ČESKÝ A SLOVENSKÝ L I T E R Á R N Í PA R N A S I S M U S ALEŠ HAMAN DALIBOR TUREČEK A KOL.
Kniha Český a slovenský literární parnasismus vznikla v rámci řešení grantového projektu Diskurzivita literatury 19. století v česko-slovenském kontextu a navazuje na monografii České literární romantično (Host 2012). Soustředí se na literaturu vycházející z francouzského Parnasu a představující v českém prostředí jeden z klíčových diskurzů konce 19. a počátku 20. století, zastoupený jmény Vrchlický, Zeyer a Čech. Za klíčové příznaky parnasistní tvorby vnímají autoři monografie její dekorativní malebnost, rétoričnost a především vytváření svébytné říše krásy v duchu lʼart pour lʼart. V první části publikace rekapituluje Aleš Haman historii užití pojmu parnasismus v české literární vědě a osvětluje motivaci i efekt jeho znovuzavedení, Jiří Pelán následně shrnuje podobu francouzského Parnasu a poté Dalibor Tureček a Peter Zajac podávají návrh modelu českého a slovenského parnasismu. Oddíl případových studií je věnován Čechovu eposu Dagmar (Dalibor Tureček), Zeyerově a Vrchlického zpracování námětu dívčí války (Aleš Haman), interpretaci Zeyerovy arabské látky „Aziz a Aziza“ (Lenka Krejčová), Hviezdoslavovu přijetí Vrchlického (Ján Gbúr), obecnějšímu pohledu na problematiku parnasistní prózy (Michal Fránek) a analýze Karáskovy dekadentní modifikace parnasismu (Jiří Kudrnáč). Apendix se zabývá žánrovou problematikou romantické balady v síti diskurzů konce 19. století (Dalibor Tureček). Parnasismus se ukazuje nejen jako jeden z klíčových součinitelů dobové literárnosti, ale zároveň jako specifická kvalita české literatury, navazující bezprostředně na moderní evropské podněty. Dobový slovenský postoj k parnasismu poskytl příležitost k teoretickému rozpracování kategorie latence.
Aleš Haman / Dalibor Tureček a kol...... H ST
ČESK Ý A SLOVENSK Ý
l/ i/ t/ e/ r/ á/ r/ n/ í
PARNASISMUS
ISBN 978-80-7491-255-9 Cena 349 Kč
Parnasismus_obalka_finalni vyber.indd 1
5.6.2015 8:35:31
H ST
Parnasismus_sazba_v03.indd 1
5.6.2015 13:42:54
Parnasismus_sazba_v03.indd 2
5.6.2015 13:42:55
Aleš Haman, Dalibor Tureček a kol.
ČESK Ý A SLOVENSK Ý
l/ i/ t/ e/ r/ á/ r/ n/ í
PARNASISMUS SYNOPTICKO-PULZAČNÍ MODEL KU LT U R N Í H O J E V U
BRNO 2015
Parnasismus_sazba_v03.indd 3
5.6.2015 13:42:55
Publikace vznikla v rámci grantového projektu GAČR P406/12/0347 Diskurzivita literatury 19. století v česko-slovenském kontextu.
Lektorovali: prof. Dr. Ludger Udolph doc. Dr. Róbert Kiss Szemán, Ph.D. © Aleš Haman, Dalibor Tureček a kol., 2015 © HOST — vydavatelství, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7491-255-9
Parnasismus_sazba_v03.indd 4
5.6.2015 13:42:55
OBSAH
Úvod /Dalibor Tureček/ ............................................................................................................. 7
PROLEGOMENA ................................................................................................................ 11 1/ 2/ 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9 3/ 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 4/ 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5
UŽITÍ POJMU V DOSAVADNÍ ČESKÉ TRADICI, MOTIVACE ZNOVUZAVEDENÍ /Aleš Haman/ ................................................................................ 13 FRANCOUZSKÝ PARNASISMUS /Jiří Pelán/ ............................................................ 38 Nástup parnasismu .......................................................................................................... 38 Théophile Gautier. L’art pour l’art ................................................................................. 45 Charles Baudelaire. Od parnasu k dandyovské estetice .................................................. 51 Théodore de Banville. Kult formy .................................................................................. 58 Leconte de Lisle. Krása a ideje ...................................................................................... 65 Sully Prudhomme, François Coppée. Krása a cit ........................................................... 73 Parnasistická próza ......................................................................................................... 78 Za hranicemi parnasismu ................................................................................................ 86 Markery ........................................................................................................................... 92 MODEL /Dalibor Tureček/ ............................................................................................. 94 Principy, motivace a kontextualizace ............................................................................. 94 Markery ........................................................................................................................... 