Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou

Světová próza

Sławomir Mrożek Ti, co mě nesou

fra

Svฤ tovรก prรณza

fra

Sławomir Mrożek (1930–2013) se narodil v Borzęcině nedaleko Krakova, kde studoval architekturu i na Akademii výtvarných umění.

Těsně před třicítkou se přestěhoval do Varšavy, od roku 1963 žil střídavě v Itálii, Francii, Mexiku a v Krakově. Jeho umělecká angažmá lze shrnout pod pojmy prozaik, grafik, dramatik, jeho díla můžeme poněkud zjednodušeně označit jako satirická. Česky dosud vyšly čtyři výbory povídek (Slon, 1963; Věrný strážce, 1966; Ten, který padá, 1997; Kohout, Lišák a já, 2009), román Útěk na jih (1968), paměti Baltazar (2008), výbor z divadelních her Mrożek čili Mrożek (1965) a řada překladů jeho divadelních her vyšla v malonákladových vydáních divadelní agentury Dilia nebo časopisecky (Jatky, Velvyslanec, Aktovky I a II, Strip-tease, Proroci, Portrét ad.). Téměř dokonalé umlčení Mrożka u nás zajistila normalizace (přerušilo je jen pár zmíněných „diliáckých“, takřka nedostupných vydání), přesto u nás Słavomir Mrożek stačil během 60. let zdomácnět, mimo jiné i díky častému publikování svých děl v časopisech. Jeho tvorba se do kadlubu satiry či absurdního divadla nevejde, neboť vyniká též důsažným aspektem psychologickým a také prožitkem politickým. Nejen těmito rysy zůstává Mrożek velmi blízký českému pohledu na svět.

fra

Sławomir Mrożek Ti, co mě nesou

Od autora ve Fra

Kohout, Lišák a já, 2009

Sławomir Mrożek Ti, co mě nesou Vybrala a přeložila Helena Stachová

fra

Světová próza

Sławomir Mrożek Ti, co mě nesou Z polských rukopisů vybrala a přeložila Helena Stachová Obálka Jan Trakl Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2017 jako svou 117. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2017 Text © All rights reserved Translation & selection © Helena Stachová, 2017 Cover © Jan Trakl, 2014 Author photo © Jacek Herok, 2012 ISBN 978-80-87429-29-7

BB024

Obsah Přednáška 9 Moniza Clavierová 23 Císařský posel 81 Šachy 89 Pode mlejnem, nade mlejnem 103 Rutina 139 Opice a generál 145 Mé milované Beznožky 153 Poslední slovo 213 Pomsta 235 Ti, co mě nesou 245

Přednáška

Vítám všechny přítomné. Jak vidím, téma mé přednášky nazvané „Sexuální problémy – pouze pro pány – osobám dámského pohlaví vstup přísně zakázán“ vzbudilo všeobecný zájem. Stejně jako v jiných městech a vesnicích, kde už jsem měl tu čest přednášet. Početná účast na mých přednáškách mě utvrzuje v přesvědčení, že poslání, k němuž jsem byl předurčen, abych totiž přinášel úlevu a poskytoval rady, abych vnesl tak říkajíc dobrou zvěst mezi ty z vás, jejichž intimní život je zkalen problémy zmíněnými v názvu mé přednášky, je posláním vznešeným, důležitým a ve všech směrech potřebným. Proto prosím o zachování maximálního ticha, aby mě mohli slyšet ti pánové, pro které už nezbyla sedadla a stojí vzadu v sále, a zejména ti, co stojí až na chodbě. Úvodem by se slušelo upřesnit, o jaké problémy jde. S ohledem na delikátnost tématu se plakáty vylepené po městě jakož i oznámení v místním tisku musí omezit pouze na obecnou charakteristiku námětu. Vidím však, že i oznámení vyjádřené tak obecně a… řekl bych eufemisticky čili neurčitě bylo pochopeno správně, což svědčí o inteligenci shromážděných posluchačů. (Potlesk) Ano, vidím to podle zvláštního sklíčeného výrazu a pocitu provinění, jež jste sem přinesli na svých tvářích. A také podle výrazu nesplněné dychtivosti, které se vědecky říká frustrace. To znamená, že mám před sebou právě ty, jichž se tyto otázky týkají a kteří si sami domysleli, o jakých detailních problémech budu hovořit, a právě proto sem přišli. Ano, pánové, kdybyste si správně nedomysleli souvislost mé přednášky navzdory tomu, že je na plakátech nazvá9

na tak neurčitě, se skrývanými jevy, které vás trápí, pak byste tu nebyli. Nemusím vám tedy vysvětlovat to, co je vám jasné. Mnozí z vás, ne-li všichni, by dodali: „Ach, až příliš jasné, až příliš, bohužel!“ Což neznamená, že až bude vhodné nazvat věci správným jménem, neučiníme to.

