Milí čtenáři, v rukou držíte druhé číslo naší série věnované katedře klávesových nástrojů – Beyond the Keys #2. Tentokrát opouštíme svět varhan a cembala a přinášíme vhled do klavírního oddělení. Právě klavír a jeho role v životě moderního umělce prostupuje celým vydáním. Pozvání k rozhovoru v rámci rubriky Z profilu přijal Ivo Kahánek, se kterým jsme probrali nejen vizi klavírního oddělení, ale i to, proč je legato „fyzikální podvod“ či jakou roli v kariéře virtuosa hraje pověrčivost. O výzvy svého výzkumu klavírního díla Petra Ebena se podělila Terezie Fialová a v rubrice věnované absolventům nás svou cestou od studentky k pedagožce provede hudební teoretička Lucia Reiprich Maloveská. Prozradila mimo jiné, proč by se učitel neměl cítit jako neochvějná autorita a jaké to je, když v šestnácti zjistíte, že vás místo hraní etud začne bavit „šťourat se v tom“, jak hudba vlastně funguje. Postupně vás také seznámíme s novým vedením. První vlaštovkou je proděkanka pro mezinárodní vztahy a ochranu lidské důstojnosti Štěpánka Havlíčková Balcarová. Podrobněji se podíváme také na činnost Environmentálního panelu AMU, který zdaleka neřeší jen ekologii budov, ale zaměřuje se i na otázky etiky, zavedení ombudsosoby na HAMU či téma wellbeingu v náročném světě uměleckého výkonu.
Přeji vám inspirativní čtení a úspěšné završení akademického roku!
Nenechte si ujít
TANEC PRAHA 2026
1.–23. 6. / festival
Mezinárodní festival TANEC PRAHA během 24 dní přiveze umělce z 12 zemí světa a představí témata, jako je ekologie nebo život v online realitě. Letošním must-see je francouzské uskupení MazelFreten s inscenací Rave Lucid (11. 6. ve WPP campu). Za vidění stojí i opening v divadle Ponec (1. a 2. 6.), kde se bude mísit tanec s novým cirkusem, nebo velkolepé finále v Hudebním divadle Karlín (23. 6.). Navštívit bude možné i doprovodné open-air akce v pražských ulicích.
Smetanova Litomyšl
12. 6.–5. 7. / Litomyšl / festival Letošní 68. ročník festivalu Smetanova Litomyšl se ponese v tématu Natura, který se propíše nejen do hudby, ale i do ekologičtějšího přístupu k organizaci. Hlavním bodem festivalu je hostování London Symphony Orchestra. Vedle hvězd, jako je klavírista Seong-Jin Cho, sází festival i na mladou krev, např. v projektu Operní líheň se představí studenti JAMU. Po loňském úspěchu se také vrací tanec, a to juniorský mnichovský balet nebo Dekkadancers s představením Jonathan Livingston Racek.
Festival Krumlov
17. 7.–8. 8. / Český Krumlov a okolí / festival
Třicátý pátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nese podtitul Labyrint příběhů a propojuje klasiku s moderními světy. Mezi hlavní magnety programu patří unikátní open-air koncert k celosvětovému hernímu hitu Kingdom Come: Deliverance II s živým orchestrem a středověkými nástroji. Klasiku v netradičním hávu představí projekt Labyrint světa a ráj srdce, kde se k varhanám připojí svou recitací Marek Eben. Diváci se mohou těšit i na klavíristu Lukáše Vondráčka, barokní operu v unikátním zámeckém divadle nebo na bohatou festivalovou zónu v Klášterní zahradě.
Letní Letná 2026
12.–31. 8. / Letenské sady / festival
Druhá polovina srpna bude patřit 23. ročníku Letní Letné. Po deseti letech se vrací australská Circa s dravou fyzickou show Wolf spojující akrobacii s divokými rytmy. Za doprovodu živé balkánské kapely se představí francouzský soubor Cirque La Compagnie. Pět bratrů vrhající nože a předvádějící akrobacii kolem starého
Fiatu Panda budou jistě strhující podívanou. Temnější vizuální poezii nabídne slavný soubor Rasposo s inscenací Hourvari a rakousko-německé trio s kutilskou show plnou pilin a nářadí Sawdust Symphony.
NORA
20. 6. / 17.00 a 19.00 / Eliadova knihovna, Divadlo Na zábradlí / divadlo
Autorské absolventské představení Adély Vávrové z katedry nonverbálního divadla skrze klaunské principy, hravost a absurdní situace odkrývá vnitřní prázdnotu, únavu, ale i obrovskou touhu po blízkosti a lidské interakci. Intenzivní pohybová inscenace vznikla pod odborným vedením Hany
Strejčkové a za podpory Nadace Život umělce.
Česká filharmonie · Open Air koncert
24. 6. / 20.15 / Hradčanské náměstí / koncert
Tradiční koncert zakončující 130. sezonu České filharmonie věnovaný Jiřímu Bělohlávkovi. Pod taktovkou
Alaina Altinoglu zazní filmové melodie z Hollywoodu, z ikonické West Side Story, 1. věta z Koncertu pro klavír a orchestr F dur George Gershwina nebo Largo z Dvořákovy Novosvětské. Moderuje Marek Eben. Vstup na akci je zdarma.
Lucie Adamcová
Matěj Komár, SOČR
Zahajovací koncert · SOČR 100
24. 9. / 10.00 a 20.00 / Dvořákova síň, Rudolfinum / koncert Symfonický orchestr Českého rozhlasu vstupuje do jubilejní 100. sezony s novým šéfdirigentem německo-japonského původu Eliasem Grandym. Zazní Smetana, Dvořák, Fibich i Beethovenovy romance pro housle a orchestr v podání Jana Mráčka.
HAMU for Havel
listopad / kampus HAMU a Jízdárna Pražského hradu / festival
Hodnoty jako svoboda, pravda a lidskost dostanou na podzim nový umělecký rozměr. K nedožitým 90. narozeninám Václava Havla vzniká unikátní
multižánrový projekt přinášející autorskou hudbu, tanec, divadlo i multimédia inspirovaná právě Havlovým odkazem. Kampus HAMU čeká na podzim několik komponovaných večerů a celý projekt vyvrcholí 18. 11. v Jízdárně Pražského hradu.
Představujeme: Katedra klávesových nástrojů na HAMU
Katedra klávesových nástrojů sdružuje tři obory – klavír, varhany a cembalo.
Výuka je založena především na individuální práci studentů s pedagogy. Studenti se věnují nejen klasickému repertoáru, ale také soudobé hudbě či historicky poučené interpretaci. Cílem studia je připravit mimořádně kvalifikované hudební umělce s vysokým stupněm dovedností v oblasti interpretace sólové a komorní literatury.
archiv HAMU
O úspěšný chod katedry se zasloužilo mnoho významných osobností. Mezi klavíristy to byli profesoři Ilona Štěpánová Kurzová, František Maxián, Josef Páleníček, František Rauch, Pavel Štěpán, Valentina Kameníková, Zdeněk Jílek, Jan Panenka, Josef Hála a řada dalších; mezi varhaníky především Bedřich Antonín Wiedermann, Jiří Reinberger a Milan Šlechta, v oboru cembala Zuzana Růžičková.
Katedra pravidelně zve zahraniční lektory a organizuje mistrovské kurzy. Studenti tak mají možnost konfrontovat své zkušenosti s různými interpretačními tradicemi a obohacovat svůj přístup k hudbě.
Absolventi katedry působí jako sólisté, komorní hráči, korepetitoři, pedagogové nebo varhaníci a uplatňují se jak v Česku, tak v zahraničí.
archiv HAMU
doc. MgA. Ivo Kahánek, Ph.D.
Ivo Kahánek o vizích klavírního
oddělení, svých snech i štěstí, které mu kdysi přinášely koncertní slipy.
Jak se proměnilo klavírní oddělení od dob, kdy jste vy sám byl studentem? Je dnešní student HAMU v něčem zásadně odlišný od vaší generace? Má dnes mladý pianista snazší, nebo těžší start než před dvaceti lety?
Co se týče proměny klavírní katedry, vidím to hlavně v personálních záležitostech. Ona už začala za mých studií, protože nás opustil nezapomenutelný pan doc. Langer, který nejenže byl špičkovým pianistou a pedagogem své doby, ale byl takovým duchem katedry s nezaměnitelným humorem. Na druhou stranu množství velkých a zakladatelských osobností, jako je Ivan Klánský, František Malý nebo Boris Krajný, na katedře stále působí v plné síle. Když se na to podívám ryze personálně, tak polovina katedry jiná je, ale díky kontinuitě těchto osobností ten pocit zase až tak nemám. Co se týče odlišnosti a pozice dnešního studenta, myslím, že hlavní znak je v tom, že tak jako ve sportu a jiných oblastech lidské činnosti se těžiště kariéry a bod, kdy se kariéra buduje nejvíc, posouvá do stále nižšího věku. Zatímco já jsem své hlavní kariérní zářezy udělal v pěta-
„Pokud miluju to, co dělám, tak to pro mě není jen work, je to i life. A v tom je ta síla.“
dvacátém roce života čili na konci studia HAMU a dále, tak dnešní studenti by měli mít směr a základní ambice načrtnuté již spíš na konci konzervatoře, protože v osmnácti, devatenácti, dvaceti letech, minimálně v těch frekventovaných sólových nástrojích, už musíte být de facto hráčsky hotoví s tím, že jenom cizelujete stylové věci, jezdíte na soutěže apod. Jestli je to dobře nebo špatně, nehodnotím, prostě je to tak. Také bych řekl, že je určitá odlišnost v nárocích na komplexní výbavu mladého umělce nebo absolventa. Jestli se nepletu, když jsem končil HAMU, tak ještě nebyly žádné sociální sítě. Dneska se automaticky předpokládá, že součástí vaší profese bude prezentace na sítích, což alespoň pro mě není až tak zábavná záležitost. Je to časově náročné, vyžaduje to určitý skill. Obecně tím, jak s covidem branže dostala trochu na frak, je nutné být nejen ta jakkoli skvěle hrající hlava, ale člověk musí být víc a víc kreativní
* 1979 Frýdek-Místek
– klavírní virtuos zaměřený na repertoár od baroka po soudobou hudbu s těžištěm v romantismu
– Janáčkova konzervatoř v Ostravě, následně HAMU (Ivan Klánský), semestr v londýnské Guildhall School of Music and Drama
– v roce 2004 absolutní vítěz Pražského jara
– vystoupení na festivalu BBC Proms se Symfonickým orchestrem v londýnské
Royal Albert Hall (srpen 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů)
– listopad 2014 – 2x vystoupení s Berlínskou filharmonií pod taktovkou
Simona Rattlea (po Rudolfu Firkušném druhý český pianista v historii, který koncertoval s berlínským tělesem)
– pravidelná spolupráce s ČF
– od června 2025 ředitelem Pražské konzervatoře
– od roku 2007 exkluzivní smlouva se Supraphonem, album Janáček –Martinů – Kabeláč s nejvyšším hodnocením v odborných časopisech
– mnoho ocenění, např. BBC Music
Dušan Martinček
v získávání koncertů i v jejich pořádání, získávání grantů apod. Ono to bylo vždycky, ale význam toho pořád zesiluje. Myslím si, že to klade i větší nároky na to, co se na HAMU učí a v jaké šíři se potenciální absolvent vzdělává.
