Issuu

PhDr. Petr Hrtánek, Ph.D., (nar. 1972) je odborným asistentem na katedře české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Předmětem jeho badatelského zaměření je novější a nejnovější česká próza, přičemž se zabývá především jejími žánrovými, stylovými a intertextovými aspekty. Je autorem dvou knižních publikací: žánrové monografie Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století (2004) a souboru studií Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze) (2007). Má rád ironii, kontroverzi a jinotaje a neskrývá to.

LITERÁRNÍ APOKRYFY V NOVĚJŠÍ ČESKÉ PRÓZE (HLEDÁNÍ ARCHITEXTU)

Petr Hrtánek

V současné tuzemské beletrii se objevuje hned několik próz, které bývají charakterizovány — ať už svými autory nebo literární kritikou — jako apokryfy či apokryfní. Tyto prózy se totiž zakládají na subverzním a kontroverzním přepracování a doplňování známých příběhů, čímž se řadí k tradici, za jejíž počátky v českém kontextu bývají považovány především kratší texty Karla Čapka vydané souhrnně v Knize apokryfů v roce 1945. Monografie Literární apokryfy v novější české próze se však nezabývá literárními apokryfy v historické perspektivě, nýbrž je nahlíží a ohledává jako specifický žánr intertextuality. V jednotlivých studiích se tak autor pokouší postihnout architext literárních apokryfů a hledá jejich společné, příbuzné či podobné vlastnosti v různých strukturních rovinách: zkoumá povahu kvantitativních a významových mezitextových transformací, zabývá se apokryfními proměnami předloh na úrovni motivů a postav, všímá si příznačných jazykových a stylových rysů apokryfních próz nebo jejich alegorické dimenze a neopomíjí ani žánrotvorné působení některých paratextů.

LITERÁRNÍ APOKRYFY V NOVĚJŠÍ ČESKÉ PRÓZE (HLEDÁNÍ ARCHITEXTU)

269 Kč isbn 978-80-7491-262-7

Host

•

Ostravská univerzita

Host

Ostravskรก univerzita

Petr Hrtánek

LITERÁRNÍ APOKRYFY V NOVĚJŠÍ ČESKÉ PRÓZE (HLEDÁNÍ ARCHITEXTU)

Brno 2014

Publikace vychází s ﬁnanční podporou Grantové agentury ČR jako výsledek výzkumného projektu P406/11/1062 Proměny a konstanty apokryfů v současné české literatuře.

Lektorovali: prof. PhDr. Lubomír Machala, CSc. doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. © Petr Hrtánek, 2014 © Ostravská univerzita v Ostravě, 2014 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7464-347-7 (Ostravská univerzita v Ostravě) ISBN 978-80-7491-262-7 (Host)

[…] péče o „čistotu“ žánru vede v posledku k jeho vysterilizování a to zajímavé, byť riskantnější, vzniká vždycky na rozhraních — podél okraje lesa je, jak známo, nejvíce nejen jahod a hub, ale i zmijí. Stanislav Komárek: Mandaríni

Obsah 1

Úvodní otevření a vymezení problému . . . . . . . . . . 9

Literární apokryfy ve slovnících a studiích (výchozí výběrová inventarizace) . . . . . . . . . . . . . . . 19

Hypotexty literárních apokryfů . . . . . . . . . . . . . . . . 27

Formální transformace hypotextů v literárních apokryfech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Apokryfní amplifikace a redukce hypotextu . . . . . . . . . . . 38 Apokryfní amplifikace jako prequel a sequel . . . . . . . . . . 43 Apokryfní kompilace a kontaminace hypotextů . . . . . . . . 47 5

