Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský

Světová próza

Giuseppe Culicchia Kolo, kolo mlýnský

Giuseppe Culicchia „Ahoj, Waltře! Bavíš se?“ „Šíleně. A vy?“

fra.cz

fra

Světová próza

Giuseppe Culicchia Kolo, kolo mlýnský

fra

fra1

2

Giuseppe Culicchia Kolo, kolo mlýnský

3

4

Giuseppe Culicchia Kolo, kolo mlýnský Přeložila Iva Papírníková

fra5

S podporou programu Evropské unie Culture 2000.

With the support of the Culture 2000 programme.

Světová próza Giuseppe Culicchia Kolo, kolo mlýnský Z italského originálu Tutti gi`u per terra (Garzanti Libri, Milano 2004) přeložila Iva Papírníková Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 47. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2007 Text © Garzanti Editore s. p. a., 1994, 1996, 2001, 2004 Garzanti Libri s. p. a.

Translation © Iva Papírníková, 2007 Cover photo © Radeq Brousil, 2007 ISBN 978-80-86603-65-0

6

Babille

7

8

Hungry darkness of living Who will thirst in the pit?

She spent a lifetime deciding How to run from it GHETTO DEFENDANT COMBAT ROCK, THE CLASH, 1982

9

Děkuji Barbaře, Elisabette, Liz, Walterovi, Adě, Pier Vittoriovi, Giannimu, Eleně, Joeovi, Paulovi, Mickovi, Nickovi, Sidovi, Steveovi, Paulovi, Johnovi, Joeyovi, Johnnymu, Tommymu, Dee Dee, Jellovi, Klausovi, D. H., East Bay Rayovi, Ernestovi, Francisovi, Hankovi.

Tato kniha je dílem fantazie. Všechny osoby, příhody a narážky v dialozích jsou vymyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi nebo živými osobami je čistě náhodná.

10

PrvnĂ­ kapitola

11

1.

Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo…

Koncem 80. let to opravdu vypadalo, že se svět co nevidět poláme. A tak jsem čekal a točil se přitom pořád dokolečka, den za dnem. Chodil jsem více méně po stejné trase. Bez cíle. Každý den ty samé ulice. Ty samé výklady. Ty samé obličeje. Prodavači se dívali na lidi venku před obchody tak, jako se zvířata v ZOO dívají na turisty. V porovnání s nimi jsem se cítil svobodný. Měl jsem ale jenom svobodu nic nedělat.

Ulice Po, náměstí Castello, ulice Roma. Náměstí San Carlo, ulice Carlo Alberto, ulice Lagrange. Ulice Carignano, náměstí Carlo Alberto, ulice Po. A pak znovu: náměstí Castello, ulice Roma, náměstí San Carlo. Pořád. Den po dni. Kilometr po kilometru. Donekonečna. Podrážky mého jediného páru bot se celé ošoupaly. Při chůzi jsem se snažil co nejméně dotýkat nohama ulice, ale dařilo se mi jenom poskakovat. Nechtěl jsem pracovat jako prodavač. Nechtěl jsem dělat kariéru. Nechtěl jsem se zavřít do klece. Ale zatím bylo mojí klecí město. Jeho stále stejné ulice byly mým labyrintem. Nebylo tam jediné stéblo, kterého bych se mohl chytit. Nebylo tam už nic nového k vidění.

2.

Jednoho dne jsem dostal doporučený dopis od vojenského okrsku. S několikaletým zpožděním si všimli, že mě nikdy nepozvali na odvodovou zdravotní prohlídku.

Lékař, který mě měl vyšetřit, přerušil četbu „Trotto Sportsman“ čtvrt hodiny nato, co jsem k němu do ordinace přišel.

12

„Jaký máš tlak?“ zeptal se mě. „Nevím, pane. Nikdy mi ho neměřili.“ „Ve tvém věku mají všichni perfektní tlak.“ „Všichni?“ „Všichni, úplně všichni. Nemá smysl ho měřit.“ Něco napsal do mojí složky. Se stejnou svědomitostí mi vyšetřil zrak, moč a krev. „Dobře,“ řekl, „považuj se za schopného odvodu.“ Návštěva netrvala víc než dvě minuty. Bylo jasné, že se snažili dohnat ztracený čas.