98 Diskurzivní souřadnice ................................................................................................. 129 Extenze .......................................................................................................................... 155 Summa .......................................................................................................................... 165 PARNASIZMUS V SLOVENSKEJ LITERATÚRE /Peter Zajac/ ............................... 166 Latentný parnasizmus slovenskej literatúry ................................................................. 166 Používanie pojmu v doterajšej slovenskej tradícii ........................................................ 171 Diskurzívne súradnice ................................................................................................... 176 Dva prípady: Vajanský, Hviezdoslav ............................................................................ 183 Záver ............................................................................................................................. 187
ARGUMENTUM .............................................................................................................. 189 5/ 5.1 5.2 5.3 5.4
ČECHOVA DAGMAR /Dalibor Tureček/ .................................................................... 191 Prestiž a recepce ........................................................................................................... 191 Látka, zdroje, diskurzivní rámec ................................................................................... 195 Parnasistní transpozice romantiky ................................................................................ 200 Závěry .......................................................................................................................... 230
5
Parnasismus_sazba_v03.indd 5
5.6.2015 13:42:55
6/ 7/ 7.1 7.2 7.3 7.4 8/ 8.1 8.2 8.3 9/ 9.1 9.2 9.3 9.4 9.5 9.6 10 / 10.1 10.2 10.3 10.4 10.5 10.6 10.7 10.8 10.9
DVOJÍ ZPŮSOB ZTVÁRNĚNÍ MYTICKÉ PŘEDLOHY — VRCHLICKÉHO „ŠÁRKA“ A ZEYERŮV „CTIRAD“ /Aleš Haman/ ...................... 234 PARNASISTNÍ VARIANTA ARABSKÉ LÁTKY: ZEYERŮV „AZIZ A AZIZA“ /Lenka Krejčová/ ............................................................................. 253 Látka, varianty, místo v celku básníkova díla ............................................................... 253 Aziz a Aziza v příbězích Tisíce a jedné noci................................................................. 258 Specifičnost Zeyerovy verze ......................................................................................... 260 Romantismus — novoromantismus — parnasismus?................................................... 268 HVIEZDOSLAV A VRCHLICKÝ ALEBO O JEDNOM MEDZILITERÁRNOM PARNASISTICKOM PODNETE /Ján Gbúr/ ...................... 272 Žánrová typológia a filozofický základ epopejného žánru ........................................... 277 Téma lásky .................................................................................................................... 287 Tvar a poetika ............................................................................................................... 289 ZEYER, VRCHLICKÝ, LIER: ČESKÁ PRÓZA V DOTYKU S PARNASISMEM /Michal Fránek/ ............................................................................ 293 Úvod .............................................................................................................................. 293 Julius Zeyer: krása a únik ............................................................................................. 295 Jaroslav Vrchlický: krása a experiment ........................................................................ 308 Jan Lier: krása a satira .................................................................................................. 321 Exkurs: parnasismus v parodiích .................................................................................. 334 Závěr ............................................................................................................................. 339 ZÁVĚREČNÁ PARABOLA O OHROŽENÍ KRÁSY /Jiří Kudrnáč/ .......................... 342 Sen o říši krásy: knížka a její kontexty ......................................................................... 342 Pohádka z přelomu století ............................................................................................ 343 Krása, ale i láska a štěstí ............................................................................................... 345 Snové obrazy krásy a smutku ....................................................................................... 346 Snové a reálné provedení: krásní jinoši, loutky, herci .................................................. 348 V říši loutek .................................................................................................................. 351 Umění možného: provedení snu ................................................................................... 353 Parnasismus a dál .......................................................................................................... 354 Parabola proti znevážení krásy...................................................................................... 357