Existuje něco z vašich studentských let, co dnes vědomě přenášíte do své pedagogické činnosti?
Když to vztáhnu přímo na svou pedagogiku, studoval jsem u pana profesora Klánského a minimálně od vyšších ročníků byla ta práce spíše konzultační, hodně kolegiální, otevřená a stála na principu „učíme se myslet správným způsobem“. To je třeba věc, kterou se snažím přebírat a rozvíjet. Myslím, že talentu žádný pedagog studentovi přidat nedokáže, ale může ho uchránit před většinou slepých uliček, naučit ho hudebně myslet, hledat věci pod povrchem a naučit ho správně cvičit nebo posunout horizont toho, jak cvičit. To jsou asi takové tři hlavní věci, které jsem sám zažil a které se snažím předávat dál.
Co vás na pedagogice překvapilo nejvíc, když jste začal učit?
Nevím, jestli překvapilo, ale člověk má u některých věcí podvědomě dojem, že když přijde on, tak to půjde. U některých věcí zjistíte, že to nepůjde, anebo že to půjde za dýl a vyžaduje to nějakou specifickou věc. Dlouho jste mentálně vlastně ještě trochu tím studentem, který přešel na druhou stranu barikády, a tak se snažíte své věci, které vám třeba na HAMU chyběly, nějak dobudovat. Já jsem to měl tak, že jsem se snažil se svými studenty poměrně otevřeně bavit o budoucím uplatnění, protože je u nás v systému obecně trochu zakořeněné to, že většina se velmi dlouho udržuje v pocitu, že z nich budou sólisté. Začíná to už na uměleckých školách. Myslím, že jakkoliv je to někdy kruté a jakkoliv je člověk mezi těmi dvěma ohni, kde jim chce na jednu stranu dát jasné souřadnice, aby se podle toho mohli včas zařídit a najít si svou vlastní parketu, protože sólisty bude opravdu jen pár promile z nich, ale na druhou stranu jim nechcete brát ty sny. To jsou dvě propasti, mezi kterými
je úzká lávka, u které hledáte, jak ji přejít. Pro mě je to právě o té otevřenosti. O tom, že si člověk zhruba jednou za půl roku sedne s tím studentem a řekne si: teď jsme tady, kde vidíme za chvilku, jak se to vyvíjí, jaké máme úspěchy nebo věci, které nám říkají, že je to reálné, nebo naopak ty, které nám říkají, toto je nereálné, a pokud je to nereálné, tak to neznamená, že skončím někde v propadlišti, ale je to jen další křižovatka, na které musím správně odbočit, a může to vést do velmi úspěšného života a úspěšné kariéry, která bude jenom postavena malinko jinak než ryze sólisticky. Tohle je věc, kterou je potřeba dělat dostatečně brzy, i na té konzervatoři. Aby ti lidi opravdu věděli, i za cenu někdy nepříjemné pravdy, že vyhrává ten, kdo si správně vykolíkuje hřiště, ne ten, kdo je nutně v něčem totálně nejlepší.
Takže jste takovým jejich trenérem…
V podstatě jo, myslím, že to k tomu patří. Samozřejmě na HAMU je fajn, když jsou předměty, které se na toto zaměřují, ale sám pedagog z definice, jak na té konzervatoři, tak na HAMU, má k tomu člověku vždycky nejblíž a i tyhle komplikované věci mu nejlépe sdělí. Jedinou podmínkou je, že on sám ty věci vidí. Pedagog by měl být trochu trenér a trochu hudební manažer, aby tušil, o čem to je.
Má podle vás česká klavírní škola ještě něco, co ji charakterizuje?
Myslím, že ano. Jsem moc rád, že se tady pořád hodně staví na vnitřním obsahu hudby, protože když se podíváme na světovou pianistiku, velmi často se i ve skvělých provedeních setkáváme trochu s něčím, co bych nazval nadřazování formy nad obsahem. Dneska tím, že máte k dispozici streamovací platformy, můžete si všechno pustit desetkrát, můžete to zpomalit, udělat si výsek, prostě to rentgenovat, a samozřejmě že to všichni mladí pianisté dělají, tak dochází k tomu, že prvotní ambicí je mít vše dokonale čisté. Je to něco, co všichni chceme, to je jasné, ale já jsem ten, co tu hudbu radši vždycky staví od vnitřního obsahu, věcí, které nejsou vždycky úplně jednoznačné, jsou pod povr-
chem, a přecházím k těm na povrchu. Myslím, že tohle je ještě pořád znak české klavírní pedagogiky, protože stále i na ZUŠ je hodně pedagogů, kteří nezačínají od toho, že řeknou tady je forte a tady je piano, ale řeknou, jaký tě tady u toho napadá příběh. To možná není úplně nejmodernější přístup, s jakým se setkáváme ve světě, ale troufám si říct, že to je přístup dlouhodobě nejautentičtější. S obrovskou globalizací kultury se národní školy dnes obecně stírají, ale myslím, že česká škola, jakkoliv je z těch početně menších, je jedna z těch, které si do určité míry svoje znaky zachovává. Ještě se můžeme bavit o detailnějších věcech, např. že je tady veliká obliba skladatelů typu Chopina, kteří jsou dáváni už ve velmi útlém věku a i estetika hraní se podle toho dost orientuje. Hodně velké zaměření na kvalitní horní hlas/soprán je třeba dalším definičním znakem. Můžeme se bavit z obou stran, jestli se naopak nepřipravujeme o jiný způsob vidění takových autorů, jako je Brahms apod., kteří se zde hrají o poznání méně, ale to kdybychom chtěli dát příklad opravdu z kuchyně pianistické.
Kdybyste mohl na klavírním oddělení HAMU něco změnit, co by to bylo?
Snažil bych se ho určitě více otevírat navenek a co nejvíc věcí bych dělal veřejně, koncertně, možná i nějaké zkoušky a přijímačky. Teď spontánně vznikly krásné aktivity koncertů kateder, z nichž ta klavírní je velmi aktivní. Je tam spousta zájemců, kdo by chtěl hrát, ten na to vždycky musí dělat interní konkurz, a je to fakt hezké. Hlavně se mi na tom líbí, že to jde spontánně zespoda od studentů. Pak věc, kterou nechci říct, že bych chtěl změnit, ale spíš u které bych byl dlouhodobě rád, aby ta katedra byla na jednu stranu vztahově homogenní, ale na druhou, abychom se uměli kreativně pohádat a abychom měli i podmínky v podobě toho, že aspoň někteří z pedagogů budou mít rozdílný background. Mnozí z nás jsou žáky různých pedagogů z různých klavírních škol, každý přináší něco. Takový způsob, kdy každý má svého žáka, ale zároveň když vím, že kolega je specialista na Skrjabina a můj žák ho zrovna hraje, tak to s ním udělám do určité úrovně, ale pak se nestydím a rád ho pošlu za
kolegou, protože vím, že mu dá tu potřebnou nastavbu. Když zase on bude mít studenta, který hraje českou hudbu, tak ho pošle za mnou, čili aby tam fungovala ta pestrost rozdílnosti přístupů.
Klavíristé mohou být často vnímáni jako solitéři, možná až rivalové. Řekl byste, že se vám na HAMU daří budovat zdravou komunitu, nebo je ten konkurenční tlak v určité míře nezbytný pro špičkový výkon?
Myslím, že zdravá komunita a konkurence se nevylučuje, naopak. Klavír, jakožto jeden z nejkonkurenčnějších, ne-li nejkonkurenčnější nástroj, nemá daleko třeba ke krasobruslení, takže rivalita tam vždy bude ostrá. Na druhou stranu myslím, že do určité míry je receptem ne se jí zbavovat, ale zapřáhnout ji do pluhu tak, aby nás motivovala a táhla, ale nesmí se to přetočit v toxicitu. Myslím, že tím receptem je znát se a komunikovat. Uvedu příklad z jiného věkového spektra, z MenARTu, což je stipendijní program pro ty nejtalentovanější děti ze ZUŠ. Pořádáme víkendový pobyt
archiv Iva Kahánka
v Olomouci, a vždycky když přijíždí nová skupina, je na těch prvních setkáních vidět, jak se děti, které se znají ze soutěží a soupeří spolu, po sobě koukají. Pak proběhne šest setkání během roku, nějaká komunikace mezi námi, výstupní koncerty atd. a mnohdy se stane, že nejenže se ty děti na sebe přestanou takhle koukat, ale někteří z nich se i do určité míry spřátelí, přestože jsou stále konkurenty. Zažil jsem dokonce situaci, kdy jedno děvče hrálo o prázdninách koncert na festivalu někde daleko od Prahy a další dva
účastníci na ten koncert svého konkurenta jeli, což je super. Ne vždy je to pohádkové, ale jde o to, že ti lidé jsou na jednu stranu rivalové, ale na druhou stranu, to se týká spíš těch nižších typů škol, na HAMU už je to protříděné, dost často mají stejné problémy, často jsou stejnými exoty v kolektivu, a najednou zjistí, že mají spoustu společných témat a že si navzájem mohou vytvořit ten kolektiv, který jim chybí. Řekl bych, že i na HAMU je určité vědomí komunity a že není samospasitelnou, ale je nejúčinnější prevencí toho, aby tady byla rivalita, při které lze zachovat normální lidské vztahy.
Když nastupuje uchazeč na školu, předpokládá se nějaká technická brilance, ale co je to něco navíc, co hledáte u studentů vy osobně?
Je to velice těžké definovat, je to komplex věcí. První je to, že ti opravdu výjimeční, kteří mohou mít šanci třeba na sólistickou kariéru, mají nejen obrovskou ambici, ale zároveň nesmírně silně vyvinutou emoční vazbu k té činnosti. Marian Jelínek, významný český psycholog sportu, ale dá se to použít i na tu hudbu, říká, že je to takový luk a tětiva. Obě tyto věci, které jsou jiného druhu, se musí sejít na maximu a objevit maximálně napjaté, aby z nich vzniklo to napětí, z něhož vyletí onen šíp kariéry. Udržitelné kariéry, protože ten člověk nejenže chce vítězit a být nejlepší, ale zároveň miluje tu činnost. Tohle si myslím, že je první a nejdůležitější definiční znak toho, jestli ten člověk může být výjimečný. Pak je tam samozřejmě spousta daností, nutnost pevných nervů, volních stránek, jistého charismatu. Je také hodně důležité, aby člověk už od poměrně utlého věku spontánně přebíral zodpovědnost za svůj výkon. Nečekal jen na to, co mu řekne pedagog, ale přicházel i s vlastními řešeními, která pedagog koriguje. Mám to štěstí, že mám takové studenty, i na konzervatoři, což jsou lidi ve věku patnácti šestnácti let, a dokonce bych řekl, že i v tom MenARTu člověk narazí na některé lidi, kterým je třeba deset, samozřejmě nemají ty zkušenosti, ale to neznamená, že i oni nemůžou přijít s vlastním originálním řešením, u kterého řeknu „dobrý, nenapadlo by mě to, ale úplně v pohodě to takhle můžeš hrát“. Vlastní spontánní přínos a určitá odvaha je taky tím poznávacím znakem.
archiv Iva Kahánka
Co by dnes podle vás měl student HAMU pochopit co nejdřív, aby ho hudební život nepřekvapil?