Byl jsem na odchodu, ale na dveřích jsem si všiml plakátu. Šlo o konkursní řízení k doplnění počtu kadetů. Snad je po tom všem tady možnost něco z toho získat, pomyslel jsem si. „Jaké jsou požadavky pro účast v konkursu?“ zeptal jsem se konkurenta Alberta Schweitzera. Právě se znova začetl do článku nazvaného OTTO BRUNGAL SPRINTUJE VE SPRÁVNÉ CHVÍLI. OHROMUJÍCÍ NÁVRAT.

„Generály v rodině máš?“ „Ne.“ „Radní, ministry, tajemníky stran?“ „Taky ne.“ „Biskupy, kardinály, kněze?“ „Ani zdání.“ „Tak to vzdej. Jsou to zmanipulované závody. Nebyl bys zařazen ani na start.“

3.

Potom jsem se dozvěděl, že pro toho, kdo chce dělat civilkáře, existuje něco jako plat. Odpovídá tomu, kolik stát vydá za jednoho vojáka. Tu částku si už dobře nevybavuju. Muselo to být něco kolem 300 tisíc lir měsíčně. Kluci v šedozeleném vedli poněkud spartánský život. Jejich čistý plat bez stravy, oblečení a ubytování se smrsknul na pouhých 60 tisíc lir. Možná pá13

chali sebevraždy i kvůli tomu. Trochu jsem si to spočítal. Jídlo nebyl problém, protože jsem jedl málo.

Rodiče mě zatím z domu nevyhodili. Něco na sebe jsem ještě měl. Rozhodl jsem se pro civilní službu.

Každý člověk má svojí cenu. Mně stačilo zbývajících 240 tisíc lir.

4.

SC – Sdružení civilkářů – sídlilo v jednom suterénu na kraji města. Na autobusovou zastávku někdo sprejem napsal: PŘEDMĚSTÍ – HNUS, ŠPÍNA, NEŠTĚSTÍ. Šel jsem podél chodníků, které přetékaly odpadky. Došel jsem k jednomu dvorku, kde se hádaly dvě rodiny.

Muži, ženy a děti na sebe řvali z jednoho balkonu na druhý nesrozumitelné nadávky. Za nimi byla na maximum zapnutá televize. Sloužila jim jako zvukový doprovod. Suterén byl na konci dvora. Uvnitř jsem našel pár kluků v sandálech. Měli vousy a dlouhé vlasy. Standardní civilkáři. Já jsem měl hlavu vyholenou jako koleno. „Tady uvnitř nacisty nechceme!“ zařval mi do obličeje ten méně nenásilný z nich. „Neschvalujeme provokace, ať už přicházejí odkudkoliv,“ dodal druhý. „Já teda osobně přicházím z ulice tam venku,“ řekl jsem. „Chci nastoupit na civilku.“ „Kam chceš nastoupit?“ zeptali se mě oba. „Na civilku.“ Ti dva se na sebe překvapeně podívali. „Ty chceš být civilkářem?“ jednohlasně zopakovali. „Ano, já ano. A vy?“ „Zase se na sebe zadívali. Byli stejní. Vypadalo to, jako by se odrážel jeden ve druhém. „My jsme civilkáři,“ řekl mi ten, který se v hrubých rysech trochu víc podobal Che Guevarovi. „Promiň 14

nám, že jsme tě tak napadli, ale spletli jsme si tě s jedním z mladých fašistů.“ Vyvedení z míry mi všechno vysvětlili. Měl jsem podat žádost na římském ministerstvu obrany s tím, že žádám o vykonávání civilní služby ve smluvní organizaci podle svého výběru. Speciální komise měla rozhodovat o mém osudu. Žádost mohla přijmout, nebo zamítnout. Organizaci změnit, nebo taky ne. Nebylo dost dobře jasné proč. Možná losovali z došlé pošty jako v televizních loteriích. Jasné bylo jediné, od civilní služby chtěli odradit co největší počet lidí.

