován profesorem, a již následujícího roku se ujal místa vedoucího mateřské katedry, na němž působil až do své smrti. Svou sbírku titulů uzavřel v roce 1970 získáním hodnosti doktora věd. Lamprechtovo vědecké dílo můžeme rozdělit do čtyř větších tematických celků; jedná se však o celky otevřené, které se navzájem prolínají. Již během pregraduálních studií obrátil svůj vědecký zájem k dialektologii, zejména k nářečím lašským, což kromě vřelého vztahu k rodišti můžeme připsat i vlivu jeho učitele a krajana Adolfa Kellnera. Tento zájem, lemovaný několika recenzemi dialektologických prací věnujících se zkoumanému regionu a několika přípravnými studiemi, gradoval v novátorské monografii o středoopavských nářečích, která byla o dekádu později doplněna i výtečným nářečním slovníkem. Výraznou měrou též zasáhl do přípravných prací k metodologii Slovanského jazykového atlasu. Za vrchol jeho dialektologických prací lze považovat čítanku českých nářečních textů, na které participoval coby hlavní redaktor. Neméně důležitou oblastí Lamprechtova vědeckého díla je i paleoslavistika, konkrétně historická fonologie. Zabýval se vztahem systémů fonologického a morfologického, vzájemným vlivem jazyků a prozkoumal také fonologický vývoj vybraných západoslovanských a východoslovanských jazyků, a to jak pohledem strukturalistickým, k němuž získal sympatie zásluhou svého předválečného učitele Bohuslava Havránka, tak i pohledem historickosrovnávacím, díky kterému se mu podařilo podat chronologii fonologických změn. Obraz, který prostřednictvím svých minuciózních analýz získal, přetavil v posmrtně vydanou syntézu Praslovanština (1987).
V ní představil své názory na podobu fonologického systému slovanského prajazyka, jeho formálněmorfologickou soustavu a následné nářeční štěpení. Přestože novější bádání dochází logicky i k odlišným výsledkům, udržuje si kniha svou vysokou vědeckou hodnotu dodnes. Své fonologické observace Arnošt Lamprecht realizoval nejen v generálně slovanském kontextu, nýbrž i v souvislostech úzce bohemistických. Právě historická fonologie tvoří jádro jeho výzkumů z oblasti historické mluvnice českého jazyka. Po analýzách měkkostní korelace a depalatalizace ve staré češtině publikoval shrnující studii Fonologický vývoj českého jazyka. Ta poskytuje strukturalisticky pojatý přehled české historické fonologie, zčásti odlišný (zejména v otázkách měkkostní korelace) od dříve vydané studie Miroslava Komárka, která byla zpracována také v duchu strukturalismu. Arnošt Lamprecht ji následně použil jako základ pro novou učebnici historické mluvnice, na jejíž přípravě participovali jeho kolegové Dušan Šlosar, statěmi o historické morfologii a slovotvorbě, a Jaroslav Bauer, kapitolou o historické syntaxi. Indoevropeistické školení od Václava Machka využil Arnošt Lamprecht při zkoumání vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám. Této problematice se věnoval nejprve ve společné studii s Adolfem Erhartem, následně vytvořil autorský tandem s Mirkem Čejkou a společně začali domýšlet nostratickou hypotézu a zabývat se rekonstrukcí slovníku, čímž se zařadili mezi průkopníky nostratické hypotézy u nás. Nostratická hypotéza mu posloužila jako vhodný nástroj k načrtnutí vývoje indoevropského fonologického systému. Lexikostatistická analýza založená na teoretických vývodech Morrise Swadeshe poskytla tandemu prostředek k deskripci vzniku a diferenciace slovanských jazyků. Tímto stručným přehledem není škála jazykovědných zájmů Arnošta Lamprechta vyčerpána; v jeho bibliografii můžeme dále nalézt i studie věnující se filozofii jazyka, obecné jazykovědě či popularizaci. Typickým modem operandi Arnošta Lamprechta byla syntetizace předcházejících analytických sond. Přestože se vinou jeho smrti již dalších syntéz nedočkáme, může nám předkládaný výbor znovu připomenout, že Lamprechtovo dílo je stále živé. Petr Malčík
Paleobohemistika
Vývoj hláskového systému českého jazyka se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku [Slovo a slovesnost: časopis pro otázky teorie a kultury jazyka 17, 1956, č. 2, s. 65–78.]
