Jakub Řehák, Dny plné usínání

Česká poezie

Jakub Řehák Dny plné usínání

nelíbat bankovními rty nehladit sektor

fra

Česká poezie

Jakub Řehák Dny plné usínání

fra

Jakub Řehák (1978) vydal básnické sbírky Světla mezi prkny (2008) a Past na Brigitu (2012), za kterou v roce 2013 obdržel cenu Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou byl editorem ročenky Nejlepší české básně 2010. Píše studie, recenze a eseje (především o české poválečné poezii).

fra

Jakub Řehák Dny plné usínání

Ve Fra vyšlo

Světla mezi prkny, 2008 Past na Brigitu, 2012

Jakub Řehák Dny plné usínání

fra

Česká poezie

Jakub Řehák Dny plné usínání Doslov Jiří Pelán Redakce Petr Borkovec Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2016 jako svou 172. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Éditions Fra, 2016 Text © Jakub Řehák, 2016 Afterword © Jiří Pelán, 2016 Author photo © Radek Brousil, 2011 ISBN 978-80-7521-040-1

AA035

Obsah Pojmy 9 Dny plné usínání 10 Historky pro Gregoryho 12 Politická příslušnost 16 Noci za klikou 17 Báseň pro Milana Kocha 19 The Desire To See Darina 22 Rainy Season 24 Život s Vyrážkou (dozvuk) 25 Zasmušilé smaženky 31 Pozdrav (Noci za úplňku) 32 Hotely a ústa 39 Dny běží do skříně 40 Vyvázaný vyvázaný vyvázaný 42 Dojmy z Vršovic 44 Motors (Uprostřed nového léta) 49 Motors (U východu z metra) 50 Subcomandante Marcos 51 Věk hluku 53 Tourkish Turquoise days 54 Horečka Brinebrano 55 Nepozornost 57 Panika z Přípotoční ulice 58 Pro George Oppena v roce 2012 60 Věci, na kterých se můžeme shodnout 61 Autorská poznámka 65 Na okraj Dnů plných usínání (Jiří Pelán) 67

8

Pojmy Pojmy v čistém vzduchu.

Bílá na bílé.

Bílá na cestě k modré.

Je to důležité? Je to důležité?

Kdo mne to popravuje každý večer.

Zvuk u budovy porodnice, tajná červeň starého zrušeného kurtu, chvíle, kdy vítr sune po chodníku rozmačkanou plechovku.

Procházel jsem ulicí, kde kolemjdoucí usínali, žár jim stravoval polorozpadlé obličeje, polorozpadlé šaty.

Bál jsem se pohnout, odejít.

Ale nedělo se nic. Chvíli pršelo, vnitřní bloky domů vydaly pach prošlého pracího prášku, který se rozvinul opuštěnou ulicí.

To byla politická realita?

Zbyla tu jen vrata od garáží, jen budovy skladů, jen rachotící rolety.

Je to důležité? Je to důležité?

Pojmy bublají mi v břichu.

9

Dny plné usínání Odchody za sekretářkou v ránu plném cizích budov.

Co se to vlastně neděje? Holé stromy, překryté chvojím, odkrývají vnitřnosti a ukazují vajgly, štěrk na posyp, kondomy, cáry látky z vybledlých tepláků.

Ale ty mi říkáš: vždycky tak po pokoji vyvrhneš vnitřnosti, a zatím cukr plaší stíny a měsíc-talíř se potápí ve špinavém nádobí, nad jehož pěnou přehnala se hádka.

Pavučiny už brzy obalí domácí haraburdí.

V domech to vaří, sýr stéká po schodech.

Napadne sníh a město se promění v rozměklou divošku, lagunu šedavé plsti a náhle zjevených absurdních hlídačů padajícího sněhu stojících mlčky mezi zátarasy.

Ulice budou zmrzlé a čas je pošle do neprostupných křovin, za zídkou budeme chodit v procesí se zdviženými palci a vlhký studený vichr bude kroužit nad prázdnými vestibuly škol s tmavnoucími okny.