Do jedné složky si cheguevaristi poznamenali seznam všech organizací, které měly smlouvu s ministerstvem obrany. Rozhodl jsem se, že si pro začátek vyberu nejhorší místo, aby ti z komise nenašli nic horšího, za co by ho mohli vyměnit. Dlouho jsem procházel seznam. Bylo tam všechno možné. Nemocnice, domovy důchodců, parky, knihovny. Číslo vedle každé organizace označovalo počet žádajících civilkářů, kteří si ho vybrali. V popředí zájmu byly Italia Nostra a WWF. Já jsem vsadil na naprosto nejméně populární možnost: Přijímací extraunijní středisko neboli PES , to záleží na obecní správě.

5.

Doma jsem hodil žádost na papír. Napsal jsem všechno, co mi přišlo na mysl a týkalo se světového míru, hladu, nukleárních válek, solidarity a svobody. Vousaté máničky v SC mě varovaly, abych neuváděl politické pohnutky. Věc by byla automaticky zamítnuta a já označen za potenciálního teroristu.

Po dopsání jsem si to veledílo znovu přečetl. Vypadalo to jako článek z „Osservatore Romano“ s obvyklými žvásty. Dokázal jsem ale vyzdvihnout důvody, pro které chci jít na civilku, aniž bych se zmínil 15

o nezanedbatelných ekonomických výhodách celé té záležitosti.

6.

Na poště se ten den vyplácely důchody. Snažil jsem se zařadit do fronty, ale nikdo ze starců ji nerespektoval.

Všichni do sebe šťouchali lokty, aby si udělali prostor, křičeli a kleli, až z toho ztráceli hlas. V civilizované společnosti západní, postmoderní, postindustriální, postcokoliv, když už jste se jednou stali neproduktivními, skončíte takhle: vjíždíte si do vlasů pro zlámanou grešli ze strachu, abyste jednou neskončili na ulici. Teda pokud na ulici už nejste. Po několika hodinách jsem přišel na řadu. „Podívejte, abyste mohl vyzvednout dědečkovu penzi, musíte mít plnou moc,“ řekla mi, ještě než jsem se zmohl na slovo, poštovní služba vtělená do podoby mužského jedince kolem třicítky, obézního, s rodící se pleší, s dlouhými vousy, kruhy pod očima, s rysy rušenými různými nervovými tiky a zcela evidentně na pokraji nervového vyčerpání. „Musím poslat doporučený dopis.“ Poštovní služba zůstala na okamžik ochromena.

Potom se vzchopila. „Kam?“ „Řím, ministerstvo obrany.“ „Doporučuji vám expresní dopis.“ „Dávám přednost doporučenému dopisu.“ „Expres bohatě stačí.“ „Poslouchejte, chci, aby tahle obálka odešla doporučeně, a ne expresně.“ Na obličeji mu vybouchlo pár doplňkových tiků. „Bude vás to stát víc.“ „Je mi úplně jedno, kolik to bude stát. Chci prostě poslat doporučený dopis.“ Poštovní otylec se ovládal jen stěží. Na obálku při16

dal razítko DOPORUČENĚ . Já jsem vyplnil doručenku, zaplatil a odešel. Zaměstnanec slzel.

Venku svítilo slunce. Napadlo mě, že se domů vrátím pěšky. Neměl jsem chuť smažit se v tramvaji. Když jsem tak šel, viděl jsem se už jako propuštěný vojín na konci své dvacetiměsíční civilní služby. Neměl jsem dělat nic jiného, než čekat na odpověď z Říma. Ze zákona maximálně tři měsíce.

7. Čekal jsem víc než rok.

Z nařízení ministerstva obrany jsem zatím neměl hledat práci. V takové situaci by mě stejně nikdo nezaměstnal. Předvolání mohlo přijít kdykoliv.