Při studiu vývoje jazyka je třeba přihlížet jednak k dějinám jeho nositelů, jednak k vlastním vnitřním zákonitostem. A tyto vnitřní vývojové zákonitosti, vyplývající ze stavby jazyka a do jisté míry pozměňované dějinnými okolnostmi, je třeba postupně odhalovat, a to ve všech strukturních složkách jazyka, tj. v tvarosloví, syntaxi, hláskosloví i v lexiku. I ve vývoji našeho tvarosloví by bylo možno ukázat, jak se například princip životnosti, vyvolaný potřebou odlišit podmět od předmětu a projevující se zpočátku nahrazením starého tvaru akuzativu shodného s nominativem tvarem genitivním, začíná na základě vnitřní zákonitosti uplatňovat postupně i v jiných pádech; například v nominativu plurálu byl starý tvar potoci, shodný se životným vlci, nahrazen tvarem potoky, a tím byla tato systémová odlišnost ze singuláru přenesena i do plurálu; v menší míře se rozdíl životnost × neživotnost uplatnil i v jiných pádech, například u neživotných maskulin se ustaluje v západních nářečích koncovka -u v genitivu singuláru anebo koncovka -ovi v dativu a lokálu singuláru jen u životných maskulin atp. Podobně bychom mohli sledovat uplatňování principu rodového, projevujícího se v splývání deklinačních typů uvnitř jednoho rodu, nebo naopak oslabení a zánik rodových rozdílů v plurálu v nářečích v Čechách a na západní Moravě, jehož odrazem jsou rodově nerozlišené nominativ plurálu u adjektiv (dobrý lidi × ženy × děvčata), anebo akuzativ typu viděl sem kluci atd. Ze všech těchto namátkou vybraných příkladů je vidět, že jazyk je opravdu systém vyvíjející se podle svých vnitřních zákonitostí a že můžeme jednotlivá fakta v jazyce lépe pochopit, když je studujeme ne izolovaně, nýbrž ve vzájemné souvislosti. Bohužel důslednému zkoumání v tvarosloví a zejména ve skladbě vadí značná neúplnost dosavadního materiálu. Poněkud snazší je situace v hláskosloví, kde byl zásluhou Gebauera [GEBAUER 1894] a Trávníčka [TRÁVNÍČEK 1935] sebrán a zpracován rozsáhlý staročeský a dialektologický materiál a Trávníčkem jednotně vyložen. Je třeba v této souvislosti připomenout i Havránkovy historické výklady o vývoji českých nářečí [HAVRÁNEK 1934], opírající se rovněž převážnou měrou o změny hláskové. Jsou tedy v hláskosloví již nyní dány všechny předpoklady pro hledání vnitřních souvislostí vývojových. Při jejich odhalování je možno ukázat na to, jak i naše východnější nářečí jsou společným jazykovým vývojem zasahována a do něho vtahována, i když ne vždy ve stejné míře. Při srovnávání hláskového stavu celonárodního jazyka a nářečí je velmi důležité hledisko vývojové, historické. Nehistorické srovnávání totiž může vést ke zkresleným názorům o vnitřních vztazích vývojových mezi jednotlivými systémy. Například 13
slovenský (středoslovenský) tzv. čtyřúhelníkový hláskový systém se zdá zásadně odlišný od tzv. trojúhelníkového systému českého, a přece z vývojového hlediska tomu tak není. Úkolem naší práce nebude synchronní srovnávání, nýbrž odhalení těch vývojových cest, jimiž se vývoj hlásek ubíral nejen v celonárodním jazyce, nýbrž i v našich nářečích, a to zejména na Moravě a ve Slezsku. Při svých výkladech pak vyjdeme z toho hláskového stavu, jak se nám jeví na sklonku období praslovanského, a jen v úvodu se letmo dotkneme původního praslovanského stavu samohlásek. I. Vývoj samohlásek Původní praslovanský samohláskový systém se vyznačoval důsledným rozdělením samohlásek na přední a zadní: Původní praslovanský vokalický systém Dlouhé vokály Krátké vokály Přední Zadní Přední Zadní i y ь ъ ě a e o Toto rozdělení se reflektovalo i v systému souhláskovém jako tzv. první palatalizace a v samém systému samohláskovém se projevilo zánikem všech ostatních příznaků u samohlásek, například byla odstraněna zaokrouhlenost u původních zadních samohlásek, takže y, ъ, a jsou nezaokrouhlené (i hláska o byla v podstatě nezaokrouhlená). Později k těmto hláskám sice přibylo po monoftongizaci diftongů zaokrouhlené u, ale v dvojí podobě u (po tvrdých konsonantech) a ’u (po měkkých konsonantech), tedy nešlo jen o hlásku typicky zadní. (O tom, že rozdělení samohlásek na přední a zadní vokály trvalo i v této době, svědčí tzv. druhá palatalizace.) Tento samohláskový systém, k němuž přibyly i samohlásky nosové, jedna přední ę a druhá zadní ˛o, se na přechodu k jednotlivým slovanským jazykům přeskupil, a to tak, že původní dlouhé samohlásky se v četných pozicích zkrátily a původní krátké samohlásky (e, o) v souvislosti se změnami v intonačním systému zdloužily. Tím vznikl složitý, ale ne zcela pevný systém hlásek, který si můžeme graficky znázornit asi takto: i/y ь e ě
’u/u ъ o a
Týž systém byl i v slabikách dlouhých (s výjimkou jerů). Mimo to byly ještě nosové samohlásky ę a o˛, a to jak dlouhé, tak i krátké. 14
Další vývoj samohláskového systému na našem území probíhal asi takto: Hláska ě, která byla původně předním protějškem k hlásce a, začala se vyslovovat úzce, a dostala se tak do řady e-ové. V polštině se naproti tomu zachovala původní široká výslovnost, reflektující se za určitých podmínek jako a (kwiat, las, siano atd.). Touto změnou se československé a lužické území oddělilo od ostatního západoslovanského. Dalšími změnami, probíhajícími jednak ve shodě s vývojem polským, jednak odlišně, vznikl na našem území koncem 10. století nový samohláskový systém. Za nosové ę vzniká na našem území široké ä [TRÁVNÍČEK 1935: 78]. Před tvrdou zubnicí vzniká zadní varianta této hlásky. Podobně mezi dvěma měkkými souhláskami vzniká přední varianta hlásky a. V československé skupině máme tedy tyto čtyři varianty dvou nízkých samohlásek:
a
ä
’ä
’a
Jako střídnice za tvrdý jer vzniká zadní varianta hlásky ’e, totiž e, např. ven, sen, obdobně e dlouhé vzniká stahováním, např. dobré. Analogickými změnami v tvarosloví se pak dostává hláska o do některých pozic po měkké souhlásce, např. oráčovi. Máme tím v střední řadě těchto pět fonetických realizací tří základních samohlásek (’e, ě, o):
o
e ě
’e
’o
V hláskách vysokých zůstaly čtyři praslovanské fonetické realizace i-ové a u-ové (milý, syn, tur, pl’úca), tj.
