Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami

Sešit 2 Česká poezie

Robert Krumphanzl Sen s výčitkami

Éditions Fra

Sešity 1 Pomlčky

v těle, eds. Rydval, Lukavský, Borkovec 2 Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami 3 Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti

Sešit 2, Česká poezie

Robert Krumphanzl Sen s výčitkami Kresba na obálce Adéla Jirků, 2009 Redaktor Petr Borkovec Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2016 jako svou 171. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Éditions Fra, 2016 Text © Robert Krumphanzl, 2016 Cover artwork © Adéla Jirků, 2009 Author photo © Adéla Lábusová, 2012 ISBN 978-80-7521-034-0

AA034

Obsah

3 4 5 7 8 10 12 13 14 16 17 18 20 21

Kdo ti řekl…

Rychlý pruh světla…

Sen s výčitkami Napil jsem se…

Chrastí Sen o řece Elegie Neslyšíme snad hudbu daleko spíš celou?

Podivín neozval se zase Sen o stínu Při listování atlasem mraků Dobrotivou chvíli přivolám Starci na řece Jaké je moje tajemství?

23

Prázdná hnízda

kdo ti řekl: vstaň, jdi, narovnej se kdo se tě dotkne, přidrží tě v té tak zřetelně nepřeložitelné skutečnosti

3

Rychlý pruh světla přeběhl alej a nahlédl do oken nad ní, vážně a hravě zároveň, s náznakem něhy.

Něco, co mohlo, se nestane.

Mohlo, a možná že někdo v to doufal (schoulený v stínu se třesu). Co by se změnilo?

Horší, že nevím nic o onom střídání světel a stínů. Kdo je mu střídatel?

Kdo je tak třídí, že je čarou vedeno rozhraní?

Jeden a týž, který zbraňoval dění a jenž na ně mlčky a připraven čeká?!

Týž, který setrval nablízku, s tím, jehož útěchu postrádám.

4

Sen s výčitkami

Ten sen za suché vichřice měl dvojí průběh.

V jednom jsem to byl já, kdo roztopil kamna ve zdi tak, že stěny domku žhnuly. Nad kamny dřevěné trámy, i poklop z omšelých prkýnek olizovaly plameny. Rychle jsem odklízel, ale oheň v kamnech už ztrácel hranice.

Babička někde venku, netušila, co děje se.

Vyšel jsem ven a viděl v patře za oknem oranžovou zář.

V tom druhém sledu byla to ona, kdo roztopil kamna, starými hliníkovými příbory, tisíc jich dostala od souseda a rozhodla se je postupně spálit.

Vytahoval jsem je rozžhavené z kamen, nehořely, ale vydávaly hrozivý žár, spolu s magnety, jež také přiložila.

Vyčítavě jsem se na ni díval: tohle do kamen dávat nesmí. Přitom jsem věděl, že všechno je to moje vina, že pravdivá je ta první souvislost, a bylo pozdě na to cokoliv udělat. Utěšoval jsem se jenom tiše, že s domkem aspoň shoří i všechno nepotřebné haraburdí a bude možné od základů postavit nový.

5

Vtom se objevil soused: „Řekněte babičce, že za ty krámy mi nemá děkovat. Ale ať neví, že jsem vám to říkal.“ Já: „Ona mi už říkala, že vám nepoděkuje.“ (To ještě předtím, než jimi zatopila.) Netušil, že mám ruce popálené, že náš i jeho domek, přilepené k sobě, brzy shoří.

6

Napil jsem se z potoka, vylitého v rozvalinách stavení po nějakých mých předcích. Dokonce snad po všech?

O těch pijavkách, které se mi přisály pod rty a pod jazyk a na patro, jsem nikomu neříkal. Ústa jsem otevíral opatrně, aby si jich nevšimli. Bolest mě prozradila, ale jenom před tebou. Naléhala jsi, ať je proboha vytrhám, a já s tím začal. Jednu po druhé, jako bych si z úst trhal vyviklané, slizem obalené, změklé zuby.

Zdálo se, že teď jsou venku všechny, do krku že by se nepřisály.

7

Chrastí

Kdyby každý pohyb prožíval člověk jako tíhu, i kdyby jenom v otepích paměti, kdyby každý pohyb, shýbnutí pro spadlé smetí, mytí, utírání a uklízení nádobí, zavazování a rozvazování bot, kroky do práce, na nákup, cokoliv, vyjevilo se v součtu (jako tehdy, když Ivan M. v nočním mrazu na Národní třídě rukama opsal klenbu nebe a smutně pronesl: „Představ si, že bys tohle všechno měl těmi svými jedněmi kamny vytopit…“), musel by dnešní oheň – pálil jsem tenké větve a chrastí za měsíce nashromážděné – trvat nikoli jedno odpoledne, ale celou věčnost, celou bolestnou parodii věčnosti bych úplně stejně přikládal větev po větvi rozplétané z té nekonečné hromady, a nezbyla by šedivá kopka popele připomínající luční mraveniště…

8

Anebo možná zbyla.

Když shraboval jsem poslední úlomky větví a suché listí okolo ohně, zadívala se na mě: „Tyhlety kovový hrábě jsme byli kupovat u Rotta ve čtvrtek, dva dny předtím, než se to stalo, než umřel.“ Hodit ty kovové hrábě do skomírajícího ohniště bylo by marné.

9

Sen o řece

Zdeňkovi Uviděl jsem řeku, v tom místě okrouhlou jak jezero, hladina byla klidná, bez viditelného směru toku. Řeku protínal mírně šikmo jez, vytvářející most mezi jedním a druhým břehem.

Snad to byl opravdu spíš most.

Nebyla velká ani malá.

Jak jsem ji viděl, pochopil jsem, že na úzký pruh mezi hladinou a břehem lze zaznamenat důležité věci.

A viděl jsem, že zapisovat lze po celé délce okrouhlého břehu vždy jednu dlouhou řádku.

A když je celá řádka zapsaná, lze pod ní psát další.

A uviděl jsem, že zapisovat jde na způsob čtení.

Zaznamenává se to, co řádku po řádce je přečteno na světlém, nezřetelném okru rozhraní.

Vyžadovalo to velkou pozornost.

10

Robert Krumphanzl (1973) v roce 1994 spoluzaložil nakladatelství Triáda, které dodnes řídí a zároveň se podílí na redakční a ediční přípravě. Vydal zde bezmála dvě stě svazků, z toho přes čtyřicet knih českých i zahraničních básníků. Jako redaktor dále pracoval v revui Souvislosti (1992–1994) a Revolver Revui a Kritické Příloze RR (2001–2004). V letech 2000–2001 byl též členem redakční rady Kritického sborníku. V roce 2005 vyšla v Edici Revolver Revue jeho kniha Minutové vzdálenosti, obsahující převážně krátké prózy.

Éditions Fra

Česká poezie

Ro -

Photo © Adéla Lábusová, 2012

fra.cz

Cover © Adéla Jirků, 2009

Napil jsem se z potoka, vylitého v rozvalinách stavení po nějakých mých předcích. Dokonce snad po všech?

Robert Krumphanzl Sen s výčitkami

Sešit 2

AA034