APENDIX ............................................................................................................................ 359 11 / ŽÁNR V SILOVÉM POLI DISKURZŮ: ČESKÁ BALADA LET 1850–1918 /Dalibor Tureček/................................................ 361 Summary ................................................................................................................................ 377 Zusammenfassung ................................................................................................................. 380 Resumée ................................................................................................................................ 383 Literatura /ke všem kapitolám/ .............................................................................................. 386 Jmenný rejstřík ...................................................................................................................... 417
Parnasismus_sazba_v03.indd 6
5.6.2015 13:42:55
ÚVOD
Téma a látku této knihy bychom čtenáři mohli vstupní zkratkou vymezit jako specifický typ literární tvorby, příznačné pro podstatnou část produkce takzvaných ruchovců a lumírovců. Pojem parnasismus, který pro ni používáme, přitom v rámci proměn evropských literatur nepředstavuje klíčovou, obecně platnou kategorii a následně si v rámci jednotlivých národních literárních historií nevydobyl centrální, nepominutelné postavení. Nedá se proto srovnávat například s pojmy realismus nebo romantismus, které představují nevyhnutelnou součást takřka všech literárněhistorických konceptů, zabývajících se 19. stoletím, a jejich obor platnosti se — mutatis mutandis — rozprostírá napříč všemi evropskými kulturami. Literárněhistorické užití terminologické odvozeniny parnasismus, případně jejího základového výrazu Parnas, se naproti tomu bezpříznakově a setrvale objevuje pouze v tradici románských literatur. Zatímco tedy slova romantismus či realismus mají potenciálně integrující funkci, mohou napomáhat modelovat obecné rámce, překračující hranice jednotlivých národních literatur (třeba české či slovenské) i širších kulturních prostorů (například prostoru středoevropského), užití pojmu parnasismus se na první pohled zdá spíše vytyčovat izoglosy a napomáhat k pojmenovávání kulturních diferencí. Příkladem může být česko-slovenský kontext: ve slovenské badatelské tradici se pojem objevil jen zcela marginálně, a prima vista se tedy s jeho pomocí nejevila možnost produktivnější vzájemné komparace. Ovšem ani v českém bádání neměl termín zcela pevné místo: od osmdesátých let 19. století byl sice po dobu zhruba půlstoletí poměrně pevnou součástí dobové umělecké kritiky, pronikl i do literárněhistorického psaní, ale následně byl takřka zcela vytěsněn a nahrazen pojmenováními jiné povahy, ať již označovala údobí, generaci či příslušnost k publikační platformě (literatura sedmdesátých a osmdesátých let, popřípadě ruchovci a lumírovci). Znovuzavedení pojmu do literárněhistorického instrumentáře, které provedl Aleš Haman, přitom nebylo aktem 7
Parnasismus_sazba_v03.indd 7
5.6.2015 13:42:55
tradicionalistické nostalgie. Hlavní motivací byla snaha uspořádat literárněhistorický model pomocí primárně estetických kategorií, postihujících obecnou podstatu příslušného typu tvorby, nikoli její nahodilé vnější souvislosti. Termín parnasismus následně může spolu s pojmy klasicismus, romantismus a realismus (eventuálně ještě biedermeier) utvořit vnitřně homogenní výkladový rámec literatury 19. věku, založený na diskurzivní specifičnosti a soustřeďující hlavní pozornost k imanentním specifikům literární tvorby. Pojem parnasismu přitom nemá a ani nemůže být prostou náhradou tradičního označení ruchovci/lumírovci: tvorba Svatopluka Čecha sice přinesla řadu vzorových parnasistních textů, na druhé straně však zejména v próze obsahuje i některé položky realistické a konkrétní partie Pravého výletu páně Broučka do Měsíce bychom ve shodě s částí dobové kritiky mohli číst i jako satiru na parnasistní poezii. Takřka zcela se přiřazení k parnasismu vzpírá dílo Sládkovo. Na druhou stranu je patrné, že silové pole parnasismu mělo velmi intenzivní dostředivé působení, a to nejen směrem k tradičně odbývaným „epigonům Vrchlického“, nýbrž i k moderně devadesátých let, která se v proklamativní rovině oproti parnasismu vehementně