y
u
i
’u
Celý systém hláskový koncem 10. století vypadal pravděpodobně takto: 15
y
u
i
’u o
e ě ’o
’e ä
a
’ä
’a
Vidíme, že všechny samohlásky mají přední a zadní varianty (po měkké a tvrdé souhlásce, případně před měkkou a tvrdou souhláskou). Jedinou výjimku tvoří hláska ě. Dalším vývojem se tento systém zjednodušoval. Nejdříve se tak stalo v řadě a-ové. Tu splynuly nejdříve zadní varianty, tedy ä (před tvrdou zubnicí) s a, např. mäso > maso, svätý > svatý, čästo > často atd. Toto splynutí nastalo na celém území českého jazyka, a tedy i v laštině. Ve slovenštině se však ä po retnicích zachovalo. Přední varianty (na konci slova po měkkém konsonantu, uvnitř slova mezi dvěma měkkými) splynuly na větší části českého území v ’ä (foneticky patrně pohybový diftong iä či eä) a tato hláska se pak ztotožnila s ě (foneticky pohybovým diftongem ie) [KOMÁREK 1954]. Tak vznikla tzv. přehláska a v ě, např. duša > dušě, čáša > čiešě, noža > nožě atd. Podobný osud mělo, jak se zdá, i ä před souhláskou k, za něž máme rovněž ě: měkký, pěkný, jek (ale srov. jak, jako). Ve východomoravských dialektech, stejně jako v jádru lašského území na Opavsku a v moravské laštině nastalo splynutí jen v slabikách dlouhých, srov. např. lašské smili se (z původního smieli sě), přyhřył, zachvił, uviznuł, oz’ibe, západoopavské kuřytko, do staveňi, bavorovské ćeleitko nebo moravskoslovenské smíli sa, přihřéł, do zelé, do obilé, ozíbe atd. Na Ostravsku však vzniklý diftong iä v slabikách dlouhých nesplynul s ě, nýbrž přešel, obdobně jako v slovenských nářečích, v ia, srov. např. smiał se, zachviał, vylał, oz’abe, uviaznuł. Týž vývoj byl i u koncového iä, a to i mimo ostravské území na jižní části Opavska a v moravské laštině, srov. jihoopavské a moravskolašské robja, młuvja, kupja atd. Podobně se vyvíjelo koncové iä ve 3. osobě plurálu i na východomoravském území. Na západním Opavsku se však i koncové iä vyvíjelo stejně jako iä uvnitř slova a splynulo s ie, srov. bránické sedźie, chodźie, chvalie a jihozápadoopavské oňi, robi, młuvi, młač’y [LAMPRECHT 1954: 39]. Lze předpokládat obdobný vývoj i na středním Opavsku, nyní zasutý analogickými tvary młuvju, robju. 16
V krátkých slabikách však v našich východnějších nářečích přehláska nenastala, máme tu tedy zjaviť, jahňa, jařab, kaša, noža atd. Za staré ’ä však i tu máme většinou stejnou střídnici jako za ě, srov. např. vsetínské m’eký, p’ekný, pam’eť, p’esť, v’ec, v’ečyna, d’ekovat’, det’elina, t’ěšký, p’et, dev’et, deset, kňez nebo středoopavské mjeky, pjekny, vjec, vječy, svječ’yč’, svjeceny, pamječ’, pjet, devjet, deset, č’eš’ky, dž’ekovač’, š’č’eš’č’y, mje, če, se nebo bavorovské m’eki, dev’et, često. Na části východnějšího území, například na Hranicku, jsou e-ové střídnice nejen v typech mjeký, pjekný atd., nýbrž i v typu kuře, tele, prase. Podobně i v Bavorově na sever od Opavy bylo c’ele, hołub’e, koc’e. Ale jsou též doklady na a-ovou střídnici, např. bránické pjakny, vjac, mjaky, středoopavské pjaš’č’, hovjaž’y, ž’ač’, ž’abi, západoopavské mja, č’a, sa, východomoravské mňa, t’a, sa, podlužské mjaký, pjast’, mňast’, východomoravské a lašské kuřa, kot’a. Hojné doklady e-ových střídnic za původní ’ä v západnějších úsecích a v kořenných slabikách i ve většině východnějších úseků svědčí o tom, že původní ’ä tu zcela nesplynulo s původním ’a, nýbrž se samo změnilo v ě. Doklady a-ové v koncových slabikách a v některých východnějších úsecích i v slabikách kořenných pak svědčí o obdobném vývoji, jaký byl v nářečích západoslovenských, v nichž za staré ä je ja nebo a. Je tu tedy stejná střídnice jako v ostravském nářečním typu za ä dlouhé. Mohlo by to být svědectvím, že se tu ä jako okrajový archaismus drželo déle než jinde a splynulo později s a. Nebylo by to vzhledem k zeměpisnému rozložení jevů zcela vyloučeno. Z přehledu změn je vidět, že přední a-ové varianty se ztotožnily s předními variantami ä-ovými, a to na západním území veskrze, na východnějším pak většinou jen v slabikách dlouhých, a změnily se zároveň s nimi v ě. Jen na východním okraji v ostravském nářečním typu a ve slovenštině se nově vzniklé dlouhé iä vyvíjelo směrem k ia, v západní slovenštině a místy i na východnějších okrajích českého jazyka se tak vyvíjelo i iä krátké. Po všech těchto změnách se na českém území odstranily hláskové varianty v a-ové řadě, takže tu do nové doby zůstala jen hláska a. V e-ové řadě zasáhly velmi významně do vývoje samohláskového systému změny v systému souhláskovém. Depalatalizací retnic před původním e, provedenou v celém národním jazyce, a tedy i v laštině, byly odstraněny varianty e-ové, a vzniklo tak jediné neměkčící e. Je to velmi významná změna, jíž se celé české území oddělilo od území polského, srov. české bere, veze, peče, metla × polskému bierze, wiezie, piecze atd. Na místo přední varianty e-ové se pak dostává ě. Varianty ’o a o splývají ve shodě s vývojem v moravských nářečích, srov. mužovi. V českých nářečích však podle Gebauera [GEBAUER 1894: 238–240] nastala tzv. přehláska ’o v ě, např. oráčovi > oráčěvi, oráčové > oráčěvé atd., přední varianta o-ová tedy i tu splynula s ě. Výsledky této změny však byly většinou morfologickými analogiemi odstraněny. Splynutí variant e-ových nastalo patrně ve 13. století, odstranění přední varianty o-ové nastalo ve století čtrnáctém. V témž století splývají hlásky ě a e po měkkých souhláskách, jde o tzv. ztrátu jotace (d’et’i × děti, oráče × oráčě atd.). Rozdíl zůstává jen po retnicích: pěna, běžeti, město, vědom. Po všech těchto změnách tu zůstávají jen tyto tři hlásky: ě (dočasně), e, o. 17