Když to převedu od ryze uměleckých a metafyzických věcí k tomu, co by měl vědět, tak jak to říct trošku něžně? Že na něj nikdo spontánně nečeká. Ten převis je opravdu obrovský a on si musí proaktivně najít to svoje, co jednak miluje, ale jednak ví, v čem je dobrý, a okolí to reflektuje a uznává. My často vidíme, že různí psychologové a koučové nám říkají, ať děláme, co nás baví. V tom samozřejmě je principiálně kus pravdy, protože emoční vazba k té činnosti tam být musí, ale když to vztáhnu na sebe – mě baví stolní tenis, ale na olympiádu se v něm nikdy nedostanu. Musím hledat průsečík toho, co mě baví a v čem jsem dobrý, k čemu mám předpoklady a po čem je ve společnosti poptávka. Myslím, že je třeba, aby si student kladl otázky a řekl si tu krutou realitu. Já tím, co nabízím, vytvářím poptávku, ale nemůžu jen čekat na to, kdo mě pozve, musím se aktivně zajímat o tu branži a trendy. Je potřeba se na to podívat z více úhlů, a to co nejdřív.
Jak vnímáte potřebu propojovat klavírní hru se sebeprezentací umělce na sociálních sítích? Považujete je za nezbytné k tomu, aby byl umělec vidět?
Myslím, že byla doba, kdy ten, kdo to dělal, získával konkurenční výhodu. Dneska je to spíš tak, že ten, kdo to nedělá, získává konkurenční nevýhodu.
Máte za sebou řadu velkých milníků – od vítězství na Pražském jaru po koncertování s Berlínskou filharmonií. Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěl v této oblasti splnit?
Snů je spousta, ať už repertoárových, nebo si zahrát s určitými orchestry, je toho nekonečně mnoho. Vlastně musím říct, že po těch cca dvaadvaceti letech, kdy už jsem na pódiu, člověk zjišťuje, že největší sen, což zní tak hezky sluníčkářsky, je to, aby člověk udržel permanentně přetrvávající radost z té činnosti, aby se neupracoval, nevyhořel a zůstal fresh. V pětadvaceti si myslíte, že je to sprint, ale je to maraton. To je asi, nechci říct sen, protože jsem zatím nevyhořel, ale
opravdu si zachovat do dostatečně vysokého věku, aby člověk cítil určité vzrušení, těšení se a aby se to nikdy nestalo zaměstnáním. A pak kdybych tento pocit měl, a nebo bych cítil, že jde kvalita nezadržitelně dolů a já s tím nejsem schopen nic dělat, abych si to uvědomil a měl sílu skončit.
Je tou prevencí vyhoření právě rozmanitost činností?
U mě to tak vlastně je. Teď mám čerstvou zkušenost s půlročním řízením Pražské konzervatoře a musím říct, že jakkoliv v očích většiny umělců je to kus úředničiny a věc, která se jim zdá neatraktivní, tak mě to docela nabilo novou energií, přestože chodím domů pozdě a unavený. Letos na jaře se k tomu klavíru těším víc, než jsem se těšil na jaře loni. Myslím, že je tam ale spousta dalších věcí, které si člověk musí nastavit v nějakém time managementu a v určité work life balance, což je teď moderní slovo. Vychází z toho, že zasloužilí manažeři, kteří jsou za vodou, říkají, jak oni mají balance, ale už většinou neříkají, že prvních dvacet třicet let své kariéry pracovali čtrnáct hodin denně, víkendy, svátky, Vánoce. Nemůžu se ždímat úplně do bezvědomí beze smyslu, musím se silami trochu hospodařit. V tom studentském věku se ale nedá nic moc dělat, je potřeba se orientovat víc na work, než na life. Zase se ale vracíme k té emoční vazbě – pokud miluju to, co dělám, tak to pro mě není jen work, je to i ten life, a v tom je ta síla.
Co vás dnes na koncertním hraní ještě dokáže překvapit?
Překvapit mě dokáže vždycky všechno. Jedna věc je představa, že si všechno dokonale připravím, nacvičím doma – to samozřejmě musím, ale pak přijdete do sálu, který ne vždy znáte, může mít specifickou akustiku, může tam být klavír velmi překvapivý. Ve velkých koncertních halách ta kvalita bývá vysoká a konstantní, to je v pořádku, ale i tak. Dva stejné klavíry neexistují a publika se od sebe velmi liší. Publikum vstupuje svou energií do děje, něco vyzařuje. Vy můžete mít všelijakou náladu, můžete být nemocný, smutný, nemusí vám přijet kufry. Navíc v průběhu života se vám někdy mění repertoárové preference, takže v tomhle překvapit může kdykoliv úplně cokoliv, v tom moc stereotypu nehrozí.
Co vás na klavíru dodnes nejvíc fascinuje?
Nejvíc mě fascinuje, že je to vlastně zenový nástroj. Je to nástroj, který je de facto strojem, protože mezi klávesou a kladívkem, které bouchá do struny, je přes osmdesát mechanických součástí, a přesto i drobná změna úhlu nebo rychlosti úhozu velmi zásadně mění barvu tónu. Druhou věcí je, že klavír je fyzikálně bicí nástroj, ale umělecky jde o nástroj, který dokáže nádherně zpívat. Klavírní legato je hudebně emocionálně podmanivé, a přitom je to fyzikální podvod. Tam je něco mezi nebem a zemí, co způsobí, že je klavírní zvuk tak nekonečně variabilní, dokáže přizpůsobovat emoci a tak krásně zpívat, přestože je to fyzikálně stroj. To je něco, co mě nepřestane fascinovat a myslím, že většinu pianistů.
Existuje nějaká skladba, ke které se vracíte celý život a pokaždé v ní objevíte něco nového?
Svým způsobem by to měly být všechny skladby, ke kterým se člověk vrací dlouho. Je fakt, že každý máme nějaké frekventované repertoáry, které hrajeme často, myslím, že tam hrozí dvojí nebezpečí. Jedno je, že když člověk hraje něco dlouhou dobu, tak si tam začne vymýšlet a už se příliš odchýlí od původní představy, ani ne svojí, ale toho skladatele. Druhé nebezpečí je samozřejmě rutina, tedy že to bude hrát pořád stejně. Vím třeba, že to byl Josef Suk, slavný houslista, který říkal, že když si po delší době opakuje nějakou věc, tak si na ni kupuje nové noty, aby tam neměl staré poznámky a mohl se na ně dívat novýma očima. To je taková kuriózní, ale velmi logická věc.
Kolik hodin denně dnes ještě cvičíte?
Jak se proměnilo vaše cvičení od dob studií? Cvičíte méně, ale efektivněji?
Určitě se to vyvíjí, je to spravedlivé. Když vám je šestnáct a nemáte tu metodu cvičení tak zmáknutou, ale zase máte neuroplasticitu mozku na vrcholu, tak vám hlava bere mnoho věcí mimoděk. Ve věku, ve kterém jsem já, už vám
ta hlava bere míň, ale zase umíte víc tu techniku. Spoustu věcí, na které jsem potřeboval čas, abych na ně přišel, už dnes vím, takže časově je to míň. V průměru cvičím tak dvě až tři hodiny denně, ale je to podmíněné tím, kolik děláte nového repertoáru. Když děláte nový repertoár, jsou dny, kdy cvičím sedm osm hodin denně. Rozdíl je ještě v tom, že zatímco na AMU to bylo pořád v takových dávkách a říkal jsem si „ježiš, dneska zase těch osm hodin“, tak dneska, když se mi povede vyhradit jeden den, kdy mám tolik času, tak se na něj týden těším.
Máte někdy chuť si dát od klavíru úplnou pauzu?
Určitě ano. Můj rekord je šest týdnů o prázdninách někdy před lety. Zjistil jsem zajímavou věc, u které si budu trochu protiřečit. Když člověk hodně cvičí, ale hlava je unavená, máte třeba dva různé programy týdně, ale jedete takhle naplno, někdy se v tomhle stavu i s pilným cvičením hraje hůř, než když té hlavě ulevíte, pár dnů na to nesáhnete a soustředíte se třeba jen na jednu věc. Hlava je pak odpočatá a efekt je často lepší, než když člověk drtí úplně do bezvědomí a pak jde hrát.
Byla tam po těch šesti týdnech citelná změna? Jak moc těžké je vrátit se zpátky do procesu?
Zprvu jsou ty ruce olšové, ale zase je výhoda, pokud máte za ty roky nalítané kilometry po klaviatuře, tak je vracení se do formy poměrně rychlé. Tím nechci říct, že bychom si mohli dát kdykoliv šest týdnů pauzu, ale netrvá to dalších šest týdnů, než se člověk dostane do formy, to spíš jednotky dnů.
Ruce jsou váš kapitál. Máte je pojištěné? Vaše žena je také klavíristka – jak doma řešíte rozdělení rizikových manuálních prací?
Já si nemyslím, že by manuální práce doma byly tak rizikové:). Teď jsem byl za mámou na Moravě, tak jsem se vyhnul benzinové motorové pile, ze které mám trochu respekt, ale jinak to v podstatě moc neřeším. Pojištěné ruce mám, ale
opět ty představy, že si člověk zlomí malíček a je finančně za vodou až do smrti, jsou samozřejmě přehnané, taková pojistka u nás neexistuje.
Ví se, že ve vašem dětství hrál roli i fotbal. Kdyby nad klavírem tenkrát zvítězil, v jakém klubu byste dneska hrál?
Fotbal hrál roli takovou, že se mnou nikdo hrát nechtěl, protože jsem byl tlouštík a jedničkář, takže se se mnou nikdo nebavil, a když už, tak jsem musel být brankář, protože jsem v bráně zabral hodně místa. Jinak bych hrál samozřejmě za Baník Ostrava:).
Máte nějaký rituál před koncertem nebo nosíte u sebe talisman?
Velmi dlouho jsem to dělal. Dlouho jsem měl dokonce ve svých patnácti nebo šestnácti letech koncertní slipy. Samozřejmě jsem je mezi koncerty pral, aby nevzniklo nedorozumění, ale byl jsem opravdu hodně pověrčivý a myslím, že se to přetransformovalo v takovou menší fixaci na předměty a větší fixaci na tu představu a metafyzické věci. Principiálně ale ano, myslím, že pověrčivost je určitá dětinská forma duchovnosti.
Máte třeba nějakou značku klavírů, u které jste si jistější, že ten výkon bude stát za to?