vymezovala. Bez významu není pohled na domácí literární parnasismus v kontextu evropských literatur. Zřetelná je těsná návaznost na literatury románské, především francouzskou a italskou. V rámci slovanských literatur se však jedná spíše o výjimku, nalézající alespoň v náznacích pandán pouze v literaturách slovinské a zejména polské. Ani pro písemnictví německého jazyka či pro literatury skandinávské nebyl analogický způsob psaní nijak obvyklý, ačkoli na druhou stranu také ne zcela neznámý. Nemluvě už o literaturách Balkánu, které z našeho úhlu pohledu zůstaly zcela svébytnou, takřka nedotčenou pevninou. Vrchlického obrovská dobová prestiž, vyjádřená mimo jiné i návrhem na Nobelovu cenu za literaturu, kult Čechova básnického eposu Dagmar či konečně monument díla Zeyerova v tomto kontextu získávají specifický význam: ukazují českou literaturu jako součást mimořádně vyspělé, rafinované kultury, jaká měla v Evropě na přelomu 19. a 20. století jen velmi málo paralel. Názornost pohledu a oprávněnost předcházejícího tvrzení nám ještě posilují četné a zásadní paralely parnasistních literárních textů s dobovým výtvarným uměním, zejména s prestižní salónní, respektive akademistní malbou, které se snažíme registrovat a učinit součástí výkladového rámce. Struktura publikace vychází z modelu, který se nám osvědčil v předcházejícím bádání. Vstupní „Prolegomena“ zdůvodňují užití termínu a přinášejí přehled jeho užití v dosavadní praxi české literární historie (Aleš Haman), přinášejí komparativní pohled do románských zdrojů českého parnasismu (Jiří Pelán), následně prezentují jeho možný model, včetně rozlišovacích příznaků/markerů, extenze a poměru k jiným diskurzům (Dalibor Tureček), a v neposlední řadě se vyrovnávají s dosavadní ne/přítomností termínu ve slovenské tradici i s možností netradičního pohledu, který pro slovenský materiál a poměry jeho užití 8
Parnasismus_sazba_v03.indd 8
5.6.2015 13:42:55
otevírá (Peter Zajac). Oddíl „Argumentum“ zahrnuje případové studie, které se věnují parnasistnímu modelu literatury od širších souvislostí (problematika parnasistní prózy) přes analýzy exemplárních básnických textů až po otázky parnasistních okrajů, ať již ve vztahu k výtvarnému umění či k pozdější moderně. Závěrečná část „Apendix“ vychází z teoretického problému: pokouší se postihnout vzájemné působení stabilizujících a dynamizujících faktorů, které v tomto případě představují na jedné straně stabilizovaný a prestižní žánr (balada) a na straně druhé silová pole dominantních diskurzů, v jejichž razantním vlivu se onen žánr v průběhu druhé poloviny 19. století ocital. Společným jmenovatelem je přitom snaha nahlédnout parnasistní rysy české literatury v dynamické kombinaci s prvky jiné povahy, tedy sledovat například interference s romantikou či s realismem. Takový synopticky pulzační pohled, praveno terminologií Petera Zajace, je metodologickým východiskem i svorníkem naší monografie. Kniha navazuje na publikaci České literární romantično, vydanou nakladatelstvím HOST v roce 2012, a vznikla v rámci grantového projektu GAČR P406/12/0347 Diskurzivita literatury 19. století v česko-slovenském kontextu. DALIBOR TUREČEK
Parnasismus_sazba_v03.indd 9
5.6.2015 13:42:55
Parnasismus_sazba_v03.indd 10
5.6.2015 13:42:55
PROLEGOMENA
Parnasismus_sazba_v03.indd 11
5.6.2015 13:42:55
Parnasismus_sazba_v03.indd 12
5.6.2015 13:42:55
1 / UŽITÍ POJMU V DOSAVADNÍ ČESKÉ TRADICI, MOTIVACE ZNOVUZAVEDENÍ /ALEŠ HAMAN/
Česká literatura druhé poloviny 19. století bývá charakterizována jako období překonávání romantismu a nástupu realismu, komplikované na sklonku století zápasy o moderní umění. Doposud bylo období v české literatuře druhé poloviny sedmdesátých a osmdesátých let vykládáno jako doba sporu dvou básnických skupin, takzvaných ruchovců a lumírovců, jejichž názvy pocházejí z titulů almanachu Ruch, respektive časopisu Lumír, vycházejících od konce šedesátých a od začátku sedmdesátých let 19. století. Slabinou je tu ulpění na povrchu literatury: místo aby byla konkrétní událost charakterizována co do své povahy, tedy co do specifického typu diskurzivity, je jen vnějškově vymezena publikačními příležitostmi. Tradiční literárněhistorické pojetí sice charakterizovalo tuto fázi i obsahově, a to jako ideový spor školy národní a kosmopolitní (srov. Máchal 1926; též Novák — Novák 1936–1939). Tento postup je však dosti problematický: sama charakteristika by totiž přiléhala i na jiné momenty proměn české literatury v 19. století — uveďme jen spory o Máchovo dílo k roku 1836, Nerudovy polemiky s Jakubem Malým koncem padesátých let nebo konečně i prvotní odmítnutí Zolova naturalismu v letech sedmdesátých a osmdesátých. I letmý výčet ukazuje, že ideografický výměr nepostačuje, protože zásadně opomíjí specifikovat estetický typ literárnosti, který ta či ona strana sporu o národní literaturu postuluje či provozuje. Máchův subjektivní romantismus jistě není možno převést na společného jmenovatele s Nerudovým úsilím o realismus. V současnosti se pro období české literatury zhruba od poloviny sedmdesátých let do konce století, a zde zejména pro poezii, užívá trojí označení: pozdní romantismus, novoromantismus a parnasismus. Pokusme se ujasnit si, do jaké míry lze tyto charakteristiky považovat za relevantní a použitelné. Jaroslava Janáčková v knize Česká literatura od počátků k dnešku (1998), v druhém dílu nazvaném „Od romantismu k symbolismu“, v části „Novoromantikové kolem Ruchu, Lumíru, Květů“, rozšířila v duchu názorů Arna 13