Apokryfní přehodnocování, „hra na pravdu“ a intertextová ironie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Příznačné motivy apokryfního přehodnocování . . . . . . . 60 Přehodnocení očitým svědectvím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Apokryfní grotesknost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 6 Apokryfní proměny postav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Postavy nevěstek a erotické motivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Apokryfní proměny pohádkových postav . . . . . . . . . . . . . 85 Případ Jidášovy zrady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 7 Apokryfní proměny ﬁkčního světa . . . . . . . . . . . . . 102 Apokryfní přepisy dvoudomého fikčního světa . . . . . . . . 103 Literární apokryf jako variace hypotextu? . . . . . . . . . . . . 110 8 Styl a jazyk literárních apokryfů . . . . . . . . . . . . . . . 114 Citace hypotextu, kryptocitáty a pseudocitáty . . . . . . . . . 114 Imitace stylu a stylové kontrasty v českých literárních apokryfech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Dialogičnost literárních apokryfů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Literární apokryfy v Genettově systému hypertextuality . 142 9 Paratextové vyjádření apokryfnosti . . . . . . . . . . . . 147 Rematické a rematicko-tematické tituly literárních apokryfů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Intertextový rozměr titulů literárních apokryfů . . . . . . . . 150 Předmluvy a doslovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 10 Sebereﬂexivita literárních apokryfů . . . . . . . . . . . . 159 Motiv zapomínání, bláznovství a snu . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Divadelnost apokryfního výrazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 11 Alegorický rozměr literárních apokryfů . . . . . . . . . 169 Alegorie literárních apokryfů v postmoderní situaci . . . . 174 Motivy věže a jeskyně a epistemická skepse literárních apokryfů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 12

Závěr: architext literárních apokryfů jako model trojí distance. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Obrazové přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

Úvodní otevření a vymezení problému

Během své dřívější práce na souboru studií Kacíři, rouhači, ironikové (2007), pojednávajícím o specifických zpracováních církevní a náboženské tematiky v české polistopadové próze, jsem se setkával mimo jiné s díly, která různé biblické a legendární příběhy přetvářela polemicky a kontroverzně. Některá z těchto děl nesla v titulu nebo podtitulu označení apokryf (respektive apokryfy), další byla se stejným výrazem, případně s adjektivem apokryfní spojována v předmluvách a doslovech, v anotacích na knižních přebalech, v recenzích nebo literárněhistorických studiích. Tehdy jsem se takovými prózami zabýval spíše jen selektivně a převážně v jednom aspektu (stylistickém), přesto bylo evidentní, že podstatnou roli v jejich přiřazení k apokryfům sehrávají podobnosti a analogie (někdy i přiznávané) s krátkými texty Karla Čapka sebranými v Knize apokryfů (1945). V konotacích takto aktualizovaného pojmu apokryf však mohou stále rezonovat též jeho starší významové modifikace a posuny. V dějinách slovesné kultury se totiž inkriminovaný pojem nejdříve vztahoval ke starověkým kultovním spisům: Řecký výraz άπόκρυφος (skrytý, utajovaný) měl původně kladný význam a v uzavřených (esoterických) náboženských skupinách označoval cenné texty, obsahující utajované nauky (Pokorný 2001: 31). Záhy se však do sémantiky tohoto pojmu začala promítat další okolnost, která jeho hodnotu převracela — v podmínkách konstituující se jednotné křesťanské církve byly apokryfy vnímány jako texty podezřelé, nevhodné, podvratné, nepravé: Církevní autoři, kteří chtěli evangelium hlásat všem lidem a utajování nauky v zásadě odmítali, začali pojem άπόκρυφος, άπόκρυφα […] užívat v negativním smyslu, který splýval s významem „falešný, nepravý“ […] (tamtéž: 31). Rozhodující byl přitom nakonec jejich poměr k rodící se a prosazující se ideji kánonu liturgických 9