To je spíš nástroj od nástroje. Jsou značky, které jsou na světových koncertních sálech nejfrekventovanější, na druhou stranu všichni jsme vyrůstali na Petrofech. Já mám doma Petrofa z roku 1932 jako nesmírně povedený klavír, ale myslím, že to není o značce. Pokud je ten klavír vydařený, tak to neřešíte.
Dokážete vypnout hlavu u nějaké úplně primitivní činnosti? U jaké?
Určitě, u mě nejvíce funguje sport, takže běhání, posilovna nebo horské kolo jsou sázka na jistotu.
Posloucháte hudbu, i když zrovna nehrajete/nezkoušíte?
Chodíte na koncerty? Jaký žánr či interpret jsou vaši oblíbení?
Vždycky si vzpomenu na větu kamaráda Honzy Simona, ředitele Dvořákovy Prahy, který jakožto sám pianista vždycky v lehké nadsázce říkal, že na koncerty chodí pouze na své, a to ještě jenom někdy. Není to takhle samozřejmě, tu a tam si najdu čas na nějaký opravdový bonbónek. Když je možnost jít na něco opravdu výjimečného, tak to nevynechávám. Jinak hudbu poslouchám hodně v autě, když mám třeba dlouhé přejezdy na koncerty, ale přiznám se, že ne vždy klasiku. Mixuji to různě, mám rád oldies, šedesátá léta třeba. Dělám si velmi pestré vlastní playlisty. Většinou ale neběhám se sluchátky a dopřávám si ticho.
Dušan Martinček
Q & A studenti klavíru
Jaké komorní klavírní uskupení
je tvé oblíbené nebo s jakými
nástroji by sis chtěl/a někdy zahrát?
Dlouhodobě je mi nejbližší klavírní trio. Mám ráda jeho barevnost, vyvážený zvuk i obrovské množství krásného repertoáru napříč epochami. Spojení klavíru se smyčci je velmi tvárné – dokáže být intimní i překvapivě symfonické, a přitom si zachovat komorní charakter.
Momentálně ale působím v duu se saxofonem, které mi otevírá trochu jiný, stejně inspirativní svět. Repertoár je sice méně tradiční, ale o to svobodnější a dává větší prostor hledat vlastní zvuk i výraz. Zároveň je klasických saxofonistů daleko méně, takže přináší i více příležitostí k vystupování a posluchači o něj mají zájem.
Réza Kahudová
Mé oblíbené je klavírní trio. Je to tak ideální počet lidí pro těleso. Myslím, že kdyby nás bylo víc, už bude velký problém se vůbec sejít – natož pravidelně zkoušet. Navíc je hudební literatura v tomto směru velice obsáhlá, pestrá a zábavná.
Kdybych si mohl zahrát s jinými nástroji, tak asi by to byly nějaké netradiční orientální nástroje, třeba sitár nebo australské didgeridoo. Zkrátka něco netradičního, co by posunulo moje sluchové hranice.
Marek Peňáz
Komorní hudba mě baví obecně a asi nemám jedno nejoblíbenější uskupení – každé má své kouzlo. Největší radost mi přináší, když si se spoluhráči hudebně i lidsky porozumíme, a právě to dělá z komorní hry ten nejlepší zážitek. Blízká je mi především spolupráce se smyčcovými nástroji, ať už v duu, triu, kvartetu či kvintetu. V březnu mě ale čeká i spolupráce s dechovými nástroji,
se kterými vystoupíme v Českém centru v Paříži v rámci oslav výročí mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga.
Eliška Tkadlčíková
Momentálně mě hodně baví trio ve složení klavír, fagot a klarinet, ve kterém hraji s přáteli. Líbí se mi neobvyklá kombinace nástrojů a jejich barevnost. Škoda jen, že pro toto obsazení není moc skladeb, takže jsme nuceni si je upravovat sami.
Barbora Pančíková
Moje oblíbené komorní uskupení je klavírní trio, a to i díky obrovskému množství skvělého repertoáru, který pro toto složení existuje. Trio mi připadá jako ideální kombinace nástrojů: klavír, housle a violoncello vytvářejí vyvážený zvuk, kde má každý svůj prostor. Právě z této literatury mám rád například druhé klavírní trio od Dmitrije Šostakoviče, které je fascinující svou intenzivní atmosférou. Obecně mám
velmi blízko i ke komorní tvorbě Johannese Brahmse, a to v jakémkoliv obsazení. Zároveň mě baví i větší uskupení, jako jsou kvartety a kvintety, která přinášejí širší zvuk a jiné možnosti práce s barvou a dynamikou. Každé obsazení má něco do sebe, ale klavírní trio pro mě zůstává nejpřirozenější kombinací sólového hraní a komorní spolupráce.
Vojtěch Paukert
Mé oblíbené uskupení je klavírní trio. Baví mě na něm, že existuje velké množství repertoáru, ze kterého s naším triem vybíráme. Posluchačsky je velmi vděčné díky složení nástrojů a pro každého klavíristu představuje skvělé uplatnění. Nevyhýbám se ani jiným uskupením, ráda hraji s dechaři a možná se i tímto směrem v budoucnu vydám.
Anna Knoulichová
V čem tě obohacuje studium na
klávesové katedře na HAMU?
Máš zkušenost i s jinými
školami ve studiu hry na klavír?
Studium na klávesové katedře HAMU mě obohacuje především díky inspirativnímu vedení mého pedagoga Lukáše Klánského. Učím se od něj nejen pracovat s hudbou do větší hloubky, ale také efektivně cvičit, lépe porozumět technickým otázkám hry a věnovat se mentální přípravě. Velký přínos pro mě má i každodenní kontakt
se skvělými a talentovanými spolužáky, kteří jsou pro mě velkou inspirací. Zkušenost s jinou vysokou školou nemám, zahraniční stáž jsem neabsolvovala a v tuto chvíli ji ani neplánuji, protože mám pocit, že mi současné studium dává vše, co potřebuji.
Réza Kahudová
Tak především mě obohacuje o nové lidi – profesory, kolegy. S tím rovnou přicházejí i nové impulsy, inspirace a i obecná motivace něco se sebou dělat. Jinak srovnání bohužel nemám –čas od času mám hodiny na JAMU v Brně (shodou okolností s triem), myslím, že je to zcela srovnatelné.
Marek Peňáz
Nejvíce mě samozřejmě obohacují hodiny hlavního oboru, klavíru s doc. Ivo Kahánkem. Velmi si vážím toho, že se na katedře rozvíjí cyklus Koncertů klavíristů klávesové katedry (KKKK), který nám dává více příležitostí vystupovat přímo na půdě školy. Důležitý je pro mě také samotný kolektiv, možnost sdílet hudbu se spolužáky, kteří do ní investují stejnou energii a skutečně jí žijí. Inspirativní jsou i jedinečné prostory HAMU. V rámci magisterského studia jsem měla možnost absolvovat studijní pobyt na MDW ve Vídni v rámci programu Erasmus, což považuji za velmi podnětnou zkušenost jak z profesního, tak z osobního hlediska.
Eliška Tkadlčíková
Studium na HAMU je pro mě inspirativní. Je tu spousta talentovaných
a pracovitých lidí, což člověka přirozeně motivuje k vlastní práci. Velmi si vážím i atmosféry na klávesové katedře – jsme si blízcí, podporujeme se a držíme spolu.
Před příchodem na HAMU jsem studovala na konzervatoři v Kroměříži.
Barbora Pančíková
HAMU mě obohacuje svým přátelským a profesionálním prostředím. Jsou zde skvělí profesoři a spolužáci. Celý život mám štěstí na výborné pedagogy klavíru, a to platí i pro HAMU. Když člověk chce, má zde mnoho příležitostí se posouvat nejen sólově, ale i co se týče pedagogiky. Také je důležité, na jaké klavíry má člověk možnost cvičit a mít hodiny.
Mám zkušenost z Erasmu na Real
Conservatorio Superior de Música de Madrid, což byla méně vybavená škola s občas chaotickou organizací. V Madridu jsem měl ale (tradičně) štěstí na skvělou profesorku klavíru. Abych tam mohl cvičit, musel jsem si každý den o půlnoci rezervovat učebny s rozladěným pianinem na dva týdny dopředu, jinak jsem se musel spokojit jen s elektrickým pianem na chodbě. To není jen případ Madridu, ale mnoha zahraničních škol. Na HAMU sice člověk občas nesežene volnou třídu na cvičení, ale i tak jsou ty možnosti mnohem větší a klavíry kvalitnější. Vojtěch Paukert
Sice jsem neabsolvovala studium v zahraničí, ale zúčastnila jsem se mnoha masterclassů – ať už v ČR,
nebo v zahraničí – a setkala jsem se tak s různými pedagogickými přístupy i školami. Po absolvování konzervatoře byla pro mě HAMU jasnou volbou, také díky skvělým profesorům, kteří na naší škole působí.
Anna Knoulichová
Máš nějakou zkušenost s jinými klávesovými nástroji? A proč sis vybral/a právě klavír?
Ano, během studia na konzervatoři jsem se dva roky věnovala takzvanému „povinnému příbuznému nástroji“, kterým byly v mém případě varhany. Měla jsem obrovské štěstí na pedagožku, Marii Esslovou, výjimečnou varhanici a inspirativní pedagožku. Velmi si cením toho, že dokázala k výuce povinného nástroje přistupovat s velkou citlivostí a pochopením. Je to specifická situace – nejedná se o hlavní obor studenta a není možné mu věnovat tolik času – přesto dokázala každou hodinu naplnit smyslem a inspirací.
Rady, které mi předávala, se navíc zdaleka netýkaly jen varhan, ale hudby jako takové. Mnohé z nich si nesu i do své klavírní hry. Tato zkušenost mi rozšířila obzory a umožnila nahlížet na hudbu i z jiného úhlu, což považuji za velmi důležité.
Klavír pro mě ale samozřejmě zůstává nástrojem číslo jedna – pro jeho nekonečné možnosti barevnosti zvuku i pro nádherný a rozmanitý repertoár. Přesto věřím, že každé setkání s jiným
nástrojem obohacuje a pomáhá člověku nezůstat uzavřený v jediném úhlu pohledu.
Réza Kahudová
Mám relativně bohatou zkušenost –už asi deset let doprovázím bohoslužby v evangelickém kostele. Zároveň hraji ve dvou rockových/metalových kapelách, takže hraji i na syntezátory a elektrická piana.
No a proč jsem si vybral klavír? Toho času mi bylo sedm let a ještě jsem neměl úplně rozhodovací právo. Rodičům se klavír líbil, tak jsem začal hrát. Zprvu jsem to nesnášel, prvních šest let bylo krizových, ale časem jsem se v klavíru našel. Dneska vidím, že to byla prozíravá volba nástroje.
Marek Peňáz
Klavír mi vybrali rodiče, když mi bylo pět let, a jsem jim za to nesmírně vděčná. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych jej vyměnila nebo si k němu přidala další nástroj. Klavír mě zkrátka pohltil a cítím, že ke mně přirozeně patří.
Z dalších klávesových nástrojů jsem se během studia na konzervatoři věnovala cembalu. Byla to velmi cenná zkušenost, která mi výrazně pomohla zejména při interpretaci staré hudby.