Parnasismus_sazba_v03.indd 13
5.6.2015 13:42:55
Nováka1 paletu směrových označení o pojem novoromantismus, který se jí jevil jako spojený s tvorbou lumírovců. V uvedené knize nalezneme také autorčino zdůvodnění tohoto názoru: Ruchovsko-lumírovské pokolení zasahovalo do českého písemnictví jedno půlstoletí, od sedmdesátých let po první světovou válku. Vyznačoval je smysl pro historismus, pro prohlubující se duchovní krizi, jíž se snažili čelit, pro nevšední osobnost zvažující své šance v celku světa. Navazovali na romantismus z počátků století a přitom přijímali podněty slohů časově bližších — realismu, dekadence, symbolismu a dalších. Proto o nich mluvíme jako o novoromanticích (Janáčková 1998: 297). Za čelného představitele tohoto směru u nás pokládala Janáčková Julia Zeyera. Jako podnětný přínos její stati je možno hodnotit odkaz na přítomnost prvků romantické literatury hluboko za tradičně vedenou hranicí obrození. Problém však spočívá v tom, že podle mého názoru o pojmu novoromantismus lze — jak ukazuje i výše uvedené vymezení diskurzivních souřadnic — hovořit až v časově pozdějším období, totiž na přelomu 19. a 20. století, vyznačujícím se ovšem rysy, které se od povahy literární tvorby hlavních představitelů české literatury sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, včetně samotného Zeyera, zřetelně lišily. Platnost oboru pojmu tu tedy nepokryje ani původní plochu, vyznačenou Ruchem a Lumírem. Domnívám se, že tento pohled na takzvané „ruchovsko-lumírovské pokolení“2 zahrnuje řadu rysů, které vyžadují zpřesnění, ne-li korekci. Janáčková vyšla z velmi širokého, v podstatě biograficky založeného pojetí, vycházejícího z generační zkušenosti. Hovoří o třech generačních vlnách, lišících se jak rozdílnými reprezentativními osobnostmi, tak povahou jejich tvorby. První vlnu představují autoři, kteří reagovali na bouřlivou politickou situaci na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a přispívali do almanachů z let 1868–1871 (Ruch, Anemonky, Almanach českého studentstva). Jmenovitě je zde uveden Ladislav Quis a jako přechodový zjev Václav Šolc. Neobjevil se tu Svatopluk Čech ani Josef Václav Sládek, ačkoli oba do almanachu Ruch přispívali. Z prozaiků byli k této vlně přičleněni další dva autoři, a to Václav Beneš Třebízský a Jakub Arbes. Druhou vlnu zastupují význační básníci v čele s Jaroslavem Vrchlickým a Juliem Zeyerem; přibývají k nim také Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek. Mezi prozaiky reprezentují tuto vlnu František Herites 1 A. Novák v Přehledných dějinách literatury české (1936–1939) uvádí: „[…] český kosmo-
politismus poetický projevoval určité záliby a náklonnosti. Přimkl se rozhodně k básnické novoromantice“ (Novák — Novák 1936–1939: 650), „proti renesančnímu eklektikovi Vrchlickému byl [Zeyer] spíše goticky naladěným novoromantikem“ (tamtéž: 686). 2 Pojem, jehož užil již Arne Novák ve svých Přehledných dějinách (srov. Novák — Novák 1936–1939: 647).
14
Parnasismus_sazba_v03.indd 14
5.6.2015 13:42:55
a Alois Jirásek. Ve třetí vlně převážili prozaikové, které „generační zkušenost sbližovala s ruchovskými básníky, avšak na rozdíl od nich tíhli k próze“ (Janáčková 1998: 301). Sem byl zařazen Alois Jirásek, Zikmund Winter, Josef Holeček, Teréza Nováková, Karel Klostermann a Antal Stašek. „Generační zkušenost“ sice autorce umožnila syntetizovat obraz období, ale zároveň došlo k znejasnění stylového zaměření, které sice nalezlo výraz především v básnické tvorbě uvedených autorů, avšak objevilo se i v tvorbě prozaiků, jmenovitě Václava Beneše Třebízského, Jakuba Arbesa, Antala Staška a některých dalších, Františka Heritesa, Jana Liera, ale svým způsobem i v raných pracích Ignáta Herrmanna. Pokud jde o další jména uvedená Janáčkovou, jde o tvůrce, kteří „přijímali podněty slohů časově bližších“ (tamtéž: 297), především realismu. Ty lze jen obtížně začlenit pod etiketu novoromantiků. Novoromantismus totiž podle důkladné studie Juliana Krzyżanowského Neoromantyzm polski 1890–1918 (1963) zejména ve východní Evropě obsáhl nikoli druhou polovinu 19. století, nýbrž přelom 19. a 20. století, respektive období, kdy se v polské, české a dalších literaturách tohoto