Ve 14. století dochází v jazyce i k odstranění přední varianty u-ové, totiž ’u. V Čechách toto ’u splývá s i. Jde o tzv. přehlásku ’u v i (dušu > duši, cuzí > cizí, juh > jih, čuch > čich atd.). Na Moravě splývá ’u většinou s u, přehláska se tu tedy neprovádí, srov. břuch × břoch, čuch × čoch, lúbat × lóbat. Poněkud jiný vývoj na Moravě než v Čechách by se dal odůvodnit tím, že Morava byla již ve 14. století pevně konstituovaný lenní útvar, takže pronikání z českého centra bylo znesnadněno. Poznamenávám, že odchylný vývoj nastal jen tam, kde byla možnost dvojího vývojového směru, např. u přehlásek ’u v i, příp. ’o v ě; v jiných případech se vývoj v Čechách i na Moravě shodoval, například u ztráty jotace. (I na Moravě jsou ovšem doklady na přehlásku ’u > i, především v slabikách dlouhých, např. dělají // dělaji, cid’it // céd’it místo cód’it atp. Jde tu však buď o místní speciální vývoj, nebo o vliv kulturního jazyka. Opačný vývoj, tj. splynutí i s předním ’u, máme v slovech d’úra, d’óra, lúto, lašském hluza, dále v ostravském bjuł, vzniklém z bił. Patrně tu jde o vliv následující tvrdé zubnice, u bjuł zřejmě o vliv tvrdého ł.) Po těchto změnách zůstávají jen tyto vysoké samohlásky: i, y, u. Celý samohláskový systém koncem 14. století byl v celém národním jazyce asi tento:
y i
u
e ě
o a
Týž systém byl i v slabikách dlouhých. Během 15. a 16. století došlo k známým změnám v tomto systému, a to především v slabikách dlouhých. Existence dvojhlásky ie jako měkkého protikladu k ó působí nepochybně ke změně ó > uo, a to na celém území československém (srov. paralelní vývoj i v jiných jazycích slovanských). Na větší části slovenského území se tato dvojice ie a uo zachovala, na území českém se však obě dvojhlásky změnily v jednoduché samohlásky í, ú (miera > míra, viem > vím, kuoň > kůň, suol > sůl atd.). Obě paralelní změny zasáhly i území východomoravské, srov. míra, víra, kúň, vúľa, i území lašské, srov. mira, vira, kuň, vula, a pronikly i na západní Slovensko. Menší rozsah mají další hláskové změny, které probíhaly v týchž stoletích, tj. změny ý > ej a ú > ou (pýcha > pejcha, strýc > strejc, múka > mouka, nesú > nesou). Ty se omezily v podstatě na nářečí české a hanácké a přechodný pás hanácko-východomoravský (tzv. nářečí dolská a nářečí kelečské). V okrajových 18
východomoravských nářečích se tyto změny neprovedly. Stejně tak se tam neprovedly ani některé další změny, tj. aj > ej, a é > í (české dej, volej × východomoravskému daj, vołaj nebo české dobrého × východomoravskému dobrého). V lašských nářečích se uvedené změny provedly jen zčásti v ostravském nářečním typu, a to změna é v í jen po měkké souhlásce (srov. ostravské mliko, chliv). Jádro nářečí opavských změny ty nezasáhly. Všechny tyto změny způsobily přeskupení hláskového systému našich nářečí. Na celém území, a tedy i na východní Moravě, byly odstraněny dvojhlásky ie, uo. Graficky si tento vývoj dlouhých samohlásek můžeme představit takto:
ý i
ú
ie
é
uo
á Po splynutí í a ý v jižnější části východomoravského území – v severní části jde vzhledem k zachování měkkých retnic stejně jen o varianty – vznikl na východomoravském území tento nerovnoměrný systém samohlásek: í, é, á, ú, který byl vyrovnán sekundárním dloužením v typech dójit, strójit, zvóňit na stav a) a tam, kde je široké y samostatným fonémem, jako například na Hranicku, na stav b): a)
b) í
ú é
í
ó
ý é
á
ú ó
á
Na části lašského území se vyrovnání systému dosáhlo změnou á > ó. Změna á > ó pronikla do lašských nářečí na Frýdecku a Místecku ze sousedních dialektů těšínských v době, kdy tato část lašského území tvořila politickou jednotu s Těšínskem. Systémové předpoklady její šíření ovšem velmi usnadňovaly. Ve všech lašských dialektech systém dlouhých samohlásek splynul později po zkrácení délek se systémem samohlásek krátkých. Na tento vývoj měla patrně vliv mluvená podoba kulturní češtiny, které se užívalo na značné části Slezska a do níž se krácení dostalo z dialektů slezskopolských [HAVRÁNEK 1955: 155]. 19
V českých nářečích po změnách ý > ej, ú > ou a é > í vznikl z původního systému (a) nový stav samohlásek (b): ý é
a) í ie
b) ú
í
uo
ú ei
á
ou á
Ten se v hanáčtině dále vyvinul po změně ei > é a ou > ó v systém podobný východomoravskému a zachovaný například na Brněnsku: í
ú é
ó á