10

Ale teď v zaměstnání laskavě spouští se drén, dásně zpívají, čtvrtky se motají v zasněžených zimnících a já jsem stále tady se standartou zimy, kterou miluji.

Během poledních sirén bíle září a prosvěcuje kancelář.

Klepsydry pomačkané zimou zvolna přelévají tuk v napěchovaných tělech. V tramvaji (koukej, jak poskakuje) den rozplizlý do všech stran, svahilská končina, kam všichni musí, když ještě za vlhka jedou.

Chybí-li dobrodružství, alespoň se ve zdech chvěje déšť.

Tak postáváme. Dny túrují mastné motory.

Nádherná ořechová chuť koluje v žilách a v horách vstoupíme znovu do hotelů, kde rostou nová ústa.

11

Historky pro Gregoryho Milovali jsme stánky se záhadnými svačinami, elektrické rozvodny, skříňky na uchování mluvy, ale co zbylo? Výtahy a továrny.

Zmizelo léto, zmrzly koktejly, na vychládajících zahrádkách nás dnes obslouží leda tak cvičená ryba anebo mechanický číšník (číšník číslo jedna, číslo dva).

V kavárnách za prosklenou stěnou jsme na drink čekávali celé dlouhé hodiny a číšníci-celebrity u pultu líně usínali a ve spánku se nám posmívali, zachvátila je nemoc červených koberců.

Naše oči zářily v perimetrech ulic a pracující stroje hořely nadšením spolu s námi, ale to je pryč. Vyprávěl jsem ti o procházkách podél horkých trubek. Hledal jsem tě, ale v tramvaji usínám a měním se v pytel písku.

Přebýval jsem v tvých kolenou a cítil veškerou tíhu zeměkoule, která tě srážela k zemi. Ulice byly plné kmitajících nohou. Hustá pórovitá hmota kolemjdoucích se hrnula během nekonečného stoupání a klesání mrazu, které jsme zažívali s rukama v kapsách. Město se rozsvěcelo v ústech, studený vítr lízal kůži.

Tvůj jedinečný cit pro realitu otevřel dveře do každé zapomenuté hospody. Topless servírky s příliš velkými prsy tam podzemními kanály stěhují sudy černého piva. Šaty se mění v mžitcích před očima. Utíkáme dřevěným labyrintem tržnice, scházíme se v zatopených diskoboxech. V povětří vlhký a studený revo12

luční vichr, jako když se k ránu nalokáš zvětrávajícího piva a žlutá zářící chobotnice zevnitř obepíná tvůj hrudní koš. Brzy zažijeme příběh, který bude mít cosi společného s tajemnou vlhkostí stěn, s nocí v dopravních podnicích, s úsvitem v hostivařském depu.

Kov vysílá neviditelné výboje a vlny, má hlava to přijímá a bzučí. Za okamžik budu spát, zatímco nohy budou pokračovat v chůzi. Kamera míjí opuštěné drátěné klece vietnamské tržnice, příběh sype slané krystalky do hladových očí.

Naše mládí bylo nekonečné jako bílá stupnice.

Byli jsme až příliš zaměstnáni poleháváním na chodníku. Odráželi jsme se v zrcadle přenášeném muži ze sklenářství. Už ale nejsme v němém filmu, kde život je tak sypký a průzračný. Zvedáme krky z vydlážděných cest.

Kam spěchat? Za jakými mžitky před očima, za jakými hlasy ve zdech?

Cizí ruce teď šmátrají po tvé vysmívané base­ ballové bundě ve stísněných podnicích. Tam vespod prsty proměněné v ulepené provazy putují ránem a později i odpolednem. Píšeš nám o holce, kterou jsi potkal před nemoc­ nicí. Bála se, že jí nezbyde kus hlavy, a ten strach ji dělal ještě krásnější. Bez tebe jsme jen zadkoví pepíci! Není tu nikdo, kdo by nás pokáral, když vedeme šovinistické debaty: duše ženy, to jsou jen oduševnělé nesmysly.