teritoria rodila moderna. Podstatným rysem novoromantismu byl totiž vypjatý individualismus odmítající sociální determinaci, dále rozpolcenost mezi nietzscheovským aristokratismem „silných“ osobností a mezi anarchistickou vzpourou — mezi dekadencí a symbolismem. Realismus byl pro novoromantiky již překonanou záležitostí, vyhraněni byli spíš proti naturalismu. Pozdnímu romantismu je věnován prostor v publikaci Zdeňka Hrbaty a Martina Procházky Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty (2005). V kapitole „Epopej a ironie: K problému pozdního romantismu v české poezii 2. poloviny 19. století“ se autoři zaměřili na objasnění termínu „pozdní romantismus“: „Pozdní romantismus je literárně historická kategorie, kterou nelze vyložit pouze filosoficky nebo esteticky. Předpokládá určitý vývoj, existenci ,raného‘ a ,vrcholného‘ romantismu, na nějž určitým způsobem reaguje“ (Hrbata — Procházka 2005: 252). Pozdní romantismus se podle autorů vztahuje k vrcholnému romantismu v několikerém smyslu: 1. „Zdůrazňuje ideálnost romantické poezie — zejména její prorockou nebo apokalyptickou povahu — s ohledem na exkluzivní společenskou roli básníka, jeho posvátnou autoritu, ,věštce‘ a ,vizionáře‘, ale také jeho odpovědnost vůči národu a celému lidstvu“ (tamtéž). Jako příklad uvádějí autoři Victora Huga či Matthewa Arnolda a za důležitý žánr považují romantickou epopej. 2. „Pozdní romantismus však zdůrazňuje i nezávislost literární tvorby ve smyslu autonomie uměleckého jazyka, svébytnosti obrazů a symbolů. Báseň se stává samostatným, na realitě nezávislým světem, který nemusí mít přímý vztah ani k básníkovu nitru nebo imaginaci“ (tamtéž). Dokladem je autorům knihy francouzský symbolismus, angličtí prerafaelisté nebo Emily Dickinsonová či Walt Whitman. 15
Parnasismus_sazba_v03.indd 15
5.6.2015 13:43:13
3. „Pozdní romantismus ale zahrnuje také ironickou reflexi základních romantických témat a postupů, jimiž se vyznačuje romantismus vrcholný. Tato reflexe nevede jen k pouhé parodii starší básnické tvorby, ale přináší nové tvůrčí impulzy“ (tamtéž: 253). Příklady — pozdní tvorba Byronova, Keatsova nebo Heinova. 4. „V neposlední řadě má pozdní romantismus formu určitého ,zkrocení‘ nebo útlumu revolty vrcholného romantismu. K tomu dochází v biedermeieru, obrozenské či viktoriánské literatuře. Idylizovaná literatura se zde postupně rozpouští v ideologii, která idealizuje domácké, provinciální a regionální formy života a zdůrazňuje úzce národní nebo naopak sociálně adresné poslání tvorby. Tak lze charakterizovat romantismus ,opožděný‘“ (tamtéž).3 Pokud jde o romantickou epopej, není nutno polemizovat s tezí, že výrazný vliv na české autory parnasistního směru měl romantik Victor Hugo. Neměli bychom však zapomínat na parnasistu Leconta de Lisle. Procházka s Hrbatou vycházeli při interpretaci pozdního romantismu z výkladu stylizace básníků jako „kněží krásy“, vyvolených, aby „lidu“ sdělovali pravdu a tajemství i za cenu toho, že tento úkol se jim může stát břemenem. Zůstal zde nedoceněn rys estetizace básnického postoje, jež se promítla i do pojetí epopeje. Ta nebyla pojata jako poselství dějin, nýbrž jako estetické pojetí mýtu jakožto zdroje poetické krásy. Mýtus pro umělce tohoto zaměření nebyl založen na náboženské, eschatologické víře, nýbrž stal se jedním ze zdrojů básnické, umělecké inspirace a jako takový se stal předmětem estetické kontemplace. Právě tento estetizující přístup k velkým dějinným mýtům včetně křesťanství je možno považovat za jeden z důsledků, k nimž vedla krize dějinného vědomí, znejasnění dějinných perspektiv a z toho plynoucí obava z budoucnosti. Ve svém přehledu české literatury 19. století (Trvání v proměně. Česká literatura devatenáctého století, 2007) jsem použil pro charakteristiku autorů generace ruchovců a lumírovců etikety „parnasisté“. Východiskem byl nejen fakt, že mladá česká kritika přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (Šalda, Karásek) takto své generační předchůdce (především Vrchlického) označovala, nýbrž i stylové rysy, které příslušníky obou směrů sbližovaly se směrem, jenž v průběhu šedesátých let přinesl ve francouzské poezii stylovou změnu. Projevila se odklonem od romantické pózy, důrazem na formální propracovanost díla a sklonem k distanci od přímé citové angažovanosti tvůrce. Zároveň — což je pro tento směr příznačné jak ve Francii, tak u nás — se stoupenci parnasismu štěpili do dvou linií; bylo to rozdvojení na jedné straně na linii orientovanou na aktuální společenskou působnost a na druhé straně na linii usilující o nezávislost tvůrců na potřebách společenského establishmentu. 3 Autoři věnují pojmu výklad romantické epiky a prorockého tónu v poezii Hálkově. Splynuly
jim zde epopeje Svatopluka Čecha i Jaroslava Vrchlického s „ironickým proudem“ typickým pro poezii májovců, zejména Jana Nerudy.
