Guy Viarre, Bílé předání

Světová poezie

guy viarre bílé předání

Nejsme stvořeni pro bytí

fra.cz

Guy Viarre se narodil v roce 1971 v Pikardii, ale většinu života prožil na jihu Francie ve městě Tarbes. Tam se v říjnu 2001 rozhodl ukončit své pozemské trvání. Právě mu bylo třicet let.

Před smrtí stihl vydat jen dvě útlé knihy (Před solí a Přestat dře) a odeslat čistopis textu Tautologie jedna do nakladatelství Flammarion. Zanechal po sobě řadu strojopisů. Některé z nich stále čekají na vydání.

fra

Guy Viarre Bílé předání

Od téhož překladatele ve Fra José Á. Valente, V kořenech světla ryby, 2004 Guillermo Rosales, Boarding home, 2006 Blanca Varela, Křídla na konci všeho, 2006 Andrés Sánchez Robayna, V těle světa, 2007 Zápisky z mrtvého ostrova, 2007 Bytosti schopné zemřít, 2008

4

Guy Viarre Bílé předání Přeložil Petr Zavadil

fra

Tato kniha vychází s laskavou pomocí Ministerstva kultury ČR, francouzského Ministerstva zahraničních věcí, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda.

Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide a` la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien du minist`ere fra¸ des Affaires étrang`eres et européennes, de l’Ambassade ncais ¸ de de France en République tch`eque et de l’Institut francais Prague.

Světová poezie Guy Viarre Bílé předání Z francouzských originálů přeložil Petr Zavadil Doslov Cédric Demangeot Obálka Michal Rydval Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2008 jako svou 54. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 450 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2008 Text ©All rights reserved, 2007 Translation © Petr Zavadil, 2008 Afterword © Cédric Demangeot, 2005 Cover artwork © Michal Rydval, 2008 ISBN 978-80-86603-76-6

AB014

Obsah „Dopis přišlý odjinud“ 9 Popisy malého 13 Kniha stěn 21 Bílé předání 31 Všechny žaludy 43 Důležité etapy času 55 Před solí 59 Přestat dře 77 Bez sebe 85 Hůř 91 Důležité 1, 2, 3 105 Lhůty mrtvého 111 Jasný roubík 131 Tautologie jedna 145 Vrytý čenich 161 Před časem 193 A my nic, co říct… (Cédric Demangeot) 243 Ediční poznámka 249

7

8

„dopis přišlý odjinud“

Přistup blíž k mému hladovému já, zvíře. Přistup se svými návody, se svými znameními. Kdyby se tvé hodinky nařídily na můj času, mohl jsi být u mé poslední hodiny, mohl jsi zabránit mé sebevraždě. Přinejmenším bys usedl ke stolu s katem, jehož jsem určil, a marně by ses pokoušel přivést ho k rozumu.

A kdyby ze zlomyslnosti, z pouhé zlomyslnosti, ve chvíli, kdy by ti došly argumenty, neboť je třeba uznat, že za takových okolností rychle vysychají ústa a brzy se hází ručník, kdyby ti, pravím, jako by ti velkodušně chtěl dopřát možnost uplatnit tvůj mistrovský kousek, pošeptal „Na kolena“, poklekl bys bez mrknutí oka, aby malý projektil usazený v chladné a vyleštěné hlavni, ale prahnoucí jen po tom, co je venku, jen po zkáze, kterou napáchá na konci přímé čáry, aby ten mstivý a naolejovaný sprinter neztropil nějakou ohavnost v mé lebce – další z mnoha.

Ale ne, tvé hodinky ukazovaly nepodobný čas, dokonce otevřeně odlišný, dokonce neosobní, tvé hodinky, pravím, stavěly na odiv zjevné a definitivní zpoždění, ale jejich seřízení je tvoje věc.

Dvě minuty zpoždění: moje smrt tvoje věc nebyla.

Alespoň ta, kterou jsem si hodlal přivodit – nemysli si naivně, že existuje nějaká jiná – a kterou jsem si skutečně přivodil.

Vidím tě odsud, jak se obracíš ze strany na stranu nebo jak přikládáš na zdi nevěřící a dohadující se ucho nebo ještě jak nutíš chatrč své bzučící a uštěpačné hlavy, aby držela mezi tvýma dvěma rukama

9

opozdilce, vidím tě, jak chceš vědět, odkud já, z nějž se stalo tohle, mluvím, plísním tě.

Věz pro svou informaci, že se nacházím na nečekaném místě, které je tajným přáním těch nejméně živých mezi živými, malodušných a puntičkářských.

Jsem v Ráji? Překvapuje tě to? Mělo by tě to spíš uklidnit, vzhledem k dogmatu, podle kterého sebevrah ne. A bla a bla a bla. Tohle tě překvapí ještě víc: je to tu plné křesťanů. Mimochodem, nedělali tu se mnou žádné cavyky.