Kde to jsme? Už v jiné době, kde chodci mají pohledy svítících psů a déšť je hutný jako 13

vzduch uvnitř čekárny. Nevím, kdo ti co říkal, ale stárnutí je zlo, postupný úbytek zářnosti našich těl. Nechci stát za člověkem s mobilem v ruce. Tato doba je dobou zvuků, nezůstane po nich nic. Svět znamená jen nemnoho sesuvů, jen několik neznatelně zaslechnutých nadávek za stěnou z rozmočeného kartonu.

K hlavě se mi snáší holub a předbíhá moji chůzi. V minulém odpoledni jsme se měnili v přitažlivé sochy. Ve zdech studených jako prsty jsme přecházeli po parketách bosýma nohama. Obličej dostával barvu zmoklých zábradlí. Město zavíralo v pět hodin. Rozsypal ses jako sníh, bydlel jsi ve vlasech rozpadajícího se města. Okamžik nelze odečíst od nás samotných, jména nemohou zůstat sama.

Kavárny odpluly v krabici do tmavých vlhkých keřů, ostrovy města vyplázly jazyky a přehradily cestu rannímu slunci, plnému štěrku a suchých vzdechů. Nakonec nás svlečou ryby a budeme patřit letním číšníkům. Nebudeme se už zdravit a vyhneme se rozpačitým pohledům. Co zbylo? Dny, které je třeba vysypat do koše, dny, kdy na kůži vyrážejí černé skládky a všechno je na ruby.

Město je od kolomazi a nasazuje čepici. Popel se sype z nadmořských výšek na kovovou metropoli. Sanitky odvážejí paže, které jsou od čtvrtka nebeské.

Hledám nový příběh pod ohybem prstu. Chtěl bych ti vyprávět, jak přede mnou stoupaly dvě filozofky a jedna se dotkla prsty kůže 14

druhé přes díry roztrhaných džínsů. Prach vířící kolem zídek sypal se jim do dlaní. Keře s temnou zelení zuřivě nanesenou při okrajích paží vydaly do ulic lepkavý pocit těla.

15

Politická příslušnost Vzpomínal jsem na závan větru, který byl plný praženého sladu. Scházeli jsme podél řeky a během toho probíhaly prověrky. Dívky šly na exkurzi porodnicí. Primář promluvil: ženy už neumí rodit samy, jsou jako kravičky. Ze stropů padaly husté celty deště. Znovu jsme kráčeli po setmělém výstavišti, kde křičeli růžoví pávi.

Politická příslušnost velí přinášet oběti, ale my to neděláme, neboť jsme v rezistenci. Šéfredaktoři vypouštěli chmýří, petiční archy se vznášely místností. Jaká je tvá politická příslušnost? Nemohu za absurdní dobu. Když s milenkou spím, nemyslím na noviny. Ona udělá všechnu práci. Naše odpolední páření bylo cudné jako hra světla na skleněné tabuli. Navečer ale musím odejít a navštívit domácí kabinety, kde na mne čeká dohled láskyplné ženy.

Ach, jít zase podél rozpadajících se zdí večera, až za starou neurologii. Zahlédnout keře v usínajících parcích plných hlíny! V ulicích bylo horko. Primář kráčel celý v bílém a s ležérním fonendoskopem zářil do noci.

16

Noci za klikou Život po setmění zůstal ležet jako skříň a my vešli po schodech do vlhkého bytu.

Prach z rozsypané obuvi pokryl tváře přátel.

Kolik nás bylo v předsíni?

(Někdo znal skutečné slovo, které provázelo ve tmě.)

Nejdřív jsi sebral porcelánovou sošku Žižeka z krbové římsy a mrštil jí proti topení. Ach to bylo mrzké!

Nálada z vosku, řeči ze začátku tisíciletí, neviditelný šum za okny, hmyz rozestřený v síťkách kolem lampy.

Když domluvíme, krademe si z pusy mýdlo a významy.

(Dionýsa měla zuřivé zlé oči a plánovala uřknutí.)

Ruce sjížděly do tepláků, jazyk v ústech prohledával ořechy.

Vzduch v pokoji se měnil na pláty pórovité hmoty, stékala po pažích a rostla v dlaních rozepínajících horké šaty.