Fakt, že jsem nemohl pracovat, mě po pravdě řečeno moc netrápil. Každý den jsem spal až do deseti hodin. Pak jsem celý den četl Hemingwaye, Fitzeralda a Ginsberga. Ale se svým otcem jsem se hádal každý večer. „Děláš kulový,“ vykřikoval spolu s TeleMikem, který z televize zapnuté na maximum rozdával miliony, auta a kožichy. „Musím čekat na odpověď z Říma.“ „Ve tvým věku se lidi snažej dělat kariéru a ty neděláš nic jinýho, než že čteš.“ „Myslím, že knížky jsou důležitější než peníze.“ „Jo, důležitější. Slovo kariéra se tvýmu synovi nelíbí, nemám pravdu, ženo?“ Moje matka nic neříkala. Ve skutečnosti mi slovo kariéra nahánělo hrůzu. Uvědomoval jsem si, že jsem synem dělníků a že se budu muset snažit, ale nechtělo se mi dělat kariéru, rozmačkaný ve vakuovaném balení, stlačený mašinérií vytvořenou sice na míru, ale ne tak zrovna pro mě. Nebyla to námaha, co mi nahánělo hrůzu. Byl to strach z toho, že sám sebe uvrh17

nu do vězení a potom svýma vlastníma rukama zahodím klíče tak, jak se to stávalo ve snech. Zato otec byl slovem kariéra posedlý. Nemohl si dovolit poslat mě studovat na Bocconi, ale alespoň doufal, že se jednou stanu jedním z těch dílovedoucích, kteří ho ve Fiatu bytostně frustrovali. Prozatím jsme se každý den hádali před TeleMikem.

8.

Co jsem tak čekal, napadlo mě, že bych se mohl zapsat na univerzitu. Vybral jsem si literaturu a filosofii a říkal jsem si, že to tam bude fajn. Všichni ambiciózní kariéristé, kteří snili o tom, že v dospělosti budou manažery, se raději vrhali na ekonomii a obchod, informatiku nebo právo. Popromoční vyhlídky společenského růstu mě nijak moc nezajímaly. Snad bylo lepší studovat něco zajímavého spolu s ostatními lidskými bytostmi, než se sejít ve stejných lavicích spolu s mnoha budoucími žraloky v tmavošedém obleku a čtyřiadvacet hodin se soustavně učit tisíc a jeden způsob, jak obelhat bližního.

Peníze na zápis jsem si půjčil od mámy. Pak jsem se jednoho rána sebral a šel jsem na univerzitní sekretariát. Lidi ve frontě před přepážkou literatury a filosofie vypadali stejně jako ti před přepážkami práv, informatiky nebo ekonomie a obchodu. No, pomyslel jsem si, během přednášek je poznám líp. Bude tu plno mladých básníků filosofů. Tý jó!

9.

Univerzita – to byl jeden velký lichoběžník ze skla a železobetonu, zrovna jako budova OSN, ale s tím rozdílem, že ležela na jedné straně, byla špinavá a okolo nebyl žádný New York. Na tom místě bylo všechno 18

šedivé: ocelová šeď, myší šeď, perlová šeď. Chodby byly šedozelené. Výtahy kouřově šedé. Stěny v aulách světle šedé. Jenom hovna, který schly na hajzlech nesplachujících mladých básníků filosofů, byly hnědý.

10.

Začal jsem chodit na přednášky. Dost brzo jsem zjistil, že stěží pár kurzů bylo opravdu zajímavých a že hlavním smyslem ostatních bylo, aby si studenti koupili co nejvíc knih, které napsal profesor.

Bar naproti univerzitě byl neustále narvaný k prasknutí, já jsem si ale tamní ceny dovolit nemohl. Vypadalo to, že všichni básníci filosofové mají víc peněz než já, nemluvě o kariéristech zapsaných na právech.

Obvykle přijížděli ve svých novotou zářících toyotách dopoledne kolem desáté, parkovali na zákazu a vrhali se k barovému pultu. Moje nástupy tak brilantní nebyly. Vystupoval jsem z řinčící tramvaje, v bundě schovanou plechovku piva a obrovskou housku s gorgonzolou, kterou jsem si přinesl z domova. Během polední přestávky jsem se potloukal po celé budově a hledal prázdnou aulu, ve které bych se mohl schovat a o samotě se najíst.

Jednou, když to vypadalo, že univerzita z množství lidí vybuchne, jsem se se svou bagetou ukryl do auly číslo 36. Aula 36 byla ze všech nejtmavší. Díky tmavým sklům v oknech se tam na kurzech Dějiny kinematografie mohli promítat filmy. Po schodech mezi lavicemi jsem vyšel nahoru a zamířil do posledních řad.