Pánové, jsme zde mezi sebou a budeme hovořit otevřeně, bez falešného studu a bez zbytečných okolků. Nezapomínejte, že vás pojí společný osud, který z vás činí bratry, a bratr před bratrem se přece nestydí. Navrhuji, abychom zachovali minutu ticha, kdy si budeme navzájem hledět do očí, abychom mezi sebou vytvořili ovzduší vzájemné důvěry a připravili atmosféru pro pokračování. (Minuta ticha) Konec? Dobře. Můžeme tedy přistoupit k další části programu.

Mám ve zvyku dělit své pacienty – tak se sluší vás nazvat, jak také jinak, vždyť jste něčím víc než pouhými posluchači, přišli jste sem přece za terapeutickým čili léčebným účelem, cena lístku, cena vstupenky na mou přednášku odpovídá honoráři za pohovor u psychiatra, rozdíl je jen v tom, že jste zaplatili předem – na dvě základní skupiny. Dělím vás na ty, kteří si stěžujete, i když jen potichu a jen sobě samým, protože na něco takového si člověk nestěžuje ani nejbližšímu příteli – na nedostatek úspěchu u žen, a ještě tišeji si přiznáváte, že o vás ženy neprojevují zájem právem, protože nemůžete – fyziologicky a funkčně vzato – prokázat dostatečné zadostiučinění jejich zájmu i tehdy, zejména tehdy, když k němu dojde.

A dále na ty, kteří si stěžujete na totéž, ale ještě víc.

To znamená ty, kteří vůbec nedokážete poskytnout zadostiučinění eventuálnímu zájmu ze strany žen, i kdybyste nevím jak chtěli. A abychom mezi pacienty mohli zahrnout všechny posluchače, musíme vytvořit ještě podskupinu. Do té patří ti z vás, kteří na 10

rozdíl od dvou výše uvedených kategorií zájem o ženy jaksi nepociťujete, anebo ho pociťujete v nedostatečné míře, jakkoli byste ho pociťovali rádi. Řeknu na okraj, ač vás to nepotěší, že nedostatek úspěchu u žen není nutně způsoben příčinami, které vás trápí. Mám přitom na mysli především ty dvě základní skupiny, nikoli podskupinu. Existují tedy i muži, kteří, ač mají co nabídnout jak morfologicky, tak funkčně, nenacházejí u dam přízeň. Naproti jsou známy případy, že i ti pánové, kteří nejsou přírodou dostatečně vybaveni, ti, kterým to nejde pokaždé snadno, se těší přízni dam. Řekněte ano, ale jen do chvíle, než k něčemu dojde. Máte pravdu, leč pouze do jisté míry. Nejpodivnější totiž je, že v některých, ač velmi vzácných případech nevyvolá u dam ani zjištění nedostatečnosti – řekněme zjištění očividné, ač tento přívlastek nezahrnuje celou zkoušku –, ani nesplněné očekávání odpor k dotyčnému pánovi, neobrátí sympatii v nenávist. Pak už nemůže být řeč o nějaké fascinaci, avšak dámy takového pána nepřestávají obdařovat určitou sympatií, což jistě všechny shromážděné posluchače velice překvapí. Říkám všechny, protože se vzhledem k statistické vzácnosti takového fenoménu nedomnívám, že by byl v sále někdo, koho se tento fenomén týká. A je-li snad přece, také se diví, jenže nikoli odedneška.

Proč se to stává, proč tomu tak bývá? Takový pán to neví stejně tak, jako to nevíme my všichni. I on, stejně jako všichni ostatní zde přítomní pánové, by se rád vyléčil ze své slabosti a stal se skutečným pánem dam. Je tedy jedním z vás a udělal ve vlastním zájmu dobře, že se dostavil, pokud se dostavil a nachází se mezi námi.