(Dráty za oknem vedly neznámou vodu plnou elektřiny.)

O půlnoci hrnce začínaly vřít, hrozen plynu vybafnul na mne u sporáku v kuchyni.

Připadal jsem si tolik fyzický.

Z koupelny doléhal maniakální smích.

Tvůj názor na umění patří do 19. století!

17

Tvé žluté oči plné socialismu!

Tvé ruce oddané příštím odznakům a šerpám!

Tvá revoluční čepice a dech na výzvědách!

Vlasy zbavené nočního vlnění, ruce držící katodu a ústa plná rtěnky opakovala vnuknutí zjevené na střechách za rozbřesku:

revoluce je lež.

Víčka mi sjíždějí dolů. Jsou to rolety.

Polykám elektřinu, inkoustová čerň mi prská mezi zuby.

Noci za klikou zvolna končí.

Vycházím po schodech z mokrého bytu.

V kapsách mne zastudily bankovky.

18

Báseň pro Milana Kocha

1

Kochu, podívej,

vstoupíme spolu

do roztrhané městské ponožky.

Kam nás to zavede?

Kolik výloh nás v duchu pohladí?

Nejprve ale tebe, protože já se bojím noci.

Čekám na průjem jako někdo v druhém patře čeká na nájem.

Ale město rozsypaného skla už vrní. Ženské koleno táhne pozdní slunce do své pokožky.

Jiskry létají. Řeka dýchá a já se učím jíst nudu.

Prosím, Kochu,

buď zde a ochraň mne před zbabělostí, která mi je

tolik vlastní.

Jsem ve stavu milosrdenství.

Nasedám do tramvaje a přes rameno krásné zapomenuté jezdkyně

studuji výškový profil pouště.

Kochu, Kochu,

pod košilí mám jedovatý pot, těším se,

až potřísní

rozpustné idioty klábosící marně na refýžích.

19

Mám šest minut života, abych spatřil vršovické nádraží.

Mám šest minut na to, abych očichal patníky v Obloukové ulici.

Prach je můj modrý rodný bratr.

2

Kochu,

město, kterým jsi chodil, obrůstá chaluhami, na břehu Vltavy velekněžky utíkají do trní, kde jim rezivějí vlasy.

V parcích se ztrácejí psi a vůně se vine z nuselských oken.

Praha je prolezlá mšicemi, co za soumraku rodí opuštěné ruce.

Na ranních obchůzkách vdechuji vůni pneumatik,

vdechuji rozházené klíče,

vdechuji opuštěné ukrajinské uklízečky,

vdechuji chladné betonové průjezdy s grafity na stříbřitém plechu.

Kochu,

cesty do zaměstnání, to je olej plný nebe, vysokozdvižné vteřiny.

Banky nás pojídají.

Obchodní zástupci s mimozemskou krví a řidičskou skupinou umírají nakaženi sladce mentolovým větrem klimatizací.

Ranní lidé na povel vhazují drobné mince do automatů 20

Photo © Radek Brousil, 2011

Lze se tedy ptát, v čem záleží „quid“ Řehákových veršů, čím oslovují a často fascinují toho, kdo do nich vstoupí. Především hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. To, co je přítomno na scéně našich životů, je v Řehákových verších vždy viditelné, slyšitelné, hmatatelné, nějak to voní a nějak chutná.

Jiří Pelán

fra.cz

Photo © Radek Brousil, 2011

Lze se tedy ptát, v čem záleží „quid“ Řehákových veršů, čím oslovují a často fascinují toho, kdo do nich vstoupí. Především hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konČeská poezie pohledu, nikdy neochabující zájem krétnost Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami o smyslovou předmětnost věcí. To, co je příMiloslav Topinka, Probouzení tomno na scéně našich životů, je v Řehákových Zuzana Lazarová, Železná košile verších vždy viditelné, slyšitelné, hmatatelné, Kamil Bouška, Hemisféry to voní a nějak chutná.

Petrnějak Borkovec, Wernisch PelánMěsto je náš les PetrJiříKrál, Kristina Láníková, Pomlčka v těle Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Lukáš Horák, Amensch

fra.cz

fra