textů.1 Později se mezi křesťanskými církvemi projevovaly ve striktním vymezení pojmu apokryf rozdíly2 a také v současných biblických bádáních je jeho sémantika stále promýšlena a různě specifikována (srov. Dus 2007b: 17–23). Nicméně v obecném smyslu je tento pojem ve vztahu ke starozákonním i novozákonním textům relativně stabilizovaný: běžně se jím rozumí starobylé písemné památky, které se sice obsahově týkají biblických událostí, postav a jejich výroků, ale které se nestaly součástí kánonu bohoslužebných textů,3 a to z různých důvodů: z důvodu jejich fragmentárnosti, nejasnosti původu a doby vzniku, pochybnosti o autorství nebo z důvodu spornosti teologie obsahu (srov. Pokorný 2001: 17). Ve středověkém písemnictví byl pak pojem apokryf nadále vztahován k pseudoidentifikovaným textům, tj. textům, jejichž původ a autorství bylo pochybné, nejisté (srov. Eco 2012: 245–247). V další modifikaci se pak slovo apokryf stalo synonymem výrazů falzum, podvrh (srov. Eco 2004b: 188–190) a jako takové přešlo i do pojmosloví textové kritiky.4 Dřívější sémantické vrstvy (jež jsem zmínil velmi zběžně, ale pro účely tohoto úvodu snad dostatečně) nelze od novější beletrie jednoduše oddělit časovým, stylovým ani funkčním

2 3 4

[…] apokryfní texty jsou ty, které neúspěšně vystoupily s bezprostředním nebo zprostředkovaným nárokem stát se součástí bohoslužebného čtení, a to ať už v rámci kánonu obecné církve nebo v rámci jiného souboru, který jej měl nahradit. Raně křesťanské texty, které takový nárok nevznášely a vyhnuly se případnému zneužití tím, že ani nezvolily literární žánr kanonických textů (evangelium, epištola, zjevení), apokryfy nazývány nebyly (Pokorný 2001: 34). Základní orientaci v tomto problému umožňuje například Eco 2004b: 189 nebo podrobněji Spousta 1995: 3–10. Podrobně o starozákonních a novozákonních apokryfech viz NBS 1996: 36–44. Například v textologické studii Oldřicha Králíka Pouť krkonošská. Máchovy texty a máchovské apokryfy označuje pojem apokryfy beletristické i dokumentární texty připisované Máchovi, ačkoliv Mácha nebyl jejich autorem; tyto apokryfní texty měly zacelit Máchovu fragmentární rukopisnou pozůstalost (srov. Králík 1957: 72).

hlediskem. V novodobé literatuře se objevuje mnoho děl, která zpracovávají motivy a příběhy z původních starověkých náboženských apokryfů nebo na ně jinak odkazují,5 jiná současná díla zase připomínají apokryf ve významu „podvrh“, když mystifikují čtenáře v otázce autorství textu či jsou prezentována jako kvaziautentický dokument, jako ztracený, respektive nalezený rukopis apod.6 Tématem této monografie jsou však apokryfy ve smyslu literárním a poetickém (Pokorný 1990: 43), což je až poslední [v chronologickém sledu — pozn. P. H.] vrstva významu tohoto slova (srov. tamtéž). Abych zde terminologicky odlišil předmět svého nynějšího zájmu od starších významů slova apokryf a nadále se pokud možno vyhnul komplikovaným vysvětlujícím opisům, budu ve shodě s některými peritexty7 a také studiemi (např. Pokorný 1990: 43 nebo Petrbok 1995: 104) používat pro označení próz, které spadají pod poslední významovou vrstvu, spojení literární apokryf. Činím tak přirozeně s vědomím, že se jedná o označení pracovní, které je nutně zjednodušující a potenciálně zavádějící, třeba už jen tím, že adjektivem literární lze jistě charakterizovat i texty, které jsou apokryfem v jiných, starších významech tohoto slova. Zvláště v diachronním pohledu je „literárnost“ apokryfů nutně nejednoznačným kritériem, protože už ve starobylých apokryfních textech běžně docházelo k propojování a kontaminování náboženské tematiky a beletristických prvků, zejména dobrodružných, pohádkových a fantaskních motivů

6 7

Ze starší světové literatury je příkladem známý román Henryka Sienkiewicze Quo vadis (1896), který titulem cituje a pak také zpracovává apokryfní scénu odchodu apoštola Petra z Říma. V novější české literatuře je příkladem román Stanislava Komárka Opšlstisova nadace (2002), jenž postmoderně transformuje některé motivy nekanonických evangelií ve vedlejší dějové linii o chlapečkovi jménem Jidáš. V Komárkově románu Mandaríni (2007) je takovým apokryfem hrdinou nalezená a zčásti čtená (a do textu románu vložená) ﬁktivní mayovka. Srov. například text na zadní obálce knihy Pavla Gryma Černá kočka (1997).