Zaměstnanci u vchodu poznali podle mého chování a podle brutálních způsobů, které jsem k vlastnímu rozčarování používal, typického velkého čtenáře, jemného kritika, který ve vší spravedlnosti nechce o Bohu vědět, jestli je pomstychtivý nebo ztělesněním Lásky. Jsem testamentární, jeden den neo, druhý den paleo.

Navzdory mladému věku jsem považoval za vhodné podat výčet pokusů o sebemrzačení, jež vymezily mé dospívání stejně jako nadávky – ut christus homo.

Kladl jsem důraz na to, že vždycky byly pouze vnitřní a endogenní: polykání prášků, jaru. Blahopřáli mi k předčasné vyspělosti, s jakou jsem ve svém těle pohrdal tím, co nebylo vidět, pak se dávala najevo shovívavost, když jsem přiznal nepřekonatelnou nechuť poškozovat vnější schránku svého těla, kterou jsem měl vroucně rád. S lesklýma a chlípnýma očima jsme se shodli na tom, že krása člověka je pouze na povrchu, rozhodně ne v útrobách, naprosto hnusných, a že pouze to, co je hnusné, si zaslouží vyplenit, volá po revoluci. Vřele mi poblahopřáli k mé endovraždě.

Co je znepokojivější, místní semité se i nadále chtějí zalíbit Bohu. Ale Bůh neučinil rozdíl mezi nimi a jejich antisemitskými protivníky. Šíří se pověst, neboť i tady se dělají tajnosti, že se tu 10

nedaří dobře ženám – které nejsou nikdy vidět. Ve dne jsou připoutané ke kmenům stromů a v noci neuplyne okamžik, aniž by na svět přivedly další dítě. Říká se o nich, že jsou velmi unavené. Říká se o nich, že jsou ve své roli.

Musím tě opustit, doktor Céline alias velký chrlič hrůz na papír před tváří věčnosti mě očekává v jednom z deseti tisíc pokojů rajského sanatoria. Mé plíce začínají vypovídat službu, ale dělá všechno, co je v jeho silách, aby se to nezvrhlo v něco jiného než v rakovinu. Je to taková naše sázka. Využívám jeho znalostí o používání silových prostředků proti našim malým bezvěreckým orgánům. Já sám se cvičím v umění nekonečně zeslábnout.

Ty na sebe také dávej dobrý pozor a ne abys po nezralé úvaze umocňoval svou zranitelnost modlitbami nebo výčitkami na adresu hodinek. Revolver najdeš v prvním šuplíku mého stolu. V které místnosti?

V knihovně samozřejmě. Po sebevraždě jsem ji patrně neuklidil, ale ten druhý to určitě udělal, je to profesionál.

Když o tom přemýšlím, vlastně je dobře, že blízký člověk jako ty, přítel, který in extremis vždycky zabrání nejhoršímu, nenarušil úzkostlivé neznámo, o němž ti tu povídám. Jedině spořádaný sebevrah si s tím neznámem může porozumět.

Jistě chápeš, že si za tebe nemohu pronajmout jeho služby, teď když jsem na druhé straně zrcadla. Žádost může vzejít jen od někoho slabého, a aniž bych se do něj díval, myslím, že jsi na seznamu likvidovatelných.

Ušetří tě všech neurvalostí: poděkuj mu za jeho přirozenost.

P.S. V šuplíku není jeden revolver, ale dva. Už nevím, který z nich je jen hračka.

11

12

Popisy malého

popisy malého 1995, přepracováno 1999

13

Říká se, že k sobě chovám to největší pohrdání. To jen že jsem nenašel nic jiného, co by si je zasloužilo.

Neboť jsme byli udeřeni do úzkostlivého bodu, právě tam se smrtelnost, přestože byla mlhavá, vzdálená, na nás vrhá, do smečky seběhlá. Jsme bez vnějšku jako kdokoli.

Špatná poezie je koncentráčnická. Promiskuita z nejhorších. Jsou v ní patrné jen hierarchie, jako v bažinách.

Apofatický, slovo drahé mému srdci. Má v sobě všechno z omráčeného tlustokožce. Chápu, že jeho chmurná kulatost odpuzuje, zahání obsah. Je to slovo pro mdlého. Pro velkého paraplegika.

14

Paraplegický já, další slovo drahé mému srdci, pracné, ztrhaný padák, který má parašutistu moře, několik, jedno ve druhém a zapuštěná.

Próza je tím krásnější, tím nakaženější sama sebou, čím víc si uvědomuje svou konečnost, své způsoby letité dámy.

Jakoby odnožený na samotu.

Lyrický kontumačně.

Pokud šaty nedělají mnicha, tygra délka tesáku naopak dělá. Délka a zlomyslnost.

15

Malá mizerná škola, kde pochrupují četní nevědomí a polemičtí Telemachové, celý den polemičtí v místech černého tvora, otce.

Je to Goyův Rozmar: ramena líného žáka jsou pod kočkami a sýčky a Morfeem: na stupínku teď cosi beztvarého ponechaného nezkalené prázdnotě.

Trojský kůň a jeho notorické a neporažené útroby.