V centrální Hané a na západní Moravě byl zjednodušen zkrácením í a ú (např. mliko, dum), v systém é, á, ó, popřípadě í, á, ú v tzv. čuháckém nářečí (východně od Prostějova). Zvláštní pozornosti si zaslouží stav ve spisovném jazyce. Tam sice dochází ke změně ú > ou v souladu s vývojem ve většině našich nářečí, změna ý > ej však sem neproniká v důsledku písařské tradice a jisté autonomnosti spisovného jazyka v souvislosti s jeho funkcí [HAVRÁNEK 1929: 106]. K zachování ý přispěl patrně i ten systémový fakt, že tu bylo již ej jiného původu, a to z původního aj, což u ou nebylo. Ve spisovném jazyce je zachováno ý a nemění se ani é, a tak celá střední řada ý, é, á zůstává beze změny. Přihlédneme-li ke skutečným grafickým znakům, šlo v jistém časovém období o systém s dvojhláskami ei, ou, psanými ey, au. Nemůžeme jistě přeceňovat grafiku, přece však ta skutečnost, že se dvojhláska ei píše odlišně od spojení souhláska j + samohláska, po mém soudu ukazuje, že šlo o skutečnou dvojhlásku. Stejně tak nelze zcela přehlížet grafiku diftongu au, zvláště přihlédneme-li k tomu, že dlouhému é odpovídá dlouhé á. V systému krátkých samohlásek byl vývoj mnohem jednodušší. Dochází tu v západnějších nářečích k splývání i a y, a to nejdříve po sykavkách a později i po retnicích. Zbytky y se drží jen v okrajových úsecích. Podobně se odstraňuje rozdíl mezi e a ě, a to v jistých případech tzv. ztrátou jotace již ve 14. století. Po retnicích se ě drží déle a působí tu i k tomu, že se objevují stopy diftongizace i u krátkého o, např. buoha, slovuo, ruosa atd. [TRÁVNÍČEK 1935: 83–84]. Plně se však diftongizace nemohla u krátkého o rozvinout, protože ě se zatím rozložilo na skupení j + e nebo nastala na části území ztráta jotace i po retnicích, srov. východočeské med’enej, Melník, bežet atd. Vznikl tedy systém i
u e
o a 20
Podobný vývoj nastal i v nářečích východomoravských a v okrajových nářečích hanáckých. V severní části východomoravských nářečí je sice na větší části území y zachováno, je ho však třeba vzhledem k existenci měkkých retnic považovat za variantu i-ovou. Místo ě je tu měkká retnice + e, např. p’ekňe, m’eký, b’ežať. Na menší části severního úseku, kde se měkké retnice nevyskytují, je y samostatným fonémem. Totéž platí i o většině lašského území. Tam je stav tento: i
y e
u o
a Kdybychom považovali i rozložené případy měkkých retnic, tj. skupení bje, vje, bja, vja atd., za zvláštní případy realizace měkkosti u retnic, šlo by u y o variantu i-ovou a hláskový systém by se zcela shodoval se systémem v obecné češtině a ve většině východomoravských nářečí. Vzhledem k celkovým vývojovým tendencím v palatalizaci, jejichž výsledkem je dnešní stav, je interpretace y jako samostatného fonému po mém soudu oprávněnější. Zvláštní pozornosti si zaslouží vývoj v jádru hanáckých nářečí. Tam y artikulačně pokleslo v široké e, tradičně označované ê, srov. rêbê, chêba, dêckê atd. Zároveň pokleslo i u, dalo široké ô, srov. bôdô, dôb, kôs atd. Původní e a o se v důsledku toho začaly vyslovovat poněkud úže. Tím se původní výchozí stav (a) změnil v stav nový (b): a) b) i i y u ė o˙ e o ê ô a a Ten se v centrální hanáčtině (Prostějov, Litovel, Olomouc) upravil zkrácením dlouhého ú, í, (dum, vuz, vim) na stav: i
u ė
o˙ ê
ô a
Patrně s týmž výchozím systémem je třeba počítat i u hranic českých. Tam však nastalo vlivem českého systému hláskového splynutí obojího e a o. Na té části území, kde zkrácení nenastalo, tj. v pásu na sever a jihozápad od Brna, tento stav se upravil tak, že zavřené o˙ (z původního o) nejdříve akusticky a potom i artikulačně přešlo v u a otevřené ô (vzniklé z původního u) se změnilo v o obyčejné. Dále pak splynula obě e v jedno normální e. Tak se stalo, že na místě původního o je u a na místě původního u pak o, např. kupec „kopec“, kopec „kupec“, sochu „sucho“ atd. V plném rozsahu tato změna nastala v území na sever od Brna, v tzv. horském typu. 21
Její stopy jsou však i na území jihozápadně od Brna [BARTOŠ 1895: 204n.; HONKOVÁ 1956]. Jiné vývojové tendence směřující k odstranění tohoto anomálního stavu (s dvěma různými kvalitami e-ovými a o-ovými, ale bez u) se skrývají v zániku krátkého i na témž území, srov. např. Punkva < Ponikva, žl’ca, l’pa, pl’ska, sekň’ca atd. Nepravidelný systém i ė
o˙ e
o a
se tedy vyrovnával buď změnou zavřeného o v u, nebo zánikem i. Sonanty r, l se vyvíjejí celkem shodně na celém našem území. Měkké a tvrdé ˚ ˚ v jedno r, srov. vrba, krk, na rozdíl od území polského, kde se r sonans splývají střídnice za obě hlásky dobře rozlišují, srov. wierzba, kark. Shodně s polským územím se však vyvíjí l sonans po zubnicích, srov. české dlouhý, lašské dłuhy, polské długi [HAVRÁNEK 1934: 93, 117; HAVRÁNEK 1952: 5]. Menší rozdíly jsou jen po měkkých zubnicích, srov. české žlutý, lašské žułty a polské žółty; jak je vidět z dokladů, v laštině a polštině je průvodní vokál před l, v českých nářečích pak většinou za l. Shodný stav s laštinou má v tomto případě i severní část východomoravských dialektů. Jižní část těchto nářečí pak zachovává starší stav dłhý, žłtý ve shodě se slovenštinou. Zhruba na témž úseku východomoravských nářečí, kde je dłhý, žłtý, je zachováno i staré skupení ščr, žr, např. ščrk, ščrbák, žrď. Všude jinde je ve shodě s celonárodním jazykem er. Zachované r, l sonans (l vlastně jen po retnicích) se vyskytovalo ve staré češtině s průvodními vokály, srov. smirt, Birdo, Brido, Turnov, vilk, vlik atd. [TRÁVNÍČEK 1935: 112n]. Stopy tohoto stavu (přímé i nepřímé) se dosud zachovaly na okrajích našeho jazykového území, srov. východočeské terhat, herlička, jihočeské herlička, sirp, ostravské hyrňec, hryňec, pyrst, pryst, obecně lašské pylny, vylna, vylchky atd. [HAVRÁNEK 