(srov. Pokorný 2001: 32–33 nebo Peňáz 2001: 249). Doplňování a rozvedení Ježíšových skutků, činů apoštolů a jiných biblických a legendárních postav tak přesahovala náboženské a nábožensko-didaktické účely směrem k popularizačním intencím, směrem k románové licenci a smyšlence (Hodrová 1989: 125).8 Tyto apokryfy tak představovaly vývojový mezistupeň mezi naučnými (praktickými) a zábavnými žánry, hagiografií a románem (tamtéž). Avšak bez úskalí není ani čistě synchronní pojetí literárního apokryfu coby svébytné kategorie fungující v kontextu novodobé umělecké literatury. Jako (literární) apokryfy či apokryfní v nejnovějším slova smyslu jsou totiž označovány — ať už autory nebo literárními kritiky a historiky — texty, které jsou si navzájem v lecčems podobné, ale které se taktéž v mnohém mezi sebou podstatně liší, mimo jiné druhem a žánrem. V odborném diskursu se tak kromě spojení apokryfní román, apokryfní či apokryfická povídka (srov. Dokoupil 1988a: 55) objevuje rovněž sousloví apokryfní drama nebo apokryfní dramatický text (srov. Vodička 2008: 576), ale též spojení historický apokryf (srov. Moldanová 2007: 122) nebo lidový apokryf, označující lidové varianty kosmogonických mýtů, svérázné výklady či doplnění biblických událostí, pochybné formy kultu svatých a lidovou démonologii (Sovová-Dziewiecká 1995: 95).9 V umělecké oblasti je slovo apokryf vztahováno také k poezii, a to opět s nestejnými sémantickými důsledky: dokladem je soubor básní v próze Zdeňka Rotrekla Kniha apokryfů, kouzel a zaříkávání

To je také případ anonymního díla z 12. století nazvaného Historia apocrypha (obsahuje historky o Pilátovi, Jidášovi, Veronice, císaři Neronovi a dobytí Jeruzaléma), na něž se odvolává kupříkladu Jakub de Voragine v hagiograﬁckém svodu Legenda Aurea (srov. Vidmanová 1992: 58). Příkladem beletrizace ve staročeské literatuře jsou veršované apokryfy o Jidášovi a Pilátovi (srov. Lehár 1983: 97–115). Inspirovaly mimo jiné povídky Alexeje M. Remizova, které v českém překladu vyšly v knize Apokryfy a jiné zkazky (1920).

(1985), které jsou stylizovány jako edice rukopisů z pozůstalosti fiktivního autora, a sbírka slovenského spisovatele Jána Stacha Apokryfy (1969), jejíž titul pro změnu předznamenává neotřelou básnickou obraznost těžící z náboženských textů. Jako apokryfy však mohou být označovány také esejistické práce (například v knize Miroslava Míčka Testament mistra Wu, 1971) a ještě v jiném ohledu lze za apokryfy považovat třeba též celou literární produkci samizdatu (srov. Spousta 1995: 9). Jistá rozvolněnost v užívání slov apokryf, apokryfní v literární komunikaci a metakomunikaci je možná hlavním důvodem, proč jsem se občas setkával s pochybovačnými otázkami, zda vůbec (literární) apokryf existuje v novodobé beletrii jako literární fakt, zda má tento pojem ve vztahu k současné literatuře nějaké odpovídající uplatnění, zda má schopnost vypovídat něco určitého a podstatného o poetice takto označeného díla. Tyto pochybnosti mě neodrazovaly, ba právě naopak mě k detailnímu a systematičtějšímu zkoumání literárních apokryfů pobízely. Nicméně předem upozorňuji, že mým hlavním cílem zde není definování, respektive redefinování pojmu literární apokryf, stejně jako není mým záměrem obhajovat jeho regulérnost a dokládat existenci literárních apokryfů. Se spojením literární apokryf budu jednoduše pracovat jako s pojmenováním specifického architextu, tj. pojmenováním systému či komplexu abstraktních, implicitních mezitextových relací, na jejichž základě je každý text produkován a také recipován (srov. Genette 1992: 82–84 nebo Genette 1997a: 4–5).10 V případě literárních apokryfů je tento komplex jistě nezřetelný, neurčitý, nicméně nutně fungoval například při výběru jednotlivých textů do Čapkovy posmrtně vydané Knihy apokryfů,11 která je v českém literárním prostředí tradičně