Jednou z předností mé metody je totiž její univerzálnost. Platí na vás všechny, které, ač rozdělené do skupin a podskupiny, lze charakterizovat jednou 11

obecnou definicí: pánové, kteří touží po dámách, ale v důsledku takových či jiných poruch a neschopností zůstává jejich touha nesplněna nebo dostatečně neuspokojena. Pánové, jejichž ideálem je typ muže pro ženy atraktivní, ženami vyhledávaný, takový, který v hodině zkoušky nejenže dámy nerozčaruje, nezklame jejich očekávání, ale dokonce ho překoná.

Otvírá před nimi perspektivy, které vůbec netušily, o kterých neměly ani představu, a tak v nich probouzí neutuchající nadšení pro svou osobu a trvalý vztah. Neboť potřeba tyto zážitky obnovovat se pro ně stává nepřekonatelná, opakování je ještě znásobuje, a to zase znásobuje potřebu opakování. Jde tedy o ideál muže, který se nejprve líbí, a potom se stává předmětem lásky, věčné žádosti a touhy, a to i když tato žádost nemůže být uspokojena pro vzdálenost v čase a prostoru. Ideál muže, který jednou provždy probudí v ženě ženu – bez jakýchkoli mezí a s následnou věčnou snahou rozvíjet tuto ženskou touhu donekonečna. A protože se jí zdá, té ženě – pokud se později nepřesvědčí, že se jí to jen zdálo –, že je to možné výhradně díky tomuto jedinému muži, je na místě to, co si ona žena myslí, porovnat s myšlenkou, kterou oplývá nejméně jedna ze dvou rovnoběžek, o nichž se v učebnicích geometrie dočteme: dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. A tak tedy nejméně jedna z těchto rovnoběžek, ne-li obě, si myslí: směřujeme společně k nekonečnu.

Moje metoda, ať už ji později nazveme jakkoli, spočívá v jediné krátké otázce: Nač je vám toho zapotřebí, pánové?

Ano. Místo abyste se pracně léčili ze svých neduhů, místo abych vám předpisoval dlouhé, usilovné a nákladné léčení, jehož výsledky bývají ostatně vždycky pochybné, navrhuji vám, abyste přeskočili tuto etapu, kterou vám obvykle nabízejí jiní psycho12

terapeuti, abyste přeskočili tuto otázku a podívali se na ni z druhé strany. Jestliže použiji metafory, mohu to vyjádřit tak, že místo abyste vedli do boje nepřipravenou, špatně vyzbrojenou a na duchu klesající armádu, která má dobýt barikádu, navrhuji vám, abychom se na tuto barikádu podívali z druhé strany, tak, jako bychom už na té druhé straně byli. Nabízím vám, abyste se na situaci podívali z hlediska toho vám neznámého a nedostupného, po němž tolik toužíte. Společně uvidíme, co je z tohoto bodu vidět, a až to uvidíme, tak se nad tím zamyslíme. A vyvodíme z toho příslušné závěry. Neboť fantazie, která vám nahrazuje zkušenost, nemá se zkušeností nic společného, avšak jedině zkušenost nás přibližuje skutečnosti. Co vám tedy diktuje vaše fantazie? Vytváří před vámi šťastnou Arkádii, ve které zaujímá každý z vás ústřední místo jako nějaký héros, polobůh obdařený nádherným svalstvem a odpočívající na louce obklopen květinami a nymfami. Povšimněte si, pánové, že tyto nymfy v tom samozřejmě hrají nejdůležitější roli, obklopují héroa kouzelným kruhem, vzhlížejí k němu zbožně a pokorně. Povšimněte si, pánové, že s pokorou, tak si to představujete, s pokorou čili především se slepou poslušností jsou ochotny se mu podrobit a vzdát, kývne-li prstem, a na tentýž pokyn se vzdálit a ve zdvořilé vzdálenosti čekat – třeba nekonečně dlouho, bude-li si to héros přát – na další jeho pokyn. Vy si představujete, pánové, že dostanete kouzelný koš, či chceme-li zůstat v antické konvenci – drahocennou vázu plnou rozmanitého ovoce. Sedíte si ve stínu cypřiše, kolem poletují mušky a motýli, ta váza stojí před vámi a vy uvažujete: co ochutnat teď? Šťavnatý fík? Jablíčko? Meloun, exotické mango, pomeranč, nebo pro změnu hrst rozinek? Hehe, pánové, pociťuji hořkost v hrdle a přemáhám vzlyk, když s vámi na okamžik 13

– ač pouze ve snaze ztotožnit se s vaším stanoviskem – sdílím tuto tužbu, kterou vy považujete za skutečnost.