1934: 118]. Zvlášť zajímavý je stav na Ostravsku, kde kolísání průvodního vokálu velmi připomíná stav staročeský. II. Vývoj souhlásek Ve vývoji souhláskového systému si všimneme především jeho zásadní přestavby. Pračeský souhláskový systém se vyznačoval nepochybně tím, že v něm byly rozvinuty měkkostní vztahy souhlásek, jako je tomu dosud například v ruštině a v menší míře i v polštině. Bylo tedy p – p’, b – b’, m – m’, v – v’, r – r’, ł – l’, dále t – t’, d – d’, n – n’, s – s’, z – z’. Nepárové byly z hlediska palatalizace souhlásky j (pokud ovšem lze vůbec považovat j v nejstarší době za souhlásku), ň, c, č, š, ž, k, g, ch. Srovnáme-li některé nepárové i artikulačně blízké párové souhlásky podle místa a způsobu artikulace, vysvitne nám zřetelně jistá nerovnoměrnost mezi stavem souhlásek zadopatrových a zubodásňových; srov.: 22
k č c
g
ch š s’
ž z’
Ta se vyrovnala tím, že se hláska g změnila v příslušnou třenou souhlásku, takže vznikl stav: k č c
ch š s’
γ ž z’
Změna g > γ (a později v h) zasáhla celé naše jazykové území, tedy i území lašské, srov. lašské noha, jahoda atd. Patří tedy k těm důležitým změnám, jimiž se čeština oddělila od území polského. V polštině změna nenastala, protože tu byl poněkud jiný stav, bylo tu zachováno dz vzniklé z g tzv. druhou palatalizací, např. nodze, drodze, a dále dz vzniklé z dj, např. miedza. Kromě toho řada č, š, ž na značné části území splynula s c, s, z, takže pak na tomto území byl tento stav: k c
g dz
ch s
z
Nebylo tu tedy oněch systémových předpokladů pro změnu, jako tomu bylo v češtině. Izolovanost fonému ch v polštině pak vedla naopak k různým změnám, srov. například změnu ch > k v Malopolsku v případech typu na tyk nogak nebo artikulační oslabování a zánik. Ve slovenštině se změna provedla. Byly tu totiž podobné střídnice za původní g jako v češtině. Existence dz za původní dj však v pozdějším vývoji přispěla – po přejetí četných slov s g (jako např. gazda) – k snazšímu zdomácnění souhlásky g v hláskovém systému slovenštiny. Přihlédneme-li k tomu, že ž vzniklo v četných případech ze staršího dž a že toto dž se ve skupině zdž > ždž zachovalo (srov. např. Ždžár > Žďár, Dráždžany > Drážďany nebo staroslověnské iždeng > iždženg × jednoduchému ženg), můžeme se domnívat, že se podobným způsobem mohlo zachovat i g ve skupině zg. Staročeské kolísání mezh × mezk, miezha × miezka, rózha × rózka, vozhřivý × voskřivý [TRÁVNÍČEK 1935: 124] svědčí o tom, že ve skupině zg změna g > γ pronikla jen částečně nebo někdy vůbec nepronikla, srov. např. mozg > mozk (mozku) > mozek. Zachovaná skupina zg se po zániku g jako samostatného fonému ztotožnila se skupinou sk, z nářečních dokladů srov. např. prostějovské mliska < mizga. Ve východnějších nářečích se zg zachovalo beze změny, srov. např. slavkovsko-bučovské, přerovské, moravskoslovenské a lašské mizga, lašské a moravskoslovenské mozg (mozga), slovenské modzog a rázga. Obdobný vývoj ve skupinách ždž a zg vysvitne dobře z hláskového systému: 23
k č
(zg) ch (ždž) š
ž
V slovech mizga, mozg, rázga tedy nejde o přejetí z polštiny nebo o vliv maďarštiny, nýbrž o domácí jev vyplývající z vnitřních zákonitostí hláskového vývoje. Po tomto odbočení, týkajícím se významné změny g > γ > h, vrátíme se k celkovému souhláskovému systému, vyznačujícímu se, jak již bylo řečeno, měkkostními vztahy mezi souhláskami. Tyto měkkostní vztahy byly rozrušovány depalatalizačními procesy, které nakonec vedly k vytvoření dnešního souhláskového systému. Tzv. první depalatalizace [TRÁVNÍČEK 1935: 196n; HAVRÁNEK 1940] se provedla na celém území našeho národního jazyka, a to v dvojí podobě: a) bezprostředně před zubnicemi, b) v slabice předcházející před tvrdou zubnicí. Jako příklady prvního typu můžeme uvést slova plátno, pekárna (× pekař), starček, dráti, orla, pekarce, rci. Tento typ depalatalizace nastal nejen před tvrdými zubnicemi včetně r, l, nýbrž i před c, č, š a dokonce i před měkkými dentálami, např. brněti. (Zdánlivou výjimku tvoří slovíčko jutřní, ale to sem vlastně nepatří, neboť jde o pobočnou slabiku a skupinu tr, v níž máme změnu v tř nejen v češtině a v polštině, nýbrž i v lužické srbštině; srov. lužickosrbské ř po konsonantech p, t, k!). Před retnicemi depalatalizace nenastala, srov. spisovné dveřmi, hřbet a lašské svad’ba, haňba, t’ma, proz’ba atd. Stejně se vší pravděpodobností nenastala ani před zadopatrovými souhláskami, jak o tom svědčí spisovné řku, hořký, dvířka, pekařka a přední střídnice samohlásková v lašském kuřytko, pras’itko a staročeské čelédka. Závažný je zejména druhý typ první depalatalizace, který nastal před tvrdou zubnicí v slabikách obsahujících samohlásku ä a e. V slabikách se samohláskou ä pak došlo k splynutí ä s a, např. mäso > maso (o tom viz výše). Tento typ depalatalizace nastal na celém území, tedy i v laštině, srov. lašské maso, masař, paty, patek, spatkem, hovado, vazať, devaty, pamatať, řetaz. Před jinými hláskami depalatalizace nenastala, srov. pias’c’, hoviaz’i, viec, sviec’ic’, mieky, piekny, dz’ekovac’, deviet atd. Případy piata, piatro, viadnuc’, v nichž není depalatalizace, ač by býti měla, vysvětlují se analogicky podle na piac’e, na piatře, viadňe. Vyskytují se