10 11

Jinde je tento sémiotický systém pojmenován jako archetext (viz Markiewicz 1989: 208–209 nebo Nycz 1995: 68–71). Tuto knihu připravoval k vydání ještě Karel Čapek, avšak do konečné podoby

považována za jakýsi prototyp literárních apokryfů.12 Jindy se tento architext projevuje v momentě, kdy spisovatelé, editoři nebo kritikové a historikové nazvou (nejednou i s odkazem na jmenovanou Čapkovu knihu) současné beletristické dílo apokryfem, respektive apokryfním (že tak mohou činit rovněž nepřesně, chybně či diskutabilně,13 nemá pro architext literárního apokryfu jako takový žádný význam). Předesílám však, že nechci podat ani normativní a statický popis paradigmatu literárních apokryfů, neboť předpokládám, že jejich architext je systémem dynamickým a do jisté míry neuzavřeným; jeho pohyblivost a neuzavřenost se ostatně projevuje už ve vzpomenutém Čapkově souboru, v němž všechny texty jsou si […] jaksi blízké, avšak spíše po způsobu Wittgensteinových rodinných podobností, kde žádný jednotlivý rys není sdílen všemi členy dané množiny (Steiner 1990: 307). Literárním apokryfům v novější české literatuře nebyla prozatím věnována nijak intenzivní a důkladná pozornost.

byla doplněna a uspořádána až vydavatelem Miroslavem Halíkem (srov. Halík 1945). K. Čapek vydal už o třináct let dříve soubor s názvem Apokryfy, který zahrnoval pět povídek s biblickými náměty („O desíti spravedlivých“, „Svatá noc“, „Marta a Maria“, „Lazar“ a „Pilátův večer“); tyto povídky Čapek publikoval v letech 1930–1932 v Lidových novinách. Tyto texty pak byly zařazeny i do rozšířeného souboru Kniha apokryfů. Karel Čapek však není v novodobém písemnictví prvním autorem, který výraz apokryf užil v přeneseném, aktualizovaném významu: prvenství zřejmě drží německý spisovatel Johann Gottfried Seume, jehož kniha Apokryphen (1811) je kolekcí aforismů, jež se provokativně rozcházely s dobovými konvenčními názory na různá témata (srov. Otruba 1994: 103). Podobně názorová nekonvenčnost zřejmě sehrála svou roli také v případě pojmenování Čapkových textů: S ohledem na novodobou existenci pojmenování „apokryf“ je pak nutno u Čapka číst v tomto slově ještě další jeho významovou vrstvu: dobovou aktuálnost spojenou s přístupem neoficiálním, vůči běžným postojům opozičním (tamtéž). Například V. Papoušek v recenzi románu Lenky Procházkové Beránek (2000) odmítá označení apokryf v textu na obalu této knihy s následujícím zdůvodněním: Neotevírá se tu nový názor na starý příběh […], nejde o novou filozofickou interpretaci (Papoušek 2001: 20).