V bombru jsem měl všechno potřebné: sešit, tužku, výtisk Ecce homo, bagetu a pivo. S pohledem na světlo vycházející z otevřených dveří vedoucích na chodbu jsem se zakousl do gorgonzoly. Bylo příjemné být o samotě po tmě. Otevřel jsem plechovku. Najednou nějaký hlas za mými zády prolomil ticho.

19

„Ze kterého ročníku jsi?“ Rozhlížel jsem se kolem. V přítmí jsem s námahou rozpoznal týpka, kterého jsem viděl na přednáškách z etiky. Měl něco jako blonďatou bradku a na sobě sametové sako. Prototyp básníka filosofa. „Ze kterého ročníku jsi?“ zeptal se mě znova. „Jsem prvák,“ odpověděl jsem se zarděním. Maminčiny bagety mě vždycky dostávaly do rozpaků. „Já jsem taky v prváku,“ řekl a scházel ze schodů, aby si ke mně přisedl. Stiskl mi ruku. „Jmenuji se Alessandro. Alessandro Castracan.“ „Těší mě,“ stiskl jsem mu končetinu. „Jsem Walter.“ „Já jsem. Silná slova. To není vůbec tak jednoduché.

Považuješ se za Waltera ve smyslu karteziánském nebo heideggerovském?“ V aule se setmělo ještě víc. Bagetu s gorgonzolou jsem schoval pod lavici. „No, prostě se jmenuju Walter. To je všechno.“ „Samozřejmě. Jsi ale Walter ve smyslu, že jím jsi, Dasein, a ocitl ses vhozen do světa jakožto člověk. Sám sebe se ptáš na bytí, souhlasí?“ Na znamení souhlasu jsem slabě kývnul hlavou.

Můj žaludek hlasitě naříkal, skoro bručel. „No, máš štěstí. Obával jsem se, že se odvoláváš na bytí Walter z karteziánského pohledu nebo ještě hůř, z hegelovského.“ „To ne!“ Proč zrovna já? Lidský stroj na citáty. „Nesnáším Hegela,“ řekl mi a zaskřípal zuby. V očích se mu vražedně zablýskalo. Ve tmě jsem si uvědomil, že se nebezpečně podobal Belovi Lugosimu. „Hegel je původcem veškerého zla našeho století. Všechny diktatury jsou Hegelovými dcerami. Mělo by se zcela zakázat jeho studium, připravit hranici a spálit každičký výtisk jeho protonacistickokomunistických textů.“ V té chvíli v mém žaludku už bezohledně zakručelo. Nějaký hlas ho ale přerušil.

20

www.fra.cz

9 788086 603650

Cover © Radeq Brousil, 2007

Ve své útlé prvotině Giuseppe Culicchia (1965) čtivě a s nadsázkou dokonale vykreslil psychickou stránku postav a hrdinův střet s anonymním velkoměstem a citovou prázdnotou lidí v něm. Za Kolo, kolo mlýnský získal Culicchia v roce 1993 cenu Montblanc. O čtyři roky později podle tohoto díla natočil režisér Davide Ferrario stejnojmenný film, který se u nás promítal pod názvem Na každýho jednou dojde.

Cover © Radeq Brousil, 2007

Ve své útlé prvotině Giuseppe Culicchia (1965) čtivě a s nadsázkou dokonale vykreslil psychickou stránku postav a hrdinův střet s anonymním velkoměstem a citovou prázdnotou lidí v něm. Za Kolo, kolo mlýnský získal Culicchia v roce 1993 cenu připravujeme Montblanc. O čtyři roky později podle tohoto díla Orhan Pamuk, Nový život Ferrario stejnojmenný film, natočil režisér Davide Yasmina Reza, Adam Haberberg který se u nás promítal pod názvem Na každýho Jean-Claude Izzo, Totální chaos jednou dojde.

Michał Witkowski, Chlípnice László Darvasi, Nejsmutnější kapela na světě Polona Glavanová, Noc v Evropě Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol.

Viola Fischerová, Písečné dítě

fra

www.fra.cz

9 788086 603650