Eliška Tkadlčíková
Na konzervatoři jsem si jako doplňkový nástroj vybrala cembalo. Upřímně ale musím říct, že mi to úplně nešlo. (Možná kombinace nedostatečné píle a omezených možností přípravy – na
škole byla pouze jedna cembalová třída ke cvičení.)
I přesto to pro mě byla cenná zkušenost, protože mi to pomohlo jinak přemýšlet o artikulaci a práci se zvukem. Klavír bych ale neměnila.
Barbora Pančíková
Měl jsem dva roky výuku cembala, což bylo skvělé pro pochopení dobové interpretace.
Klavír si vybral spíš mě. Díky tomu, že jsem měl už od malička doma přístup ke křídlu Bösendorfer, které si koupila moje babička v sedmdesátých letech, byl to první nástroj, na který jsem začal hrát. Na klavíru je skvělá například jeho samostatnost, dokáže zastoupit celý orchestr a nabízí nesmírně bohatý repertoár i výrazové možnosti. Jediná škoda je, že si člověk, až na pár výjimek, nezahraje přímo v orchestru. Je to na druhou stranu nástroj, u kterého je potřeba strávit mnoho času o samotě, což není úplně pro každého. Vojtěch Paukert
Větší zkušenost s jinými klávesovými nástroji nemám, ale v rámci studia na konzervatoři jsem absolvovala jeden rok hry na obligátní cembalo, takže jsem se s ním alespoň krátce seznámila. Párkrát jsem si také zkusila zahrát na varhany, ale žádný z těchto nástrojů jsem nikdy systematicky nestudovala. Upřímně si z dětství nepamatuju, že bych si klavír sama zvolila. Rodiče ale tvrdí, že to bylo moje rozhodnutí.
Anna Knoulichová mš
Stalo se
HAMU má zastoupení v soutěži Pražského jara
Zájem o soutěž Pražského jara letos překonal nejen loňská čísla, ale i celkový rekord přihlášených od roku 1998. Do klání se přihlásilo 239 flétnistů a 231 klavíristů ze sedmnácti zemí světa. Nejvíce přihlášek tradičně dorazilo z Asie – zejména z Korejské republiky, Číny, Japonska a Tchaj-wanu. Z domácích interpretů se přihlásilo 15 klavíristů a 9 flétnistů. Do předkola postoupilo 50 flétnistů, mezi nimi čtyři Češi, a 42 klavíristů, z toho jediná Češka – posluchačka HAMU Eliška Tkadlíčková. Soutěž se uskutečnila 7. a 8. května ve Vzletu, klavíristé navázali 8. a 9. května v Sále Martinů na HAMU a klání vyvrcholilo v polovině května finálem v Dvořákově síni Rudolfina. Ačkoliv první tři příčky obsadili klavíristé z Jižní Koreje a Číny, Eliška Tkadlčíková si odnesla hned tři prestižní ocenění, a to Cenu Olega Podgorného, Cenu Českých center a Cenu Nadace Gideona Kleina. Elišce posíláme obrovskou gratulaci!
Magdalena Kožená a Simon Rattle převzali Cenu Antonína Dvořáka za rok 2025
Akademie klasické hudby udělila Cenu Antonína Dvořáka za rok 2025 výjimečné umělecké dvojici – mezzosopranistce Magdaleně Kožené a dirigentovi siru Simonu Rattleovi. Ocenění převzali za dlouholetý a systematický přínos české hudbě i její šíření na prestižních světových pódiích. Cena je udělována od roku 2009 za podpory nadace Karel Komárek Family Foundation. Laureáti tradičně získávají skleněnou plastiku violoncella ze sklárny Moser podle návrhu architekta Jiřího Pelcla.
STALO SE
www.bohemianheritage.cz www.festival.cz
Podpis smlouvy na nové varhany pro HAMU
Milán přivítal zimní olympiádu. Ceremoniál
doprovodili Bartoli a Lang Lang
Mezzosopranistka Cecilia Bartoli spolu s klavíristou Lang Langem zahájili letošní zimní olympijské hry. Zahajovací ceremoniál proběhl 6. února 2026 na stadionu San Siro v italském Miláně. Oficiální olympijskou hymnu předvedli společně s dětským sborem Teatro alla Scala.
Rektorka AMU doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná podepsala při slavnostním aktu 1. října 2025 smlouvy se zástupci varhanářských firem, které uspěly ve výběrovém řízení a budou stavět pro sál Martinů a také pro cvičnou třídu nové varhany. Jde o švýcarskou firmu Kuhn a českou dílnu Dlabal-Mettler. Třetím objednaným nástrojem je přenosný varhanní pozitiv, který dodá nizozemská firma Klop. Pořízení nových varhan znamená inovaci, která byla ve strategických dokumentech už řadu let označována za prioritní a je zároveň nutná pro udržení konkurenceschopnosti oboru varhanní hry, jehož výuka má na HAMU dlouhou tradici. Dosluhující varhany sálu Martinů budou nabídnuty k dalšímu využití. Financování projektu je zajištěno prostřednictvím programu JAK, který je nástrojem EU sloužícím mj. k rozvoji vysokých škol. Hotovo bude na začátku zimního semestru roku 2028.
Water footprints
I walk softly so the ground will not refuse me. In my mouth two rivers meet. One tastes of dust and sun, one of iron and rain. When I speak, water hesitates choosing a shore.
I have learned how to carry a house without walls. How to fold a sky into a suitcase. At night I wash my name and hang it to dry between two countries. In the morning I step forward not as a guest, not as a shadow, but as water: finding its shape without asking for stone to move. I have stopped apologizing for the sound of my footsteps. They are not loud they are layered. Every step holds a market at dusk, my mother’s hands in flour, a street that no longer knows me.
I am not divided. I am doubled.
If you listen closely, you can hear it— the quiet courage of water touching rock again and again and again. Not to break it. Not to win. But to say: I am here.
And I will make a way that remembers us both.
Neda Taslimian
Environmentální panel AMU
Pro Akademii múzických umění není důležité jen vzdělání a výzkum. Cílem je také vytváření prostoru pro veřejné debaty, a tím i zapojení se do řešení společenských otázek. AMU proto zřídila v roce 2020 Environmentální panel, který zhodnocuje stávající praxi univerzity z hlediska vlivu na životní prostředí a navrhuje opatření k minimalizaci dopadů.
Environmentální panel (EP) je založen na principu mezifakultní spolupráce a má celkem osm členů. Za každou fakultu jsou to dva členové (vyučující a studující), a pak tajemnice a nezávislý externí poradce. Za HAMU jsou členy Štěpán Hon (z katedry bicích nástrojů) a Sarah Jedličková (z katedry zvukové tvorby a hudební režie).
O co vlastně Environmentálnímu panelu jde?
Ambicí panelu je prosazovat dlouhodobé změny v širším měřítku. Rádi bychom s nově nastupujícími členy vedení navázali užší spolupráci a aktivněji se podíleli na transparentním chodu školy.
Krom tohoto bychom také chtěli propojovat nejen fakulty mezi sebou, ale i jejich jednotlivé obory. Koneckonců nejde
jen o prostředí životní ve smyslu krajiny, ale i o prostředí studia jedince na škole. K tomu se právě vázala i debata během Komunitního dne, který proběhl v říjnu minulého roku.
Co přesně byl vlastně ten Komunitní den?
Původně se to jmenovalo Environmentální den, ale rozhodli jsme se název změnit, protože udržitelnost se bez komunity prostě neobejde. Tato akce se koná každý rok a program vloni sestával například z uměleckých workshopů, představení pro děti i dospělé, zkoumání rostlinných druhů v meditační zahradě či otevřené debaty. Na ní jsme probírali hlavně otázku etiky na AMU a absenci ombudsosoby na HAMU, která by mohla řešit mezilidské vztahy, respektive klima na fakultě. Inspirací byla již existující Antidiskriminační platforma
na Akademii výtvarných umění nebo zavedení funkce ombudsosob na DAMU a FAMU. Cílem je, aby bylo i na Hudební a taneční fakultě umožněno všem studentům, pedagogům a nepedagogickým pracovníkům školy rovnocenné zacházení a aby se případně nebáli choulostivé či nevhodné situace řešit. S nástupem nového vedení HAMU by se mohl přístup k těmto i dalším tématům změnit.
Jaké další aktivity se pojí s EP?
Naší agendou jsou otázky životního prostředí, dění na fakultách a témata rezonující celou naší společností. Na podzim
se Štěpán účastnil mezinárodní operní pěvecké soutěže Let´s Sing v Ostravě, kde pro účastníky vedl workshop zaměřený na práci s trémou. Vzniklo to z iniciativy samotných organizátorů soutěže, kteří se obrátili na EP s dotazem na možnost uskutečnění semináře na téma Wellbeing umělců –tedy rovnováhu mezi profesní výkonností, zdravím a životním prostředím, ve kterém tvoříme. Vznikla tak možnost propojit témata duševní rovnováhy umělců s přednáškou o udržitelnosti v uměleckých institucích, která vycházela z nedávno vzniklého dokumentu Strategie udržitelnosti. Ta se dotýká nejen etiky a komunikace v rámci instituce, ale také se zabývá tématy od energetické náročnosti budov, odpadu
Nina Honová
či spotřeby vody přes odpovědnou uměleckou výrobu až po mezioborovou spolupráci nebo složení jídelníčku v kantýně. V širším kontextu může být udržitelnost vnímána jako schopnost či dovednost současné společnosti naplňovat své potřeby tak, aby neznemožnila budoucím generacím stejné příležitosti – jednoduše aby se i ještě nenarozené kreativní bytosti mohly v budoucnu rozplývat nad diverzitou a nekonečnými možnostmi života.
Čím se mohou studenti HAMU inspirovat při svých kreativních činnostech a nápadech?
Například na Divadelní fakultě už vytvořili Průvodce udržitelnou divadelní tvorbou DAMU a na Filmové fakultě vznikl Green filming manual. Na HAMU se z iniciativy Wellbeing a rovné příležitosti pořádá mnoho zajímavých seminářů a workshopů zaměřených na fyzické i duševní zdraví hudebníků (kompenzační či relaxační techniky, práce s trémou, stresem či zátěží při studiu). I tato témata jsou pro EP zásadní a snaží se je integrovat do různorodých činností na AMU. To vše se přeci
jen týká našeho společného životního prostředí – vnitřního i vnějšího – na úrovni individuální i plodné půdy AMU. V tomto ohledu lze vše nalézt na stránkách HAMU pod panelem Kalendář akcí.
Jak je možné EP kontaktovat?
Naším směrem proudí mnoho podnětů s enviro tematikou, které se snažíme přeposílat na úrodnou půdu – aktuální projekty a mezioborové spolupráce se snažíme zveřejňovat na Instagramu enviro.panel.amu. A protože fungujeme jako nezávislý poradní orgán rektorky a Akademického senátu AMU, snažíme se podněty z řad studentstva, pedagogů a dalších zaměstnanců fakulty směřovat přímo na konkrétní místa. Možné je komunikovat se všemi členy EP, kterými jsou již zmínění Štěpán Hon a Sarah Jedličková za HAMU, a pak Tereza Reichová a Valerie Vítů za FAMU, Ester Fišerová a Filip Novák za DAMU a tajemnice Klára Banotová z rektorátu AMU (klara.banotova@amu.cz).