Literárněhistorické bádání se dosud obracelo především ke středověkým apokryfním památkám rozvíjejícím a doplňujícím životy biblických a legendárních postav (viz např. Lehár 2001), přičemž byl zkoumán také vliv těchto apokryfů na genezi beletrie a vývoj uměleckých žánrů (srov. Lehár 1983: 116– 157 nebo Hodrová 1989). Zvýšený zájem o apokryfy v různých významech tohoto slova lze pak pozorovat v devadesátých letech minulého století, což dokládají tematická čísla časopisů Iniciály (č. 12 z roku 1990) a Souvislosti (č. 1 z roku 1995). Obsahovala studie a články nahlížející na problematiku apokryfů z rozličných aspektů, nicméně aspekt literární se v nich omezoval spíše jen na literárněhistorické přehledy doplněné o stručné obsahové charakteristiky sledovaných děl (srov. Petrbok 1995). Nověji se objevují také ojedinělé analytické a interpretační studie o konkrétních apokryfních prózách (viz Moldanová 2007 nebo Poslední 2002), avšak tematická soustředěnost a omezený rozsah neumožňuje těmto studiím dospět k obecnějším závěrům o architextu literárních apokryfů (koneckonců není to ani jejich záměrem). Ani Čapkovy apokryfní texty se netěší příliš velkému odbornému zájmu: Peter Steiner příznačně nadepsal svou studii o jejich alegorickém rozměru slovy „Opomíjená sbírka“ (viz Steiner 1990). Podrobněji se Čapkovým literárním apokryfům věnují teprve studie Mojmíra Otruby, který se na základě jejich sémiotické analýzy pokusil také o zobecňující strukturní charakteristiku literárních apokryfů (Otruba 1992 a 1994). Nejnověji se literárními apokryfy zaobírá příslušné heslo v Encyklopedii literárních žánrů (2004), které oproti jiným lexikografickým pracím věnuje (literárním) apokryfům poměrně velký prostor. Právě poslední dva uvedené zdroje budu ve své práci využívat — ať už souhlasně, nebo kriticky — jako prvotní východiska vlastního zkoumání literárních apokryfů a hledání jejich architextu. K tomu pak využiji taktéž několik novějších literárněteoretických koncepcí, které se pro zkoumání současných literárních 15

apokryfů jeví jako zvlášť přínosné a užitečné (například typologii literárních postav dle Daniely Hodrové nebo Doleželovu typologii takzvaných transdukcí fikčních světů). Základní oporou zde však bude především teorie intertextuality, respektive transtextuality, představená v pracích Gérarda Genetta, zejména v knize Palimpsesty. Literatura druhého stupně z roku 1982 (budu zde využívat její anglický překlad),14 v níž Genette prezentuje precizní, detailní a stále inspirativní rozbory rozličných mezitextových vztahů. Genettovu práci v tuto chvíli jmenovitě uvádím taktéž z důvodů terminologických: problematice mezitextových vztahů totiž byla a je věnována dlouhodobá pozornost, což ovšem ve výsledku způsobuje také jistou pojmoslovnou rozkolísanost, zvláště pak mezi různými jazykovými kontexty (podrobněji Žilka 2011a: 7–10). Genette v Palimpsestech používá zastřešující termín transtextualita, jímž široce rozumí vše, co začleňuje text do vztahu, ať už viditelného nebo skrytého, k jiným textům15 (Genette 1997a: 1). Následně vymezuje pět typů transtextuality, aby se posléze přednostně věnoval takzvané hypertextualitě, jejíž podoby s využitím analýz konkrétních děl poměrně podrobně popisuje. Genettova terminologie, ale i kategorizace transtextuality však již byly jinými badateli příležitostně komentovány a revidovány (srov. např. Głowiński

Vzhledem k tomu, že se v této práci dotýkám také problému významu pojmů, mohl by být její potenciální slabinou právě fakt, že nepracuji s francouzskými originály Genettových knih. Tuto slabinu však alespoň částečně eliminují dvě skutečnosti: Genette často uvádí ke svým pojmoslovným výkladům analýzy známých děl světové literatury, takže je poměrně snadné si význam pojmu konkretizovat. Kromě toho, překladatelé do angličtiny si byli vědomi možných významových posunů v terminologii, a proto svůj překlad opatřili (tam, kde to bylo žádoucí) vysvětlujícími a doplňujícími komentáři. Navíc jsem anglicky přeložený význam některých pojmů pro jistotu porovnával ještě s polským překladem identických pasáží (srov. Genette 1996). […] all that sets the text in a relationship, whether obvious or concealed, with other texts.