Trojský kůň a jeho přísné a ponocující útroby.

Trojský kůň a jeho intelektuální útroby a studené Parky, úřední v ulicích.

Mám dotěrné šťávy adolescenta a mluvím s těmi těkavými přítoky, vždycky nevhodnými. Ale nepřipojím se v tomto věku ke svému mládí jedinou logickou oklikou.

16

A 8000 tady a 8000 tam, desítky tisíc 8000, výška je rozšířená jako kvíz. Věřte ranci mramorových úst a rtů, který vám každou chvíli melduje zprávu o výstupu se spoustou atletických a děsně otravných podrobností. K zblití. Mě najdete někde mezi 1000 a 2000 metry, ale spíš někde u tisíce, jak tam nedělám nic zvláštního ani paradoxního. Jsem tam s Rousseauem, protože jsem ho přivolal: flákáme se, tlacháme, chvástáme se.

Trpím všemi nedostatky, i strašlivým nedostatkem náročnosti. Převyšuje ostatní a jednoho dne z nich nadělá nicky. Bez něj, který je strašlivý, a vlastně jsou vzácní ti, kteří tím strašlivým trpí, všechny ostatní navzájem snesou srovnání a každý zvlášť je jako všechny. A hledejte něco, s čím srovnat pól: tolik o náročnosti.

Má lhostejnost k věcem, jež znetvořuje svět, což je její nejděsivější schopnost, kterou všechno, co se ve mně hlásí k bytí, pociťuje jako ten nejnešťastnější Monopol, má lhostejnost tedy, jak jistě pochopitelné, je taková, že má znechucení jsou poctami: dokončené umění je vzrušuje.

17

Slova mrtvoly, která nás najde (nikdo, s kým mluvit, vůbec): „Mám hrůzu ze života. Mám z něj hrůzu a vy z něj máte hrůzu (odpovídat nám nepřísluší). Mám z vás hrůzu a vy ze sebe máte hrůzu.“ (A my nic, co říct: ale že je tím, kdo nás odděluje).

Zbabraná modla jim slouží za modlu, prožraná komplexy a pro ně, kteří jsou prožraní komplexy. Obézní osud obézních lidí, provazy, za něž se chytit, snažit se uzavřít.

Nemám žádné nadání na podobenství. Ani marnotratný, ani apoštol. Jsem na straně skandálu, tedy apokryfní.

Uvězněný mezi čtyřmi pelagickými zdmi.

Stroj, jehož chod jej učinil tesklivým.

18

Ženy mají neuvážená gesta nebo je to jejich celé bytí.

Všechno, o čem uvažuji a co mě nutí samomluvit až do veršů. Dokázal bych je ukrást, není to snad dost otřesné?

Pro mě jde o válku předem prohranou předem znovu zahájenou.

Přikládá se mi drobný, ale nepostižitelný nedostatek všech kopí.

Celé mé dílo je v podstatě žaloba, kterou vznáším proti žalobě ostatních.

Podávám žalobu proti žalobě ostatních.

Jsem stejně služkovský jako komorná.

19

A přinejmenším stejně zpátečnický.

Mám nová zhnusení, méně mladá, méně šlechetná.

Kdybych měl jméno Uroboros, těšilo by mě, že se na něj volá.

20

www.fra.cz

9 788086 603766

Cover © Michal Rydval, 2008

Co a jakým způsobem by nám sdělili naši mrtví, pokud by mohli? Texty Guy Viarra (1971–2001) hodně napovídají. Jeho přátelé tvrdí, že se narodil jen nedopatřením. Přesto, když už byl jednou na světě, rozhodl se vydržet třicet let. Jeho řeč připomíná tu naši, ale je jakoby nelidská. Poezie odjinud, přeložená jen napůl, už za autorova života posmrtná, psaná smrtí. Podivuhodný zjev, který do moderní francouzské literatury patří jen proto, že shodou okolností zemřel ve Francii na začátku jednadvacátého století.

Jean-Claude Izzo, Totální chaos Petr Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire Jakub Řehák, Světla mezi prkny Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Muhammad Šukrí, Nahý chleba dotisk připravujeme

Fra Blank. Reader 2009 Sławomir Mrožek, Kohout, lišák a já Jonathan Crary, Techniky pozorovatele Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna John Berger, O pohledu

www.fra.cz

9 788086 603766

Cover © Michal Rydval, 2008

novinky

.pdf ekniha na www.fra.cz

Co a jakým způsobem by nám sdělili naši mrtví, pokud by mohli? Texty Guy Viarra (1971–2001) hodně napovídají. Jeho přátelé tvrdí, že se narodil jen nedopatřením. Přesto, když už byl jednou na světě, rozhodl se vydržet třicet let. Jeho řeč připomíná tu naši, ale je jakoby nelidská. Poezie odjinud, přeložená jen napůl, už za autorova života posmrtná, psaná smrtí. Podivuhodný zjev, který do moderní francouzské literatury patří jen proto, že shodou okolností zemřel ve Francii na začátku jednadvacátého století.

fra