Musím před vámi totiž nastínit jiný obraz. Neobklopuje vás kouzelný kruh pokorných nymf, nestojí před vámi váza plná ovoce, neprostírá se kolem vás slunná a zelená Arkádie, kde vane příjemný vánek.

A uprostřed toho všeho neodpočívá zdravý a spokojený héros. Někdo tam sice leží, ale je to někdo jiný, obklopen je také, jenže jinak a někým jiným, ne pokornými nymfami. Jak a kým? O tom později. Prozatím konstatuji jen to, že nevidíme héroa, ale člověka, obyčejného, strašlivě unaveného člověka. Podívejte se mu do tváře. Z jeho očí nevyzařuje životní radost, zírají pohasle a tupě, není v nich euforie vítězství, nýbrž jen zoufalá nutnost přežít. Nejsou to oči idylického pastýře, nýbrž bojovníka, hledí na vás pod přilbou zboulovanou od ran nepřítele a na jeho lících zříme prach, pot a krev. Jsou to oči gladiátora předem odsouzeného k záhubě, ať už budou jeho vítězství jakákoli. Ví, že jediným jeho štěstím může být krátký spánek, vždy příliš krátká chvíle odpočinku mezi jedním a druhým soubojem, a i takové štěstí ho potká jen velmi zřídka, protože skoro vždycky musí svádět všechny zápasy najednou. Pokud jde o krajinu, je divoká a nevlídná, s nebetyčnými horami a zrádnými propastmi, v nichž ustavičně zuří bouře, blesky, vichřice a krupobití, a jen zřídka nastává neprůhledná a všezastírající mlha. Ano, pánové, to je to, po čem toužíte.

Je mi jasné, že jsem vás zatím vůbec nepřesvědčil.

Ještě mi nevěříte, a právem. Bylo to pouze básnické vylíčení problému, květnatá metafora, čistá rétorika a žádný přesvědčivý argument. Nechme tedy poetizování a přejděme k vědeckému rozboru.

Ty nymfy… Povšimněte si, pánové, že používám 14

množného čísla, tak jako vy na ně myslíte v množném čísle. Nikoho z vás totiž nenapadne, když sníte o moci svůdce, že by tato moc měla být složena k nohám jediné vyvolené nymfy s vyloučením všech ostatních, i když také krásných a půvabných. Ne, toužíte-li po moci, chcete ji mít nade všemi, opakuji, nade všemi, i nad těmi, které nejsou ani krásné, ani půvabné. Teprve z takto neomezených zástupů byste si chtěli libovolně a podle svého gusta a chuti vybírat.

Ale kolik by jich mohlo být? Na tuto otázku nechcete odpovědět, nechcete ji dokonce ani slyšet, protože pouhé pomyšlení na jakékoli omezení – a každé číslo, i sebevětší, by znamenalo omezení – nenávidíte.

Moc je natolik spjata s neomezeností, že myslíte-li na moc, je v ní neomezenost hned obsažena implicite a per se. A tak už ani neuvažujete o neomezenosti zvlášť, nedodáváte k touze po zvláštní moci doplňující klauzuli „moc ano, ale neomezená“. Neomezenost moci se rozumí sama sebou, je dokonce její podmínkou.

Na našem obraze nevidíme tedy jen jednu nymfu, nýbrž mnoho nymf, a nebudu vám kazit obraz pedantským, a tedy malicherným zjišťováním, kolik jich tam vlastně je. Můžeme si to dovolit, protože je to obraz mentální čili z naší fantazie, a nikoli materiálně malovaný na materiálním čili nějakým rámcem omezeném povrchu, na který se vejde jen tolik a tolik postav. Prosím, jen berte, já na vás nešetřím.

A to tím spíše, že počet nymf nemá pro pokračování mých úvah žádný význam. Důležité je pouze to, co je stejně jisté: že těch nymf je víc než jedna.