nejen v laštině, nýbrž na celé severovýchodní Moravě. V slabikách s te nastala depalatalizace v těchto lašských případech: patero, devatero, kosteł, koteł, tesař, desaty, přateły (akuzativ plurálu, podle toho i nominativ singuláru přateł). Je tu shoda laštiny s celonárodním jazykem. Z uvedených dokladů na depalatalizaci je patrno, že již v nejstarší době se jazyk na celém území vyvíjel v podstatě shodně. Pokud jsou zde místní odchylky, dají se uspokojivě vyložit analogií. Ještě závažnější dosah měla tzv. druhá depalatalizace [TRÁVNÍČEK 1935: 199n]. Patrně již během 13. století nastalo ztvrdnutí retnic před původním e, např. beru, peče, veze, a ve stejné době nebo v době jen o něco málo pozdější ztvrdnutí s’, z’ před e, např. sedlák, veze, země. Oba jevy se provedly i v laštině. Ztvrdnutí s’, z’ pak svědčí o tom, že tyto hlásky měly stejnou kvalitu v laštině jako na ostatním území a že názory Dejnovy v tomto směru nelze pokládat za správné [DEJNA 1953: 172n]. 24
Svědčí ostatně proti nim i dnešní fonetický charakter těchto hlásek na většině lašského území [HAVRÁNEK 1934: 186]. Ve 13. století se provedla i změna r’ > ř, patřící rovněž svým celkovým rázem do depalatalizačních procesů. Ve 14. století nastává depalatalizace ve skupinách de, te, ne. Tato změna nezasáhla okrajové území lašské, stejně jako se neprovedla ani ve většině nářečí slovenských. Neprovedení změny lze hodnotit s hlediska vnitřních zákonitostí českého jazyka jako okrajový archaismus, mající ovšem i své odůvodnění v politických poměrech (ve sbližování Opavska se slezskými knížectvími, dostávajícími se v té době do téhož širšího státního útvaru českého). Ve 14. století nastává rovněž depalatalizace u s’, z’ před i, ě, jejímž projevem je i tzv. ztráta jotace, srov. kozě > koze, sěno > seno. V laštině – s výjimkou moravské laštiny – tato depalatalizace nenastává, srov. např. koz’e, s’eno, z’ima, je tu tedy obdobný vývoj jako u d, t, n v nářečích ostatních. Tam ve skupinách dě, di, tě, ti, ně, ni byly souhlásky jen změkčeny a plně měkkými se staly během 14. století, takže místo d’ět’i vzniklo vyslovované ďeťi, jak o tom svědčí konečně i Husova grafika. Vzniklé ď, ť, ň není už změkčeným protějškem k d, t, n, jak tomu bylo dříve a jak je tomu dosud v ruštině, nýbrž jde o samostatnou souhláskovou řadu, podobně jako tomu bylo dříve u ň vzniklého z původního nj (srov. vůně < vóňa < vonja). Rovněž u retnic se ztrácela postupně měkkost. Jejím důsledkem bylo i splývání i a y, ukončené v jádru našeho území v 15. století. Jen v okrajových úsecích se měkké retnice zachovaly déle, a to buď v původní podobě, jako dosud na Valašsku nebo místy v jižních Čechách (srov. valašské m’eł, p’ekňe, v’adne, hříb’a), nebo častěji v rozložené podobě (srov. jihočeské pjivo, bjič, okrajové zábřežské pjísňe, jihozápadoopavské střevjyky, spálovské střevjyky atp.). Tyto doklady rozložených retnic, stejně jako výslovnost bě, pě, vě, mě jako bje, pje, vje, mje nebo mňe svědčí o tom, že měkkostní vztahy byly i tu zrušeny. To platí v plné míře i o valné většině lašských nářečí (s výjimkou některých okrajových úseků, ale ani tu nejsou většinou čisté měkké retnice valašského typu), neboť pokládáme-li výslovnost bja, pja, vja, bje, pje, vje (případně bia, pia, bie, pie atd.) za doklad měkkostní korelace, museli bychom ji přiznat nejen hanáčtině, srov. holóbjata, pópjata atd., hojně i pjátro, a jižnější části moravské slovenštiny, srov. vjadne, hříbjata, nýbrž i spisovnému jazyku, srov. spisovné pjal – pal, zapjal – zapal, objal – obal, pěl – pel, vjel – vel, věta – veta, vědro – vedro. Z přehledu depalatalizačních procesů je patrno, že se prováděly na celém území našeho jazyka v podstatě stejně od dob nejstarších. Jen na okrajích se jako archaismy udržely stopy staré měkkosti retnic (nikde však před e). V laštině pak – mimo moravskou laštinu – uchovaly se jako archaismus změkčené s’, z’ a c’, dz’ (se slabou asibilací jako v staré češtině). ( Jen u česko-polských hranic jde o obdobný sykavkový odstín, jaký je v polštině, což je při vzájemném styku obyvatelstva pochopitelné.) Že tu jde opravdu jen o archaismus, svědčí vývoj v centru opavských nářečí, v nichž došlo ke splynutí řady s’, z’, c’ s řadou š, ž, č [KELLNER 1952; LAMPRECHT 1953: 93], a tedy i k odstranění tohoto zbytku měkkostní korelace. Podobně se na okrajích našeho území drží jako zbytek měkkostních vztahů dvojice ł – l. 25
Depalatalizačními procesy byl tedy přestavěn celý souhláskový systém staročeský, založený na měkkostních vztazích, a vznikl tak dnešní stav, výrazně se odlišující od stavu v polštině, v níž měkkostní vztahy dosud většinou existují, ač ne v té vyhraněné podobě jako v ruštině (srov. např. i v polštině rozklad této měkkostní korelace projevující se v dialektických jevech jako bjić, bźić atp.). (Nemá tedy pravdu Dejna, když tvrdí, že čeština měla „system o ubogo reprezentowanej opozycji twardy do miękkich“ [DEJNA 1953: 205].) Z našeho přehledu hláskového vývoje vyplývá, že je nutno se dívat na dnešní stav v nářečích z hlediska historického. Jistého omylu se proto dopustil polský jazykovědec Karol Dejna, když ve své jinak materiálově velmi cenné