16
Parnasismus_sazba_v03.indd 16
5.6.2015 13:43:13
VOJTĚCH HYNAIS: PARIDŮV SOUD (STUDIE) (1892, NG PRAHA O 5092)
Hynaisův obraz je nejznámějším příkladem akademistní transpozice antické mytologické látky. Paleta dívčí krásy, redukovaná třeba v Čechových eposech na světlovlásku a brunetu, je tu rozehrána ve všech odstínech. Dekorativnost drapérií je umocněna zdvojeným motivem páva, který kromě potenciální průhledné symboliky především umocňuje malebnost celku. Nereálnost a zároveň i důvěrnou známost scény pomáhá utvořit i krajinné pozadí, naprosto neodpovídající řeckému mediteránu, nahrazující cypřišový porost březovým hájkem a na horizontu evokující obrysy české pahorkatiny. Transpozicí dekorativizované antické mytologie do české krajiny tedy jde o právě opačnou operaci, než jakou představuje Čechova Dagmar, která vtahuje parnasistní zdobnost do rámce českých dějin. Blíží se zato Vrchlického verzi ze stejnojmenné básně („Soud Parisův“): „A Paris zralé porovnává vnady / a okem znalce v jejich vděk se hrouží, / tu oval ramene, tam důlek brady, / sklon boků luzný, jak se v škebli ouží, / tu ňadra, labutě dvě dohromady / jak pyšně plují, tam od sebe touží, / a váhá dlouho s úsudkem a neví, / kde krásy vzor — jsouť stejné mu ty děvy!“ (Vrchlický, Jaroslav: Fresky a gobelíny, Praha: J. Otto 1891, s. 149).
17
Parnasismus_sazba_v03.indd 17
5.6.2015 13:43:13
ANSELM FEUERBACH: THE JUDGMENT OF PARIS (PARIDŮV SOUD) (1870, KUNSTHALLE, HAMBURG)
Plátno německého malíře Anselma Feuerbacha (1829–1880), který ztvárňoval i mytologické či exotické náměty (Bitva Amazonek nebo Háfiz u studny), demonstruje volný pohyb dobově oblíbených námětů napříč evropskou kulturou. Atraktivní a komerčně úspěšné obrazy byly v poslední třetině století často obsáhle komentovány, popřípadě i reprodukovány v časopisech. Tím napomáhaly utvářet obecný vkus, jehož součástí se následně stávaly i parnasistní texty.
18
Parnasismus_sazba_v03.indd 18
5.6.2015 13:43:16
Ta nalezla výraz v názorech lartpourlartismu (Théophile Gautier). Podobné rysy bylo možné sledovat i u čelných představitelů generace, která vystoupila u nás na veřejnost na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Lumírovci podobně jako ruchovci vnášeli do básnické tvorby na rozdíl od střízlivější a prostší stylizace májovců nároky na výrazně reprezentativní povahu umělecké literatury projevující se v bohatství obraznosti, rozmanitosti strofické stavby i v intonační plynulosti verše. S tím souviselo sblížení literátů této generační vrstvy s výtvarným uměním, k jehož reprezentativním zjevům v tomto období patřili například prerafaelisté. Projevilo se to nejen v analogiích obrazného vidění, nýbrž i v celkové estetizující stylizaci uměleckého projevu. V básnické tvorbě Vrchlického můžeme například sledovat zřetelnou návaznost na tvorbu předního představitele francouzského parnasismu Théodora de Banville, na niž poukázal již Felix Vodička ve studii z roku 1934. Vrchlický k nám uváděl v překladech a studiích řadu autorů hlásících se k parnasismu. V prvním svazku Studií a podobizen (1892) se navíc ukázalo, že tvorba básníků, jako byli Mallarmé, Verlaine nebo Rimbaud, byla Vrchlickému vzdálenější; jejich umění uznával, ale neměl k nim natolik sympatizující vztah jako například k Banvillovi nebo ke Gautierovi. Model lartpourlartismu se u nás nemohl projevit tak otevřeně jako ve Francii, neboť byl pod kontrolou strážců národnosti v umění a úzkoprsosti odmítající prvky erotismu, jak dokládají kritiky Elišky Krásnohorské, namířené proti Vrchlickému a otištěné v Ženských listech (1882) (viz Vodička 1934: 84–104). Situaci francouzské literatury padesátých a šedesátých let 19. století, speciálně parnasismu, věnoval pozornost literární historik Jaroslav Fryčer, který připravil k vydání antologii