A tady, pánové, narážíme na základní kámen otázky: I když vás ve vašich snech obklopuje neomezené množství oněch nymf a rusalek, vždycky můžete a musíte mít co dělat jen s jednou jedinou. Střídavě, s jednou po druhé, na přeskáčku nebo s první z kra15

je nebo s padesátou od konce (ale jakého konce, vždyť už jsme si řekli, že zde žádný konec není), leč vždycky jen s jedinou. Nechť vás nemýlí skupinové akty, které tento problém pouze zastírají, ale vyloučit ho nemohou. Jedna – to odporuje mnohosti.

Jasně vidím, že stále ještě nechápete hrůzu dilematu. Dokonce ani dilema samé. Jaké dilema? ptáte se.

Aťsi je to jen jedna, hlavně když je jich hodně, když si člověk může vybrat. Právě v tom spočívá celé kouzlo, že je to jedna, ale v nekonečném množství druhů, čili jedna, ale jako by to nebyla jedna. Jednotlivost v mnohosti a mnohost v jednotlivosti, tím lépe.

O čem ten člověk vlastně mluví, čím nás to straší?

Tím, pánové, že vás neobklopují žádné nymfy, ale ženy. Ty vaše nymfy, a tím spíše ta vaše jablíčka, pomeranče a fíky jsou jen výtvorem vaší fantazie, která nemá nic společného se skutečností čili se ženami.

A kdo chce být mužem – nemá jinou cestu, nemá jinou možnost, nemá jiné východisko než mít co dělat se ženami.

Pokud stále ještě nevidím paniku v sále, připisuji to výhradně pomalému tempu, jakým si tato novina razí cestu do vašich mozků zatemněných opary vaší představivosti, vašimi fantastickými iluzemi. Možná že je to způsobeno i pudem sebezáchovy, který vás chrání před tím, abyste si uvědomili tuto tvrdou a nelítostnou pravdu, abyste si ji uvědomili v celém jejím rozsahu, ostrosti a se všemi jejími důsledky.

A také jste příliš vázáni na svět svých iluzí, od dětství konstruovaných v klidu a bezpečí, na – excusez le mot – onanování, než abyste se s tímto bezpečným světem, v němž jste nemuseli počítat se zkušenostmi, dokonce je ani brát na vědomí, tak snadno rozloučili. I pouhá skutečnost, že kromě vás, kandidátů na muže, existují na světě ženy, opakuji, ženy, a nikoli výtvory vaší fantazie, znamená pro mnohé z vás 16

otřesnou zprávu, a což teprve neúprosnou nezbytnost mít s nimi co dělat, chcete-li být muži. Ano, to vás přerůstá a ochromuje. Ale musíte se podívat pravdě do očí. Ženy jsou skutečné, existují, a vy nikdy nebudete muži, nejen nepřijmete-li tento fakt na vědomí, ale také a především nebudete-li mít se ženami co dělat. Se ženami, a ne s těmi vašimi nymfami, s těmi vysněnými bytostmi, které existují jedině ve vašich hermeticky zabedněných mozcích a jinak nikde.

Co si vlastně myslíte, vy hovada? Zdá se vám, že ony – tedy ženy, ne ty vaše nymfy – si jen tak sedí a čekají, až je pán zavolá? A snad ještě to, že každá upraví věnec na hlavě své družce a vplete jí květy do vlasů, aby se pánovi líbila víc než ona sama? Že žádná nemyslí na nic jiného než na to, aby to pánovi bylo co nejpříjemnější, i když se toho nezúčastní ona sama, nýbrž ta druhá, třetí, desátá, a to pomyšlení ji těší a obšťastňuje jako ta největší odměna?

Představujete si to tak, co? A co ještě, co ještě, vy kreténi?

Pardon, nechal jsem se strhnout. To jsou nervy.

Mám je nadranc. Račte odpustit. Hned se ovládnu a budu pokračovat v přednášce, jak se sluší, klidně, objektivně a vědecky.

Zmínili jsme se o hrozbě dilematu – jedinečnost versus mnohost. Ta hrozba však není jen hrozbou abstrakce, dilema není jen logickým hlavolamem.