práci Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski srovnával stav lašský se stavem polským a na základě tohoto synchronního stavu (přitom ne vždy zcela správně interpretovaného) snažil se docházet k historickým závěrům [KOPEČNÝ 1954]. A přece z historického hlediska se v lašských nářečích jako celku (nemluvíme tu o okrajových úsecích, které vyžadují zvláštního detailního zkoumání) projevovaly tytéž vývojové tendence jako v ostatních nářečích českého jazyka. To, že nepřihlíží k historii, dává ovšem Dejnovi možnost mluvit o různých navrstveních českých na polský podklad apod., ač by se všech těchto dohadů, založených na některých ne zcela překonaných starších polských názorech, mohl nepochybně zbavit, kdyby přihlédl jak k historii jazyka, tak i k ostatním historickým faktům, které se ve vývoji v tom nebo onom směru mohou obrážet. (Z tohoto důvodu jsou málo přesvědčivé některé jeho výklady, například o s’, z’, d, t, n, o vývoji dlouhého ó atp., neboť postrádají historické a mnohdy i systémové zdůvodnění.) Pokud jde o lašská nářečí, pokusil jsem se přihlédnout k těmto faktům aspoň zčásti ve své dřívější studii K otázce lašských nářečí [LAMPRECHT 1955]. Náš přehled, v němž nám šlo o zachycení hlavních vývojových cest našeho hláskoslovného systému, ovšem nemohl jít do všech podrobností, a nemohl proto vždy v dostatečné míře mít na zřeteli společenské faktory a obdobné jevy v sousedních jazycích (srov. například diftongický charakter y v polských dialektech i v polabštině, monoftongizace a diftongizace v německých dialektech, připomenuté ř po p, t, k v lužické srbštině, ze společenských faktorů pak například dvojjazyčnost městského obyvatelstva i pražského dvora ve 14. století atd.). Bude třeba v budoucnu ke všem těmto věcem přihlížet, ne ovšem mechanicky, nýbrž se zřením k historickým okolnostem a vnitřním zákonitostem vlastního jazyka. Literatura BARTOŠ, František: Dialektologie moravská. 2. díl. Nářečí hanácké a české. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 1895. VIII + 521 s. DEJNA, Karol: Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski / La frontière linguistique polono-lach sur le territoire de la Pologne. 2. część. 1. wyd. Łódź: Łódzkie towarzystwo naukowe, 1953. 270 s. + 16 map. GEBAUER, Jan: Historická mluvnice jazyka českého. 1. díl. Hláskosloví. 1. vyd. Praha – Vídeň: František Tempský, 1894. XII + 702 s. 26
HAVRÁNEK, Bohuslav: Influence de la fonction de la langue littéraire sur la structure phonologique et grammaticale du tchèque littéraire. In: Mélanges linguistiques dédiés au premier congrès des philologues slaves. 1e éd. Prague: Jednota československých matematiků a fysiků, 1929 (= Travaux du Cercle Linguistique de Prague I), s. 106–120. HAVRÁNEK, Bohuslav: Česká nářečí. In: Hujer, Oldřich (ed.): Československá vlastivěda. 3. svazek. Jazyk. 1. vyd. Praha: Sfinx – Bohumil Janda, 1934, s. 84–218. HAVRÁNEK, Bohuslav: K depalatalisaci v oblasti českého jazyka. Listy filologické 67, 1940, č. 2–3, s. 266–279. HAVRÁNEK, Bohuslav: Srovnávací slovanská jazykověda ve světle Stalinových prací. Slavia: časopis pro slovanskou filologii 21, 1952, č. 1, s. 1–8. HAVRÁNEK, Bohuslav: K historické dialektologii. Slovo a slovesnost: časopis pro otázky teorie a kultury jazyka 16, 1955, č. 3, s. 153–159. HONKOVÁ, Darja: Nářečí dvanácti hanáckých obcí jihozápadně od Brna: hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví, poznámky k syntaxi. Brno: Filosofická fakulta Masarykovy university, 1956. 150 s. + 2 mapy [rukopis diplomní práce]. HORÁLEK, Karel: Úvod do studia slovanských jazyků. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1955. 487 s. JAKOBSON, Roman: Remarques sur l’évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves. 1e éd. Prague: Jednota československých matematiků a fysiků, 1929 (= Travaux du Cercle Linguistique de Prague II). 118 s. KELLNER, Adolf: K opavskému jazykovému zeměpisu. Slezský sborník / Acta Silesiaca 50 (10), 1952, s. 103–112. KOMÁREK, Miroslav: K fonetické povaze staročeského ě. In: Bělič, Jaromír et al. (edd.): Studie a práce linguistické I. K šedesátým narozeninám akademika Bohuslava Havránka. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954, s. 90–98. KOPEČNÝ, František: Karol Dejna, Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski. I. díl. Łodź 1951 (stran 408); II. díl 1953 (stran 270). Slezský sborník / Acta Silesiaca 52 (12), 1954, s. 277–283. LAMPRECHT, Arnošt: Středoopavské nářečí. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1953. 115 s. + 1 mapa. LAMPRECHT, Arnošt: Z jazykového zeměpisu lašského. In: Králík, Stanislav (ed.): Adolfu Kellnerovi. Sborník jazykovědných studií. 1. vyd. Opava: Slezský studijní ústav v Opavě, 1954, s. 34–43 + 1 mapa. LAMPRECHT, Arnošt: K otázce lašských nářečí. Slovo a slovesnost: časopis pro otázky teorie a kultury jazyka 16, 1955, č. 3, s. 140–146. STANISLAV, Ján: Postavenie slovenského jazyka medzi slovanskými jazykmi. Slovenská reč: časopis pre výskum a kultúru slovenského jazyka 20, 1955, č. 3, s. 133–144. TRÁVNÍČEK, František: Historická mluvnice československá. Úvod, hláskosloví a tvarosloví. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1935. XIX + 444 s.
27