Neznámý Parnas (1988). Rozdělení parnasistů do dvou linií charakterizoval následovně: Jedněm kritikové říkali „progresisté“ nebo „politikáři“ […] druhým „fantaisisté“ nebo „literáti“ (s pejorativním zabarvením byli nazýváni také formisty nebo koloristy). Progresisté byli orientováni na společenskou působnost poezie; stylizovali se do pózy věštců budoucnosti nebo tribunů lidu. Za cíl si dali ovlivnit mládež a působit ke změně situace v politice i v literatuře. Na počátku šedesátých let se seskupovali kolem revuí Mladá Francie a Mládež (Fryčer 1988: 136). Názvy těchto periodik připomínaly revoluční seskupení mládeže v Německu nebo v Itálii před rokem 1848 a dokládaly bojovné zaměření mladých intelektuálů proti společenskému establishmentu ve Francii za vlády Napoleona III. Podobně se u nás kolem almanachu Ruch soustřeďovala česká mládež nespokojená s domácí politickou situací směřující k zavedení systému rakousko-uherského dualismu, v němž byla spatřována diskriminace českých historických práv a zájmů. 19
Parnasismus_sazba_v03.indd 19
5.6.2015 13:43:20
Druhou skupinu tvořili literáti z tábora fantaisistů navazující na Théophila Gautiera, jenž vystoupil s heslem „umění pro umění“ (lʼart pour lʼart) odmítajícím účast na politicky a společensky účelových aktivitách. Stojí za zmínku, že v době, kdy se postoje fantaisistů utvářely, byl ve Francii stále ještě živý vliv pařížské bohémy. Ta byla výrazem nástupu druhé generace francouzských romantiků, kteří vnesli do literatury pojem „umělce“ nebo „básníka“ shlížejícího z odstupu na pragmatismus soudobé společnosti, jak to popsal francouzský historik a sociolog Christophe Charle: „Umělec“ se vymezil proti literátovi 18. století, příliš moralizujícímu a příliš politickému, proti romantickému básníkovi, příliš prorockému a angažovanému, i proti omezenému maloměšťákovi, kterému stačí selský rozum. Musí být čistého ducha, tvůrce krásy, ať už pěstuje poezii, malířství, hudbu nebo sochařství. Tak vznikl kolegiální spolek, anti-společnost k buržoazní společnosti (Charle 2004: 102). Je třeba poznamenat, že francouzský historik a sociolog odlišoval postoj „bohéma“ jako společenský postoj uznávající výlučnost intelektuálů od pózy „umělce“, jenž dával přednost podvracení nadvlády společnosti ve světě krásy. Odtud lze pochopit estétská stanoviska parnasistů. Ti dali svůj odklon od romantické pózy najevo v prohlášení, které vyšlo v časopise LʼArt v předvečer vydání první publikace, jíž se tato skupina přihlásila na veřejnosti: Ideální básník není epileptický věštec, kterého nám představují, jak s rozevlátými vlasy, vytřeštěným zrakem, inspirován bůhvíjakou povídavou múzou jedním dechem nepřetržitě chrlí proud snadných a nesouvislých veršů; je to naopak vážný myslitel, který se mocně chápe skutečnosti a své poznání obléká do odvážných obrazů, na nichž dlouho a pečlivě pracuje (cit. podle Fryčer 1988: 216). Na tomto pozadí se rodily básnické skladby usilující postihnout v obsáhlých historizujících reflexích filosofii lidských dějin. K protagonistům této poezie patřil nejen romantik druhé generace Victor Hugo, zaujímající stále vůdčí postavení ve francouzské poezii, nýbrž také parnasistní básníci, zejména Leconte de Lisle. Tento typ poezie směřoval k vyjádření protikladu velkých epoch minulosti a jejich životní plnosti (počínaje mytologickou antikou až po renesanci) vůči šedivé a prázdné přítomnosti. S touto koncepcí historické reflexe nebyli parnasisté osamoceni; v Británii reprezentoval tento postoj „uhlazený“ dvorní básník Alfred Tennyson (Idyly královské, 1859); oslava minulosti v podobě antiky, ovšem spolu s odporem vůči romantické zálibě ve středověku, zazněla také v prostředí italském (Giosuè Carducci Ódy barbarské, 1861–1867). 20
Parnasismus_sazba_v03.indd 20
5.6.2015 13:43:20