Průvodce udržitelnou divadelní tvorbou DAMU
Manuál zeleného natáčení FAMU
Udržitelná AMU
Terezie Fialová
Pod svým občanským jménem Terezie
Klavírní dílo Petra Ebena v nových souvislostech
Bártová studuje klavíristka Terezie
Fialová třetí ročník doktorandského studia na HAMU v oboru Interpretace a teorie interpretace. Přijímací řízení absolvovala s více než desetiletým odstupem od ukončení magisterského studia, tentokrát však s jasnou vizí a konkrétním tématem, které si podle jejích slov zasloužilo pozornost.
Tématem její disertační práce je klavírní dílo Petra Ebena se zaměřením na koncertantní klavírní skladby. Dlouhá léta působí v klavírním Eben Triu, jehož název byl převzat právě po významném českém skladateli Petru Ebenovi. S jeho dílem se setkávala opakovaně a postupně začala vnímat, že zejména klavírní tvorba zůstává překvapivě málo reflektovaná i uváděná.
Výzkum však přináší určitá úskalí. Jedním z nejzásadnějších je nedostupnost původních rukopisů klavírních děl
archiv Terezie Fialové
BIO
– česká klavíristka, sólová a komorní hráčka
– absolventka HAMU (prof. Ivan Klánský) a Hochschule für Musik und Theater Hamburg (prof. Niklas Schmidt)
– dlouholetá členka Eben Tria
– pravidelně koncertuje se svým partnerem, violoncellistou Jiřím Bártou
– společně vydali několik CD pro label Animal Music – Kompletní Beethovenovy sonáty pro klavír a violoncello (2021) a CD skladeb Leoše Janáčka (2024)
– vystupuje na mezinárodních festivalech a vyučuje na mistrovských kurzech
– nyní připravuje sólovou desku v české premiéře s klavírním cyklem Gadalaiki lotyšského autora
Pēterise Vaskse
Petra Ebena, které se dosud až na jednu výjimku nepodařilo dohledat. Při práci je tak nutné vycházet z prvních a většinou doposud jediných oficiálních vydání partů a partitur. Tato skutečnost zároveň otevírá širší otázku péče o české hudební dědictví a jeho dostupnost pro současné interprety.
Významným výstupem projektu je získání práv na úpravu Ebenova klavírního koncertu, která umožnila redukci velkého symfonického orchestru na orchestr komorní. Nová orchestrace z pera aranžéra a skladatele Jiřího Kabáta
zachovává původní klavírní part a otevírá skladbě širší možnosti koncertního života. Úprava vychází v letošním roce u nakladatelství Schott Music a party budou oficiálně dostupné k zapůjčení. Premiéru nové verze s úspěchem provedla Terezie Fialová pod vedením dirigenta Petra Valentoviče v květnu 2025 s Jihočeskou filharmonií v Českých Budějovicích. Projekt byl podpořen grantovou soutěží HAMU.
vt
archiv Terezie Fialové
Spectabilis, Honorabilis
Přinášíme vám, milí čtenáři, rozhovor s MgA. Štěpánkou Havlíčkovou Balcarovou –trumpetistkou, skladatelkou, dirigentkou, maminkou a nově také proděkankou pro mezinárodní vztahy a ochranu lidské důstojnosti a rovného zacházení. Patří mezi významné osobnosti současné jazzové scény. Jaké faktory ji ovlivnily v jejím hudebním vývoji a jak si představuje budoucnost fakulty?
„Emoce jsou součástí našeho každodenního života.
Je dobré je pozorovat, vnímat a případně z určitých tendencí vyvodit důsledky.“
Na začátku února jste nastoupila do funkce proděkanky na HAMU. Co pro vás tenhle krok znamenal – byl to spíš přirozený posun, nebo výzva vystoupit z vlastní komfortní zóny?
Obecně nerada vystupuji ze své komfortní zóny. Jsem ráda, že jsem si nějakou našla a že je mi v ní dobře. Nicméně být součástí pracovitého a kreativního týmu a podílet se na správném směřování fakulty pro mě bylo lákavé.
Vaše agenda propojuje mezinárodní vztahy a oblast ochrany lidské důstojnosti a rovného zacházení. Co si pod tím mají studenti konkrétně představit v běžném fungování školy?
Ráda bych například na fakultě viděla více studentů ze zahraničí, což je vždy k dobru věci. Dochází tak ke konfrontaci, a tím přirozeně i k motivaci k vlastnímu seberozvoji. Může vzniknout nejedno přátelství a s ním spojená mezinárodní hudební spolupráce, tak potřebná pro budoucí profesní život absolventa HAMU. Ohledně druhé agendy bych si přála, aby se studenti i pedagogové cítili ve škole bezpečně a měli možnost konzultovat a řešit své obavy nebo problémy s externími odborníky. Potřeby spjaté s touto problematikou se během uplynulých deseti let velmi zkonkretizovaly a je potřeba na ně vstřícně reagovat. Zatím mám velkou radost z programu ESF, v jehož rámci probíhají na fakultě mnohé zajímavé přednášky a workshopy zaměřené na psychické i fyzické zdraví studentů a pedagogů.
Máte za sebou silnou zkušenost ze zahraničí, zejména ze studia v Polsku. V čem podle vás může mezinárodní prostředí obohatit uměleckou školu, jako je HAMU?
Vztahy se zahraničními umělci a školami jsou obecně klíčové v každé hudební instituci. Nemůžeme si myslet, že máme na vše ten nejlepší recept. Na to jsme moc malá země – ale i kdybychom byli desetkrát větší, nebyl by to správný postoj.
Je potřeba přicházet do častého styku s jinými vyučovacími metodami a odlišnými pohledy na náplň a výstupy předmětů. Nechat se inspirovat, motivovat. Pokud se spolupráce se zahraničními akademiemi dobře nastaví, může české hudební scéně přinést mnoho benefitů: vyšší úroveň absolventů, mezinárodně sestavené soubory a s tím spojenou koncertní činnost i propagaci českých interpretů v zahraničí.
To je samozřejmě běh na dlouhou trať, ale je potřeba v úsilí nepolevovat.
Václav Jirásek
Když se podíváme na vaše studijní začátky – od Ježkovy konzervatoře až po Katovice a Štýrský Hradec – co, nebo kdo byl pro váš vývoj jako hudebnice úplně klíčový a proč?
Na této cestě jsem měla několik důležitých mezníků. Na začátku to byl můj první učitel z Plzně, díky kterému jsem se zamilovala do jazzové hudby. Od té doby jsem si učitele sama pečlivě vybírala, a tak jsem se dostala do Polska k velmi inspirativnímu Piotru Wojtasikovi. Skladbu jsem pak jistou dobu studovala v Štýrském Hradci u profesora Edwarda Partyky. Důležitou součástí mé hudební cesty byli ale také moji tehdejší spolužáci. S některými z nich hraju dodnes a svým způsobem mě stále ovlivňují.
Dnes působíte jako pedagožka na Konzervatoři Jaroslava Ježka a na HAMU. Jaký typ studentů vás baví učit nejvíce – a je naopak něco, co se snažíte studentům předat bez ohledu na jejich talent nebo zaměření?
Baví mě učit samozřejmě ty studenty, kteří k hudbě přistupují poctivě, jsou pracovití a k umění jako takovému pokorní. Ne vždy ale nacházím se všemi úplně společnou řeč, především právě v oblasti estetiky a vkusu. Pokud k tomu dojde, snažím se jim ukázat jiné cesty a otevřít obzory. Momentálně vyučuji spíše hromadné předměty, např. dějiny jazzové hudby. Tam, v návaznosti na jazzovou historii, reflektuji například i aktuální dění na hudební scéně formou řízených diskusí. To je, myslím, obohacující pro všechny zúčastněné.
Jste aktivní hudebnice, skladatelka, vedete vlastní projekty a do toho nyní přišla náročná akademická funkce. Jak vypadá vaše „organizace reality“, aby se to všechno dalo zvládnout?
Při výčtu mých aktivit jste zapomněla na jednu důležitou věc – jsem především maminka a doma mám dvě stále
archiv Š. Havlíčkové
Zuzana Bönisch
relativně malé dcery. Organizace času bývá tedy poměrně náročná. I tohle všechno mi ale zapadá do náplně práce, kam patří mimo jiné rovné příležitosti.
Získala jste řadu ocenění za interpretaci i autorskou tvorbu, kromě jiného tři hudební ocenění Anděl. Jsou pro vás tyto milníky spíš motivací, nebo závazkem do budoucna?
Andělé pro mě nejsou ani milníkem, ani motivací. Vnímám je jako milý důkaz toho, že si moji tvorbu někdo pečlivě poslechl a líbila se mu. Nic víc, nic míň.
Vaše album Emotions pracuje s osmi základními lidskými emocemi podle Roberta Plutchika. Přemýšlíte o emocích i v kontextu vedení či pedagogiky?
Emoce jsou součástí našeho každodenního života. Je dobré je pozorovat, vnímat a případně z určitých tendencí vyvodit důsledky. Album Emotions nicméně reflektuje můj vlastní emoční svět, který se mi radikálně proměnil s mateřstvím.
Věnujete se i projektům, které překračují hranice žánrů nebo oslovují nové publikum – třeba dětská jazzová opera. Má podle vás dnes jazz stále prostor oslovovat nové posluchače?
Popravdě řečeno, prostor jako takový a důstojné podmínky jazzová hudba příliš nemá, ale potenciál oslovovat nové posluchače rozhodně ano. Je to hudba, která už více než sto let ve svých směrech a odnožích odráží současnost. Každou dekádou se navíc výrazně vyvíjí. Myslím, že právě to je na ní aktuální a přitažlivé. A samozřejmě samotná improvizace – tedy tvoření hudby tady a teď – z ní dělá něco křehkého a v dobrém slova smyslu pomíjivého.
Zuzana Bönisch
Když si potřebujete odpočinout od všech rolí, které zastáváte, co vám nejlépe pomáhá „vypnout“ a dobít energii?
Jdu si zaplavat nebo se projít do lesa, pokud nějaký mám zrovna poblíž.
Na závěr trochu odlehčeně: Kdyby se první týdny ve vaší nové funkci měly zapsat do not, jak by tato skladba vypadala? Měla by jasnou strukturu, nebo by ji vystihoval spíše improvizační charakter?
Ta skladba by byla rozhodně hodně špatná. Byly by tam stovky chaotických útržků a motivů, ke kterým bych se už jako skladatelka nikdy nevrátila. Pokud by se ale kompozice psala i v delším časovém horizontu, pevně věřím, že se motivy postupně rozvinou, skladba se scelí a na posluchače bude mít pozitivní vliv. tz
Lucia Reiprich Maloveská je hudební teoretička, publicistka a pedagožka.