S abstrakcí si lze poradit, ale se ženami ne, když jim jde o jednoho muže. Dilema jedinečnost versus mnohost není pro vás dilematem životním. Můžete si ho řešit, jste-li filozofy, v zátiší svých knihoven, u psacího stolu, mezi psacími potřebami. Ale pro ně, pro ženy, to životní dilema je. A proto tomu tak musí být i pro muže, čili pro někoho, kdo má co dělat se ženami. Ten se tomuto dilematu vyhnout nemů17

že, a to nikoli ve filozofických kategoriích, nikoli v logice a abstrakci, ale v životě.

Paradox vypadá takto: je vědecky zjištěno, že se žena nemá k muži, který se jí nelíbí. Naopak se má k muži, který se jí líbí, a čím více se jí líbí, tím více se k němu má. Ale současně bylo zjištěno, že takový, který se líbí jedné ženě, takový, který se jí líbí nejvíc ze všech jiných mužů, se líbí nejen té jedné, ale i jiným ženám. Což ovšem probouzí v té jedné, čili v každé jedné ženě čili ve všech dohromady a každé zvlášť ten nejostřejší a nejdramatičtější odpor, který není bez následků. Když se jí řekne: jdi a vezmi si toho, kterého jiné nechtějí, a měj ho jako své výlučné vlastnictví, odpoví ne. Když se jí řekne: musíš přistoupit na to, že ten, který má pro tebe největší cenu, má zrovna takovou cenu pro jiné ženy, odpoví ne. Jestli tohleto není dilema, tak mi ukažte jiné.

Od tohoto dilematu se můžeme oprostit jedině ve světě vašich fantasmagorií, ale ne ve skutečnosti, to znamená ne tehdy, jste-li tím šťastným i nešťastným vyvolencem. Pak totiž musíte čelit veškerým důsledkům tohoto dilematu. Teď už snad lépe chápete, proč na našem metaforickém obraze nespočívá héros v ustavičné blaženosti, nýbrž znavený bojovník.

Znavený, ale ne tím, co si myslíte, co vás napadne v té vaší zfrustrované fantazii, co si vyprávíte v přízemních vulgárních anekdotách, čemu se nezdravě hihňáte a řehtáte ve společnosti stejných idiotů, jako jste vy. Ne, o to nejde, a tak očistěte své tváře od toho přihlouplého, chápavého úsměšku, protože ve skutečnosti nechápete vůbec nic. Ty zápasy, ta námaha a muka jsou povahy duševní a dále organizační, praktické, a dokonce bych řekl byrokraticko-pokořující.

Ani opilý tygr paranoik v deliriu není tak hrozný jako žena raněná ve své ženskosti. A co ji zraní ze 18

všeho nejvíc, i když ne výlučně? Žárlivost na jinou ženu, zejména žárlivost opodstatněná. A co je ještě horší než jedna zraněná žena? Dvě, tři a… můj bože, můj bože… více žen, které milují jednoho muže a žárlí jedna na druhou, každá na každou, všechny na všechny, žárlí každá sama o sobě i všechny dohromady, najednou a současně.

A proto, pravím vám, velbloud klidně projde uchem jehly, pták žije ve vodě a ryba ve vzduchu, ale takový muž nemůže žít beztrestně. Beztrestně? To je vyjádřeno nedostatečně, naprosto nedostatečně.

Zvažte, jak jsem se vyjádřil o opilých rozzuřených tygrech, o tom, jak mírní jsou ve srovnání s žárlivými ženami. A vy byste chtěli zaujmout místo mezi nimi? To je tím vaším vysněným ideálem?

Takový nešťastník nemůže mít ještě k tomu ani tu útěchu, ani to přízemní zadostiučinění, že má žárlivým ženám jejich žárlivost za zlé, že se rozhořčuje nad jejími důsledky a považuje se za oběť nespravedlnosti. Ví totiž, že mají pravdu a navíc svaté právo.

Jestliže se každá z nich považuje za jedinou a této výlučnosti se dožaduje, pak má svaté a opodstatněné právo. Vždyť je skutečně jediná, každá z nich je jediná, a právě v tom spočívá zásluha muže, že tuto ojedinělost, tuto absolutní výjimečnost a neopakovatelnost vidí a dokáže jí učinit zadost. Všechno by tedy bylo v pořádku nebýt fenoménu, který tak dalece přesahuje náš rozum, který tak uráží logiku, že ho můžeme nazvat ďábelskou machinací nebo dopuštěním božím, anebo, aniž bychom se odvolávali na nadpřirozené moci, ho můžeme považovat za matematickou hádanku. Zní takto: proč je ojedinělost zároveň mnohostí, proč se neopakovatelnost opakuje a proč výjimečnost není výjimečná?