1986: 79–82, Homoláč 1996: 19–20 nebo Žilka 1999: 27–30). Ve své práci se sice ke Genettově koncepci hlásím, ale taktéž ji neaplikuji bezvýhradně. Nejvýraznější změna se týká pojmu intertextualita, který v Genettově úzkém pojetí zahrnuje pouze citace, aluze a plagiáty (srov. Genette 1997a: 1–3). Ve shodě s dnes již běžným územ chápu tento pojem v širším smyslu jako obecné označení všech významotvorných vztahů mezi texty. Přitom však dle návrhu M. Głowińského (srov. Głowiński 1986: 81) používám Genettovy původní pojmy hypotext a hypertext pro označení výchozího textu (předlohy), respektive textu navazujícího. Tyto dva termíny jsou sice nověji v odborném diskursu také vytěsňovány, a to zvláště ekvivalenty pretext a posttext (srov. Žilka 2011b: 166–167 nebo Homoláč 1996), avšak zde by jejich užívání mohlo být matoucí s ohledem na fakt, že v této knize opakovaně z Genettovy práce cituji nebo ji parafrázuji.16 Navíc dle mého názoru předpony hypo- a hyper- výstižněji předznamenávají povahu transformačních mezitextových procesů (jak o tom bude řeč dále). Následující pojednání o literárních apokryfech bude materiálově vycházet hlavně z české prózy vznikající zhruba v horizontu od poloviny minulého století do současnosti — vydání Čapkovy Knihy apokryfů v roce 1945 by tak mohlo být pomyslným mezníkem.17 Literárněhistorická perspektiva však není ani východiskem, ani rámcem této práce; mým cílem není

16 17

Ostatně v současné polské literární vědě jsou pojmy hypotext a hypertext stále bez problémů užívány (viz např. Baluch 2012: 84). Ovšem dokonce ještě před vydáním Čapkovy sbírky Apokryfy v roce 1932 lze v české literatuře najít prózy, které se svým intertextovým založením dosti výrazně blíží ke stejnému pojetí literárního apokryfu. Patří k nim například některé povídky Jiřího Karáska ze Lvovic (mimo jiné povídka „Smrt Salomina“ s podtitulem „Núbijský apokryf“ z roku 1911) nebo proticírkevní Bezbožné povídky (1911) Antonína Macka, obsahující ironicky laděné příběhy, jejichž děj je situován na dvůr prvních židovských králů.

podat chronologický přehled všech prozaických literárních apokryfů v české literatuře. Předmětem analýz, srovnání a interpretací se tak stává jen několik příkladně vybraných textů, a to jak textů zjevně apokryfních, tak rovněž textů v tomto ohledu hraničních, neboť i ony mohou dle mého názoru leccos podstatného o architextu literárních apokryfů prozrazovat. K těmto vybraným dílům se pak budu průběžně vracet a ohledávat je z různých stran. Dodávám však, že se nebudu striktně řídit prostorovými či druhovými mantinely: pokud to bude v daný okamžik relevantní a užitečné, budu ve svých výkladech sahat pro příklady mimo oblast prózy a případně i mimo kontext domácí literatury (půjde však pouze o přesahy okrajové a ilustrativní). Na konci úvodu zbývá ještě upozornit, že tato kniha nemá příliš pevnou osnovu: ačkoliv jsem se snažil alespoň do určité míry dodržet kontinuálnost výkladu, jednotlivé dílčí problémy se navzájem leckdy překrývají a dublují, určitý jev je nutno nejednou nahlížet z různých perspektiv, v různých souvislostech. Některé pasáže předjímají a otevírají otázky, které jsou podrobněji zodpovídány až následně při jiných příležitostech v jiných kapitolách, naopak některé části se zase vracejí k tomu, co už bylo (v odlišném pohledu) zmiňováno dříve. Takovou neuspořádanost si vyžádala, domnívám se, sama „skrytá“ podstata architextu literárních apokryfů.