Pochází ze středního Slovenska a první kontakt s uměním tak zažívala nepřekvapivě skrze folklor. Brzy ji okouzlil klavír, který vedle gymnázia studovala na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banskej Bystrici. Snad kombinace lásky k hudbě a „klasického“ vzdělání ji vedla ke studiu hudební teorie. Dodnes je nadšená, že ji tento obor umožňuje bádat, psát a mluvit o tom, jak a proč to v hudbě – zejména v té soudobé – funguje. Má ráda knížky, hory (zeptejte se jí na Nízke Tatry!), cestování, víno, Formuli 1... a samozřejmě svoje studentstvo.
Lucia zakončila studium hudební teorie na HAMU v červnu 2024 disertační prací Role a metody hudební teorie v 21. století. Působila jako produkční v České filharmonii a nyní kromě vlastních výzkumných projektů vyučuje na Pražské konzervatoři a na své alma mater – katedře hudební teorie HAMU. V rozhovoru přiblížila svůj přerod ze studenta HAMU v zaměstnance, podělila se o to, v čem se podle ní liší práce se studenty konzervatoře a s vysokoškoláky, a jak vypadá studium hudební teorie v zahraničí.
Pamatuješ si ještě, co tě původně přivedlo ke studiu hudební teorie? Byla to tvoje první volba, nebo jsi měla jiné plány?
Pamatuji si, ale asi to vzešlo tak nějak přirozeně. Když mi bylo něco mezi dvanácti a třinácti, řekla jsem si, že bych mohla jít studovat hudbu. To mě vlastně už neopustilo, ale postupně jsem přišla na to, že klavír asi nebude ta správná cesta. Teorie mě bavila odjakživa, ale až později jsem zjistila, že se dá i studovat, a začala jsem se jí zaobírat tak nějak
archiv L. Reiprich Maloveské
víc do hloubky. Mívala jsem nějakou dobu i trochu kompoziční ambice, ale vždycky, když jsem začala něco psát, jsem nakonec zjistila, že mě mnohem víc baví šťourat se v tom, jak ta hudba funguje. Takže od nějakých šestnácti sedmnácti jsem už byla rozhodnutá, že půjdu studovat teorii.
Kdybys měla možnost vrátit se do doby svého studia, je něco, co bys dnes dělala jinak?
Asi bych byla hned zpočátku trochu odvážnější. Ty první dva roky jsem sice studijně všechno „nasávala“ a byla aktivní, ale také jsem kdovíproč ještě nedokázala vystupovat moc nahlas a nic příliš komentovat… A když jsem se
Když někomu chceš vysvětlit, že nemá pravdu, nemůžeš si hned něco začít googlit.
Učitel by se neměl cítit automaticky jako neochvějná autorita, a naopak student by k němu měl přistupovat s respektem, protože i k ostatním lidem přistupuje s respektem.
…nemixujte lámanou češtinu s dokonalou slovenštinou.
Přistihla jsem se i při tom, že říkám studentům takové ty klišé věty typu: „A nenudím vás?“
konečně začala cítit přirozeněji, tak do toho přišel covid. Takže mě asi nejvíc mrzí, že jsem nebyla víc hrr – třeba i s nějakou dřívější účastí na konferencích nebo podobně.
Nějakou dobu jsi strávila studiem v cizině. Jak na to vzpomínáš? A liší se nějak výuka hudební teorie u nás a v zahraničí?
Nejdéle jsem byla ve Vídni, tam jsem byla na Erasmu, takže jsem tam strávila celý semestr. Potom jsem byla spíš na kratších výjezdech – v Curychu, v Berlíně, Benátkách…
A musím říct, že HT se odlišuje nejen stát od státu, ale také instituci od instituce. V Německu se spíš klade důraz na to, aby student byl řemeslně vybaven. Je třeba tedy schopen zkomponovat motet ve stylu nějaké konkrétní školy… Na jednu stranu je to fajn mít to „v ruce“, ale například v Curychu jsem si uvědomila, že tam chybí ta snaha dělat i něco dál, aplikovat to, zkoumat. Sice byli velmi zruční, ale dále na tom nestavěli. A jasně, řemesla by možná mohlo být u nás na HAMU trošku více, ale zase mi přijde skvělý i ten skoro filozofický rozměr toho oboru, také práce s textem, snaha o vlastní výzkum… Myslím si, že tady má hudební teorie svoje specifika, která mají své opodstatnění. Ale samozřejmě vždycky je možné a vhodné inspirovat se i někde jinde.
Jak se podle tebe liší dnešní studenti od tvé generace studentů? Je něco, čeho bychom si měli vážit, nebo to máme v něčem těžší? A jasně, vím, že mezi tebou a dnešními studenty není zas takový věkový rozdíl :)
(smích) Já se směju, protože nedokážu definovat svoji generaci, když jsem ji ponejvíc zastupovala sama. Když jsem na HAMU nastoupila, tak bylo pár studentů nade mnou, většinou už doktorandi, a ti studenti, co přicházeli po mně, většinou zase velmi rychle odcházeli… Ale co si myslím, že se mění a že je to dobře, je vlastně to, jak jsem na začátku říkala, že jsem byla hodně ticho. Ono to totiž také bylo tím, že i ti ostatní studenti kolem mě byli ticho. Jsem ráda, že se to i díky vám mění, protože se víc ptáte, víc se zajímáte… V tomhle je určitě nějaký rozdíl, a možná je právě i generační.
Já jsem asi nastoupila v období, kdy se začalo řešit, že je třeba diskutovat, říct svůj názor. Často jsem se setkávala s tím, že my v Česku a na Slovensku nedokážeme říct svůj názor, takže je jasné, že si potom říkáš – dobře, tak já to asi začnu dělat jinak.
V souvislosti s tím mě napadla problematika AI, jejíž obliba teď strmě stoupá. Může podle tebe AI našemu studiu nějak pomoct, nebo má potenciál ho spíš ohrozit?
AI je určitě super nástroj, ale musí to být nástroj, a ne hlavní prostředek, kterým získáváme informace. Teď se hodně hovoří o tom, že máme kriticky myslet a třeba ne tolik memorovat. To je naprostá pravda, jen si myslím, že když chceš argumentovat, tak je třeba určitý obnos informací mít a nosit si ho v sobě, bez ohledu na to, zda jsi či nejsi online. Když někomu chceš vysvětlit, že nemá pravdu, nemůžeš si hned něco začít googlit.
Docela mě pobavilo, že už když jsme rozhovor začínaly, první otázka byla od tebe, a týkala se toho, jakým jazykem máš mluvit. Sice už tady nějakou dobu žiješ, ale narodila ses a vyrostla na Slovensku – co tě vedlo k rozhodnutí studovat na vysoké škole v Praze?
Asi to, že jsem nikdy nebyla typ na to zůstávat v klidu doma. Vysloveně jsem chtěla jít do „zahraničí“, zvažovala jsem i Vídeň, ale nakonec zvítězila Praha.
Dělalo ti studium v českém jazyce nějaké problémy?
A jak moc ses už sžila s češtinou?
Čeština mi z hlediska porozumění problém nedělala, ale musela jsem se naučit v ní psát – gramatika je oproti slovenštině dost rozdílná. Opravdu dlouho jsem česky nemluvila, začala jsem vlastně, až když jsem začala učit. Občas mě dokonce lidi tipují na Moravačku, co se týče přízvuku. A možná jedna nevyžádaná rada, kterou sama nedodržuji – vyberte si vždy jeden jazyk, ve kterém chcete mluvit, nemixujte lámanou češtinu s dokonalou slovenštinou :).
V čem se podle tebe liší české a slovenské hudební prostředí? A sleduješ stále dění na slovenské hudební scéně?
Dění samozřejmě sleduji, v současné situaci dost znepokojeně. V určité míře se na Slovensku pořád snažím i trochu působit. A také tam mám spoustu přátel a lidí, jejichž činnosti si vážím – například v Bratislavě Ensemble Spectrum, což je soubor skutečně mezinárodní kvality. Ale co se týká klasické hudby, respektive soudobé klasické hudby, tak je to v Čechách mnohem rozvinutější – víc příležitostí uplatnění, větší poptávka, a tím pádem i vyšší kvalita. Nicméně co se týká některých jiných žánrů, tak ta slovenská underground, alternativní scéna je možná trochu zajímavější. Ale třeba jsem jen trochu zaujatá, protože to jsou všechno kapely mého mládí.
Studovala jsi na HAMU a dneska tu sama učíš – jaké to je ocitnout se na „druhé straně katedry“ na stejné škole?
Díky tomu, že jsem začala učit už při doktorátu, tak byl ten proces vlastně velmi plynulý. Ale připadala jsem si, jako když jsem prošla zrcadlem, najednou jsem na jeho druhé straně a střetávám se s úplným opakem těch lidí – že už nechodím na studijní, ale na personální. Ale tím, že jsme poměrně malá katedra, všichni diskutujeme a fungujeme dost dobře jako tým, jsem zpočátku moc rozdíl nepociťovala. Rozdíly nastaly až ve chvíli, kdy jsem začala učit specializovanou problematiku a měla jsem někomu vést projekt, protože to už prostě neokecáš. A potom samozřejmě systematika hudební teorie, to jsem byla ze sebe překvapená, že opravdu zvládnu o tématu mluvit hodinu a půl.
Mezi studenty teorie jsi velmi oblíbená – bylo vždycky tvým cílem učit, nebo jsi v sobě objevila nadšení do tohoto povolání až později?
Ráda říkám, že je to nezvratný osud, protože moje máma je učitelka. A hlavně když už jsem věděla, že se chci věnovat teorii a že budu na akademii nějak výzkumně a publikačně
činná, vlastně jsem počítala s tím, že součástí toho balíčku bude i nějaká činnost pedagogická. Jednou mě moje kamarádka představila jako „osobu, která učí“ – a to je mi upřímně asi ještě milejší, než se označovat přímo za pedagožku. Vnímám to totiž tak, že spíše učím to, co se sama snažím dělat.
Učíš nejen na HAMU, ale i na konzervatoři – v čem se podle tebe liší práce s dospívajícími studenty a s vysokoškoláky?
Je to velmi odlišné. Na konzervatoři myslím hodně na metodiku, je tam daleko víc i ten výchovný okamžik - chci studenty posunout, ale netraumatizovat. Na vysoké škole je to samozřejmě mnohem odbornější. Stavím na společném objevování, je to kolegiálnější a obohacuje mě to z úplně jiného úhlu. Kdybych si měla vybrat ale jen jedno, asi si vyberu tu vysokou. Práce s mladými na konzervatoři je super, ale té byrokracie kolem je moc.
Můžeš trochu přiblížit čtenářům tvoji poměrně čerstvou disertaci?
Věnovala jsem se rolím a metodám hudební teorie v 21. století. Já jsem si ji familiárně nazývala obhajobou hudební teorie. Vlastně to je takový pohled na to, čím HT je, čím by mohla být, jaký má vztah k praxi, k dalším disciplínám a jak by se měla dále vyvíjet, aby byla v širším hudebním diskursu
archiv L. Reiprich Maloveské
stále relevantní. Hodně jsem se věnovala i současné hudbě, na niž klasická hudební teorie nemá vždy úplně vhodné nástroje.