Ať je život muže zapleteného do této hádanky sebetěžší, nesmí zapomínat, že život žen je ještě těžší.

19

Zatímco muž je do této hádanky pouze zapleten, což znamená, že se s ní neztotožňuje, zůstává jaksi mimo ni, tak ženy v sobě tuto hádanku nosí, jsou s ní jaksi totožné. Jen si pomyslete, jaký je to pro ně neproveditelný, a přitom nevyhnutelný úkol: každá žena musí popřít existenci všech ostatních žen na světě, čili vystoupit proti skutečnosti, každá žena musí vzít na vědomí, ba dokonce dokázat, že kromě ní jediné neexistuje žádná jiná, neexistují žádné jiné na celé planetě, že právě ona je jediná, že je jedinou ženou tak jako na začátku stvoření. To je její právo, které jí nemůže nikdo vzít, a povinnost, které se nemůže vyhnout, protože stvoření se odehrává stále od začátku a my se stále nacházíme na začátku stvoření.

A kdybych nevěděl, jaké obecenstvo mám před sebou, vyzval bych vás, pánové, abyste vstali a uctili to nejhrdinnější a nejtragičtější poslání, jaké lidstvo zná, a jímž je osud ženy. Vyzval bych vás, abyste jim vzdali hold skloněnou hlavou a minutou hlubokého ticha v obdivu, soucitu a úctě.

Vraťme se však k vašemu ideálu, který vypadá docela jinak, než si představujete. K tomu vašemu hrdinovi. K té neustálé únavě, která je mu vlastní a o jejíchž příčinách jsme už hovořili. Ale ještě jsme nehovořili o strachu. Lze snad nazvat hrdinou někoho, koho strach téměř nikdy neopouští, strach, že si nebude vědět rady, že to nestihne, že to nedokáže, že si něco poplete nebo se mu něco poplete, že něco nezorganizuje, neuvede v soulad – přirozený strach, když uvážíme, jak mnoho toho musí zorganizovat a uvést v soulad? Jeho inteligence je vyčerpána ustavičným řešením hádanek a jeho citlivost přetížena do té míry, že ji leckdy zachrání jen pohroužení se do mrtvé otupělosti. Nemůže, ale musí!

– to je heslo na jeho erbovním štítu. Musí? A proč? zeptáte se.

20

Photo © Jacek Herok, 2012

Ani opilý tygr paranoik v deliriu není tak hrozný jako žena raněná ve své ženskosti. A co ji zraní ze všeho nejvíc, i když ne výlučně? Žárlivost na jinou ženu, zejména žárlivost opodstatněná. A co je ještě horší než jedna zraněná žena? Dvě, tři a… můj bože, můj bože… Více žen, které milují jednoho muže a žárlí jedna na druhou, každá na každou, všechny na všechny, žárlí každá sama o sobě i všechny dohromady, najednou a současně.

fra.cz

Cover © Jan Trakal, 2014

Přednáška, s. 18–19

Photo © Jacek Herok, 2012

Ani opilý tygr paranoik v deliriu není tak hrozný jako žena raněná ve své ženskosti. A co ji zraní ze všeho nejvíc, i když ne výlučně? Žárlivost na jinou ženu, zejména žárlivost opodstatNovinky něná. A co je ještě horší než jedna zraněná Petržena?

Borkovec, di můj Dantebože, můj bože… Více Dvě, Lido tři a…

Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof žen, které milují jednoho muže a žárlí jedna na Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři druhou, každá na každou, všechny na všechny, Adéla Knapová, Nemožnost nuly žárlí každá sama nebylo o sobělípi všechny dohromady, Ladislav Šerý, Nikdy a současně.

Jurijnajednou Andruchovyč, Moskoviada s. 18–19 PetrPřednáška, Borkovec, Zlodějíček Álvaro Enrigue, Podchlazení Krisztina Tóthová, Akvárium Připravujeme

fra.cz

Cover © Jan Trakal, 2014

fra

Fernando Vallejo, Madona zabijáků