Určitě z takto obsáhlé práce nějakým způsobem čerpáš i v praxi – uplatňuješ některé poznatky třeba ve výuce?
Snažím se. Na konzervatoři asi spíš jen střípky, ale jedna z částí disertace byla věnovaná inkluzi, na kterou je dnes kladen důraz snad ve všech oborech. Takže se snažím nevybírat deset příkladů od Beethovena, ale vezmu i nějakou ženskou skladatelku, nebo se u některých látek zastavím i u mimoevropské hudby. Občas také beru příklady z jazzu, jelikož učím i studentstvo z oddělení populární hudby. A hlavně se snažím zahrnout do výuky soudobou hudbu. Také mám díky disertaci ještě lepší přehled o zahraniční literatuře, to se hodí vždy.
Mění se podle tebe vztah mladých muzikantů k teorii?
Myslím si, že dnešní mladí lidé (mluvme o mladší Gen Z) mají větší zájem o to, proč se ty věci dělají tak nebo onak a k čemu jim to bude v praxi. Samozřejmě je to občas spojené s nějakou menší ochotou něco se nabiflovat, ale není to ve své podstatě úplně špatně. Je tam zase velká ochota dostat se do hloubky něčeho, pochopit to. Snažím se tomu být maximálně otevřená. Sice se nějak všeobecně řeší, že klesá úroveň vzdělávání, ale já bych to asi úplně nesvalovala na ty děti.
Jak by podle tebe měla vypadat ideální spolupráce mezi pedagogem a studentem?
Vlastně ani nevím, jestli jsem se někdy sama sebe na tohle takto explicitně zeptala. Ale jako první mě napadlo, že by měl fungovat nějaký vzájemný respekt. Učitel by se neměl cítit automaticky jako neochvějná autorita, a naopak student by k němu měl přistupovat s respektem, protože i k ostatním lidem přistupuje s respektem. Myslím, že by tam měla figurovat nějaká otevřenost ke vzájemnému vztahu, oboustranná snaha se pochopit a vůbec aktivita z obou stran – aby ani jedna, ani druhá strana nebyla pasivní, odevzdaná.
Je něco, co tě na současném hudebním vzdělávání znepokojuje a co se třeba sama snažíš zlepšit?
Stále mě znepokojuje postoj k soudobé hudbě. Každý má samozřejmě absolutní právo vybrat si, co bude poslouchat, co se mu bude líbit, ale nemělo by tam být takové a priori odmítání… Občas slyším názory, že takovou hudbu vytvářejí a poslouchají šílení lidé, a to se přece nikomu nemůže líbit. Považuji za alarmující, když takové postřehy přicházejí z akademických kruhů. Pořád je to hudba, která vzniká teď, a aspoň nějaký elementární zájem pochopit, co a proč se v ní děje, by podle mě fungovat měl. A to se asi snažím zlepšit. Sama si pamatuji, že jsme na konzervatoři měli hodiny, kde se probírala hudba 20. století, a zpoza katedry zaznívaly věty jako: „No, mně se to taky fakt nelíbí…“
archiv L. Reiprich Maloveské
Přistihla ses někdy, že ve výuce říkáš věty, které dřív říkali tvoji pedagogové?
(se smíchem kývá hlavou) Přistihla! A nejsem na to pyšná. Pokud jde o citáty, tak si myslím, že je to v pořádku, mnohdy i cíleně odkazuji na práce svých kolegů… Ale přistihla jsem se i při tom, že říkám studentům takové ty klišé věty typu: „A nenudím vás?“ Sice jsem ještě asi neklesla do takového toho nejužšího kruhu pekla těchto vět, ale když se při něčem takovém přistihnu, tak mě to opravdu mrzí. Vůbec nevím, kde se to ve mně bere, protože jsem nechodila na žádnou pedagogickou školu, takže to prostě musím mít v sobě zakořeněné od svých profesorů, nějaký prazážitek.
Je něco, co by sis přála, aby na HAMU fungovalo jinak?
Chybí mi větší otevřenost k zahraničí, například více pozvánek pro zahraniční pedagogy. Rozumím, že je snaha uchránit si to české, ale to jde přece i v mezinárodním dialogu. Snažím se podporovat to propojení s teoretickou praxí – výjezdy do ciziny, aby studenti šli na konferenci, napsali článek… Občas cítím jistou uzavřenost a trvání na starých principech – někdy jsou funkční, někdy ale vedou k pohodlnosti, i u studentů. Nechci tím ale generalizovat, protože zde mám štěstí na spoustu lidí, kteří to mají jinak.
Do jaké míry by měl být podle tebe hudební teoretik zároveň aktivním muzikantem?
Já už tedy aktivní muzikant nejsem, ale nedokážu si představit, že bych byla teoretička a neměla žádné nástrojové zázemí. Sice nejsem koncertní klavíristka, ale pořád ten nástroj můžu ve svém oboru využít, něco si přehrát… Takže ta nástrojová zkušenost, ač nemusí být nikterak zářivá, může teoretikům umožnit uchopit hudbu s určitou přirozeností, minimálně já to tak mám.
Důležitá otázka pro zájemce o studium teorie – jaké má studovaný teoretik uplatnění?
Takové přímočaré uplatnění je to, že si najdeš nějaký svůj výzkumný rybníček, to je ta nejvyšší meta. Pak je samozřejmě užitečné uplatnění i v kritice, v publicistice. To ovšem na hlavní pracovní poměr nejspíše nevystačí. Dále odvětví typu dramaturgie nebo jiná odborná práce v některých institucích: někde je užitečnější muzikologická průprava, ale i ta teoretická má určitě své opodstatnění. A pak ta rovina pedagogická, ať už na vysoké, nebo na konzervatoři a tak podobně. A nesmím zapomenout vydavatelství, kterému tady byl věnovaný i samostatný magisterský obor.
Čemu se v současné době věnuješ kromě pedagogické činnosti?
Ještě nedávno, když jsem byla částečně produkční v České filharmonii, mi chyběl prostor na vlastní vědeckou práci, protože dokončovat příspěvek na mezinárodní konferenci den dopředu s tím, že to prostě dřív nešlo, to bylo dost nepříjemné. Takže jsem se této oblasti vzdala, byť zrovna v ČF mi to dalo opravdu mnoho, a mám teď trochu více času na výzkum. Ale ani kontakt s hudebním provozem jsem neztratila. Píšu recenze, připravuji průvodní slova a úvody pro Prague Philharmonia, spolupracuji na „soudobkářských“ projektech platformy hluk:zvuk…
Moc děkuji za příjemný rozhovor. Závěrem bych se tě chtěla zeptat, co bys vzkázala redakci časopisu nebo popřála časopisu samotnému do dalších let? Sama jsi v redakci působila, tak k tomu budeš mít určitě i osobnější vztah.
Já jsem v časopisu HAMU působila jenom chvilku, ale bylo to super. Myslím, že je to skvělá iniciativa a přála bych celé redakci, abyste v tom vydrželi. HAMU má tendenci být trochu roztříštěná po jednotlivých oborech, a aspoň v tom časopise nacházíš nějaký pocit sounáležitosti. Je to samozřejmě náročná práce, mravenčí, takže vám moc přeju, aby to co nejdéle fungovalo. tr
ABSOLVENTI
Jak poznáš introvertního mima? Ještě míň mluví.
divadelní, filmové, a vůbec herecké vtipy
Manželé sedí v divadle. Muž se nakloní k ženě a říká: „Bacha, teď přijde dlouhý monolog.“ Manželka odpoví: „Skvělý, tak doufám, že si nesedne před nás.“
Proč se mim nikdy nedostane ven z místnosti? Zapomene, kde všude je sklo.
Na skutečně nudné divadelní premiéře se ozve z první řady: „Zhasněte světlo, chce se mi spát!“
Tu se z poslední řady ozve: „Moment, ještě nezhasínat! Jen co dočtu tuhle kapitolu.“
Zbláznil se herec. Projevovalo se to zuřivostí a naprostou nesnášenlivostí. Kolegové povolali lékaře, který se domníval, že když mu dají nastudovat nějakou velkou roli, mohlo by hо to uklidnit. Dali mu tedy nastudovat Othella. Zdánlivě bylo všechno v pořádku, ale pouze do té doby, než roli nastudoval. Pak choroba vypukla znovu. Když takto nastudoval, co se dalo, a zlepšení nenastalo, obrátili se kolegové opět na lékaře. Ten děl: „Podívejte se, je to sice herec, ale je to blázen, tak mu dejte nastudovat třeba telefonní seznam, vždyť je to jedno.“
Dali tedy na radu učeného muže. A byl klid. Týden, dva, měsíc... Po měsíci se jeden z kolegů osmělil: „Tak co, mistře, jak se vám líbí ta nová hra?“
„Ke hře samotné jsem se zatím nedostal, ale podle osob to musí být něco kolosálního!“
Výzva
Baví tě psát a sledovat hudební dění? Chceš se přidat do našeho redakčního týmu? Nebo máš jen nápady, o čem bychom mohli psát? Svoje nápady, připomínky a postřehy nám můžeš napsat na naši e-mailovou adresu redakce@hamu.cz.
Redakce: Veronika Tvrzníková, Ivana Měsíčková, Tereza Růžičková, Monika Šnorbertová, Jan Švec, Neda Taslimian, Tereza Zahradníková
Odborná spolupráce: Adam Halaš, Anna Poppová, Eva Lorencová
Grafické zpracování: Miloš Tancibudek – ATELIER13
Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací
Redakční uzávěrka: 15. května 2026
Tajenka: americký skladatel, který letos v říjnu oslaví 90. narozeniny
1. zkratka pro Studentskou grantovou soutěž
1. zkratka pro Studentskou grantovou soutěž
2. příjmení skladatele, po němž je na HAMU pojmenován koncertní sál
6. křestní jméno současného vedoucího katedry klávesových nástrojů
2. příjmení skladatele, po němž je na HAMU pojmenován koncertní sál
3. první rektor AMU, violoncellista Ladislav …
7. … Duncan, jedna z nejnovějších publikací vydaná NAMU, jejíž autorkou je E. Blažíčková
4. měsíc, ve kterém se konají státní závěrečné zkoušky
3. první rektor AMU, violoncellista Ladislav …
5. měsíc, ve kterém byla roku 1945 založena AMU
4. měsíc, ve kterém se konají státní závěrečné zkoušky
5. měsíc, ve kterém byla roku 1945 založena AMU
8. název společného katalogu knihoven AMU
9. hlavní budova FAMU na Smetanově nábřeží, palác …
6. křestní jméno současného vedoucího katedry klávesových nástrojů
7. … Duncan, jedna z nejnovějších publikací vydaná NAMU , jejíž autorkou je E. Blažíčková
8. název společného katalogu knihoven AMU
9. hlavní budova FAMU na Smetanově nábřeží, palác …
tajenka: americký skladatel, který letos v říjnu oslaví 90. narozeniny
